ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.123.2017:33
sp. zn. 6 Azs 123/2017 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: T. K.,
zastoupené JUDr. Annou Romanovou, advokátkou, se sídlem nám. 5. květ na 812, Hradec
Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2016, č. j. OAM-1007/ZA-ZA11-ZA15-2016,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27. 3. 2017, č. j. 29 Az 2/2017 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce žalobkyně JUDr. Anně Romanové, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 4.114 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 27. 3. 2017, č. j. 29 Az 2/2017 - 108, jímž krajský soud zamítl žalobu
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2016, č. j. OAM -1007/ZA-ZA11-ZA15-2016,
(dále „napadené rozhodnutí“).
Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto tak, že žádost žalobkyně o udělení
mezinárodní ochrany je dle §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), nepřípustná a řízení o této žádosti bylo dle §25
písm. i) zastaveno. Zároveň žalovaný vyslovil, že státem příslušným k posouzení podané žádosti
je podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti
v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“ nebo „nařízení“), Polská republika.
Žalovaný konstatoval na základě posouzení údajů v cestovním dokladu žalobkyně, že byla
dne 24. 11. 2016, kdy podala žádost o mezinárodní ochranu na území České republiky, držitelkou
schengenského víza vydaného Polskou republikou dne 21. 10. 2016 s platností ode dne
2. 11. 2016 do dne 1. 12. 2016, počtem 5 dní pobytu a jednorázovým vstupem, jehož platnost
skončila před méně než šesti měsíci. V případě jmenované je tak nezbytné aplik ovat kritérium
dané článkem 12 nařízení.
V žalobě žalobkyně namítala, že v Bělorusku byla pronásledována za uplatňování
politických práv a svobod. Byla členkou ligy na ochranu lidských práv a podepisovala
zakladatelský dokument ligy, založené v západní oblasti Grodna. Následně došlo
k jejímu pronásledování úřady a pro svoji politickou angažovanost v nevládní organizaci byla
diskriminována. V žalobě dále obecně namítla porušení čl. 17 nařízení Dublin III.
Podle žalobkyně musí správní soudy zvažovat i to, zda v členském státu, do kterého má být
žadatel přemístěn, nedochází k systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III. Během jednání vyjádřila přesvědčení, že v její věci mělo být v České republice
rozhodováno meritorně, neboť má vážné obavy, že v Polsku nebude její věc projednána
objektivně, jde o sousedící státy, mezi nimiž je oboustranná migrace a existuje osobní zaujatost
úřadů vůči Běloruské republice a jejím občanům.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil přesvědčení, že žalovaný
postupoval v dané věci zcela v souladu s nařízením Dublin III. Žalovaný velmi seriozně posoudil
záležitost z hlediska, zda přemístění do určeného členského státu není vyloučeno z důvodu
existence systematických nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů
v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení
ve smyslu čl. 4 listiny základních práv Evropské unie. Krajský soud dodal, že nemá žádné
informace a žalobkyně neposkytla žádný důkaz ani tvrzení o tom, že by v Polské republice nebyly
dodrženy zákonné postupy, či že by zde existovaly sys tematické nedostatky v azylovém řízení
či podmínkách přijetí žadatelů. Žalobkyně pouze obecně uváděla, že z určitých skutečností
dovozuje, že by v Polské republice nemusela být její žádosti věnována patřičná pozornost.
Takový názor však nemůže být důvodem k jakémukoliv zohlednění případného nerespektování
nařízení Dublin III. Krajský soud neprovedl důkaz předloženými listinami žalobkyní,
neboť předložené materiály se jednoznačně vztahují k věcnému posouzení její žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. K otázce diskrečního oprávnění, daného čl. 17 nařízení soud plně odkázal
na vyjádření žalovaného, s nímž souhlasil. Z výše uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl.
V kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že ze strany krajského soudu došlo
k nesprávnému posouzení právní otázky, zda jsou dány azylově relevantní důvody pro udělení
mezinárodní ochrany nebo doplňkové mezinárodní ochrany, a zda je důvod pro použití a postup
dle diskrečního ustanovení ve smyslu čl. 17 n ařízení Dublin III. Je pravdou, že soud provedl
velice podrobné dokazování a pečlivě zvážil zjištěný stav věci (ač zůstaly mezery v dokazování),
z něhož pak vyšel v rámci právního posouzení věci. Možnost aplikace diskrečního ustanovení
však krajský soud posoudil vágně, a nijak nezdůvodnil, proč neshledal důvody, aby o žádosti
o mezinárodní ochranu bylo rozhodnuto v České republice. Stěžovatelka je názoru,
že dle čl. 17 nařízení Dublin III je možné, aby v dané věci o udělení mezinárodní ochrany
rozhodla Česká republika. Žalovanému nic nebrání, aby posoudil stěžovatelčinu žádost
o mezinárodní ochranu a rozhodl o ní meritorním rozhodnutím, nikoliv zastavením z důvodu
nepříslušnosti. S ohledem na shora uvedené tvrdí, že napadený rozsudek odporuje čl. 17 nařízení
Dublin III.
Dále stěžovatelka tvrdí, že v Polské republice dochází k systematic kým nedostatkům
v azylových řízeních. Letadlo polské vládní elity v čele s bývalým prezidentem Polska havarovalo
na území Ruska v roce 2010 a příčina havárie letadla nebyla dosud ani po sedmi letech náležitě
objasněná, což má velice negativní dopad na vzájemné vztahy Polska s Ruskem, nehledě na účel
letu, který byl zaměřen v roce 2010 na uctění památky Poláků popravených za války v Katyni.
Křivdy minulosti a popravení Poláků v Katyni za války se tím prohloubily po roce 2010 a trpkost
je tak přenesená i do budoucích vztahů Poláků a Rusů, potažmo i Ukrajinců. Proto stěžovatelka
nemá důvěru k Polské republice a ví, že její žádosti o azyl by Polská republika nevyhověla,
když z mediálních zpráv je známo, že Polská republika otevřeně kritizuje a obviňuje Rusko
nejenom z pádu letounu v roce 2010, ale také z neobjektivně zjištěné příčiny pádu letadla.
Ze všech těchto důvodů má za to, že jsou zde závažné důvody se domnívat, že v Polské republice
dojde k ponižujícímu zacházení se stěžovatelkou ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské
unie, a o její žádosti bude rozhodnuto nespravedlivě. S ohledem na angažovanost stěžovatelky
v lize lidských práv na Ukrajině (pozn. NSS tady zřejmě stěžovatelka měla na mysli Bělorusko) ,
by ji Polská republika mohla posuzovat jako potenciálního útočníka seskupení Rusů a Ukrajinců,
kteří brojí proti nespokojenosti Poláků s vyšetřováním pádu letadla z roku 2010. Veškeré listiny
o své politické angažovanosti v lize lidských práv stěžovatelka soudu doložila, ale soud
předložené listinné důkazy nenechal příslušným tlumočníkem přeložit, a pro tyto mezery
v dokazování a vady řízení, nemohl přihlédnout ani k reálné hrozbě závažné újmy podle §14a
zákona o azylu. Mezery v dokazování a skutečnost, že krajský soud nezajistil odborný překlad
listinných důkazů, vedlo k tomu, že nebylo možné posoudit, zda byly dané důvody k aplikaci
diskrečního ustanovení a zda v případě rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
v Polské republice stěžovatelce nehrozí závažná újma. Ze všech shora uvedených důvodů
stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i napadené rozhodnutí
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje všechny námitky
za nedůvodné. S námitkou, že nebylo aplikováno diskreční ustanovení dle čl. 17, žalovaný
nesouhlasí, neboť jak žalovaný tak i krajský soud se dostatečně s touto skutečností vypořádal.
Česká republika má možnost posoudit předmětnou žádost, když je předpoklad, že by řízení
v příslušném státě nesplňovalo požadavky Listiny základních práv Evropské unie, což není případ
Polské republiky. Žalovaný se důkladně zabýval posouzením, zda v Polské republice nedochází
k systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III., přičemž bylo
jednoznačně prokázáno, že k těmto nedostatkům nedochází. Tuto skutečnost následně potvrdil
i krajský soud. Krajský soud náležitě zdůvodnil, proč k celkovému překladu doložených listin
nepřistoupil. Krajský soud si od tlumočnice obstaral konstatování stručného obsahu
předložených listin, a dospěl k závěru, že se jedná o doklady podporující azylová tvrzení,
která budou meritorně hodnocena příslušným členským státem. Nejedná se o dokumenty,
které by prokazovaly systematické nedostatky v Polské republice. Stěžovatelka ani během
správního řízení ani během soudního jednání neprokázala, že by k systematickým nedostatkům
v azylovém řízení v Polské republice docházelo. Žalovaný je názoru, že bylo provedeno rozsáhlé
dokazování, na základě kterého krajský soud pot vrdil nutnost aplikace čl. 12 nařízení. Kasační
stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a jedná se tudíž o n epřijatelnou kasační stížnost.
Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro její nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti rozhodl bez zbytečného prodlení
po nezbytném poučení účastníků řízení a učinění dalších procesních úkonů.
Protože Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je
proti napadenému rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost podstatně
přesahuje svým významem vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu §104a odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ s. ř. s.“).
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost
odmítnuta jako nepřijatelná.
K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijat elná, existuje
početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz zejm. usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, všechna zde citovaná judikatura dostupná
na www.nssoud.cz), na kterou Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje. Stěžovatelka
k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu vlastních zájmů,
neuvedla žádné argumenty. Nejvyšší správní soud se v obecné rovině zabýval důvody přijatelnosti
kasační stížnosti ve smyslu citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je nepřijatelná.
Předně Nejvyšší správní soud uvádí, že ze strany krajského soudu nemohlo dojít
k nesprávnému posouzení právní otázky, zda jsou dány azylově relevantní důvody pro udělení
mezinárodní ochrany nebo doplňkové ochrany, neboť krajský soud zkoumal rozhodnutí
o zastavení řízení z důvodu, že příslušným k posouzení podané žádosti o mezinárodní ochranu
je jiný členský stát, ne meritorní rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany.
Judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na zbývající
uplatněné kasační námitky.
K námitce, že krajský soud vágně posoudil možnost aplikace diskrečního ustanovení,
Nejvyšší správní soud uvádí následující. Otázkou diskrečního ustanovení se zdejší soud zabýval
v rozsudku ze dne ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24, (všechna citovaná judikatura
dostupná na www.nssoud.cz): „Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě
úvahu o aplikaci čl. 17. odst. 1 nařízení Dublin III učinit. (…) užití diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1
nařízení Dublin III má být vyhrazeno jen vskutku výjimečným případům, kterých bude v porovnání s celkovým
obvyklým počtem řešených žádostí o azyl výrazná men šina. Úvahu o tom, zda případně neuplatnit diskreční
oprávnění podle výše zmíněného ustanovení, je proto správní orgán povinen učinit a ve svém rozhodnutí
přezkoumatelným způsobem projevit jen tehdy, vyjdou -li v řízení najevo takové okolnosti, z nichž je patrné,
že uvedené úvahy je v konkrétním případě třeba. Nevyjdou -li žádné takové okolnosti najevo, absence zmínky
o diskrečním oprávnění nečiní rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů (…). “
(srov. body 31 až 34) V posuzovaném případě nevyšly najevo ani stěžovatelka netvrdila
takové okolnosti, z nichž by bylo patrné, že je nezbytné úvahu o využití diskrečního ustanovení
učinit. V žalobě pouze obecně namítla porušení čl. 17 nařízení. Nezajištění odborného překladu
listin nemohlo mít vliv na otázku aplikace diskrečního ustanovení, neboť krajský soud
od tlumočnice obstaral konstatování stručného obsahu předložených listin, přičemž bylo zřejmé,
že tyto materiály se vztahují k věcnému posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Nejvyšší
správní soud dodává, že postup, kterého se stěžovatelka domáhá (tj. posouzení její žádosti
v České republice, nikoli v Polské republice) by ve své podstatě obcházel pravidla a smysl
nařízení Dublin III., které směřuje k eliminaci tzv. forum shopping (účelová volba příslušnosti).
Podle čl. 3 odst. 1 věty druhé nařízení Dublin III [ž] ádost posuzuje jediný členský stát, který je
příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. Výjimku představuje situace popsaná v čl. 3 odst. 2
větě druhé, dle které [n]ení-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen
jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k s ystematickým nedostatkům,
pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát,
který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III,
aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
K otázce systematických nedostatků existuje početná judikat ura Nejvyššího správního
soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015,
č. j. 1 Azs 248/2014 - 27, nebo ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 - 44). Z posledního
citovaného rozsudku plyne, že závěry správního orgánu o tom, zda přemístění žadatele
o mezinárodní ochranu do státu určeného jako stát příslušný pro posouzení jeho žádosti nebrání
systémové nedostatky, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě,
případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise. Z napadeného
rozhodnutí v nyní posuzovaném případě plyne, že žalovaný se podrobně zabýval azylovým
řízením a podmínkami přijetí žadatelů v Polské republice, vycházel přitom z Informace
OAMP Polsko, azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský
systém ze dne 20. 9. 2016. Nadto se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval
polským azylovým řízením (rozsudek ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 - 37, usnesení ze dne
7. 6. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016 - 52, ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 114/2016 - 33, ze dne
13. 12. 2016, č. j. 6 Azs 242/2016 - 25, a ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 Azs 14/2017 - 34).
Tato judikatura se sice týkala situace ukrajinských žadatelů o mezinárodní ochranu, nicméně lze
odkázat na obecné závěry učiněné v rozsudku ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 - 26:
„(…) Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování.
K opačnému závěru by bylo možné dospět pouze tehdy, pokud by byl prokázán opak, k čemuž v tomto řízení
nedošlo. Neexistují totiž žádné důkazy, že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu
zacházení, jak to má na mysli čl 4 Listiny základních práv Evropské unie. Posouzení žádosti stěžovatele
v Polské republice nevede k vážné obavě ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení Dublin III. Přísnější přístup
totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány (…) “.
V nyní posuzovaném případě stěžovatelka netvrdila nic, co by svědčilo o existenci systematických
nedostatků v Polské republice. Závažné důvody domnívat se, že ve čle nském státě dochází
k systematickým nedostatkům, mohou být založeny pouze na důkazních prostředcích určité
kvality. Obava stěžovatelky ze vztahů Poláků a Rusů, potažmo Ukrajinců , není relevantní,
neboť stěžovatelka je běloruské státní příslušnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti připomněla
angažovanost v lize lidských práv, kdy by ji Polská republika mohla posuzovat jako
potenciálního útočníka seskupení Rusů a Ukrajinců. Ani tyto subjektivní obavy nejsou
skutečnostmi, které by vedly k vyvrácení domněnky P olské republiky jako bezpečné země
a neprokazují existenci systematických nedostatků v Polské republice. Na posouzení této otázky
nemohlo mít vliv nepřeložení listin stěžovatelky, neboť tyto se zjevně netýkaly podmínek
azylového řízení a přijímaní žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice. Sama
stěžovatelka v rámci řízení před soudem uvedla, že těmito lis tinami prokazuje diskriminaci
a pronásledování v Bělorusku.
Nejvyšší správní soud žádný důvod pro přijatelnost kasační stížnosti neshledal. Kasač ní
stížnost je tak nepřijatelná ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s. a jako takovou ji Nejvyšší správní soud
musel odmítnout.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v sou ladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Zástupkyni stěžovatele, která byla ustanovena usnesením krajského soudu ze dne
17. 1. 2017, č. j. 29 Az 2/2017 - 12, se dle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., s přihl édnutím k §7
bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst . 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznává odměna za zastupování 3.100 Kč za jeden úkon právní služby , sepsání kasační stížnosti
a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, tedy částka 3 .400 Kč. Nejvyšší správní soud
nepřiznal odměnu za úkon převzetí a příprava zastoupení, jelikož zástupkyně zastupovala
stěžovatelku již v řízení před krajským soudem a s věcí byla náležitě obeznámená. Zástupkyně
je plátkyní DPH, proto soud odměnu zvýšil o 21 % DPH. Celková výše přiznané odměny činí
4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu