ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.326.2016:39
sp. zn. 7 As 326/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: JUDr. I. P., proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, zastoupená JUDr.
Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 6 Ad 22/2014 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory (dále jen „žalovaná“) ze dne
18. 6. 2013, sp. zn. K 46/2013, byl žalobce uznán vinným, že při hlavních líčeních konaných
u Okresního soudu v Kladně, při nichž vystupoval jako zmocněnec poškozených nebo
jako obhájce obviněných, opakovaně nepoužíval stavovský oděv advokáta, čímž porušil §17a
odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a dopustil se tak kárného provinění podle §32 odst. 2
téhož zákona. Za to mu byla uložena jako kárné opatření pokuta ve výši 25 000 Kč. Zároveň
mu byla uložena povinnost zaplatit žalované 3 000 Kč jako náhradu nákladů kárného řízení.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí kárného senátu žalované odvolání. V řízení o odvolání
uplatnil námitku podjatosti jednoho z členů odvolacího kárného senátu, JUDr. Tomáše Sokola,
a to s odůvodněním, že byli spolužáky ve stejném ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy,
hráli spolu volejbal, později se potkávali jako kolegové v advokacii, v rámci zkušební komise
žalované i v politických funkcích. JUDr. Tomáš Sokol je navíc známý zastánce užívání talárů.
Předseda odvolací kárné komise žalované rozhodnutím ze dne 18. 11. 2013 tuto námitku
podjatosti zamítl, neboť ze skutečností uvedených v námitce nebylo zjevné, že by měl
JUDr. Tomáš Sokol projevovat v rozhodování o žalobci přízeň či naopak negativní postoj.
Rozhodnutím odvolacího kárného senátu žalované ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. K 46/2013, bylo
žalobcovo odvolání zamítnuto. Odvolací kárný senát neshledal, že by mělo používání
stavovského oděvu advokáta vliv na svobodu podnikání či souvislost s nezávislostí na výkonné
moci státu. K otázce významu znovuzavedení taláru advokátů poukázal odvolací kárný senát
na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu, v níž vyjádřil nesouhlas se zněním §17a
zákona o advokacii, který je podle něj protiústavní, dále s nevyloučením JUDr. Tomáše Sokola
z projednávání jeho věci a s nesprávným posouzením včasnosti podání kárné žaloby. Krom toho
navrhl, aby bylo podle §65 odst. 3 s. ř. s. upuštěno od uložení kárného opatření, nebo aby byla
jeho výše alespoň snížena.
[4] Městský soud žalobu zamítl výše označeným rozsudkem. K zásadní žalobcově námitce
ohledně protiústavnosti uložení povinnosti nosit talár městský soud rozsáhle ocitoval právní
názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09.
Z něj městský soud dovodil, že námitku tvrzené neústavnosti aplikovaného ustanovení
již posoudil Ústavní soud. Městský soud k tomu doplnil, že žalobce jen obecně polemizoval
s vhodností přijetí povinnosti nosit talár. Ačkoliv lze uvádět různé názory na tuto problematiku,
jež jsou součástí veřejného diskursu v advokátních kruzích, při soudním přezkumu napadeného
rozhodnutí musí soud vycházet z příslušného právního stavu, který tuto problematiku zákonně
vyřešil. Je tak sice možné debatovat o vhodnosti určitého zákonného řešení nějaké problematiky,
v právním státě však musí každý respektovat rovněž další hodnotu, a tou je vláda práva. Pokud
byla určitá otázka právem vyřešena, musí ji příslušné subjekty respektovat a chovat se podle
ní, byť s ní nemusí vnitřně souhlasit. Pokud tak zákonodárce stanovil povinnost užívat
ve vymezených řízeních úřední oděv advokáta, musí advokát tuto povinnost respektovat, byť
mu nic nebrání v tom, aby proti ní nadále názorově vystupoval. Pokud však porušuje povinnost
stanovenou zákonem, dopouští se kárného provinění a za ně případně musí nést příslušnou
odpovědnost.
[5] S námitkou podjatosti se předseda odvolací kárné komise žalované vypořádal souladně
s §3 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona
č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád). Městský soud vyšel
podpůrně z komentářové literatury k §30 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním
(trestní řád), a jejím pohledem shledal, že nebyly dány žádné důvody, které by případný poměr
JUDr. Sokola k projednávané věci nebo žalobci založily. Žalobcem uváděné důvody nemířily
na literaturou uváděné možnosti podjatosti člena odvolacího kárného senátu, jsou obecné
a bez konkrétního vymezení v tom, že by JUDr. Sokol mohl mít poměr k věci či účastníkům,
a proto pokud žalovaná vycházela z toho, že tato námitka podjatosti není namístě, nedopustila
se nezákonnosti.
[6] K otázce včasnosti podání kárné žaloby městský soud připomněl, že žalobce byl kárně
odpovědný za protiprávní jednání pokračující, neboť šlo o nenošení taláru v různých dnech
hlavního líčení. Pokračující delikt je považován za jediný skutek a je tak i hodnocen. Podstatným
pro posouzení včasnosti podání kárné žaloby tak bylo celé protiprávní jednání žalobce, které tvoří
jeden skutek a které bylo vedeno více jednotlivými útoky. Pokud tedy žalobce neužíval stavovský
oděv ve dnech specifikovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí od 21. 7. 2011
do 14. 2. 2013, stále se jednalo o jeden skutek a jeden pokračující delikt. K ukončení tohoto
skutku, od něhož je nutné počítat lhůtu pro podání kárné žaloby, došlo až dne 14. 2. 2013.
Kárná žaloba byla podána dne 22. 3. 2013, tedy v zákonné lhůtě podle §33 odst. 2 zákona
o advokacii. V úvahu tak nepřicházelo ani částečné zastavení příslušného řízení, neboť jednání
je ve svém celku jedním skutkem, a proto bylo o celém skutku nutné rozhodnout jako o celku.
[7] Městský soud nevyhověl ani návrhu na upuštění od kárného opatření nebo jeho zmírnění.
Pokuta byla uložena na samé spodní hranici zákonné sazby. Žalobce se nevyjádřil konkrétně
k tomu, jaká výše pokuty by pro něj byla případně ekonomicky likvidační, proto nelze klást
k tíži žalované, že tyto okolnosti nehodnotila.
III.
[8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 s. ř. s.
[9] Stěžovatel vytkl městskému soudu, že se s jeho zásadní námitkou protiústavnosti
povinnosti nosit stavovský oděv advokáta vypořádal pouze odkazem na usnesení Ústavního
soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09. Takové usnesení je však zcela nezávazné,
neboť jím byla odmítnuta ústavní stížnost jiného advokáta spojená s návrhem na zrušení §17a
zákona o advokacii jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, takže toto usnesení
nehodnotilo důvodnost či nedůvodnost samotné ústavní stížnosti. Navíc názor na užívání
stavovského oděvu advokáta byl v tomto usnesení vyjádřen pouze jediným soudcem v rámci
obiter dicta, jehož právní význam je považován za více než sporný. V napadeném rozsudku
tak zcela chybí právní hodnocení ústavnosti uložené zákonné povinnosti užívat stavovský oděv
advokáta, takže v posouzení této otázky je rozsudek městského soudu zcela nepřezkoumatelný.
Ohledně konkrétních rozporů ustanovení §17a zákona o advokacii s čl. 26 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod ve spojení s jejím čl. 41 odst. 1 a čl. 17 stěžovatel odkázal na část B
své správní žaloby.
[10] K vypořádání své námitky podjatosti stěžovatel připomněl, že městský soud odkázal
na komentář k trestnímu řádu, který se však zabýval vztahem soudců různých instancí, případně
vztahu soudce a obhájce, kteří byli spolužáky. V jeho případě však jde o vztah spolužáků,
z nichž jeden je „soudcem“ a druhý kárně obviněným. Byl tak dán důvod pro vyloučení člena
odvolacího kárného senátu, protože stěžovatel a JUDr. Sokol jsou bývalými spolužáky
a též z dalších důvodů, které stěžovatel uvedl v žalobě.
[11] Co se týče přezkumu výše uložené pokuty, stěžovatel od počátku uvádí jako motiv svého
jednání pouze snahu o individuální přezkum ústavnosti ustanovení §17a zákona o advokacii
a nemá zájem porušovat stavovské předpisy. Účelem kárného opatření nemá být represe a odveta
za odlišný názor člena stavovské organizace, ale účelné postižení kárně vinného, aby se dalšího
jednání již nedopouštěl. Stěžovatel již téměř splnil podmínku, aby mohl v samém závěru
věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti uvedeného ustanovení zákona
o advokacii, a proto je zcela zbytečné, aby kárné opatření bylo uloženo. Stěžovatel má další výdaje
spojené s touto záležitostí, takže je zbytečné, aby tyto náklady a výdaje byly uměle navyšovány
samotným kárným opatřením.
[12] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu
a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
IV.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel zejména vytýká městskému soudu, že na místo, aby sám posoudil ústavnost
§17a zákona o advokacii, spokojil se s odkazem na obiter dictum usnesení Ústavního soudu
ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09, čímž založil nepřezkoumatelnost svého rozsudku.
Nejvyšší správní soud se s touto námitkou neztotožňuje.
[16] Stěžovatel má pravdu ve svém obecném názoru, že usnesení Ústavního soudu nevytvářejí
na rozdíl od nálezů obecně závaznou judikaturu. Na závaznosti svých vlastních usnesení netrvá
ani Ústavní soud, jak je zjevné z jeho nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, bod 38:
„38. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nemají tutéž relevanci jako nálezy
(ať už vyhovující či zamítavé), neboť: ‚vznikají na základě zcela jiného rozhodovacího postupu a v jiné procesní
situaci než nálezy, což materiálně vzato omezuje uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních, které v případě
konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí.‘ (srov. nález sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne
24. 4. 2006, na www.judikatura.cz). Dosah takových usnesení je často shrnut ve větě ‚Ústavní stížnost je zjevně
neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat zásah do svých základních svobod‘. Jiný stěžovatel může
v obdobné situaci zásah prokázat, resp. Ústavní soud ČR může sám (kupř. na základě vlastních poznatků,
zkušeností z rozhodovací praxe či posunu ve standardu ochrany základních práv) nalézt, že posléze napadená
rozhodnutí vycházejí z výkladu, který již nelze považovat za ústavně konformní (…).“ To platí tím spíše
ve vztahu k těm částem odůvodnění, které nepředstavují nosné důvody odmítavého usnesení,
nýbrž jsou podotknuty pouze „na okraj“ jako tzv. obiter dictum.
[17] Lze se tak ztotožnit se stěžovatelovým obecným názorem, že pro městský soud nebyly
závazné závěry, které vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2457/09,
konkrétně v té části, v níž – poté, co návrh advokáta na zrušení §17a zákona o advokacii, podaný
jako ústavní stížnost, odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou – učinil „nad rozsah
vlastního posouzení projednávaného návrhu (…) několik poznámek k obsahu námitek navrhovatele
a napadeného ustanovení §17a zákona o advokacii“. Tato pasáž, v níž čtvrtý senát Ústavního soudu
vyjádřil svůj názor na toto zákonné ustanovení a naznačil, jak by pohlížel na ústavnost
napadeného zákonného ustanovení v případě projednávání procesně přípustného návrhu na jeho
zrušení, skutečně nepředstavuje závaznou judikaturu. Takto vyjádřený názor je tak stejně
nezávazný jako například odborné práce, z nichž ostatně městský soud vycházel v jiných částech
svého rozsudku. Skutečnost, že jde o nezávazný názor jednoho senátu Ústavního soudu, však
znamená pouze tolik, že jím městský soud nebyl vázán, takže jej nemusel respektovat. Pokud
se však s názory v něm vyjádřenými ztotožňoval, nic mu samozřejmě nebránilo, aby jej ve svém
rozsudku ocitoval, podobně jako by mohl souhlasně ocitovat jakýkoli jiný nezávazný právní
názor. Jinak řečeno, městský soud nebyl nijak nucen z onoho obiter dicta usnesení
Ústavního soudu vycházet, zároveň mu však nic nebránilo, pokud s ním souhlasil,
aby jej ocitoval, neboť nelze městský soud ani nutit, aby se snažil „znovu a lépe“ naformulovat
něco, co už bylo naformulováno v jiném soudním rozhodnutí, byť nezávazným způsobem.
Ostatně ani Nejvyššímu správnímu soudu nic nebrání, aby ve svých rozhodnutích souhlasně
ocitoval pasáže rozhodnutí krajských soudů, která jsou podle něj přesvědčivá, byť jimi jako
instančně nadřízený soud samozřejmě není vázán.
[18] Stěžovatel proto nemá pravdu, když vytýká městskému soudu, že v jeho rozsudku
„zcela chybí právní hodnocení Městského soudu v Praze ústavnosti uložené zákonné povinnosti užívat stavovský
oděv advokáta.“ Ve skutečnosti je v bodě 24 napadeného rozsudku obsažena jednak půlstránková
citace odůvodnění uvedeného usnesení Ústavního soudu, s níž se městský soud ztotožnil,
a následuje další skoro půlstrana, v níž městský soud na citaci navazuje vlastními úvahami. Nelze
tedy tvrdit, že by byl jeho rozsudek v tomto ohledu nepřezkoumatelný, tedy že by z něj nebyly
zřejmé důvody, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tedy není důvodná.
[19] Se samotným způsobem, jak městský soud zvážil otázku ústavnosti §17a zákona
o advokacii, pak stěžovatel v kasační stížnosti nijak nepolemizuje, nic k ní neuvádí, pouze v této
otázce odkazuje na část B své správní žaloby. Takový odkaz však nelze chápat jako samostatnou
kasační námitku. Odkaz na určitou pasáž žaloby přitom nemůže sám o sobě takovou námitku
představovat. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007 - 60:
„[J]e povinností stěžovatele, aby uvedl v kasační stížnosti nejen, v jakém rozsahu napadá pravomocné rozhodnutí
krajského soudu, ale aby současně uvedl skutkové a právní důvody (§106 odst. 1 s. ř. s.), z nichž dovozuje
jeho nezákonnost či nicotnost. Tomuto požadavku však nevyhovuje pouhý odkaz na obsah žaloby, jak tomu bylo
právě v případě této stížní námitky. Nejvyšší správní soud se proto takto zcela obecně a nekonkrétně
formulovanou stížní námitkou nezabýval.“
[20] V samotné kasační stížnosti stěžovatel k otázce ústavnosti kritizovaného ustanovení
pouze uvedl, že „ohledně konkrétních rozporů ustanovení §17a zákona o advokacii s ústavním pořádkem
poukazuje na ustanovení čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) ve spojení s čl. 41
odst. 1 Listiny a na ustanovení čl. 17 Listiny.“ K tomuto obecnému tvrzení Nejvyšší správní soud
pouze připomíná, že práva na svobodnou volbu povolání, práva podnikat a provozovat jinou
hospodářskou činnost chráněného článkem 26 Listiny „je možno se domáhat pouze v mezích zákonů“,
jak plyne z čl. 41 odst. 1 Listiny. Tímto zákonem vymezujícím hranice práva vykonávat činnost
advokáta je právě zákon o advokacii, jehož §17a výslovně stanoví právě onu povinnost, proti
níž stěžovatel brojí. To jistě neznamená, že by jakékoli zákonné omezení práva vykonávat činnost
advokáta bylo souladné s ústavním pořádkem. Nepodléhá však přísnému testu proporcionality
(viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06), nýbrž pouze méně
náročnému testu posouzení ústavnosti, takzvanému testu rozumnosti, který ve vztahu
k hospodářským, sociálním a kulturním právům, mezi něž patří i právo chráněné článkem
26 Listiny, vymezil Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08:
„V kombinaci s požadavkem plynoucím z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod lze vytýčit 4 kroky
vedoucí k závěru o ústavnosti či neústavnosti zákona, jenž provádí ústavně garantovaná sociální práva:
1. vymezení smyslu a podstaty sociálního práva, tedy určitého esenciálního obsahu. Toto jádro sociálního práva
v nyní posuzovaném případě vyplývá z čl. 31 Listiny základních práv a svobod v kontextu čl. 4 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod,
2. zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo jeho skutečné realizace
(esenciálního obsahu). Pokud se nedotýká esenciálního obsahu sociálního práva, dále
3. posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového
standardu základních práv, a konečně
4. zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně
nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší.
Teprve při případném zjištění v kroku 2), totiž že zákon svým obsahem zasahuje do samotného esenciálního
obsahu základního práva, by měl přijít na řadu test proporcionality, který by mimo jiné zhodnotil, zda zásah
do esenciálního obsahu práva je odůvodněn naprostou výjimečností aktuální situace, která by takový zásah
ospravedlňovala. Z charakteru sociálních práv tedy plyne, že zákonodárce nesmí popřít jejich existenci a realizaci,
ačkoliv jinak má široký prostor k vlastnímu uvážení.“
[21] Pohledem testu rozumnosti lze konstatovat, že smyslem a podstatou práva vykonávat
za stanovených podmínek advokacii je podle §1 odst. 1 zákona o advokacii umožnit poskytování
právních služeb advokáty, což je podle jeho odst. 2 zejména „zastupování v řízení před soudy a jinými
orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů
a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu“. Do tohoto esenciálního jádra práva
provozovat činnost advokáta nijak nezasahuje povinnost používat stavovský oděv advokáta
stanovená v §17a zákona o advokacii, neboť uložení této povinnosti nikoho a nijak nezbavuje
možnosti právní služby poskytovat; pouze stanovuje v určitých typech jednání požadavek
konkrétního oděvu, tedy požadavek, který obdobným způsobem dopadá i na jiná povolání.
[22] Zákonná úprava přitom sleduje legitimní cíl vyjádřený trefně Ústavním soudem právě
v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2457/09, totiž podpořit „uvědomění si role advokáta a důležitosti jeho úlohy
pro správnost úkonu, o který jde, ostatními osobami, které se úkonu účastní. Opětovné zavedení taláru advokátů
může být též správným krokem pro zvýšení reprezentativnosti procesu, kterou tento pozbyl zejména
tzv. ‚zlidověním‘ soudnictví, v jehož rámci byl mimo jiné talár advokátům odňat.“ Zavedení povinnosti nosit
talár lze označit za rozumný zákonný prostředek k naplnění tohoto cíle, jakkoli se Nejvyšší
správní soud nijak nevyjadřuje k tomu, zda jde o prostředek „nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější
či nejmoudřejší“. Pohledem testu rozumnosti provedení sociálních a hospodářských práv tedy
Nejvyšší správní soud neshledává zakotvení povinnosti advokátů nosit při určitých typech jednání
talár rozporným s čl. 26 Listiny.
[23] Co se týče svobody projevu chráněné článkem 17 Listiny, není vůbec zjevné,
jak do tohoto ústavně zaručeného práva povinnost nosit talár zasahuje. Stěžovatel ostatně
v kasační stížnosti nijak nekonkretizoval, v čem měl tento zásah spočívat.
[24] V další námitce stěžovatel vytkl městskému soudu, že vyšel z té pasáže komentáře
k trestnímu řádu, která se týkala namítané podjatosti, jež údajně měla být založena mezi dvěma
bývalými spolužáky. Podle stěžovatele byl městským soudem citovaný právní názor vysloven
v kontextu vztahu mezi soudci dvou instancí, respektive mezi soudcem a obhájcem, a na jeho
vztah k JUDr. Sokolovi jej proto nelze použít. K tomu je však třeba připomenout, že citovaná
pasáž komentáře se vyjadřovala k tomu, kdy je dán „poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž
se úkon přímo dotýká,“ ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu. Pokud citovaný komentář, respektive
v něm uvedený judikát, vyložil, že vztah bývalých spolužáků nezakládá nepřípustný „poměr
k osobě“, je podle Nejvyššího správního soudu tuto úvahu vyřčenou ve vztahu k soudcům
různých instancí či obhájci a soudci možno vztáhnout i na situaci kárně obviněného a člena
odvolacího kárného senátu. K dalším podobám vztahu mezi stěžovatelem a JUDr. Sokolem
se městský soud vyjádřil samostatně v bodě 26 svého rozsudku, takže ani v posouzení
této žalobní námitky nelze shledat jeho nepřezkoumatelnost.
[25] Důvodná není ani námitka týkající se přiměřenosti sankce. Stěžovatel v kasační stížnosti
nijak nepolemizuje se závěry městského soudu, který v bodech 30 a 31 svého rozsudku jasně
vyložil, jaké jsou limity posuzování návrhu podle §65 odst. 3 s. ř. s. a proč nepokládá sankci
uloženou stěžovateli na samé spodní hranici zákonné sazby za nepřiměřenou. Stěžovatel
oproti tomu pouze uvádí motivaci svého jednání, kterou bylo vyjádřit nesouhlas s §17a zákona
o advokacii a procesně se dostat až před Ústavní soud, který by posoudil ústavnost tohoto
ustanovení. Řízení o kasační stížnosti je ovšem ovládáno dispoziční zásadou a Nejvyšší správní
soud je vázán, vyjma případů taxativně uvedených v §109 odst. 4 věta za středníkem s. ř. s.,
důvody uplatněnými v kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Obecnosti kasační námitky
proto musí odpovídat také obecnost jejího vypořádání, neboť není úkolem správních soudů,
aby domýšlely konkrétní aspekty tvrzené nezákonnosti a nahrazovaly tím činnost žalobců,
kteří si v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt musí sami střežit svá práva (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publ.
pod č. 312/2004 Sb., a ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95).
[26] Nejvyšší správní soud tudíž na půdorysu této stručné námitky pouze uvádí,
že se ztotožňuje s úvahou městského soudu vyjádřenou v závěru bodu 24 napadeného rozsudku,
že „pokud zákonodárce stanovil přímou povinnost užívat úřední oděv advokáta ve vymezených řízeních,
musí advokát tuto povinnost respektovat, byť mu nic nebrání v tom, aby proti ní nadále názorově vystupoval
a vůči ní se vymezoval. Na druhou stranu však musí takový advokát počítat s tím, že porušuje povinnost
stanovenou zákonem, že se tím dopouští kárného provinění a za ně případně musí nést příslušnou odpovědnost.“
Za situace, kdy stěžovatel s úvahami městského soudu vyjádřenými v bodech 30 a 31 jeho
rozsudku nijak nepolemizuje, nemůže být ani tato jeho poslední kasační námitka úspěšná.
[27] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s. in fine).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu