ECLI:CZ:NSS:2017:7.ADS.9.2017:15
sp. zn. 7 Ads 9/2017 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: R. P., zastoupena
JUDr. Milanem Davídkem, advokátem se sídlem U Zámeckého parku 1211/18, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. 12. 2016, č. j. 1 Ad 38/2015 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Milana Davídka se u r č u je částkou 1 573 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobkyně bydlela v jednolůžkovém pokoji, za který platila měsíční nájemné ve výši
6 450 Kč. Od roku 2013 jí byl proto poskytován doplatek na bydlení ve stejné výši podle §4
odst. 1 písm. b) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci
v hmotné nouzi“). Z potvrzení ze dne 10. 3. 2014 Úřad práce České republiky - krajská pobočka
pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“) zjistil, že žalobkyně již obývá
dvoulůžkový pokoj, za který platila nájemné ve výši 4 950 Kč. Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2014,
č. j. 7591/2014/AAL, proto žalobkyni od 1. 3. 2014 snížil doplatek na bydlení na 4 000 Kč. Toto
rozhodnutí žalovaný zrušil svým rozhodnutím ze dne 6. 8. 2014, č. j. MPSV-UM/13203/14/4S-
HMP, a vrátil věc správnímu orgánu I. stupně.
[2] Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2015, č. j. 8975/2015/AAL, správní orgán I. stupně přiznal
žalobkyni doplatek na bydlení ve výši 4 950 Kč od března 2014. Žalovaný rozhodnutím ze dne
22. 6. 2015, č. j. MPSV-UM/12718/15/9S-HMP, pouze upravil výrok prvostupňového
rozhodnutí tak, že doplatek na bydlení se snižuje z částky 6 450 Kč na částku 4 950 Kč měsíčně,
a to s účinností od 1. 3. 2014 (toto rozhodnutí již bylo Nejvyšším správním soudem věcně
přezkoumáno pod sp. zn. 7 Ads 255/2016).
[3] Správní orgán I. stupně zároveň dne 3. 11. 2014 zahájil řízení z moci úřední dle §45
odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2015,
č. j. 9349/2015/AAL, správní orgán I. stupně přiznal žalobkyni doplatek k dávce doplatku
na bydlení za období březen až srpen 2014 v celkové výši 5 700 Kč. Výše doplatku byla určena
rozdílem mezi oprávněným doplatkem na bydlení v částce 4 950 Kč měsíčně a chybně určeným
doplatkem na bydlení ve výši 4 000 Kč měsíčně. Uvedený rozdíl 950 Kč byl vynásoben šesti coby
počtem měsíců, kdy byl doplatek na bydlení přiznán v nižší výši. Toto rozhodnutí žalovaný zrušil
dne 23. 6. 2015, č. j. MPSV-UM/12836/15/9S-HMP, a řízení o poskytnutí doplatku k doplatku
na bydlení zastavil, neboť nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení podle §45 odst. 1 zákona
o pomoci v hmotné nouzi.
II.
[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2015 k Městskému soudu
v Praze žalobu, v níž namítala nezákonnost vydaného rozhodnutí, které vycházelo z neúplně
zjištěného skutkového stavu.
[5] Žalobu Městský soud v Praze zamítl výše uvedeným rozsudkem. Uvedl, že zrušené
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9349/2015/AAL, a jemu
předcházející správní řízení bylo nadbytečné. Dlužný doplatek na bydlení náležel žalobkyni
ve správné výši již na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2015, č. j. MPSV-
UM/12718/15/9S-HMP, jímž byl v řízení o doplatku na bydlení přiznán žalobkyni nárok
na dávku ve výši 4 950 Kč již počínaje dnem 1. 3. 2014, takže nebylo třeba nic doplácet.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), c), d) a e) s. ř. s.
[7] Stěžovatelka označila rozhodnutí městského soudu za ryze formalistické. Městský soud
nevzal v potaz veškeré rozhodné skutečnosti. Nesrozumitelné rozhodnutí městského soudu
vycházelo z neúplného dokazování a bylo nepřezkoumatelné. Chybějící náležité poučení
stěžovatelky ze strany žalovaného vedlo k jeho nepřezkoumatelnosti.
[8] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí žádné okolnosti, které by se týkaly zmatečnosti
řízení před soudem [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], její žaloba ani nebyla soudem odmítnuta
a řízení nebylo zastaveno [§103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Stěžovatelčiny námitky obsahově směřují
pouze k důvodům podle písm. a) a d), tedy k nesprávnému posouzení právní otázky soudem
a k nepřezkoumatelnosti řízení.
[13] Námitka nesprávného posouzení právní otázky spočívala v tvrzení, že městský soud
a žalovaný při rozhodování o doplatku na bydlení nevzali v potaz všechny rozhodné okolnosti.
[14] Ustanovení §45 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoví: „Dávka
neprávem (…) nevyplácená nebo vyplacená v nižší částce, než v jaké náleží, (…) se přizná nebo zvýší, a to ode
dne, od něhož dávka nebo její zvýšení náleží, nejvýše však 3 roky zpětně ode dne, kdy orgán rozhodující
o dávkách tuto skutečnost zjistil, nebo ode dne, kdy o zvýšení dávky nebo o přiznání dávky příjemce nebo žadatel
požádal.“
[15] Právě výše uvedené ustanovení aplikoval správní orgán I. stupně, ale nesprávně. Namísto
vydání nového rozhodnutí ve věci doplatku na bydlení, k němuž ho zavázal žalovaný svým
rozhodnutím ze dne 6. 8. 2014, č. j. MPSV-UM/13203/14/4S-HMP, zahájil řízení z moci úřední
podle uvedeného ustanovení. Částka 5 700 Kč, kterou tímto způsobem hodlal stěžovatelce
vyplatit, však byla přiznána stěžovatelce již v rámci původního řízení. To bylo pravomocně
skončeno rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 6. 2015, č. j. MPSV-UM/12718/15/9S-HMP, jímž
byl stěžovatelce doplatek na bydlení snížen z částky 6 450 Kč na správnou částku 4 950 Kč
měsíčně s účinností od 1. 3. 2014.
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu a žalovaného,
že zrušené rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9349/2015/AAL, bylo
stejně jako celé jemu přecházející řízení, nadbytečné. Pokud by totiž žalovaný dané rozhodnutí
nezrušil, došlo by k vykonatelnosti rozhodnutí, jež by představovalo právní titul stěžovatelky
k finančnímu plnění, na které neměla opodstatněný nárok. Nárok na doplatek na bydlení ve výši
4 950 Kč měsíčně stěžovatelce náležel již na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2015,
č. j. MPSV-UM/12718/15/9S-HMP. Žalovaný proto postupoval správně, když podle §90
odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, prvostupňové rozhodnutí zrušil a řízení
zastavil.
[17] Stěžovatelka dále uplatnila námitku podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když uvedla,
že napadený rozsudek lze označit za nepřezkoumatelný. Tvrzenou nepřezkoumatelnost
spatřovala v neúplném dokazování. Nejvyšší správní soud nevidí žádný konkrétní důvod, proč by
měl být rozsudek za nepřezkoumatelný označen, když splňuje základní požadavky kladené
na přezkoumatelné soudní rozhodnutí. Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj
být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené
musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen
prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel
a jak o něm uvážil (srov. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, a ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Co do rozsahu
přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud vázán dispoziční
zásadou, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek těmto kritériím
přezkoumatelnosti vyhovuje.
[18] Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel,
jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Nelze
proto považovat za pochybení, pokud se městský soud nevyjadřoval ke všemu, co stěžovatelka
uváděla v žalobě, pokud se nejednalo o samostatné žalobní body.
[19] Stěžovatelka taktéž namítala, že nebyla ve správním řízení řádně poučena. Tato námitka je
obecná a nekonkretizuje, kdy a jak mělo k pochybení dojít. Městský soud se na str. 5 napadeného
rozsudku s touto námitkou dostatečně vypořádal a uvedl, že i když poučení správního orgánu I.
stupně v rozhodnutí ze dne 7. 4. 2015, č. j. 9349/2015/AAL, nebylo úplné, tak lze
ze stěžovatelčina postupu po vydání tohoto rozhodnutí usoudit, že poučení porozuměla a také
se jím řídila.
[20] Samotné rozhodnutí městského soudu obsahuje požadované poučení o opravném
prostředku podle §54 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelčina procesní práva tak nebyla zkrácena. Nejvyšší
správní soud proto neshledal opodstatněnou ani námitku absence poučení.
[21] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[23] Stěžovatelce byl krajským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 8 s. ř. s.,
který podle poslední věty tohoto ustanovení zastupuje stěžovatelku i v řízení o kasační stížnosti.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci za řízení
o kasační stížnosti odměnu za jeden úkon právní služby v hodnotě 1 000 Kč podle §7 bod 3
a §9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s přihlédnutím k §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu (podání návrhu ve věci samé v podobě kasační stížnosti). K odměně náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Vzhledem k tomu,
že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, je odměna dále zvýšena o částku odpovídající této
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka
daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 273 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného
advokáta činí částku ve výši 1 573 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu