ECLI:CZ:NSS:2017:6.AZS.14.2016:41
sp. zn. 6 Azs 14/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše
Langáška (soudce zpravodaj), soudce JUDr. Petra Průchy a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové
v právní věci žalobce: X. Z., zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem
Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl.
m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem
Křižíkova 12, Praha 8, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 15. prosince 2015,
č. j. KRPA-498031-16/ČJ-2015-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2016, č. j. 1 A 109/2015 - 18,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2016, č. j. 1 A 109/2015 - 18,
a rozhodnutí žalované ze dne 15. prosince 2015, č. j. KRPA-498031-16/ČJ-2015-000022,
se ruší a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 12 342 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka
Čechovského, advokáta, se sídlem Opletalova 25, Praha 8, do jednoho měsíce od právní
moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví rozhodla, že se žalobce podle §129 odst. 1
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném do 17. prosince 2015 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem
jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti
v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“) s tím, že doba zajištění se stanovuje
na 30 dnů. V odůvodnění rozhodnutí vyjádřila žalovaná přesvědčení, že jsou splněny podmínky
pro zahájení řízení podle nařízení Dublin III, neboť bylo zjištěno, že žalobce již požádal o azyl
ve Slovenské republice. Jelikož zde žalobce nevyčkal ukončení řízení o jeho žádosti a vycestoval
na území České republiky, kde pobýval bez platného povolení k pobytu, existuje vážné nebezpečí
jeho útěku. Uložení mírnějších donucovacích opatření žalovaná vyloučila.
[2] Stěžovatel se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou podanou k Městskému soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), který však žalobu zamítl jako nedůvodnou v záhlaví uvedeným
rozsudkem. Městský soud si byl vědom předběžné otázky položené Soudnímu dvoru EU
Nejvyšším správním soudem v řízení s obdobným předmětem, domnívá se však,
že v jím projednávané věci žalobce chybnou aplikaci čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III nenamítal,
když žalobní body omezil na otázku přiměřenosti a dostatečného odůvodnění zajištění. Soud
se ztotožnil s názorem žalovaného, že pobytová historie žalobce jeho zajištění odůvodňuje,
přičemž tato úvaha je v napadeném rozhodnutí srozumitelně vyjádřena.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[3] Proti rozsudku městského soudu žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil kasační stížností,
v níž namítal, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění podle §129
odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Městský soud se řádně nevypořádal s žalobní argumentací
o nedostatečném odůvodnění zajištění stěžovatele. Možností užití zvláštních opatření za účelem
vycestování se žalovaná přitom zabývala jen povrchně. Její přístup ignoruje judikaturu vyžadující,
aby základní práva (v případě stěžovatele právo na osobní svobodu) byla vykládána široce
a výjimky z nich naopak restriktivně, neodpovídá ani požadavku na proporcionalitu a subsidiaritu
zajištění.
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[5] Jelikož předložil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. září 2015,
č. j. 10 Azs 122/2015 - 88, Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, jejíž zodpovězení mohlo
mít vliv na rozhodnutí v této věci, bylo řízení o kasační stížnosti stěžovatele podle §48 odst. 3
písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), přerušeno usnesením ze dne 6. dubna 2016, č. j. 6 Azs 14/2016 - 35, které nabylo
právní moci dne 12. dubna 2016. Po vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci C-528/15
Al Chodor dne 15. března 2017 Nejvyšší správní soud v tomto řízení opět pokračoval (usnesení
ze dne 16. března 2017, č. j. 6 Azs 14/2016 - 37).
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Ustanovení §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
do 17. prosince 2015, stanovilo, že policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně
vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským
státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských
společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze
z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.
[8] Zmíněným přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství je nařízení
Dublin III. Podle čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení, členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem
jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení
každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací
opatření. Článek 2 písm. n) nařízení Dublin III vymezuje pojem „nebezpečí útěku“ jako existenci
důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné
se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti,
na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout.
[9] Již zmíněným usnesením č. j. 10 Azs 122/2015-88 položil Nejvyšší správní soud
Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku týkající se výkladu citovaných ustanovení ve znění:
„Má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince
[čl. 2 písm. n) nařízení č. 604/2013 (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 31)], za následek neaplikovatelnost
institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení?“ Soudní dvůr na tuto otázku odpověděl výše
citovaným rozsudkem ve věci Al Chodor tak, že „článek 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo
osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2, musí být vykládány
v tom smyslu, že členským státům ukládají povinnost stanovit obecně závazným právním předpisem objektivní
kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat, že žadatel o mezinárodní ochranu,
s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout. Absence takového právního předpisu má za následek
neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení.“
[10] Z uvedeného je nade vší pochybnost zřejmé, že v projednávané věci nebyly podmínky
pro zajištění stěžovatele splněny. Aby bylo možné zajistit cizince podle §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců ve spojení s čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III, je třeba, aby v jeho případě
existovalo vážné nebezpečí útěku ve smyslu čl. 2 písm. n) tohoto nařízení. Jak Soudní dvůr
konstatoval v rozsudku ve věci Al Chodor, „je zásadní, aby kritéria definující existenci takového nebezpečí,
které je důvodem pro zajištění, byla jasně vymezena závazným aktem, jehož uplatňování bude předvídatelné. S
ohledem na účel dotyčných ustanovení a na vysokou úroveň ochrany, jež vyplývá z jejich kontextu, může
požadavky na srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost, a zejména na ochranu před svévolí splňovat jedině
obecně závazný právní předpis“ (body 42 a 43 odůvodnění). Jelikož zákon o pobytu cizinců
do 17. prosince 2015 (tedy v době, kdy byl stěžovatel zajištěn) kritéria pro určení,
zda se v konkrétní situaci jedná o vážné nebezpečí útěku cizince, neobsahoval, nebylo možné
ustanovení o zajištění cizince za účelem jeho přemístění podle nařízení Dublin III aplikovat.
Rozhodnutí žalované je proto v rozporu s unijním právem.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud se dopustil nesprávného posouzení právní
otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo
než rozsudek městského soudu z výše uvedených důvodů zrušit. Podle §110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s. platí, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (zde městského) soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu. V dané věci
jsou podmínky pro tento postup splněny, neboť důvod, pro který Nejvyšší správní soud
přistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu, má původ již v rozhodnutí žalované; městský
soud by tak v dalším řízení neměl jinou možnost, než rozhodnutí žalované zrušit a věc jí vrátit
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto v souladu se zásadou procesní ekonomie
podle §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí
žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení, v němž bude vázána právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku (§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
[12] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí správního orgánu, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného
na základě §120 s. ř. s., má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[13] Stěžovatel byl v řízení před městským soudem a Nejvyšším správním soudem zastoupen
advokátem. Ze spisů vyplývá, že v řízení před městským soudem učinil právní zástupce
stěžovatele dva úkony právní služby – převzetí a přípravu právního zastoupení [§11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)] a sepis a podání žaloby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce stěžovatele jeden úkon právní
služby, a to sepis a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], celkem
tedy učinil tři úkony právní služby podle advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní
služby činí podle §7 bodu 5, aplikovaného na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu,
3 100 Kč, k níž je podle §13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba přičíst 300 Kč na úhradu
hotových výdajů. Nejvyšší správní soud ověřil, že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané
hodnoty, proto se výsledná částka odměny za zastupování zvyšuje o 21% daň z přidané hodnoty
na celkových 12 342 Kč. Tato částka zároveň představuje celkovou výši náhrady nákladů řízení
stěžovatele. K jejímu uhrazení byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[14] Žalovaná ve věci neměla úspěch, náhrada nákladů řízení jí tudíž nenáleží.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu