ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.335.2016:52
sp. zn. 7 As 335/2016 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: JUDr. F. K.,
zastoupen Mgr. Petrou Kučerovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti
žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245,
Hradec Králové, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic České republiky,
se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2016, č. j. 30 A 100/2015 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Osoba zúčastněná na řízení, zastoupená společností PRAGOPROJEKT, a.s. (dále jen
„PRAGOPROJEKT“), zahájila v roce 2009 jednání s žalobcem o uzavření kupní smlouvy
ohledně pozemku parc. č. X v k. ú. H., který chtěla využít při výstavbě dálnice D11. Žalobce
dopisem ze dne 29. 12. 2009 návrh smlouvy odmítl, protože nesouhlasil s navrhovanou kupní
cenou.
[2] Znovu byl žalobce osobou zúčastněnou na řízení osloven s návrhem kupní smlouvy
dopisem ze dne 1. 7. 2013. Žalobce tento návrh opět odmítl pro nesouhlas s kupní cenou.
[3] Dne 23. 10. 2013 osoba zúčastněná na řízení, zastoupená společností PRAGOPROJEKT,
podala k Městskému úřadu Jaroměř (dále „městský úřad“) žádost o zahájení vyvlastňovacího
řízení. Navrhla, aby byl výše uvedený pozemek vyvlastněn za účelem uskutečnění stavby dálnice
D11.
[4] Dne 2. 6. 2014 byl žalobce vyrozuměn podle §19 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí
nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), o zahájení
vyvlastňovacího řízení. Žalobce na to zareagoval podáním, v němž mimo jiné namítl,
že společnost PRAGOPROJEKT nebyla oprávněna jménem státu podat žádost o vyvlastnění
jeho pozemku, dále, že znalecký posudek neurčil obvyklou cenu pozemku, a konečně, že nebyly
splněny podmínky pro zahájení vyvlastňovacího řízení.
[5] Podáním ze dne 22. 4. 2015 vzala osoba zúčastněná na řízení žádost o zahájení
vyvlastňovacího řízení zpět, neboť „mezi účastníky došlo k dohodě o získání potřebných práv k pozemku“.
[6] Na toto podání žalobce odpověděl, že souhlasí se zastavením řízení, které proti němu
bylo od počátku vedeno podle jeho názoru v rozporu s právem. Dále uvedl, že požaduje náhradu
nákladů správního řízení ve výši 6 800 Kč, nákladů za právní zastoupení ve výši 63 300 Kč
a nákladů za znalecký posudek, který si nechal zpracovat, ve výši 24 200 Kč.
[7] Na základě výzvy městského úřadu osoba zúčastněná na řízení v dalším podání uvedla,
že její podání ze dne 22. 4. 2015 bylo zpětvzetím žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení
ve smyslu §45 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále „správní řád“), a že navrhuje,
aby správní orgán předmětné řízení podle §66 odst. 1 písm. a) správního řádu zastavil.
[8] Usnesením ze dne 23. 6. 2015, č. j. 72/2015, městský úřad vyvlastňovací řízení podle §66
odst. 1 písm. a) správního řádu zastavil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že osoba zúčastněná
na řízení vzala svoji žádost zpět. O žádosti rozhodl přesto, že žalobce uplatnil námitku podjatosti
podle §14 správního řádu, o níž nebylo rozhodnuto, což městský úřad odůvodnil tím, že se jedná
o věc, která nesnese odkladu, s ohledem na zásady legality, legitimního očekávání a procesní
ekonomie. Rozhodování o namítané podjatosti by vedlo podle městského úřadu pouze
k průtahům, navíc bylo v dané situaci nepochybné, že řízení musí být zastaveno.
[9] Žalobce podal proti tomuto usnesení odvolání. Podle žalobce se jednalo o sporné řízení,
a tudíž měl městský úřad podle §66 odst. 1 písm. a) správního řádu zjistit, zda zde nebyly vážné
důvody na straně žalobce, pro které by případně se zpětvzetím z vážných důvodů nesouhlasil.
Také měl rozhodnout o nákladech řízení podle §141 odst. 11 správního řádu.
[10] Rozhodnutím ze dne 7. 8. 2015, č. j. 20912/DS/2015-3-Ma, žalovaný žalobcovo odvolání
zamítl a potvrdil usnesení městského úřadu. Žalovaný dospěl k závěru, že se nejednalo o sporné
řízení ve smyslu §141 správního řádu. Proto nebylo možné aplikovat §66 odst. 1 písm. a) část
věty za středníkem ani §141 odst. 1 správního řádu, neboť tato ustanovení dopadala pouze
na sporná řízení.
II.
[11] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou podle §65 a násl. s. ř. s.
V ní namítl, že rozhodnutí bylo vydáno podjatými pracovníky žalovaného a bylo jím potvrzeno
rozhodnutí vydané taktéž podjatými pracovníky správního orgánu prvního stupně. Dále měl
za to, že řízení mělo být zastaveno z jiných, přednostních, důvodů, konkrétně pro nedostatky
v návrhu na jeho zahájení. Řízení tedy mělo být zastaveno ihned, nikoliv až po téměř dvou letech
na základě zpětvzetí žádosti. Správné označení důvodu pro zastavení řízení žalobce považoval
za významné z hlediska svých nároků na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád). Konečně žalobce namítl, že mu nebyla přiznána náhrada nákladů
vyvlastňovacího řízení podle §141 odst. 11 správního řádu a §23 odst. 4 zákona o vyvlastnění.
[12] Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl. Námitky týkající se podjatosti zaměstnanců
správních orgánů odmítl s tím, že v dané věci nemohlo být rozhodnuto jinak než zastavením
řízení, ať už by rozhodovala podjatá, či nepodjatá úřední osoba. Krajský soud se dále ztotožnil
se závěrem žalovaného, že předmětné vyvlastňovací řízení nebylo sporným řízením. Souhlas
či nesouhlas žalobce se zastavením řízení tak byl z hlediska §66 odst. 1 písm. a) správního řádu
irelevantní a stejně tak nemohlo být rozhodováno o nákladech řízení podle §141 odst. 11
správního řádu. Dle krajského soudu nebylo ani nemělo být řízení zastaveno podle §23 odst. 2
písm. b) zákona o vyvlastnění, tudíž nebylo na místě rozhodovat o domnělých nárocích žalobce
podle §23 odst. 4 téhož zákona. Podle §79 odst. 3 správního řádu si nese správní orgán
i účastník své náklady. Žalobci nic nebránilo v tom, aby své nároky s odkazem na §23 odst. 4
zákona o vyvlastnění vznesl „v rámci uzavření kupní smlouvy, kterou předmětný pozemek vyvlastniteli
prodal“. K žalobcovu poukazu na nedostatky v žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení krajský
soud uvedl, že i neúplnou žádostí lze řízení zahájit.
III.
[13] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
V ní předně namítl, že krajský soud vůbec nezohlednil doplňující žalobní tvrzení z podání ze dne
4. 1. 2016. Konkrétně uvedl, že žádnou kupní a ani jinou převodní smlouvu ohledně
předmětného pozemku do podání kasační stížnosti neuzavřel, tudíž napadený rozsudek vycházel
z nesprávného skutkového stavu. Důvodem sporů ohledně prodeje pozemku byla jen a pouze
neshoda ohledně výše finanční náhrady. Návrh kupní smlouvy obsahující plnou tržní cenu
mu předložen nebyl. Stěžovatel je stále vlastníkem pozemku, který osoba zúčastněná na řízení
bez jakéhokoli právního titulu okupuje a užívá k přípravným pracím pro dálnici.
[14] Stěžovatel dále uvedl, že za situace, kdy se domáhal zastavení řízení z jiného důvodu
než pro zpětvzetí žádosti, mohla podjatá osoba ovlivnit výsledek řízení. Nadále trvá
na tom, že řízení nemělo být nikdy zahájeno, neboť nerozporoval veřejný zájem na dostavbě
dálnice, pouze se domáhal kupní ceny, na kterou měl nárok. O zastavení řízení mělo být
rozhodnuto ve lhůtě 30 dnů podle §71 odst. 3 správního řádu, a to pro vady ve zmocnění –
žádost o vyvlastnění podepsal Mgr. Š., nikoliv statutární zástupce společnosti
PRAGOPROJEKT, a.s., což odporuje §33 odst. 3 správního řádu. Tato společnost navíc
neoprávněně zastupovala osobu zúčastněnou na řízení ve více řízeních. Nedostatek v podobě
chybného zmocnění je podle stěžovatele přednostním důvodem pro zastavení řízení. Stěžovatel
dále uvedl, že osoba zúčastněná na řízení nebyla oprávněna podat žádost o vyvlastnění a správní
orgán ji měl vyzvat k prokázání jejího oprávnění jednat za stát s ohledem na §30 odst. 3
správního řádu. Taktéž se podle něj osoba zúčastněná na řízení nepokusila o dobrovolné
uzavření kupní smlouvy v souladu se zákonem o vyvlastnění. Krajský soud neměl připustit
rozhodování podjatých správních orgánů, které ignorovaly návrhy stěžovatele a nezabývaly
se jím uplatňovanými důvody pro zastavení řízení. Krajský soud se taktéž nevěnoval
tomu, zda osoba zúčastněná na řízení vystupuje v řízení jako samostatná právnická osoba,
či jako nezákonně jednající organizační složka, čímž naplnil i zmatečnostní důvod podle §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[15] Stěžovatel dále tvrdil, že předmětné řízení mělo rysy jak řízení nesporného, tak sporného.
Bez ohledu na charakter řízení však bylo podle něj s ohledem na §23 odst. 4 zákona
o vyvlastnění a jím uplatněné nároky na náhradu nákladů řízení, právního zastoupení
a znaleckého posudku, povinností městského úřadu o těchto nákladech rozhodnout, a založit
tak nárok stěžovatele na náhradu za „jinou újmu“ ve smyslu citovaného ustanovení,
a to bez ohledu na charakter řízení. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[17] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský úřad
nemohl učinit nic jiného než zastavit řízení. Dále uvedla, že ze souvisejícího rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 4. 2016, č. j. 5 As 52/2016 - 39, v němž též vystupoval stěžovatel,
vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení neměla vrchnostenské postavení, ale byla pouhým
účastníkem správního řízení, stejně jako stěžovatel. Proto se mohla nechat zastoupit jinou
osobou, která byla oprávněna dále zmocnit jinou osobu. Zmocnění tedy bylo v pořádku. Navíc
při zpětvzetí žádosti nebylo úkolem správního orgánu zkoumat případné vady podání, ale řízení
toliko zastavit, jak již konstatoval krajský soud. Skutečnost, že stěžovatel využil svého práva
a nechal se ve správním řízení zastoupit, není škodou či jinou újmou, na jejíž náhradu by měl
stěžovatel nárok. Ostatně podle §79 odst. 3 správního řádu si každý účastník nese své náklady
sám.
IV.
[18] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a odst. 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by krajský soud přehlédl a vůbec
nezohlednil repliku stěžovatele ze dne 4. 1. 2016. Na str. 5 napadeného rozsudku totiž krajský
soud výslovně tuto repliku zmínil a uvedl, že v ní stěžovatel v podstatě setrval na dosavadních
žalobních bodech a rozšířil je o polemiku ohledně ceny pozemků určených pro výstavbu dálnic.
Vzhledem k tomu, že krajský soud přezkoumával správní rozhodnutí o zastavení vyvlastňovacího
řízení a otázka cen pozemků rozvedená v podání stěžovatele ze dne 4. 1. 2016 nebyla z tohoto
hlediska relevantní, nebyl krajský soud povinen se touto polemikou blíže zabývat. Stěžovatelovy
námitky vznesené v žalobě a dalších podáních krajský soud dostatečně vypořádal, a jeho
odůvodnění tak nelze považovat za nepřezkoumatelné ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Krajský soud sice nesprávně uvedl, že stěžovatel pozemek vyvlastniteli prodal, tato nepřesnost
se však neprojevila v důvodech, pro které krajský soud žalobu zamítl.
[21] Stěžovatel tvrdil, že vyvlastňovací řízení nemělo být nikdy zahájeno, neboť nerozporoval
veřejný zájem na dostavbě dálnice, pouze se domáhal kupní ceny, na kterou měl nárok.
[22] Podle §18 zákona o vyvlastnění lze vyvlastňovací řízení zahájit jen na žádost vyvlastnitele.
Z §44 odst. 1 správního řádu vyplývá, že řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný
návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.
[23] V posuzované věci není sporu o tom, že osoba zúčastněná na řízení žádost o zahájení
vyvlastňovacího řízení podala. Tato žádost je ostatně založena ve správním spise. Řízení tedy bylo
v souladu s §44 odst. 1 správního řádu zahájeno již samotným doručením žádosti městskému
úřadu, který o jeho zahájení nikterak nerozhodoval ani rozhodovat nemohl. Z právní úpravy
neplyne žádná souvislost mezi tím, zda stěžovatel rozporoval veřejný zájem či výši kupní ceny,
a naplněním podmínek pro zahájení vyvlastňovacího řízení.
[24] Stěžovatel dále namítl chyby ve zmocnění, pro něž mělo být řízení zastaveno přednostně.
Podle něj měla být žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení podepsána s ohledem na §33 odst. 3
správního řádu statutárním zástupcem společnosti PRAGOPROJEKT, nikoli Mgr. Š.
[25] V žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení je uvedeno, že žadatelem je osoba zúčastněná
na řízení, tedy Ředitelství silnic a dálnic České republiky, které je zastoupené společností
PRAGOPROJEKT. Žádost je podepsána a pod podpisem je uvedeno „Mgr. R. Š.
PRAGOPROJEKT a.s.“ K žádosti byla přiložena plná moc ze dne 13. 2. 2013, kterou osoba
zúčastněná na řízení, zastoupená Davidem Čermákem, generálním ředitelem, udělila společnosti
PRAGOPROJEKT, jednající Ing. Markem Svobodou, předsedou představenstva. Podle plné
moci osoba zúčastněná na řízení zmocnila společnost PRAGOPROJEKT k tomu, aby osobu
zúčastněnou na řízení zastupovala při všech jednáních a právních úkonech, které souvisejí
s výkonem činnosti pro stavební akci „D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř“. V plné moci je také
výslovně uvedeno, že společnost PRAGOPROJEKT je oprávněna k podepisování a podávání
návrhů na odnětí vlastnického práva k nemovitosti podle zákona o vyvlastnění a k jednání
s dotčenými správními orgány ve věcech podaných návrhů na vyvlastnění.
[26] Dále bylo k žádosti přiloženo pověření ze dne 23. 8. 2013, kterým společnost
PRAGOPROJEKT, jednající Ing. Markem Svobodou, pověřila svého zaměstnance Mgr. R. Š.,
aby na základě plné moci ze dne 13. 2. 2013 zastupoval společnost PRAGOPROJEKT jakožto
zmocněnce osoby zúčastněné na řízení při všech jednáních a právních úkonech, které souvisejí
s výkonem činnosti pro stavební akci „D11, stavba 1107 Smiřice - Jaroměř“. Mimo jiné je v pověření
opět výslovně uvedeno, že je oprávněn k podepisování a podávání návrhů na odnětí vlastnického
práva k nemovitosti podle zákona o vyvlastnění a k jednání s dotčenými správními orgány ve
věcech podaných návrhů na vyvlastnění.
[27] Nejvyšší správní soud nejprve uvádí, že v řízení o vyvlastnění vystupovala osoba
zúčastněná na řízení jako jeho účastník (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As
52/2016 - 39). V souladu s §33 odst. 1 správního řádu se tedy mohla nechat zastupovat
zmocněncem.
[28] Podle §33 odst. 3 správního řádu může zmocněnec udělit plnou moc jiné osobě,
aby místo něho za účastníka jednala, jen je-li v plné moci výslovně dovoleno, že tak může učinit,
pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
[29] Výslovné zmocnění k udělení plné moci jiné osobě v plné moci ze dne 13. 2. 2013 není.
To však nebylo v daném případě potřebné, neboť se zde nejedná o případ, na který
by se vztahoval §33 odst. 3 správního řádu, tedy případ, kdy by společnost PRAGOPROJEKT
udělila další – substituční – plnou moc jiné osobě, aby místo ní za osobu zúčastněnou na řízení
jednala. Společnost PRAGOPROJEKT totiž pouze udělila pověření svému zaměstnanci k tomu,
aby jejím jménem činil úkony v souladu s §30 odst. 1 správního řádu a §21 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), na který §30 odst. 1 správního řádu odkazuje
v poznámce pod čarou. Podle §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř. za právnickou osobu může jednat
též její zaměstnanec, který k tomu byl statutárním orgánem pověřen, což byl přesně tento případ.
Zástupcem osoby zúčastněné na řízení tedy byla pouze společnost PRAGOPROJEKT,
což ostatně ilustruje i fakt, že této společnosti – a nikoliv Mgr. Š. či jiné osobě – byly
ve vyvlastňovacím řízení doručovány veškeré písemnosti.
[30] Stěžovatel dále odkázal na nutnost prokázání oprávnění osoby zúčastněné na řízení jednat
za stát podle §30 odst. 3 správního řádu, který stanoví: „V řízení před správním orgánem činí úkony
jménem státu vedoucí organizační složky státu, příslušné podle zvláštního právního předpisu, nebo jím pověřený
zaměstnanec zařazený do této nebo jiné organizační složky státu.“ Toto ustanovení však na nyní
posuzovanou věc nedopadá, neboť jak plyne ze závěrů rozsudku č. j. 5 As 52/2016 - 39,
Ředitelství silnic a dálnic České republiky ve vyvlastňovacím řízení vystupovalo jako samostatná
právnická osoba, odlišná od státu. Z toho též vyplývá, že se nejednalo o nezákonně jednající
organizační složku státu, jak namítal stěžovatel.
[31] Stěžovatel namítal v této souvislosti též, že se krajský soud nezabýval splněním podmínek
řízení, v čemž spatřoval zmatečnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. K tomu Nejvyšší
správní soud obecně uvádí, že pokud krajský soud při zkoumání podmínek řízení z úřední
povinnosti dospěje k závěru, že podmínky řízení jsou splněny, není povinen v odůvodnění
rozsudku naplnění jednotlivých podmínek řízení bez konkrétní námitky vysvětlovat. V nyní
posuzovaném případě podmínky řízení splněny byly, kasační důvod zmatečnosti řízení ve smyslu
§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. tedy není dán.
[32] Tvrzení, že společnost PRAGOPROJEKT zastupovala osobu zúčastněnou na řízení
i v jiných správních řízeních, není z hlediska platnosti zastoupení v nynějším řízení relevantní.
Správní řád ostatně neobsahuje úpravu podobnou té v §35 odst. 6 s. ř. s. a §27 odst. 2 o. s. ř.,
která by správním orgánům dávala pravomoc zastoupení nepřipustit proto, že zmocněnec
zastupuje účastníka řízení v různých věcech opětovně.
[33] Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že kasační námitky stěžovatele týkající se postavení
osoby zúčastněné na řízení ve vyvlastňovacím řízení a zmocnění udělené společnosti
PRAGOPROJEKT jsou nedůvodné.
[34] Pokud jde o námitky týkající se překročení lhůt pro vydání správních rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud připomíná, že délka správního řízení sama o sobě nezpochybňuje správnost
samotného rozhodnutí vydaného na jeho konci (viz např. rozsudek ze dne 25. 8. 2006, č. j. 2 Afs
96/2004 - 80, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „samotná délka správního řízení nezpůsobuje
nezákonnost výsledného rozhodnutí“). Tyto námitky tedy nejsou způsobilé ovlivnit výsledek soudního
přezkumu správního rozhodnutí podle §65 a násl. s. ř. s. Proto se jimi Nejvyšší správní soud
po věcné stránce nezabýval.
[35] Taktéž otázky, zda se osoba zúčastněná na řízení pokusila o dobrovolné uzavření kupní
smlouvy v souladu se zákonem o vyvlastnění a zda bez oprávnění užívá pozemek stěžovatele
k přípravným pracím, jsou irelevantní. V nynějším řízení je přezkoumávána zákonnost postupu
správních orgánů, tedy městského úřadu a žalovaného, nikoli osoby zúčastněné na řízení,
která byla ve vyvlastňovacím řízení účastníkem řízení, nikoli správním orgánem (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 52/2016 - 39).
[36] Stěžovatel dále tvrdil, že bez ohledu na to, zda se jednalo o sporné, či nesporné řízení,
měly mu správní orgány podle §23 odst. 4 zákona o vyvlastnění přiznat náhradu nákladů,
které v souvislosti s vyvlastňovacím řízením vynaložil.
[37] Podle §23 odst. 4 zákona o vyvlastnění platí, že „[z]astaví-li vyvlastňovací úřad vyvlastňovací
řízení z důvodu zpětvzetí žádosti, je vyvlastnitel povinen nahradit vyvlastňovanému škodu a jinou újmu, která
mu vznikla v souvislosti s podáním žádosti, ledaže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak.“
[38] Citované ustanovení zakládá výslovnou povinnost vyvlastnitele nahradit za výše
uvedených okolností škodu a jinou újmu vyvlastňovanému. Uvedený hmotněprávní nárok
však nelze ztotožnit či zaměňovat s otázkou náhrady nákladů řízení podle §79 správního řádu.
Z §23 odst. 4 zákona o vyvlastnění vyplývá nárok vyvlastněného vůči vyvlastniteli, nikoli
pravomoc správních orgánů vedoucích vyvlastňovací řízení o tomto nároku rozhodovat. Nejvyšší
správní soud se naopak ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Praze vysloveným v usnesení
ze dne 16. 12. 2016, č. j. 47 A 11/2015 - 56, podle něhož je nárok podle §23 odst. 4 zákona
o vyvlastnění nárokem soukromoprávním, uplatnitelným v občanskoprávním řízení. Z výše
uvedeného tudíž plyne, že správní orgány postupovaly v souladu s právní úpravou, pokud
o tomto stěžovatelově nároku v rámci správního řízení nerozhodovaly.
[39] Konečně ke stěžovatelem tvrzené podjatosti úředních osob správních orgánů Nejvyšší
správní soud uvádí následující.
[40] Dne 5. 1. 2015 stěžovatel vznesl vůči všem pracovníkům městského úřadu a všem
pracovníkům žalovaného námitku podjatosti, neboť podle něj bylo jejich rozhodování evidentně
ovlivněno hejtmanem Královéhradeckého kraje Lubomírem Francem. Toto ovlivňování vyvodil
stěžovatel z článku „Politiky zaráží šnečí tempo stavby D11, Poláci slibují raketovou akci“, zveřejněného
dne 9. 12. 2014 na serveru www.idnes.cz, podle něhož měl hejtman mj. uvést: „Výkup největší části
pozemků je v jednání s jejich majiteli. V sedmi případech dojde k vyvlastnění. (…) Jsem spokojen s nasazením
všech pracovníků ŘSD. Spolupráce ŘSD, kraje a úřadů měst Jaroměř a Hradec je dobrá. (…) V optimistické
variantě budou pozemky vyvlastněny a vykoupeny v polovině roku 2015.“
[41] Dne 15. 1. 2015 městský úřad požádal o stanovisko žalovaného k uplatněné
námitce. Žalovaný uvedl, že jeho úředníci neměli nijak nařízeno, jak o věci rozhodnout.
Podle žalovaného by mělo o námitce podjatosti rozhodnout Ministerstvo pro místní rozvoj.
To ovšem o postoupené námitce nerozhodlo, protože dospělo k závěru, že v daném případě
nebyly splněny důvody pro delegaci námitky podjatosti. Žalovaný pak dne 19. 3. 2015 námitku
podjatosti postoupil zpět k rozhodnutí městskému úřadu. Dne 22. 4. 2015 však osoba zúčastněná
na řízení vzala žádost zpět. Městský úřad řízení s ohledem na toto zpětvzetí dne 23. 6. 2015
zastavil, aniž by o námitce formálně rozhodl.
[42] Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány pochybily, pokud formálně nerozhodly
o vznesené námitce podjatosti; ve věci tak rozhodly osoby, jejichž podjatost byla spolu s dalšími
osobami stěžovatelem namítána. Zároveň se však nejedná o vadu, která by za skutkových
okolností tohoto případu byla důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, potažmo obou
správních rozhodnutí (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 11. 2014, č. j. 9 As 121/2014 - 33, bod 41). V prvé řadě je totiž na místě konstatovat,
že z citovaných výroků hejtmana Královéhradeckého kraje nelze podle Nejvyššího správního
soudu bez dalšího usuzovat na podjatost úředních osob, které v nynější věci rozhodovaly.
Zároveň je třeba zdůraznit, že předmětné řízení bylo zastaveno, čili k žádnému vyvlastnění
pozemku stěžovatele nedošlo, a výsledek řízení tedy vyzněl v jeho prospěch. Jiný důvod
pro zastavení řízení zde nebyl, jak bylo vyloženo výše. Zastavení řízení navíc není rozhodnutím
meritorním, kterým by byla určována práva a povinnosti stěžovatele. Za této situace by bylo
přespříliš formalistické a rozporné s principem procesní ekonomie, aby Nejvyšší správní soud
zrušil napadený rozsudek, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí městského úřadu jen proto,
aby bylo o námitce podjatosti formálně rozhodnuto, načež by bylo vydáno nové rozhodnutí
o zastavení řízení s nepochybně týmž obsahem.
[43] Kasační stížnost tedy není důvodná. Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1
s. ř. s. věty poslední zamítl.
[44] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a odst. 5 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá
tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle
obsahu spisu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Osobě zúčastněné
na řízení žádné náklady ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s. nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu