ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.69.2016:64
sp. zn. 7 As 69/2016 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: České dráhy, a. s.,
se sídlem Nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupená JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M.,
advokátem se sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 6. 5. 2009, č. j. UOHS-R 155/2008/01-
5485/2009/310/MVr, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 13. 4. 2016, č. j. 62 Af 96/2014 - 1464,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Ú v o d :
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložil žalobkyni pokutu za narušení hospodářské soutěže
způsobené zneužitím jejího dominantního postavení. Žalobkyně napadla rozhodnutí rozkladem;
předseda Úřadu změnil napadené rozhodnutí ve vymezení jednání žalobkyně, kterým narušila
hospodářskou soutěž, a snížil uloženou pokutu. Proti rozhodnutí předsedy Úřadu podala
žalobkyně žalobu ke krajskému soudu, který žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu napadla
žalobkyně kasační stížností.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil. Krajský soud
rozhodoval o žalobě po druhé; rozsudkem zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V pořadí druhý rozsudek krajského soudu napadl Úřad kasační stížností.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti opět vyhověl a rozsudek krajského soudu zrušil. Krajský
soud proto o žalobě rozhodoval již po třetí, zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Úřad napadl i třetí rozsudek krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud se musel
zabývat přípustností kasační stížnosti, legitimací k podání návrhu opatření dle §11 odst. 3 zákona
o ochraně hospodářské soutěže a protokolací o důkazech provedených mimo ústní jednání.
I.
[1] Předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže rozhodnutím ze dne 6. 5. 2009,
č. j. UOHS-R 155/2008/01-5485/2009/310/MVr, k rozkladu žalobkyně změnil rozhodnutí
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) ze dne 14. 7. 2008, č. j. S 220/06-
13976/2008/830,
takto:
„I.
Účastník řízení, společnost České dráhy, a. s. se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČ 70994226 tím,
že
A. v období od 1. 5. 2004 do 30. 11. 2007 uplatňoval bez objektivně ospravedlnitelných důvodů
vůči svým odběratelům rozdílné ceny za služby železniční nákladní dopravy u přeprav se srovnatelnými
kalkulačními parametry ovlivňujícími výši nákladů na tyto služby a bez objektivně ospravedlnitelných důvodů
uplatňoval v cenách služeb železniční nákladní dopravy rozdílné výše marží, čímž znevýhodňoval některé své
odběratele železniční nákladní dopravy, kterým byly stanoveny ceny, resp. marže podstatně vyšší než jiným
zákazníkům při obdobném nebo srovnatelném plnění, a rovněž ztížil možnost uplatnění ostatním železničním
nákladním dopravcům na trhu, zneužil své dominantní postavení na trhu železniční nákladní dopravy substrátů
přepravovaných ve velkých objemech na území České republiky uplatňováním rozdílných podmínek
při srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž byli tito účastníci v hospodářské soutěži
znevýhodňováni, a to na újmu jiných soutěžitelů a spotřebitelů, čímž porušil v období od 1. 5. 2004
do 30. 11. 2007 zákaz uvedený v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské
soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009 (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“) a v období
od 1. 5. 2004 do 30. 11. 2007 zákaz obsažený v čl. 82 písm. c) smlouvy o založení Evropského společenství
(dále jen „SES“), neboť zneužití dominantního postavení mohl ovlivnit obchod mezi členskými státy;
B. v době od 1. 1. 2006 do 16. 9. 2007 společnosti SPEDIT-TRANS, a. s. a v době
od 1. 1. 2006 do 30. 11. 2007 společnosti ŠPED-TRANS Levice, a. s. znemožnil bez objektivně
ospravedlnitelných důvodů uzavírat smlouvy o zákaznickém tarifu, a získat tak slevu z veřejného ceníku – tarifu
vozových zásilek, dále tím, že v době od 1. 1. 2006 do 16. 9. 2007 společnosti SPEDIT-TRANS, a. s.
a v době od 1. 1. 2006 do 30. 11. 2007 společnosti ŠPED-TRANS Levice, a. s. bez objektivně
ospravedlnitelných důvodů stanovil povinnost skládat 100% záloh na jím poskytované služby železniční nákladní
dopravy, a tím, že dopisy ze dne 5. 1. 2006 bez objektivně ospravedlnitelných důvodů vypověděl společnosti
SPEDIT-TRANS, a. s. smlouvu o centrálním zúčtování přepravného číslo 41209662 ze dne 20. 12. 2004
a společnosti ŠPED-TRANS Levice, a. s. smlouvu o centrálním zúčtování přepravného číslo 11214120 ze dne
31. 12. 2004, jejichž platnost skončila dne 28. 2. 2006, čímž znevýhodnil společnosti SPEDIT-TRANS, a. s.
a ŠPED-TRANS Levice, a. s. oproti ostatním svým odběratelům železniční nákladní dopravy a omezil
spotřebitele železniční nákladní dopravy ve výběru dodavatelů, zneužil své dominantní postavení na trhu železniční
nákladní dopravy substrátů přepravovaných ve velkých objemech na území České republiky uplatňováním
rozdílných podmínek při srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž byli tito účastníci
v hospodářské soutěži znevýhodňováni, a to na újmu společností SPEDIT-TRAN, a. s. a ŠPED-TRANS
Levice, a. s. a spotřebitelů, čímž porušil v období od 1. 1. 2006 do 30. 11. 2007 zákaz uvedený v §11 odst. 1
písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže a zákaz obsažený v čl. 82 písm. c) SES, neboť zneužití
dominantního postavení mohlo ovlivnit obchod mezi členskými státy;
C. v období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 uplatňoval bez objektivně ospravedlnitelných důvodů vůči
svým odběratelům rozdílné ceny za služby železniční nákladní dopravy u přeprav se srovnatelnými kalkulačními
parametry ovlivňující výši nákladů na tyto služby a bez objektivně ospravedlnitelných důvodů uplatňovat v cenách
služeb železniční nákladní dopravy rozdílné výše marží, čímž znevýhodňoval některé své odběratele železniční
nákladní dopravy, kterým byly stanoveny ceny, resp. marže podstatně vyšší než jiným zákazníkům při obdobném
nebo srovnatelném plnění, a rovněž ztížil možnost uplatnění ostatním železničním nákladním dopravcům na trhu,
zneužil své dominantní postavení na trhu železniční nákladní dopravy substrátu přepravovaných ve velkých
objemech na území České republiky uplatňováním rozdílných podmínek při srovnatelném plnění vůči jednotlivým
účastníkům trhu, jimiž byli tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni, a to na újmu jiných soutěžitelů
a spotřebitelů, čímž porušil v období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004 zákaz uvedený v §11 odst. 1 písm. c)
zákona o ochraně hospodářské soutěže.
II.
Podle §11 odst. 2 ve spojení s §21a odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně
některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, jednání popsané
v I. výroku tohoto rozhodnutí účastníku řízení, společnosti České dráhy, a. s., se sídlem Praha 1, Nábřeží
L. Svobody 1222, IČ 70994226 do budoucna zakazuji.“
[2] Ve výroku III. předseda Úřadu snížil uloženou pokutu z částky 270 000 000 Kč na částku
254 000 000 Kč a ve výroku IV. uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení paušální
částkou 2 500 Kč.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí předsedy Úřadu žalobu u Krajského soudu v Brně,
který jí rozsudkem ze dne 21. 4. 2011, č. j. 62 Ca 37/2009 - 680 (dále jen „Rozsudek KS I“),
zamítl.
[4] Rozsudek KS I napadla žalobkyně kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 Afs 57/2011 - 1255 (dále jen „Rozsudek NSS I“), zrušil Rozsudek KS I
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud shledal řadu důvodů
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu a v rámci částečného věcného
vypořádání kasačních námitek se vyjádřil k důsledkům krajským soudem dovozené procesní vady
při opatřování posudku Centra dopravního výzkumu, v.v.i., a k závěru, že žalovaný nedoložil
uplatňování podnákladových cen.
[5] Krajský soud tedy rozhodoval o žalobě znovu a to rozsudkem ze dne 1. 4. 2015,
č. j. 62 Af 96/2014 - 1401 (dále jen „Rozsudek KS II“). Vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu zrušil napadené rozhodnutí předsedy Úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[6] Rozsudek KS II napadl žalovaný v pořadí druhou kasační stížností. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 7 As 91/2015 - 79 (dále jen „Rozsudek NSS II“), Rozsudek
KS II zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedl, že krajský soud
respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu ve vztahu k posudku Centra
dopravního výzkumu, v.v.i., a k uplatňování podnákladových cen. V tomto rozsahu vyhodnotil
Nejvyšší správní soud kasační námitky jako nepřípustné. Krajský soud však nerespektoval
závazný právní názor týkající se 15 důvodů nepřezkoumatelnosti rozsudku KS I. Žalobkyně
v první kasační stížnosti totiž namítala 18 důvodů nepřezkoumatelnosti Rozsudku KS I., přičemž
Nejvyšší správní soud v rozsudku NSS I 15 z nich vyhodnotil jako důvodné. V dalším řízení se
tedy krajský soud měl těmito námitkami zabývat a přezkoumatelným způsobem je vypořádat. To
však neučinil s argumentací, že samotné vady řízení týkající se podnákladových cen a posudku
Centra dopravního výzkumu, v.v.i., vedou ke zrušení celého napadeného rozhodnutí předsedy
Úřadu. Dle krajského soudu by tak vypořádání dalších žalobních bodů v celém jejich rozsahu
na tomto závěru již nic nemohlo změnit. Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že převažující část
žalobních námitek zůstala krajským soudem v Rozsudku KS II zcela opomenuta. Přitom jejich
vypořádávání by nepředstavovalo v převažující míře úvahy pouze akademické, jež by nemohly
žalovanému sloužit jako konkrétní naznačení dalšího postupu, jak neoprávněně argumentoval
v napadeném rozsudku krajský soud.
[7] Krajský soud tedy již po třetí rozhodoval o žalobě. Rozsudkem ze dne 13. 4. 2016,
č. j. 62 Af 96/2014 - 1464 (dále jen „Rozsudek KS III“), zrušil napadené rozhodnutí předsedy
Úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
[8] Žalovaný (dále jen stěžovatel) napadl Rozsudek KS III kasační stížností (v pořadí třetí
kasační stížnost). V kasační stížnosti uvedl, že si je vědom toho, že se jedná o opakovanou
kasační stížnost, jejíž přípustnosti může bránit §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V tomto případě se
však uplatní výklad Nejvyššího správního soudu a přípustné budou ty kasační námitky, které buď
obsahem odporují závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu, nebo které krajský
soud učinil mimo rámec bodů, k nimž již Nejvyšší správní soud stanovisko zaujal. Přípustné
proto budou takové námitky, které fakticky Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku
nevypořádal. Stěžovatel dále upozornil i na nepřípustnost námitek směřujících pouze proti
důvodům rozhodnutí dle §104 odst. 2 s. ř. s. Namítl však, že rozsudek správního soudu je pro
něj jako správní orgán v dané věci závazný nejen v rozsahu výroku, ale také v rozsahu právních
názorů, které soud vysloví. Omezení přípustnosti kasační stížnosti je třeba vykládat úzce, tedy že
nepřípustné jsou jen námitky, které nesměřují ke změně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší
správní soud zavázal krajský soud k tomu, aby vypořádal všechny žalobní námitky a poskytl
stěžovateli závazná vodítka pro jeho další postup ve věci. Kasační stížnost proto nebude zbytečná
všude tam, kde krajský soud vyslovil právní názor, který bude pro stěžovatele v dalším řízení
závazný, neboť tímto je zasaženo právní postavení stěžovatele, jenž se závazným právním
názorem nesouhlasí.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti dále uplatnil tři námitky vztahující se k problematice:
1) podání opatření k nápravě, 2) nesouladu výroku a odůvodnění a 3) protokolace provedení
důkazů mimo ústní jednání.
[10] První kasační námitka se týkala opatření k nápravě dle §11 odst. 3 zákona
č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně
hospodářské soutěže) ve znění účinném do 31. 8. 2009 (dále jen „zákon o ochraně hospodářské
soutěže“). Stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, že opatření k nápravě legitimně podala
společnost ČD Cargo, a. s., nad kterou má žalobkyně výlučnou kontrolu. Upozornil, že pokud by
přijal názor krajského soudu, vzniklo by nebezpečí, že by opatření podala osoba, která není
účastníkem řízení, a stěžovatel by byl nucen jej přijmout. Zákon ukládá možnost přijmout jen
návrhy opatření podané v zákonné lhůtě účastníky řízení, nikoliv společnostmi, které jsou jimi
ovládány. Pokud by návrhy mohla podat dceřiná i mateřská společnost, nelze vyloučit, že by si
návrhy mohly odporovat. Stěžovatel by musel přijmout i návrhy dceřiných společností, které však
nejsou účastníky řízení. S tímto však stěžovatel nesouhlasil a označil posouzení předmětné právní
otázky krajským soudem za nesprávné ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Druhá kasační námitka se týkala žalobního bodu napadajícího nesoulad výroku
a odůvodnění rozhodnutí předsedy stěžovatele. Stěžovatel namítl, že krajský soud nedostatečně
vypořádal předmětný žalobní bod, přestože jej k tomu zavázal Nejvyšší správní soud
v Rozsudcích NSS I i NSS II. Krajský soud se sice vypořádal s námitkou, že předseda stěžovatele
v odůvodnění rozhodnutí nedůvodně přihlédl k podnákladovým cenám, což však neodpovídalo
výroku rozhodnutí. Krajský soud však opomenul posoudit nesoulad mezi tvrzeným
znevýhodněním speditérů na navazujícím trhu spedičních služeb (v odůvodnění rozhodnutí)
a konstatovaným porušením zákona stěžovatelem plošně vůči všem zákazníkům bez ohledu
na jejich předmět činnosti (ve výroku rozhodnutí). Protože se krajský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu ve smyslu §104 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je
Rozsudek KS III znovu nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[12] Třetí kasační námitka se týkala žalobního bodu napadajícího protokolaci provedení
důkazů mimo ústní jednání. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že Úřad má
povinnost ve vztahu k listinným důkazům provedeným mimo ústní jednání vždy pořídit protokol
o tomto dokazování. Dle stěžovatele se §53 odst. 6 spr. ř. vztahuje na případy, v nichž by
neprovedením protokolu mohlo být fakticky porušeno právo na obhajobu účastníka řízení.
Protože je z obou správních rozhodnutí a obsahu správních spisů zřejmé, o které listiny
stěžovatel opřel svá rozhodnutí, bylo by vyhotovení protokolu čistě formálním úkonem, který by
se nijak nedotkl procesních práv účastníka řízení. Citované ustanovení by se mělo vykládat tak,
že je-li účastník s identifikací listin, kterými Úřad provedl důkazy mimo ústní jednání, dostatečně
seznámen jiným způsobem, a mezi Úřadem a účastníkem řízení v této věci neexistuje žádný spor,
není nutné protokol pořizovat. Dále upozornil, že krajský soud se nezabýval rozsudky Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 Azs 26/2009 - 100 a 2 As 59/2008 - 80, přestože se jimi dle závazného
právního názoru vysloveného v Rozsudku NSS I zabývat měl. I v této části je proto rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný. Argumentace krajského soudu je nadto vnitřně rozporná,
neboť na jedné straně uvádí, že význam protokolu o provedení důkazu je pro účastníky řízení
o správním deliktu zásadní, na druhou stranu však soud dovozuje, proč nevyhotovení protokolu
v tomto případě nemá pro účastníky zvláštní význam. Rozsudek krajského soudu je proto
v tomto bodě nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a též
nezákonný pro nesprávné právní posouzení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]
[13] S ohledem na výše uvedené kasační námitky stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu (Rozsudek KS III) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[14] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve zpochybnila přípustnost kasační
stížnosti. Stěžovatel totiž nenapadá výrok rozsudku krajského soudu, ale pouze jeho odůvodnění.
Kasační stížnost směřující jen proti důvodům rozhodnutí je nepřípustná dle §104 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel dle žalobkyně sám připustil, že nutnost zrušení rozhodnutí předsedy stěžovatele
vyplývá ze závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu a že tento výsledek tedy ani
nemůže napadnout. Odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
č. j. 5 Afs 91/2012 - 41, dle něhož předmětné ustanovení brání situacím, v nichž by se stěžovatel
domáhal přezkumu právních názorů či formulací uvedených v odůvodnění napadaného
rozhodnutí, ačkoliv by jejich korekce či změna nemohla žádným způsobem zasáhnout do jeho
právního postavení. Zásah do právního postavení je pak zásadně způsoben jen výrokem
rozhodnutí. Stěžovatel navíc nenapadá nosné důvody rozsudku, ale jen jiné dílčí závěry (obiter
dictum).
[15] Žalobkyně zpochybnila tvrzení, že by odmítnutím kasační stížnosti byla odmítnuta
spravedlnost, neboť stěžovatel jako správní orgán není nadán žádnými ústavou zaručenými
právy. Stěžovateli nesvědčí subjektivní právo, aby byla každá sporná otázka posouzena Nejvyšším
správním soudem. Naopak by byl „neférový“ takový postup Nejvyššího správního soudu, jenž by
stěžovateli, aniž by napadl výrok rozhodnutí, umožnil polemizovat s dílčími závěry rozsudku,
zatímco žalobkyně by takovou možnost neměla s odkazem na citované usnesení rozšířeného
senátu.
[16] Krajský soud v Rozsudku KS I i v Rozsudku KS III neshledal důvodnou žalobní námitku
týkající se podání opatření k nápravě, a to pro opožděnost návrhu opatření. S touto
problematikou se vypořádal i Nejvyšší správní soud, který v Rozsudku NSS I potvrdil
opožděnost návrhu opatření a nedůvodnost kasační námitky zpochybňující závěr krajského
soudu. Žalobkyně namítla, že soudy uznaly obranu stěžovatele a konstatovaly, že v této otázce
stěžovatel nepostupoval nezákonně. Nyní však stěžovatel žádá Nejvyšší správní soud, aby krajský
soud vyhověl jeho argumentaci „ještě lépe“, a to i v dílčím aspektu, který není důležitý ani
pro výrok rozhodnutí, ani pro samotné vypořádání žalobní námitky. Protože soudy neshledaly
v postupu stěžovatele nedostatky, nebude muset stěžovatel svůj postup nijak napravovat.
[17] Ani další kasační námitka týkající se nesouladu výroku a odůvodnění rozhodnutí není
přípustná a důvodná. Pokud krajský soud shledal důvodným předmětný žalobní bod namítající
nesoulad mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí, pak není rozhodné, zda mohl tento
nesoulad shledat i z jiných důvodů, než z důvodu problematiky podnákladových cen. Výsledek
vypořádání žalobní námitky by totiž byl vždy stejný. Stěžovatel se domáhá, aby mu krajský soud
v podstatě sdělil, že pochybil v ještě větším rozsahu, než již konstatoval. Stěžovatel si v rámci
nového posouzení věci bude muset nejdříve ujasnit, zda obstojí závěr o diskriminačním jednání
žalobkyně, čemuž bude odpovídat i nový výrok jeho rozhodnutí. Momentálně je bezvýznamné,
aby soud stěžovateli sdělil, jak široce bude moci po novém posouzení věci příslušnou
diskriminaci konstatovat, tj. zda vůči speditérům či obecněji vůči „všem“. Krajský soud
jednoznačně vyložil, že výrok rozhodnutí musí být v souladu s hmotněprávním posouzením věci
v odůvodnění rozhodnutí. Z toho plyne, že bude-li stěžovatel odůvodňovat diskriminaci jen
znevýhodněním speditérů na navazujícím trhu, bude to muset promítnout i do výroku nového
rozhodnutí.
[18] Žalobkyně nesouhlasila ani s kasační námitkou týkající se protokolace provedení důkazů
mimo ústní jednání. Žalobní námitku tohoto obsahu totiž krajský soud neshledal důvodnou
a konstatoval, že nevyhotovení protokolu o provedení důkazů nepředstavuje tak závažnou vadu,
která by sama o sobě vedla ke zrušení rozhodnutí předsedy stěžovatele. V tomto směru vyhověl
argumentaci stěžovatele, neboť jeho postup neshledal nezákonným. Nyní však stěžovatel žádá,
aby jeho obraně soud vyhověl „ještě lépe“ a konstatoval, že u listinných důkazů nemusí
vyhotovovat protokol ani záznam o jejich provedení, je-li z obsahu spisu a rozhodnutí zřejmé,
z jakých důkazů stěžovatel vychází a mezi účastníky o tom není sporu. Stěžovatel napadá pouze
dílčí aspekt vypořádání žalobní námitky, kterou však krajský soud ve výsledku ani neshledal
důvodnou.
[19] Závěrem žalobkyně poznamenala, že se řízení o její správní žalobě vede již 7 let
a rozhodnutí předsedy stěžovatele bylo již dvakrát zrušeno. Dle závazného právního názoru
Nejvyššího správního soudu toto rozhodnutí zrušeno být musí. Stěžovatel jen protahuje soudní
řízení, čímž zneužívá svých procesních práv; Nejvyšší správní soud by takový postup neměl
aprobovat.
V.1
[20] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou naplněny podmínky řízení nezbytné
k projednání podané kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že nyní přezkoumává v pořadí již třetí
rozsudek krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o žalobě, musel se nejprve zabývat
přípustností podané kasační stížnosti s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení totiž není přípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu vyslovil, že „přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena
na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil“ (srov. usnesení č. j. 9 Afs 59/2007 - 56;
všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Samotný §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje z uvedeného pravidla výjimku. Kasační stížnost je
přípustná, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.
[21] Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky s ohledem na potřebu dodržení
smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího správního soudu. Uvedené ustanovení nelze vztáhnout
zejména na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní
pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho
rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí
věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (viz usnesení rozšířeného
senátu č. j. 1 As 79/2009 - 165).
[22] Žalobkyně kromě toho zpochybňuje přípustnost kasační stížnosti i s ohledem na §104
odst. 2 s. ř. s., který stanovuje, že je nepřípustná také kasační stížnost, která směřuje jen proti
důvodům rozhodnutí soudu. K této problematice se vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu, jemuž byla položena otázka, zda je dle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná kasační
stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný
a nenapadá tudíž výrok rozhodnutí krajského soudu, ale pouze některé závěry vyslovené v jeho
odůvodnění. Rozšířený senát se k otázce vyjádřil v usnesení č. j. 5 Afs 91/2012 - 41 tak,
že „[k]asační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který
nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná“.
V uvedeném případě byla žalobci rozhodnutím správního orgánu prvního stupně uložena pokuta,
neboť se dopustil dvou správních deliktů. Správní orgán druhého stupně rozklad žalobce zamítl
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Žalobce napadl toto rozhodnutí
žalobou, které krajský soud vyhověl a zrušil rozhodnutí správního orgánu druhého stupně.
Žalobce však i přes úspěch ve věci podal kasační stížnost a napadl (pro něj příznivý) výrok
krajského soudu.
[23] Rozšířený senát v citovaném usnesení dospěl k závěru, že pokud stěžovatel uplatňuje
výhrady proti pro něj příznivému výroku rozhodnutí, není to v souladu s kontradiktorním
charakterem soudního řízení. Takový postup by mohl mít smysl pouze tehdy, pokud by procesně
úspěšný účastník usiloval o doplnění či revizi důvodů, ze kterých mu krajský soud vyhověl.
To však neumožňuje §104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého je nepřípustná též kasační stížnost
směřující jen proti důvodům rozhodnutí soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu č. j. 8 As 90/2012 - 56). Žalobce má procesní možnost k ochraně svých práv v dalším
průběhu správního (příp. následně i soudního) řízení. Nebude mu proto znemožněno uplatnit
jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Jestliže krajský soud vyslovil ve zrušujícím
rozsudku právní názor, kterým je správní orgán vázán (a neshledal jím žalobní námitku
důvodnou), znamená to, že správní orgán v navazujícím řízení nemůže posouzení této otázky
změnit (vyjma případů, kdy dojde ke změně skutkového či právního stavu). Neznamená to však,
že by žalobce nemohl takové posouzení znovu napadnout v žalobě proti novému správnímu
rozhodnutí a následně i v kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu. Není tak
vyloučena možnost přezkoumat v kasačním řízení právní názor krajského soudu (opakovaně)
vyslovený v neprospěch žalobce.
[24] Dle rozšířeného senátu je také smyslem a účelem dané právní úpravy zabránit situacím,
kdy je žalobci správním soudem zcela vyhověno a žalobce se domáhá přezkumu právních názorů,
formulací a konkrétních vyjádření uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ačkoliv
by jejich korekce či změna nemohla žádným způsobem zasáhnout do jeho právního postavení.
Zásah do „právní sféry“ žalobce je zásadně vždy způsoben jen výrokem rozhodnutí; jiný výklad by
představoval cestu k právní nejistotě účastníků, v jaké fázi soudního procesu mohou mimořádný
opravný prostředek využít, a k rozkolísanosti judikatury. Rozšířený senát připustil, že uvedený
výklad fakticky nutí procesně úspěšného žalobce, aby si „obešel celé kolečko“ znovu a čekal,
až rozhodne správní orgán. Poté žalobce půjde opět ke krajskému soudu (s vědomím, že soudní
řízení pravděpodobně absolvuje bez naděje na úspěch toliko z důvodu, že chce později podat
kasační stížnost) a teprve následně se dočká verdiktu Nejvyššího správního soudu.
[25] Z výše uvedeného je zřejmé, že právní závěr rozšířeného senátu o nepřípustnosti kasační
stížnosti podané žalobcem, který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout
jinak, se vztahuje výhradně na žalobce, který byl v řízení před krajským soudem procesně
úspěšný. Jde tedy o žalobce, jehož návrhu krajský soud vyhověl a rozhodnutí správního orgánu
druhého stupně zrušil. V nyní posuzovaném případě se Nejvyšší správní soud zabýval kasační
stížností žalovaného, jehož rozhodnutí k žalobě žalobkyně zrušil krajský soud. Žalovaný
(stěžovatel) nebyl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a kasační stížností napadá
výrok krajského soud o zrušení svého rozhodnutí.
[26] Žalovaný nemá možnost znovu „obejít celé soudní kolečko“, tak jak to konstatoval
rozšířený senát. Této možnosti může využít jen žalobce, neboť ve chvíli, kdy je žalovaný zavázán
právním názorem, s nímž nesouhlasí, ale musí v souladu s ním vydat správní rozhodnutí, nemůže
toto své nové rozhodnutí sám napadnout žalobou a posléze kasační stížností, aby se domohl
revize dle něj nesprávného právního názoru. Závěr rozšířeného senátu o nepřípustnosti kasační
stížnosti procesně úspěšného žalobce proto není na nyní posuzovanou kasační stížnost
aplikovatelný.
[27] S ohledem na výše uvedené není kasační stížnost stěžovatele nepřípustná dle §104 odst. 2
s. ř. s.
[28] Nejvyšší správní soud se však dále musel zabývat i otázkou přípustnosti kasační stížnosti
s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť jak je uvedeno výše, jedná se v pořadí o třetí
kasační stížnost v této věci. Pro přehlednost se touto problematikou zabýval v rámci vypořádání
jednotlivých kasačních námitek níže.
V.2
[29] Kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.
Podmínky řízení o kasační stížnosti jsou s ohledem na výše uvedené splněny. Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost žalovaného věcně přezkoumal a posoudil důvodnost kasační stížnosti
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[30] Kasační stížnost není důvodná.
a) Námitka podání opatření k nápravě
[31] Touto problematikou se krajský soud zabýval již v Rozsudku KS I. Uvedl, že návrh
opatření směřujících k odstranění závadného stavu dle §11 odst. 3 zákona o ochraně
hospodářské soutěže zaslal stěžovateli subjekt odlišný od žalobkyně, a to společnost
ČD Cargo, a. s. Dle krajského soudu však nebylo nutné trvat na tom, aby předmětný návrh
opatření učinila výlučně žalobkyně, neboť žalobkyně byla držitelkou všech akcií dceřiné
společnosti ČD Cargo, a.s., a měla nad ní výlučnou kontrolu. Tento závěr potvrzovala i koncepce
„podniku“, která se uplatňovala v komunitární i české právní úpravě. Za rozhodující však krajský
soud považoval to, že návrh opatření zaslala dceřiná společnost žalobkyně opožděně, tedy více
než osm měsíců po uplynutí lhůty dle §11 odst. 4 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Krajský soud tedy shledal postup stěžovatele, jakým naložil s návrhem opatření, zákonným
a žalobní námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.
[32] Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS I k tomu uvedl, že „[v] daném případě je nesporné,
že výhrady Úřadu k jednání stěžovatele [žalobkyně] mu byly doručeny v pátek 3. 8. 2007. Proto posledním
dnem lhůty k podání písemného návrhu opatření bylo pondělí 20. 8. 2007. V této lhůtě však Úřadu žádný
stěžovatelův písemný návrh opatření nebyl doručen. Přitom o možnosti navrhnout ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení
výhrad opatření, jimiž by se odstranil závadný stav, byl stěžovatel poučen jak v oznámení o zahájení řízení
ze dne 31. 7. 2006, tak ve sdělení výhrad ze dne 2. 8. 2007. Za takový návrh opatření označuje stěžoval dopis
ČD Cargo, a. s., který Úřad obdržel až dne 21. 4. 2008, tj. řadu měsíců po uplynutí zákonné lhůty. Protože
podle ust. §11 odst. 4 věta prvá zákona o ochraně hospodářské soutěže ve znění účinném od 1. 5. 2007
do 31. 8. 2009 k pozdějšímu podání nebo změnám navržených opatření přihlédne Úřad jen v případech hodných
zvláštního zřetele, přičemž z obsahu správního spisu není zřejmé, že by takové okolnosti byly Úřadu známy,
nemohlo dojít k porušení legitimního očekávání stěžovatele, že správní řízení vedené pod sp. zn. S 220/06
bude zastaveno. Navíc to Úřad i výslovně uvedl ve svém sdělení ze dne 14. 5. 2008 adresovaném
ČD Cargo, a. s.“ Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS I tedy neshledal kasační námitku
důvodnou.
[33] Uvedeným závěrem je nyní Nejvyšší správní soud vázán, neboť jak je uvedeno výše,
přípustnost kasační stížnosti je omezena ve vztahu k otázkám již dříve v téže věci Nejvyšším
správním soudem závazně posouzeným (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 As 79/2009-165).
Toto omezení odráží závaznost právního názoru pro krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 4 s. ř. s.), a tím, že vylučuje možnost brojit proti němu kasačními námitkami, vylučuje
i možnost Nejvyššího správního soudu, aby sám svůj původní závazný právní názor k nové
kasační stížnosti v téže věci přezkoumal. Zruší-li totiž Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu, je vysloveným právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také Nejvyšší
správní soud sám, rozhoduje-li za jinak nezměněných poměrů v téže věci. Změny původně
vysloveného právního názoru se senát, který o nové kasační stížnosti rozhoduje, nemůže domoci
ani předložením věci rozšířenému senátu postupem podle §17 s. ř. s. (blíže viz usnesení
rozšířeného senátu č. j. 9 Afs 59/2007 - 56). Tím je zaručen požadavek legitimního očekávání
a předvídatelnosti soudního rozhodování.
[34] Právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v Rozsudku NSS I ostatně krajský
soud v Rozsudku KS III respektoval.
[35] Stěžovatel se nyní podanou kasační stížností domáhal, aby Nejvyšší správní soud
přezkoumal závěr krajského soudu o možnosti dceřiných společností podávat návrhy opatření
dle §11 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže namísto mateřských společností.
Dle stěžovatele zákon ukládá možnost přijmout jen návrhy opatření, které jsou podány
v zákonné lhůtě účastníky řízení, nikoliv však společnostmi, které jsou jimi ovládány. Touto
otázkou se Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení zatím nezabýval, kasační námitka je
proto přípustná dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[36] Dle §11 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže může Úřad uložit, aby účastníci
splnili opatření, která společně navrhli, jsou-li dostatečná pro ochranu hospodářské soutěže
a odstraní-li se jejich splněním závadný stav. Jestliže Úřad neshledá taková opatření dostatečnými,
důvody písemně sdělí soutěžitelům a pokračuje v řízení; jinak uloží splnění těchto opatření
a řízení zastaví. Opatření podle odstavce 3 mohou účastníci řízení písemně navrhnout Úřadu
nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy jim Úřad doručil výhrady k jejich jednání; k pozdějšímu
podání nebo změnám navržených opatření přihlédne Úřad jen v případech hodných zvláštního
zřetele. Účastníci řízení jsou svým návrhem vázáni vůči Úřadu i mezi sebou navzájem, popřípadě
vůči třetím osobám, a od podání návrhu do rozhodnutí Úřadu podle odstavce 3 nesmějí
postupovat způsobem, který je předmětem výhrad Úřadu (§11 odst. 4 téhož zákona).
[37] Dle §21 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže jsou účastníky řízení navrhovatel
a ti, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno a rozhodnuto.
[38] Adresátem norem soutěžního práva je soutěžitel, jímž se dle §2 odst. 1 citovaného
zákona rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy
seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se
účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli.
Pojem soutěžitele se však od účastníka řízení liší, neboť účastník řízení musí být nadán právní
subjektivitou a účastníkem proto mohou být jen osoby v právním smyslu. Soutěžitel je kategorií
hmotněprávní, naopak účastník řízení je kategorií procesní. Nelze tedy zaměňovat pojem
soutěžitele s pojmem účastníka řízení. S postavením účastníka řízení je spojena řada procesních
práv, jako např. právo navrhovat důkazy či činit jiné návrhy a právo vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí. Účastník řízení může prostřednictvím uplatnění svých procesních práv ovlivnit
průběh i výsledek řízení. Zákon o ochraně hospodářské soutěže vymezuje, kdo je účastníkem
řízení (srov. §21 odst. 1). Zákon taktéž stanovuje, že pouze účastníci mohou Úřadu navrhnout
opatření ve smyslu §11 odst. 3 citovaného zákona a pouze jim může Úřad uložit splnění
takových opatření. Uvedeným způsobem mohou docílit zastavení řízení, aniž by Úřad
rozhodoval o tom, zda zneužili své dominantní postavení, což významně ovlivní samotný průběh
a výsledek řízení.
[39] Stěžovatel žalobkyni oznámením ze dne 31. 7. 2006 vyrozuměl o zahájení správního
řízení, přičemž za jediného účastníka řízení označil žalobkyni. Přípisem ze dne 2. 8. 2007
stěžovatel sdělil žalobkyni výhrady k jejímu jednání ve smyslu §11 odst. 4 zákona o ochraně
hospodářské soutěže. Zároveň ji poučil o možnosti písemně navrhnout opatření dostatečná
pro ochranu hospodářské soutěže, a to do 15 dnů ode dne doručení výhrad. Po celou dobu
správního řízení stěžovatel jednal s žalobkyní, jako s jediným účastníkem řízení. Postavení
účastníka řízení a s tím spojená procesní práva a povinnosti náležely výhradně žalobkyni.
[40] V daném případě návrh opatření učinila dceřiná společnost žalobkyně ČD Cargo, a. s.,
nad níž měla žalobkyně výlučnou kontrolu. ČD Cargo, a. s. však nebyla účastníkem řízení.
Na tom nemůže nic změnit ani to, že byla fakticky ovládána žalobkyní. Jak je již uvedeno výše,
účastník řízení je kategorií procesní a nikoli hmotněprávní. Nelze tudíž dovodit postavení dceřiné
společnosti jako účastníka řízení na základě odkazu na koncepci soutěžitele, neboť to je kategorie
hmotněprávní. Protože společnost ČD Cargo, a. s. nebyla účastníkem řízení, nenáleželo jí ani
právo podat návrh opatření dle §11 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
[41] Za relevantní lze shledat i argument stěžovatele, že v praxi může existovat celá řada
dceřiných společností ovládaných mateřskou společností. Pokud by všechny tyto subjekty mohly
uplatnit procesní práva účastníka a podaly by návrhy opatření, nelze vyloučit možnost
protichůdnosti takto uplatněných návrhů opatření.
[42] V tomto rozsahu je názor vyslovený krajským soudem o přípustnosti návrhu opatření
podaném dceřinou společností účastníka řízení (žalobkyně) nesprávný.
[43] Dle usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 Afs 15/2007 - 75 platí, že „[z]ruší-li správně krajský
soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud
v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody
nahradí svými. Pro správní orgán je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem
Nejvyššího správního soudu.“
[44] Krajský soud v nyní posuzovaném případě správně dovodil, že postup stěžovatele
v souvislosti s navrženým opatřením byl v souladu se zákonem, neboť návrh opatření byl podán
opožděně. Nejvyšší správní soud proto v tomto smyslu korigoval pouze dílčí závěr krajského
soudu o přípustnosti návrhu podaného dceřinou společností žalobkyně, jež však neměl vliv
na samotné posouzení důvodnosti žalobní námitky.
[45] V tomto rozsahu je tedy kasační námitka důvodná, byť nevede ke zrušení napadeného
rozsudku krajského soudu.
b) Námitka nesouladu výroku a odůvodnění
[46] Druhá kasační námitka se týkala žalobního bodu napadajícího nesoulad výroku
a odůvodnění rozhodnutí předsedy stěžovatele. Nesoulad dle žalobkyně spočíval v tom:
A) že stěžovatel v odůvodnění rozhodnutí shledal protiprávnost jednání z důvodu
selektivního uplatňování podnákladových cen, ale nereflektoval to nijak ve výroku,
B) že stěžovatel odůvodňoval naplnění znaků skutkové podstaty podle §11 odst. 1
písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže, resp. čl. 82 písm. c) SES tvrzeným
znevýhodněním speditérů na navazujícím trhu spedičních služeb, přesto ve výrokové části
konstatoval porušení zákona stěžovatelem plošně vůči všem zákazníkům bez ohledu na jejich
předmět činnosti.
[47] Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS I uvedl, že není zřejmé, zda krajský soud
namítaný rozpor mezi výrokem a odůvodněním napadeného rozhodnutí shledal či nikoliv.
Rozsudek KS I byl proto v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[48] V Rozsudku NSS II soud dospěl k závěru, že žalobní námitka zůstala i nadále krajským
soudem v Rozsudku KS II nevypořádána a krajský soud proto nerespektoval právní názor
vyslovený Nejvyšším správním soudem.
[49] Krajský soud uvedenou žalobní námitku vypořádal v Rozsudku KS III následovně:
„Pokud jde o soulad výroku a odůvodnění, pak navazující samostatnou otázkou je, zda výrok deklarující
praktiku obecnou, jež měla být žalobcem uskutečňována coby neadresný obecný obchodní princip, odpovídá
odůvodnění; to souvisí s hmotněprávním posouzením žalobcova jednání a jak plyne již ze shora uvedeného,
odůvodnění založené na aplikaci podnákladových cen diskriminaci podle výrokových částí I.A. a I.C. napadeného
rozhodnutí neodpovídá. (Neodůvodněná) akcentace podnákladových cen, na nichž je odůvodnění napadeného
rozhodnutí ve vztahu k částem I.A. a I.C. založeno, zatímco popis skutku ve výrokových částech I.A. a I.C.
napadeného rozhodnutí je coby znak deliktu neuvádí, nutně v této otázce vyvolává důvodnost žaloby“.
[50] Nejvyšší správní soud se otázkou souladu výroku a odůvodnění rozhodnutí předsedy
stěžovatele dosud věcně nezabýval, kasační námitka je proto přípustná dle §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s.
[51] Stěžovatel poukázal na to, že se krajský soud vypořádal s neopodstatněným přihlédnutím
k podnákladovým cenám v odůvodnění rozhodnutí předsedy stěžovatele, což však neodpovídalo
výroku rozhodnutí [žalobní argumentace A)]. Krajský soud však v této souvislosti opomenul
posoudit otázku speditérů na navazujícím trhu [žalobní argumentace B)]. Vypořádání žalobní
argumentace je dle stěžovatele zásadní, neboť pokud by stěžovatel i při neprokázání užití
podnákladových cen v následujícím řízení dospěl k názoru, že se žalobkyně dopustila
předmětných deliktů, byla by nekonzistence výroku rozhodnutí a odůvodnění v této otázce
znovu možným důvodem pro zrušení rozhodnutí.
[52] Z Rozsudku KS III je patrné, že se krajský soud skutečně zabýval souladem výroku
a odůvodnění rozhodnutí pouze v závislosti na argumentaci podnákladovými cenami [viz. závěr
krajského soudu: „(Neodůvodněná) akcentace podnákladových cen, na nichž je odůvodnění napadeného
rozhodnutí ve vztahu k částem I.A. a I.C. založeno, zatímco popis skutku ve výrokových částech I.A. a I.C.
napadeného rozhodnutí je coby znak deliktu neuvádí, nutně v této otázce vyvolává důvodnost žaloby“].
Stěžovatel se však nyní domáhá, aby se krajský soud vyjádřil i k namítanému nesouladu
odůvodnění vystavěném na znevýhodnění speditérů na navazujícím trhu, čemuž neodpovídá
výrok konstatující porušení zákona vůči všem zákazníkům. Stěžovatel považuje Rozsudek KS III
v tomto rozsahu za nepřezkoumatelný.
[53] Nejvyšší správní soud se proto zabýval nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu
v uvedeném rozsahu, a to jak z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), tak i k námitce
stěžovatele. Nejvyšší správní soud již v rozsudku č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 vyložil, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.“
[54] Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže
obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvrácení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže
proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora
správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08;
dostupný na http://nalus.usoud.cz/). V nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, pak
Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze chápat
tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno. Na druhou stranu, jestliže jsou
v projednávané věci vzneseny závažné právní argumenty, je třeba, aby se s nimi soud vypořádal.
[55] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 Afs 23/2010 - 180 vyložil, že je nutné odlišovat
uplatněné žalobní námitky, resp. žalobní body a jednotlivé dílčí argumenty na jejich podporu.
Krajský soud má povinnost vypořádat se ve svém rozsudku přezkoumatelným způsobem
se všemi uplatněnými žalobními body. To neznamená, že musí nutně reagovat na každý dílčí
argument či tvrzení žalobce. V rozsudku č. j. 6 Ads 17/2013 - 25 zdůraznil, že je nezbytné
zacházet s kasačním důvodem dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obezřetně, neboť zrušením
rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude
správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení,
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež
jsou se soudním přezkumem spojeny.
[56] Povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že je soud povinen reagovat
na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je vypořádat se s obsahem
a smyslem žalobní argumentace. Nelze ani odhlédnout od komplikovanosti nyní řešeného
případu. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS I: „Vzhledem k právní i skutkové složitosti
dané věci a obsáhlosti jak vydaných rozhodnutí, tak i jednotlivých podání účastníků řízení, je nutno zdůraznit,
že některé sporné otázky nelze vždy zcela separovat. Pokud se krajský soud výslovně nevypořádá s některou
ze žalobních námitek, je třeba vždy posuzovat, zda jeho právní názor není součástí argumentace týkající se jiných
souvisejících námitek nebo není vysloven v kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku. To však
neznamená, že by mohl rezignovat na přezkum napadeného správního rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek.
Nicméně v dané věci lze s ohledem na její komplexnost, rozsah a složitost do určité míry tolerovat, že krajský soud
na některý z dílčích či podpůrných stěžovatelových argumentů výslovně nereagoval“.
[57] Krajský soud v rozsudku KS III uvedl, že procesní vady při opatřování posudku Centra
dopravního výzkumu, v.v.i., a nedostatek skutkového podkladu k uplatňování podnákladových
cen nutně vedly ke zrušení celého napadeného rozhodnutí předsedy stěžovatele. Veškeré
hmotněprávní závěry, k nimž může stěžovatel v dalším řízení dospět, mohou být ovlivněny
novým posouzením vymezení relevantního trhu. K úvahám ohledně vymezení relevantního trhu
bude muset stěžovatel přistoupit nově – bez zahrnutí posudku Centra dopravního výzkumu,
v.v.i., přitom na úvahy ohledně vymezení relevantního trhu mohou teprve navázat úvahy ohledně
postavení žalobkyně na něm (tj. zda je vůbec soutěžitelem v dominantním postavení) a teprve
na ně pak úvahy ohledně případného zneužití takového postavení. V takovém případném
hodnocení zneužití dominantního postavení se pak nutně projeví i druhý důvod ke zrušení
napadeného rozhodnutí, tj. nedostatek skutkového podkladu ke konstatování uplatňování
podnákladových cen; výsledkem dalšího řízení před stěžovatelem může být zcela odlišná
konstrukce, než jaká se promítla do nyní napadeného rozhodnutí stěžovatele. Další postup
stěžovatele proto může spočívat v doplnění dokazování ohledně uplatňování podnákladových
cen, což by se nutně projevilo ve výroku případného rozhodnutí deklarujícího zneužití
dominantního postavení, anebo v upuštění od koncepce využívající argumentaci podnákladovými
cenami, což se může projevit jak na budoucím procesním postupu stěžovatele, tak na jeho
samotném výsledku. Krajský soud uzavřel, že tedy i nové rozhodnutí stěžovatele ve věci samé –
ať už bude postaveno na konceptu podnákladových cen či nikoli – bude jistě vykazovat zcela jiné
rysy než rozhodnutí nyní napadené, proti němuž žalobkyně vznesla řadu argumentů o jeho
nezákonnosti i nepřezkoumatelnosti.
[58] Nejvyšší správní soud v Rozsudku NSS II shledal pochybení krajského soudu, který se
sice zabýval žalobními námitkami týkajícími se posudku Centra dopravního výzkumu, v.v.i.,
a uplatňování podnákladových cen, ale následně se odmítl zabývat dalšími žalobními námitkami,
mj. i námitkou nesouladu výroku a odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však k tomu
dále uvedl, že „[j]e tedy nepochybné, že převažující část žalobních námitek zůstala krajským soudem
v napadeném rozsudku zcela opomenuta. Přitom jejich vypořádávání by nepředstavovalo v převažující míře úvahy
pouze akademické, jež by nemohly stěžovateli sloužit jako konkrétní naznačení dalšího postupu, jak neoprávněně
argumentoval v napadeném rozsudku krajský soud. Právě tím, že převážná část žalobních námitek podstatného
významu pro věc zůstala bez jakékoliv reflexe krajského soudu, stěžovatel oprávněné poukázal na to,
že po několika letech probíhajícího soudního řízení nebylo přezkoumáno meritum věci a že to má negativní dopad
na jeho rozhodovací praxi“.
[59] Krajský soud se v Rozsudku KS III zabýval žalobním bodem namítajícím nesoulad
výroku a odůvodnění rozhodnutí; tuto žalobní námitku shledal důvodnou. Uvedl taktéž, jak má
stěžovatel postupovat v dalším řízení. Krajský soud naplnil výše uvedený požadavek Nejvyššího
správního soudu, neboť naznačil konkrétní další postup stěžovatele a v tomto rozsahu
i přezkoumal meritum věci. Byť se nezabýval dílčím argumentem o nesouladu výroku
a odůvodnění rozhodnutí v souvislosti se znevýhodnění speditérů na navazujícím trhu, vypořádal
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Jak je uvedeno již výše, z judikatury Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu plyne, že krajský soud není povinen reagovat na každou dílčí
argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud
dostatečným způsobem vypořádal žalobní námitku napadající nesoulad výroku a odůvodnění
rozhodnutí předsedy stěžovatele; rozsudek krajského soudu je v uvedeném rozsahu
přezkoumatelný. Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační námitku stěžovatele důvodnou.
c) Námitka protokolace provedení důkazů mimo ústní jednání
[60] Další žalobní námitka uplatněná žalobkyní se týkala protokolace o důkazech provedených
mimo ústní jednání a dopadu absence takové protokolace na zákonnost správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud k tomu v Rozsudku NSS I uvedl, že žalobkyně v žalobě argumentovala
judikatorními názory, s nimiž se měl krajský soud vypořádat. Dále uvedl, že „[k]rajský soud sice
neopomenul vypořádat žalobní námitku týkající se porušení ust. §51 odst. 2 a §53 odst. 6 a §18 správního
řádu a v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 20 první odstavec) a vyjádřil právní názor ohledně absence
protokolů o důkazech provedených mimo ústní jednání s tím, že i když se jedná o vadu, nemá tato vada vliv
na zákonnost a věcnou správnost napadeného správního rozhodnutí, neboť je nepochybné, že listiny založené
ve správním spise byly podkladem rozhodnutí, že jimi Úřad prováděl důkaz a že stěžovatel měl možnost se s nimi
seznámit. I pokud by Úřad o provádění důkazů listinami pořídil záznam, důkazní situace by se oproti stavu
bez jeho pořízení nezměnila. Nijak však nereagoval na stěžovatelovu argumentaci judikaturou Nejvyššího
správního soudu, a proto není zřejmé, zda ji považoval za irelevantní ve vztahu k dané věci nebo se jednalo
ohledem na obsažnost žaloby o její přehlédnutí. Nelze totiž vyloučit, že s ohledem na citovanou judikaturu by
mohlo dojít k posunu právního názoru krajského soudu. Proto výslovné nevypořádání se s judikaturou je třeba
považovat za dostatečný důvod pro závěr o nepřezkoumatelnosti této části napadeného rozsudku.“ V této
souvislosti Nejvyšší správní soud odkázal na usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 57/2010 - 82,
týkající se problematiky dokazování promítnutím audiovizuálního záznamu.
[61] V Rozsudku NSS II soud dospěl k závěru, že žalobní námitka zůstala i nadále krajským
soudem v Rozsudku KS II nevypořádána a krajský soud proto nerespektoval právní názor
vyslovený Nejvyšším správním soudem.
[62] Krajský soud se tedy uvedenou námitkou zabýval v Rozsudku KS III. V odůvodnění
uvedl, že stěžovatel do správního spisu nezařadil žádný záznam o provedení důkazu konkrétními
listinami, pouze se k jednotlivým listinám vyjadřuje v rozhodnutí orgánu prvního stupně
a posléze v rozhodnutí o rozkladu, čímž porušil §53 odst. 6 spr. ř. a §18 spr. ř. Krajský soud
přitom odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 57/2010-82
a dále dovodil, že i v případě, že by stěžovatel o provádění důkazů listinami pořídil záznam,
důkazní situace by se nezměnila oproti stavu bez pořízení takového formálního záznamu.
Stěžovatel by totiž vycházel ze stejných důkazů, podklad rozhodnutí by byl materiálně stejný
a v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Přitom jednotlivé listiny byly
založeny ve správním spisu a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně i rozhodnutí
o rozkladu na ně odkazovala. Žalobkyně proto měla možnost se s nimi seznámit. Krajský soud
uzavřel, že přestože stěžovatel při dokazování listinami nepostupoval podle §53 odst. 6 spr. ř.,
nešlo o vadu, jež by mohla vyvolat nezákonnost napadeného rozhodnutí, pro kterou by soud měl
napadené rozhodnutí předsedy stěžovatele zrušit.
[63] Nejvyšší správní soud se v tomto řízení otázkou protokolace o důkazech provedených
mimo ústní jednání a dopadu absence protokolace na zákonnost správního rozhodnutí dosud
věcně nezabýval, kasační námitka je proto přípustná dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[64] Stěžovatel předně namítl, že Nejvyšší správní soud Rozsudkem NSS I zavázal krajský
soud, aby se vypořádal s judikaturou, kterou uváděla žalobkyně, a to rozsudky Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 Azs 26/2009 - 100 a č. j. 2 As 59/2008 - 80. V tomto rozsahu byl vázán
právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímž se však neřídil a k uvedené judikatuře se
nevyjádřil, což způsobilo nepřezkoumatelnost Rozsudku KS III.
[65] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se krajský soud vypořádal s usnesením
rozšířeného senátu č. j. 7 As 57/2010 - 82, v němž rozšířený senát dovodil, že: „Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání provádí jednotlivé důkazy při ústním jednání. Provádí-li dokazování ohledáním výjimečně
mimo ústní jednání promítnutím audiovizuálního záznamu, musí být o provedení tohoto důkazu vyhotoven
protokol podle §18 správního řádu z roku 2004“. Rozšířený senát se v citovaném usnesení vyjádřil
i ke správnosti závěru učiněného v rozsudku č. j. 2 As 59/2008 - 80, dle něhož: „Dokazování
ohledáním (§51 odst. 1 a §54 správního řádu z roku 2004) může být uskutečněno i promítnutím
audiovizuálního pořadu. Je-li tak učiněno mimo ústní jednání, musí být o této skutečnosti vyhotoven protokol
(§18 odst. 1 uvedeného zákona)“. Žalobkyně však kromě uvedeného rozsudku druhého senátu dále
poukazovala na rozsudek č. j. 6 Azs 26/2009 - 100. I v tomto případě se jednalo o problematiku
provedení důkazu audiovizuálním záznamem, přičemž šestý senát konstatoval, že: „Videozáznam
umístěný na internetovém serveru může být bezpochyby důkazním prostředkem ve smyslu shora cit. ust. §51
správního řádu. Správní řád nestanoví žádná konkrétní pravidla pro provádění jednotlivých důkazů, avšak
obsahuje ustanovení, jež upravují povinnosti správního orgánu při provádění dokazování a o sepisování protokolu
o úkonech ve správním řízení. Podle §18 odst. 1 správního řádu se mj. o provedení důkazu listinou a ohledáním,
pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž
dochází ke styku s účastníky řízení sepisuje protokol. Ve správním spise žalovaného žádný protokol o promítnutí
záznamu v přítomnosti stěžovatele založen není; správní spis by měl tedy obsahovat protokol (nebo alespoň
záznam) o provedení důkazu promítnutím dotyčného videozáznamu mimo ústní jednání. (...) správní spis
neobsahuje žádný záznam o promítnutí videozáznamu, ani v rozhodnutí není tento důkaz zmíněn. Nejvyšší
správní soud je nucen za těchto okolností předpokládat, že žalovaný stěžovatelem navržený důkaz vůbec neprovedl,
nemohl jej tedy ani zhodnotit a zohlednit ve svém rozhodnutí; popřípadě žalovaný nezdůvodnil, proč navrhovaný
důkaz neprovedl. Rozhodnutí, které se s návrhem na provedení důkazu nikterak nevypořádává je rozhodnutím
nepřezkoumatelným.“
[66] Z výše uvedeného je patrné, že všechna tři rozhodnutí řeší problematiku dokazování
promítnutím audiovizuálních záznamů. Též je zřejmé, že v nich senáty Nejvyššího správního
soudu dospěly ke stejnému závěru a to, že je o provedení důkazu promítnutím audiovizuálního
záznamu mimo ústní jednání nezbytné vyhotovit protokol. Vyjádřené právní názory se nijak
nerozchází a jsou souladné.
[67] Krajský soud se výslovně vypořádal jen s názorem vyjádřeným v usnesení rozšířeného
senátu. Právní závěr rozšířeného senátu je však stejný, jako závěry druhého a šestého senátu.
Za této situace není důvod trvat na tom, aby se krajský soud vyjadřoval i k rozsudkům druhého
a šestého senátu. Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud nerespektoval závazný
právní názor vyslovený Rozsudkem NSS I, ani že by Rozsudek KS III byl v tomto rozsahu
nepřezkoumatelný.
[68] Co se týče zákonnosti závěru o nezbytnosti vyhotovovat protokoly o provedení listinných
důkazů, pokud byly provedeny mimo ústní jednání, je tento závěr správný. Dokládá to judikatura
Nejvyššího správního soudu, na kterou správně odkázal krajský soud. Rozšířený senát v již
citovaném usnesení č. j. 7 As 57/2010 - 82 uvedl, že principy ústnosti, přímosti
a bezprostřednosti zajišťují, aby ten orgán, který rozhoduje o vině a sankci za správní delikt, byl
autenticky přítomen a bezprostředně ovlivněn před ním provedenými důkazy, které zhodnotí
a posléze z nich vyvodí správná a úplná skutková zjištění, podřadí je pod příslušnou právní
kvalifikaci a konečně rozhodne o případné sankci. Dokazování tedy musí být primárně
prováděno při ústním jednání, o jehož konání bude účastník sankčního řízení předem vyrozuměn
ve smyslu §49 odst. 1 spr. ř., aby mohl případně využít svého práva být přítomen a měl možnost
se ke všem prováděným důkazům vyjádřit. Pouze výjimečně, za zákonem stanovených podmínek,
lze dokazování připustit i mimo rámec ústního jednání, pak ale musí být o provedení takového
důkazu vyhotoven protokol dle §18 spr. ř. Právo účastníka být přítomen provedení důkazu však
zůstává i nadále zachováno, a to v návaznosti na §51 odst. 2 spr. ř.
[69] Na citované usnesení navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 As 34/2013-24,
z něhož vyplývá, že uvedené závěry rozšířeného senátu jsou obecně platné pro celou oblast
správního trestání, a aplikoval je na případ správního deliktu podle zákona č. 321/2004 Sb.,
o vinohradnictví a vinařství.
[70] V rozhodnutí čtvrtý senát mj. uvedl, že správní řízení je obecně ovládáno zásadou
písemnosti. Tento závěr nevyplývá z §49 odst. 1 spr. ř., ale z §15 odst. 1 spr. ř. Správní řád
v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům
prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv účastníků
řízení. Prostor pro takovou úvahu však není dán při dokazování, neboť požadavek,
aby při dokazování byla účastníkům řízení přítomnost umožněna, vyplývá přímo z §51 odst. 2
spr. ř.
[71] Správní řád předpokládá možnost rozhodovat meritorně bez nařízení ústního jednání,
stejně jako možnost provést důkaz listinou mimo ústní jednání, nicméně k takovému postupu, jak
je výše uvedeno, stanovuje určité podmínky. Především by měli být účastníci řízení včas
vyrozuměni o záměru správního orgánu provést důkaz listinou mimo ústní jednání (§51 odst. 2
spr. ř) a dále by o tom měl být sepsán protokol (§18 odst. 1 téhož zákona). Podle §53 odst. 6
spr. ř. se důkaz listinou za přítomnosti účastníků provede tak, že se listina přečte nebo se sdělí její
obsah (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 139/2015 - 30).
[72] K této problematice se vyjádřil i Poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu v závěru
č. 72 z roku 2008, v němž dovodil, že „podle §18 odst. 1 správního řádu je nutné sepisovat protokol
o provedení důkazu listinou i v případě, že je prováděn mimo ústní jednání a to i v p řípadě, že provádění důkazu
nejsou přítomni účastníci řízení. V této souvislosti je však nutné upozornit, že i podle rozsudku Krajského soudu
v Brně č. j. 62 Ca 42/2007 ze dne 7. 9. 2008 se případná absence protokolu v případě, že listiny, kterými byl
prováděn důkaz, jsou součástí správního spisu, nedá považovat za vadu řízení, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí.“
[73] Je proto nezbytné v případě absence protokolu o provedení listinných důkazů zvážit,
zda absence protokolu mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Tento závěr ostatně vyplývá
i z citovaného usnesení rozšířeného senátu č. j. 7 As 57/2010 - 82, který dovodil, že mu nepřísluší
předjímat procesní důsledky případného nedodržení zákonných náležitostí týkající se protokolu
o promítnutí audiovizuálního záznamu, neboť tato otázka mu k posouzení předložena nebyla.
Krajský soud se v nyní posuzovaném případě s touto otázkou správně vypořádal konstatováním,
že „i v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam (tedy pokud by správní řád
neporušil), pak by se důkazní situace oproti stavu bez pořízení takového formálního záznamu nijak nezměnila,
což znamená, že by žalovaný vycházel právě z týchž důkazů, z nichž vycházel, podklad rozhodnutí by byl
materiálně týž a v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Jestliže jednotlivé listiny jsou
založeny ve správním spisu a jestliže na ně odkazuje jak prvostupňové, tak nyní napadené rozhodnutí, je
nepochybné, že tvoří podklad rozhodnutí, žalovaný jimi důkaz prováděl a žalobce (...) se měl možnost s nimi
seznámit. Přestože tedy žalovaný při dokazování listinami nepostupoval podle §53 odst. 6 správního řádu, nejde
o vadu, jež by mohla vyvolat nezákonnost napadeného rozhodnutí, pro kterou by zdejší soud měl napadené
rozhodnutí žalovaného rušit.“
[74] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, a proto neshledal ani tuto
kasační námitku stěžovatele důvodnou.
VI.
[75] Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační námitky stěžovatele důvodnými
a nezjistil ani jiné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost nebyla důvodná, Nejvyšší správní soud ji podle §110
odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[76] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalobkyně měla vůči stěžovateli
ve věci plný úspěch. Nejvyšší správní soud proto uložil stěžovateli, aby ve lhůtě do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku zaplatil k rukám zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 4 114 Kč. Tu soud určil podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) částkou 3 100 Kč spočívající v sepsání vyjádření
ke kasační stížnosti ze dne 14. 6. 2016, částkou 300 Kč spočívající v náhradě hotových výdajů
za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu a částkou 714 Kč odpovídající
21 % dani z přidané hodnoty, jejíž plátcem je zástupce žalobkyně (§57 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud nepřiznal odměnu za úkon převzetí a přípravy zastoupení podle §11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu, neboť zástupce žalobkyni zastupoval již v řízení před krajským
soudem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2017
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu