ECLI:CZ:NSS:2017:6.ADS.77.2017:31
sp. zn. 6 Ads 77/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobkyně: O. R., zastoupená JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem, se sídlem
náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, týkající se žaloby proti rozhodnutí
žalované ze dne 21. července 2016, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2017, č. j. 53 Ad 13/2016 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žádná z účastnic řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se v rac í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč,
který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobkyně
JUDr. Františka Vavrocha, advokáta, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36,
České Budějovice, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně požádala dne 13. února 2014 o přiznání starobního důchodu ode dne
29. června 2011. Žalovaná její žádost dne 30. dubna 2014 nejprve zamítla, neboť žalobkyně
nezískala potřebnou dobu pojištění [získala pouze 25 let a 98 dnů z potřebných 27 let dle §29
odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů;
důchodového věku 60 let s přihlédnutím k výchově jednoho dítěte žalobkyně dosáhla
29. října 2011]. Žalobkyně na tuto skutečnost zareagovala přihlášením se k dobrovolnému
důchodovému pojištění a za dobu od 1. června 2013 do 28. února 2015 uhradila pojistné.
[2] Dne 20. dubna 2015 obdržela žalovaná od žalobkyně novou žádost, datovanou dnem
6. dubna 2015, resp. 7. dubna 2015, o přiznání starobního důchodu od 1. března 2015,
v níž zároveň požádala o doplacení této dávky od 29. října 2011, kdy dovršila věk 60 let.
V žádosti jako relevantní okolnosti pro výpočet celkové doby pojištění uvedla studium
(1. září 1967 – 30. června 1970), zaměstnání v České republice (1. července 1970 –
31. prosince 1990), zaměstnání ve Spojených státech amerických (rok 1994 – 31. 12. 1996)
a hrazení pojištění v USA od jejího manžela J. R. tzv. „social security spouse’s benefits“ (1. března 1991
– 31. srpna 2013).
[3] Žalovaná rozhodnutím ze dne 19. ledna 2016 č. j. X přiznala žalobkyni podle §29 odst. 1
písm. c) zákona o důchodovém pojištění a s přihlédnutím k čl. 12 odst. 2 Smlouvy o sociálním
zabezpečení mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými, vyhlášenou pod č. 85/2008 Sb.m.s. (dále jen „smlouva o sociálním zabezpečení“), starobní důchod ve výši 4.515 Kč
měsíčně, jenž se od lednové splátky v roce 2016 zvyšuje na 4.552 Kč měsíčně. V odůvodnění
žalovaná konstatovala mimo jiné, že „dle potvrzení amerického nositele pojištění byla na území Spojených
států amerických prokázána doba pojištění pouze v letech 1995 a 1996. Doby pojištění hrazené na základě dob
pojištění manžela nelze pro důchodové účely zhodnotit.“ Starobní důchod byl žalobkyni přiznán od data
doplacení plné výše dobrovolného důchodového pojištění, tedy od 12. srpna 2015.
[4] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky. Žalovaná rozhodnutím označeným
v návětí výroku tohoto rozsudku změnila prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobkyni přiznala
starobní důchod ve výši 4.514 Kč měsíčně (korunový rozdíl vznikl drobnou odchylkou v řádu
dnů v upřesnění české doby pojištění, resp. celkové doby pojištění v námitkovém řízení)
již od 23. února 2015 (od ledna 2016 potom ve výši 4.552 Kč měsíčně). V odůvodnění
konstatovala, že postupovala v souladu s relevantními právními předpisy a na základě potvrzení
nositele pojištění USA (dále též „americký“), dle něhož lze za žalobkyní získanou dobu pojištění
považovat pouze období od 1. ledna 1995 do 31. prosince 1996. K jiným dobám,
po něž se žalobkyně podle svého tvrzení účastnila pojištění na území USA, nemohla žalovaná
přihlédnout, nezohlednila tedy dobu od 1. března 1991 – 31. srpna 2013, kdy byla stěžovatelka
podle svého tvrzení pojistně kryta pojištěním svého manžela. Kvůli předmětu námitek žalobkyně
se však žalovaná znovu obrátila na americkou Social Security Administration s dotazem,
zda americká legislativa umožňuje odvozovat pojištění jedné osoby od jiné (manžela)
a zda může být toto období započítáno ve prospěch nároku na důchod. Odpověď ze strany
amerického nositele pojištění však byla negativní, proto žalovaná své rozhodnutí v základu
potvrdila (ke změně svého rozhodnutí přistoupila žalovaná jen v otázce dne vzniku nároku
žalobkyně na starobní důchod, neboť se jevilo spravedlivé přiznat starobní důchod ke dni získání
potřebné doby pojištění – dnem 22. února 2015, nikoli až ke dni, kdy žalobkyně zaplatila
nedoplatek 92 Kč vzniklý v souvislosti s novou valorizační vyhláškou, která dobrovolné pojistné
na důchodové pojištění zvýšila; zpoždění, s nímž k úhradě nedoplatku došlo, totiž částečně
zavinila Okresní správa sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích, a proto je nelze přičítat
žalobkyni).
[5] Posledně uvedené rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou ke Krajskému soudu
v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), v níž namítala především to, že žalovaná
zaměňuje pojmy „odpracovaná léta“ a „doba pojištění“ a že jí měla být do získané doby pojištění
zahrnuta i doba, po niž byla pojištěna prostřednictvím účasti na pojištění svého manžela,
neboť část jím hrazeného pojistného (social security taxes) připadala na tzv. manželské dávky
(spouse´s insurance benefits), ve smyslu s čl. 1 odst. 1 písm. e) smlouvy o sociálním zabezpečení,
s odkazem na oddíl 202 amerického zákona o sociálním zabezpečení. Podle žalobkyně tedy
splňovala podmínky nároku na starobní důchod i bez dobrovolné účasti na důchodovém
pojištění, jak žádala od počátku.
[6] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Konstatoval, že v souladu s čl. 12 odst. 2 a 4 smlouvy o sociálním zabezpečení musí žalovaná
vycházet z rozsahu doby pojištění tak, jak byla potvrzena nositelem pojištění v USA.
Ten v případě žalobkyně potvrdil dobu pojištění v letech 1995 a 1996 a vyloučil, že by se do doby
pojištění žalobkyně mělo zahrnout pojištění jejího manžela. Žalovaná nemůže správnost
potvrzení ze strany amerického nositele pojištění jakkoli přezkoumávat. Z amerických právních
předpisů, jichž se žalobkyně dovolává, nelze dovodit, že manželce je přičítána doba pojištění
manžela, nýbrž naopak, že manželka (tedy žalobkyně) nebude podmínku doby pojištění
pro vlastní důchod splňovat. Krajský soud dal sice žalobkyni za pravdu v tom, že délka řízení
o její žádosti přesáhla lhůty stanovené právními předpisy a že – v rozporu s tvrzením žalované –
formulář ICERS skutečně obsahuje pouze údaj o dosažených příjmech, nikoli o době pojištění,
tato pochybení však na zákonnost rozhodnutí žalované nemohla mít vliv. V závěru odůvodnění
krajský soud vyvrátil i tvrzení žalobkyně o zásahu do práva žalobkyně na sociální zabezpečení
a o porušení základních zásad správního řízení a smlouvy o sociálním zabezpečení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost, jíž se domáhala zrušení tohoto rozsudku, zrušení rozhodnutí žalované a vrácení věci
žalované k dalšímu řízení. Stěžovatelka zopakovala svou stěžejní žalobní námitku,
že byla prokazatelně pojištěna („covered“) od uzavření manželství s J. R. dne 16. února 1991 až do
odchodu manžela do důchodu dne 31. srpna 2013 na základě tzv. manželských dávek – spouse’s
insurance benefits. Tato doba musí být považována za „jakoukoliv jinou dobu pojištění“ ve smyslu
čl. 1 odst. 1 písm. e) smlouvy o sociálním zabezpečení a je evidována pod číslem sociálního
pojištění manžela stěžovatelky, nikoli pod jejím vlastním. Tím, že ji žalovaná nezohlednila,
porušila čl. 12 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení.
[8] Žalovaná dále porušila čl. 22 smlouvy o sociálním zabezpečení, který ji zavazuje veškeré
spory týkající se výkladu této smlouvy řešit jednáním s příslušnými úřady v USA. Způsob,
jakým žalovaná ve správním řízení postupovala, je v rozporu i se základními zásadami správního
řízení vymezenými v §2 až 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Žalovaná neformulovala dotaz směřovaný na amerického poskytovatele pojištění ve vztahu
k manželským dávkám, nýbrž užila nejasná a zavádějící slovní spojení. K adekvátnímu jednání
mezi žalovanou a americkými úřady tak vůbec nedošlo.
[9] Názor krajského soudu, že žalovaná musí vycházet z doby pojištění potvrzené americkým
nositelem pojištění, nemá dle názoru stěžovatelky v čl. 12 odst. 2 a 4 smlouvy o sociálním
zabezpečení oporu. Žalovaná je povinna zaobírat se případnými pochybnostmi o správnosti
údajů poskytnutých jí jejím americkým protějškem. Krajský soud se dále neměl zaobírat otázkou
vzniku nároku stěžovatelky na důchod v USA, nýbrž měl posuzovat, zda byla stěžovatelka v USA
pojištěna a zda lze tuto dobu považovat za dobu pojištění podle českých právních předpisů
a smlouvy o sociálním zabezpečení. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu,
že skutečnost, že žalovaná nesprávně vycházela z formuláře ICERS, nezakládá nezákonnost
jejího rozhodnutí, neboť dle jejího názoru byly tyto údaje z velké části oporou tohoto
rozhodnutí. Dotaz, který žalovaná americkému nositeli pojištění zasílala, se navíc vztahoval právě
k tomuto formuláři.
[10] Stěžovatelka také namítla, že krajský soud zastřešil postup žalované, aniž by se vypořádal
se žalobními tvrzeními a aniž by provedl vlastní právní posouzení či výklad relevantních
ustanovení smlouvy o sociálním zabezpečení.
[11] Žalovaná k výzvě Nejvyššího správního soudu pouze předložila správní spis a ke kasační
stížnosti se nijak nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zaměřil na námitku, že se krajský soud nevypořádal
s některými ze žalobních tvrzení, což vyhodnotil jako námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. prosince 2009, č. j. 8 Afs 73/2007 - 111). Stěžovatelka v žalobě, stejně jako v kasační
stížnosti, namítala zejména to, že jí žalovaná nezapočetla dobu pojištění prostřednictvím
manželských dávek jako získanou dobu pojištění ve smyslu zákona o důchodovém pojištění.
Krajský soud se však s touto argumentací stěžovatelky vypořádal, a, byť možná neodpověděl
výslovně na každou z dílčích námitek, z odůvodnění rozsudku jako celku je zřejmé, proč žalobu
stěžovatelky nepovažoval za důvodnou (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. července 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, a contrario). Povinností soudu
není vyvracet jednotlivě vznesené žalobní námitky, pokud je jeho rozhodnutí logicky
odůvodněno tak, že dostatečně podporuje závěry, k nimž soud dospěl (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, N 26/52 SbNU 247). Rozsudek krajského
soudu proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů není.
[14] Z formulace kasační stížnosti (především jejího závěru) vyplývá, že stěžovatelka považuje
pro řízení před Nejvyšším správním soudem za klíčové, že žalovaná neodstranila rozpory,
které ve správním řízení podle ní vznikly při výkladu smlouvy o sociálním zabezpečení. Článek 22
této mezinárodní smlouvy, na který se stěžovatelka odvolává, stanoví, že veškeré spory týkající se
výkladu nebo provádění této smlouvy se řeší jednáním mezi příslušnými úřady. Sporným měl být dle názoru
stěžovatelky výklad čl. 1 odst. 1 písm. e) smlouvy o sociálním zabezpečení, který vymezuje „dobu
pojištění“ pro účely této smlouvy jako dobu placení příspěvků nebo dobu příjmu ze zaměstnání
nebo ze samostatné výdělečné činnosti, jak ji jako dobu pojištění definují nebo uznávají právní předpisy,
podle kterých byla tato doba získána, nebo jakoukoli jinou dobu, pokud ji tyto právní předpisy uznávají
jako rovnocennou době pojištění; zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem.
[15] K tomu je nutno předeslat, že stěžovatelka se čl. 22 smlouvy o sociálním zabezpečení
dovolávat nemůže, neboť nejde o self-executing ustanovení. „Mezinárodní smlouva, případně
její jednotlivé smluvní ustanovení, je self-executing povahy, pokud je určena přímo jednotlivcům pod jurisdikcí
veřejné moci státu a tito z ní mohou přímo, bezpodmínečně, jasně a určitě odvodit svá práva.
Pokud je však z uvedeného textu mezinárodní smlouvy zřejmé, že primárně zavazuje smluvní státy k přijetí
právní úpravy a přizpůsobení vnitrostátního zákonodárství požadavkům mezinárodní smlouvy, pak self-executing
povahu nemá a nemá proto ani aplikační přednost“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. února 2007, č. j. 3 Ads 88/2006 - 72, č. 1160/2007 Sb. NSS). Tyto závěry lze bezesporu
vztáhnout i na situaci, kdy určité ustanovení mezinárodní smlouvy zavazuje smluvní státy
k určitému jednání, které se do právní sféry jednotlivců promítne pouze zprostředkovaně
(v závislosti na řešení přijatém při sporu o výklad určitého ustanovení, z něhož jednotlivci nějaká
práva či povinnosti plynou).
[16] Článek 22 smlouvy o sociálním zabezpečení navíc cílí na situace, kdy je výklad smlouvy
sporný mezi jejími stranami, tedy mezi Českou republikou a USA, respektive mezi jejich orgány
provádějícími oblast sociálního zabezpečení [čl. 1 odst. 1 písm. d) ve spojení s čl. 2 odst. 1
smlouvy o sociálním zabezpečení], nikoli mezi jedním z těchto orgánů a účastníkem řízení.
Ze spisového materiálu předloženého žalovanou však nevyplývá, že by mezi žalovanou
a americkou Social Security Administration, respektive regionální pobočkou Federal Benefits Unit sídlící
ve Varšavě, vznikl jakýkoli spor ohledně výkladu smlouvy o sociálním zabezpečení. Žalovaná
pouze vznesla ke svému americkému protějšku dotaz, na který dostala odpověď,
s níž se spokojila. Podmínky pro aktivaci čl. 22 smlouvy o sociálním zabezpečení žalovanou proto
splněny nebyly.
[17] Podle čl. 12 odst. 2 smlouvy o sociálním zabezpečení, pokud nárok na dávku podle právních
předpisů České republiky může vzniknout pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným podle právních
předpisů Spojených států, pak instituce České republiky přihlédne k dobám pojištění získaným podle právních
předpisů Spojených států v rozsahu, ve kterém se nepřekrývají s dobami pojištění získanými podle právních
předpisů České republiky, a a) stanoví nejprve teoretickou výši dávky, která by náležela v případě, že by všechny
doby pojištění byly získány podle právních předpisů České republiky, a b) poté, na základě teoretické výše určené
podle písmene a), stanoví skutečnou výši dávky podle poměru délky dob pojištění získaných podle právních
předpisů České republiky k celkové době pojištění. Instituce České republiky vezme při aplikaci ustanovení písm.
a) tohoto odstavce za základ pro výpočet dávky v úvahu pouze příjmy dosažené v dobách pojištění získaných
podle právních předpisů, které provádí. Tyto příjmy, s indexací podle právních předpisů České republiky, budou
považovány za dosažené i v dobách pojištění získaných podle právních předpisů Spojených států, k nimž přihlíží
při stanovení teoretické výše dávky. Čtvrtý odstavec tohoto ustanovení stanoví, že při aplikaci odstavce 2
tohoto článku instituce České republiky započte za každé čtvrtletí pojištění potvrzené institucí Spojených států
90 dnů pojištění. V případě, že jsou za 1 kalendářní rok potvrzena čtyři čtvrtletí pojištění, započte česká instituce
plný počet dnů pojištění v daném kalendářním roce.
[18] Nejvyšší správní soud se zcela neztotožňuje se závěrem krajského soudu (u něhož nadto
není zcela zřejmé, jak k němu krajský soud dospěl), že formulář ICERS (Informational/Certified
Earning Record System) obsahuje pouze údaj o příjmech žalobkyně, nikoli o době pojištění.
Z tohoto formuláře totiž vyplývá údaj o „celkovém počtu čtvrtletí pojištění“ („total quarters
of coverage“), přičemž pojem „quarter of coverage“ používá i anglické znění čl. 12 odst. 4 smlouvy
o sociálním zabezpečení pro „čtvrtletí pojištění“. Tyto skutečnosti svědčí spíše pro závěr,
že údaje z formuláře ICERS jsou pro zjištění získané doby pojištění v USA postačující.
[19] Důležitá je však také okolnost, že žalovaná si údaje vyplývající z formuláře ICERS ověřila
u pracovníka amerického nositele pojištění, který potvrdil, že stěžovatelka v USA získala pouze 8
čtvrtletí pojištění. Odpovídal přitom na otázku, zda by žalovaná, s ohledem na formulář ICERS,
měla vzít v úvahu opravdu pouze 8 čtvrtletí pojištění stěžovatelky v USA [„Does the attached record
demonstrate that the person completed only 8 quarters (no other) of US coverage that sould be taken into account
by the Czech sice for aggregation of periods in application of the Agreement?“]. Se stěžovatelkou
tedy v žádném případě nelze souhlasit v tom, že by žalovaná užila nejasné formulace. Na dotaz,
zda americká legislativa umožňuje, aby pojištění jedné osoby bylo odvozeno od pojištění jiné
osoby (manžela) a toto období mohlo být započteno ve prospěch důchodového nároku
stěžovatelky, pracovník Social Security Administration odpověděl, že americké právo nezná
odvozování doby pojištění pro nárok na důchodovou dávku jedné osoby od osoby jiné,
a to ani od manžela („U. S. law does not provide for moving coverage from one person’s earnings record
to another, under any circumstances.“).
[20] Z výše citovaného čl. 12 odst. 2, stejně jako čl. 1 odst. 1 písm. e) smlouvy o sociálním
zabezpečení vyplývá, že žalovaná zohledňuje doby pojištění, které stěžovatelka získala v USA
podle amerických právních předpisů. Předmětem výkladu zde proto není smlouva o sociálním
zabezpečení, nýbrž americké právo, a jsou k němu povolány státní orgány USA, nikoli žalovaná.
V tomto směru se proto lze bez výhrad ztotožnit se závěrem krajského soudu, že žalovaná není
oprávněna přezkoumávat způsob, jakým Social Security Administration právo USA interpretuje,
a samostatně posuzovat, zda lze určitou dobu (posuzovanou podle amerického zákona
o sociálním zabezpečení) pro účely rozhodnutí o nároku stěžovatelky na starobní důchod v České
republice započítat, či nikoli.
[21] Z těchto důvodů má Nejvyšší správní soud za to, že žalovaná nepochybila,
pokud stěžovatelce jako dobu pojištění získanou v USA započetla dva roky (přepočtené z osmi
čtvrtletí). Dobu, po níž byla stěžovatelka „pojištěna prostřednictvím svého manžela“,
nelze považovat za „jinou dobu, kterou právní předpisy, podle kterých byla získána, uznávají
jako rovnocennou době pojištění“ pro účely důchodového pojištění. Z oddílu 202 amerického
zákona o sociálním zabezpečení (Social Security Act), na který stěžovatelka v žalobě odkazovala,
vyplývá, že manželské dávky jsou přiznávány manželce osoby s nárokem na starobní
nebo invalidní důchod, která dosáhla určitého věku a sama nárok na starobní či invalidní důchod
nemá – povahou jde tedy o dávku velice podobnou českému starobnímu důchodu.
Bylo by proto nelogické (a pro systémy důchodového pojištění přehnaně zatěžující),
pokud by se stěžovatelce měla doba pojištění, na jejímž základě jí v USA vzniká nárok
na tzv. manželskou dávku („spouse’s insurance benefit“), započíst v České republice fakticky podruhé
pro posouzení nároku stěžovatelky na starobní důchod.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedených důvodů posoudil Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
jako správný. Kasační stížnost tedy neshledal důvodnou, pročež ji ve smyslu poslední věty §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[23] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, nemá však na náhradu nákladů
řízení právo podle §60 odst. 2 s. ř. s., neboť jde o věc důchodového pojištění.
[24] Stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti uhradila (aniž by k tomu byla vyzvána) soudní
poplatek ve výši 5.000 Kč. Řízení o kasační stížnosti ve věcech důchodového pojištění
je však podle §11 odst. 1 písm. b) ve spojení s §11 odst. 2 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, od soudních poplatků osvobozeno.
Proto Nejvyšší správní soud ve výroku IV tohoto rozsudku rozhodl o vrácení soudního poplatku
stěžovatelce, a to ve lhůtě podle §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu