ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.180.2017:10
sp. zn. 6 As 180/2017 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze
dne 16. 1. 2017, č. j. 133, 134, 135, 136, 137/17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze č. j. 6 A 49/2017 – 15 ze dne 28. 4. 2017,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce se žalobou z února 2017 podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení
rozhodnutí žalované ze dne 16. 1. 2017, č. j. 133, 134, 135, 136, 137/17, kterým bylo rozhodnuto
o tom, že se žalobci neurči advokát k poskytnutí právní služby dle ustanovení §18 odst. 2 zákona
o advokacii.
[2] Městský soud žalobce vyzval, aby zaplatil soudní poplatek za předmětnou žalobu.
Podáním ze dne 27. 3. 2017 stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků, k žádosti
připojil fotokopii Potvrzení čistého příjmu zaměstnance za měsíc leden 2017 bez uvedení údajů
o tom, kdo je jeho zaměstnavatelem.
[3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 6 A 49/2017 - 15
(dále „napadené usnesení“), žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
V odůvodnění napadeného usnesení městský soud vyložil, že je povinností účastníka řízení
doložit nedostatek prostředků, aby byla jeho žádost o osvobození úspěšná. Role soudu
pak spočívá v tom, že soud porovnává na jedné straně výdělkové a další majetkové a sociální
poměry dotyčného účastníka řízení, včetně možnosti opatření si potřebných prostředků, na druhé
straně pak výši soudního poplatku se zřetelem na případné další náklady spojené s předmětným
řízením před soudem či povahu věci samé. V projednávané věci žalobce podle závěru soudu
nesplnil povinnost doložit nedostatek prostředků, neboť předložil nevěrohodné potvrzení
čistého příjmu zaměstnance za měsíc leden 2017, jelikož z tohoto dokladu není zřejmá totožnost
jeho vystavitele (zaměstnavatele žalobce), a doklad není opatřen razítkem ani podpisem
na stvrzení správnosti údajů v něm uvedených. Žalobce tedy nedoložil jím tvrzené skutečnosti
ohledně výše svého čistého měsíčního příjmu.
[4] Proti napadenému usnesení nyní žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností.
Stěžovatel uvádí, že žádný judikát nestanovil, že nelze přihlížet k anonymizovanému potvrzení.
O těchto úvahách měl soud stěžovatele použit. Výši příjmu nadto stěžovatel přiznal
svým čestným prohlášením. Řízení je tedy vinou městského soudu zbytečně protahováno, zvláště
když přiznané osvobození lze odejmout. Městský soud podle stěžovatele od roku 2009 poškozuje
jeho práva rozehráváním zcela zbytečné hry, zvláště když v projednávané věci vytrhává „větičky“
z kontextu ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
II. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.“), a kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Nejvyšší správní soud přitom nepožadoval zaplacení soudního poplatku ani zastoupení
advokátem pro řízení o kasační stížnosti, neboť žádost o osvobození od soudních poplatků není
svojí povahou návrhem na zahájení řízení ve věci samé ani nepatří mezi jiné zpoplatněné návrhy
či úkony vyjmenované v zákoně o soudních poplatcích; jedná se o procesní návrh podaný
v probíhajícím řízení o žalobě, které je zpoplatněno a za něž má být poplatek vybrán. „Řízení“
o této žádosti tak není spojeno s další poplatkovou povinností (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19). Neuplatní
se ani ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. o povinném zastoupení advokátem (k tomu blíže
již zmiňované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 196/2014 - 19,
konkrétně jeho bod 29.).
[8] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. „účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní
žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být
odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného
skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Přiznané osvobození se vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.“
[9] Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon především ukládá účastníku řízení,
aby o osvobození od soudních poplatků požádal a aby doložil (prokázal), že nemá dostatečné
prostředky k tomu, aby příslušný poplatek uhradil. Individuální osvobození od soudních
poplatků je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází
v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních
poplatcích. Aby mohl být účastník osvobozen od soudního poplatku podle ustanovení §36
odst. 3 s. ř. s., musí být splněny tyto tři předpoklady: (a) účastník musí doložit, že nemá
dostatečné prostředky, (b) musí podat žádost o osvobození od soudních poplatků, a (c) soud
nesmí dospět k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s.
se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení
osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti
(tato možnost byla do s. ř. s. zakotvena rovněž, a to na základě novely provedené zákonem
č. 303/2011 Sb.). Žadatel je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem
své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje rovněž na situace,
kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
[10] V posuzované věci městský soud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal,
neboť dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl svou procesní povinnost doložit soudu, že nemá
dostatečné prostředky.
[11] Při zkoumání, zda účastník disponuje dostatečnými prostředky, aby mohl soudní poplatek
zaplatit, je právě na účastníku samém, aby své materiální poměry dostatečně konkrétně popsal
(břemeno tvrzení), a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil soudu
(pokud možno současně se žádostí o osvobození) doklady dosvědčující jeho nemajetnost,
resp. nízké příjmy (břemeno důkazní). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové
a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50). Pro osvobození od soudních poplatků
tak účastník musí doložit, že nemá dostatečné prostředky (kromě toho, že jeho návrh nesmí být
zjevně neúspěšný, současně musí účastník o osvobození od soudních poplatků požádat a nesmí
se jednat o svévolné uplatňování práva – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Soud je povinen v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry
žadatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 As 20/2009 - 50).
[12] Je proto na účastníkovi, aby v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, v čem
nezpůsobilost uhradit soudní poplatek spočívá, přičemž musí být vždy posuzovány tyto poměry
dle aktuálního stavu a komplexněji celkové výdělkové a majetkové poměry žadatele. Nejvyšší
správní soud poznamenává, že netrvá na doložení poměrů účastníka řízení výhradně formou
vyplnění zaslaného formuláře Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech,
nicméně v tomto formuláři jsou na základě dlouhodobé soudní praxe uvedeny údaje, které jsou
pro rozhodování o osvobození od soudních poplatků pro soud podstatné. Účastník řízení
tedy není povinen žádané údaje sdělit soudu výhradně formou vyplnění uvedeného tiskopisu,
pokud však chtěl dosáhnout kladného rozhodnutí o své žádosti, bylo nutné sdělit soudu
jakoukoliv jinou formou veškeré požadované údaje a v požadovaném rozsahu je doložit.
[13] Z konstantní judikatury zdejšího soudu tedy bez jakýchkoli pochyb vyplývá, že důkazní
břemeno leží právě na účastníkovi, který je povinen hodnověrným způsobem prokázat
své majetkové a sociální poměry (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014,
č. j. 7 As 177/2014 – 17). Pro úplnost Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že pokud chce být
účastník ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků úspěšný, musí nejen uvést,
v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků, ale současně musí i takové tvrzení prokázat
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2004, č. j. 1 Afs 5/2003 - 54). Soud
uvedené nezjišťuje a ani nemůže zjišťovat z úřední povinnosti, neboť se zde neuplatňuje
vyšetřovací zásada (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j.
7 Azs 343/2004 - 50). Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 - 88, podle kterého platí: „Účastník řízení, který požádal o osvobození od soudních
poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), a který byl soudem řádně poučen (§36 odst. 1 s. ř. s.), je povinen uvést
a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti. Vyplyne-li z uvedených údajů či obsahu spisu,
že jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost zamítne.“ Z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Ans 2/2007 - 51, dále vyplývá: „Nedoloží-li účastník řízení své, byť i tvrzené
minimální, příjmy, je dán důvod pro zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku.“
[14] Stěžovatel se ke svým majetkovým poměrům vyjádřil ve vlastním čestném prohlášení.
Zde sice mj. uvedl, že výše jeho příjmů z pracovního poměru činí 6784 Kč (v únoru), že nemá
žádné příjmy z dohod o pracích, z podnikání nebo z hmotného a sociálního zabezpečení.
Dále uvedl, že má dluhy – viz CEE, další výdaje v podobě DPH (stovky Kč), daň z příjmu
(stovky Kč), sociální pojištění (stovky Kč), zdravotní pojištění (stovky Kč), jízdné MHD (stovky
Kč), ubytovné (5500 Kč), exekuční srážka ze mzdy (stovky Kč). Dále prohlásil, že je invalidní
pro invaliditu třetího stupně a že mzda je ve výši nepřesahující čtvrtinu průměrné mzdy v ČR.
K tomuto podání bylo přiloženo oskenované Potvrzení čistého příjmu zaměstnance za
leden 2017, v němž byly přelepeny údaje o vystaviteli tohoto potvrzení a zaměstnavateli
stěžovatele.
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na toto Prohlášení stěžovatele souhlasí s městským
soudem, že stěžovatel sdělil soudu značně neurčité údaje, neboť ve vztahu ke svým výdajům
uvedl značně neurčitý údaj (vyjma výše ubytovného), že má několik typů výdajů v řádech
stokorun, a to včetně údajných exekučních srážek ze mzdy, aniž by tyto výdaje blíže
jakkoli specifikoval a hlavně doložil, což zejména v případě údajných exekučních srážek by neměl
být jakýkoli problém, neboť stěžovatel mohl předložit rozhodnutí o nařízení exekuce. Z tvrzení
stěžovatele, která nejsou ničím doložena, zvláště když jsou povětšinou zcela nekonkrétní,
nelze jakkoli dovodit jeho situaci ve vztahu k jeho měsíčním výdajům.
[16] Ve vztahu k příjmům stěžovatele musí Nejvyšší správní soud poukázat rovněž na rozpor
mezi Prohlášením vyplněným stěžovatelem a předloženým „Potvrzením čistého příjmu
zaměstnance“. Prohlášení totiž uvádí údaje o příjmu stěžovatele za únor (bez uvedení jeho zdroje,
tj. konkrétního zaměstnavatele), kdežto „potvrzení čistého příjmu zaměstnance“ se týká ledna
2017; tím, že stěžovatel neuvedl, kdo je zdrojem tohoto příjmu, tj. jeho zaměstnavatelem,
znemožnil ověření těchto údajů a toho, zda údajný základní pracovněprávní vztah byl po oba
měsíce týž ke stejnému zaměstnavateli, nebo zda došlo k nějaké změně. Nově přitom stěžovatel
ve své kasační stížnosti uvádí, že v současnosti mzdu nepobírá, což svědčí o tom, že základní
pracovněprávní vztah stěžovatele již netrvá. Pokud stěžovatel předmětné Potvrzení čistého
příjmu zaměstnance při jeho oskenování zakryl tak, aby nebylo možné zjistit, kdo je vystavil,
kdy tak učinil, a hlavně kdo je zaměstnavatelem stěžovatele, znemožnil tím případné ověření
těchto údajů, neboť stěžovatel fakticky předložil přípis, jehož pravost a správnost nelze
jakkoli verifikovat, tudíž z něj nelze jakkoli vycházet. Těmito soukromými úpravami
a oskenováním stěžovatel dosáhl toho, že z důkazního hlediska nepředložil Potvrzení ve vlastním
slova smyslu, které by mu vystavil jeho zaměstnavatel, ale pouze přípis obsahující jeho tvrzení
o výši jeho údajných příjmů, který nemůže představovat jakýkoli důkaz, když takto naskenované
a přelepované potvrzení si může vytvořit každý. Nelze proto dospět k závěru, že by stěžovatel
své (byť minimální) příjmy prokázal (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Ans 2/2007 – 51).
[17] Stěžovatel tak ohledně svých majetkových poměrů soudu sdělil značně neurčité údaje,
svá tvrzení nadto řádně nedoložil. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem městského
soudu, že podklady poskytnuté stěžovatelem nejsou k doložení jeho majetkových poměrů
dostatečné.
[18] K námitce stěžovatele, že to, u koho je zaměstnán, je jeho zcela soukromou záležitostí,
Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud chce účastník řízení čerpat výhodu v podobě osvobození
od soudních poplatků, kterou za předpokladu splnění určitých podmínek právní úprava předvídá,
musí řádně a dostatečně doložit, že tyto podmínky splňuje. Jednou z těchto podmínek je,
jak již bylo výše uvedeno, prokázání, že nedisponuje dostatečnými prostředky, aby mohl soudní
poplatek zaplatit. Z toho důvodu je samozřejmě nezbytné, aby poskytl soudu celkový
a hodnověrný obraz o své osobní, majetkové a výdělkové situaci, a to do té míry, do jaké je
to potřebné pro potřeby posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Jelikož výše
příjmů ze zaměstnání je podstatnou součástí majetkové situace účastníka, která může mít přímý
vliv na konečné rozhodnutí o jeho žádosti, je nutné doložit i skutečnosti týkající se jeho pracovní
situace. Otázka, zda se jedná o soukromý údaj, či nikoliv, tedy nehraje za daných okolností roli,
a Nejvyšší správní soud proto nemohl této námitce stěžovatele přisvědčit.
[19] Nebylo přitom povinností soudu stěžovatele předem poučit, jak bude o jeho žádosti
rozhodnuto, neboť tím by předjímal vlastní výsledek posouzení žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků. Poučovací povinnost soudu nemůže jít tak daleko, aby správní soud
účastníkovi, kterému jsou jeho procesní povinnosti ve vztahu k žádosti o osvobození
od soudních poplatků zjevně s ohledem na počet jeho sporů, které od roku 2009 vede
(jen Nejvyšší správní soud k dnešnímu dni eviduje přes 1400 věcí, v nichž stěžovatel vystupuje
jako účastník řízení), více než dobře známy, dopředu sděloval, jak bude s ohledem na nastalou
situaci konkrétně postupovat, když stěžovatel vymýšlí neustále „nové procesně-obstrukční
strategie“ – srov. ve vztahu ke stěžovateli např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 3. 2013, č. j. 2 As 19/2013 – 9.
[20] K dalším tvrzením v kasační stížnosti uplatněným Nejvyšší správní soud konstatuje, že šlo
jednak o nekonkrétní tvrzení, z nichž nebylo možno identifikovat projednatelné stížní námitky
proti napadenému usnesení, a jednak šlo o vyjádření stěžovatelových názorů na činnost
městského soudu, které nemají pro posouzení věci žádnou relevanci.
[21] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
[22] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovaná,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložila,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu