ECLI:CZ:NSS:2017:7.ADS.284.2016:39
sp. zn. 7 Ads 284/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: nezl. P. B., zastoupen
JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496, Praha 5, proti žalované:
Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 8 Ad
18/2013 - 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 8 Ad 18/2013 - 41,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí ředitele žalované ze dne 22. 8. 2013, č. j. PO 1310/13, se zrušuje ,
a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti 15 865 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Lubomíra Müllera,
advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce, narozený dne 14. 2. 2013, požádal prostřednictvím svých rodičů dne 26. 6. 2013
jakožto pojištěnec žalované o udělení souhlasu s úhradou nákladů na plánované zdravotní služby
v zahraničí, konkrétně na korekci vrozené srdeční vady v Deutsches Herzzentrum Berlin.
V žádosti je uvedeno, že si rodiče nepřejí své nemocné dítě vystavovat zbytečným zdravotním
rizikům, která jsou spojena s transfuzí krve, a že na území České republiky se požadovaný zákrok
bez transfuze neprovádí. Podle přiložené kalkulace kliniky činily předpokládané náklady
na operaci 20 460 EUR bez ošetření vedoucím lékařem a 30 860 EUR s ošetřením vedoucím
lékařem.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 7. 2013, č. j. PO 1147/13, žádost zamítla. Své
rozhodnutí zdůvodnila tím, že požadavek, aby během zákroku nebyla použita transfuze, nemá
žádné medicínské opodstatnění a skutečnost, že rodiče pacienta z osobních důvodů odmítají
standardní léčebný postup, neopravňuje žalovanou k úhradě zákroku v zahraničí z prostředků
veřejného zdravotního pojištění. Zdravotní služby, jejichž úhrada byla požadována, byly podle
žalované dostupné na kardiologických pracovištích na území České republiky.
[3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítl, že každá transfuze
s sebou nese potenciální rizika. K tomu odkázal na internetové stránky Ústřední vojenské
nemocnice a na další internetové stránky poukazující na rizika při transfuzi krve. Protože v České
republice žádné pracoviště předmětnou operaci bez transfuze neprovádělo, zatímco uvedená
berlínská nemocnice ano, žalobce považoval svůj požadavek, aby jakožto pacient nebyl zbytečně
vystaven rizikům spojeným s krevními transfuzemi, za důvodný.
[4] Rozhodnutím ze dne 22. 8. 2013, č. j. PO 1310/13, ředitel žalované odvolání žalobce
zamítl. V odůvodnění uvedl, že na úhradu požadované zdravotní péče v zahraničí není právní
nárok, neboť tato operace je dostupná v České republice. K poukazům na rizika spojená s krevní
transfuzí ředitel žalované uvedl, že poskytování jakékoli zdravotní péče s sebou zákonitě nese
jisté riziko nežádoucích vedlejších účinků. V případě transfuzní léčby je v ČR striktně dodržován
princip minimalizace předvídatelných rizik. Přes rozsáhlá opatření minimální zdravotní rizika
spojená s aplikací transfuze nepochybně existují, avšak ošetřující lékařský personál před transfuzí
vždy pečlivě a komplexně zvažuje její přínosy a možná rizika. V klinické praxi se k transfuzím
přistupuje výlučně v situacích, kdy léčebný přínos či klinická nutnost jednoznačně a prokazatelně
převažují nad možnými riziky. Argument vysokého zdravotního rizika transfuzní léčby proto
ředitel žalované v kontextu výše uvedených skutečností odmítl jako neopodstatněný.
II.
[5] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu podle §65 a násl. s. ř. s. V ní uvedl,
že pokud některé pracoviště v rámci EU provádí předmětnou operaci bez rizik spojených
s transfuzí, pak je postupem lege artis volba této léčby spíše nežli zákroku, u něhož je nutná krevní
transfuze. Ohledně rizik spojených s transfuzemi opět odkázal na výše zmíněné internetové
stránky. Žalobce měl dle svého mínění právo na to, aby tam popsaným rizikům nebyl zbytečně
vystavován.
[6] Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že podle stanovisek odborné veřejnosti,
která mimo jiné sloužila jako podklad pro rozhodnutí žalované, bylo s ohledem na závažnost
výkonu – korekci vrozené srdeční vady u jednoročního dítěte s diagnózou Downova syndromu –
medicínsky neodůvodnitelné provádět tento výkon bez použití transfuze krve. Daný postup by
byl postupem non lege artis, neboť rizika spojená s poskytnutím krevní transfuze zdaleka
nedosahují rizik spojených s nedostatkem kyslíku v mozku. Rizika spojená s krevní transfuzí
se projeví za výjimečných okolností a oproti následkům nedostatku kyslíku v mozku mají
málokdy trvalý dopad. Vyloučení krevní transfuze u tak náročného zákroku by jednoznačně bylo
postupem experimentálním a non lege artis. Proto je léčba vrozené srdeční vady u jednoročního
dítěte s danou diagnózou bez použití krevní transfuze léčbou z českého veřejného zdravotního
pojištění nehrazenou.
[7] Žalobce v replice poukázal na to, že Deutsches Herzzentrum Berlin je špičkové evropské
pracoviště a jeho zkušený tým zde úspěšně provádí obdobné operace, aniž by pacienty vystavoval
rizikům pramenícím z krevních transfuzí. I v případě žalobce provedl operaci úspěšně.
[8] Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Podle něj se žalovaná
vypořádala, byť poměrně stručně, s námitkou spočívající v možných zdravotních rizicích
souvisejících s použitím krevní transfuze. Podle městského soudu žalobce pouze obecně
poukázal na možná rizika spojená s transfuzí, aniž by v konkrétním případě vysvětlil, proč v jeho
případě například existovalo zvýšené riziko potransfuzních reakcí apod., tedy proč postup,
který je z lékařského i právního hlediska lege artis, pro něj nebyl vhodný. Nutnost předchozího
souhlasu pojišťovny s provedením zákroku v zahraničí představuje omezení, které je
ospravedlnitelné nutností finančně vyrovnaného systému zdravotnictví. Souhlas s operačním
zákrokem v zahraničí spojeným s nemocniční péčí musí být udělen, pokud není možné obdržet
stejně účinnou léčbu ve státě pojištění. O takový případ se ovšem nejednalo; srdeční vada žalobce
mohla být řešena standardní operací hrazenou zdravotní pojišťovnou v České republice.
Skutečnost, že rodiče žalobce chtěli vyloučit byť jen minimální riziko spojené s transfuzí krve, je
lidsky pochopitelná, nicméně nemohla ovlivnit závěr soudu o nedůvodnosti žalobních námitek.
III.
[9] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nesprávné posouzení právní
otázky městským soudem.
[10] V kasační stížnosti namítl, že má právo na to, aby při léčbě nebyl vystaven zbytečným
rizikům. Nejprve je tedy třeba řešit, zda léčba s transfuzí přináší nějaká rizika a nakolik je potřeba
tato rizika v konkrétním případě specifikovat. Městský soud připustil, že existují rizika spojená
s transfuzemi, ovšem vytkl stěžovateli, že tato rizika v konkrétním případě nespecifikoval.
Stěžovatel vůči tomu namítá, že poukaz na všeobecná rizika krevních transfuzí v žalobě byl
dostatečný; tato rizika jsou rozmanitá a nelze je všechna předem specifikovat.
[11] Dále stěžovatel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009,
sp. zn. 8 Tdo 1048/2009, uvedl, že postup lege artis je možné charakterizovat jako poskytování
zdravotní péče „v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“. V daném případě nebylo
možné stěžovateli v České republice poskytnout léčbu, která by byla v souladu s těmito poznatky.
Takovou léčbu poskytovalo Deutsches Herzzentrum Berlin, které bylo schopno provést
potřebnou operaci bez rizik spojených s krevními transfuzemi. Této úrovně lékařské vědy
nabízená léčba v České republice nedosahovala. Není to tedy tak, že by stěžovatel odmítl léčbu
lege artis, ale naopak se jí domáhal. I kdyby rizika spojená s transfuzemi byla „minimální“, má
pacient právo na léčbu „bez rizika“, pokud existuje.
[12] Podle stěžovatele jeho případ vyvolává závažné otázky, zejména proč lze v Německu
poskytnout léčbu bez rizik, zatímco v České republice to možné není. Na tuto otázku správní
rozhodnutí neodpovídají, a už z toho důvodu je měl městský soud zrušit. Stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti namítla, že stěžovatel v kasační stížnosti blíže
nespecifikoval, v čem spatřuje nesprávné posouzení věci městským soudem, a že se opírá
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před městským soudem ve smyslu §104
odst. 4 s. ř. s., a je tedy nepřípustná. Žalovaná dále zopakovala obsah svého vyjádření k žalobě.
Podle ní skutečnost, že konkrétní zdravotnické zařízení je schopno poskytnout určité zdravotní
služby, neznamená, že jím poskytovaná léčba je lege artis. Vyloučení krevní transfuze u tak
náročného zákroku by jednoznačně bylo postupem experimentálním a non lege artis.
[14] Stěžovatel na vyjádření žalovaného reagoval replikou, v níž uvedl, že nesprávné právní
posouzení spočívá v závěru soudu, že stěžovatel neměl nárok na úhradu předmětné operace.
Každá transfuze přináší jistou míru rizika, což stěžovatel doložil odbornými vyjádřeními
uvedenými v bodě III. žaloby. V rozhodnutích správních orgánů nejsou žádná stanoviska
odborné veřejnosti citována. Pokud není možné pacienta v České republice bez zvýšených rizik
léčit, má právo podle čl. 20 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004
o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále „nařízení č. 883/2004“), aby dostal povolení
k obdržení vhodného léčení mimo členský stát bydliště.
IV.
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Neztotožnil se přitom s názorem žalované,
že by kasační stížnost byla nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s. Z kasační stížnosti je
nepochybné, že stěžovatel primárně nesouhlasí s právním posouzením krajského soudu,
uplatňuje tedy důvod podřaditelný pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Zároveň neuplatňuje kasační
námitky, které mohl uplatnit již před městským soudem, ale neučinil tak.
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jedním z kasačních důvodů, které lze namítnout vůči
napadenému soudnímu rozhodnutí, jeho nepřezkoumatelnost. Ta podle citovaného ustanovení
spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí, popřípadě v jiné
vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé.
[18] Nepřezkoumatelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednou z vad, u nichž
Nejvyšší správní soud není podle §109 odst. 4 s. ř. s. při přezkumu napadeného rozsudku vázán
důvody uplatněnými v kasační stížnosti. K nepřezkoumatelnosti je tak Nejvyšší správní soud
povinen přihlédnout z úřední povinnosti, i bez uplatnění odpovídající kasační námitky
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 Afs 244/2016 - 58,
ze dne 14. 7. 2011, č. j. 9 Afs 85/2010 - 130, a ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 46/2013 - 44,
bod 108). Posouzení nepřezkoumatelnosti je zároveň logicky obecně krokem, který předchází
posouzení námitek věcného charakteru, například tvrzenému nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2011,
č. j. 1 Azs 14/2011 - 83, nebo ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Afs 80/2015 - 39, bod 14).
[19] Již v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud konstatoval: „Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
[20] V rozsudku ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007 - 60, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že pokud „z rozsudku krajského soudu jednoznačně nevyplývá, které právní předpisy a jejich
jednotlivá ustanovení byla tímto soudem aplikována, není přezkoumatelné, zda krajský soud aplikoval správné
a účinné ustanovení toho kterého právního předpisu. Napadený rozsudek tedy nesplňuje požadavek
srozumitelnosti a přezkoumatelnosti kladený na soudní rozhodnutí“ (shodně též rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 4 Afs 240/2016 - 71, bod 22, nebo ze dne 11. 6. 2015,
č. j. 9 Azs 61/2015 - 54, bod 14).
[21] Nyní napadený rozsudek vykazuje vady popsané v citovaných rozsudcích, a proto jej
Nejvyšší správní soud shledal nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud předesílá, že za této
situace nikterak nehodnotil závěry městského soudu či správních orgánů po věcné stránce. Jinými
slovy, Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku nikterak nevyslovuje k tomu, zda jsou správní
orgány povinny žádosti stěžovatele o uhrazení léčby v Německu vyhovět, či ji zamítnout.
[22] Relevantní právní úpravou pro posouzení nároku žadatele na úhradu nákladů plánované
zdravotní služby v jiném členském státě EU je nařízení č. 883/2004, konkrétně jeho čl. 20,
nadepsaný „Vycestování za účelem obdržení věcných dávek - povolení k obdržení vhodného léčení mimo členský
stát bydliště“. Podle odst. 1 tohoto ustanovení je pojištěná osoba cestující do jiného členského státu
za účelem obdržení věcných dávek během pobytu povinna požádat o povolení příslušnou
instituci, nestanoví-li nařízení jinak. Odst. 2 pak stanoví, jaké podmínky musí být splněny,
aby tato instituce povolení vydala: „Pojištěná osoba, které příslušná instituce povolila cestu do jiného
členského státu za účelem léčení odpovídajícího jejímu stavu, obdrží jménem příslušné instituce věcné dávky
poskytované institucí místa pobytu, a to podle právních předpisů, které uplatňuje tak, jako by byla podle
uvedených právních předpisů pojištěna. Povolení je vydáno, pokud dotyčné léčení patří mezi dávky stanovené
právními předpisy v členském státě, kde má dotyčná osoba bydliště a kde se jí nemůže dostat takového léčení
v lékařsky odůvodnitelné lhůtě, s přihlédnutím k jejímu zdravotnímu stavu a pravděpodobnému průběhu její
nemoci“. Z druhé věty právě citovaného ustanovení vyplývá, při splnění jakých podmínek má tedy
žadatel právo na jím požadovanou úhradu léčby v jiném členském státu EU: (1) musí se jednat
o léčení patřící mezi dávky stanovené právními předpisy v členském státě, kde má žadatel
bydliště, a (2) tohoto léčení se mu nemůže dostat v lékařsky odůvodnitelné lhůtě (srov. rozsudek
Soudního dvora ze dne 9. 10. 2014, Petru, C-268/2013, bod 30, týkající se obdobné úpravy
v předchozím koordinačním nařízení č. 1408/71). Na nařízení č. 883/2004 navazuje nařízení
č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů
sociálního zabezpečení (dále „nařízení č. 987/2009“). Podle jeho čl. 26 odst. 2 třetího
pododstavce platí, že „[p]říslušná instituce může odmítnout vydat požadované povolení pouze tehdy, pokud
v souladu s posouzením institucí místa bydliště nejsou podmínky stanovené v čl. 20 odst. 2 druhé větě základního
nařízení v členském státě bydliště pojištěné osoby splněny nebo pokud může být stejné léčení poskytnuto
v příslušném členském státě samotném, a to ve lhůtě lékařsky odůvodnitelné a s ohledem na aktuální zdravotní
stav a pravděpodobný průběh nemoci dotyčné osoby“.
[23] Splnění první podmínky uvedené v čl. 20 odst. 2 větě druhé nařízení č. 883/2004, tedy
zda jde o léčení patřící mezi dávky stanovené právními předpisy v členském státě bydliště
žadatele, se odvíjí od vnitrostátní úpravy. Z práva Evropské unie nevyplývá povinnost členských
států hradit konkrétní léčbu z veřejného zdravotního pojištění, třebaže by byla hrazena
z veřejného zdravotního pojištění v jiných členských státech (srov. rozsudek Soudního dvora
ze dne 12. 7. 2001, Smits a Peerbooms, C-157/99, bod 87). Jinými slovy je třeba posoudit, zda by
léčba, jejíž úhrada je požadována, byla hrazena ze systému sociálního zabezpečení členského státu
bydliště žadatele, pokud by byla poskytnuta v daném státě. V případě České republiky je proto
potřeba vyjít ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění
některých souvisejících zákonů (dále „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), konkrétně z jeho
části páté, nadepsané „Podmínky poskytování hrazených služeb“. Zejména §13 a §15 citovaného
zákona určují, které zdravotní služby, respektive zdravotní výkony, jsou či nejsou hrazeny
z veřejného zdravotního pojištění. Pokud by konkrétní léčba nebyla hrazená z veřejného
zdravotního pojištění při jejím provedení v České republice, nemá žadatel právní nárok na úhradu
této léčby podle čl. 20 odst. 2 nařízení č. 883/2004, ani pokud by byla realizována v jiném
členském státu EU.
[24] Druhá podmínka uvedená v čl. 20 odst. 2 větě druhé nařízení č. 883/2004 je splněna,
pokud se žadateli nemůže dostat dotyčného léčení v lékařsky odůvodnitelné lhůtě, s přihlédnutím
k jeho zdravotnímu stavu a pravděpodobnému průběhu jeho nemoci.
[25] Pokud jsou splněny obě podmínky, má žadatel právo na vyhovění žádosti a úhradu léčby
v jiném členském státu EU. Pokud alespoň jedna z nich není splněna, právo na úhradu podle
nařízení č. 883/2004 nemá.
[26] Nejvyšší správní soud dodává, že výše popsaný režim rozhodování podle nařízení
č. 883/2004 a č. 987/2009 o povolení léčby v jiném členském státu není diskrečním
rozhodováním pojišťoven; naopak podle judikatury Soudního dvora EU musí být tento režim
založen na objektivních, nediskriminačních a předem známých kritériích tak, aby tato pravomoc
nebyla uplatňována svévolným způsobem (viz rozsudek velkého senátu Soudního dvora
ze dne 5. 10. 2010, Elchinov, C-173/09, bod 56). Tato výše popsaná kritéria pak musí být podle
Nejvyššího správního soudu též přesvědčivým způsobem správními orgány a případně
i správními soudy vyložena a aplikována tak, aby odůvodnění těchto rozhodnutí poskytovala
dostatečné záruky, že o žádostech není rozhodováno svévolně (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 10. 2009, č. j. 7 Afs 107/2009 - 166). Mimo jiné to znamená, že i tato
rozhodnutí samozřejmě musí splňovat požadavky na přezkoumatelnost, uvedené výše v bodech
[17]–[21].
[27] V nyní posuzovaném případě napadený rozsudek ani správní rozhodnutí těmto
požadavkům nedostály. Zásadním nedostatkem všech tří rozhodnutí je zejména absence jakékoli
reflexe právní úpravy. Z rozhodnutí vydaných v této věci není vůbec zřetelné, jakou právní
úpravu správní orgány a následně správní soud ve věci aplikovaly a jakým způsobem ji vyložily,
čímž založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí (viz výše citovaný rozsudek
č. j. 7 Afs 78/2007 - 60).
[28] Městský soud v napadeném rozsudku úvodem svého posouzení konstatoval, že vyšel
z §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění a z čl. 20 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Městský
soud tato ustanovení ovšem pouze odcitoval v úvodu svého posouzení, při vlastním zdůvodnění
s nimi ani s jinou právní úpravou vůbec nepracoval. Navíc nutno podotknout, že jím citovaná
ustanovení ani nedávají odpověď na otázku, za jakých okolností má stěžovatel právo na úhradu
plánované léčby v jiném členském státě z veřejného zdravotního pojištění. Ustanovení §16
zákona o veřejném zdravotním pojištění se totiž týká zdravotních služeb nehrazených
ze zdravotního pojištění a čl. 20 odst. 1 nařízení pouze říká, že stěžovatel byl povinen požádat
o povolení, což učinil. Na věc dopadající čl. 20 odst. 2 nařízení, od jehož interpretace a aplikace
se musí závěr o vyhovění či zamítnutí žádosti odvíjet (jak bylo vyloženo výše), se v napadeném
rozsudku vůbec neobjevuje.
[29] Je pravdou, že ani stěžovatel se v žalobě o tuto (či jinou) konkrétní právní úpravu
výslovně neopíral. To však nebylo jeho povinností. Jeho úkolem bylo vysvětlit, a to nikoli nutně
za pomocí citace konkrétních ustanovení, proč považuje napadené rozhodnutí ředitele žalované
za nezákonné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř s.], což učinil. Základní žalobní námitka byla naprosto
zřejmá: pokud existuje volba mezi léčbou s určitým rizikem a léčbou bez tohoto rizika (což byl
podle stěžovatele právě jeho případ), měl právo na to, aby mohl být léčen bez takového rizika
a aby mu tato léčba, třebaže provedená v jiném členském státě Evropské unie, byla hrazena
z veřejného zdravotního pojištění. Nalézt relevantní právní úpravu a aplikovat ji v dané věci je
prvořadou povinností soudce (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS). Je přitom
nerozhodné, zda jde o úpravu obsaženou v českém zákoně, nebo v nařízení EU, neboť to je
ze své povahy přímo aplikovatelné obdobně jako vnitrostátní zákon. Z napadeného rozsudku
přesvědčivě neplyne, že by městský soud povinnosti nalézt a aplikovat relevantní právní úpravu
dostál.
[30] Městský soud v napadeném rozsudku také uvedl, že na území České republiky je
dostupný a pojišťovnou hrazený zákrok řešící srdeční vadu stěžovatele. Dostupnost téže operace
v lékařsky odůvodnitelné lhůtě v České republice je obecně důvodem pro neudělení povolení
podle čl. 20 nařízení č. 883/2004 (viz výše body [24]–[25]). Městský soud však nevysvětlil, proč
považuje operaci provedenou za pomoci transfuze za totožnou s léčbou s operací bez použití
transfuze, a tedy téže operaci, respektive za „dotyčné léčení“, slovy čl. 20 odst. 2 věty druhé nařízení
č. 883/2004. Tentýž nedostatek se týká i rozhodnutí ředitele žalované. Toto zdůvodnění bylo
přitom nanejvýš žádoucí vzhledem k tomu, že onen rozdíl byl pro stěžovatele zjevně zcela
klíčový. Stěžovatel nepovažoval tyto lékařské postupy za totožné, ostatně proto celé správní
řízení svou žádostí o úhradu léčby bez použití transfuze zahájil a již ve správním řízení namítal
rozdíly v rizikovosti obou postupů. Poukaz na údajně menší rizikovost operace bez transfuze
městský soud přešel pouze s tím, že je snaha o vyloučení byť jen minimálního rizika sice lidsky
pochopitelná, ale nemůže ovlivnit závěr o nedůvodnosti žaloby; proč námitka menšího rizika
nemohla závěr městského soudu ovlivnit, však již vysvětleno není.
[31] V napadeném rozsudku je dále bez jakéhokoli zdůvodnění konstatováno, že léčba
za použití transfuze je „z lékařského /i právního/hlediska lege artis“. Stěžovatel ovšem v žalobě
namítal, že léčbou lege artis je spíše léčba bez použití transfuze, neboť s ní nejsou spojena rizika
související s transfuzí. Na to městský soud v odůvodnění blíže nereagoval a z jeho rozhodnutí
není vůbec zřejmé, jak k závěru o tom, že léčba za použití transfuze je léčbou lege artis, dospěl, což
rovněž zakládá nepřezkoumatelnost tohoto jeho závěru. Nejvyšší správní soud považuje v tomto
ohledu za vhodné upozornit na to, že při posuzování určité léčby v kontextu koordinačních
nařízení je ve světle výše citovaného rozsudku Soudního dvora ve věcech Smits a Peerbooms třeba
zohlednit všechny relevantní dostupné poznatky mezinárodní lékařské vědy a medicínské normy
obecně přijímané v mezinárodním měřítku (viz zejména body 91–98), nikoli pouze názory
národní lékařské obce. Ani ty však v soudním ani správních rozhodnutí uvedeny nejsou.
[32] Nakonec z napadeného rozsudku není zřejmé ani to, proč bylo vlastně posouzení
určitého lékařského postupu jako lege artis či non lege artis podstatné z hlediska práva stěžovatele
na úhradu jím požadované léčby. Nejvyšší správní soud netvrdí, že hodnocení léčby jako lege artis
či non lege artis je v daném případě bez relevance – vždyť jednou z podmínek pro úhradu
zdravotní služby ze zdravotního pojištění podle §13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním
pojištění je její soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, což má zásadní dopad
na splnění prvé podmínky podle čl. 20 odst. 2 věty druhé nařízení č. 883/2004 (viz výše bod
[23]). Tato spojitost však není v rozsudku ani naznačena, a není tak zřejmé, proč se městský soud
vůbec uvedenou otázkou zabýval.
[33] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že napadený rozsudek je z výše uvedených důvodů,
zejména proto, že z něj není vůbec zřejmé, jakou právní úpravu městský soud ve věci aplikoval
(srov. judikaturu citovanou v bodě [20]), nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. Proto jej Nejvyšší správní soud zrušil podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
[34] Uvedená vada se, jak již bylo naznačeno, týká i napadených správních rozhodnutí, z nichž
taktéž nelze bez pochybností seznat, jakým způsobem žalovaná, potažmo její ředitel, aplikovali
čl. 20 nařízení č. 883/2004, nařízení č. 987/2009 a §16 zákona o veřejném zdravotním pojištění,
což jsou právní předpisy, na které oba jen odkazují v záhlaví svých rozhodnutí, ale v odůvodnění
správních rozhodnutí použita fakticky nejsou. Nelze akceptovat, aby správní orgány a následně
správní soud věc rozhodly, aniž by bylo z jejich rozhodnutí jasné, jakou právní úpravou
se při posouzení věci řídily a jak ji interpretovaly. I obě správní rozhodnutí je tedy nutno
považovat za nepřezkoumatelná.
[35] Ředitel žalované, podobně jako městský soud (viz výše bod [30]), také nevysvětlil svůj
závěr, že „kardiologická operace, jejíž úhrada na zahraničním pracovišti je požadována, je dostupná v České
republice“, ve světle toho, že stěžovatel požadoval úhradu operace bez transfuze, která v České
republice dostupná nebyla, jak vyplývá z podání obou stran sporu. Kromě toho nejsou v jeho
rozhodnutí a rozhodnutí žalované zmíněny ani základní skutkové okolnosti a podklady, z nichž
správní orgány vycházely (viz požadavky na odůvodnění správního rozhodnutí v §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), mimo jiné jasná specifikace úkonu, jehož provedení
v zahraničí hrazené žalovanou bylo požadováno, aby bylo možné srovnání s úkonem, který je
prováděn v České republice.
[36] Nejvyšší správní soud proto vedle napadeného rozsudku městského soudu zrušil podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. též rozhodnutí ředitele žalované ze dne 22. 8. 2013 a vrátil věc
žalované k dalšímu řízení. Tato pravomoc Nejvyššího správního soudu není v řízení o kasační
stížnosti vázána na návrh stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011 - 212). Rozhodnutí žalované ze dne 16. 7. 2013 Nejvyšší správní
soud nezrušil, přestože je též stiženo uvedenými nedostatky v odůvodnění. Tyto vady totiž může
napravit ředitel žalované v novém rozhodnutí o odvolání stěžovatele (srov. např. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 - 76,
publ. pod č. 1997/2010 Sb. NSS, body 22–27).
[37] Nejvyšší správní soud ještě jednou zdůrazňuje, že za této situace, kdy zrušuje rozhodnutí
městského soudu a ředitele žalované pro nepřezkoumatelnost, neposuzoval věcnou správnost
závěrů správních orgánů o zamítnutí žádosti. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud tímto
rozsudkem nezavazuje žalovanou či jejího ředitele k tomu, aby žádosti stěžovatele vyhověli či aby
ji zamítli. V každém případě však musí nové rozhodnutí splňovat výše popsané požadavky
na přezkoumatelnost odůvodnění. Zejména tedy musí být z nového rozhodnutí ředitele žalované
zřetelné, jakou právní úpravu na věc aplikoval a jak ji interpretoval. Vodítkem v tomto kroku mu
budou východiska popsaná výše v bodech [22]–[26].
[38] Protože tímto rozsudkem soudní řízení končí, rozhodl Nejvyšší správní soud také o jeho
nákladech, včetně nákladů řízení u městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Stěžovatel
měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení.
Náklady řízení stěžovatele v tomto případě tvoří soudní poplatky, odměna jeho zástupce a hotové
výdaje. Na soudních poplatcích stěžovatel zaplatil celkově 8 000 Kč (3 000 Kč za podání žaloby
a 5 000 Kč za podání kasační stížnosti). Výše odměny za jeden úkon právní služby činí 1 000 Kč
[§7 bod 3 ve spojení s §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a paušální náhrada hotových výdajů
300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupce stěžovatele učinil
ve věci celkem pět úkonů právní služby: převzetí a příprava zastoupení na základě smlouvy
o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], podání žaloby, podání
repliky k vyjádření žalované k žalobě, podání kasační stížnosti a podání repliky k vyjádření
žalované ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Jeho odměna tudíž činí
6 500 Kč. Tato částka byla navýšena o 21 % na 7 865 Kč, neboť stěžovatelův zástupce doložil,
že je plátcem DPH (§57 odst. 2 s. ř. s.). Celkem tak stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení
před správními soudy ve výši 15 865 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli
k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu