ECLI:CZ:NSS:2017:7.AFS.40.2017:47
sp. zn. 7 Afs 40/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Z. P., zastoupen JUDr.
Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne
12. 1. 2017, č. j. 59 Af 33/2016 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Vladimíra Kašpara se u r č u je částkou 8 228 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Liberci (dále jen „správce daně“) dodatečnými platebními výměry
ze dne 15. 10. 2002, č. j. 180145/02/192911/1908, a č. j. 180164/02/192911/1908 (dále také
„dodatečné platební výměry“), žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 1997 a roku 1999.
[2] Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále také „odvolací orgán“)
ze dne 29. 8. 2008, č. j. 10498/08-1100-501808 (dále také „rozhodnutí o odvolání“), byly
dodatečné platební výměry zrušeny podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění účinném pro rozhodné období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).
Důvodem zrušení byl podle odvolacího orgánu závazný právní názor správních soudů, že před
nabytím právní moci dodatečných platebních výměrů došlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně
dle §47 zákona o správě daní a poplatků. Tento právní závěr byl podle odvolacího orgánu
vyjádřen v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 11. 2007,
č. j. 59 Ca 16/2005 - 94, a v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 5 Afs 6/2008 - 110.
II.
[3] Žalobce následně dne 11. 3. 2016 podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka
v Liberci žalobu, ve které navrhl, aby soud vydal následující rozsudek: „I. Vyslovuje se nicotnost
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2008, čj. 10498/08-1100-50180.
II. Žalovanému se pro odpadnutí důvodu řízení nařizuje ukončit řízení zastavením, dle ust. §27 odst. 1 písm. g)
zák. č. 337/1992 Sb.“
[4] Krajský soud o žalobě rozhodl usnesením ze dne 2. 5. 2016, č. j. 59 Af 10/2016 - 19,
tak, že výrokem I pro opožděnost odmítl žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne
29. 8. 2008, č. j. 10498/08-1100-501808, a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[5] Toto usnesení bylo následně ke kasační stížnosti žalobce zrušeno Nejvyšším správním
soudem rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 7 Afs 127/2016 - 56. Nejvyšší správní soud
v předmětném rozsudku dospěl k závěru, že krajský soud se nezabýval všemi žalobními
tvrzeními, resp. nerozhodl o celém petitu žaloby, když žalobu odmítl pouze v části směřující
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2008, č. j. 10498/08-
1100-501808.
[6] Krajský soud následně usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 59 Af 10/2016 - 35, žalobu
v části týkající se rozhodnutí o odvolání (vyslovení jeho nicotnosti) vyloučil k samostatnému
projednání vedenému pod sp. zn. 59 Af 33/2016. Ve zbytku byl stěžovatelův návrh soudem
posouzen jako žaloba na ochranu proti nečinnosti Finančního úřadu pro Liberecký kraj ve smyslu
§79 a násl. s. ř. s. (tato není předmětem tohoto řízení).
III.
[7] O žalobě směřující proti rozhodnutí o odvolání krajský soud rozhodl usnesením
rekapitulovaným ve výroku tohoto rozsudku tak, že ji pro opožděnost odmítl. V odůvodnění
krajský soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65, dle kterého nelze žalobu namítající výhradně nicotnost
napadeného rozhodnutí podat kdykoliv, ale i tato musí být podána ve dvouměsíční lhůtě ode dne
doručení rozhodnutí napadeného rozhodnutí dle §72 odst. 1 s. ř. s. Žalobce tuto lhůtu
nedodržel, když žalobu podal dne 11. 3. 2016, ačkoliv mu rozhodnutí o odvolání bylo doručeno
dne 16. 10. 2008. Krajský soud proto žalobu odmítl dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
IV.
[8] Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
v zákonné lhůtě kasační stížnost. Podle stěžovatele je usnesení krajského soudu nezákonné
a nepřezkoumatelné. Rozhodnutí o odvolání je podle názoru stěžovatele nicotné. Dodatečné
platební výměry nešlo věcně přezkoumat z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty. Dále krajskému
soudu vytkl, že rozhodl o žalobě, aniž by rozhodl o osvobození od soudních poplatků, a dále
že porušil §74 odst. 1 s. ř. s.
[9] Stěžovatel v citované kasační stížnosti požádal i o ustanovení advokáta. Této žádosti
zdejší soud vyhověl usnesením ze dne 13. 2. 2017, č. j. 7 Afs 40/2017 - 23, a stěžovateli pro řízení
o kasační stížnosti ustanovil zástupcem JUDr. Vladimíra Kašpara, advokáta.
[10] V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 4. 2017 stěžovatel (prostřednictvím ustanoveného
zástupce) nad rámec výše uvedeného ve vztahu k soudnímu řízení týkajícímu se rozhodnutí
o odvolání tvrdil, že krajský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 9. 11. 2016, č. j. 7 Afs 127/2016 -
56. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že krajský soud dospěl k závěru, že žalobou je mj. napadeno
rozhodnutí o odvolání. V žalobě jde v prvé řadě o zastavení daňového řízení. Správce daně měl
namísto zrušení platebních výměrů zastavit daňové řízení jako celek. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
V.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným usnesením krajského
soudu. Žalobce podal žalobu po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty stanovené §72 odst. 1
s. ř. s. (tuto lhůtu je nutno vztáhnout i na žalobní tvrzení týkající se nicotnosti napadeného
rozhodnutí). Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
VI.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby. Podle konstantní judikatury
lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004,
č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, všechny rozsudky Nejvyššího
správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům
podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e),
vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně
posouzena právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu
zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu
nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/2012 - 13).
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností usnesení
krajského soudu.
[16] Zdejší soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudků krajských soudů vychází
z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle
níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2
s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, č 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí
soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval
při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění
a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok
na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“
Nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud
ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady
skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.“
[17] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci,
o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[18] Napadené usnesení vyhovuje výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti. Z jeho
odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Krajský soud v napadeném
usnesení srozumitelně a s odkazy na přiléhavou judikaturu zdejšího soudu odůvodnil,
proč považuje žalobu za opožděně podanou. Stěžovatelova námitka stran nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu tudíž není důvodná. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti pouze
obecně konstatoval, že usnesení je nepřezkoumatelné, tento svůj názor ovšem jakkoli blíže
nerozvedl a nekonkretizoval. Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení o kasační stížnosti
je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje
nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. To nepochybně platí
i o jednotlivých stížnostních bodech. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti
specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Je-li tedy
kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu,
ale i obsah rozsudku soudu. K tomu srv. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, usnesení rozšířeného senátu ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, jakož i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, ze dne
27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 As 119/2013 - 70 a ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 77.
[19] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího
správního soudu vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku, když dostatečně nezkoumal obsah
stěžovatelova návrhu a nevydal výzvu podle §37 odst. 5 s. ř. s. Předmětný právní názor zdejší
soud v rozsudku ze dne 9. 11. 2016, č. j. 7 Afs 127/2016 - 56, formuloval následovně: „V dalším
řízení tedy bude na krajském soudu, aby se věcí v souladu se zákonem a v mezích vysloveného závazného názoru
Nejvyššího správního soudu znovu a důkladně zabýval. Pokud nebude beze všech pochybností možné určit žalobní
typ, bude na místě postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s.“ Nebylo tudíž povinností krajského soudu
v každém případě stěžovatele vyzvat k odstranění vad jeho podání. Takto měl krajský soud
postupovat pouze v případě, že nebude podle jeho názoru beze všech pochybností možné určit
konkrétní žalobní typ. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobní tvrzení lze podřadit pod dva
žalobní typy, a to konkrétně žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a žalobu na ochranu
před nečinností správního orgánu. Tento svůj názor krajský soud dostatečně a srozumitelně
odůvodnil v usnesení ze dne 14. 12. 2016, č. j. 59 Af 10/2016 - 35. Dospěl-li soud k závěru
o jasné určitelnosti žalobních typů, nebylo namístě vydat výzvu dle §37 odst. 5 s. ř. s. Krajský
soud proto nevystoupil z mantinelů závazného právního názoru zdejšího soudu.
[20] Kasační soud nesouhlasí ani s tvrzením, že krajský soud nesprávně vyhodnotil,
o jaký konkrétní žalobní typ se jedná. Jak již zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 9. 11. 2016,
č. j. 7 Afs 127/2016 - 56, podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu jednotlivé
žalobní typy uvedené v soudním řádu správním jsou zásadně odlišné a nelze je zaměňovat
(viz např. rozsudek ze dne 19. 5. 2016, č. j. 6 As 69/2016 - 39, či rozsudek ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60). Žalobní typ je pak z povahy věci nutno určit podle obsahu podání,
a to zejména s přihlédnutím k návrhu výroku rozsudku (petitu), ve kterém by měl žalobce jasně
specifikovat, čeho se domáhá. Petit návrhu ze dne 11. 3. 2016 zněl následovně: „Navrhuji, aby soud
ze zde uvedených důvodů vydal následující rozsudek: I. Vyslovuje se nicotnost rozhodnutí Finančního ředitelství
v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2008, čj. 10498/08-1100-50180.“ Skutečnost, že stěžovatel brojil proti
rozhodnutí o odvolání žalobou ve smyslu §65 s. ř. s., resp. namítal jeho nicotnost, plyne
i z dalšího textu žaloby. Z žaloby naopak neplynulo, že by se stěžovatel domáhal ochrany
proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, jak nyní tvrdí v kasační
stížnosti. Zmínit ostatně lze i skutečnost, že ačkoliv bylo hodnocení krajského soudu stran
žalobních typů stěžovateli sděleno (viz usnesení krajského soudu ze dne 14. 12. 2016,
č. j. 59 Af 10/2016 - 35), stěžovatel proti němu v řízení před krajským soudem ničeho nenamítal.
[21] Nejvyšší správní soud dále posoudil, zda krajský soud dospěl ke správnému závěru stran
opožděnosti podané žaloby proti rozhodnutí správního orgánu.
[22] Podle §65 s. ř. s. „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých
práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, (dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“
[23] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. „Žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem.“
[24] Podle §72 odst. 4 téhož zákona „Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.“
[25] Předmětná dvouměsíční lhůta podle §72 odst. 1 s. ř. s. se uplatní i na žaloby, kterými
je požádáno i vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí (jak tomu bylo podle žalobního petitu
i v nyní řešeném případě). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu totiž v usnesení ze dne
12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010 - 65, č. 2837/2013 Sb. NSS, dospěl k jednoznačnému závěru,
že „den oznámení rozhodnutí vydaného v odvolacím řízení určuje počátek lhůty pro podání žaloby, jejímž jediným
důvodem je tvrzená nicotnost rozhodnutí prvního stupně. Takovou žalobu je proto nutné podle §72 odst. 1 s. ř. s.
podat do dvou měsíců poté, kdy bylo žalobci oznámeno rozhodnutí o odvolání doručením jeho písemného vyhotovení
nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Stejným způsobem se počítá
i lhůta pro podání žaloby, v níž se namítá toliko nicotnost rozhodnutí o odvolání“.
[26] Pro posouzení běhu lhůty pro podání žaloby tak bylo nutné postavit najisto den, kdy bylo
rozhodnutí o odvolání stěžovateli oznámeno doručením jeho písemného vyhotovení. Nejvyšší
správní soud ze spisu postoupeného mu žalovaným zjistil, že rozhodnutí o odvolání bylo
stěžovateli doručeno dne 16. 10. 2008. Tento údaj plyne z doručenky připojené k rozhodnutí
o odvolání, na které stěžovatel svým podpisem stvrdil, že danou písemnost převzal dne
16. 10. 2008. Skutečnost, že rozhodnutí o odvolání bylo doručeno dne 16. 10. 2008 stěžovatel
ostatně v řízení před krajským soudem ani v řízení před Nejvyšším správním soudem jakkoli
nerozporoval.
[27] Rozhodnutí o odvolání tudíž bylo stěžovateli doručeno dne 16. 10. 2008. Posledním
dnem dvouměsíční lhůty pro podání žaloby tak bylo úterý 16. 12. 2008 (viz §40 odst. 2 s. ř. s.).
Podal-li stěžovatel žalobu osobně na krajském soudě dne 11. 3. 2016, učinil tak více jak 7 let
po uplynutí zákonné lhůty, a tudíž opožděně.
[28] Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že krajský soud nepochybil, pokud žalobu odmítl
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žaloba byla podána opožděně, přičemž zmeškání lhůty
pro podání žaloby nelze podle výslovné dikce zákona prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.).
[29] Z důvodu opožděně podané žaloby nemohl krajský soud věcně posoudit stěžovatelem
namítanou nicotnost rozhodnutí o odvolání. Návazně se pak touto otázkou nemohl zabývat
ani zdejší soud v řízení o této kasační stížnosti.
[30] Stěžovatel krajskému soudu dále vytýkal, že nerozhodl o žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků. Podle §6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění účinném pro rozhodné období platí, že poplatek za návrh na zahájení řízení se nevybírá,
jestliže soud návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítne. Tak tomu bylo v případě
stěžovatele. Stěžovatel soudní poplatek neuhradil a krajský soud jej ke splnění této povinnosti
nevyzýval. Následně krajský soud žalobu před prvním jednáním odmítl. Žádost o osvobození
od soudních poplatků tedy byla bezpředmětná a nebylo třeba o ní rozhodovat (srov. usnesení
zdejšího soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Ads 42/2013 - 28). Z důvodu, že byly jednoznačně
splněny podmínky pro odmítnutí žaloby (žaloba byla podána několik let po uplynutí zákonné
lhůty), nebylo nezbytné ani žalobu přeposílat žalovanému k vyjádření. V rozsudku ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Ans 6/2008 - 48, č. 1741/2009 Sb. NSS, zdejší soud totiž uvedl, že „Bylo-li totiž
sice řízení před správním soudem dle §32 odst. 1 s. ř. s. zahájeno, nicméně je zcela zjevné, že nejsou splněny
podmínky řízení o podaném návrhu, a tento nedostatek podmínek řízení je neodstranitelný, není úkolem soudu
toto řízení dále vést a rozhodovat např. o žádostech účastníků o ustanovení zástupce, ale naopak řízení
bez dalšího ukončit tím, že bude příslušný návrh odmítnut, či v zákonem stanovených případech řízení zastaveno.
[…] Soud navíc, jak již bylo řečeno, v případě neodstranitelného nedostatku podmínek řízení není povinen nařídit
jednání či vyžádat si nebo vyčkat na vyjádření stran před tím, než návrh odmítne.“
[31] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítl, že krajský soud postupoval nesprávně,
když si od žalovaného nevyžádal související spisový materiál. Nejvyšší správní soud k této
námitce předně uvádí, že není pravdou, že by krajský soud o věci rozhodoval bez spisového
materiálu. Spisový materiál týkající se rozhodnutí o odvolání měl soud k dispozici, neboť mu byl
Nejvyšším správním soudem zaslán pro účely dalšího řízení po zrušení usnesení ze dne
2. 5. 2016, č. j. 59 Af 10/2016 - 19. Ostatně i v kasační stížností napadeném usnesení krajský
soud explicitně uvádí, že některé z informací zjistil „z obsahu spisového materiálu předloženého
žalovaným“. I přes tuto skutečnost zdejší soud poznamenává, že v nyní projednávaném případě
krajský soud žalobu odmítl pro zjevnou opožděnost, kterou bylo možné zjistit již ze samotné
žaloby, resp. z jejích příloh. Jednou z příloh stěžovatelovy žaloby totiž bylo jeho podání ze dne
24. 11. 2008 adresované Finančnímu úřadu v Liberci, ve kterém sám stěžovatel výslovně uvedl,
že rozhodnutí o odvolání mu bylo doručeno dne 16. 10. 2008. V takových případech judikatura
Nejvyššího správního soudu nevyžaduje, aby si ve věci rozhodující krajský soud vyžádal spisový
materiál správního orgánu: „Podle názoru Nejvyššího správního soudu lze ve výjimečných případech s ohledem
na požadavek rychlosti a hospodárnosti řízení akceptovat rozhodnutí soudu i bez příslušných správních spisů,
zejména v případech, kdy je žaloba odmítnuta, přičemž soud k posouzení naplnění důvodů pro její odmítnutí
správní spis nepotřebuje. Takový postup připouští nejen judikatura (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 Ans 9/2008 - 265), ale i odborná literatura (např. POTĚŠIL, L.; ŠIMÍČEK,
V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2014. s. 671).“ (rozsudek ze dne 4. 6. 2015,
č. j. 7 As 76/2015 - 25). Podpůrně srov i. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2009, č. j. 1 Ans 9/2008 - 265, ze dne 16. 7. 2008, č. j. 1 Ans 6/2008 - 58 atp.
[32] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání.
[33] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Ostatně žádné
náklady ani nepožadoval.
[34] Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 7 Afs 40/2017 - 23 ustanovil zástupcem stěžovatele
pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Vladimíra Kašpara, advokáta. Ustanovenému advokátovi platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
mu přiznal odměnu za dva úkony právní služby [první porada s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů a písemné doplnění kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]
v celkové výši 6 200 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 600 Kč
jako paušální náhradu výdajů spojených s těmito úkony (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena
o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 1 428 Kč. Celkem
tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu