ECLI:CZ:NSS:2017:6.ADS.268.2016:126
sp. zn. 6 Ads 268/2016 - 126
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: L. H.,
zastoupena Mgr. Jakubem Zvolánkem, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1932/13, 602 00
Brno, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická
2020/4, 130 00 Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované ag. č.
RO/12820/09/Ld ze dne 18. 3. 2015, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně č. j. 36 Ad 15/2015 - 71 ze dne 31. 8. 2016,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Na základě vyúčtování plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění za období
od 1. 5. 2003 do 5. 10. 2009 (kdy v obdobích od 1. 4. 2003 do 31. 7. 2003, od 1. 3. 2004
do 31. 10. 2005, od 1. 2. 2006 do 30. 9. 2006 a od 1. 11. 2006 do 30. 6. 2008 byla žalobkyně
vedena jako osoba bez zdanitelných příjmů), Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky,
Krajská pobočka pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště Brno – město (dále jen „správní
orgán I. stupně“) zahájila dne 26. 10. 2009 se žalobkyní správní řízení ve věci dlužného
pojistného za uvedené období ve výši 48 353 Kč a k němu se vztahujícímu penále ve výši
36 723 Kč.
[2] Žalobkyně podala žádost o prominutí předepsaného penále a k oznámení o zahájení
správního řízení sdělila, že je ve finanční tísni a dlužnou částku bude splácet dle svých možností.
Dne 30. 10. 2009 vydal správní orgán I. stupně pod č. 4240906032 a č. 2140906031 platební
výměry, kterými žalobkyni uložil dle ustanovení §15 a §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění“), povinnost zaplatit dlužné pojistné ve výši 48 353 Kč a penále
ve výši 36 723 Kč (dále jen „platební výměry“ či „platební výměr na dlužné pojistné“ a „platební
výměr na penále“). Dopisem ze dne 08. 11. 2009 správní orgán I. stupně (s ohledem
na tvrzenou tíživou finanční situaci žalobkyně) navrhl žalobkyni splátkový kalendář na 28 měsíců,
který však žalobkyně neakceptovala.
[3] Žalobkyně se proti platebním výměrům bránila odvoláním, které Rozhodčí orgán
žalované rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010, č. j. 12819/09/Ld a 12820/09/Ld (dále jen „první
rozhodnutí o odvolání“), zamítl a zároveň z důvodu nesplnění zákonných podmínek nevyhověl
žádosti žalobkyně o odstranění tvrdosti ve věci předepsaného penále. Toto rozhodnutí napadla
žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Rozsudkem ze dne
18. 4. 2013, č. j. 8 Ad 11/2010 - 52 (dále jen „zrušující rozsudek městského soudu“), městský
soud první rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2009, č. j. 3 Ads 123/2008 - 79,
dle kterého rozhodnutí o odstranění tvrdosti podle ustanovení §53a zákona o veřejném
zdravotním pojištění musí s ohledem na ustanovení §180 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), obsahovat odůvodnění,
z něhož bude patrná úvaha (popř. tato úvaha musí vyplývat ze správního spisu) tak, aby bylo
možné přezkoumat, zda správní orgán při rozhodování o žádosti nezneužil správní uvážení.
[4] Rozhodčí orgán žalované v dalším řízení rozhodnutím ze dne 24. 7. 2013,
ag. č. RO/12819, 12820/09/Ld (dále jen „druhé rozhodnutí o odvolání“), odvolání žalobkyně
opětovně zamítl a zároveň nevyhověl žádosti žalobkyně o odstranění tvrdosti ve věci
předepsaného penále. I toto rozhodnutí žalobkyně napadla správní žalobou, poukázala na svou
tíživou finanční situaci a požádala o prominutí penále. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský
soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 36 Ad 54/2013 - 93 (dále jen „zrušující rozsudek
krajského soudu“), druhé rozhodnutí o odvolání v části týkající se dlužného penále zrušil
a v této části věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V souladu se závěry obsaženými v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 4 Ads 67/2014 - 49, vyslovil,
že před pravomocným předepsáním dlužného pojistného (tj. před 24. 7. 2013) za období
od 1. 5. 2003 do 5. 10. 2009 došlo k přerušení běhu prekluzivní lhůty pro předepsání penále
doručením oznámení o zahájení správního řízení žalobkyni dne 26. 10. 2009, jehož přílohu
tvořilo vyúčtování pojistného na zdravotním pojištění. Před doručením oznámení o zahájení
správního řízení nebyl učiněn žádný jiný úkon směřující ke zjištění nebo vyměření penále. Krajský
soud proto konstatoval, že platební výměr na penále byl vydán, ačkoli u části penále vyměřeného
za období od 1. 5. 2003 do 25. 10. 2004 marně uplynula prekluzivní lhůta pro jeho předepsání,
neboť doba mezi jeho splatností a dnem 26. 10. 2009 přesáhla délku pět let. Penále tudíž bylo
předepsáno v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní
pojištění, ve znění účinném do 30. 11. 2011.
[5] Rozhodčí orgán vydal nové rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru
na penále dne 18. 3. 2015, ag. č. RO/12820/09/Ld (dále jen „napadené rozhodnutí“),
kdy výrokem I. rozhodl o změně platebního výměru na penále co do předepsané výše a zároveň
výrokem II. opětovně nevyhověl žádosti žalobkyně o odstranění tvrdosti (prominutí penále).
[6] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl krajský soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 36 Ad 15/2015 - 71 (dále jen „napadený rozsudek“). Jako spornou vymezil otázku
zákonnosti předepsaného penále a rozhodování správních orgánů o žádosti o odstranění tvrdosti
ve vztahu k předepsanému penále.
[7] Krajský soud nejdříve posuzoval zákonnost předepsaného penále a odkázal na svůj
předchozí zrušující rozsudek v dané věci. V něm již dospěl k závěru, že oznámení o zahájení
řízení je možno považovat za úkon směřující k vyměření penále, a tedy za úkon přerušující běh
pětileté promlčecí, resp. prekluzivní (pozn. Nejvyššího správního soudu: dle terminologie zákona
se jedná o promlčení, které je ovšem de facto prekluzí, jak dovozuje rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 9. 2007, č. j. 3 Ads 29/2007 – 78; proto bude dále užíván termín
„prekluzivní lhůta“) lhůty pro předepsání penále a k započetí běhu lhůty nové (dle §16 ve spojení
s §19 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění). Rovněž z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 4 Ads 67/2014 - 49, plyne, že oznámení
o zahájení správního řízení o předepsání nedoplatků pojistného na všeobecné zdravotní pojištění,
v němž se plátci sděluje jejich přesná specifikace a výše, je třeba považovat za úkon směřující
k vyměření pojistného, na základě něhož dochází k přerušení prekluzivní lhůty pro předepsání
dlužného pojistného a k započetí běhu nové pětileté lhůty. Výslovně přitom konstatoval, že §16
odst. 1 věty druhé zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění se vztahuje nejen
na úkony, jejichž účelem je zjištění dosud neznámé výše pojistného, nýbrž i na úkony směřující
k vyměření dlužného pojistného, jehož přesná částka je již zdravotní pojišťovně známa. Krajský
soud proto uzavřel, že oznámení o zahájení správního řízení ze dne 14. 10. 2009, které bylo
žalobkyni doručeno dne 26. 10. 2009, bylo nutno považovat za úkon směřující k vyměření
dlužného pojistného a tedy i k vyměření penále. Dne 26. 10. 2009 tak došlo ve smyslu ustanovení
§16 odst. 1 věty druhé zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění k přerušení běhu
dosavadní prekluzívní lhůty k předepsání penále a k započetí běhu lhůty nové. Námitku,
že k přerušení běhu prekluzivní lhůty dojít nemohlo, neboť vyúčtování obsahovalo chybnou výši
penále, považoval soud ve vztahu k tomuto závěru za irelevantní.
[8] K žalobním námitkám (že se v napadeném rozhodnutí nesprávně uvádí, že žalobkyně
naposledy uhradila na dlužné pojistné částku ve výši 200 Kč dne 13. 3. 2014, ačkoli poslední
platba ve výši 200 Kč byla provedena dne 27. 1. 2015) soud uvedl, že předmětem
nyní posuzované věci je penále předepsané žalobkyni za období od 1. 5. 2003 do 5. 10. 2009,
proto nemohly být žalovanou zohledněny platby na dlužné pojistné provedené žalobkyní
v roce 2015. Tyto platby se projeví až při výpočtu výše penále v budoucnu, dojde-li k předepsání
penále za následující, budoucí období trvajícího dluhu žalobkyně na pojistném na veřejné
zdravotní pojištění. V napadeném rozhodnutí se na tuto skutečnost odkazuje pouze v souvislosti
s podanou žádostí o odstranění tvrdosti, v rámci které žalovaná hodnotila celkovou platební
morálku žalobkyně v průběhu času. Pokud žalovaná v této souvislosti uvedla ne zcela aktuální
informaci, kdy jako poslední splátku označila částku 200 Kč ze dne 13. 3. 2014, jedná se toliko
o dílčí nepřesnost nemající žádný vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Z tohoto důvodu krajský soud nepřistoupil k provádění dokazování žalobkyní doloženou
poštovní poukázkou, která měla prokazovat zaplacení splátky pojistného dne 27. 1. 2015.
[9] Ve vztahu k námitce nesprávného vyúčtování penále soud vycházel z §18 odst. 1 zákona
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění a svých předchozích závěrů vyslovených
ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. 8. 2014, podle kterého došlo k zániku práva na předepsání
penále za období od 1. 5. 2003 do 25. 10. 2004. Tento právní názor byl v napadeném rozhodnutí
respektován, neboť jeho přílohou bylo vyúčtování pojistného na zdravotní pojištění za období
od 1. 5. 2003 do 5. 10. 2009, z něhož se podává i výpočet penále stanovené za rok 2003 ve výši
641,15 Kč, za rok 2004 do 8. 10. 2004 v částce 616,48 Kč a dále od 9. 10. 2004 do 26. 10. 2004
v částce 108,32 Kč. Po zaokrouhlení dle ustanovení §18 odst. 3 zákona o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění součet těchto položek a celková výše penále za období
od 1. 5. 2003 do 26. 10. 2004 činila částku 1 366 Kč, o kterou žalovaná původní výši penále
snížila. Žalobkyně přitom v žalobě nijak blíže nespecifikovala, v čem konkrétně měl být výpočet
proveden nesprávně, ani jaká měla být dle jejího názoru správná výše celkového penále.
Pokud žalobkyně až v replice ze dne 26. 8. 2015 namítala, že dne 26. 10. 2009 společně
s oznámením o zahájení správního řízení vůbec neobdržela vyúčtování plateb pojistného
na veřejné zdravotní pojištění ani identifikační údaje o pojištěnci, jedná se o nově uplatněný
žalobní bod, a tedy opožděný, jímž se krajský soud nebyl oprávněn zabývat. Rozšířit žalobu
na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body lze jen ve lhůtě
pro podání žaloby, která žalobkyni uplynula před doručením předmětné repliky soudu.
[10] Krajský soud se dále zabýval důvody, na základě nichž žalovaná nevyhověla žádosti
žalobkyně o odstranění tvrdosti (prominutí penále), a ztotožnil se s nimi. Podle §53a odst. 3
písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých
souvisejících zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“),
nelze o odstranění tvrdostí podle odstavce 1 nebo 2 rozhodnout, jestliže plátce pojistného
nezaplatil pojistné na zdravotní pojištění splatné do dne vydání rozhodnutí o prominutí pokuty,
přirážky k pojistnému nebo penále. Na prominutí penále není právní nárok a na řízení
o jeho prominutí se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Nicméně rozhodnutí
o prominutí penále (zde o odstranění tvrdosti) je přezkoumatelné ve správním soudnictví,
a to co do dodržení předepsaného procesního postupu a dodržení mezí správního uvážení,
resp. jeho zneužití. Rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti zákona musí obsahovat
odůvodnění.
[11] Již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku krajský soud uvedl, že podle platné právní
úpravy může být v určitých případech plátcem pojistného také osoba s trvalým pobytem
na území České republiky, která nemá žádné zdanitelné příjmy. Tato skutečnost přitom není
v rozporu s ústavním právem na ochranu zdraví a na zdravotní péči, které je zakotveno v čl. 31
Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně, která nebyla zaměstnankyní ani osobou samostatně
výdělečně činnou a nevyužila dostupné možnosti, aby za ni bylo placeno pojistné ze státního
rozpočtu, byla oprávněně a zároveň ústavně konformně zařazena v registru pojištěnců a měla
povinnost platit pojistné, i kdyby v rozhodné době neměla žádné příjmy.
[12] Krajský soud rekapituloval důvody obsažené v napadeném rozhodnutí a zdůraznil,
že podle zákona příslušný orgán nemůže rozhodnout o odstranění tvrdosti zákona a prominout
penále v případě, kdy plátce nezaplatil pojistné na zdravotní pojištění splatné do dne vydání
rozhodnutí o prominutí penále. Tento důvod pro zamítnutí žádosti nezávisí na správním uvážení.
Žalobkyně nesplnila nutnou, zákonem stanovenou podmínku pro rozhodnutí o odstranění
tvrdosti, kterou představuje zaplacení dlužného pojistného na veřejné zdravotní pojištění.
V daném případě tedy vůbec nebyl dán prostor pro aplikaci správního uvážení a hodnocení
námitek žalobkyně týkajících se její špatné sociální a finanční situace a snahy splácet dlužné
pojistné částkou 200 Kč měsíčně. Nebylo tedy nutné ani provádět dokazování žalobkyní
navrženými důkazy k prokázání její finanční situace, neboť důvodnost podané žaloby ve vztahu
k žádosti o odstranění tvrdosti mohl krajský soud posoudit i bez provedení těchto důkazů.
[13] Poukazovala-li žalobkyně na Listinu základních práv a svobod, krajský soud zopakoval,
že povinnost žalobkyně hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění a z případných nedoplatků
na pojistném i penále je ústavně konformní. Skutečnost, že žalobkyně neměla žádné zdanitelné
příjmy, žalobkyni rovněž nezbavuje povinnosti platit penále v zákonem stanovené výši,
a to v případě, že nebylo zaplaceno pojistné ve stanovené lhůtě, nebo bylo-li zaplaceno v nižší
částce, než ve které mělo být zaplaceno. Povinnost žalobkyně platit pojistné na veřejné zdravotní
pojištění a případné penále z neuhrazeného pojistného vyplývá ze zákona o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění a zákona o veřejném zdravotním pojištění. Právní vztah
mezi žalobkyní a žalovanou tak není vztahem soukromoprávním založeným na základě smlouvy
uzavřené dle předpisů soukromého práva, konkrétně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a nelze z něj dovozovat ani případnou
možnost splátkování vzniklého dluhu na pojistném.
[14] K námitce žalobkyně uplatněné opět až v podané replice, že její dluh na pojistném ke dni
9. 7. 2015 nečinil částku 47 953 Kč, odkázal krajský soud na svůj názor (viz odst. [9]
tohoto rozsudku), že takto uplatněný žalobní bod je nutno pokládat za nově uplatněný,
a tedy opožděný, jímž se nebyl oprávněn zabývat.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[15] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený rozsudek krajského
soudu, kterým byla její žaloba zamítnuta z výše nastíněných důvodů. Stěžovatelka svou kasační
stížnost opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zdejšímu soudu,
aby napadený rozsudek zrušil včetně napadeného rozhodnutí.
[16] Stěžovatelka popsala průběh předchozích řízení včetně opakovaného podávání žalob
proti rozhodnutím Rozhodčího orgánu žalované a opakovaně zdůrazňovala, že nesouhlasí
s vyměřeným penále ani s nevyhověním její žádosti o odstranění tvrdosti zákona, přičemž žalobu
si podala proti celému napadenému rozhodnutí. Zdůrazňuje, že Rozhodčí orgán žalované
nerespektoval předchozí zrušující rozsudek městského soudu (který mu uložil odůvodnit
své rozhodnutí v souladu s §180 správního řádu), neboť rozhodnutí ze dne 24. 7. 2013
odůvodnil stejným způsobem jako rozhodnutí ze dne 20. 1. 2010 a žádné nové poznatky ve věci
neuvedl.
[17] Stěžovatelka zdůrazňuje, že stále trvá na své žádosti o prominutí penále. Proto považuje
za prospěšné zrušit napadené rozhodnutí v souvislosti s platebními výměry ze dne 30. 10. 2009.
Nesouhlasí s tím, že oznámení o zahájení řízení je úkonem směřujícím k vyměření penále
a že v jejím případě došlo dne 26. 10. 2009 k přerušení prekluzivní lhůty k vyměření
penále podle §16 odst. 1 věty druhé zákona o pojistném na všeobecné zdravotní
pojištění. Nezakládá se to na pravdě. Rovněž z rozsudku městského soudu ze dne 12. 5. 2010,
č. j. 5 Ca 202/2007 - 39, plyne, že úkonem směřujícím ke zjištění výše pojistného není oznámení
o zahájení řízení, v němž se dlužník pouze informuje o výši dlužné částky a vybízí k případnému
vznesení námitek. Stejně tak není pravdou, že stěžovatelka naposledy uhradila částku 200 Kč dne
13. 3. 2014, přičemž Rozhodčí orgán žalované tuto skutečnost uvedl nesprávně, neboť v době
vydání napadeného rozhodnutí měla uhrazeno mnohem více těchto částek, a to minimálně dne
27. 1. 2015, což dokládá kopií poštovní poukázky.
[18] Po dobu nehrazení pojistného na zdravotní pojištění nebyla stěžovatelka nikde
zaměstnána a je po finanční stránce sociálně slabší osobou, kdy v současné době je ve špatné
finanční situaci. Je schopná splácet pouze částku 200 Kč měsíčně (pokud by nastaly nějaké
výjimečné skutečnosti, byla by ochotná v budoucnu platit i více). Přestože je stěžovatelka v tíživé
finanční situaci, projevila snahu splácet alespoň 200 Kč měsíčně na dlužné pojistné. Proto žádá
o prominutí penále. S jeho placením nesouhlasí. Je pro ni neúnosné a nepřiměřeně vysoké,
nemůže jej uhradit (obzvláště ve spojení s částkou na dlužné pojistné). Penále ještě ztěžuje
finanční situaci stěžovatelky, která je tak pro ni neúnosná. Domnívá se, že postih její osoby
v podobě předmětného penále je nemorální a odporuje zákonu o veřejném zdravotním pojištění,
jakož i Listině základních práv a svobod.
[19] Stěžovatelka namítá, že k zániku práva na předepsání penále nedošlo pouze za období
od 1. 5. 2003 do 25. 10. 2004, nýbrž i za jiná období od 1. 5. 2003 do 5. 10. 2009. Ve zrušujícím
rozsudku krajského soudu se uvádí: „Při použití věty první ust. §16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.,
ve znění účinném do 30. 11. 201, by žalovaná nemohla žalobkyni předepsat penále za období od 1. 5. 2003
do 23. 7. 2008“. Kromě toho je podle stěžovatelky nové vyčíslení penále nesprávné a částka
1 366 Kč neodpovídá penále za období od 1. 5. 2003 do 25. 10. 2004. V napadeném rozhodnutí
je tudíž penále vyčísleno v chybné výši.
[20] Stěžovatelka odkazuje na svou repliku ze dne 26. 8. 2015 a požaduje po Nejvyšším
správním soudu, aby se zabýval všemi námitkami v ní uplatněnými, přičemž shrnuje obsah
těchto námitek a zdůrazňuje, že dne 26. 10. 2009 obdržela pouze oznámení o zahájení řízení,
nikoliv i vyúčtování plateb pojistného. Oznámení o zahájení řízení nemůže být samo o sobě
považováno za úkon směřující ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, neboť neobsahuje
rozpis jednotlivých pohledávek, počet dní prodlení, vymezení zúčtovacího období, položku
o provedených úhradách atd. Nebylo nijak prokázáno, že se stěžovatelka jako plátce pojistného
dozvěděla o úkonu ke zjištění výše pojistného, což je ve smyslu §16 odst. 1 věta druhá zákona
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění podmínkou pro přerušení lhůty pro předepsání
pojistného, resp. penále. Kromě toho ve vyúčtování byla výše nedoplatku na penále určena
chybně. Vyúčtování obsahující chybné údaje (v daném případě ze dne 14. 10. 2009) nemůže být
považováno za úkon podle uvedeného ustanovení přerušující prekluzivní lhůtu. I krajský soud
ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěru, že penále ve výši 36 723 Kč bylo stanoveno nesprávně.
Vyúčtování ze dne 14. 10. 2009 obsahující tento úkon tudíž nemohlo přerušit lhůtu
pro předepsání penále.
[21] Ve vztahu k rozsudku krajského soudu stěžovatelka zdůrazňuje, že žalobu podala
proti celému napadenému rozhodnutí a oběma platebním výměrům ze dne 30. 10. 2009.
Stěžovatelka vždy trvala na tom, aby ve věci rozhodl městský soud, zejména v řízení o žalobě
proti druhému rozhodnutí o odvolání. S ohledem na zánik funkce soudkyně JUDr. Milady
Haplové ke dni 30. 6. 2016 měl ve věci rozhodnout městský soud, který již rozhodoval o žalobě
proti prvnímu rozhodnutí o odvolání. Tento závěr dovozuje stěžovatelka z čl. 36 odst. 1
a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Městský soud se již věcí jednou zabýval a vyřešil
řádně a správným směrem jak rozhodnutí o odvolání, tak platební výměry. Ten je i místně
příslušný.
[22] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak krajský soud vymezil spornou otázku,
tedy pouze ve vztahu k zákonnosti penále a rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti,
nikoliv již ve vztahu k povinnosti platit dlužné pojistné, proti které v žalobě údajně nebrojila.
To si krajský soud vymyslel. Stěžovatelka upozorňuje, že vždy napadala celé rozhodnutí
Rozhodčího orgánu žalované, nikoliv pouze výrok II. rozhodnutí ze dne 20. 1. 2010,
jakož i ze dne 24. 7. 2013 a ze dne 18. 3. 2015. Naopak u všech těchto rozhodnutí napadala
žalobou výrok I. i II. Oběma výroky se tak musí zabývat jak krajský soud, tak Nejvyšší správní
soud. V druhém rozhodnutí o odvolání se výslovně uvádí, že odvolání se zamítá a platební
výměry se potvrzují. Z toho plyne, že stěžovatelka napadala oba platební výměry, když žaloba
mířila proti oběma výrokům tohoto rozhodnutí. Jestliže v žalobě ze dne 1. 11. 2013 stěžovatelka
uvedla, že má snahu uhradit dlužné pojistné ve výši 48 353 Kč, neznamená to, že nenapadla
i výrok I. rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované o druhém odvolání. Podle stěžovatelky
existují důkazy o opaku, přičemž tak činila již od počátku ve své žalobě proti prvnímu rozhodnutí
o odvolání. Zatímco městský soud se řádně zabýval oběma platebními výměry, krajský soud
ve zrušujícím rozsudku platební výměr na dlužné pojistné neřešil, ani otázku jeho prekluze.
Vyjádřil se pouze k platebnímu výměru na penále, proto se v návaznosti na to mohla stěžovatelka
bránit již jen proti napadenému rozhodnutí, které se rovněž zabývá jen platebním výměrem
na penále. Stěžovatelce ovšem nemůže být upřeno právo na vydání rozhodnutí ve věci platebního
výměru na dlužné pojistné. Žádá proto Nejvyšší správní soud, aby uložil krajskému soudu
či žalované řádně se zabývat platebním výměrem na dlužné pojistné a aby krajský soud
o tomto platebním výměru vydal rozhodnutí, neboť o něm opomněl rozhodnout v předchozím
zrušujícím rozsudku. Jestliže podle předmětného rozsudku bylo promlčeno penále, pak muselo
být promlčeno i dlužné pojistné, neboť v tomto rozsahu se na penále vztahují stejná pravidla
jako na dlužné pojistné, jak plyne z §19 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění.
Krajský soud porušil uvedené ustanovení zákona, neboť se promlčením (prekluzí) dlužného
pojistného nikdy nezabýval.
[23] Stěžovatelka namítá, že z důvodu promlčení (prekluze) bylo dne 30. 10. 2009 vyměřeno
v nesprávné výši jak dlužné pojistné, tak penále. Rovněž není pravdou, že by nezpochybňovala,
že v konkrétních obdobích nebyla osobou bez zdanitelných příjmů a že by neměla povinnost
platit pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Naopak ve všech svých žalobách uváděla,
že je osobou bez jakéhokoliv příjmu a že v rozhodném období neměla žádný příjem z výdělečné
činnosti ani ze sociálních dávek. Vždy namítala, že osobě, která se nachází v tíživé finanční
situaci, nelze dávat za vinu, že v důsledku toho nemohla hradit pojistné na veřejné zdravotní
pojištění, či ji dokonce za to postihovat sankcemi (zde penále).
[24] Městský soud ve zrušujícím rozsudku Rozhodčímu orgánu žalované vytkl, že rozhodnutí
o odstranění tvrdosti neobsahovalo přezkoumatelné úvahy, aby bylo možné posoudit,
zda nezneužil správní uvážení. Krajský soud na tyto závěry poukázal a následně shledal,
že napadené rozhodnutí tyto požadavky splňuje. Rozhodčí orgán žalované ovšem v napadeném
rozhodnutí použil totožné argumenty jako již v prvním rozhodnutí o odvolání a pokud pouze
opsal pasáž ze zrušujícího rozsudku krajského soudu, kterou sám nevytvořil a není jejím autorem,
nemohl svou úlohu náležitě splnit. Městský soud Rozhodčímu orgánu zadal úlohu spočívající
v odůvodnění svého rozhodnutí, kterou měl splnit sám za sebe. Těmto požadavkům ve smyslu
§180 odst. 1 správního řádu ovšem nedostál, neboť sám za sebe žádné nové poznatky ve věci
neuvedl.
[25] Stěžovatelka nesouhlasí s krajským soudem, že je vázán závěry Nejvyššího správního
soudu (jakož i závěry uvedenými ve svém zrušujícím rozsudku), že oznámení o zahájení
správního řízení je nutno považovat za úkon směřující k vyměření dlužného pojistného,
a tedy i k vyměření penále, a že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že vyúčtování,
na základě něhož mělo dojít k přerušení prekluzivní lhůty (v případě stěžovatelky dne
26. 10. 2009), obsahovalo chybnou výši penále. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje, že přílohou
napadeného rozhodnutí bylo vyúčtování pojistného na zdravotní pojištění od 1. 5. 2003
do 5. 10. 2009. Dne 31. 3. 2015 obdržela pouze napadené rozhodnutí. Kromě toho nesouhlasí,
že penále za rok 2004 činilo pouze 616, 48 Kč, jak vyčíslil krajský soud. Podle stěžovatelky
se správně jedná o mnohem vyšší částku. Výše nedoplatku na penále tak byla určena chybně.
[26] Považoval-li krajský soud námitky uplatněné až v replice za opožděné, stěžovatelka
s touto argumentací nesouhlasí a namítá, že se nevypořádal dostatečně ani s některými námitkami
uplatněnými již v žalobě a porušil tím s. ř. s., zákon č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a Listinu základních práv a svobod,
přičemž svým postupem stěžovatelku poškodil. Jakékoliv vyjádření k její replice se nepodává
libovolně, ale ve lhůtě dvou týdnů. Pokud tedy stěžovatelka podala repliku v dvoutýdenní lhůtě
stanovené krajským soudem, bylo jeho povinností přihlížet k námitkám v ní uplatněným.
Podle §123 o. s. ř. (který se použije přiměřeně v soudním řízení správním) mají účastníci řízení
právo vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem provedeným důkazům. Každý soud proto musí
přihlížet ke všem navrženým důkazům, které mohou být navrhovány i ve vyjádření. Stěžovatelka
tedy požaduje, aby jakýkoliv soud včetně Nejvyššího správního uznal její námitky obsažené
v replice ze dne 20. 7. 2015.
[27] Stěžovatelka dále uvádí, že nabídka splátek v délce 28 měsíců ze strany žalované byla
pro stěžovatelku z finančního hlediska nepřijatelná a nemohla na ni nikdy přistoupit a nesouhlasí
s tím, jak se krajský soud s touto skutečností vypořádal a jak v souvislosti s tím hodnotil postup
žalované. Kromě toho stěžovatelka nikdy nesouhlasila a platebními výměry na dluh na pojistném
i na penále.
[28] Závěrem stěžovatelka podotýká, že jí krajský soud vrátil přílohy k žalobě, přičemž je zasílá
Nejvyššímu správnímu soudu a trvá na jejich připojení do spisu krajského soudu. Dále zaslala
kopie poštovních poukázek za období od října 2015 do podání kasační stížnosti, aby doložila,
že částku 200 Kč měsíčně platí i nadále. Zaplatila však mnohem více i za jiná období.
[29] Dne 15. 2. 2017 stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce doplnila kasační stížnost.
Zopakovala, že oznámení o zahájení správního řízení nelze považovat za úkon přerušující lhůtu
pro předepsání penále. Kromě toho v takovém oznámení musí být vždy přesně specifikováno
dlužné pojistné a jeho výše. Krajský soud nijak nevysvětlil, proč nepovažoval za relevantní
stěžovatelkou namítanou skutečnost, že k přerušení prekluzivní lhůty nemohlo
dojít, neboť vyúčtování obsahovalo chybnou výši penále. Napadený rozsudek je
proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). Kromě toho žalovaná v napadeném rozhodnutí ponížila
vypočítané penále o nesprávnou částku. Pokud krajský soud uvedl, že stěžovatelka tuto námitku
v žalobě nespecifikovala, nelze s tím souhlasit. Není totiž její povinností dávat žalované návod,
jak plnit své povinnosti a pojistné a penále správně spočítat.
[30] Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že námitky obsažené v replice byly nově uplatněné.
Pokud tvrdila, že spolu s oznámením o zahájení správního řízení neobdržela vyúčtování plateb
pojistného a další podklady, jednalo se toliko o doplnění její žalobní námitky,
podle které oznámení o zahájení správního řízení doručené dne 26. 10. 2009 nemohlo být
úkonem směřujícím k vyměření penále. Výše nedoplatků nebyla stěžovatelce prokázána.
Jelikož se jednalo o přípustné rozšíření žaloby, byl krajský soud povinen se touto argumentací
zabývat v celém rozsahu.
[31] Kromě toho měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit i proto, že se žalovaná neřídila
právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozsudku téhož soudu, neboť žalovaná
pouze ocitovala část odůvodnění z rozsudku krajského soudu týkající se platební morálky
stěžovatelky, aniž by ji nově posoudila, přestože ji k tomu krajský soud zavázal. K takovému
pochybení byl krajský soud povinen přihlédnout, a to i ex offo.
[32] Stěžovatelka nikdy nesouhlasila s vyměřením dlužného pojistného a jeho výši neuznala.
Krajský soud zavinil, že se nyní napadené rozhodnutí týká jen penále, neboť předcházející
rozhodnutí o odvolání sice zrušil, ale nezavázal žalovanou k opravení výroku týkajícího
se dlužného pojistného, nýbrž pouze penále. Proti předchozímu zrušujícímu rozsudku
se ale stěžovatelka nemohla s ohledem na §104 odst. 2 s. ř. s. účinně bránit kasační stížností.
Nikoli vlastní vinou se proto dostala do situace, kdy soudy mají za to, že souhlasí s vyměřeným
pojistným, ačkoliv to není pravda.
[33] Žalovaná se ke kasační stížnosti ani jejímu doplnění nikterak nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[34] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[35] Kasační stížnost není důvodná.
[36] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně pro nedostatek důvodů.
Podle stěžovatelky se měl soud vypořádat i s argumentací obsaženou v replice ze dne 26. 8. 2015.
Podle Nejvyššího správního soudu jsou závěry krajského soudu správné jak v obecné rovině,
tak ve vztahu k posouzení dané věci. Lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku,
v němž se krajský soud zabývá zásadou koncentrace a dispozitivnosti v soudním řízení správním
(str. 9). Stěžovatelka byla povinna dostatečně skutkově i právně konkretizovat, v čem spatřuje
nezákonnost napadeného rozhodnutí, a to ve lhůtě pro podání žaloby. Nelze nad rámec
konkrétních žalobních bodů (ke konkretizaci žalobních bodů viz rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ.
pod č. 835/2006 Sb. NSS) rozšiřovat žalobu o další námitky s tím, že se jedná o doplnění
již uplatněných žalobních bodů, které jsou za tímto účelem vymezeny velmi široce. Touto logikou
by totiž bylo možné v žalobě pouze konstatovat nezákonnost napadeného rozhodnutí,
a poté kdykoliv konkretizovat, v čem daná nezákonnost spočívá. Takový výklad je ovšem zjevně
v rozporu se zásadou koncentrace řízení vyjádřenou v ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
[37] Stěžovatelka vyjádřila v žalobě pouze obecný nesouhlas s tím, že oznámení
o zahájení správního řízení je úkonem, kterým se přerušuje prekluzivní lhůta. Nesouhlasila,
že v jejím případě došlo k přerušení lhůty pro předepsání penále dne 26. 10. 2009. Zároveň
odkazovala na rozsudek městského soudu, podle kterého úkonem směřujícím ke zjištění výše
pojistného není oznámení o zahájení řízení, v němž se dlužník informuje o výši dlužné částky
a vybízí se k případnému vznesení námitek. Je tedy zřejmé, že stěžovatelčina žalobní námitka
rozporovala výklad §16 odst. 1 věta druhá zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění,
podle něhož je úkonem ve smyslu tohoto ustanovení i oznámení o zahájení správního řízení,
v němž je vyčísleno dlužné pojistné, případně penále. Nenamítala, že by oznámení, které jí bylo
doručeno dne 26. 10. 2009, nebylo možné za takový úkon považovat, protože neobsahovalo
informace o dlužném pojistném, penále a další, resp. že jí spolu s ním nebyla doručena i příloha,
v níž tyto informace byly obsaženy. Takovou námitku vznesla až v replice, která byla krajskému
soudu doručena po lhůtě pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje
se stěžovatelkou, že se nejedná o nově uplatněný žalobní bod, ale pouze o přípustné rozšíření
žalobního bodu uplatněného včas již v žalobě. Jedná se totiž o odlišný důvod pro závěr,
že v daném případě nedošlo dne 26. 10. 2009 k přerušení prekluzivní lhůty pro předepsání penále
a započetí běhu lhůty nové (původně to mělo být z důvodu, že oznámení, v němž se sděluje výše
dluhu, není svým charakterem úkonem směřujícím ke zjištění výše pojistného; následně však byl
doplněn důvod, podle něhož oznámení o zahájení správního řízení doručené stěžovatelce
neobsahovalo požadované náležitosti, když pro absenci přílohy nebylo pojistné a penále vůbec
vyčísleno). Nutno podotknout, že již v samotném oznámení o zahájení správního řízení se uvádí,
že jeho přílohou je vyúčtování dlužných částek spolu s údaji o pojištěnci. Stěžovatelka namítala
nedoručení předmětné přílohy až v replice ze dne 26. 8. 2015, přestože v mezidobí probíhalo
odvolací řízení, jež vyústilo ve vydání celkem tří rozhodnutí o odvolání a o žádosti o prominutí
penále, proti kterým stěžovatelka podala celkem tři žaloby, v nichž tuto skutečnost mohla
namítat. Krajský soud tedy nepochybil, pokud se touto námitkou nezabýval.
[38] Nelze akceptovat ani výklad stěžovatelky, podle kterého byly námitky obsažené v replice
uplatněny včas, neboť ji podala ve lhůtě dvou týdnů, jak byla soudem vyzvána. Stěžovatelka
zaměňuje dva odlišné instituty. Krajský soud zaslal stěžovatelce vyjádření k její žalobě a stanovil,
že se k němu může vyjádřit ve lhůtě dvou týdnů. To však neznamená, že v této lhůtě mohla
stěžovatelka uplatnit nové námitky, které nebyly uplatněny včas již v samotné žalobě. Krajský
soud umožnil stěžovatelce reagovat na vyjádření žalované, nikoliv však nad rámec žaloby. Rozsah
soudního přezkumu v daném případě byl totiž vymezen včas podanou žalobou, přičemž jej nelze
rozšiřovat po uplynutí zákonné lhůty, jak výslovně stanoví §71 odst. 2 s. ř. s. Tedy ani na výzvu
k případné replice nelze uplatnit nové žalobní body. Nic jiného pak neplyne ani z odkazovaného
ustanovení §123 o. s. ř. Toto ustanovení se týká možnosti účastníků řízení vyjadřovat
se k důkazním návrhům a k provedeným důkazům, nikoliv možnosti rozšiřovat žalobní
argumentaci. Kromě toho o. s. ř. se v soudním řízení správním použije v případě, že s. ř. s.
nestanoví jinak (§64 s. ř. s.). V každém případě proto platí zásada koncentrace speciálně
vyjádřená v §71 odst. 2 s. ř. s.
[39] Pokud stěžovatelka namítá, že se krajský soud nevypořádal dostatečně ani s některými
námitkami uplatněnými již v žalobě, pak k takto obecně koncipované námitce Nejvyšší správní
soud uvádí, že neshledal, že by se krajský soud nezabýval všemi žalobními body, které byly včas
uplatněny. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[40] Před vlastním meritorním posouzením sporných otázek se Nejvyšší správní soud musel
zabývat rozsahem předmětu přezkumu před krajským soudem, a to se zaměřením na otázku,
zda se v daném případě krajský soud nesprávně omezil pouze na posouzení správnosti
a zákonnosti vyměření penále a způsobu vyřízení žádosti o odstranění tvrdosti a zda byl povinen
zabývat se i předepsaným dlužným pojistným.
[41] Jak bylo již uvedeno, soudní řízení správní je ovládáno zásadou dispozitivnosti,
podle které je soud oprávněn rozhodnout o meritu sporu pouze v rozsahu vymezeném žalobou.
Je tedy třeba zjistit, jak stěžovatelka formulovala svou žalobu, a to zejména v řízení vedeném
krajským soudem o žalobě proti druhému rozhodnutí o odvolání pod sp. zn. 36 Ad 54/2013.
Stěžovatelka správně uvádí, že se proti druhému zrušujícímu rozsudku nemohla bránit kasační
stížností, neboť tímto rozsudkem krajský soud plně vyhověl její žalobě a kasační stížnost
by proto byla nepřípustná, pokud by se stěžovatelka nedomáhala vydání jiného výroku
rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2015,
č. j. 5 Afs 91/2012 - 41). Daná věc je před Nejvyšším správním soudem řešena poprvé,
proto se zabýval i tím, zda krajský soud nepochybil již v předchozím řízení (aniž by dále rozebíral,
že pokud by krajský soud v předchozím řízení skutečně pominul rozhodnout o části žaloby,
pak by bylo na místě bránit se příslušnými prostředky již v rámci řízení sp. zn. 36 Ad 54/2013,
nikoliv až v tomto řízení).
[42] Druhým rozhodnutím o odvolání bylo výrokem I. zamítnuto odvolání stěžovatelky
proti oběma platebním výměrům, výrokem II. nebylo vyhověno její žádosti o odstranění tvrdosti.
Stěžovatelka tudíž mohla žalobou napadat rozhodnutí o odvolání jak proti platebnímu výměru
na penále, tak proti platebnímu výměru na dlužné pojistné. V žalobě ze dne 1. 11. 2013
stěžovatelka uvedla, že s platebním výměrem na dlužné pojistné souhlasí a má snahu a zájem
jej uhradit. Následně při formulaci žalobního návrhu (petitu) uvedla, že požaduje zrušení
pouze části výroku I. rozhodnutí o druhém odvolání, která se týká zamítnutí odvolání
proti platebnímu výměru na penále a potvrzení tohoto platebního výměru; dále požadovala
zrušení celého výroku II. (kterým nebylo vyhověno žádosti o odstranění tvrdosti). Zároveň
výslovně uvedla, že ve vztahu k platebnímu výměru na dlužné pojistné si přeje a trvá na tom,
aby zůstal zachován a byl platný. Také obsah jejích žalobních námitek mířil
pouze proti vyměřenému penále a rozhodnutí o jeho neprominutí. Krajský soud tak měl jasným,
srozumitelným a bezrozporným způsobem vymezen předmět řízení pouze ve vztahu
k platebnímu výměru na penále a rozhodnutí o nevyhovění žádosti o odstranění tvrdosti. Nemohl
proto rozhodnout o zrušení celého výroku I. rozhodnutí o druhém odvolání, jak nyní tvrdí
stěžovatelka. Nikoliv krajský soud, nýbrž stěžovatelka sama ze své vlastní vůle se připravila
o možnost soudního přezkumu ohledně správnosti a zákonnosti vyměření dlužného pojistného
za rozhodné období.
[43] Byla to tedy stěžovatelka, kdo určil předmět přezkumu v dané věci. Jestliže jej omezila
pouze na otázky spojené s platebním výměrem na penále a nevyhověním žádosti
o jeho prominutí, pak krajský soud nemohl zrušit napadené rozhodnutí i ve vztahu k platebnímu
výměru na dlužné pojistné, byť by dospěl k závěru, že je postižen stejnou vadou jako platební
výměr na penále. Jakkoliv Nejvyšší správní soud chápe, že po vyslovení částečné prekluze
práva na předpis penále by stěžovatelka ráda dosáhla, s ohledem na svou finanční situaci,
také alespoň částečného snížení předepsaného dluhu na pojistném, v daném případě již správní
soudy nemohou ve vztahu k platebnímu výměru na dlužné pojistné jakkoliv zasahovat. Soudní
přezkum byl v dané věci omezen předchozími úkony stěžovatelky v souladu se zásadou
dispozitivnosti vyjádřenou v zákoně, nikoliv v důsledku pochybení krajského soudu. Vymezení
předmětu sporu provedené krajským soudem tudíž bylo správné a odpovídalo
tomu i konstatování, že stěžovatelka nijak nezpochybňuje, že v daném období byla osobou
bez zdanitelných příjmů a měla povinnost platit pojistné na veřejné zdravotní pojištění.
Stěžovatelka sama tvrdí, že žádné příjmy neměla a domnívá se pouze, že ji v takové situaci
nelze za neplacení pojistného postihovat vyměřením penále (k tomu se Nejvyšší správní soud
věcně vyjádří dále).
[44] Na uvedených závěrech nic nemění ani námitka stěžovatelky, že vždy napadala oba
výroky rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované. Tuto skutečnost Nejvyšší správní soud nikterak
nezpochybňuje. Výrok I. byl ovšem napadán jen částečně, jak bylo uvedeno výše,
přičemž v příslušné části krajský soud rozhodnutí žalované přezkoumal a v předchozím řízení
i zrušil (nikoliv pouze výrok II., jak tvrdí stěžovatelka). Domnívá-li se stěžovatelka, že městský
soud posoudil věc důkladněji než krajský soud, neboť se zabýval i platebním výměrem na dlužné
pojistné, pak Nejvyšší správní soud podotýká, že městský soud sice zrušil celé rozhodnutí
o odvolání (nikoliv jen ve vztahu k platebnímu výměru na penále, nýbrž i ve vztahu k platebnímu
výměru na dlužné pojistné), ve zrušujícím rozsudku se však s ohledem na obsah žaloby
konstatuje, že „[ž]alobkyně ve svém podání uznala dlužné pojistné ve výši 48.353 Kč“.
[45] Stěžovatelka tvrdí, že ve věci měl rozhodovat městský soud, a nikoliv krajský,
což namítala i v řízení před krajským soudem. Touto námitkou stěžovatelky se Nejvyšší správní
soud již zabýval v usnesení ze dne 31. 1. 2014, č. j. Nao 22/2014 - 54, v němž uvedl,
že pro stanovení místní příslušnosti soudu je ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. určující sídlo územního
pracoviště žalované, neboť příslušná územní pracoviště žalované jsou územně
dekoncentrovanými orgány státní správy a mají postavení orgánu, který splňuje
požadavky kladené na žalovaný správní orgán ve správním soudnictví (v daném případě
tedy Krajská pobočka Všeobecné zdravotní pojišťovny pro Jihomoravský kraj, Územní
pracoviště Brno – město). Zároveň rozhodl, že soudci krajského soudu nejsou vyloučení
z projednávání a rozhodnutí nyní posuzované věci stěžovatelky. Nevyhověl jejímu návrhu
na postoupení věci městskému soudu. Nejvyšší správní soud nemá důvod se od tohoto dříve
vysloveného názoru jakkoliv odchylovat. Krajský soud byl věcně i místně příslušný ve věci
rozhodovat a jeho příslušnost byla dána i v případě, že zanikla funkce jednoho ze soudců,
kterým byla věc na základě rozvrhu práce přidělena k projednání a rozhodnutí (zde předsedkyně
senátu). V takových případech je třeba konkrétního soudce (případně složení celého senátu,
došlo-li v souvislosti se zánikem funkce některého soudce ke změně ve složení senátů
příslušného soudu) nahradit postupem předpokládaným v rozvrhu práce jiným zákonným
soudcem téhož soudu. Tak se v daném případě stalo a stěžovatelka nikterak nezpochybňuje,
že by v postupu krajského soudu po zániku funkce předsedkyně senátu došlo k nějakému
pochybení. Postoupení věci jinému věcně příslušnému soudu z tohoto důvodu postrádá logiku
a nemá oporu v zákoně.
[46] Hlavním argumentem stěžovatelky zpochybňujícím zákonnost a správnost napadeného
rozhodnutí i rozsudku krajského soudu je názor, že oznámení o zahájení správního řízení
nemůže, a v daném případě nemohlo, způsobit přerušení prekluzivní lhůty a započetí běhu lhůty
nové podle §16 odst. 1 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Nejvyšší správní
soud názor stěžovatelky nesdílí a plně se ztotožňuje s odůvodněním obsaženým v napadeném
rozsudku. Stěžovatelka nijak nepolemizuje se závěry krajského soudu, bez dalšího vyjadřuje
pouze nesouhlas a opakuje žalobní námitky.
[47] Již krajský soud stěžovatelku upozornil, že závěry rozsudku městského soudu ze dne
12. 5. 2010, č. j. 5 Ca 202/2007 - 39, byly překonány judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V rozsudku ze dne ze dne 22. 5. 2014, č. j. 4 Ads 67/2014 - 49, dospěl zdejší soud k závěru,
že oznámení o zahájení správního řízení o předepsání nedoplatků pojistného na všeobecné
zdravotní pojištění, v němž se plátci sděluje jejich přesná specifikace a výše, je třeba považovat
za úkon směřující k vyměření pojistného. Doručením takového oznámení plátci pojistného
proto podle §16 odst. 1 věty druhé zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění dochází
k přerušení prekluzivní lhůty pro předepsání dlužného pojistného (či penále) a k započetí běhu
nové pětileté lhůty. Nejvyšší správní soud neshledal na základě kasační stížnosti důvod
se od citovaného rozhodnutí jakkoliv odchýlit, proto na něj pro úplnost odkazuje.
[48] V nyní posuzovaném případě bylo stěžovatelce dne 26. 10. 2009 doručeno oznámení
o zahájení správního řízení, v němž se výslovně uvádí, že jeho přílohou je i vyúčtování pojistného
a penále s rozpisem jednotlivých částek, které je rovněž založeno ve spise (spolu s doručenkou
potvrzující doručení předmětné písemnosti stěžovatelce). Jedná se tudíž o úkon, který v souladu
s názorem vysloveným ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu přerušil
pětiletou prekluzivní lhůtu pro předepsání pojistného a penále. Byť stěžovatelka s tímto závěrem
nesouhlasí (aniž by blíže rozvedla důvody, pro které jej považuje za nesprávný), Nejvyšší správní
soud má za prokázané, že k započetí běhu nové prekluzivní lhůty s ohledem na uvedené došlo
dne 26. 10. 2009. Jestliže krajský soud uvedl, že je irelevantní, že vyúčtování obsahovalo chybné
údaje (penále zahrnovalo i částky, u nichž již uplynula prekluzivní lhůta), pak je v kontextu celého
odůvodnění zřejmé, že tato skutečnost je nepodstatná, neboť rozhodující je doručení oznámení
o zahájení správního řízení, které obsahuje přesné vyúčtování, a nemusí se jednat o vyúčtování
formálně zcela bezchybné. Pokud by soud přisvědčil argumentaci stěžovatelky, že vyúčtování
musí být úplně bezchybné, aby mohlo dojít k přerušení prekluzivní lhůty, pak by tím zcela popřel
smysl a účel právní úpravy. Jelikož úkon přerušující prekluzivní lhůtu je takový, který směřuje
ke zjištění výše pojistného nebo jeho vyměření, je z povahy věci zřejmé, že k přesnému
a bezchybnému předepsání pojistného (či penále) má teprve následně dojít. Nelze vyloučit,
že správní orgán v průběhu řízení přehodnotí svá zjištění a v platebním výměru následně vyčíslí
dlužné částky v odlišné výši, než určil v okamžiku, kdy činil úkon směřující ke správnému zjištění
a vyměření pojistného či penále. V tomto okamžiku má plátce pojistného možnost uplatnit
námitky proti zjištěním správního orgánu a na základě nich může ještě dojít ke změně výpočtu.
Požadavek na bezchybné stanovení výše dlužného pojistného a penále je tudíž oprávněný
až ve vztahu k rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost dlužné pojistné a penále uhradit
(zde platební výměry). Naopak ve vztahu k úkonu, který k vydání takového rozhodnutí teprve
směřuje, by byl takový požadavek nepřiměřený a odporující smyslu správního řízení. Námitka
stěžovatelky je z povahy věci nepřípadná a způsob, jakým se s ní krajský soud vypořádal,
považuje Nejvyšší správní soud za dostatečný a přezkoumatelný. Nutno podotknout,
že kvalita a obsah posouzení věci soudem odpovídá kvalitě a míře konkretizace žalobních
bodů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 - 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 - 42). Jestliže stěžovatelka
obecně prohlásila, že úkon obsahující chybu ve vyúčtování není způsobilý přerušit prekluzivní
lhůtu (jinými slovy chyba je relevantní pro stěžovatelčin závěr), pak krajský soud stejným
způsobem konstatoval, že chybně vyčíslené penále nemá vliv na to, že příslušný úkon (doručení
oznámení o zahájení správního řízení spolu s tímto vyúčtováním) přerušil prekluzivní lhůtu,
a nemění to nic na důvodech, které krajský soud podrobně rozebral.
[49] Stěžovatelka odkazuje na předchozí zrušující rozsudek krajského soudu a namítá,
že k zániku práva předepsat penále došlo i za jiná období, nikoliv pouze za období od 1. 5. 2003
do 25. 10. 2004. Věta, kterou stěžovatelka cituje v kasační stížnosti (viz bod [19]
tohoto rozsudku) je ovšem vytržená z kontextu a nepodporuje nijak závěr stěžovatelky. Krajský
soud zde uvedl, že pokud by nedošlo k přerušení prekluzivní lhůty, bylo by právo předepsat
penále prekludováno až do 23. 7. 2008, neboť u penále do tohoto data by již uběhla pětiletá lhůta
podle §16 odst. 1 věty první zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Zabýval
se proto dále, zda byl ve správním řízení učiněn nějaký úkon, jímž by došlo k započetí běhu
nové pětileté lhůty, a dospěl k závěru, že takovým úkonem bylo doručení oznámení o zahájení
správního řízení, jak bylo výše rozebráno, a k prekluzi tudíž došlo ve vztahu k období
do 25. 10. 2004. I tato námitka stěžovatelky je proto nedůvodná.
[50] Další okruh kasačních námitek míří do správnosti vyčíslení částky penále za období
od 1. 5. 2003 do 25. 10. 2004, o níž bylo původní penále poníženo. Stěžovatelka opět obecně
prohlašuje, že napadené rozhodnutí obsahuje chybný výpočet a penále mělo být sníženo mnohem
více. Konkrétní výpočet, který by podle ní byl správný, či konkrétní důvod nesprávnosti výpočtu
provedeného žalovanou neuvádí. Namítá-li na účet krajského soudu, že není povinna dávat
žalované návod, jak má správně penále spočítat, pak Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem
na požadavek formulace konkrétních žalobních bodů (viz výše) je ovšem povinna v žalobě,
a následně i v kasační stížnosti, podrobně rozvést své úvahy, podle kterých je napadené
rozhodnutí nezákonné a nesprávné. Jinými slovy, stěžovatelka není povinna dát konkrétní
návod na správný výpočet penále žalované, nicméně je povinna dát konkrétní „návod“ soudu,
kterým by již učiněný výpočet žalované relevantním způsobem zpochybnila. Tak ovšem
stěžovatelka neučinila ani v žalobě ani v kasační stížnosti. Krajský soud rozebral, jakou výši
penále stanoví zákon, a na základě zákona přezkoumal, zda nově vypočtené penále bylo sníženo
o částky vyčíslené za období od 1. 5. 2003 do 25. 10. 2004 (viz str. 8 poslední odstavec
napadeného rozsudku). Vzhledem ke kusé argumentaci stěžovatelky nemohl napadené
rozhodnutí přezkoumávat jiným způsobem. Stejně tak Nejvyšší správní soud nemohl blíže
přezkoumat napadené rozhodnutí a s krajským soudem se ztotožnil, přičemž neshledal
v provedeném přepočtu žádné nedostatky (za účelem snížení penále žalovaná sečetla částky
penále vyčíslené ve vyúčtování za prekludované období a o výslednou částku ponížila původně
předepsané penále). Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud nesprávně vyčíslil penále za rok 2004
v částce 616,48 Kč a že bylo mnohem vyšší, pak Nejvyšší správní soud podotýká, že uvedenou
částku krajský soud vyčíslil pouze do 8. 10. 2004, nikoliv za celý rok. Penále za celý rok bylo
skutečně vyšší, jakož i částka promlčená v tomto roce, což krajský soud v napadeném rozsudku
reflektoval (k tomu viz shora bod [9] tohoto rozsudku).
[51] Stěžovatelka teprve v kasační stížnosti tvrdí, že spolu s napadeným rozhodnutím
neobdržela nové vyúčtování, jak uvedl krajský soud. Vzhledem k tomu, že se jedná o reakci
na argumentaci soudu, nepovažuje Nejvyšší správní soud tuto skutečnost za pozdně uplatněnou
(srov. §109 odst. 5 s. ř. s.). Nicméně i pokud by stěžovatelka skutečně neobdržela spolu
s napadeným rozhodnutím i přiložené nové vyúčtování, nemohlo to mít jakýkoliv vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí ani jinak zasáhnout stěžovatelčina práva. Stěžovatelka
obdržela přesné vyúčtování částek dlužného pojistného a penále již při zahájení správního řízení
a toto vyúčtování bylo přílohou i platebních výměrů (minimálně spolu s platebními výměry
tedy stěžovatelka přesné vyúčtování obdržela). Již z původního vyúčtování lze jednoduše zjistit,
kolik činilo penále za období, ve vztahu k němuž došlo k prekluzi práva na jeho vyměření.
Vždy je totiž vyčíslena konkrétní částka za dobu odpovídající zhruba jednomu měsíci. Výslednou
částku penále, která připadá na prekludované období lze proto stanovit jednoduchým výpočtem
již na základě původního vyúčtování. Jediný rozdíl, který obsahují obě vyúčtování, je v tom,
že na samém závěru nového vyúčtování se výslovně uvádí, v jaké výši bylo penále prekludováno
(1 366 Kč). Ta je však uvedena i v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka tedy mohla seznat,
jak žalovaná k výsledné částce dospěla, a pokud považovala výpočet za chybný, mohla jej
rozporovat konkrétními námitkami. I případným nedoručením nového vyúčtování tudíž nemohlo
být jakkoliv zasaženo do jejích práv. Stěžovatelka ovšem výpočet provedený správními orgány
nijak nezpochybňovala a pouze obecně konstatovala, že k prekluzi práva vyměřit penále došlo
u částky mnohem vyšší. I přes absenci konkrétních námitek stěžovatelky krajský soud i Nejvyšší
správní soud přezkoumaly výpočet, na základě něhož dospěla žalovaná k částce 1 366 Kč
(přičemž neshledaly žádné pochybení), a stěžovatelce tak poskytly náležitou soudní ochranu.
Přestože stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, neznamená to, že správní soudy nepřezkoumaly
řádně napadené rozhodnutí.
[52] Podle stěžovatelky nerespektovala žalovaná předchozí zrušující rozsudky, když náležitě
neodůvodnila, proč nevyhověla žádosti o odstranění tvrdosti. Nejvyšší správní soud podotýká,
že krajský soud ve zrušujícím rozsudku žalovanou nezavázal odůvodnit rozhodnutí
v tomto rozsahu jinak, než učinila v druhém rozhodnutí o odvolání. Touto částí odůvodnění
se vůbec nezabýval, neboť zrušil rozhodnutí z důvodu prekluze části penále a uložil žalované
(resp. jejímu Rozhodčímu orgánu) zhodnotit žádost o prominutí penále v návaznosti na nové
vyměření penále. Pokud tedy napadené rozhodnutí převzalo část odůvodnění rozsudku krajského
soudu a v ostatním zůstalo v této části stejné jako druhé rozhodnutí o odvolání,
nelze konstatovat, že by nerespektovalo závazný právní názor krajského soudu, neboť krajský
soud nevytýkal žalované, že by nevyhovění žádosti o odstranění tvrdosti nedostatečně
odůvodnila.
[53] Nedostatek důvodů nevyhovění stěžovatelčině žádosti o prominutí penále shledal městský
soud již ve vztahu k prvnímu rozhodnutí o odvolání. To obsahovalo pouze tři velmi stručné
odstavce, aniž by se správní orgán zabýval konkrétní situací stěžovatelky a jejími námitkami.
Městský soud mu vytknul absenci takového posouzení, přičemž ve vztahu k neuhrazení dlužného
pojistného konstatoval, že otázka možností splátkového kalendáře a dobrovolné mimosmluvní
splácení dlužného pojistného v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou vůbec zmíněny.
Z napadeného rozhodnutí je na první pohled zřejmé, že názor městského soudu byl respektován,
neboť odůvodnění nevyhovění žádosti stěžovatelky je mnohem obsáhlejší (téměř dvě strany),
přičemž Rozhodčí orgán žalované v něm hodnotí snahu stěžovatelky uhradit dluh, otázku
nabídnutí splátkového kalendáře žalovanou stěžovatelce (která ji odmítla) a možnost prominout
penále pro tíživou finanční situaci stěžovatelce, která neuhradila dlužné pojistné.
[54] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že na přezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu
nemá vliv, zda pro odůvodnění rozhodnutí použije vlastní úvahy, které sám vytvořil, či vychází
z právního názoru vysloveného správním soudem. Nelze přijmout závěr stěžovatelky,
podle kterého se nejedná o dostatečně odůvodněné rozhodnutí ve smyslu §180 odst. 1 správního
řádu, opíše-li správní orgán právní hodnocení provedené soudem a sám není autorem
odůvodnění rozhodných otázek. Naopak, pokud již krajský soud vysloví právní názor,
který je použitelný pro věc posuzovanou správním orgánem, je žádoucí, aby správní orgán
vycházel z předestřeného právního názoru. Pokud je převzetím závěrů soudu dostatečně
odůvodněno rozhodnutí správního orgánu, je irelevantní, kdo je „autorem“ uvedených myšlenek.
Správní orgán musí ozřejmit úvahy, kterými se při rozhodování řídil. Pokud tyto úvahy
vychází z rozhodnutí soudu, lze očekávat vyšší míru přesvědčivosti. Tato skutečnost má
tedy na rozhodnutí správního orgánu zcela opačný vliv, než vyvozuje stěžovatelka.
Ani tato námitka proto není důvodná.
[55] Konečně Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska správnosti
a zákonnosti postupu žalované, která stěžovatelce nevyhověla a neprominula vyměřené penále.
Zkoumal tedy, zda krajský soud správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem
a nezneužila správní uvážení při posuzování žádosti o odstranění tvrdosti podle §53a zákona
o veřejném zdravotním pojištění.
[56] Podle odst. 2 uvedeného ustanovení [r]ozhodčí orgán může odstraňovat tvrdosti, které by
se vyskytly při uložení pokuty, vyměření přirážky k pojistnému nebo předepsání penále, jehož výše přesahuje
20 000 Kč. Podle odst. 3 písm. a) téhož ustanovení [o] odstranění tvrdostí podle odstavce 1 nebo 2
nelze rozhodnout, jestliže plátce pojistného nezaplatil pojistné na zdravotní pojištění splatné do dne vydání
rozhodnutí o prominutí pokuty, přirážky k pojistnému nebo penále.
[57] Krajský soud správně konstatoval, že zákon nedává Rozhodčímu orgánu žalované
možnost prominout penále, pokud plátce pojistného nezaplatil dlužné pojistné. Stěžovatelka
v době vydání napadeného rozhodnutí dluh na pojistném splacen neměla, což ani sama
nerozporuje. Jelikož nebyla splněna základní zákonná podmínka, jejíž splnění nelze nahradit
žádným správním uvážením, je v daném případě zneužití správního uvážení pojmově vyloučeno.
I přesto Rozhodčí orgán žalované zhodnotil platební morálku stěžovatelky i to, že jí byla
nad rámec zákona nabídnuta možnost splácet dlužné pojistné, což stěžovatelka odmítla. Nejvyšší
správní soud se v tomto rozsahu plně ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku,
na které odkazuje (str. 11 a 12 napadeného rozsudku či stručně body [11] a [12]
tohoto rozsudku), neboť stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nepolemizuje s výkladem
provedeným krajským soudem a pouze opakuje argumentaci obsaženou v žalobě.
[58] Rovněž namítaná skutečnost, že žalovaná při hodnocení platební morálky uvedla,
že stěžovatelka uhradila na dluh na pojistném částku 200 Kč naposledy dne 13. 3. 2014,
přestože uhradila částku 200 Kč ještě minimálně dne 27. 1. 2015, nemůže jakkoliv zpochybnit
správnost postupu žalované (resp. jejího Rozhodčího orgánu). Nevyhovění žádosti o odstranění
tvrdosti je založeno na tom, že stěžovatelka neuhradila celé dlužné pojistné. Zda byl aktuální dluh
na pojistném ke dni vydání rozhodnutí o několik set korun nižší, není pro danou věc rozhodné.
Podstatné je, že nebyl uhrazen. Stejně tak je irelevantní poslední datum splátky 200 Kč,
neboť Rozhodčí orgán žalované pouze konstatoval, že stěžovatelka od roku 2013 pojistné
téměř nehradila a po vydání platebních výměrů splácela 200 Kč nepravidelně. Pro tato zjištění je
údaj o poslední úhradě 200 Kč nerozhodný.
[59] Pro úplnost Nejvyšší správní soud reaguje na námitky stěžovatelky, která považuje
předpis penále osobě v tíživé finanční situaci za nemorální a domnívá se, že nezavinila neplnění
povinnosti platit pojistné na všeobecné zdravotní pojištění. I zde je třeba odkázat na podrobné
odůvodnění provedené krajským soudem v napadeném rozsudku (ve spojení s předchozím
zrušujícím rozsudkem, který je v napadeném rozsudku citován).
[60] Zdravotně pojištěny jsou všechny osoby, které mají trvalý pobyt na území České
republiky, přičemž podle zákona může být za určitých okolností plátcem pojistného také osoba,
která nemá žádné zdanitelné příjmy. Tato skutečnost přitom není v rozporu s čl. 31 Listiny
základních práv a svobod. Zákon o veřejném zdravotním pojištění totiž pamatuje na široký okruh
pojištěnců, za něž je plátcem pojistného stát (§7 odst. 1). Sem spadají i skupiny osob
bez zdanitelných příjmů, kupříkladu uchazeči o zaměstnání, poživatelé dávek pomoci v hmotné
nouzi či příjemci dávek nemocenského pojištění a mnoho dalších. Jestliže stěžovatelka neměla
žádné příjmy ze zaměstnání ani ze samostatné výdělečné činnosti a nevyužila dostupné možnosti,
aby za ni platil pojistné stát, pak byla povinna platit pojistné na základě zákona, neboť Listina
základních práv a svobod výlovně předpokládá, že podmínky přístupu k bezplatné zdravotní péči
na základě veřejného pojištění upraví zákon. Práva obsažená v hlavě čtvrté Listiny základních
práv a svobod, nazvaná Hospodářská, sociální a kulturní práva, mezi něž patří i čl. 31,
jsou konkretizována výslovně až příslušným zákonem a na jeho základě (v jeho mezích) je možné
se těchto práv a svobod domáhat (čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatelka
v rozporu se zákonem svou povinnost nesplnila a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění
neplatila, proto je povinna uhradit i penále, byť neměla žádné zdanitelné příjmy. Vzhledem
k tomu, že zákon předpokládá hrazení pojistného státem za osoby, po nichž by bylo
nespravedlivé požadovat, aby jej platily samy, je zcela ústavně konformní trvat na úhradě
pojistného včetně případného penále osobami, které nesplňují podmínky pro placení pojistného
státem, ať již proto, že by objektivně nemohly být osobami uvedenými v §7 odst. 1 zákona
o veřejném zdravotním pojištění (např. by vůbec neměly nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi,
i kdyby o ně požádaly), či této možnosti pouze nevyužily. V obou případech se jedná o postup
oprávněný a neodporující základním právům zakotveným v Listině základních práv a svobod.
[61] Pokud stěžovatelka uvádí, že pro ni byla nabídka splátek na 28 měsíců neakceptovatelná
a nesouhlasí, jak se krajský soud s touto skutečností vypořádal, pak Nejvyššímu správnímu soudu
nezbývá než opět konstatovat, že stěžovatelka se závěry krajského soudu nijak nepolemizuje
a nepředložila žádné argumenty, proč je hodnocení postupu žalované nesprávné. Zdejší soud
se naopak ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku a dodává, že stěžovatelce byla
nad rámec zákona nabídnuta možnost splátek, kterou neakceptovala. Z ničeho neplyne,
že by měla právo splácet dlužné pojistné ve výši, jakou si sama určila (200 Kč měsíčně). Žalovaná
naopak vysvětlila, proč není možné splácet pouze částku 200 Kč měsíčně (z důvodu průběžného
financování zdravotní péče). Krajský soud dále rozebral, že úprava splátek obsažená v občanském
zákoníku se u veřejného zdravotního pojištění nepoužije, přičemž na jeho odůvodnění lze plně
odkázat (viz shrnutí obsažené v bodě [13] tohoto rozsudku).
[62] Závěrem je třeba zdůraznit, že při přezkumu rozhodnutí správního orgánu v soudním
řízení správním je rozhodný skutkový a právní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§75
odst. 1 s. ř. s.). Poštovní poukázky na platby 200 Kč za období od října 2015, které stěžovatelka
doložila proto, aby Nejvyššímu správnímu soudu prokázala, že má i nadále snahu platit dlužné
pojistné, se týkají období po vydání napadeného rozhodnutí (březen 2015). Proto k nim nelze
v tomto soudním řízení přihlížet a jakkoliv hodnotit skutečnosti, které chce stěžovatelka
prokázat.
IV. Závěr a náklady řízení
[63] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[64] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu