ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.312.2016:26
sp. zn. 7 As 312/2016 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. Š., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze
dne 14. 10. 2016, č. j. 61 A 8/2016 – 73,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Městský úřad Svitavy rozhodnutím ze dne 14. 8. 2015, čj. 44313-15/OD-bim/2115-2015,
uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 ve spojení s §18
odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Žalobce se přestupku dopustil
tím, že dne 21. 2. 2015 v 8:53 hod. na silnici I/35 v katastru obce Mikuleč ve směru Litomyšl -
Moravská Třebová, mimo obec Mikuleč, řídil vozidlo tov. zn. Hyundai Sonata, reg. zn. vozidla X,
rychlostí 153 km/h (148 km/h po odečtení možné odchylky měření), čímž překročil nejvyšší
dovolenou rychlost (90 km/h) o 58 km/h. Za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši
7 000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců a povinnost nahradit náklady
řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 12. 2015, čj. KrÚ 82375/2015/ODSH/12, zamítl
odvolání žalobce a shora uvedené rozhodnutí o přestupku potvrdil.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 10. 2016,
č. j. 61 A 8/2016 - 73.
[4] Krajský soud konstatoval, že žalobci se nepodařilo zpochybnit průběh ani výsledek
měření rychlosti jeho vozidla. Měření bylo provedeno řádně, přičemž správní orgány zjistily
skutkový stav bez důvodných pochybností, jak jim ukládá §3 správního řádu. Ve správním řízení
byla jednoznačně prokázána platnost kalibrace použitého měřidla i proškolení obou zasahujících
policistů. Krajský soud za ryze účelovou označil pochybnost žalobce o tom, zda policisté nebyli
proškoleni z obsluhy jiného měřícího zařízení, pokud namísto RAMER 7CCD uvedli název
rychloměru „CCD7“.
[5] Rovněž jako účelové a nevěrohodné vyhodnotil krajský soud tvrzení žalobce,
že s ním ve vozidle cestovala M. V. Údajná spolujezdkyně měla podle žalobce dosvědčit, že
v autě byl zapnutý tempomat s omezením rychlosti na 140 km/h. Žalobce ve svém blanketním
odvolání výslech této svědkyně nenavrhl. Soudu je z jeho rozhodovací činnosti známo, že M. V.
vystupovala jako obecná zmocněnkyně v případech jiných přestupců. Soud proto předpokládá, že
pokud by skutečně byla přítomna ve vozidle, žalobce by nepodepsal úřední záznam, v němž je
výslovně uvedeno, že byl ve vozidle sám. Ani vyslechnutý policista L. B. nepotvrdil přítomnost
další osoby ve vozidle. Žalobce přitom ani v obecné rovině nezpochybnil nestrannost zasahující
policejní hlídky.
[6] Ohledání žalobcova vozidla za účelem zjištění, zda je opatřeno tempomatem, by bylo
podle soudu nadbytečné, neboť tempomat není autorizovaným a kalibrovaným zařízením
určeným pro měření rychlosti projíždějících vozidel. Z judikatury Nejvyššího správního soudu
vyplývá, že i v případě jeho nefunkčnosti či zkreslené funkce je řidič zodpovědný za dodržování
pravidel silničního provozu. Ani případný výslech spolujezdkyně by nemohl vnést do zjištěného
skutkového stavu žádné novoty, neboť za prokázanou je nutno brát tu rychlost, která byla
zjištěna autorizovaným kalibrovaným měřícím zařízením. Správnost měření byla prokázána
také výpovědí policisty L. B. Ani z fotografie z měření nejsou patrné žádné indicie, které
by mohly vnést pochybnosti do závěru o správnosti provedeného měření. Žalobce nezpochybnil
výsledek měření žádným jiným konkrétně podloženým tvrzením. Vyjádření AMS K22
zn. 5/AMS/2014, podle kterého došlo k chybnému měření v případě jiného řidiče, není v dané
věci relevantní. Proto jím nebyl ani prováděn důkaz.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stran nedostatečného vymezení místa spáchání
přestupku. Otázka, zda se jedná či nejedná o místo v katastru obce Mikuleč, nemůže vést
k jeho neurčitosti. Místo spáchání přestupku je dostatečně vymezeno uvedením kilometráže,
typem a číslem pozemní komunikace, směrem jízdy a dále tím, že se nachází mimo obec Mikuleč.
Dostatečné místní vymezení společně s časovým určením a popisem způsobu spáchání skutku
zajišťuje jeho nezaměnitelnost, což je klíčové z důvodu zachování zásady ne bis in idem.
[8] K namítané absenci formy zavinění ve výroku rozhodnutí krajský soud konstatoval,
že taková povinnost byla zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
předepsána až ode dne 1. 10. 2015. Právní úprava, platná ke dni vydání rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně (tj. 14. 8. 2015), požadovala vyslovení viny ve výroku rozhodnutí, nikoliv
uvedení konkrétní formy zavinění. Formou zavinění v podobě vědomé nedbalosti se správní
orgán prvního stupně zabýval v odůvodnění rozhodnutí. Krajský soud uzavřel, že ani z usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 55,
nelze dovodit, že by výrok rozhodnutí měl obsahovat uvedení počtu zaznamenaných bodů
v důsledku spáchaného přestupku. Takovou okolnost vyslovil rozšířený senát pouze ve vztahu
k právní úpravě de lege ferenda.
III.
[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti předně namítl, že nepřekročil rychlost o 58 km/h, neboť
měl na tempomatu nastavenou rychlost 140 km/h. Povolenou rychlost mohl tedy překročit
nejvýše o 47 km/h. Tento rozdíl je podstatný z hlediska právní kvalifikace jeho jednání. Ačkoliv
k prokázání této skutečnosti stěžovatel navrhl provedení dokazování, poprvé až krajský soud
se vyjádřil k tomu, z jakých důvodů tak neučinil. Chybějící odůvodnění neprovedení důkazů nelze
zhojit následnou argumentací krajského soudu.
[11] Tvrzení krajského soudu, že policisté byli proškoleni a funkčnost rychloměru Ramer
7CCD byla ověřena, nepovažuje stěžovatel za relevantní. I neověřený rychloměr může změřit
rychlost nesprávně, k čemuž stěžovatel předložil krajskému soudu vyjádření výrobce.
Ani skutečnost, zda byli policisté proškolení, není relevantní. Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 As 77/2015 – 37, konstatoval, že poukaz na to, že měření provedli
proškolení policisté, neodpovídá na výtku stěžovatele, že rychloměr byl v daném konkrétním
případě použit nesprávně. Stejně tak platí, že i kalibrovaný rychloměr ovládaný proškoleným
policistou může změřit rychlost nesprávně. Stěžovatel se navrženými důkazy snažil vyvolat
důvodnou pochybnost, resp. stav, který by vedl k nutnosti dalšího dokazování. Za situace,
kdy bezchybně fungující tachometr (což stěžovatel navrhoval prokázat) ukazuje rychlost nižší,
než kterou naměřil rychloměr, dojde ke zpochybnění měření provedeného rychloměrem.
Za takové situace je pak vhodné nechat odborně přezkoumat provedené měření nebo ověřit,
zda rychloměr neztratil důležitou metrologickou vlastnost ve smyslu §7 odst. 2 písm. e) vyhlášky
č. 262/2000 Sb. Je tedy zřejmé, že odmítnutí provedení důkazů mohlo mít vliv na zákonnost
rozhodnutí. Správní orgán ovšem stěžovateli neumožnil prokázat onu důvodnou pochybnost
stran průkaznosti provedeného měření.
[12] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěry krajského soudu, že nebylo zapotřebí vyslýchat
spolujezdce, neboť jeho přítomnost nepotvrdil zasahující policista a stěžovatel nezpochybnil
věrohodnost policisty. Stěžovatel chtěl prokázat, že policista nehovoří pravdu právě výpovědí
spolucestující osoby. Správní orgán má za to, že má pravdu jen ten, kdo je vyslechnut první,
a dokud není zpochybněna jeho věrohodnost, nemůže být další svědek slyšen. Takový postup
je v přímém rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
[13] Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že výslech spolujezdce nemohl
přinést nová zjištění, neboť bylo irelevantní, jakou hodnotu zobrazoval tempomat. Taková
skutečnost podle stěžovatele nepochybně relevantní je, a to z důvodu zkoumání prvku zavinění.
Pokud tachometr zobrazoval rychlost přesně, došlo by ke zpochybnění provedeného měření.
[14] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil i žalobní námitku týkající
se chybějícího výroku o bodovém postihu. Soud totiž reagoval zcela mimo žalobní argumentaci.
Stěžovatel tvrdil, že pokud jsou body trestem, pak je nutné, aby byl ve výroku rozhodnutí uveden
bodový postih. Z napadeného rozsudku nelze seznat, jaký zastává názor na argumentaci
stěžovatele, případně, proč ji považuje za lichou či mylnou, a ve které její části.
[15] Stěžovatel má konečně za to, že nebylo řádně zjištěno, kde došlo k protiprávnímu jednání,
neboť údaje o místě spáchání přestupku jsou vzájemně rozporné. Dle výroku rozhodnutí mělo
k přestupku dojít na 173. km silnice I/35 v katastru obce Mikuleč. V katastru této obce
se ale daný kilometr této silnice nenachází. Krajský soud se zcela nepodloženě přiklonil
k variantě, že k přestupku nedošlo v katastru obce Mikuleč, ale na 173. km silnice I/35 s tím,
že i přes uvedený rozpor je specifikace místa přesná. Takové pochybení může podle stěžovatele
vést k porušení zásady ne bis in idem. Pokud správní orgán zahájí řízení s tím, že se stěžovatel
dopustil přestupku na 153. km téže silnice, v katastru obce Mikuleč, stěžovatel nebude moci
prokázat, že jde o týž přestupek.
IV.
[16] Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou. Odkázal přitom na odůvodnění
svého rozhodnutí a napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i své vyjádření k podané
žalobě.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] V posuzované věci byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího
v překročení maximální rychlosti. Při rozhodování o vině stěžovatele vyšly správní orgány
z oznámení přestupku sepsaného policistou P. L., úředního záznamu o podezření z přestupku,
fotografie měřeného vozidla a řidiče vozidla, dále z evidenční karty řidiče, z ověřovacího listu č.
117/14 silničního radarového rychloměru RAMER 7CCD vydaného Autorizovaným
metrologickým střediskem, ze svědecké výpovědi policisty L. B. a z listiny vyhotovené Policií ČR
dopravním inspektorátem Územního odboru Svitavy ze 14. 5. 2014, podle něhož zasahující
policisté L. B. a P. L. absolvovali odbornou přípravu pro obsluhu a údržbu předmětného typu
rychloměru. Ve správním spisu je založen nosič s návodem k obsluze užitého silničního
radarového rychloměru.
[20] V rámci řízení o přestupku, jež je zahajováno z moci úřední, musí správní orgán klást
důraz na důkladné zjištění skutkového stavu a své rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou
materiální pravdy a zásadou vyšetřovací v souladu s §3 a §50 odst. 3 správního řádu.
I bez návrhu je povinen zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
obviněného z přestupku. Množství a povaha shromážděných důkazních prostředků se nicméně
zpravidla odvíjí od pochybností, které obviněný sdělí správnímu orgánu.
[21] Nejvyšší správní soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností obou správních
rozhodnutí, jež měla podle stěžovatele spočívat v absenci odůvodnění, z jakého důvodu
neprovedly jím navržené důkazy. Stěžovatel má za to, že byl postupem správních orgánů krácen
na dvou instancích přezkumu. Rovněž krajský soud posoudil nesprávně otázku, zda žalovaný
neprovedl navrhované důkazy. Tato námitka není důvodná.
[22] Stěžovatel v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně namítal, že nebylo
dostatečně zjištěno, jakou rychlostí ve skutečnosti jel, neboť měl ve vozidle nastavený tempomat
na 140 km/h. Navrhl proto provést důkaz ohledáním vozidla a výslech spolujezdkyně M. V.
Učinil tak podáním ze dne 21. 5. 2015, jímž žádal o přerušení správního řízení a jímž se de facto
omlouval z nařízeného ústního jednání. Správní orgán prvního stupně provedení těchto důkazů
odmítl pro nadbytečnost. Stěžovatel následně napadl rozhodnutí o přestupku blanketním
odvoláním, které ani přes výzvu správního orgánu nedoplnil. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání
neshledal žádné procesní ani hmotněprávní pochybení správního orgánu prvního stupně.
[23] K soudnímu přezkumu rozhodnutí o přestupku, za situace kdy obviněný z přestupku
zůstal v řízení před správními orgány zčásti nebo zcela pasivní, se vyjádřil rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, všechna
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz. Podle soudu je plně v souladu
se zásadou plné jurisdikce, aby žalobce ve věcech správního trestání použil před krajským
soudem i taková žalobní tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající
důkazní návrhy, které neuplatnil před správními orgány. Obviněný z přestupku nicméně nemůže
žalovanému úspěšně vytýkat, že se s nějakou námitkou dostatečně nevypořádal, pokud zůstal vůči
němu pasivní. Žalovaný není povinen předvídat možnou žalobní argumentaci a ve svém
rozhodnutí se vypořádávat s každou myslitelnou námitkou. Podstatné je, zda žalovaný náležitě
posoudil, zda správní orgán prvého stupně opatřil dostatek důkazů, které přestupek jasně
a nepochybně prokazují. Krajský soud má pak povinnost na základě žaloby přezkoumat,
zda správní orgány opatřily takovou sadu důkazů, která s ohledem na povahu věci sama o sobě
s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku dopustil,
a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových
zjištění pro posouzení viny obviněného.
[24] Ze shora uvedeného vyplývá, že stěžovatel nemůže žalovanému s úspěchem vytýkat,
že se nevypořádal s navrženými důkazy, jestliže proti jejich provedení v odvolání vůbec nebrojil.
Z obsahu obou správních rozhodnutí nicméně vyplývá, že jak správní orgán prvního stupně,
tak i žalovaný se zabývali tím, proč bylo nadbytečné provádět stěžovatelem navrhované důkazy.
Učinili tak zejména z důvodu, že vina stěžovatele byla prokázána dostatečně, a to s přihlédnutím
k tomu, že tachometr není kalibrovaným silničním radarovým rychloměrem a výslech tvrzené
spolujezdkyně je pro účely prokázání fungování tachometru, nadbytečným. Nejvyšší správní soud
jim v tomto hodnocení přisvědčil.
[25] Podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne
24. 8. 2011, č. j. 1 As 42/2011 – 115, ze dne 3. 3 2011, č. j. 7 As 18/2011 – 54, nebo ze dne
14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015 – 56) je v případě přestupků překročení povolené rychlosti zásadní
to, že důkaz o rychlosti byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky
a současně byl ověřen v souladu se zákonem o metrologii. Oznámení o přestupku, záznam
o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list
silničního radarového rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání
přestupku, není-li v rámci přestupkového řízení žádný z těchto podkladů zpochybněn.
[26] Stěžovatel se kasační, resp. žalobní argumentací snažil zpochybnit policisty provedené
měření a nastolit stav, který by vedl k nutnosti dalšího dokazování. Zůstal však spíše v obecné
rovině hypotetických či spekulativních pochybností, přičemž jím navrhované důkazy nelze
považovat za relevantní pro účely zpochybnění shromážděných důkazů. Obecně platí,
že je na správním orgánu, aby rozhodl a následně zdůvodnil, které důkazy v řízení o přestupku
provede a které nikoliv. Důkazy, z nichž vycházely správní orgány, nevzbuzovaly žádné
pochybnosti ani o jejich správnosti a ani o samotné vině stěžovatele. Naměřená rychlost byla
zjištěna ověřeným rychloměrem, přičemž stěžovateli se nepodařilo přesvědčivým způsobem
zpochybnit, že by toto zařízení nefungovalo správně, že zasahující policisté nepostupovali
v souladu s návodem k obsluze, nebo jakýmkoliv jiným způsobem neprováděli měření správně.
Žalovaný ve svém rozhodnutí proto správně konstatoval, že policisté postupovali při měření
rychlosti v souladu s návodem k obsluze rychloměru a zdůvodnil, proč je v dané věci vyloučeno,
aby mohlo dojít k chybnému měření.
[27] Kasační argumentaci, že rychloměr se může v určení rychlosti mýlit, ať je ověřen
či nikoliv, nelze pokládat za dostatečně relevantní a způsobilou zpochybnit správními orgány
zjištěný skutkový stav. Údaje z rychloměru rozhodně nepředstavují nezpochybnitelný důkaz,
jak namítal stěžovatel. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že může dojít k poruše na měřícím
zařízení nebo k chybnému měření v rozporu s návodem k obsluze. Tato skutečnost však
bez předložení konkrétních pochybností pro účely posuzované věci není relevantní. V daném
případě žádné skutkové okolnosti, mimo prostého tvrzení stěžovatele a jeho víceméně
teoretických úvah, nenasvědčovaly tomu, že by předmětný rychloměr naměřil nesprávnou
hodnotu. Použitý typ měřidla byl certifikován (jak je uvedeno na ověřovacím listu) a poté byl
ověřen Autorizovaným metrologickým střediskem, které konstatovalo, že splňuje všechny
požadované metrologické parametry a lze jej používat pro měření rychlosti silničních vozidel
s dobou platnosti ověření do 8. 6. 2015. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatel v řízení
před krajským soudem předložil vyjádření AMS K22 zn. 5/AMS/2014 ze dne 30. 1. 2014.
Toto vyjádření toliko konstatuje, že v jiné skutkově nesouvisející věci došlo k chybnému
měření měřičem RAMER 7 CCD. Stěžovatel nicméně nedoložil konkrétní a věcnou
souvztažnost s jeho případem.
[28] Stěžovatele by nezbavilo odpovědnosti za přestupek ani to, kdyby měl na svém
tempomatu skutečně nastavenou rychlost do 140 km/h a tato rychlost by odpovídala i hodnotě
na tachometru. Ani tato okolnost by nemohla zvrátit údaje zjištěné užitým kalibrovaným měřícím
zařízením, a to za situace, kdy nebylo prokázáno, že rychloměr mohl v konkrétně posuzovaném
případě zjistit nesprávnou hodnotu. Jak již uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 1 As 73/2009 -78, řidič vozidla je v zásadě odpovědný za spáchání přestupku i tehdy, pokud
k překročení maximální povolené rychlosti dojde za situace, kdy ve vozidle nefunguje tachometr.
Subjektivní vnímání rychlosti vozidla nemůže řidiče vyvinit ze spáchaného přestupku. K relevanci
užívání tempomatu se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 9. 2010,
č. j. 7 As 65/2010 – 51. Podle daného rozsudku, prosté tvrzení stěžovatele, že měl ve vozidle
zapnutý tempomat na jinou než policií naměřenou rychlost, nemůže samo o sobě zpochybnit
skutečnosti vyplývající ze shromážděných důkazů, zejména výsledek měření použitým silničním
rychloměrem a způsobit nastoupení zásady in dubio pro reo, neboť žádná relevantní pochybnost,
kvůli níž by bylo na místě věc posoudit příznivěji pro stěžovatele, nevyšla najevo.
[29] V oznámení přestupku i úředním záznamu o podezření z přestupku je výslovně uvedeno,
že stěžovatel jel ve voze sám, což stěžovatel osvědčil i svým podpisem. Nejvyšší správní soud
tudíž souhlasí se správními orgány i krajským soudem, že by výpověď domnělé spolujezdkyně
o skutečné rychlosti vozidla byla nadbytečná, neboť deliktní jednání bylo již dostatečně
prokázáno. Nejvyšší správní soud současně neshledal, že by v případě stěžovatele správní orgány
porušily práva garantovaná čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod.
[30] S ohledem na shora uvedené lze shrnout, že v posuzované věci proti sobě stál
zdokumentovaný záznam z certifikovaného rychloměru podpořený výpovědí zasahujícího
policisty na straně jedné a stěžovatelovo tvrzení o tom, že měl na tempomatu nastavenou rychlost
140 km/h, což mu měla potvrdit spolujezdkyně M. V., přestože stěžovatel svým podpisem na
úředním záznamu potvrdil, že jel ve vozidle sám. Za takové procesní situace se stěžovateli
nepodařilo vnést relevantní pochybnosti do správním orgánem zjištěného skutkového stavu.
Současně ve věci nevyvstala potřeba doplnit dokazování pro to, aby mohl správní orgán prvního
stupně, potažmo žalovaný, ve věci rozhodnout bez důvodných pochybností.
[31] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani kasační námitky týkající se nesprávně
vymezeného místa spáchání přestupku a neuvedení bodového postihu za deliktní jednání
ve výroku rozhodnutí o přestupku.
[32] Dle §77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí, jímž je obviněný z přestupku
uznán vinným, musí především obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání,
vyslovení viny, druh a výměru sankce. Ve výroku rozhodnutí o přestupku je nezbytné postavit
najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. Deliktní jednání proto musí být ve výroku
specifikováno tak, aby nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a nemohlo tak dojít k nepřípustnému
dvojímu postihu. Především tímto požadavkem je pak třeba poměřovat náležitosti výroku
rozhodnutí (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73, nebo také rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2009,
č. j. 8 Afs 56/2007 - 479, či ze dne 11. 11. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42).
[33] Stěžovatel má za to, že z rozhodnutí o přestupku nelze prokazatelně zjistit, kde došlo
k protiprávnímu jednání, neboť 173. km silnice I/35 se nenachází v katastru obce Mikuleč.
Nejvyšší správní soud shledal vymezení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí
dostatečným. Konkrétní kilometr silnice I/35 společně s přesným časem deliktního jednání
určeným na minuty a způsobem spáchání přestupku konkretizuje skutek tak, aby nemohl být
zaměněn s jiným. Údaj o kilometráži je přesnější a konkrétnější než celý katastr obce. Mezi
účastníky řízení nebylo sporné, že dopravní přestupek byl spáchán na silnici I/35 ve směru
Litomyšl - Moravská Třebová v blízkosti obce Mikuleč, jak je uvedeno i v záznamu o přestupku.
Ve věci nadto nedošlo ke sporu ani o tom, zda k deliktnímu jednání došlo kupř. před nebo
za značkou označující začátek a konec zastavěného území obce, případně zda byla v daném
úseku silnice dopravním značením měněna nejvyšší povolená rychlost. Vymezení, zda se místo
přestupku nacházelo či nenacházelo v extravilánu obce Mikuleč, nemohlo mít proto vliv
na posouzení otázky překročení nejvyšší povolené rychlosti a ani ve stěžovatelovi vyvolat
důvodné obavy z možného budoucího porušení zásady ne bis ind idem. Jak již bylo uvedeno,
skutek je charakterizován celým komplexem použitých údajů. Kombinace údaje o konkrétním
úseku pozemní komunikace a času spáchání přestupku poskytuje stěžovateli dostatečnou záruku,
že přestupek nebude (a to ani v budoucnu) zaměněn s jiným stěžovatelovým jednáním.
[34] Nejvyšší správní soud považuje výrok rozhodnutí o přestupku za dostatečný i ve vztahu
k námitce chybějícího výroku o bodovém ohodnocení spáchaného přestupku. Takovou
povinnost zákon o přestupcích v §77 nestanoví. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní
soud i v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, č. j. 6 As 163/2016 – 39. Konstatoval v něm, že záznam
bodů je automatickým následkem odsuzujícího rozhodnutí u přesně určených kategorií přestupků
a výše zapsaných bodů je pevně dána, takže zde není prostor pro správní uvážení. Výrok
rozhodnutí o záznamu bodů by tak nebyl ničím jiným než opakováním právní úpravy
bez výrazného přínosu pro ochranu subjektivních práv adresáta rozhodnutí, kromě varovného
účinku.
[35] Krajský soud tuto námitku posoudil sice stručně, nicméně stále přezkoumatelným
způsobem. Správně konstatoval, že ani ze stěžovatelem poukazovaného usnesení rozšířeného
senátu č. j. 6 As 114/2014 - 55, nelze dovodit povinnost uvést do výroku rozhodnutí počet bodů
za spáchaný přestupek. Zdejší soud se v citovaném usnesení nezabýval náležitostmi výroku
o přestupku, ale povahou záznamu o počtu bodů v registru řidičů. Toliko de lege ferenda uvedl,
že se jeví vhodnějším, aby řidiči bylo z úřední povinnosti oznámeno i provedení jednotlivého
záznamu. Nevyjadřoval se ale k tomu, že by takové vyrozumění mělo být součástí výroku
o spáchání přestupku. Je třeba poukázat i na to, že zatímco záznam o bodovém ohodnocení
provádí obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož územním obvodu se nachází obvyklé
bydliště pachatele přestupku (viz §124 odst. 5 a 7 zákona o silničním provozu), o přestupku
rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož územním obvodu byl přestupek
spáchán (viz §55 odst. 1 zákona o přestupcích).
[36] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
krajského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu