ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.43.2017:39
sp. zn. 6 As 43/2017 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Tomášem Langáškem v právní
věci žalobce: Mgr. M. K., zastoupený Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem, se sídlem Kobližná
19, Brno, proti žalované: Komunistická strana Čech a Moravy, se sídlem Politických vězňů
1531/9, Praha 1, zastoupena JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, se sídlem Jeremenkova 88,
Praha 4, týkající se žaloby proti rozhodnutí předsedy Ústředního výboru žalované ze dne 2.
dubna 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. ledna 2017, č. j. 5 A 56/2013 - 88,
takto:
Řízení se p ř e r u š u je .
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jako „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku, jímž Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl jeho žalobu
proti rozhodnutí ústředního výboru žalované, který potvrdil rozhodnutí žalované o částečném
odmítnutí poskytnutí žalobcem požadované informace o počtu členů žalované v obvodu města
Brna. Žalovaná vycházela z právního názoru, že není povinným subjektem podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru,
že žalovaná není povinným subjektem – „veřejnou institucí“ ve smyslu §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Rovněž však konstatoval, že politická strana by mohla být
povinným subjektem, pokud by po ní byly požadovány informace týkající se nakládání
s veřejnými prostředky, které jsou jí poskytovány. Jelikož však žalobce nepožadoval informace
týkající se působnosti žalované v oblasti veřejné správy, nebyla žalovaná povinna
mu požadovanou informaci poskytnout.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, v níž zejména předestřel rozsáhlou argumentaci vztahující se k pojetí politické strany
jakožto veřejné instituce, k němuž dle jeho názoru judikatura správních soudů směřuje. Stěžovatel
se zároveň domnívá, že počet členů KSČM v místní organizaci Brno-Bohunice se týká
její působnosti v oblasti veřejné správy. Nepřiznání informační povinnosti politickým stranám
by odporovalo principům transparentnosti politického života a demokratickým zásadám
založeným Ústavou. Jako veřejné instituce hodnotí politické strany i správní nauka,
z jejíchž závěrů, citovaných stěžovatelem, vyplývá, že povinnými subjekty podle zákona
o svobodném přístupu k informacím by měly být ty politické strany, které jsou příjemci příspěvků
na svoji činnost ze státního rozpočtu.
[4] Je zřejmé, že klíčovou pro předmět tohoto řízení je otázka, zda lze politickou stranu
považovat za povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím, konkrétně
za veřejnou instituci ve smyslu §2 odst. 1 tohoto zákona. Ústavní soud se výkladem
tohoto pojmu zabýval v nálezu ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129),
v němž vymezil relevantní hlediska pro určení „veřejnosti“ posuzované instituce. Nejvyšší
správní soud z tohoto nálezu v řadě svých navazujících rozhodnutí vycházel. V rozsudku ze dne
16. března 2016, č. j. 2 As 155/2015 - 84, č. 3405/2016 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že „právě efektivní ovládání akciové společnosti státem považuje za nejvýznamnější kritérium
pro podřazení tohoto soukromoprávního subjektu pod pojem veřejná instituce. Kritéria popsaná Ústavním soudem
sice nebyla vývojem judikatury překonána, nicméně je lze ve vztahu k tomuto kritériu považovat za kritéria
vedlejší. Ta mohou být rozhodující v případech, nelze-li ovládání společnosti státem zjistit se stoprocentní jistotou.
Tuto tendenci, tj. akcentování kritéria ovládání soukromého subjektu státem, lze vysledovat i z již zmiňovaných
rozsudků Nejvyššího správního soudu; za zásadní kritérium považoval faktické ovládání soukromoprávní entity
také rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, bod 102.“
[5] Proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu byla podána ústavní stížnost,
o níž Ústavní soud dosud nerozhodl (řízení probíhá pod sp. zn. IV. ÚS 1146/16).
[6] V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uvedené řízení
před Ústavním soudem lze považovat za jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu
o věci samé ve smyslu §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Druhý senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku č. j. 2 As 155/2015-84 totiž poněkud relativizoval kritéria vymezená Ústavním
soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 260/06, z nichž Nejvyšší správní soud doposud při určování
povahy konkrétního subjektu jako veřejné instituce vycházel. Nyní nelze zcela vyloučit,
že Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti proti rozsudku druhého senátu vysloví právní
závěry využitelné i pro posouzení povahy žalované. Z tohoto důvodu se jeví jako vhodné
řízení o kasační stížnosti stěžovatele přerušit a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu ve věci
sp. zn. IV. ÚS 1146/16.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu