ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.150.2017:20
sp. zn. 7 Azs 150/2017 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. F., zastoupen
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 3. 4. 2017, č. j. 2 A 104/2016 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u r č u je částkou 4 114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Dne 7. 12. 2016 byla hlídkou Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy
provedena pobytová kontrola se zaměřením na kontrolu cizinců, kteří jsou zaměstnáni
bez oprávnění pobytu nebo povolení k zaměstnání. V rámci této kontroly byl žalobce vyzván
k prokázání totožnosti a předložení dokladu opravňujícího k výkonu práce. Žalobce se nejdříve
prokázal padělaným rumunským občanským průkazem a poté vlastním ukrajinským cestovním
pasem. Z důvodu nepředložení žádného dokladu opravňujícího k výkonu práce byl žalobce
v 15:40 zajištěn dle §27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“).
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 12. 2016, č. j. KRPA -495828-15/ČJ-2016-000022,
rozhodla o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaná současně stanovila
dobu zajištění žalobce podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze.
Rozhodnutí žalované označil za nepřezkoumatelné, neboť z jejího odůvodnění nelze odvodit
počátek ani konec doby svého zajištění. Žalovaná se také nedostatečně věnovala posouzení
okolností případu a nezvážila možnost uložení zvláštních opatření.
[4] Žalobu Městský soud v Praze zamítl výše uvedeným rozsudkem. Uvedl, že žalovaná
odkázala na počátek doby zajištění spojením „ode dne omezení svobody“, přičemž žalobce byl
zcela zřejmě zajištěn od 7. 12. 2016. Městský soud dále nesdílel názor žalobce, že se žalovaná
nedostatečně zabývala možností uložení zvláštních opatření jako přednostního prostředku řešení
jeho situace. Naopak z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naprosto zřejmé, jaký skutkový
stav vzala žalovaná za rozhodný a jak uvážila o pro věc podstatných skutečnostech. Městský soud
se ztotožnil s názorem žalované, že žalobce se svým jednáním dostal do střetu s právními
předpisy, a jeho jednání tak neposkytovalo dostatečnou záruku k uložení mírnějších opatření.
III.
[5] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[6] Stěžovatel namítal nedostatečné vypořádání námitky týkající se absence přesného
stanovení okamžiku omezení jeho osobní svobody. Počátek doby zajištění a její uplynutí lze
vyvodit pouze při zevrubném studiu spisového materiálu. Podle stěžovatele dále nebyla
dostatečně zkoumána možnost uložení mírnějších opatření. Žalovaná se v odůvodnění svého
rozhodnutí omezila na fikci stěžovatelovy nespolehlivosti pramenící z využití padělaných
dokladů. Stěžovatel taktéž zdůraznil nutnost řádné implementace čl. 15 směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
jen „návratová směrnice“).
[7] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Hlavní stěžovatelova námitka rozporuje určení přesného počátku doby jeho zajištění, což
mělo za následek nemožnost stanovení konce doby zajištění.
[12] Ve výroku napadeného rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 10. 12. 2016 bylo uvedeno,
že „[d]oba zajištění cizince je stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.“ Městský soud
po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že je zřejmé, že doba zajištění začala běžet
ode dne 7. 12. 2016, kdy došlo k omezení osobní svobody stěžovatele dle §27 odst. 1 písm. a)
zákona o Policii ČR.
[13] Taková úvaha je souladná s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014,
č. j. 2 As 115/2013 - 59, publ. pod č. 3044/2014 Sb. NSS, který jednoznačně stanovuje počátek
doby zajištění: „Předchází-li zajištění dle §124b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, zajištění v režimu §27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je počátek zajištění
nutno odvíjet již od tohoto okamžiku omezení osobní svobody cizince. Pokud jde o určení konce běhu lhůty určené
v rozhodnutí o zajištění, při absenci výslovného pokynu zákona je nutno vykládat tuto otázku způsobem
pro zajištěného cizince nejpříznivějším; do doby zajištění je tak nutno počítat každý, i jen započatý, den, kdy byl
omezen na svobodě.“
[14] Při určení délky doby zajištění podle zákona o pobytu cizinců je nezbytné počítat takovou
dobu v celých dnech. Městský soud posoudil rozhodnou otázku správně, neboť podle zákona
o pobytu cizinců a judikatury Nejvyššího správního soudu jej vykládající je doba zajištění počítána
v zákoně o pobytu cizinců ve dnech a je do ní započítáván každý započatý den, kdy byl cizinec
omezen na svobodě. Ve stěžovatelově případě to znamenalo, že třicetidenní doba jeho zajištění
stanovená v rozhodnutí o zajištění ze dne 10. 12. 2016 počala běžet již 7. 12. 2016.
[15] Další stěžovatelova námitka spočívá v nesprávném a nedostatečném posouzení možnosti
uložení zvláštního opatření.
[16] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „Zvláštním opatřením za účelem vycestování
cizince z území je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující
pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen ‚finanční záruka‘) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen ‚složitel‘), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“
[17] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců: „Policie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud (…)
b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území
neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
[18] Před zajištěním cizince za účelem jeho vyhoštění je správní orgán povinen zvážit využití
mírnějšího opatření, konkrétně zvláštních opatření za účelem vycestování podle §123b zákona
o pobytu cizinců. Vedle toho, že správní orgán musí výše uvedenou úvahu učinit, musí ji také
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 1 As 132/2011 - 51, ze dne 21. 3. 2012, č. j. 1 As 11/2012 - 74, a ze dne 18. 10. 2012,
č. j. 7 As 107/2012 - 40) promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí. Provedení úvahy
o možnosti využití zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území před jeho
případným zajištěním tedy přísluší správnímu orgánu. Správní soud je pak na základě žaloby
oprávněn toliko hodnotit správnost, dostatečnost či přezkoumatelnost této úvahy.
[19] Žalovaná se možností uložení zvláštního opatření zabývala v napadeném rozhodnutí
na str. 3, kde uvedla: „K neuložení zvláštních opatření dle §123b přistoupil správní orgán zejména z důvodu
Vašeho jednání, kterým jste se pokusil vyřešit Váš neoprávněný výkon pracovní činnosti a prokázání policii
padělaným dokladem. Tento závěr je podložen Vaším porušením zákona o pobytu cizinců. Nadto správní orgán
nemůže dopustit, aby se na území České republiky svévolně pohybovaly osoby, které by v případě úkrytu správní
orgán nemohl dohledat. Správní orgán opakovaně zdůrazňuje, že jste si byl svého neoprávněného pobytu vědom.
Vy sám jste uvedl, že jste do České republiky přicestoval dne 14. 8. 2016 a neoprávněně zde pracoval, jak jste
uvedl do protokolu, přestože jste neměl povolení k zaměstnání. Tuto Vaši neoprávněnou pracovní činnost jste
vědomým způsobem řešil obstaráním si padělaných dokladů Rumunska, kterými jste se hlídce prokazoval.
Z tohoto Vašeho jednání i samotného Vašeho vyjádření je zřejmé, že jste se žádným legálním způsobem nesnažil
svoji neoprávněnou pracovní činnosti řešit. Jelikož jste se nedostavil ke správnímu orgánu sám, ale Vaše
neoprávněná pracovní činnost byla odhalena až na základě pobytové kontroly hlídky OPKPE Praha, nezbyla
správnímu orgánu jiná možnost nežli přistoupit k Vašemu zajištění a to vzhledem k Vašemu pokusu o legalizaci
Vaší neoprávněné pracovní činnosti.“
[20] Na základě výše uvedené úvahy pak žalovaná na str. 4 dospěla k názoru, že „osoba, která
vědomě a úmyslně nerespektuje povinnosti jí uložené, neskýtá záruku, že bude spolupracovat s orgány policie.
Příslušný správní orgán tedy dospěl k závěru, že Vaše důvěryhodnost je oslabena, a proto Vaše jednání vzbudilo
důvodnou obavu, že se na území České republiky budete skrývat a tím mařit výkon úředního rozhodnutí.“
[21] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem konstatuje, že se žalovaná dostatečně
a srozumitelně vypořádala s nezbytností zajištění stěžovatele. Žalovaná zcela správně přihlédla
k osobě stěžovatele, který pobýval a pracoval na území České republiky neoprávněně. Pokud
se stěžovatel prokazoval padělaným dokladem totožnosti, jednal v rozporu s právními předpisy.
I z dalších skutečností uváděných žalovanou je zjevné, že stěžovatel svým dosavadním jednáním
neposkytoval dostatečnou záruku umožňující uplatnění zvláštního opatření za účelem
vycestování. Podle Nejvyššího správního soudu je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, z jakého
skutkového stavu žalovaná vycházela, jak vyhodnotila pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak
je následně právně posoudila. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s právními závěry
městského soudu a žalované.
[22] Za relevantní Nejvyšší správní soud nepovažoval ani zmínku o nutnosti implementace
čl. 15 návratové směrnice do národní právní úpravy. Zákon o pobytu cizinců navazuje
na evropské předpisy o pobytu cizinců na území Evropské unie. Namítaný článek 15 návratové
směrnice je již obsahově včleněn do §124 až §129 zákona o pobytu cizinců.
[23] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[25] Stěžovateli byl městským soudem ustanoven advokát podle §35 odst. 8 s. ř. s.,
který podle poslední věty tohoto ustanovení zastupuje žalobce i v řízení o kasační stížnosti.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci za řízení o kasační stížnosti
odměnu za jeden úkon právní služby v hodnotě 3 100 Kč, a to za sepsání kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“]. K odměně náleží
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Vzhledem k tomu,
že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této
dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka
daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného
advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu