ECLI:CZ:NSS:2017:7.AFS.117.2017:34
sp. zn. 7 Afs 117/2017 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: DFH Haus CZ s. r. o.,
se sídlem Žákava 162, Žákava, zastoupen Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem
Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31,
Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 30. 12. 2016, č. j. 30 Af 12/2015 - 121,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2016, č. j. 30 Af 12/2015 - 121,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) rozhodnutím
ze dne 13. 6. 2014, č. j. 1266923/14/2300-14500-403121, zastavil podle §106 odst. 1 písm. e)
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, řízení o žalobcově návrhu na povolení obnovy
vyměřovacích řízení o dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2010 a 2011 s tím,
že návrh byl podán po uplynutí subjektivně určené lhůty podle §118 odst. 2 daňového řádu.
[2] Žalovaný zamítl žalobcovo odvolání rozhodnutím ze dne 17. 2. 2015,
č. j. 4937/15/5200-11431-706012. Žalovaný dospěl k závěru, že subjektivně určená lhůta
pro podání návrhu na obnovu řízení začala žalobci běžet dne 17. 5. 2013, kdy byly mateřské
společnosti žalobce, DFH Fertighaus Holding AG, doručeny platební výměry, a byla tak
informována o výsledcích daňové kontroly. O tom svědčí také skutečnost, že žalobce podal
dne 26. 7. 2013 dodatečná daňová přiznání a ve Vysvětlení k podání dodatečných přiznání k dani
z příjmů právnických osob za období 2005, 2006, 2010 a 2011 (dále také „Vysvětlení“) sám označil
den 17. 5. 2013 jako den, kdy se dozvěděl o skutečnostech rozhodných pro podání těchto
dodatečných daňových přiznání. Názor žalobce, že subjektivní lhůta začala běžet teprve
dne 19. 6. 2013, kdy byl prostřednictvím dopisu od mateřské společnosti o výsledcích daňové
kontroly informován on sám, proto žalovaný nepovažoval za správný.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. V ní namítl, že sice den 17. 5. 2013
uvedl jako den zjištění důvodů pro podání dodatečných přiznání k dani z příjmů právnických
osob, avšak učinil tak chybně, neboť se jednalo o den, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděla
jeho mateřská společnost. Žalobce naopak následně doložil, že výsledky daňové kontroly obdržel
od mateřské společnosti teprve 19. 6. 2013; pokud tedy podal návrh na povolení obnovy řízení
dne 19. 12. 2013, učinil tak v šestiměsíční subjektivní lhůtě. Žalobce navrhl na podporu svých
tvrzení provést důkaz dopisem od své mateřské společnosti a výpovědí autorky tohoto dopisu.
[4] Krajský soud v Plzni žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění
rozhodnutí krajský soud ocitoval odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že „se s právě
prezentovanými stěžejními závěry žalovaného správního orgánu plně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje
na odůvodnění napadeného rozhodnutí.“
III.
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
kterou odůvodnil totožným způsobem jako žalobu. Jádrem jeho tvrzení tudíž bylo, že subjektivně
určená lhůta pro podání návrhu na povolení obnovy řízení začala běžet dne 19. 6. 2013, kdy se
dozvěděl od mateřské společnosti o výsledcích daňové kontroly, a nikoliv dne 17. 5. 2013, kdy se
o výsledcích dozvěděla samotná mateřská společnost.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelova tvrzení jsou účelová,
neboť stěžovatel ve Vysvětlení sám označil den 17. 5. 2013 jako den, kdy se o výsledcích daňové
kontroly dozvěděl; při podání dodatečných daňových přiznání proto stěžovatel disponoval
stejnými důkazními prostředky jako při podání návrhu na povolení obnovy řízení. Oznámení
výsledků daňové kontroly dopisem od mateřské společnosti proto nelze považovat za první
indicii vedoucí k obnovení nalézacího řízení.
V.
[7] Předtím, než Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkumu kasační stížnosti, musel
zkoumat, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru, že napadený rozsudek trpí takovou
vadou, a to nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [§109 odst. 4 ve spojení s §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
[8] Nepřezkoumatelností rozhodnutí pro nedostatek důvodů se Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře zabýval již mnohokrát. V rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ.
pod č. 689/2005 Sb. NSS, uvedl, že „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž
je postaven základ žaloby.“
[9] Právě o takový případ se jedná v projednávané věci. Krajský soud totiž žalobní námitky
vůbec nevypořádal a spokojil se toliko s doslovným zkopírováním dvou stran odůvodnění
žalovaného a konstatováním, že se závěry žalovaného souhlasí. Žádná vlastní argumentace
krajského soudu v rozsudku není. V napadeném rozhodnutí tak ve skutečnosti úplně chybí
odůvodnění. Stěžovatel přitom zpochybňoval právě správnost krajským soudem citované
argumentace žalovaného, přičemž vznesl také důkazní návrhy na podporu své argumentace, které
krajský soud rovněž zcela pominul. Jakkoliv se může krajský soud s argumentací žalovaného
ztotožnit, nemůže zcela rezignovat na přednesení vlastní argumentace, proč závěry žalovaného
považuje za správné. Takovýto postup, kdy soud v podstatě dává bez dalšího přezkoumávanému
rozhodnutí jakési razítko správnosti, je v rozporu s účelem fungování správních soudů, které mají
podle §2 s. ř. s. poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům. Rezignací na přezkoumání
napadeného rozhodnutí a odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud tomuto účelu nedostál.
[10] Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud již nezabýval kasačními námitkami
a rozsudek krajského soudu s odkazem na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.). V něm se krajský soud
přezkoumatelně vypořádá s argumentací a důkazními návrhy v žalobě obsaženými.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu