ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.128.2016:28
sp. zn. 7 As 128/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. T.,
zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad
Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2014, čj. 4057/DS/2014, JID
126092/2014/KUUK/Ne, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2016, čj. 75 A 1/2015 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Magistrát města Děčín, odbor správních činností a obecní živnostenský úřad (dále jen
„správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 7. 5. 2014, čj. OSC/42241/2014/Bedn,
uznal žalobce vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Přestupek měl žalobce spáchat tím, že jako řidič motorového vozidla překročil nejvyšší
dovolenou rychlost v obci o 52 km/h. Správní orgán prvního stupně žalobci za uvedený
přestupek uložil pokutu ve výši 7000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na dobu osmi měsíců a povinnost nahradit náklady řízení.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 9. 2014 zamítl odvolání žalobce pro opožděnost.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Krajský soud usnesením označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalobu odmítl pro opožděnost.
Ze správního spisu zjistil, že dle vyjádření žalobce ze dne 7. 5. 2014, požádal zástupce žalobce
správní orgán prvního stupně i odvolací správní orgán o doručování písemností na e-mailovou
adresu X. Správní orgán prvního stupně se pokusil doručit své rozhodnutí na tuto adresu. Z e-
mailové adresy však nepřišlo potvrzení o převzetí písemnosti. Proto následně doručoval na
adresu pobytu zástupce žalobce. Žalovaný se své rozhodnutí rovněž pokusil doručit na adresu
pobytu zástupce žalobce, avšak zásilka nebyla vyzvednuta. Rozhodnutí žalovaného bylo tedy
doručeno fikcí podle §24 odst. 1 spr. ř. dne 25. 9. 2014. Žalovaný vedle toho doručoval
rozhodnutí i přímo žalobci, který je převzal dne 26. 9. 2014. Nový zástupce žalobce si dne
28. 11. 2014 pořídil kopie spisového materiálu. Krajský soud odvíjel lhůtu pro podání žaloby
od doručení zástupci žalobce fikcí, lhůta tedy skončila 25. 11. 2014, žaloba však byla podána
až 12. 1. 2015. Proto krajský soud žalobu odmítl.
III.
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu v celém rozsahu kasační stížností
opírající se o důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby
spatřoval v tom, že v žalobě tvrdil, že rozhodnutí žalovaného mu bylo doručeno teprve
nahlédnutím zástupce stěžovatele do spisu dne 28. 11. 2014. K dřívějšímu doručování přitom
neměl soud přihlížet, neboť rozhodnutí nebylo vypraveno na adresu určenou k doručování
písemností. Tvrzení o pokusu správního orgánu prvního stupně doručit rozhodnutí
na e-mailovou adresu nemají oporu ve spise. Ve spise není založena žádná doručenka ani výtisk
odeslaného e-mailu. Pouze v záhlaví rozhodnutí je jméno zmocněnce a e-mailová adresa X, která
však nebyla adresou pro doručování.
[5] Zároveň stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož v případě, kdy
správní orgán prvního stupně nebyl jednou úspěšný v doručování písemností na e-mailovou
adresu, odpadá povinnost žalovaného doručovat písemnosti na e-mailovou adresu. Pokud by
totiž žalovaný dospěl k závěru, že elektronický způsob komunikace nepřispívá k urychlení řízení,
pak by mohl odmítnout požadavek na doručování na elektronickou adresu. Musel by však
o takovém postupu stěžovatele vyrozumět. Tento názor dle stěžovatele potvrzuje i rozsudek
Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 60/2015 - 39.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odmítnutí žaloby považuje
za souladné se zákonem a odkázal na obsah správního spisu.
V.
[7] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžovatel považoval odmítnutí žaloby krajským soudem za nezákonné, neboť tvrdil,
že mu rozhodnutí žalovaného bylo doručeno až nahlédnutím jeho zástupce do spisu
dne 28. 11. 2014 a k dřívějšímu doručování neměl soud přihlížet.
[10] Podle §19 odst. 3 spr. ř. platí, že: Nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka
řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení
sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být
u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Podle §19 odst. 8 spr. ř. platí, že: Písemnosti uvedené
v odstavci 4 se na požádání adresáta doručují jiným způsobem podle tohoto zákona; v takovém případě platí,
že písemnost je doručena třetím dnem ode dne, kdy byla odeslána. V případě doručování na elektronickou adresu
platí, že písemnost je doručena v okamžiku, kdy převzetí doručované písemnosti potvrdí adresát datovou zprávou
podepsanou adresátem. Nepotvrdí-li adresát převzetí písemnosti nejpozději následující pracovní den po odeslání
zprávy, která se nevrátila jako nedoručitelná (odstavec 9), doručí správní orgán písemnost, jako by adresát
o doručení na elektronickou adresu nepožádal.
[11] Stěžovatel předně uváděl, že tvrzení o pokusu správního orgánu prvního stupně doručit
rozhodnutí na e-mailovou adresu zástupce stěžovatele nemají oporu ve spise. Nejvyšší správní
soud ze správního spisu ověřil, že poté, co byl stěžovatel předvolán k ústnímu jednání, zaslal
zástupce stěžovatele plnou moc s uvedením doručovací adresy X a dotaz, který se vztahoval
k ústnímu jednání (č. l. 12 a 12/1). Správní orgán zaslal k tomuto dotazu sdělení o možnosti
nahlížení do spisu, a to na uvedenou e-mailovou adresu (5. 5. 2014). Doručení na e-mailovou
adresu nebylo potvrzeno (úřední záznam č. l. 16), správní orgán tedy doručoval na adresu pobytu
zástupce stěžovatele. Zástupce stěžovatele byl vyzván k vyzvednutí zásilky dne 12. 5. 2014,
doručeno mu bylo fikcí dne 22. 5. 2014 (doručenky připojeny k č. l. 13).
[12] Správní orgán prvního stupně nicméně konal 7. 5. 2014 ústní jednání (předvolání bylo
stěžovateli řádně doručeno a stěžovatel svou neúčast neomluvil), na ústní jednání se nedostavil
ani stěžovatel ani jeho zástupce. Téhož dne vydal správní orgán rozhodnutí. Podle úředního
záznamu (č. l. 27) bylo 7. 5. 2014 ve 23.42 hodin doručeno vyjádření zástupce stěžovatele. Toto
vyjádření má 13 stran, přibližně uprostřed tohoto podání mezi věcnými argumenty proti obvinění
stěžovatele je uprostřed jednoho z odstavců zmíněno, že „v návaznosti na předvolání k výslechu
zasahujících policistů žádám správní orgán, Magistrát města Děčín a též odvolací správní orgán, Krajský úřad
Ústeckého kraje, o zaslání předvolání a veškerých dalších písemností na moji elektronickou adresu X“. Správní
orgán prvního stupně proto vypravil své rozhodnutí na obě e-mailové adresy zástupce
stěžovatele. Doručení na e-mailové adresy nebylo potvrzeno (úřední záznam č. l. 28), správní
orgán tedy doručoval na adresu pobytu zástupce stěžovatele. Zástupce stěžovatele byl vyzván
k vyzvednutí zásilky dne 14. 5. 2014, doručeno mu bylo fikcí dne 26. 5. 2014. Správní orgán
prvního stupně zároveň zaslal rozhodnutí i na adresu pobytu stěžovatele, který si ji vyzvedl dne
20. 5. 2014. Všechny doručenky o doručování na obě elektronické adresy a na adresy pobytu
zástupce stěžovatele i stěžovatele samotného jsou připojeny k č. l. 19 správního spisu.
[13] Pokus správního orgánu prvního stupně o doručení na e-mailové adresy zástupce
stěžovatele tak má oporu ve správním spise a Nejvyšší správní soud neshledal vady v postupu
tohoto správního orgánu při doručování. Námitka stěžovatele proto není důvodná.
[14] Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož v případě, kdy
správní orgán prvního stupně nebyl jednou úspěšný v doručování písemností na e-mailovou
adresu, odpadla povinnost žalovaného doručovat písemnosti na e-mailovou adresu. Stěžovatel
měl za to, že jej žalovaný měl vyrozumět o tom, že elektronický způsob komunikace nepřispívá
k urychlení řízení a že požadavek na doručování na elektronickou adresu odmítá.
[15] Stěžovatel zaslal prostřednictvím svého zástupce odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně dne 9. 7. 2014. Odvolání bylo odesláno z e-mailové adresy X. Správní
orgán prvního stupně spis postoupil žalovanému se svým stanoviskem, v němž žalovaného
upozornil na změnu doručovacích e-mailových adres zástupce stěžovatele. Žalovaný poté vydal
rozhodnutí o odvolání, které podle správního spisu zaslal na e-mailovou adresu X, z níž mu
přišlo potvrzení o doručení e-mailu (č. l. 37) nikoli však podepsané zaručeným elektronickým
podpisem (alespoň to z něj nevyplývá). Žalovaný tedy doručoval na adresu pobytu zástupce
stěžovatele. Zástupce stěžovatele byl vyzván k vyzvednutí zásilky dne 15. 9. 2014, doručeno mu
bylo fikcí dne 25. 9. 2014. Žalovaný zároveň zaslal rozhodnutí i na adresu pobytu stěžovatele,
který si ji vyzvedl dne 26. 9. 2014. Doručenky o doručování na adresy pobytu zástupce
stěžovatele i stěžovatele samotného jsou připojeny k č. l. 36 správního spisu.
[16] Pro posouzení této věci není podstatné, že žalovaný doručoval na adresu X, nikoli X (k
doručování na e-mailovou adresu s diakritickými znaménky srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu čj. 1 As 104/2015 - 27; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozhodnutí čj. 5 As 44/2010 - 56 totiž Nejvyšší
správní soud dovodil, že adresa pro doručování dle §19 odst. 3 spr. ř. sice může být sdělena i pro
řízení, která mohou být s dotyčnou osobou vedena i v budoucnu, ale toliko u téhož správního
orgánu. Sdělení doručovací adresy dle citovaného ustanovení proto nelze pojímat absolutně a
zcela neomezeně pro jakýkoli správní orgán, který kdykoli v budoucnu bude vést s dotyčnou
osobou jakékoli správní řízení. Není totiž vyloučeno, aby účastník řízení např. i pro řízení o
odvolání, popř. o mimořádném opravném prostředku si určil, právě např. i z důvodu urychlení
řízení, jinou doručovací adresu, popř. adresu elektronickou. Nelze přehlédnout, že závěry tohoto
rozsudku byly předmětem odborné kritiky (srov. Vedral, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha:
Bova Polygon, 2012, str. 248–249), nebyly však dosud překonány jiným rozhodnutím Nejvyššího
správního soudu ani předloženy k posouzení rozšířenému senátu (§17 s. ř. s.). Nejvyšší správní
soud v nyní posuzované věci neshledal důvod se od uvedených závěrů odchýlit.
[17] Účastník řízení je tedy oprávněn v dalších správních řízeních změnit doručovací adresu
a nelze bez dalšího vycházet z doručovací adresy sdělené účastníkem v jiném správním řízení
před jiným správním orgánem (srov. také rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
čj. 3 Ads 131/2011 - 44).
[18] Vůči žalovanému však zástupce stěžovatele neučinil žádný úkon, z něhož by bylo možné
určit, že si zvolil adresu pro doručování. Odvolání bylo sice podáno z elektronické adresy, to však
samo o sobě pro volbu doručovací adresy nestačí. Odvolání naopak v záhlaví i na místě podpisu
uvádělo jméno zástupce stěžovatele a jeho adresu pobytu. Požadavek účastníka řízení vůči
správnímu orgánu, aby mu doručoval písemnosti na adresu pro doručování nebo
na elektronickou adresu, je však podáním ve smyslu §37 spr. ř. a musí tedy splňovat náležitosti
podání (viz rozhodnutí čj. 5 As 44/2010 - 56 a čj. 3 Ads 131/2011 - 44). Žádné jiné podání než
blanketní odvolání stěžovatel žalovanému nezaslal. Volbu adresy pro doručování tak neučinil
náležitým způsobem ani v odvolání ani v jiném podání vůči žalovanému. Žalovaný tak nebyl
povinen doručovat na žádnou elektronickou adresu a mohl doručovat přímo na adresu pobytu
zástupce stěžovatele. Tam mu rozhodnutí doručil fikcí dne 25. 9. 2014. Pokud mu doručoval
i na elektronickou adresu, není to vadou, která by za popsaných okolností mohla způsobit
nezákonnost jeho rozhodnutí.
[19] Ani námitka stěžovatele týkající se postupu žalovaného při doručování tak nebyla
důvodná. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje i s následným zhodnocením krajského
soudu, že žaloba stěžovatele byla opožděná (dle §72 odst. 1 s. ř. s.).
[20] Nejvyšší správní soud jen závěrem podotýká, že v předložené věci se odráží právní zásada
vigilantibus iura (práva náleží bdělým), a to kromě uplatnění právní fikce při doručování i tak,
že stěžovatel měl v souladu s touto zásadou zodpovědně volit svého zástupce, který by skutečně
hájil jeho práva. V této souvislosti lze poukázat na dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu čj. 8 As 55/2015 - 26 týkající se téhož zástupce (obecného zmocněnce), v němž soud
uvedl, že „Nejvyšší správní soud nemohl v projednávané věci přehlédnout, že výše již opakovaně označenou
elektronickou adresu pro doručování obsahující diakritická znaménka stěžovatel (žalobce), resp. jeho zástupce,
v rámci svých podání za doručovací adresu výslovně nikde neoznačil a neuvedl ji ani nikde v záhlaví svých podání.
Požadavek na doručování na tuto adresu zmínil stěžovatel pouze v rámci textu svého obsáhlého podání, a to navíc
‘ukrytou’ v části týkající se důkazů navrhovaných pro správní řízení. Naopak adresu trvalého pobytu, na kterou
mu bylo rozhodnutí žalovaného nakonec doručeno, uvedl v záhlaví svých podání adresovaných správnímu orgánu I.
stupně i žalovanému. Stejně tak lze upozornit na to, že dané rozhodnutí mu bylo doručeno i na elektronickou
adresu, kterou v plné moci předložené správnímu orgánu I. stupně taktéž označuje za adresu doručovací. Výše
uvedené pak nutně vede Nejvyšší správní soud k závěru, že obdobně jako ve věcech vedených u zdejšího soudu
např. pod sp. zn. 3 As 139/2014, sp. zn. 9 As 162/2014 nebo sp. zn. 9 As 144/2014 (byť se změněnou
‘procesní taktikou’) představuje popsané využití elektronické adresy pro doručování s využitím diakritických
znamének i v tomto případě předem promyšlený procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat
správní řízení, resp. generovat v rámci řízení problémové situace, jež mohou s určitou mírou pravděpodobnosti vést
k formálním pochybením správních orgánů, a dosáhnout tak v důsledku toho prekluze odpovědnosti za přestupek
(srov. např. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 As 76/2015 - 37). Takový
postup nelze akceptovat a poskytovat mu soudní ochranu.“
VI.
[21] Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu