ECLI:CZ:NSS:2017:7.AFS.175.2017:39
sp. zn. 7 Afs 175/2017 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: UNIMEX-INVEST, s. r. o.,
se sídlem Svojsíkova 1596/2, Ostrava, zastoupen JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem
se sídlem Kosmova 961/20, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 Af 111/2014 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč,
který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce
JUDr. Jaromíra Hanuše, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2014, č. j. 993759/14/3203-05401-809557 (dále také
„rozhodnutí o zastavení řízení“), Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště
Ostrava III (dále jen „správce daně“), rozhodl podle §106 odst. 1 písm. e) zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „daňový řád“)
o zastavení řízení ve věci návrhu žalobce na povolení obnovy řízení.
[2] Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2014, č. j. 25816/14/5000-14203-711217 (dále jen
„rozhodnutí o odvolání“), žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí o zastavení
řízení.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí o odvolání žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 22 Af 111/2014 - 41.
[4] Citovaný rozsudek č. j. 22 Af 111/2014 - 41 byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 Afs 268/2016 - 49.
[5] Krajský soud následně (po vrácení věci Nejvyšším správním soudem) žalobu opět zamítl,
a to rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 Af 111/2014 - 63. K podání žalobce ze dne 29. 5. 2013
soud uvedl, že z tohoto podání bylo určitelné, z jakého důvodu žalobce žádá obnovu řízení,
a stejně tak, jakého časového úseku se podání týká. Z předmětného podání bylo rovněž možno
dovodit, že subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení začala běžet v květnu roku 2013.
Podání už ovšem neidentifikovalo konkrétní daňová řízení, jejichž obnovu žalobce požadoval.
Podání totiž obsahovalo dvě vzájemně si odporující tvrzení, když v jeho prvním odstavci žalobce
požadoval, aby byla obnovena řízení, která měla původ ve vymazání jednatele žalobce
z obchodního rejstříku, a v posledním odstavci navrhoval obnovit veškerá daňová řízení podle
§117 daňového řádu. Obnova řízení se ovšem může týkat i dílčích či procesních rozhodnutí,
a proto nelze odkaz na §117 daňového řádu, který hovoří o řízeních ukončených pravomocným
rozhodnutím, považovat za dostatečně určité vymezení řízení, jejichž obnovu žalobce navrhoval.
Výzva k odstranění vad podání byla proto zákonná a správce daně po uplynutí lhůty
v ní stanovené správně hleděl na podání žalobce, jako by nikdy nebylo učiněno. Požadavek
žalobce, aby správce daně sám vyhledal svá pravomocná rozhodnutí spadající do označeného
časového úseku, odporuje dispoziční povaze řízení o povolení obnovy zahajovaného na návrh.
Následné podání žalobce ze dne 26. 2. 2014 tedy krajský soud ve shodě s žalovaným neposoudil
jako doplnění prvního návrhu, nýbrž jako nový – avšak již opožděný – návrh na povolení obnovy
řízení. Šestiměsíční subjektivní lhůta k podání návrhu na obnovu řízení dle §118 odst. 2
daňového řádu totiž uplynula nejpozději v listopadu roku 2013. Krajský soud v závěru rozsudku
uvedl, že návrhu žalobce na výslech dvou svědků nevyhověl proto, že jím měly být prokazovány
skutečnosti vybočující z předmětu tohoto řízení.
III.
[6] Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Uznal,
že předmětem obnovy mohou být i dílčí řízení, avšak v seznamu, který byl přílohou sdělení
žalovaného ze dne 11. 2. 2014, byly kromě rozhodnutí, která výslovně zmínil v doplnění návrhu
ze dne 26. 2. 2014, uvedeny pouze výzvy k odstranění vad podání a další rozhodnutí procesní
povahy, která ze své povahy nemohou daňové řízení ukončit. Krajský soud měl touto listinou
provést dokazování a blíže se jí zabývat. Jelikož tak neučinil, zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů. Stěžovatel dále dovozoval, že pokud správce daně
nevydal v označeném období jiná rozhodnutí, která mohou být předmětem obnovy, než ta,
která specifikoval v doplnění návrhu ze dne 26. 2. 2014, nelze odkaz stěžovatele na §117
daňového řádu v prvním podání považovat za nedostačující identifikaci řízení, jichž se návrh
na obnovu týká. Návrh ze dne 29. 5. 2013 proto nebyl neurčitý ani neprojednatelný a výzva
k odstranění vad tohoto podání byla nezákonná. Stěžovatel v kasační stížnosti také zdůraznil,
že krajský soud v rámci druhého rozsudku rozhodl odlišně od svého prvního rozsudku
a nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve podrobně shrnul dosavadní průběh
řízení a navrhl kasační stížnost zamítnout. Zdůraznil, že stěžovatel ani v jednom ze svých návrhů
nesplnil povinnost uvést, kdy přesně se dozvěděl o důvodech obnovy řízení, pouze neurčitě
odkázal na údaje obsažené v obchodním rejstříku a daňový spis. Žalovaný není oprávněn
posuzovat důvody, které v roce 2010 vedly k výmazu jednatele stěžovatele z obchodního
rejstříku, údaji tam evidovanými je však až do jejich změny vázán a povinnost prokázat nesoulad
údajů zapsaných v obchodním rejstříku se skutečností případně stíhá stěžovatele. Podání
stěžovatele ze dne 26. 2. 2014 tedy nebylo možné posoudit jako doplnění neúčinného návrhu
ze dne 29. 5. 2013, nýbrž šlo o nový návrh, který byl podán po uplynutí šestiměsíční subjektivní
lhůty.
V.
[8] Stěžovatel v rámci své repliky k vyjádření žalovaného sdělil, že žalovaný setrval
na důvodech, pro které zamítl odvolání stěžovatele, avšak nevyjádřil se ke skutečnosti,
že předchozí rozsudek krajského soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 Afs 268/2016 - 49, ani k tvrzení stěžovatele, že v uvedené časové ose
nebyla se stěžovatelem vedena žádná další daňová řízení než ta, která stěžovatel označil ve svém
doplnění návrhu na povolení obnovy řízení. Stěžovatel proto setrval na podané kasační stížnosti.
VI.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Z obsahu správního spisu plyne, že správce daně dne 30. 5. 2013 pod č. j. 1845960/13
zaevidoval podání stěžovatele ze dne 29. 5. 2013 nazvané „podnět k zahájení obnovy řízení“.
V tomto podání stěžovatel uvedl, že od května roku 2010 až doposud s ním byla vedena řada
daňových řízení, která měla původ v nezákonném vymazání jednatele stěžovatele (Petr Nevlud)
z obchodního rejstříku. Na základě rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě byl Petr Nevlud opět
zapsán do obchodního rejstříku jako jednatel stěžovatele, a to se zpětnou účinností. Z tohoto
důvodu stěžovatel navrhl, aby správce daně „obnovil veškerá daňová řízení, a to podle ustanovení §117
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád“. Správce daně následně vydal výzvu k odstranění vad podání
ze dne 12. 6. 2013, č. j. 1939176/13/3203-05400-803417, ve které sdělil, že z podání není zřejmé,
která konkrétní daňová řízení chce stěžovatel obnovit. Podáním ze dne 19. 6. 2013 stěžovatel
vyjádřil nesouhlas s vydáním výzvy k odstranění vad podání a označil ji za šikanózní. Správce
daně by podle něj měl vědět, která daňová řízení v označeném období vedl. Stěžovatel naopak
o těchto řízeních nemá přehled, neboť správce daně v tomto období odmítal jednat
s jeho jednatelem i se zmocněnci. Správce daně následně stěžovatele vyrozuměním
ze dne 1. 7. 2013, č. j. 2032671/13/3203-05400-803417, informoval, že dospěl k závěru,
že vytýkané vady neodstranil, a jeho podání se tudíž stalo neúčinným (§74 odst. 3 daňového
řádu).
[12] Stěžovatel v reakci na vyrozumění o neúčinnosti podání uplatnil proti postupu správce
stížnost podle §261 daňového řádu, která byla správcem daně posouzena jako nedůvodná
(vyrozumění č. j. 2555244/13/3203-05400-803417). Žalovaný shledal žádost stěžovatele
o prošetření způsobu vyřízení stížnosti částečně důvodnou a uložil správci daně nápravná
opatření (č. j. 31551/13/5000-14507-711327).
[13] Správce daně následně shledal stížnost opětovně nedůvodnou (viz sdělení
ze dne 11. 2. 2014, č. j. 526251/14/3203-20300-806170). Konstatoval, že v rozhodném období
jednal se zástupci stěžovatele v rozsahu jejich oprávnění a umožňoval jim nahlížet do daňového
spisu. Stěžovateli tedy muselo být vedení daňových řízení v tomto období známo. Přílohou
tohoto sdělení byl přehled správcem daně vydaných rozhodnutí týkajících se daňových
povinností stěžovatele v předmětném období včetně osob, jimž byla tato rozhodnutí doručována.
Žádost stěžovatele o prošetření způsobu vyřízení stížnosti žalovaný vyhodnotil jako nedůvodnou
(vyrozumění č. j. 10975/14/5000-14505-703064).
[14] Dne 26. 2. 2014 bylo správci daně doručeno podání stěžovatele nazvané „doplnění
podnětu k zahájení obnovy řízení“ (č. j. 700643/14), ve kterém uvedl, že veškerá daňová řízení
uvedená v příloze sdělení správce daně ze dne 11. 2. 2014 jsou zmatečná. Dále stěžovatel sdělil,
že rozhodnutí správce daně č. j. 90042/10/390911806486 (rozhodnutí o odvolání proti doměření
daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005), č. j. 90106/10/390911806486
(rozhodnutí o odvolání proti doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2006), č. j. 93052/10/390911806486, č. j. 120612/10/390911806486 (platební výměry
na daňové penále za prodlení úhrady daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku
2005), a č. j. 120608/10/390911806486 (platební výměr na úrok z prodlení úhrady daně z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 2006) nejsou účinná a nikdy nenabyla právní moci,
neboť nebyla řádně doručena. Dále stěžovatel sdělil, že navrhuje, aby byla obnovena „řízení ve věci
doměření daní z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 a 2006, včetně daňového penále, řízení
o uložení pokuty za opožděné tvrzení daně za rok 2010 a za rok 2011 a případná související řízení o úroku
z prodlení“.
[15] Správce daně následně vydal rozhodnutí o zastavení řízení, kterým z důvodu uplynutí lhůt
dle §118 odst. 1 a 2 daňového řádu zastavil řízení ve věci návrhu na obnovu řízení ukončených
pěti výše identifikovanými rozhodnutími správce daně (tj. daňové řízení ve věci daně z příjmů
právnických osob za zdaňovací období let 2005 a 2006 a souvisejícího příslušenství). Žalovaný
poté zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zastavení řízení. Ztotožnil se se závěrem
správce daně, že návrh na povolení obnovy řízení ze dne 26. 2 2014 byl novým návrhem, nikoliv
doplněním předchozího návrhu ze dne 29. 5. 2013. V době podání tohoto nového návrhu
však již uplynuly lhůty k jeho uplatnění.
[16] Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem
ze dne 21. 9. 2016, č. j. 22 Af 111/2014 - 41. Tento rozsudek byl ke kasační stížnosti stěžovatele
zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 Afs 268/2016 - 49.
Krajský soud následně žalobu stěžovatele opětovně zamítl, a to rozsudkem napadeným nyní
podanou kasační stížností.
[17] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
nejprve její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[18] Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další
výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího
správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vztáhnout zejména na případy,
kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení nebo
nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Citované
ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci
Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným a námitkám, které účastník řízení ve své první
kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165,
č. 2365/2011 Sb. NSS).
[19] V nyní projednávané věci stěžovatel obecně namítá, že krajský soud se neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, a nadto se jedná o případ, kdy bylo předchozí
rozhodnutí krajského soudu zrušeno výlučně z důvodu nedostatečného vypořádání žalobních
námitek a předmětu řízení. Krajský soud vytýkané nedostatky v novém rozhodnutí napravil
a námitky stěžovatele brojí právě proti tomuto doplněnému odůvodnění. Ve světle výše citované
právní úpravy a judikatury je tedy kasační stížnost přípustná.
[20] Zdejší soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že krajský soud nerespektoval
závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, a neshledal ji důvodnou.
[21] Nejvyšší správní soud v původním rozsudku krajskému soudu vytkl, že se explicitně
nezabýval podstatou žalobní argumentace, která mířila do vydání výzvy k odstranění vad podání
ohledně stěžovatelova návrhu na obnovu řízení ze dne 29. 5. 2013. Dále zdejší soud upozornil
na to, že tvrzení krajského soudu o uplynutí objektivní tříleté lhůty nebylo lze vztáhnout ke všem
řízením, o kterých bylo správními orgány rozhodnuto. Nejvyšší správní soud proto krajský soud
zavázal k tomu, aby řádně vypořádal všechny uplatněné žalobní námitky, a pokud dojde k závěru,
že žalobu je třeba zamítnout z důvodu uplynutí subjektivních či objektivních lhůt, řádně
to odůvodní. Tento závazný právní názor krajský soud bez dalšího respektoval, když se podrobně
věnoval tomu, zda správce daně postupoval správně, když stran stěžovatelova podání ze dne
29. 5. 2013 vydal výzvu k odstranění vad podání. Svůj závěr, že bylo namístě danou výzvu vydat,
pak krajský soud podrobně a přezkoumatelně odůvodnil. Na základě závěrů týkajících
se stěžovatelova podání ze dne 29. 5. 2013 pak krajský soud s náležitým odůvodněním dospěl
k tomu, že dne 26. 2. 2014, kdy stěžovatel podal druhý návrh na povolení obnovy řízení,
již uplynula subjektivní šestiměsíční lhůta dle §118 odst. 2 daňového řádu. Krajský soud
tedy odstranil jemu vytýkané nedostatky odůvodnění při plném respektování názoru zdejšího
soudu. Krajskému soudu nelze vytknout ani to, že změnil svoji argumentaci. Krajský soud vyšel
ze závazného právního názoru zdejšího soudu vyjádřeného ve zrušujícím rozsudku
ze dne 12. 1. 2017, č. j. 7 Afs 268/2016 - 49. K takovému postupu jej ostatně explicitně zavazuje
zákon (viz §110 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele, že neprovedení dokazování sdělením
žalovaného ze dne 11. 2. 2014 (respektive jeho přílohou) zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů. Stěžovatel tuto listinu jako důkaz v řízení před krajským
soudem výslovně nenavrhoval, nejedná se tedy o opomenutý důkaz. Tato listina je součástí
správního spisu, z něhož krajský soud při zjišťování skutkového stavu vycházel jako z celku, její
obsah mu byl tudíž znám. Seznam rozhodnutí, která správce daně vydal v době, kdy stěžovatel
neměl v obchodním rejstříku zapsaného jednatele, zároveň není pro posouzení této věci
rozhodující. Jádrem sporu je totiž hodnocení podání stěžovatele ze dne 29. 5. 2013, respektive
otázka, zda se jednalo o projednatelný návrh, či zda šlo o podání (v důsledku nevyhovění výzvě
k odstranění vad) neúčinné. Na tom je potom závislý i charakter podání ze dne 26. 2. 2014,
které lze posuzovat buď jako doplnění prvního návrhu, či jako nový, samostatný návrh, a rovněž
úvaha o marném uplynutí či zachování subjektivní lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy
řízení.
[23] Podle §117 odst. 1 daňového řádu lze řízení ukončené pravomocným rozhodnutím
správce daně obnovit na návrh příjemce rozhodnutí z důvodů uvedených v písm. a) – d) tohoto
ustanovení. Jako každé jiné podání musí i návrh na povolení obnovy řízení splňovat náležitosti
podle §70 odst. 3 daňového řádu, tedy musí z něj být zřejmé, kdo jej činí, čeho se týká
a co se navrhuje. Pokud má návrh na obnovu řízení vady, pro které není způsobilý k projednání,
nebo vady, pro které nemůže mít předpokládané účinky pro správu daní, vyzve správce daně
navrhovatele, aby označené vady ve stanovené lhůtě odstranil (§74 odst. 1 daňového řádu).
V rozsudku ze dne 15. 5. 2014, č. j. 9 Afs 24/2013 - 31, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „vada dle §74 odst. 1 daňového řádu v podobě nesrozumitelnosti či nejednoznačnosti podání může pramenit
i z velmi zásadních a na první pohled i laikovi patrných hlubokých rozporů mezi označením podání a jeho
obsahem, k čemuž však zpravidla budou muset přistoupit i další okolnosti přisvědčující této nesrozumitelnosti
nebo nejednoznačnosti. Podstatné je, aby vznikaly objektivní a zásadní pochyby o vyznění podání jako celku
bránící jeho projednání. Zda jsou zmíněné pochyby dány, je vždy třeba pečlivě vážit s ohledem na konkrétní
okolnosti věci.“ Pokud nebudou vady návrhu ve stanovené lhůtě odstraněny, stává se návrh
po uplynutí této lhůty neúčinným (§74 odst. 3 daňového řádu). O této skutečnosti správce daně
podatele vyrozumí; toto vyrozumění však není rozhodnutím podle §65 s. ř. s., neúčinnost podání
nastává přímo ze zákona.
[24] Je tedy nutné posoudit, zda představoval návrh na povolení obnovy řízení ze dne
29. 5. 2013 jednoznačné a srozumitelné podání. V úvodu tohoto návrhu stěžovatel uvedl,
že s ním „byla od května 2010 dosud vedena řada daňových řízení, která měla svůj původ ve vymazání
(nezákonném) jednatele pana Petra Nevluda z obchodního rejstříku.“ V závěru podání pak požadoval,
aby správce daně „obnovil veškerá daňová řízení, a to podle ustanovení §117 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád.“
[25] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že takto formulované podání
jednoznačně nespecifikuje, čeho se stěžovatel domáhá, tedy jaká řízení navrhuje obnovit.
Jak žalovaný správně uvedl ve svém rozhodnutí, takto formulovaný návrh na povolení obnovy
řízení připouští alespoň dva možné výklady – buď se stěžovatel domáhal obnovení všech řízení
vedených s ním od května roku 2010, nebo pouze těch, která souvisela s vymazáním údaje o jeho
jednateli z obchodního rejstříku. Ve druhém případě to však měl být stěžovatel, kdo rozhodl, jaká
řízení mohla být touto událostí ovlivněna; v žádném případě nemohl přenášet odpovědnost
za tuto úvahu na správní orgány. Z návrhu rovněž není zřejmé, zda stěžovatel navrhuje obnovu
pouze pravomocně skončených řízení, nebo i těch, která doposud probíhají (což sice daňový řád
neumožňuje, ovšem i o takovém návrhu by byl správce daně povinen rozhodnout), přičemž
pouhý odkaz na §117 odst. 1 daňového řádu tuto otázku vyjasnit nemůže. Za takové situace je
zcela pochopitelné, že správce daně považoval za nutné si obsah podání ze dne 29. 5. 2013
vyjasnit prostřednictvím výzvy dle §74 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatel na tuto výzvu sice
reagoval, ovšem způsobem, který ke zpřehlednění situace nikterak nepřispěl. Uplynutím lhůty
stanovené ve výzvě k odstranění vad podání tak byly podmínky pro nastoupení neúčinnosti
návrhu ze dne 29. 5. 2013 splněny.
[26] Neobstojí ani argument, že stěžovatel v podání ze dne 26. 2. 2014 uvedl jen taková
rozhodnutí obsažená v seznamu vyhotoveném žalovaným, která byla způsobilá obnovy.
Z rozhodnutí, v jejichž případě přichází obnova řízení bez pochyb v úvahu, toto podání
nezmiňuje platební výměr na úrok z prodlení – daň darovací č. j. 115475/13-3203-244-802414,
platební výměr na daň z nemovitostí č. j. 1876189/13-3203-244-807038, platební
výměr za pokutu č. j. 152472/12/390911809450, rozhodnutí o zastavení řízení
č. j. 55535/12/390911806486, a rozhodnutí o odvolání č. j. 80859/11/390911806486, přičemž
tato rozhodnutí nelze přiřadit ani k „řízením ve věci doměření daní z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 2005 a 2006, včetně daňového penále, řízením o uložení pokuty za opožděné tvrzení daně za rok
2010 a za rok 2011, ani případným souvisejícím řízením o úroku z prodlení“, jež stěžovatel v podání
ze dne 26. 2. 2014 obecně zmínil. Žalovaný tak správně konstatoval, že stěžovatel ve druhém
ze svých podání neuvedl všechna řízení, která s ním byla od května 2010 vedena, což jen
potvrdilo pochybnosti, jež správce daně pojal ve vztahu k obsahu prvního návrhu.
[27] Jelikož nebyl návrh na povolení obnovy ze dne 29. 5. 2013 dostatečně určitý a stěžovatel
ve stanovené lhůtě adekvátně nevyhověl výzvě k odstranění vad, stal se tento návrh na základě
§74 odst. 3 daňového řádu neúčinným. K uvedenému dni proto vůbec nedošlo k zahájení řízení
o povolení obnovy a správní orgány podání stěžovatele ze dne 26. 2. 2014 správně vyhodnotily
jako nový návrh na povolení obnovy řízení.
[28] Podle §118 odst. 2 daňového řádu musí být návrh na povolení obnovy řízení podán
do šesti měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o důvodech obnovy řízení. Jelikož
stěžovatel spatřoval důvod pro povolení obnovy řízení v nezákonném vymazání údajů o svém
jednateli z obchodního rejstříku, lze za den určující počátek běhu lhůty pro podání návrhu
považovat den, kdy byl jednatel stěžovatele do obchodního rejstříku opět zapsán, tedy 3. 5. 2013.
S ohledem na §33 odst. 1 daňového řádu počala šestiměsíční lhůta běžet následujícího dne
a skončila dne 4. 11. 2013 (viz §33 odst. 4 daňového řádu). Závěr krajského soudu, že návrh
na povolení obnovy ze dne 26. 2. 2014 byl podán opožděně, je proto správný.
[29] Podle §6 odst. 2 daňového řádu „osoby zúčastněné na správě daní a správce daně vzájemně
spolupracují.“ Jedním z projevů této zásady je povinnost stěžovatele reagovat na výzvy správce
daně tak, aby bylo dosaženo cíle správy daní. V projednávaném případě však stěžovatel tuto svou
povinnost nesplnil, a proto nemůže být v řízení úspěšný.
[30] Závěrem zdejší soud uvádí, že o další části stěžovatelova návrhu na povolení obnovy
řízení ze dne 26. 2. 2014 (týkajícímu se platebních výměrů na pokutu za opožděné tvrzení daně)
bylo správními orgány rozhodnuto samostatnými rozhodnutími. Kasační stížnost stěžovatele
směřující proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve věci pokut za opožděné
tvrzení daně zdejší soud zamítl rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 6 Afs 170/2017 - 41. Se závěry
tohoto rozsudku řešícího totožnou právní otázku ve vztahu k totožným účastníkům se nyní
rozhodující senát bez dalšího ztotožňuje, pročež je v nyní projednávané věci plně převzal.
Jak ostatně uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 As 67/2016 - 53, „Jestliže
má Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §12 s. ř. s. zajišťovat jednotu rozhodování v oblasti správního
soudnictví, musí rozhodovat jednotně i on sám. Pokud tedy zde existuje rozhodnutí týkající se týchž účastníků
a řešící stejnou právní otázku, je na místě, aby se Nejvyšší správní soud závěry uvedenými v takovém rozhodnutí
sám řídil.“ Obdobně srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 9 As 18/2016 - 46,
ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 Afs 63/2016 - 36 atp. Ani tvrzení uvedená v replice nemohou na výše
uvedených závěrech nic změnit.
[31] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[32] Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
[34] Nejvyšší správní soud současně rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku
za kasační stížnost. Jak již bylo výše uvedeno, předmětná věc je před Nejvyšším správním
soudem projednávaná podruhé, neboť první rozsudek krajského soudu zdejší soud zrušil.
Stěžovatel pak zaplatil na účet Nejvyššího správního soudu soudní poplatek, jak v pořadí
prvním řízení, vedeném pod sp. zn. 7 Afs 268/2016, tak v aktuálním řízení vedeném
pod sp. zn. 7 Afs 175/2017. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014 - 60 „[ú]častník řízení podávající ve své věci opakovaně kasační
stížnost proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, kdy bylo předcházející rozhodnutí ke kasační stížnosti
téhož účastníka Nejvyšším správním soudem zrušeno, již není povinen soudní poplatek za tuto další kasační
stížnost platit, pokud ve věci již jednou tento poplatek zaplatil (§6a odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích).“ Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti vedené Nejvyšším správním soudem
pod sp. zn. 7 Afs 185/2017 zaplatil soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, ačkoliv k jeho platbě
povinen nebyl (Nejvyšší správní soud jej také ke splnění poplatkové povinnosti nevyzýval).
Má proto právo na jeho vrácení podle §10 odst. 1, věty prvé, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu