ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.256.2017:18
sp. zn. 6 As 256/2017 - 18
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje
JUDr. Tomáše Langáška, soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci navrhovatele: J. Ú., zastoupeného JUDr. Zuzanou Krutskou, advokátkou, se sídlem
Koubkova 13, 120 00 Praha 2, proti odpůrci: město Špindlerův Mlýn, se sídlem Svatopetrská
173, 543 51 Špindlerův Mlýn, za účasti obchodní společnosti Estate Grand s. r. o., se sídlem
Vladislavova 1390/17, 110 00 Praha 1, týkající se návrhu na zrušení části opatření obecné povahy
– územního plánu Špindlerův Mlýn, schváleného na 11. zasedání zastupitelstva města Špindlerův
Mlýn ze dne 15. listopadu 2011, usnesením č. 8/11/2011 – Z, v řízení o kasační stížnosti
navrhovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2017, č. j. 30 A
1/2013 - 337,
takto:
I. Kasační stížnost navrhovatele se o dm í t á .
II. Žádný z účastníků nemá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Navrhovateli se v ra cí zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši
5.000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám
zástupkyně navrhovatele JUDr. Zuzany Krutské, advokátky, se sídlem Koubkova 13,
120 00 Praha 2, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Podstatou případu, který se před Nejvyšším správním soudem ocitá již potřetí,
je nesouhlas navrhovatele s tím, jakým způsobem odpůrce, město Špindlerův Mlýn, omezil
využití navrhovatelova pozemku ve svém územním plánu. Navrhovatel vlastní pozemek p. č. X
v k. ú. Š. M. (není-li dále uvedeno jinak, míní se toto katastrální území). Navrhovatel napadl
u Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský soud“) územní plán odpůrce, města
Špindlerův Mlýn (dále též „územní plán“), který nabyl účinnosti dne 1. prosince 2011. V
předchozím územním plánu města Špindlerův Mlýn byl navrhovatelův pozemek zařazen
do funkční zóny č. III – komerčně rezidenční, ve které bylo možné umísťovat mj. stavby
pro bydlení, stavby pro ubytování a stavby občanské vybavenosti. Napadený územní plán však
tento pozemek zahrnul do funkční plochy KO – ostatní krajinná zeleň, ve které lze umísťovat
pouze travní porosty, stromořadí, remízy, keřové pláště, břehové porosty vodotečí a vodních
ploch, účelové komunikace, pěší cesty a cyklistické a jezdecké stezky, včelíny, včelnice a dočasné
oplocování pozemků s mladou výsadbou za účelem jejich ochrany. Navrhovatel se tímto
zařazením cítil dotčen ve svém vlastnickém právu.
[2] Krajský soud na základě podaného návrhu v prvém řízení napadený územní plán
jako opatření obecné povahy zrušil v té části, která se týká pozemku navrhovatele.
Své rozhodnutí opřel zejména o fakt, že odpůrce neodůvodnil dostatečně změnu funkčního
využití plochy, v níž se nachází pozemek navrhovatele, oproti předchozímu územnímu plánu.
Krajský soud připustil, že navrhovatel byl v průběhu procedury zpracování územního plánu
nečinný, když proti jeho konceptu ani návrhu neuplatnil žádné námitky. Konstatoval však,
že vzhledem k zásadní změně ve způsobu využití pozemku oproti předchozímu územnímu plánu
měl navrhovatel i tak právo seznat důvody provedené změny přímo z textové části územního
plánu, respektive z jeho odůvodnění.
[3] Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti odpůrce uvedený rozsudek krajského
soudu zrušil svým rozsudkem ze dne 13. května 2014, č. j. 6 Aos 3/2013 - 29. Zde Nejvyšší
správní soud vyslovil názor, že nelze pomíjet procesní pasivitu stěžovatele během přípravy
územního plánu. Bez toho, že by odpůrce dostal na základě podané námitky či připomínky
možnost provést konkrétní zdůvodnění určité odlišnosti, nemůže soud z pouhé existence
této odlišnosti bez dalšího dovozovat libovůli či nerovné zacházení s vlastníky pozemků.
Z toho pak vyplývaly i pokyny, jež pro řízení o návrhu Nejvyšší správní soud směřoval
vůči krajskému soudu: „Krajský soud, vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
posoudí návrh na zrušení části územního plánu města Špindlerův Mlýn znovu. Přitom vyjde zejména z toho,
jaké důvody zapříčinily procesní pasivitu stěžova tele během procesu přípravy územního plánu. Jestliže tyto důvody
nebudou prokazatelně vyplývat z objektivních okolností nezávislých na vůli navrhovatele, resp. z nezákonného
postupu odpůrce během přípravy územního plánu, pak krajský soud vyhoví návrhu pouz e v případě, že shledá
konkrétní porušení kogentních procesních či hmotněprávních norem chránících zásadní veřejné zájmy,
které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření obecné povahy.“
[4] Krajský soud v Hradci Králové poté o podaném návrhu rozhodl znovu rozsudkem,
opět mu vyhověl a územní plán odpůrce podruhé v napadené části zrušil. Krajský soud provedl
ve věci dne 9. června 2015 nové ústní jednání a ze zjištěných skutečností nově dovodil,
že navrhovatel nebyl v průběhu pořizování územního plánu zcela pasivní. Tento svůj závěr
založil na dvou úvahách. Jednak vyšel z toho, že Městský úřad Špindlerův Mlýn, jako pořizovatel
územního plánu, musel vědět o zájmu navrhovatele využít svůj pozemek způsobem
neslučitelným s řešením uvedené parcely v novém územním plánu. Od roku 2007 totiž vedl
jako stavební úřad řízení o žádosti navrhovatele na umístění rodinného domu na pozemku
p. č. X. Nemohl tudíž vycházet z toho, že navrhovatel je srozuměn se změnou funkčního využití
svého pozemku v novém územním plánu jen proto, že navrhovatel neuplatnil formálně námitky
proti územnímu plánu podle §52 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Navíc ale krajský soud dovodil,
že navrhovatel ve skutečnosti námitky proti územnímu plánu uplatnil. Mělo se tak stát podáním
učiněným dne 4. března 2011 označeným jako „Žádost o stanovisko pořizovatele územního plánu,
resp.regulačního plánu centra města Špindlerův Mlýn, s ohledem na žádost, probíha jícího řízení stavby rodinného
domu manželů Útratových na pozemku č. parc. 15/13 k. ú. Špindlerův Mlýn“ .
[5] I druhý rozsudek krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud na základě kasační
stížnosti odpůrce, a to rozsudkem ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 6 As 176/2015 - 31. Krajský
soud podle názoru Nejvyššího správního soudu nedostál zásadě nestrannosti a předvídatelnosti
soudního rozhodování. Své rozhodnutí totiž založil na tom, že navrhovatel uplatnil proti návrhu
územního plánu řádně námitky (což navrhovatel v žádném ze svých podání netvrdil),
aniž by před vydáním svého rozsudku oslovil odpůrce a umožnil mu vyjádřit se k této (nové)
uvažované právní kvalifikaci. Nejvyšší správní soud navíc dospěl k závěru, že navrhovatelovo
podání vzhledem k časovým souvislostem i k jeho obsahu nelze považovat za uplatnění
námitek vůči konkrétnímu upravenému a projednanému návrhu územního plánu ve smyslu
§52 stavebního zákona ve znění platném v rozhodné době. Nejvyšší správní soud odmítl
též aprobovat úvahu krajského soudu o tom, že stěžovatel měl začlenění navrhovatelova
pozemku do dané plochy v územním plánu blíže odůvodnit proto, že z územního řízení mu byl
znám navrhovatelův záměr realizovat na svém pozemku stavbu rodinného domu.
Podle Nejvyššího správního soudu nelze po zpracovateli chtít, aby bral v úvahu
pouze předpokládaný nesouhlas s určitých vlastníků pozemků s návrhem územního
plánu a nutně za ně tedy i domýšlel konkrétní námitky, jež by mohli vznést a hypoteticky
se s nimi vypořádávat.
[6] Krajský soud po zrušení svého druhého rozhodnutí pokračoval v řízení a vydal ve věci
třetí rozsudek (označený v návětí), kterým návrh zamítl. Po obsáhlé citaci odůvodnění výše
citovaného kasačního rozsudku zdejšího soudu č. j. 6 As 176/2015 - 31 krajský soud uzavřel:
„Navrhovatel neuvedl žádnou novou takovou skutečnost, z níž by bylo možno objektivně dovozovat a zároveň
‚omlouvat‘ jeho pasivitu. Vysvětloval ji totiž nadále úkony učiněnými v rámci řízení o umístění a povolení stavby
rodinného domu, tedy v podstatě týmiž argumenty, jako krajský soud v předchozím zrušeném rozsudku.
Ty ale Nejvyšší správní soud neakceptoval. ... Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani okolnost, že byl údajně
vedoucím stavebního úřadu informován o tom, že se změna jeho pozemku netýká, a že proto nemě l důvod sledovat
úřední desku. I kdyby tomu tak bylo, tak ani to by nemohlo být pro rozhodnutí relevantní, neboť dotčená veřejnost
uplatňuje své námitky a připomínky v procesu tvorby územního plánu způsoby stanovenými ve stavebním
zákoně, nikoliv jiným způsobem. ... V takovém případě ale navrhovatel ztratil i nárok na to, aby se územní plán
ve svém odůvodnění konkrétně vypořádal se změnou funkčního využití předmětného pozemku, respektive plochy,
v němž se nachází. Za tohoto stavu se krajský soud nemohl z abývat ani údajnými nesprávnostmi přijatého
řešení.“ Právě tento rozsudek nyní napadá kasační stížností navrhovatel (dále též „stěžovatel“).
[7] V odůvodnění své kasační stížnosti ze dne 31. července 2017 stěžovatel věcně
polemizuje výhradně jen s odůvodněními výše citovaných rozsudků č. j. 6 Aos 3/2013 - 29
a 6 As 176/2015 - 31, jimiž Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozsudky Krajského soudu
v Hradci Králové, v nichž dal původně krajský soud stěžovateli za pravdu. Podle stěžovatele
Nejvyšší správní soud dospěl ve svých rozsudcích k nesprávnému závěru, že odpůrce by byl
povinen vypořádat se s jeho námitkami proti správnosti (proporcionalitě) řešení zvoleného
v návrhu územního plánu, jež stěžovatel nevznesl v procesu pořizování územního plánu,
jen za podmínky, že by mu v jejich včasném uplatnění bránily objektivní okolnosti. Nejvyšší
správní soud měl podle stěžovatele vzít v úvahu jeho dobrou víru založenou na tom, že vedoucí
stavebního úřadu měl stěžovatele ústně ujistit o tom, že změna územního plánu se jeho pozemku
nedotkne, proto stěžovatel proces pořizování územního plánu nesledoval. Stěžovatel
tedy netvrdí, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu,
právě naopak – následování tohoto závazného právního názoru je zjevně předmětem
jeho nesouhlasu s napadeným rozsudkem. Taková kasační stížnost je ovšem nepřípustná
podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Byť nejde o opakovanou kasační stížnost téhož účastníka řízení,
z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je aplikovatelný
i ve vztahu k účastníku řízení, který dosud v řízení kasační stížnost nepodal, v případě,
kdy by tento účastník brojil proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace
právního názoru Nejvyššího správního soudu v předcházejícím zrušujícím rozsudku: „Ustanovení
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci
Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným“ (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. března 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165). Přesně taková situace nastala
v tomto případě.
[8] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než podanou kasační stížnost
pro nepřípustnost podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů řízení
je odůvodněn §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo návrh odmítnut.
[9] Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti uhradil soudní poplatek ve výši 5.000 Kč.
Podle §10 odst. 3 in fine zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním
jednáním odmítnut. Proto Nejvyšší správní soud ve výroku III tohoto rozsudku rozhodl
o vrácení soudního poplatku stěžovateli k rukám jeho právní zástupkyně, a to ve lhůtě
podle §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu