ECLI:CZ:NSS:2017:7.ADS.74.2017:31
sp. zn. 7 Ads 74/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: P. A. D., zastoupená
Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Burešova 6, Brno, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4 Ad
56/2013 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně dne 11. 12. 2012 doručila Pražské správě sociálního zabezpečení (dále též
„správní orgán I. stupně“) žádost o peněžitou pomoc v mateřství. Jako den nástupu na peněžitou
pomoc v mateřství byl v žádosti uveden den 14. 12. 2012. Jako očekávaný den porodu byl
v žádosti uveden den 25. 1. 2013; tento údaj vyplnila soukromá porodní asistentka Z. Š. Ve
správním spisu je dále založen rodný list, ze kterého vyplývá, že k porodu dítěte došlo dne 7. 1.
2013.
[2] Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 10. 7. 2013, č. j. 41071/180-6311-
4.6.2013-230/13-SPOR-Ma/4, byla žalobkyni podle §84 odst. 2 písm. a) bodu 2. zákona
č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o nemocenském pojištění“) přiznána peněžitá pomoc v mateřství na období od 14. 12. 2012
do 9. 6. 2013. V odůvodnění správní orgán I. stupně uvedl, že nárok na výplatu peněžité pomoci
v mateřství vzniká na základě potvrzení vypracovaného ošetřujícím lékařem o očekávaném nebo
skutečném dni porodu [§109 odst. 4 písm. a) zákona o nemocenském pojištění]. V daném
případě však potvrzení ošetřující lékař nevystavil, a proto nebylo možno vycházet při stanovení
podpůrčí doby z data očekávaného porodu, ale z data skutečného porodu, ke kterému došlo dne
7. 1. 2013. Podpůrčí doba proto začala běžet šest týdnů před datem skutečného porodu
(26. 11. 2012). Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá nárok na výplatu dávky peněžité pomoci
v mateřství za dobu, po kterou vykonávala práci v pojištěné činnosti (tj. do 13. 12. 2012), byla jí
tato pomoc přiznána na období od 14. 12. 2012 do 9. 6. 2013.
[3] Odvolání žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne
26. 9. 2013, č. j. 10000/003918/13/323/Kri, a napadené rozhodnutí potvrdila (dále též
„rozhodnutí o odvolání“). Žalovaná vyslovila souhlas se závěry správního orgánu I. stupně. I
podle žalované nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství vzniká na základě potvrzení
vypracovaného ošetřujícím lékařem o očekávaném nebo skutečném dni porodu, nikoliv
na základě potvrzení vypracovaného porodní asistentkou.
II.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze,
který žalobu zamítl.
[5] Městský soud přisvědčil správním orgánům, že podle zákona o nemocenském pojištění
má kompetenci stanovit očekávané datum porodu (nutné pro přiznání dávky peněžité pomoci
v mateřství) pouze ošetřující lékař a nikoliv porodní asistentka. Městský soud poukázal na rozdíl
v odbornosti lékaře a porodní asistentky. Podle §4 odst. 1 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách
získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického
povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o lékařských povoláních“) se odborná způsobilost k výkonu lékaře získává šestiletým prezenčním
studiem v akreditovaném magisterském prezenčním programu všeobecné lékařství, zatímco
porodní asistentce stačí již absolvování příslušného tříletého bakalářského studijního programu
(podle zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu
nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním
zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů). Již v tomto ohledu je mezi uvedenými
odbornostmi veliký rozdíl; nadto jejich odbornost upravují rozdílné zákony. Městský soud
nepřisvědčil žalobkyni ani v tom, že by oprávnění porodních asistentek potvrzovat očekávané
datum porodu bylo možno dovodit ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES
ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací. Takové oprávnění ze směrnice nevyplývá;
z čl. 38 preambule uvedené směrnice nadto vyplývá, že směrnice se nedotýká pravomoci
členských států uspořádat vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení a určit činnosti, které musí
být vykonávány v rámci tohoto systému.
[6] Městský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku poukazující na porušení §2
odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany
před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„antidiskriminační zákon“). Pokud zákon vyžaduje určitou odbornost, nelze to považovat
za zasahování do světového názoru osob ve smyslu uvedeného ustanovení, resp. za přímou
diskriminaci.
[7] Důvodnou neshledal městský soud ani námitku stran tvrzeného porušení §4 a §37
odst. 3 správního řádu. Postup správních orgánů citovaná ustanovení neporušoval. Jediným
případem, kdy by za aplikace §37 odst. 3 správního řádu žalobkyně mohla z peněžité pomoci
v mateřství získat více finančních prostředků, by bylo určení očekávaného data porodu
ošetřujícím lékařem na pozdější den, než bylo datum porodu skutečného; stejně tak však mohl
ošetřující lékař určit dřívější datum očekávaného porodu, a tím období výplaty dávky ještě zkrátit.
Za daných okolností je řešení zvolené správním orgánem I. stupně účelné, rozumné a v nejlepším
zájmu žalobkyně. Místo formalistického výkladu zaujal správní orgán řešení, které nezatěžuje
žalobkyni a šetří její práva a svobody, když jí umožňuje svobodnou volbu poskytovatele
zdravotní péče nad rámec striktní interpretace zákona; pro přiznání dávky není nucena navštívit
lékaře.
III.
[8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[9] Nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spatřovala
stěžovatelka v tom, že se městský soud řádně nevypořádal s žalobní námitkou poukazující
na zkrácení jejích práv v důsledku nepřiznání peněžité pomoci v mateřství, s námitkou
poukazující na porušení §2 antidiskriminačního zákona a s námitkou poukazující na porušení
§37 odst. 3 správního řádu.
[10] Ve vztahu k §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pak stěžovatelka uvedla, že na rozdíl
od správních orgánů a městského soudu zastává názor, že očekávaný den porodu ve smyslu §34
odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění je oprávněna stanovit (vedle ošetřujícího lékaře)
i porodní asistentka. Oprávnění porodních asistentek stanovit očekávané datum porodu
stěžovatelka dovozovala primárně z čl. 42 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady
2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (dále též „směrnice“). Tuto
směrnici měly správní orgány a následně soud aplikovat na základě zásady přednosti evropského
práva, zásady effet utile, resp. jejího přímého účinku. Oprávnění porodních asistentek potvrdit
očekávané datum porodu dovozovala i z §5 odst. 1 písm. d) a e) vyhlášky č. 55/2011 Sb.,
o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších
předpisů.
[11] Stěžovatelka dále namítla porušení §2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Rozhodnutí
stěžovatelky svěřit se v průběhu těhotenství do péče porodní asistentky vycházelo z jejího
světového názoru. O skutečnosti, že správní orgán I. stupně diskriminoval stěžovatelku z důvodu
jejího světového názoru, svědčí i to, že měl potřebu upozorňovat v rozhodnutí na „domácí porod“.
To vyvolává i otázku, zda bylo rozhodováno pouze na základě zákonných kritérií. Poukázala
i na právo na svobodnou volbu poskytovatele zdravotnických služeb.
[12] V posledním stížním bodě stěžovatelka namítala, že nebyl-li správní orgán schopen dojít
k závěru, že i porodní asistentka může určit očekávaný den porodu, měl na to stěžovatelku
okamžitě upozornit (§37 odst. 3 správního řádu a §4 téhož zákona). Argumentace, kterou svůj
postup zdůvodňuje, je nepřípadná a nesprávná. To stejné platí i pro argumentaci soudu o tom,
že nebyla porušena zásada součinnosti ve smyslu §4 správního řádu a že jí byla umožněna volba
poskytovatele zdravotní péče. Poukázala i na délku řízení před správním orgánem I. stupně.
[13] S ohledem na uvedené důvody stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku městského soudu,
zrušení obou správních rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření, ve kterém uvedla, že námitky považuje
za nedůvodné. Městský soud i správní orgány postupovaly v souladu se zákonem.
V podrobnostech odkázala na vyjádření k žalobě a správní spis. Setrvává v názoru, že právní
úprava neumožňuje porodním asistentkám potvrzovat očekávaný den porodu pro účely dávky
peněžité pomoci v mateřství. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami poukazujícími
na nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Bylo
by totiž předčasné zabývat se právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené
rozhodnutí městského soudu skutečně nepřezkoumatelné.
[17] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[18] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů
(zde městského soudu) vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný
a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje
libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním
soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu,
např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení
důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat
takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze
„za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze
zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je
vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou
účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil.
Z rozsudku městského soudu jednoznačně vyplývají důvody, které soud vedly k zamítnutí žaloby.
Stěžovatelka ostatně proti výkladu podanému městským soudem v kasační stížnosti obsáhle brojí
a na mnoha místech s ním polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163).
[20] Stěžovatelka konkrétně vytýkala městskému soudu, že se nevypořádal s námitkou
poukazující na zkrácení jejích práv v důsledku nepřiznání požadované pomoci v mateřství
(na základě žádosti obsahující potvrzení vyhotovené porodní asistentkou). Jak vyplývá z rozsudku
městského soudu, ten se v rozsudku zabýval otázkou, zda porodní asistentka mohla potvrdit
očekávané datum porodu. Dospěl k závěru, že tuto kompetenci svěřuje zákon o nemocenském
pojištění pouze ošetřujícími lékaři a nikoliv porodní asistence. Městský soud se rovněž zabýval
otázkou, zda postup správního orgánu (který i přes výše uvedené stěžovatelce přiznal peněžitou
pomoc v mateřství, když vyšel z data skutečného porodu) zkracuje práva stěžovatelky. Podle
městského soudu správní orgán zaujal místo formalistického výkladu řešení, které nezatěžuje
stěžovatelku a šetří její práva a svobody, když jí umožňuje svobodnou volbu poskytovatele
zdravotní péče nad rámec striktní interpretace zákona; pro přiznání dávky není nucena navštívit
lékaře. Z rozsudku tedy vyplývá, z jakých důvodů městský soud neshledal namítané zkrácení práv
stěžovatelky. Městský soud se zabýval i námitkou stěžovatelky poukazující na porušení §2 odst. 3
antidiskriminačního zákona. Mj. uvedl, že se nedomnívá, že by zákonné vyžadování určité
odbornosti zasahovalo do svobody světového názoru osob ve smyslu §2 odst. 3
antidiskriminačního zákona. Je velké množství případů, kdy zákon k určité činnosti vyžaduje
nějakou odbornost, aniž by se jednalo o přímou diskriminaci. Pokud by soud měl uvést nějaký
příklad z povolání blízkých justici, mohl by zmínit např. postavení advokáta v trestním řízení, kdy
právě jen advokát může být obhájcem (§35 odst. 1 věta prvá trestního řádu). V takových
případech nelze usuzovat na přímou diskriminaci. I tato argumentace městského soudu je
přezkoumatelná. Podle Nejvyššího správního soudu nelze se stěžovatelkou souhlasit ani v tom,
že by byla nepřezkoumatelná argumentace městského soudu, kterou odpovídal
na žalobní námitku poukazující na porušení §37 odst. 3 správního řádu, resp. §4 téhož zákona.
Z rozsudku lze dovodit, z jakých důvodů městský soud stěžovatelce nepřisvědčil.
[21] Byť si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání uplatněných námitek, nezpůsobuje
způsob zvolený městským soudem nutnost zrušení jeho rozsudku. Postup městského soudu
odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý
dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl
argumentace a vypořádat se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04,
I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06, III. ÚS 989/08, III. ÚS 961/09, IV. ÚS 919/14, či
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[22] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami poukazujícími na nesprávné právní
posouzení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[23] Podle stěžovatelky mají porodní asistentky kompetenci stanovovat očekávané datum
porodu pro účely nemocenského pojištění. Tuto kompetenci primárně dovozuje ze směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných
kvalifikací.
[24] Směrnice se skládá z preambule a šesti hlav. První hlava se nazývá „Obecná ustanovení“,
druhá „Volné poskytování služeb“, třetí „Svoboda usazování“, čtvrtá „Pravidla pro výkon
povolání“, pátá „Správní spolupráce a odpovědnost za provedení“ a šestá „Jiná ustanovení
[25] Z názvu směrnice, její preambule, jakož i z jejího obsahu vyplývá, že primárním cílem
směrnice bylo zakotvit pravidla pro uznávání kvalifikace některých odborných pracovníků
(mj. lékařů, zdravotních sester, porodních asistentek atp.) a umožnit jim vykonávat povolání
v jiném členském státě než v tom, ve kterém získali odbornou kvalifikaci. Vzájemné uznávání
dokladů o dosažené kvalifikaci má být založeno na zásadě automatického uznávání dokladů
na základě koordinovaných minimálních požadavků na odbornou přípravu. K zajištění účinnosti
systému uznávání odborných kvalifikací mají být stanoveny jednotné formality a procesní
pravidla pro jeho provádění a podrobné údaje o výkonu povolání. V tomto smyslu
srov. i stanovisko generální advokátky Soudního dvora Evropské unie Verici Trstenjak, ve věci
C-255/09, Evropská komise v. Portugalská republika, podle kterého je cílem směrnice „usnadnit
svobodu pohybu a vzájemné uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci u celé řady povolání (mimo jiné lékařská
povolání jako lékaři, zdravotní sestry a ošetřovatelé odpovědní za všeobecnou péči, zubní lékaři, veterinární lékaři,
porodní asistentky a farmaceuti) zavedením mechanismu automatického uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci
na základě koordinovaných minimálních požadavků na odbornou přípravu.“
[26] Požadavky na vzdělávání a odbornou přípravu porodních asistentek, postupy
pro uznávání dokladů, resp. samotné kompetence porodních asistentek jsou upraveny v čl. 40
až 43 směrnice.
[27] Podle čl. 40 bodu 1 směrnice odborná příprava porodních asistentek zahrnuje nejméně
a) řádnou speciální odbornou přípravu pro porodní asistentky zahrnující teoretickou a praktickou
výuku po dobu nejméně tří let (směr I) a předměty studijního programu uvedeného v příloze
směrnice; nebo b) řádnou speciální odbornou přípravu pro porodní asistentky, která trvá nejméně
18 měsíců (směr II) a zahrnuje předměty studijního plánu uvedené v příloze směrnice. Podle
čl. 40 bodu 3 směrnice odborná příprava porodních asistentek zaručí: a) přiměřené znalosti z věd,
o které se opírá činnost porodní asistentky, zejména z porodnictví a gynekologie; b) přiměřené
znalosti profesní etiky a právní úpravy oboru; c) podrobné znalosti o biologických funkcích,
anatomii a fyziologii v oblasti porodnictví a o novorozencích, a také znalosti o vztahu mezi
zdravotním stavem a fyzickým a sociálním prostředím člověka a o jeho chování; d) přiměřené
klinické zkušenosti získané pod dohledem personálu kvalifikovaného v oblasti porodnictví
a ve schválených zařízeních; e) nezbytné znalosti vzdělání zdravotníků a zkušenosti ze spolupráce
s nimi. Čl. 41 a 43 směrnice pak upravují postupy pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci
porodních asistentek.
[28] Konečně čl. 42 směrnice upravuje výkon odborných činností porodní asistentky. Podle
čl. 42 bodu 2 směrnice „Členské státy zajistí, aby porodní asistentky měly přístup alespoň k těmto činnostem
a jejich výkonu: a) poskytovat správné informace a rady v oblasti plánovaného rodičovství; b) diagnostikovat
těhotenství, sledovat normální těhotenství, provádět vyšetření nezbytná ke sledování průběhu normálního
těhotenství; c) předepisovat nebo doporučovat vyšetření nezbytná pro co nejrychlejší diagnózu rizikového těhotenství;
d) vypracovávat program přípravy budoucích rodičů na jejich úlohu, zajišťovat úplnou přípravu na porod včetně
poradenství v oblasti hygieny a výživy; e) pomáhat rodičce při porodu a sledovat stav plodu v děloze vhodnými
klinickými a technickými prostředky; f) provádět spontánní porody, včetně případného nástřihu hráze,
a v naléhavých případech i porody v poloze koncem pánevním; g) rozpoznávat u matky nebo dítěte příznaky
anomálií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhat lékaři v případě zásahu; přijímat neodkladná opatření
v nepřítomnosti lékaře, zejména ruční vyjmutí placenty a případné následné ruční vyšetření dělohy; h) vyšetřovat
novorozence a pečovat o něj; činit veškeré kroky, které se jeví nezbytnými, a provádět popřípadě okamžitou
resuscitaci; i) pečovat o rodičku, sledovat ji v šestinedělí a poskytovat jí veškeré potřebné rady umožňující vývoj
novorozence v nejlepších podmínkách; j) uplatňovat léčbu předepsanou lékařem; k) vypracovávat nezbytné písemné
zprávy.“
[29] Stěžovatelce lze tedy přisvědčit, že směrnice stanoví státům povinnost zajistit porodním
asistentkám přístup k diagnostikování těhotenství, sledování těhotenství, provádění vyšetření
nezbytných ke sledování průběhu normálního těhotenství a k vypracovávání nezbytných
písemných zpráv.
[30] Ze směrnice však nelze dovodit kompetence porodních asistentek ve vztahu k systému
sociálního zabezpečení členských států, resp. jejich podsystémů (vč. nemocenského pojištění).
Naopak z ní vyplývá, že je věcí členských států, jak si uspořádají vnitrostátní systémy sociálního
zabezpečení. Srov. čl. 38 preambule, podle něhož „Touto směrnicí není dotčena pravomoc členských států
uspořádat vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení a určit činnosti, které musí být vykonávány v rámci tohoto
systému.“ Z judikatury přitom vyplývá, že při výkladu směrnic má být zohledněna i jejich
preambule. Je to totiž právě preambule, která obsahuje zásadní obsahová východiska a cíle dané
směrnice, a je tudíž významným výkladovým vodítkem (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne
25. 1. 1994, C-212/91, ze dne 19. 10. 1995, C-128/94, jakož i rozsudek zdejšího soudu ze dne
26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 - 32).
[31] Z výše uvedených důvodů nelze souhlasit se stěžovatelkou, že by ze směrnice bylo možno
dovozovat kompetence porodních asistentek stanovovat den porodu pro účely nemocenského
pojištění členských států, vč. České republiky. Pokud pak takovou kompetenci směrnice
nezakotvuje, nemůže k jejímu přenesení do českého právního řádu dojít ani na základě
stěžovatelkou uváděných zásad evropského práva (zásady přednosti evropského práva, zásady effet
utile, eurokonformního výkladu vnitrostátního práva, resp. přímého účinku). Zdejší soud tedy
neshledal nesprávnou interpretaci směrnice ze strany městského soudu. Pro úplnost lze dodat,
že s ohledem na výše uvedenou jednoznačnou interpretaci směrnice nebyly shledány ani důvody
k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské
unie. Jak uvedl Soudní dvůr Evropské unie např. v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, CILFIT,
C-283/81, důvod k položení předběžné otázky není dán, pokud „jediné správné použití práva
Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost.“ O takový případ
se jedná i v nyní projednávané věci.
[32] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že by oprávnění porodních
asistentek stanovit očekávaný termín porodu pro přiznání dávky peněžité pomoci v mateřství
bylo možno dovodit ze zákona o nemocenském pojištění. Nejvyšší správní soud
souhlasí se žalovanou, že tuto kompetenci svěřuje zákon o nemocenském pojištění výhradně
ošetřujícímu lékaři.
[33] Podle §109 odst. 1 zákona o nemocenském pojištění se dávka vyplácí na základě písemné
žádosti podepsané fyzickou osobou, která uplatňuje nárok na dávku a její výplatu. Je-li předepsán
pro žádost tiskopis, musí být žádost podána na tomto tiskopisu.
[34] Podle §109 odst. 4 písm. a) zákona o nemocenském pojištění nárok na výplatu peněžité
pomoci v mateřství uplatňuje a) těhotná pojištěnka nebo pojištěnka, která porodila dítě,
„potvrzením ošetřujícího lékaře o očekávaném nebo skutečném dni porodu na předepsaném tiskopise“.
[35] Podle §67 písm. a) zákona o nemocenském pojištění je ošetřující lékař pro účely
poskytování peněžité pomoci v mateřství „povinen a) stanovit těhotné pojištěnce očekávaný den porodu
a tento den potvrdit na předepsaném tiskopise, b) potvrdit na předepsaném tiskopise, že pojištěnka porodila, a den
porodu, pokud se pojištěnce peněžitá pomoc v mateřství nevyplácela přede dnem porodu.“
[36] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nárok na výplatu peněžité pomoci v mateřství
uplatňuje těhotná pojištěnka nebo pojištěnka, která porodila dítě, potvrzením ošetřujícího lékaře
o očekávaném nebo skutečném dni porodu, přičemž toto potvrzení je lékař povinen vystavit.
O porodní asistence zákon o nemocenském pojištění v této souvislosti nehovoří.
[37] Nejvyšší správní soud považuje za nutné dále zdůraznit, že podle §53 odst. 1 písm. c)
zákona o nemocenském pojištění posuzování zdravotního stavu pojištěnců zahrnuje posuzování
zdravotního stavu pro účely poskytování peněžité pomoci v mateřství, přičemž podle §53 odst. 2
písm. a) téhož zákona je k tomuto posuzování oprávněn ošetřující lékař. Podle ustanovení §54
odst. 1 zákona o nemocenském pojištění se ošetřujícím lékařem pro účely zákona
o nemocenském pojištění rozumí poskytovatel zdravotních služeb, který svými lékaři poskytuje
pojištěnci nebo jiné posuzované osobě ambulantní, lůžkovou, lázeňskou léčebně rehabilitační
péči, s výjimkou poskytovatele zdravotnické záchranné služby, lékařské pohotovostní služby
a poskytovatele pracovnělékařských služeb při ošetřování pojištěnce v rámci první pomoci,
pokud získal oprávnění k poskytování zdravotních služeb. Podle §54 odst. 2 zákona
o nemocenském pojištění lékař, který provádí posuzování zdravotního stavu podle §53 odst. 1
písm. c) téhož zákona, je oprávněn tuto činnost vykonávat jen v rozsahu své odbornosti.
[38] Ze zákona o nemocenském pojištění tedy vyplývá, že kompetence posuzovat zdravotní
stav pojištěnek pro účely poskytování peněžité pomoci v mateřství byla svěřena pouze
ošetřujícímu lékaři. Stejně tak nelze ze zákona o nemocenském pojištění dovozovat, že by
porodní asistentku bylo možno považovat za ošetřujícího lékaře. V tomto ohledu se tedy zdejší
soud zcela ztotožnil s rozhodnutím žalované a rozsudkem městského soudu, na které
v podrobnostech odkazuje.
[39] Stěžovatelka oprávnění porodních asistentek stanovovat očekávané datum porodu dále
dovozovala z §5 odst. 1 vyhlášky č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků
a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „vyhláška
č. 55/2011 Sb.“).
[40] Uvedenou vyhlášku vydalo Ministerstvo zdravotnictví na základě §90 odst. 2 písm. e)
zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských
zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče
a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
č. 96/2004 Sb.“).
[41] Cílem označeného zákona bylo upravit podmínky získávání způsobilosti k výkonu
zdravotnického povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče
v České republice, celoživotní vzdělávání zdravotnických pracovníků a vzdělávání jiných
odborných pracovníků, uznávání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání a k výkonu
činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a volné poskytování služeb (viz §1 zákona
č. 96/2004 Sb.).
[42] Podle §6 odst. 1 zákona č. 96/2004 Sb. se odborná způsobilost k výkonu povolání
porodní asistentky získává absolvováním: a) nejméně tříletého akreditovaného zdravotnického
bakalářského studijního oboru pro přípravu porodních asistentek, b) tříletého studia v oboru
diplomovaná porodní asistentka na vyšších zdravotnických školách, pokud bylo studium prvního
ročníku zahájeno nejpozději ve školním roce 2003/2004, c) střední zdravotnické školy v oboru
ženská sestra nebo porodní asistentka. Podle §6 odst. 2 téhož zákona porodní asistentka,
která získala odbornou způsobilost podle odstavce 1 písm. c), může vykonávat své povolání
bez odborného dohledu až po 3 letech výkonu povolání porodní asistentky. Do té doby musí
vykonávat své povolání pouze pod odborným dohledem. Podle §6 odst. 3 zákona č. 96/2004 Sb.
se pak za výkon povolání porodní asistentky považuje poskytování zdravotní péče v porodní
asistenci, to je zajištění nezbytného dohledu, poskytování péče a rady ženám během těhotenství,
při porodu a šestinedělí, pokud probíhají fyziologicky, vedení fyziologického porodu
a poskytování péče o novorozence; součástí této zdravotní péče je také ošetřovatelská péče
o ženu na úseku gynekologie. Dále se porodní asistentka ve spolupráci s lékařem podílí
na preventivní, léčebné, diagnostické, rehabilitační, neodkladné nebo dispenzární péči.
[43] Shora citovaný §6 zákona č. 96/2004 Sb. je konkretizován právě v §5 vyhlášky
č. 55/2011 Sb. Podle §5 odst. 1 písm. d) a e) vyhlášky je porodní asistentka oprávněna
mj. poskytovat a zajišťovat bez odborného dohledu a bez indikace základní a specializovanou
ošetřovatelskou péči těhotné ženě, rodící ženě a ženě do šestého týdne po porodu
prostřednictvím ošetřovatelského procesu. Přitom zejména může: „d) diagnostikovat těhotenství,
předepisovat, doporučovat nebo provádět vyšetření nutná ke sledování fyziologického těhotenství, sledovat ženu
s fyziologickým těhotenstvím, poskytovat jí informace o prevenci komplikací; v případě zjištěného rizika předávat
ženu do péče lékaře se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví, e) sledovat stav plodu
v děloze všemi vhodnými klinickými a technickými prostředky, rozpoznávat u matky, plodu nebo novorozence
příznaky patologií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhat mu v případě zásahu; při nepřítomnosti lékaře
provádět neodkladná opatření.“
[44] Ani ze stěžovatelkou akcentovaných písm. d) a e) §5 vyhlášky č. 55/2011 Sb.
(na která poukazovala v kasační stížnosti) tedy nelze dovodit, že by porodní asistentka měla
určovat den očekávaného porodu pro účely přiznání dávky peněžité pomoci v mateřství.
Citovaná ustanovení nezakotvují kompetenci porodních asistentek k potvrzování očekávaného
data porodu ve smyslu zákona o nemocenském pojištění. Takovou pravomoc ostatně nelze
dovozovat ani z jiného ustanovení vyhlášky. Nutno zdůraznit i to, že podle čl. 79 odst. 3 Ústavy
ČR mohou ministerstva a jiné správní úřady vydávat vyhlášky pouze na základě a v mezích
zákona a jsou-li k tomu zákonem zmocněny.
[45] Se stěžovatelkou proto nelze souhlasit v tom, že by ze zákona o nemocenském pojištění,
popř. z vyhlášky č. 55/2011 Sb. bylo možno dovodit kompetenci porodních asistentek
stanovovat očekávaný termín porodu ve smyslu zákona o nemocenském pojištění.
[46] Ačkoliv důvodová zpráva k zákonu o nemocenském pojištění explicitně nehovoří o tom,
proč byla uvedená kompetence svěřena pouze ošetřujícím lékařům a nikoliv dalším osobám
(např. porodním asistentkám), domnívá se zdejší soud, že důvodem přiřknutí této kompetence
pouze lékařům bylo zohlednění jejich odbornosti a z toho plynoucí možnosti co nejpřesnějšího
stanovení očekávaného data porodu ve smyslu zákona o nemocenském pojištění. Od přesného
stanovení data očekávaného porodu se totiž odvíjí i běh doby, po kterou bude dávka vyplácena.
Účelem předmětné dávky je přitom poskytnout matce finanční pomoc (kompenzaci části příjmu,
kterého by pojištěnka jinak dosahovala – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2014, č. j. 3 Ads 94/2014 - 22), jak v době před porodem (když již s ohledem na vysoký
stupeň těhotenství nemůže pracovat), tak i v době po porodu (aby se mohla plně věnovat dítěti
v prvních týdnech jeho života). Má-li tato dávka splňovat uvedený účel, jeví se jako vhodné, že ji
zákonodárce odvíjí právě od data očekávaného porodu a jeho určení ponechává na lékaři, tedy
na osobě, u které lze předpokládat velmi vysokou odbornost. Ostatně tu nezpochybňuje ani
stěžovatelka v kasační stížnosti, když uvádí, že „si je vědoma obrovského rozdílu mezi vzděláním lékařů
a porodních asistentek a v žádném případě nechce „degradovat“ lékaře či stavět porodní asistentky jim na roveň.“
[47] Nejvyšší správní soud přitom nikterak nezpochybňuje náročnost studia porodních
asistentek a jejich odbornost. V této souvislosti nelze nezmínit, že do Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR byl dne 3. 10. 2016 předložen návrh změny zákona o nemocenském pojištění
(poslancům byl rozeslán jako tisk č. 926/0), v němž se navrhuje přiznat porodním asistentkám
kompetenci potvrzovat očekávané datum porodu pro účely nemocenského pojištění. V důvodové
zprávě je k tomu mj. uvedeno: „Péči o těhotné ženy zajišťují též porodní asistentky, které jsou osobami
se zdravotnickým vzděláním a které podle §5 vyhlášky č. 55/2011 Sb. v návaznosti na §6 zákona
č. 96/2004 Sb. mohou pracovat samostatně, tj. bez odborného dohledu a bez indikace lékaře v případě
fyziologického těhotenství, porodu a šestinedělí. Porodní asistentka poskytuje podle zdravotnických předpisů
základní a specializovanou ošetřovatelskou péči těhotným ženám, tj. zejména poskytuje informace, navštěvuje tyto
ženy, podporuje a edukuje, diagnostikuje těhotenství, předepisuje nebo doporučuje provedení vyšetření nutných
ke sledování fyziologického těhotenství. Vzhledem k tomu se navrhuje, aby porodní asistentka plnila obdobné
povinnosti jako ošetřující lékař, tj. aby byla povinna potvrzovat těhotné pojištěnce očekávaný den porodu a den
porodu a plnit další povinnosti s tím související s tím, že za nesplnění stanovených povinností bude možné uložit
příslušnou sankci, tj. pokutu.“
[48] I výše uvedené tedy (bez ohledu na finální výsledek zákonodárného procesu ve vztahu
k uvedenému návrhu) potvrzuje, že právní úprava, podle které postupovaly správní orgány v nyní
projednávané věci, porodní asistentky neopravňovala ke stanovení očekávaného data porodu
ve smyslu zákona o nemocenském pojištění.
[49] S ohledem na shora uvedené proto nelze přisvědčit námitce, že při stanovení peněžité
pomoci v mateřství bylo nutno vycházet z data očekávaného porodu určeného porodní
asistentkou. Porodní asistentka neměla podle tehdy účinné právní úpravy kompetenci stanovovat
očekávané datum porodu pro účely nemocenského pojištění.
[50] Nutno dodat, že správní orgán stěžovatelce peněžitou pomoc v mateřství přiznal. K tomu
uvedl, že z důvodu vyznačení pravděpodobného data porodu pouze porodní asistentkou
(a nikoliv ošetřujícím lékařem) nebylo možno vycházet z očekávaného data porodu. Z rodného
listu však vyplývá, že k porodu dítěte došlo dne 7. 1. 2013. Správní orgán tedy vyšel
z nezpochybnitelné právní události (narození dítěte), od které za použití §32 odst. 1 a §33
zákona o nemocenském pojištění stanovil počátek běhu podpůrčí doby (šest týdnů před datem
porodu, tj. 26. 11. 2012) a následně i její konec (28 týdnů od počátku nástupu na peněžitou
pomoc v mateřství, tj. 9. 6. 2013). Z důvodu, že stěžovatelka označila jako nástup na peněžitou
pomoc v mateřství den 14. 12. 2012 (do té doby pracovala), bylo třeba zohlednit i §16 písm. a)
zákona o nemocenském pojištění, podle něhož nemá pojištěnec nárok na výplatu peněžité
pomoci v mateřství za dobu, po kterou vykonává v pojištěné činnosti, ze které dávky náleží, práci
nebo osobně vykonává samostatnou výdělečnou činnost. Z uvedených důvodů proto správní
orgán stěžovatelce přiznal peněžitou pomoc mateřství na období od 14. 12. 2012 do 9. 6. 2013.
[51] Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti ani netvrdila, jak jinak (než výše uvedeným
způsobem) měl správní orgán v jejím případě postupovat. Stěžovatelka pouze poukazovala
na povinnost vycházet z očekávaného data porodu stanoveného porodní asistentkou, což, jak
bylo výše vysvětleno, pravdou není. Lze tedy souhlasit s městským soudem, že správní orgán
zaujal místo formalistického výkladu takový výklad, které nezatěžuje stěžovatelku a šetří její práva
a svobody. Stěžovatelce byla přiznána předmětná dávka, aniž by byla nucena navštívit ošetřujícího
lékaře. V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit, že úkolem správních
soudů v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je chránit veřejná subjektivní práva
osoby, která se cítí být zkrácena na svých právech rozhodnutím správního orgánu (§4 a §65
s. ř. s.). Není úkolem správních soudů, aby rozhodovací činností působily ke škodě toho, kdo
u nich hledá ochranu svých veřejných subjektivních práv. Např. z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 8. 2015, č. j. 3 Ads 56/2014 - 31, vyplývá, že vzhledem k tomu, že není úkolem
kasačního soudu, aby svojí rozhodovací činností působil ke škodě těch, kdo u něj hledají ochranu,
a přispíval k eliminaci postupů, jež slouží ke snazšímu dosažení uplatňovaných nároků, nemůže
být postup správního orgánu jdoucí nad rámec zákona ve prospěch toho, kdo se u správního
soudu domáhá ochrany, důvodem ke zrušení správního rozhodnutí.
[52] Nejvyšší správní soud proto souhlasí s městským soudem, že postup správních orgánů
nelze hodnotit jako postup jdoucí v neprospěch stěžovatelky.
[53] Optikou právě uvedeného nahlížel zdejší soud na námitky poukazující na porušení §2
odst. 3 antidiskriminačního zákona.
[54] Podle §2 odst. 3 antidiskriminačního zákona „Přímou diskriminací se rozumí takové jednání,
včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by
se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví,
sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.“
[55] Z důvodové zprávy k antidiskriminačnímu zákonu vyplývá, že „Konkrétní práva, jež patří
do věcí vymezených v materiálním rozsahu tohoto zákona, jsou stanovena příslušnými právními předpisy.
Předkládá se návrh obecné úpravy ochrany před diskriminací, proto v tomto ustanovení návrh odkazuje na okruhy
právních vztahů, které jsou upraveny jednotlivými zvláštními předpisy. Ty upravují vznik, trvání, zánik, obsah
jednotlivých práv, k nimž se právo na rovné zacházení vztahuje, a okruh subjektů, jimž vznikají korespondující
povinnosti. Tento zákon upravuje obsah práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací ve vztahu k těmto
právům a povinnostem.“
[56] Nejvyšší správní soud předesílá, že z judikatury správních soudů, jakož i z judikatury
Ústavního soudu plyne, že peněžitou pomoc v mateřství je třeba vidět jako beneficium státu,
který si může (při respektování ústavně právních limitů) stanovit podmínky, za kterých bude
vyplácena. K tomu srov. vedle rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017,
č. j. 1 Ads 269/2016 - 30, ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 187/2015 - 26, i nálezy Ústavního soudu
ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 40/97, ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 54/10, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09 atp. Např. v označeném nálezu
ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 40/97, Ústavní soud uvedl, že „Pokud by bylo stanovení různých
podmínek sociálních dávek v závislosti na odůvodněných potřebách určitých skupin osob považováno paušálně
za porušení základního práva a rovnosti v právech, znamenalo by to, že u sociálních dávek by vlastně žádnou
podmínku pro nárok nebo jeho výši, spočívající např. ve věku, v době či individuálním posuzování sociální
a ekonomické situace, ani nebylo možno stanovit.“ Dále lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne
23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08, v němž se k sociálním právům uvádí, že „nemají bezpodmínečnou
povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod].
Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv.“ Obdobně
srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09, v němž tento soud uvedl,
že se „ve svých nálezech většinou vyjadřuje zdrženlivě k realizaci sociálních práv zakotvených v hlavě čtvrté
Listiny, neboť si je vědom toho, že rozsah sociálních práv (…) je limitován možnostmi státního rozpočtu,
podloženými výsledky hospodaření státu. Teprve v rámci těchto možností se uplatní limity, dané příslušnými články
Listiny, upravujícími sociální práva. Posouzení otázky účelnosti a vhodnosti zákonné úpravy v této oblasti
Ústavní soud ponechává v pravomoci zákonodárce, do jehož činnosti Ústavní soud kromě případů zjištěné
neústavnosti zasahovat nemůže. Jde totiž o otázky svou podstatou politické. Pojmovým znakem sociálních práv je
skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích platných zákonů (čl. 41
Listiny). Tato absence přímé vymahatelnosti se projevuje v nutnosti jejich zákonného vymezení, které je pak
současně i podmínkou konkrétní realizace jednotlivých sociálních práv.“
[57] Podle výkladu stěžovatelky by byla diskriminace založena kdykoliv, kdy by fyzické osobě
nebyla přiznána dávka z důvodu nesplnění všech zákonných podmínek (které odmítá splnit
z důvodu svého světového názoru). Porušení antidiskriminačního zákona by pak bylo nutno
konstatovat např. i v případě, kdy by správní orgán odmítl vyplatit dávku peněžité pomoci
v mateřství osobě, která by s ohledem na svůj světový názor nesplnila podmínku minimálního
trvání pojištění přede dnem nástupu na peněžitou pomoc v mateřství (§32 odst. 2 zákona
o nemocenském pojištění). Ad absurdum by pak jedinci bylo dovoleno nesplnit jakoukoli
zákonnou povinnost s využitím argumentace, že daná zákonná povinnost je
v rozporu s jeho světovým názorem. Jinými slovy, zakotvení jakýchkoliv zákonných podmínek by
postrádalo smysl, resp. dostávalo by se potenciálně do kolize se zákazem diskriminace.
[58] Evropský soud pro lidská práva vykládá diskriminaci jako rozdílné zacházení s osobami
nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění. Podle
Evropského soudu pro lidská práva musí být prokázáno, že s jinými osobami v analogické nebo
v podstatných rysech podobné situaci je zacházeno výhodněji a že tento rozdíl v zacházení je
diskriminační (srov. např. rozsudek ve věci Kiyutin proti Rusku ze dne 10. 3. 2011, č. 2700/10,
§59; ve věci Andrle proti České republice ze dne 17. 2. 2011, č. 6268/08, §47; rozsudek velkého
senátu ve věci D. H. a ostatní proti České republice ze dne 13. 11. 2007, č. 57325/00). Princip
rovnosti zacházení je porušen, pokud odlišnost v zacházení nemá žádné objektivní
a odůvodnitelné ospravedlnění (srov. např. rozsudek ze dne 26. 11. 2002, Bucheň proti České
republice, stížnost č. 36541/97). V tomto duchu hovoří i odborná literatura (srov. např. Kühn, Z.
Diskriminace v teoretickém a srovnávacím kontextu. In: Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z. (eds.)
Rovnost a diskriminace. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 38, či Boučková, P., Havelková, B., Koldinská,
K., Kühnová, E., Kühn, Z., Whelanová, M. Antidiskriminační zákon. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2016).
[59] Nejvyšší správní soud není názoru, že by požadavek odborného lékařského vyšetření
pro stanovení očekávaného data porodu bylo možno považovat za přímou diskriminaci
ve smyslu §2 odst. 3 antidiskriminačního zákona (který za přímou diskriminaci považuje stav,
kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází s jinou osobou ve srovnatelné
situaci). Stěžovatelka ani netvrdila, že by s jinou osobou, která by rovněž jako stěžovatelka
předložila potvrzení od porodní asistentky, bylo zacházeno výhodněji než se stěžovatelkou,
jenom proto, že by měla jiný světový názor, než stěžovatelka. Pokud pak stěžovatelka
poukazovala na to, že s ní bude zacházeno jinak, než s osobou, která by předložila potvrzení
od ošetřujícího lékaře, není zdejší soud názoru, že by toto odlišné zacházení bylo možno
považovat za diskriminační. Toto odlišné zacházení má objektivní a odůvodnitelné ospravedlnění
ve smyslu shora citované judikatury. Nejvyšší správní soud již výše osvětlil legitimní cíl, kterým je
vedena současná právní úprava (co nejpřesnější určení data očekávaného porodu), přičemž
i prostředek vedoucí k tomuto cíli (odborné vyšetření provedené ošetřujícím lékařem) nelze
považovat za nepřiměřený. Zdejší soud dodává, že splnění předmětné podmínky nelze považovat
ani za nesplnitelné. Podle §67 zákona o nemocenském pojištění je ošetřující lékař povinen každé
pojištěnce vystavit potvrzení o očekávaném datu porodu. Pokud by tuto povinnost nesplnil, bylo
by možno jej i sankcionovat (srov. §138a zákona o nemocenském pojištění). Nutno dodat,
že absolvováním odborného lékařského vyšetření je podmíněno i přiznání dalších dávek či
oprávnění (např. ošetřovné, nemocenské, udělení řidičského oprávnění atd.), přičemž ani Ústavní
soud ve své dosavadní judikatuře neshledal, že by zákonem vyžadované absolvování takového
vyšetření bylo možno považovat za diskriminační. V souvislosti s výše uvedeným je třeba zmínit
i §7 odst. 1 antidiskriminačního zákona, podle něhož „Diskriminací není rozdílné zacházení z důvodu
pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru ve věcech
uvedených v §1 odst. 1 písm. f) až j) (tj. i ve věcech sociálního zabezpečení – pozn. zdejšího soudu),
pokud je toto rozdílné zacházení objektivně odůvodněno „legitimním cílem“, který je naplněn
i v tomto případě. Ostatně obdobně je koncipován i §3 odst. 1 antidiskriminačního zákona.
Nelze tedy shledat ani nepřímou diskriminaci ve smyslu uvedeného ustanovení.
[60] Nejvyšší správní soud přitom nikterak nepopírá stěžovatelkou akcentované právo žen
svobodně si vybrat poskytovatele zdravotnických služeb. V daném případě však není primárně
posuzováno právo svobodně si vybrat poskytovatele zdravotních služeb, ale proces přiznávání
dávky peněžité pomoci v mateřství, který zákonodárce nastavil výše uvedeným způsobem. Právo
na přístup ke zdravotnickým službám nelze automaticky směšovat s právem na přístup k dávkám
ze systému sociálního zabezpečení. Tento systém je autonomní a obsahuje vlastní pravidla.
Za zcela nepřípadné pak považuje kasační soud tvrzení stěžovatelky o tom, že postupem
správních orgánů došlo k porušení jejího práva na informovaný souhlas. Ze správního spisu (ani
z tvrzení samotné stěžovatelky) nelze dovodit, že by správní orgány stěžovatelku přinutily
k absolvování předmětného lékařského vyšetření bez jejího souhlasu.
[61] Nejvyšší správní soud nespatřuje diskriminaci stěžovatelky ani v tvrzení správního orgánu
I. stupně o „domácím porodu“ v dopise ze dne 11. 4. 2013 a v jeho rozhodnutí. Ze správního spisu
nevyplývá, že by otázka takového porodu hrála při rozhodování o předmětné dávce relevantní
roli. Ostatně ani zákon o nemocenském pojištění tuto okolnost neumožňuje při rozhodování
jakkoliv zohlednit. Rozhodnutí bylo postaveno na tom, že stěžovatelka nepředložila potvrzení
o očekávaném datu porodu od ošetřujícího lékaře.
[62] V posledním stížním bodě stěžovatelka namítala porušení §37 odst. 3 správního řádu
a zásady součinnosti obsažené v §4 téhož zákona.
[63] Podle §4 správního řádu je veřejná správa službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly
vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile
a podle možností jim vycházet vstříc. Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne
dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze
úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Správní orgán s dostatečným předstihem
uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to
účel úkonu. Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.
[64] Podle §37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li
jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich
odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu.
[65] Náležitosti podání jsou definovány v §37 odst. 2 správního řádu, podle něhož z podání
musí být patrno, kdo je činí, které věci se týká a co se navrhuje. Podání musí obsahovat označení
správního orgánu, jemuž je určeno, další náležitosti, které stanoví zákon, a podpis osoby, která je
činí.
[66] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že žádost stěžovatelky o přiznání
předmětné dávky uvedené náležitosti obsahovala. Za této situace proto nelze vytýkat správnímu
orgánu, že stěžovatelku nevyzýval ve smyslu §37 odst. 3 správního řádu k doplnění žádosti.
Postup správního orgánu nelze hodnotit ani jako odporující §4 správního řádu. Citované
ustanovení sice ukládá správnímu orgánu poskytnout dotčené osobě přiměřené poučení o jejích
právech a povinnostech, avšak pouze tehdy, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním
poměrům dotčené osoby potřebné. Jak je patrno z průběhu řízení, stěžovatelka si byla vědoma
podmínek pro přiznání předmětné dávky a nehodlala předložit předmětné potvrzení vystavené
ošetřujícím lékařem (což ostatně potvrzuje i v průběhu soudního řízení). Výzva k předložení
takového potvrzení by se tedy zjevně míjela s účelem citovaného ustanovení. Nejvyšší správní
soud přitom souhlasí se stěžovatelkou, že argumentace městského soudu a žalované ve vztahu
k uvedeným ustanovením není zcela případná, nutnost zrušení jejich rozhodnutí to však
nevyvolává. Důvodem pro zrušení rozhodnutí žalované není ani to, že správní orgán I. stupně
nerozhodl ve lhůtách stanovených správním řádem. Skutečnost, že správní orgán nevydá
rozhodnutí ve lhůtě předvídané v §71 správního řádu, bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost
rozhodnutí ve věci samé. Lhůty pro vydání rozhodnutí podle §71 správního řádu jsou totiž
pouze pořádkové. Jejich překročení představuje vadu správního řízení, nikoliv však natolik
vážnou, že by vedla ke zrušení rozhodnutí z důvodu nezákonnosti (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2009, č. j. 3 Ads 34/2008 – 74, a ze dne 22. 3. 2013,
č. j. 8 As 32/2012 - 63).
[67] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že plně chápe snahu stěžovatelky o zvýšení
kompetencí porodních asistentek a rozumí i logice její argumentace. S ohledem na výše uvedenou
právní úpravu a judikaturu jí však nemohl přisvědčit.
[68] Kasační stížnost tedy není důvodná. Nejvyšší správní soud ji proto podle §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[69] Soud ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[70] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení na základě §60
odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu