ECLI:CZ:NSS:2017:6.ADS.63.2017:44
sp. zn. 6 Ads 63/2017 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. P. N., zastoupen
JUDr. Daliborem Vančurou, advokátem, se sídlem Palackého tř. 115/27, Nymburk, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2015, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 43 Ad 18/2015 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 13. 2. 2017, č. j. 43 Ad 18/2015 - 77 (dále „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 2. 2015, č. j. X
(dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky a potvrdila rozhodnutí ze dne
24. 9. 2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění
podmínek ustanovení §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Za předmět posouzení
označila to, zda byl žalobce účasten důchodového pojištění v roce 2004 jako osoba vykonávající
samostatnou výdělečnou činnost. Uvedla, že od 1. 1. 2004 došlo k novelizaci zákona
o důchodovém pojištění, která samostatnou výdělečnou činnost rozdělila na hlavní a vedlejší.
Za hlavní činnost se přitom považovala v období, kdy tato samostatná výdělečná činnost
nesplňovala podmínky vedlejší činnosti. Vyslovila názor, že podle ustanovení §9 odst. 6 písm. a)
zákona o důchodovém pojištění se jednalo o vedlejší činnost, pokud osoba samostatně výdělečně
činná v kalendářním roce vykonávala zaměstnání a příjem z tohoto zaměstnání
v tomto kalendářním roce činil alespoň dvanáctinásobek minimální mzdy zaměstnance
v pracovním poměru odměňovaného měsíční mzdou, která platila k 1. 1. kalendářního roku,
za který se posuzovala účast osoby samostatně výdělečně činné na pojištění. Jestliže tedy žalobce
byl v roce 2004 zaměstnán a jeho příjem přesáhl dvanáctinásobek minimální mzdy zaměstnance
v pracovním poměru odměňovaného měsíční mzdou, která platila k 1. 1. 2004, bez ohledu na to,
zda jeho zaměstnání trvalo po celou dobu výkonu samostatné výdělečné činnosti, posuzuje
se tato jeho samostatná výdělečná činnost na základě uvedené skutečnosti v celém daném
kalendářním roce jako vedlejší samostatná výdělečná činnost. Vedlejší samostatná výdělečná
činnost přitom zakládala účast na důchodovém pojištění pouze v případě splnění podmínek
dle ustanovení §10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění v podobě dosažení příjmu ve výši
rozhodné částky, anebo pokud se přihlásila k důchodovému pojištění. Žalovaná ověřila,
že žalobce byl v době od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 zaměstnán u společnosti Temac a.s.,
přičemž se za tuto dobu vydělal vyšší částku než dvanáctinásobek tehdejší minimální mzdy,
tudíž jeho samostatně výdělečná činnost, ve které pokračoval i po skončení uvedeného
zaměstnání, musí být považována za vedlejší. Žalovaná dále ověřila, že žalobce při výkonu
samostatně výdělečné činnosti nedosáhl rozhodného příjmu. Účast žalobce na důchodovém
pojištění mohla za takové situace založit pouze jeho přihláška, kterou však nepodal. Žalobce
nebyl účasten důchodového pojištění ani v letech 1997 až 2003, neboť výše jeho příjmů
po odpočtu výdajů nedosahovala částku, jež by založila jeho účast na důchodovém pojištění
podle právní úpravy platné a účinné do 31. 12. 2003, přičemž žalobce rovněž nepodal přihlášku
k účasti na tomto pojištění. Ohledně vrácení platby ve výši 2121 Kč, která podle žalobce
představuje přeplatek na nemocenském pojištění, žalovaná uvedla, že žalobci byla vracena poté,
co jím byla na účet žalované dne 11. 9. 2004 zaslána omylem.
[3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí ke krajskému soudu žalobu ze dne
16. 3. 2015, v níž podrobně popsal průběh všech správních řízeních vedených v dané věci,
a poukázal i na dřívější navazující soudní řízení. Trval na tom, že byl přihlášen k účasti
na pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná od roku 1996, neměl proto povinnost
se znovu přihlašovat. Měl za to, že se žalovaná nedostatečně vypořádala se všemi uplatněnými
námitkami. Nezabývala se totiž tím, že jeho vyměřovací základ byl od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004
vyšší, než za další celé roky, a tím mu nevznikla povinnost platit pojistné, přičemž žádný předpis
neukládal žalobci se přihlásit k pojištění. Nesouhlasil rovněž s argumentací žalované, že se právní
úprava od 1. 1. 2004 podstatně změnila, přičemž za stěžejní byla žalovanou určena výše
jeho výdělku v zaměstnání. Je totiž zjevné, že pokud by nedosáhl takové výše příjmu,
tak by mu žalovaná podle jeho názoru celý rok uznala jako hlavní výklon samostatné výdělečné
činnosti. Žalovaná přitom podle žalobce přehlédla ostatní ustanovení zákona o důchodovém
pojištění. Zdůraznil, že za rok 2004 měl pojistné zaplaceno v plné výši za celý rok
ze svého zaměstnání, které skončilo, tudíž samostatná výdělečná činnost nemohla být
považována za vedlejší. Již v přehledu za rok 2004 vyjadřoval svou vůli v tom směru, že chce být
pojištěn za celý rok 2004. Setrval dále na argumentaci, že mu žádný předpis neukládal znovu
se dobrovolně přihlásit. Jestliže měl zaplaceno pojištění za celý rok, a proto by se jeho samostatná
výdělečná činnost považovala za vedlejší, potom by se měl započítat celý rok do doby účasti
na pojištění pro výpočet starobního důchodu. O tom, že byl v této době účasten pojištění, svědčí
i skutečnost, že mu žalovaná vrátila v rozhodném období přeplatek.
[4] Krajský soud se ve spojení s nyní napadeným rozsudkem danou věcí zabýval již podruhé,
a to poté, co v rozsudku ze dne 30. 6. 2014, č. j. 42 Ad 26/2013 - 64, předchozí rozhodnutí
žalované zrušil, a zavázal ji závazným právním názorem, aby se v novém řízení vypořádala
s námitkou žalobce, že jeho vyměřovací základ byl v období od 1. 1. 2004 do 18. 2. 2004 vyšší
než za další celé roky. V odůvodnění nyní napadeného rozsudku krajský soud nejprve
podrobně zrekapituloval průběh správního řízení a obsah správního spisu. Za podstatu sporu
označil to, zda byl žalobce od 19. 2. 2004 do 31. 12. 2004 účasten důchodového pojištění
jako osoba samostatně výdělečně činná s ohledem na to, že byl do 18. 2. 2004 zaměstnán
u společnosti Temac a.s., přičemž za to mu byl zúčtován příjem ve výši 242.171 Kč. Soud vyložil,
že od 1. 1. 2004 právní úprava rozlišovala mezi hlavní a vedlejší samostatnou výdělečnou
činností. Podpůrně přitom platí, že hlavní samostatně výdělečná činnost zakládá účast
na důchodovém pojištění bez dalšího přímo ze zákona, a to až do okamžiku, než OSVČ
kvalifikovaným způsobem oznámí skutečnosti a údaje způsobilé posoudit samostatnou
výdělečnou činnost jako činnost vedlejší. U vedlejší činnosti je pro závěr, že zakládá účast
na důchodovém pojištění, stěžejní výše příjmů překračující rozhodnou částku nebo dobrovolné
přihlášení k tomuto pojištění. Žalobce v přehledu o příjmech a výdajích za rok 2004 prokázal,
že byl zaměstnán, přičemž dosáhl vyměřovacího základu ve výši nejméně 80.400 Kč
(dvanáctinásobek minimální mzdy platné k 1. 1. 2004), čímž deklaroval naplnění podmínek
pro uznání samostatné výdělečné činnosti jako vedlejší, kterou vykonával po celý rok. K souběhu
mezi samostatnou výdělečnou činností a zaměstnáním tak došlo pouze po určitou část
kalendářního roku, převažující část roku žalobce vykonával jen samostatnou výdělečnou činnost.
Na daný případ nedopadá ustanovení §9 odst. 7 zákona o důchodovém pojištění,
neboť se netýká souběhu se zaměstnáním. Za stěžejní naopak soud s ohledem na znění zákona
určil výši výdělku žalobce v jeho zaměstnání. Samostatná výdělečná činnost je činností vedlejší
ve vztahu k celému kalendářnímu roku, ačkoliv souběh trval pouze po část kalendářního roku.
Tento závěr ostatně odpovídá i důvodové zprávě k příslušné novele zákona o důchodovém
pojištění. Žalobce přitom nebyl automaticky vyloučen z důchodového pojištění, neboť se k němu
mohl přihlásit dle ustanovení §10 odst. 4 téhož zákona, když nedosáhl tzv. rozhodné částky.
Osoby, které vykonávaly vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a nedosáhly rozhodné částky
dle ustanovení §10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, se tak mohly na základě
svého rozhodnutí k pojištění přihlásit, přičemž zákon je nenutil k povinné účasti. Neúčast
na pojištění je tedy za dané situace důsledkem volby vždy té které osoby. Pokud se žalobce
dovolával toho, že pojistné z titulu svého zaměstnání zaplatil na celý rok, soud uvedl,
že pouze z důvodu, že dosáhl vysokého vyměřovacího základu, nemůže být důchodově pojištěn
po celý rok. Otázka vzniku účasti na důchodovém pojištění je přitom odlišná od povinnosti
hradit pojistné. To, zda byl žalobce účasten na důchodovém pojištění v roce 2004, je
přitom nezávislé na tom, jakých vyměřovacích základů dosáhl v následujících letech. Na věci
nic nemění ani to, že se stěžovatel přihlásil k účasti v roce 1996; podle předchozí právní úpravy
totiž svou přihlášku měl s ohledem na jím dosahované příjmy obnovovat každý rok. Nadto bylo
nutné rozlišovat mezi oznámením o zahájení samostatné výdělečné činnosti a přihláškou k účasti
na důchodovém pojištění. Žalobce se tedy v roce 1996 nemohl přihlásit k účasti na důchodovém
pojištění v roce 2004. Soud přitom s ohledem na obsah spisu dovodil, že žalobce přihlášku
k důchodovému pojištění v roce 2004 nepodal. Zaslání ojedinělé platby není přihláškou k účasti,
neboť ta se činí na předepsaném formuláři. Ostatně sám žalobce tuto platbu označil následně
za omyl. Výše vyměřovacího základu dosažená z výkonu zaměstnání po určitou část kalendářního
roku žalobci nebránila v tom, aby se přihlásil k účasti na důchodovém pojištění z jiného titulu.
Soud dále uvedl, že se žalovaná řídila předchozím závazným právním názorem soudu
(z předchozí fáze řízení v téže věci), neboť se námitkami žalobce řádně zabývala.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Setrval na stanovisku, že byl přihlášen k důchodovému
pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná od 1. 1. 1996, a to bez přerušení či pozastavení
činnosti; počátkem roku 2004 měl souběh se zaměstnáním. Pouze v době tohoto souběhu
se podle jeho názoru jednalo o vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Po zbytek roku
se však v souladu s ustanovením §10 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění jednalo o hlavní
samostatnou výdělečnou činnost. Měl však za to, že z této doby nemusel platit pojistné,
protože jeho příjem z vykonávaného zaměstnání přesáhl dvanáctinásobek minimální mzdy.
Soud podle názoru stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku přeměny vedlejší samostatné
výdělečné činnosti na hlavní samostatnou výdělečnou činnost v průběhu kalendářního roku
podle ustanovení §9 a 10 zákona o důchodovém pojištění. Soud svůj názor podle stěžovatele
nedostatečně odůvodnil, když vyšel z důvodové zprávy k zákonu č. 425/2003 Sb. Ustanovení §9
odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění není možné vykládat izolovaně, ale v souladu
s ustanovením §10 odst. 5 a 6 téhož předpisu. Zákon totiž pamatuje na to, že v průběhu
kalendářního roku dochází k přechodu mezi hlavní a vedlejší samostatně výdělečnou činností.
Pojmově je podle stěžovatele vyloučeno, aby samostatná výdělečná činnost byla vedlejší činností,
jestliže neexistuje žádná hlavní činnost. Žádné ze soudem citovaných ustanovení neupravuje
situaci, kdy v průběhu roku dojde ke změně vedlejší samostatně výdělečné činnosti na hlavní
a kdy příjem ze skončeného pracovního poměru přesáhl dvanáctinásobek minimální mzdy
zaměstnance v pracovním poměru odměňovaného měsíční mzdou. Nesouhlasil rovněž
se závěrem soudu, že by předmětná činnost byla považována za hlavní, pokud by se přihlásil
k důchodovému pojištění v přehledu za rok 2004. Zdůraznil, že jestliže bylo znění zákona
nejasné, nelze to klást k tíži adresáta předpisu. Stěžovateli rovněž nelze vyčítat, že přehled
o příjmech a výdajích za rok 2004 vyplnil nesprávně.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 4. 2017 uvedla, že se plně ztotožňuje
se závěry krajského soudu, které považovala za správné. Ustanovení §9 odst. 6 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění považovala za jasné, nepřipouštějící jiný výklad. Stěžovatel měl za dané
situace postupovat tak, že měl podat přihlášku k důchodovému pojištění dle ustanovení §10
téhož předpisu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána včas, osobou oprávněnou, jež je zastoupena advokátem,
a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (mezi něž stěžovatel fakticky uplatnil i důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.) a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadený rozsudek takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li rozhodnutí soudu projít testem
přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí
srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 47/2003 – 130 ze dne
4. 12. 2003).
[10] V případě napadeného rozsudku se krajský soud nedopustil výše uvedené
nesrozumitelnosti v podobě vnitřní rozpornosti výroku, nerozlišení výroku a odůvodnění,
nezjistitelnosti jeho adresátů či nevhodné formulace, protože napadený rozsudek jasně
a přehledně obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Ostatně samotný stěžovatel
jeho obsahu porozuměl, neboť s tam uvedenými závěry věcně polemizuje v kasační stížnosti,
v níž brojí proti věcnému posouzení předmětné sporné právní otázky – posouzení účasti
stěžovatele na důchodovém pojištění v roce 2004 z titulu výkonu samostatně výdělečné činnosti.
Nelze tudíž hovořit o tom, že by rozsudek krajského soudu byl nesrozumitelný. Skutečnost,
že stěžovatel se závěry soudu fakticky nesouhlasí a požaduje jiné odůvodnění, které by nadto plně
odpovídalo jeho postoji, nepředstavuje důvod ke zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou
nesrozumitelnost.
[11] Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů,
pod tento termín spadají rovněž nedostatky důvodů skutkových. Nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75), nebo pokud zcela opomenul
vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 – 74).
[12] Ani v tomto směru nezjistil Nejvyšší správní soud žádné pochybení krajského soudu,
neboť ten uvedl, z jakého důvodu má za to, že napadené rozhodnutí bylo v souladu se zákonem.
Krajský soud vyjádřil svůj právní názor ohledně zákonnosti napadeného rozhodnutí; z faktu,
že nepřisvědčil argumentaci stěžovatele a že dospěl k závěrům, se kterými nesouhlasí, nelze
dovozovat nepřezkoumatelnost rozsudku. Krajský soud se všemi žalobními body řádně
a dostatečně zabýval, když odkázal znění zákona o důchodovém pojištění a důvodovou zprávu
k novele č. 425/2003 Sb.
[13] Při posuzování sporné právní otázky Nejvyšší správní soud vyšel z následující rozhodné
právní úpravy. Podle ustanovení §9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění „Samostatná
výdělečná činnost se považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, pokud osoba samostatně výdělečně činná
v kalendářním roce vykonávala zaměstnání (odstavec 8 věta první) a příjem ze zaměstnání (odstavec 8 věta
druhá), kterého v kalendářním roce dosáhla, činí alespoň dvanáctinásobek minimální mzdy zaměstnance
v pracovním poměru odměňovaného měsíční mzdou,15a) která platí k 1. lednu kalendářního roku,
za který se posuzuje účast osoby samostatně výdělečně činné na pojištění.“ Podle ustanovení §9 odst. 7
zákona o důchodovém pojištění dále „Samostatná výdělečná činnost se považuje za vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost v těch kalendářních měsících, v nichž po celý měsíc byla vykonávána samostatná výdělečná
činnost a současně trvaly skutečnosti uvedené v odstavci 6 písm. b) až f); ….. Výše příjmu ze zaměstnání
dosaženého v kalendářním roce není přitom rozhodná pro posouzení, zda se samostatná výdělečná činnost podle
věty první považuje za vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. Podle ustanovení §9 odst. 8 zákona
o důchodovém pojištění „Zaměstnáním se rozumí činnost zakládající účast na nemocenském pojištění
zaměstnanců nebo na nemocenské péči. Příjmem ze zaměstnání se rozumí vyměřovací základ pro stanovení
pojistného podle zvláštního zákona dosažený v kalendářních měsících kalendářního roku, za který se posuzuje
účast osoby samostatně výdělečně činné na pojištění, ….. .“ Podle ustanovení §9 odst. 9 zákona
o důchodovém pojištění „Samostatná výdělečná činnost se považuje za hlavní samostatnou výdělečnou činnost
v období, ve kterém se podle odstavců 6 až 8 samostatná výdělečná činnost nepovažuje za vedlejší samostatnou
výdělečnou činnost.“
[14] Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění „Osoba samostatně výdělečně
činná je v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou
činnost.“ Podle ustanovení §10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění „Osoba samostatně výdělečně
činná je v kalendářním roce účastna pojištění po dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou
činnost, pokud její příjem z vedlejší samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení,
zajištění a udržení dosáhl v kalendářním roce aspoň rozhodné částky; rozhodná částka činí 2,4násobek částky,
která se stanoví jako součin všeobecného vyměřovacího základu (§17 odst. 2) za kalendářní rok, který o dva
roky předchází kalendářnímu roku, za který se posuzuje účast na pojištění, a přepočítacího koeficientu (§17
odst. 4) pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu …..“ Podle ustanovení §10 odst. 3 zákona
o důchodovém pojištění „Rozhodná částka se sníží o jednu dvanáctinu za každý kalendářní měsíc,
v němž po celý měsíc nebyla vykonávána vedlejší samostatná výdělečná činnost, a za každý kalendářní měsíc,
v němž po celý měsíc osoba samostatně výdělečně činná vykonávající vedlejší samostatnou výdělečnou činnost měla
nárok na nemocenské z nemocenského pojištění osob samostatně výdělečně činných, …….“ Podle ustanovení
§10 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění „Osoba samostatně výdělečně činná, která vykonávala vedlejší
samostatnou výdělečnou činnost a nesplňuje podmínky účasti na pojištění podle odstavců 2 a 3, je v kalendářním
roce účastna pojištění, jestliže se přihlásila k účasti na pojištění za tento rok; lhůty pro podání přihlášky k účasti
na pojištění stanoví zvláštní zákony.1) Ustanovení věty první platí obdobně i pro část kalendářního roku,
v němž účast na pojištění vznikla nebo zanikla podle odstavce 5 nebo 6 anebo v němž vedlejší samostatná
výdělečná činnost nebyla vykonávána po celý rok.“ Podle ustanovení §10 odst. 5 zákona o důchodovém
pojištění „Účast osoby samostatně výdělečně činné na pojištění vzniká dnem 1. ledna kalendářního roku,
ve kterém byly splněny podmínky uvedené v odstavcích 1 až 3 nebo za který se přihlásila k účasti na pojištění
podle odstavce 4, anebo prvním dnem kalendářního měsíce, v jehož průběhu se z vedlejší samostatné výdělečné
činnosti, která nezakládá účast na pojištění, stala hlavní samostatná výdělečná činnost, ….“.
[15] Nejvyšší správní soud musí nejprve konstatovat, že stěžovatel nesprávně směšuje otázku
stanovení samostatné výdělečné činnosti jako hlavní nebo vedlejší, problematiku účasti osoby
samostatně výdělečně činné na důchodovém pojištění a rovněž otázku placení pojistného
na důchodové pojištění. Byť Nejvyšší správní soud nepopírá, že tyto instituty jsou vzájemně
provázané, nelze jejich význam a obsah vzájemně směšovat či zaměňovat. Za stěžejní
tedy Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem a žalovanou považuje určit to, jaký byl
charakter stěžovatele coby osoby samostatně výdělečně činné v roce 2004, a to bez ohledu na to,
co se událo v předchozí nebo následujících letech. Tuto otázku přitom výlučně řeší kogentním
způsobem shora citované ustanovení §9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění,
podle kterého je důležité, zda pojištěnec vykonává zaměstnání, z něhož dosáhl příjmu, který činí
alespoň dvanáctinásobek minimální mzdy zaměstnance v pracovním poměru odměňovaného
měsíční mzdou platné k 1. 1. daného kalendářního roku. Mezi účastníky řízení přitom není sporu
o tom, že stěžovatel tyto podmínky v roce 2004 splnil, neboť ve svém zaměstnání splňující
podmínky ustanovení §9 odst. 8 téhož předpisu dosáhl příjem 242.171 Kč, který tak převýšil
dvanáctinásobek minimální mzdy zaměstnance v pracovním poměru odměňovaného minimální
mzdou platnou k 1. 1. daného kalendářního roku, přičemž minimální mzda činila v tomto roce
v souladu s nařízením vlády č. 303/1995 Sb., částku 6 700 Kč měsíčně.
[16] Nejvyšší správní soud se rovněž shoduje s krajským soudem, že při posuzování
charakteru výkonu samostatné výdělečné činnosti podle ustanovení §9 odst. 6 písm. a) zákona
o důchodovém pojištění je irelevantní, zda souběh zaměstnání a výkon samostatné výdělečné
činnosti trval po celý rok, nebo pouze po část roku. Citované ustanovení zákon o důchodovém
pojištění, na rozdíl od souběhů podle ustanovení §9 odst. 6 písm. b) až f) zákona o důchodovém
pojištění ve spojení s ustanovením §9 odst. 7 téhož předpisu, pro svou aplikaci nepožaduje,
aby souběh musel nastat v každém jednotlivém kalendářním měsíci, neboť se vztahuje na celý
kalendářní rok – srov. návětí ustanovení §9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění,
podle kterého „…pokud osoba samostatně výdělečně činná v kalendářním roce “ (zvýraznění provedl
Nejvyšší správní soud). Citované ustanovení naopak výslovně hovoří o tom, že se musí jednat
o výkon zaměstnání, které je specifikováno v ustanovení §9 odst. 8 téhož předpisu,
a že pojištěnec musí dosáhnout určité výše příjmu. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 Ads 38/2011 - 52 (byť se tato věc
týkala jiného roku), v němž uvedl, že „Vedlejší samostatná výdělečná činnost je vymezena jednak
prostřednictvím výše příjmů [srov. §9 odst. 6 písm. a)], jednak prostřednictvím trvání stanovených skutečností
[srov. §9 odst. 6 písm. b) až f)], a to vždy v kalendářním roce, za který se posuzuje účast na pojištění.
Pro rok 2006 činila částka podle §9 odst. 6 písm. a) zákona 90 840 Kč. Výše uvedené je určující pro posouzení
charakteru samostatné výdělečné činnosti jako činnosti vedlejší, neboť jinak se předpokládá, že osoba vykonává
hlavní samostatnou výdělečnou činnost. Jinými slovy vedlejší samostatná výdělečná činnost se definuje pozitivně,
zatímco hlavní samostatná výdělečná činnost je vymezena negativně. Splňuje-li osoba samostatně výdělečně činná
podmínky pro posouzení její činnosti jako vedlejší, zkoumá se dále, zda je za ten který kalendářní rok účastna
důchodového pojištění z vedlejší činnosti.“
[17] Za dané situace žalovaná neměla zákonný prostor pro „rozdělení“ kalendářního
roku 2004 na jednotlivé měsíce pro samostatné posuzování charakteru samostatně výdělečné
činnosti v těchto měsících. Tento výsledek ostatně plně odpovídá důvodové zprávě k zákonu
č. 425/2003 Sb., novelizující předmětná ustanovení, podle které „Za hlavní samostatnou výdělečnou
činnost se bude považovat samostatná výdělečná činnost vykonávaná v období, kdy netrvaly důvody vymezující
samostatnou výdělečnou činnost jako vedlejší. V případě, že byly dosaženy příjmy ze zaměstnání, bude posouzení,
zda samostatná výdělečná činnost je hlavní, záviset na výši příjmu dosaženého v zaměstnání v kalendářním roce;
kritériem zde je dvanáctinásobek minimální mzdy. Při zjišťování dosaženého příjmu ze zaměstnání v příslušném
kalendářním roce pro určení, zda je samostatná výdělečná činnost hlavní či vedlejší, bude nerozhodné,
zda samostatná výdělečná činnost byla vykonávána souběžně se zaměstnáním či nikoliv. Tzn., že se bude přihlížet
k dosaženým příjmům ze zaměstnání v kalendářním roce i za dobu před zahájením a po skončení výkonu
samostatné výdělečné činnosti. Při posuzování výše příjmu se nebude přihlížet k době trvání zaměstnání
v kalendářním roce, nýbrž se bude přihlížet pouze k zúčtovanému příjmu. Pokud by OSVČ v kalendářním roce
podnikala po celý rok a byla v tomto roce zaměstnána např. jen ve třech měsících, bude považována v tomto roce
za osobu samostatně výdělečně činnou vykonávající vedlejší činnost, jestliže příjem z tohoto zaměstnání dosáhl
aspoň dvanáctinásobku minimální mzdy.“
[18] Výklad uplatněný krajským soudem a žalovanou tedy zjevně odpovídá vůli zákonodárce
obsažené v důvodové zprávě. Tato historická metoda výkladu čerpající z dokumentů vztahující se
k tvorbě právního předpisu přitom představuje standardní a legitimní metodu výkladu,
při níž se vykládající může s ohledem na průběh legislativního procesu co nejvíce přiblížit vůli
zákonodárce. Není přitom pochyb, že v projednávané věci měl zákonodárce vůli danou
problematiku od 1. 1. 2004 upravit tak, že samostatně výdělečná činnost bude za příslušný
kalendářní rok považována za vedlejší, pokud zároveň bude pojištěnec vykonávat zaměstnání
(bez ohledu na jeho délku v průběhu daného roku), v němž dosáhne určitou hranici příjmů.
Nejvyšší správní soud proto dospívá k dílčímu závěru, že výkon samostatné výdělečné činnosti
stěžovatelem v roce 2004 s ohledem na to, že zároveň v tomto roce vykonával zaměstnání,
v němž přesáhl zákonem stanovenou minimální hranici, měl charakter vedlejší samostatné
výdělečné činnosti.
[19] Navazující otázkou je pak to, zda výkon samostatné výdělečné činnosti zakládal účast
pojištěnce na důchodovém pojištění. Zákon o důchodovém pojištění přitom rozlišoval
mezi hlavní a vedlejší samostatnou výdělečnou činností, neboť hlavní samostatná výdělečná
činnost zakládala účast na důchodovém pojištění ze zákona (srov. ustanovení §10 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění), kdežto vedlejší výkon samostatné výdělečné činnosti zakládal účast
za splnění dalších podmínek (srov. ustanovení §10 odst. 2 nebo 4 zákona o důchodovém
pojištění) – k tomu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 4 Ads 38/2011 - 52. Je proto nutné zdůraznit, že zákonodárce nevyloučil dobu výkonu
samostatně výdělečné činnosti mající vedlejší charakter jako dobu pojištění, pouze s ohledem
na okolnosti jejího výkonu naznal, že pro založení účasti na důchodovém pojištění je nutné splnit
další podmínky. Takovou úvahu přitom zákonodárce podle názoru Nejvyššího správního soudu
mohl provést, neboť v oblasti důchodového zabezpečení disponuje širokou diskrecí –
srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. Pl.ÚS 55/13. Stanovením
těchto navazujících podmínek totiž nezasahuje do práva na přiměřené hmotné zajištění tak,
aby byla fakticky znemožněna jeho realizace, nebo dokonce došlo k jeho plošnému odejmutí,
pouze zákonodárce speciální úpravou reaguje na různé způsoby výkonu samostatně výdělečné
činnosti, které zjevně nemají vždy stejný charakter, zvláště když se jedná o souběh výkonu
samostatně výdělečné činnosti se zaměstnáním.
[20] Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovatel nesplnil podmínky pro to,
aby jeho vedlejší samostatně výdělečná činnost vykonávaná v roce 2004 zakládala jeho účast
na důchodovém pojištění dle ustanovení §10 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
neboť nedosáhl rozhodného příjmu. Za takové situace tato doba mohla zakládat účast
na důchodovém pojištění pouze tehdy, pokud by stěžovatel postupoval podle ustanovení §10
odst. 4 téhož předpisu, tj. pokud by se k účasti na důchodovém pojištění dobrovolně přihlásila
dle citovaného ustanovení. V takovém případě se však charakter samostatné výdělečné činnosti
neměnil, tj. pořád se jednalo o vedlejší výkon samostatně výdělečné činnosti, pouze musela být
splněna další podmínka pro to, aby takový výkon samostatně výdělečné činnosti zakládal účast
pojištěnce na důchodovém pojištění.
[21] V tomto směru je nutné zdůraznit, že zákon o důchodovém pojištění neukládal
stěžovateli, aby se k důchodovému pojištění přihlásil, tedy záleželo na jeho svobodné volbě,
v níž měl zvážit všechny souvislosti zejm. v podobě výhod a nevýhod takového kroku. Zákon
o důchodovém pojištění totiž ve vztahu ke všem myslitelným situacím nestanovil, že dotyčná
osoba je automaticky bez ohledu na svou vůli pojištěna – srov. obecně ustanovení §6 zákona
o důchodovém pojištění. Pokud tedy zákonodárce dal osobám v určitých situacích na výběr,
zda budou účastny důchodového pojištění či nikoli, přičemž systém stál v této věci na principu
opt in, tedy že pojištěnec se musí svým aktivním jednáním přihlásit k účasti, nelze zpětně
dovozovat, že nečinnost stěžovatele v tomto směru zakládala jeho účast na důchodovém
pojištění.
[22] Nejvyšší správní soud sice souhlasí s obecnou argumentací stěžovatele,
že v pochybnostech musí být veřejnoprávní předpis vykládán ve prospěch podřízeného adresáta
takového předpisu, zde ve prospěch pojištěnce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 7. 2017, č. j. 6 Afs 278/2016 - 54), ale v posuzované věci Nejvyšší správní soud
neshledal, že by existovaly jakékoli pochybnosti stran výkladu citovaných ustanovení, zvláště
když byla v té době dostupná důvodová zpráva k novelizaci provedené zákonem č. 425/2003 Sb.,
která jakékoli subjektivní pochyby stěžovatele musela rozptýlit. Jestliže stěžovatel tuto situaci
neřešil, nedostatečně ji vyhodnotil či se jí nezabýval, pak toto nelze klást k tíži správního orgánu,
ale v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) naopak stěžovateli.
Formulář žalované, v němž stěžovatel podal Přehled za rok 2004, je v tomto směru značně
intuitivní a názorný. Stěžovatel v něm přitom jasně uvedl, že i podle svého názoru vykonával
vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, přičemž nevyplnil příslušnou část umožňujícímu
přihlásit se k účasti na důchodovém pojištění s ohledem na to, že nedosáhl z výkonu vedlejší
samostatné výdělečné činnosti zákonem stanoveného příjmu pro povinnou účast na důchodovém
pojištění OSVČ. S ohledem na jeho tehdejší kroky tudíž nelze hovořit o tom, že by žalovaná
musela nyní po změně názoru stěžovatele uznat mu předmětnou dobu v roce 2004 jako dobu
pojištění.
[23] Jestliže se stěžovatel dovolává ustanovení §10 odst. 5 či 6 zákona o důchodovém
pojištění, pak je nutné zmínit, že ani jedno z těchto ustanovení neřeší ani problematiku určení,
zda se jedná o hlavní nebo vedlejší samostatnou výdělečnou činnost, ani stanovení toho,
zda taková činnost zakládá účast na důchodovém pojištění. Citovaná ustanovení pouze řeší
otázku určení počátku či konce účasti osoby samostatně výdělečně činné na pojištění,
a to i v případě, kdy dochází ke změně mezi hlavním a vedlejším výkonem samostatné výdělečné
činnosti v průběhu kalendářního roku. Změna mezi těmito způsoby výkonu samostatné
výdělečné činnosti je však řešena pro situace souběhů podle ustanovení §9 odst. 6 písm. b) – f)
zákona o důchodovém pojištění, ve spojení s ustanovením §9 odst. 7 téhož předpisu
(jak o tom hovoří i výše citovaná důvodová zpráva k zákonu č. 425/2003 Sb. Zjevně
tedy nedopadá na případ stěžovatele, který měl souběh výkonu samostatné výdělečné činnosti
a zaměstnání dle ustanovení §9 odst. 6 písm. a) zákona o důchodovém pojištění.
[24] Nejvyšší správní soud se v neposlední řadě neztotožňuje s argumentací stěžovatele, že byl
pojištěn na základě svého zaměstnání a zaplacení příslušného pojistného. Splnění povinnosti
zaplatit pojistné z titulu jeho zaměstnání v pracovním poměru nedokládá, že zaplatil pojistné
z výkonu samostatně výdělečné činnosti, neboť se jedná o dva samostatné tituly pro platbu
pojistného. Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2004 (dále jen „zákon o pojistném“), rozlišoval
samostatné vyměřovací základy pro zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné.
Pokud tedy stěžovatel splnil svou povinnost zaplatit pojistné ve vztahu ke svému zaměstnání,
ničeho to nedokládá ve vztahu k pojistnému za výkon samostatné výdělečné činnosti. Na věci
rovněž ničeho nemění, zda byl stěžovatel před rokem 2004 nebo po něm účasten důchodového
pojištění z titulu výkonu samostatné výdělečné činnosti, a to i kdyby se k účasti dobrovolně
přihlásil, neboť je nutné zkoumat splnění podmínek účasti v každém roce zvlášť,
zejm. když od 1. 1. 2004 došlo ve vztahu k osobám samostatně výdělečně činným k podstatné
změně právní úpravy. Ve zbytku Nejvyšší správní soud ohledně účasti stěžovatele
na důchodovém pojištění na základě „přihlášky“ v roce 1996 odkazuje na napadený rozsudek,
který se touto otázkou podrobně zabývá, přičemž stěžovatel vyjma svého nesouhlasu neuvádí
žádné argumenty, které by tam uvedené závěry byly způsobilé zpochybnit.
[25] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalované
pak nelze nárok na náhradu nákladů řízení v případě věci týkající se důchodového pojištění
přiznat – srov. §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu