ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.275.2016:50
sp. zn. 7 As 275/2016 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Mgr. H. A. H.,
zastoupený Mgr. Janem Burdychem, advokátem se sídlem Pekařská 398/4, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 963/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, č. j. 9 A 13/2013 –
39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 27. 4. 2009, čj. VS-4241/53/2/1991, neudělilo
žalobci státní občanství České republiky. Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 8. 9. 2009, č.j. MV-
44928/VS-2009-3, nevyhověl rozkladu žalobce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
22. 11. 2011, č. j. 6 Ca 322/2009 - 68, zrušil rozhodnutí o rozkladu pro nepřezkoumatelnost
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[2] Ministerstvo vnitra novým rozhodnutím ze dne 3. 8. 2012, čj. VS-4241/53/2-1991,
žalobci opět neudělilo státní občanství z důvodu, že nesplnil podmínku dle §7 odst. 1 písm. e)
zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státním občanství“). Žalobce porušil §103 písm. h)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), neboť bez zbytečného odkladu neodevzdal od 15. 2. 2011 neplatný cizinecký pas,
a dále se dopustil porušení povinností vyplývajících ze zvláštních předpisů upravujících veřejné
zdravotní pojištění tím, že včas nehradil pojistné na veřejné zdravotní pojištění. Ministerstvo
vnitra ve věci současně neshledalo důvody zvláštního zřetele hodné pro prominutí nesplnění
této podmínky ve smyslu §11 odst. 4 zákona o státním občanství.
[3] Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 15. 11. 2012, čj. MV-108865-27/VS-2012, zamítl
rozklad žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí.
II.
[4] Rozhodnutí ministra vnitra napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Soud
žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 9 A 13/2013 - 39.
[5] Městský soud předeslal, že žalobce nerozporoval porušení povinnosti vyplývající
ze zákona o pobytu cizinců ani porušení povinností na poli veřejného zdravotního pojištění.
Má však za to, že jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby odůvodnilo závěr o nesplnění
podmínky dle §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Soud této námitce nepřisvědčil.
[6] Jednou ze základních povinností cizince je odevzdat neplatný cizinecký pas, jak stanoví
§103 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Žalobce tak ovšem učinil až po více jak jednom
a půl roce. Absence případného poučení či správního postihu ze strany správního orgánu
nezbavuje žalobce jeho povinnosti ani nesnižuje závažnost jejího porušení. Žalobce opakovaně
žádal o vydání nového cizineckého pasu, přesto se řádně neseznámil s právními předpisy
tuto problematiku upravujícími. Správní orgány hodnotily porušení této povinnosti z hlediska
proporcionality s ohledem na délku jejího trvání, jakož i to, že žalobci nic objektivně nebránilo
cizinecký pas odevzdat. Výzva správního orgánu, aby žalobce předložil rozhodnutí ve věci žádosti
o vydání cizineckého pasu, není podle soudu v rozporu s §6 odst. 2 správního řádu. Ačkoliv
si správní orgán prvního stupně mohl učinit zjištění z úřední evidence, toto dílčí procesní
pochybení nemohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
[7] S ohledem na možnou změnu skutkových okolností po vydání zrušujícího rozsudku
č. j. 6 Ca 322/2009 - 68, správní orgán prvního stupně doplnil dokazování o zjištění aktuálního
stavu. Nicméně ani po vydání předchozího rozhodnutí žalobce neplnil své povinnosti v oblasti
veřejného zdravotního pojištění. Také v průběhu roků 2010 až 2012 nehradil stanovené zálohy
pojistného v řádné výši a termínech, byť v daleko menším rozsahu než v průběhu let 2003
až 2008. Žalobce vzniklé dluhy dodatečně uhradil až v souvislosti s řízením o žádosti o státní
občanství. Správní orgány proto podle soudu nepochybily, pokud porušování povinností v oblasti
veřejného zdravotního pojištění posuzovaly za období jak předcházející prvnímu rozhodnutí
(2008, 2009), tak za období před vydáním napadeného rozhodnutí (2011, 2012).
[8] Městský soud v tomto směru uzavřel, že dlouhodobé opakované, a tedy hrubé,
porušování povinností v oblasti veřejného zdravotního pojištění a zákona o pobytu cizinců,
ve svém souhrnu, s přihlédnutím k závažnosti a délce trvání těchto porušení, dosáhlo takové
intenzity, že založilo nesplnění podmínky dle §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství.
Odůvodnění:
správních orgánů ve smyslu zohlednění zásady proporcionality je sice stručné,
nicméně dostatečné a souladné s judikaturou.
[9] Soud dále odmítl argumentaci ohledně žalobcovy neznalosti zákona o pobytu cizinců
či důvodů neplnění povinností na úseku veřejného zdravotního pojištění (manželka omylem
zadala jinou výši trvalého příkazu), neboť neznalost zákona neomlouvá. Po cizinci, který žádá
o udělení státního občanství, lze oprávněně požadovat znalost několika v zákoně o státním
občanství uvedených právních předpisů. Orientace v těchto předpisech svědčí o řádné integraci
žadatele a jeho skutečné snaze stát se plnoprávným občanem. Bagatelizování porušování právních
předpisů svědčí o nerespektování českého právního řádu, tím spíše za situace, kdy žalobce
z důvodu opakovaně podávaných žádostí o udělení občanství věděl, že po něm budou
požadovány doklady prokazující splnění právních povinností.
[10] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku směřující proti nedostatečně odůvodněné
správní úvaze. Správní orgán prvního stupně řádně zhodnotil okolnosti, za nichž žalobce porušil
právní předpisy i jeho osobní a rodinné poměry. Byť jsou dlouhodobý pobyt žalobce v České
republice a jeho rodinné vazby významným integračním prvkem, žalobce nebyl schopen dostát
svým povinnostem vyplývajících z českého právního řádu. Rovněž tak skutečnost, že nemá
jiné státní občanství, nemůže být důvodem pro prominutí nesplnění podmínky stanovené
v §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Žalobce má v České republice trvalý pobyt,
může zde vykonávat výdělečnou činnost, díky cizineckému pasu mohl vycestovat. Okolnosti,
jimiž omlouval porušení svých právních povinností, nelze považovat za relevantní důvody hodné
zvláštního zřetele ve smyslu §11 odst. 4 zákona o státním občanství.
[11] Žalovaný v napadeném rozhodnutí správní úvahu pouze doplnil o osvětlení výjimečnosti
prominutí nesplnění zákonných podmínek. Žalobce ovšem v rozkladu neuvedl žádné nové
skutečnosti. Městský soud uzavřel, že v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů byla správní
úvaha týkající se §11 odst. 4 zákona o státním občanství řádně užita, nevybočila z mezí a hledisek
stanovených zákonem, byla logickým vyústěním předchozího hodnocení skutkových zjištění
(a to i z hlediska proporcionality) a respektovala i závazný právní názor vyslovený v rozsudku
č. j. 6 Ca 322/2009 - 68.
III.
[12] Proti rozsudku městského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů
vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[13] Stěžovatel nesouhlasí, že porušení zákona o pobytu cizinců a předpisů na úseku veřejného
zdravotního pojištění byla v jeho případě natolik závažná, aby žalovaný mohl konstatovat
nesplnění podmínky stanovené v §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství.
[14] K porušení §103 písm. h) zákona o pobytu cizinců, stěžovatel uvedl, že o povinnosti
odevzdat cizinecký pas nevěděl, neboť předmětný zákon je velmi obsáhlý, a nejednal tedy
úmyslně. Jakmile jej žalovaný na tuto skutečnost upozornil, zjednal nápravu. Stěžovatel
měl cizinecký pas celou dobu u sebe a nikterak jej nezneužil. Ačkoliv je jedním z principů dobré
správy princip vstřícnosti, správní orgán stěžovatele neupozornil na toto pochybení, přestože
s ním opakovaně jednal ve věci vydání nového cizineckého pasu. Nepoučení stěžovatele
významně snižuje závažnost porušení předmětné povinnosti. Nelze odhlédnout ani o toho,
že stěžovatel nebyl za porušení této povinnosti sankcionován.
[15] Potřebné intenzity nedosáhlo ani porušení předpisů na poli veřejného zdravotního
pojištění. Žalovaný své rozhodnutí opřel o nedoplatky z let 2003 až 2008, přestože je stěžovatel
uhradil a žalovaný je zohlednil v předchozích žádostech o udělení občanství. Aprobováním
takového přístupu by byl stěžovatel jednou pro vždy vyloučen z možnosti získat občanství.
Od posledního rozhodnutí o neudělení státního občanství v roce 2009 se stěžovatel nedopustil
dlouhodobého či hrubého porušení povinností na poli veřejného zdravotního pojištění. V roce
2010 platil omylem měsíční zálohy na pojistné o 11 Kč nižší a mezi lety 2010 až 2012 se ocitnul
několikrát v prodlení, nicméně to bylo vždy jen v řádu dní. Veřejná zdravotní pojišťovna vůči
němu ani neuplatnila penále, neboť nepřesáhlo 100 Kč za kalendářní rok.
[16] Rozhodnutí žalovaného i městského soudu nerespektovala zásadu proporcionality.
Stěžovatel má za to, že správní orgán má v tomto směru zohlednit dobu, kdy k porušením
zákona došlo, sankce, které zákony za toto porušení ukládají a zda takové sankce byly vůči
žadateli uplatněny a rovněž i skutečnost, zda následky porušení stále trvají. K možnosti
konstatovat nesplnění §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství lze přistoupit
jen při závažnějším porušení právních předpisů, neboť každé porušení právních předpisů by jinak
znamenalo povinnost správního orgánu přistoupit k posuzování, zda věc nepředstavuje případ
hodný zvláštního zřetele ve smyslu §11 odst. 4 daného zákona. Stěžovatel považuje tuto oblast
za netransparentní, neboť zákon nedefinuje případy hodné zvláštního zřetele.
[17] Žalovaný nezdůvodnil, proč stěžovatelův případ nepatří mezi případy hodné zvláštního
zřetele, ačkoliv k tomu byl výslovně zavázán zrušujícím rozsudkem městského soudu
č. j. 6 Ca 322/2009 - 68. Skutečnost, že stěžovatel pobývá v České republice již od roku 1982,
jeho manželka i děti mají české občanství, i když on sám je osobou bez státního občanství,
což mu komplikuje osobní i pracovní život, představují důvody hodné zvláštního zřetele. Ačkoliv
žalovaný nerespektoval právní názor městského soudu, soud v novém rozhodnutí již shledal
správní úvahu žalovaného jako dostatečnou. Tento závěr je podle stěžovatele nesprávný
a neodpovídá obsahu obou napadených správních rozhodnutí.
[18] Stěžovatel závěrem kasační stížnosti pro podporu své argumentace obsáhle citoval
z judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III ÚS 153/97) a Nejvyššího
správního soudu (rozsudky ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 - 78, ze dne 20. 8. 2009, č. j. 5 As
39/2009 - 81 a ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As 51/2007 - 105).
IV.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel opakovaně neplnil
své povinnosti na úseku veřejného zdravotního pojištění, a to i v době, kdy již probíhalo řízení
o jeho žádosti o udělení státního občanství. Žalovaný posuzoval plnění stěžovatelových
povinností od doby udělení trvalého pobytu. Stěžovatel nemohl získat občanství ani s ohledem
na skutečnost, že bez zbytečného odkladu neodevzdal neplatný cizinecký pas. Učinil
tak až po doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný nemusel stěžovatele
na tuto skutečnost upozornit. Správní řízení bylo vedeno v souladu s právními předpisy
a obě správní rozhodnutí vycházela ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Užité správní uvážení
nevybočilo ze zákonných mezí, je v souladu s pravidly logického usuzování a podklady
pro rozhodnutí byly zjištěny řádným způsobem. Dlouhodobý pobyt stěžovatele v České
republice, pevné sociální vazby i skutečnost, že je osobou bez státního občanství, nepředstavují
podle žalovaného důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §11 odst. 4 zákona o státním
občanství.
V.
[20] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Podstatou projednávané věci je posouzení, zda stěžovatel splnil podmínku pro přiznání
státního občanství dle §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, příp. zda se u něj nejedná
o případ hodný zvláštního zřetele dle §11 odst. 4 téhož zákona, v jehož rámci by bylo možno
nesplnění dané podmínky prominout a dále posouzení, zda je napadené správní rozhodnutí
v tomto rozsahu dostatečně odůvodněno.
[23] K soudnímu přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství Nejvyšší správní soud
předesílá, že n a udělení státního občanství nemá cizinec ze zákona právní nárok, neboť
je výsostným právem státu určit, s kým „vstoupí“ do státoobčanského svazku. O jeho udělení
rozhoduje pouze a toliko veřejná správa, nikoliv soudy. Úkolem soudu pak není nahrazovat
správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením
soudním, ale pouze posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně
vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a plně zjistil skutkový stav, a zda tam,
kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek
stanovených zákonem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5 As
51/2007 - 105, všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[24] Zákon o státním občanství stanovuje v §7 odst. 1, příp. §10 odst. 3 podmínky, které
musí žadatel splňovat, aby mu mohlo být státní občanství uděleno. Pokud cizinec zákonné
předpoklady nesplňuje, nelze mu státní občanství udělit. Výjimkou jsou případy stanovené v §11
téhož zákona, kdy lze nesplnění zákonných předpokladů prominout. Jedná se však pouze
o možnost, nikoliv povinnost správního orgánu.
[25] V případě stěžovatelovy (opakované) žádosti o udělení státního občanství bylo shledáno,
že nesplňuje podmínky vymezené v §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství, podle
kterého lze státní občanství udělit osobě, která plní povinnosti vyplývající mimo jiné ze zákona
o pobytu cizinců a předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění. Stěžovatel uznal, že včas
nehradil pojistné na veřejné zdravotní pojištění a že po dobu více jak jednoho a půl roku
neodevzdal neplatný cizinecký pas.
[26] Plnění zákonných povinností vymezených v §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním
občanství je základním předpokladem pro začleňování cizince do české společnosti. Vyjadřuje
respekt cizince ke státu, o jehož občanství žádá. Mezi účastníky řízení není sporu
o tom, že porušení povinností stanových v uvedeném ustanovení musí být hodnocena
z hlediska proporcionality. Ne každé porušení zákonné povinnosti je důvodem
pro „diskvalifikaci“ žadatele z možnosti získání státního občanství. Rozhodující správní
orgán musí dostatečně přihlédnout k závažnosti porušení právního předpisu, jeho dopadům
a k okolnostem podstatným pro zhodnocení jeho závažnosti, aby bylo skutečně naplněno
riziko pokračování v porušování povinností ze strany žadatele. Smyslem a účelem podmínky
pro udělení státního občanství dle daného ustanovení je vyloučit z možnosti nabytí státního
občanství žadatele, který po dobu svého dosavadního pobytu na území České republiky
porušoval právní předpisy a je zde současně důvodné reálné nebezpečí, že by takový cizinec
pokračoval v závažném porušování právních povinností i jako občan České republiky. Česká
republika má pak veřejný zájem na tom, aby taková osoba občanství nenabyla. Porušení zákona,
která lze hodnotit jen jako opomenutí bez větší závažnosti, pak závěr o nesplnění uvedené
podmínky neodůvodňují, a to zejména za situace, kdy žadatel zjevně nechtěl právní předpisy
obcházet či cíleně porušovat. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008,
č. j. 5 As 51/2007 - 105, ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 As 31/2005 – 87, ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 2 As 55/2007 – 77, nebo ze dne 22. 11. 2006, č. j. 10 Ca 155/2006 - 116, publ. pod
č. 1117/2007 Sb. NSS).
[27] Při posuzování toho, zda stěžovatel splňuje všechny zákonné podmínky ve smyslu §7
odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství bylo zjištěno, že nehradil řádně a včas veřejné
zdravotní pojištění. Jak již konstatoval městský soud, z vyúčtování pojistného na veřejné
zdravotní pojištění plyne, že stěžovatel měl od 1. 7. 1993 do 13. 2. 2009 a od 4. 11. 2010
do 15. 5. 2012 prakticky soustavně nedoplatky na veřejném zdravotním pojištění, které
opakovaně doplácel většími jednorázovými platbami (např. dne 22. 10. 2003 částkou 16 000 Kč,
dne 24. 11. 2003 částkou 31 385 Kč, dne 31. 1. 2008 částkou 6 485 Kč, dne 30. 12. 2008 částkou
7 753 Kč, dne 13. 2. 2009 částkou 1 700 Kč, dne 13. 4. 2011 částkou 1 605 Kč, dne 20. 1. 2012
částkou 3 340 Kč). Za nedoplatky vzniklé za roky 1993 až 2004 a 2006 až 2008 mu bylo
opakovaně vyměřeno penále. Byť se v následujícím období let 2010 až 2012 platební morálka
stěžovatele výrazně zlepšila, i v tomto období nadále opakovaně nehradil stanovené zálohy
pojistného v řádné výši a termínech.
[28] Z uvedeného vyplývá, že jednání stěžovatele nemělo jen charakter bagatelního
a omluvitelného porušení právních předpisů ve smyslu §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním
občanství, u něhož by se dalo uvažovat o aplikaci principu proporcionality. Stěžovatel
se nedopustil pouze výjimečného či jednorázového porušení právních povinností, ale naopak
opakovaně a dlouhodobě porušoval povinnost hradit řádně a včas pojistné na zdravotní pojištění.
Vzniklé dluhy sice dodatečně uhradil, ale vždy až po jejich vzniku jednorázovými většími
částkami. Skutečnost, že i po vydání zrušujícího rozsudku městského soudu byly u stěžovatele
nadále evidovány nedoplatky pojistného, svědčí o jeho nedostatečné platební morálce. Stěžovatel
byl nepochybně obeznámen se zákonnými předpoklady, které budou posuzovány v souvislosti
s řízením o žádosti o státní občanství. Bylo proto v jeho zájmu, aby před správním orgánem
prokázal, že v jeho případě už nebude docházet k porušování předpisů na úseku veřejného
zdravotního pojištění. Po žadateli o udělení státního občanství lze dle smyslu a účelu zákona
o státním občanství požadovat bezpodmínečné plnění veškerých zákonných povinností, pokud
se nejedná, ve smyslu zmiňovaného principu proporcionality, o porušení marginální, či zcela
jednorázová. O taková porušení se však s ohledem na opakované neplacení záloh ze strany
stěžovatele a vznik opakovaných nedoplatků v řádu tisíců, zcela jistě nejednalo.
[29] K zákonem o státním občanství vyžadované bezúhonnosti nepřispívá ani zjištění,
že stěžovatel neodevzdal po dobu více jak jednoho a půl roku neplatný cizinecký pas,
jak mu to ukládá §103 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu předloženého spisu
vyplývá, že ačkoliv cizineckému pasu vypršela platnost dne 14. 2. 2011, stěžovatel jej odevzdal
až po doručení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tj. dne 23. 8. 2012.
[30] Ačkoliv by toto porušení zákona o pobytu cizinců samo o sobě nemuselo zakládat
nesplnění zmíněné zákonné podmínky pro udělení státního občanství, je třeba nahlížet
na stěžovatelovo jednání jako na celek. Stěžovatel nemůže neodevzdání cizineckého pasu
ospravedlňovat tvrzením, že o této povinnosti nevěděl. Již městský soud v tomto směru správně
poukázal na zásadu „neznalost zákona neomlouvá.“ Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 12. 3. 2015, č. j. 10 Azs 262/2014 – 49, tato zásada nepředpokládá, že každý zná doslovné
znění všech právních předpisů. Je založena na odpovědnosti každého za pečlivé zvážení situace,
ve které se nachází, za uvědomění si, že musí mít přehled o svých právech a povinnostech
z ní vyplývajících.
[31] Je zřejmé, že cizinec, byť pobývající určitou dobu na území České republiky, má o obsahu
právních předpisů nižší obecné povědomí. Stěžovatel ovšem žije v České republice již od roku
1982 a trvalý pobyt má povolen od roku 1991. Nejvyšší správní soud proto trvá na tom,
že vzhledem k takto dlouhé době a nadto při snaze získat české státní občanství by stěžovatel
již měl mít dobré povědomí o právech a povinnostech vyplývajících pro něj ze zákona o pobytu
cizinců. Zákon o pobytu cizinců, na jehož základě zde pobýval, je sice obsáhlý předpis, jak tvrdil
i stěžovatel, nicméně daná povinnost pro něj vyplývala přímo z §103, nadepsaném jako
„Povinnosti cizince“. O tomto ustanovení měl mít stěžovatel řádné povědomí. Povinnost
odevzdat policii bez zbytečného odkladu neplatný cizinecký pas je v uvedeném ustanovení
zakotvena již od počátku účinnosti daného zákona, a proto nemohla být pro stěžovatele
ani nikterak překvapivá. Je v nejvyšším zájmu žadatele o státní občanství, aby si zjistil jednak
veškeré informace nezbytné pro legální pobyt na území a jednak aby splnil podmínky
bezúhonnosti, jak je vyžaduje zákon o státním občanství. Na závěr o tom, že stěžovatel nesplnil
povinnost, která mu vyplývá z §103 písm. h) zákona o pobytu cizinců, nemůže mít vliv
ani skutečnost, že jej správní orgán nevyzval k předložení neplatného cizineckého pasu.
[32] Městský soud a před ním i žalovaný (na rozhodnutí ministerstva vnitra a ministra vnitra
je třeba pohlížet jako na jeden celek) správně provedli hodnocení proporcionality ve vztahu
k případu žadatele. Ze stěžovatelem poukazované judikatury Nejvyššího správního soudu
je patrný důraz na intenzitu závažnosti porušení plnění povinností vyplývajících mimo jiné
z právních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění a pobyt cizinců na území České
republiky. Vždy je však nutné přihlížet ke konkrétním okolnostem posuzované věci. Žalovaný
i městský soud náležitě zdůvodnily, proč závažnost provinění stěžovatele je ve svém v souhrnu
dostatečně intenzivní a svědčí pro závěr o nesplnění požadavků stanovených v §7 odst. 1
písm. e) zákona o státním občanství. I pokud by bylo možno uvažovat o tom, zda jednotlivá
pochybení jsou dostatečně závažná, je třeba přihlížet k závažnosti vytýkaného jednání jako
k celku. Stěžovatelova argumentace o neznalosti zákona o pobytu cizinců nebo důvodů vzniku
nedoplatků na veřejném zdravotním pojištění nepředstavuje důvody, pro které by měl být princip
proporcionality k jeho prospěchu aplikován. Lze zopakovat, že s ohledem na opakovanou žádost
o udělení státního občanství je zřejmé, že stěžovatel si musel být vědom svých povinností,
přičemž v jejím plnění mu nebránily žádné objektivní skutečnosti.
[33] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že při zohledňování principu
proporcionality je při posuzování plnění zákonných povinností třeba přihlížet i k běhu času.
Zákon o státním občanství nevylučuje možnost podávat opakovanou žádost o státní občanství
a rozhodnutí o neudělení státního občanství rozhodně nezakládá existenci překážky věci
rozhodnuté (res administrata). Absolutní a časově neomezené zkoumání plnění zákonných
povinností dle §7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství by ve své podstatě znamenalo,
že opožděné hrazení plateb na zdravotním pojištění kdykoli v minulosti by žadateli doživotně
zamezilo nabýt státního občanství, což je zajisté v rozporu se smyslem a účelem zákona.
To ovšem na druhou stranu neznamená, že nelze zohlednit časově vzdálenější jednání žadatele.
Je především třeba zhodnotit, zda se žadatel z předchozího právně závadného jednání „poučil“,
pročež u něj následně k porušování právních předpisů nedošlo buď vůbec, nebo v takové míře,
aby to bez větších pochyb mohlo z hlediska principu proporcionality založit nesplnění podmínky
dle §7 odst. 1 písm. e) daného zákona. Jak již ale bylo uvedeno výše, taková situace u stěžovatele
doposud nenastala.
[34] Nad rámec nutného odůvodnění pak Nejvyšší správní soud upozorňuje na právní úpravu,
která vyplývá z nově přijatého zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky
a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky). Podle §14 odst. 6
daného zákona bude dodržování požadovaných právních předpisů zkoumáno jen za poslední
tři roky předcházející dni podání žádosti o udělení státního občanství. Takové časové omezení
ovšem předchozí zákon č. 40/1993 Sb., jenž se užije v posuzované věci, neobsahoval. Správní
orgány proto nepochybily, pokud zkoumaly stěžovatelovu platební morálku také ve vztahu
k období předcházejícímu vydání prvního rozhodnutí ve věci (stěžovatel požádal o udělení
státního občanství již dne 21. 9. 2008).
[35] Pokud správní orgán shledá v porušení povinností vyplývajících z §7 odst. 1 písm. e)
zákona o státním občanství nesplnění podmínky pro udělení státního občanství, je následně
povinen provést správní úvahu dle §11 odst. 4 téhož zákona, a sice zkoumat, zda cizincův případ
nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro který by bylo možné nesplnění uvedené
podmínky prominout. Ani v tomto směru neshledal Nejvyšší správní soud kasační námitky
jako oprávněné.
[36] Městský soud i správní orgán poukazovaly na vícero pochybení stěžovatele v průběhu
času a zdůvodnily i to, z jakého důvodu neshledaly podmínky pro postup dle §11 odst. 4 zákona
o státním občanství. Již bylo uvedeno, i pokud by bylo možno uvažovat o tom, zda jednotlivá
pochybení (zejména ta vztahující se k období bezprostředně předcházejícímu vydání napadeného
rozhodnutí) jsou dostatečně závažná, je třeba přihlížet k jednání stěžovatele jako k celku.
Stěžovatel netvrdil, že by jeho nedostatečná platební morálka v případě plateb veřejného
zdravotního pojištění byla způsobena z důvodů zvláštního zřetele hodných (např. nemoc, těžká
sociální situace atp.). Ani jeho dosavadní integrace do české společnosti, délka celkového
i trvalého pobytu v České republice, ani jeho rodinné zázemí, doposud nepostačovaly
k tomu, aby se stěžovatel dostatečně obeznámil a ztotožnil se svými povinnostmi vyplývajícími
z právního řádu České republiky. Stěžovatel žádal o státní občanství, tedy nejvyšší pobytový
režim. Vzhledem k dlouhodobému pobytu na území České republiky by měl mít tyto povinnosti
natolik osvojené, aby je řádně plnil. To se ovšem nestalo. Žalovaný proto nepochybil, pokud
v daném případě neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro prominutí nesplnění zákonných
podmínek. Má-li stěžovatel skutečný zájem o vstup do státoobčanského režimu, je třeba,
aby v budoucnu již bezvýhradně plnil povinnosti, jež vyplývají z §7 odst. 1 zákona o státním
občanství, resp. z §13 a §14 nově účinného zákona č. 186/2013 Sb.
[37] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
městského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[38] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu