ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.165.2017:19
sp. zn. 7 Azs 165/2017 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: M. D., zastoupen
JUDr. Jiřím Tomkem, advokátem se sídlem Pramenná 14a, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2017, č. j. 41 Az 15/2016 - 58,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím
ze dne 24. 11. 2016, č. j. OAM-784/ZA-ZA11-ZA18-2016, zamítlo žalobcovu žádost o udělení
mezinárodní ochrany podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji zamítl
rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 41 Az 15/2016 - 58.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem, že svůj partnerský a rodinný život může realizovat
na Ukrajině, neboť jeho družka již nabyla občanství České republiky, v důsledku čehož pozbyla
občanství ukrajinské a nemá důvod vracet se na Ukrajinu. Vracet se nehodlá ani zbytek jeho
rodiny pobývající na území České republiky. Pokud by stěžovatel musel opustit území České
republiky, představovalo by to nepřiměřený zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život
podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[5] Stěžovatel spatřuje pochybení rovněž v tom, že na první výslech před žalovaným nebyl
přizván stěžovatelův právní zástupce, přestože v žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo
uvedeno, že stěžovatel je zastoupen, a byla k ní přiložena plná moc. Tímto postupem došlo
k porušení stěžovatelova práva na obhajobu a právní pomoc podle čl. 40 Listiny základních práv
a svobod. Závěr krajského soudu, že tato námitka měla být vznesena do uplynutí blíže
nespecifikované dvouměsíční lhůty, není správný a nebyl podložen odkazem na žádné zákonné
ustanovení.
IV.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[9] K právu žadatelů o mezinárodní ochranu na rodinný život a k dopadu čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v mnoha
rozhodnutích, přičemž závěry krajského soudu a žalovaného jsou s nimi v souladu (viz rozsudek
ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
či usnesení ze dne 12. 5. 2016, č. j. 5 Azs 29/2016 - 19). Uvedené ustanovení Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu
dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahu mezi
nimi. Pokud tedy stěžovatel hodlá svůj rodinný a soukromý život rozvíjet v České republice,
pak by se měl snažit upravit svůj pobytový status dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců,
nikoli dle zákona o azylu. Důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany přitom byla
právě stěžovatelova snaha o legalizaci pobytu v reakci na pozbytí platnosti povolení k pobytu,
tato snaha však nemůže být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (viz například rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, publ. pod č. 397/2004 Sb. NSS, či ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).
[10] Stěžovatel dále považuje za pochybení, že krajský soud nepřihlížel k jeho dodatečné
žalobní námitce, neboť byla uplatněna opožděně. Zásada koncentrace řízení je zakotvena
v §71 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze žalobu rozšiřovat o další žalobní body toliko
ve dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby. Nejvyšší správní soud se v minulosti mnohokrát zabýval
různými aspekty problematiky žalobních bodů a možností rozšíření žaloby o nové žalobní
body - doplněním žalobních bodů při jejich úplné absenci, rozdílem mezi novými žalobními body
a novými důkazy, či prolomením zásady koncentrace řízení (viz rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, rozsudek
ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 - 84, publ. pod č. 1834/2009 Sb. NSS, a rozsudek
ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 - 92). Krajský soud v projednávaném případě aplikoval
§71 odst. 2 s. ř. s. v intencích citované judikatury, neboť stěžovatel mohl absenci právního
zástupce při výslechu před žalovaným namítat již v dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby.
Zároveň se nejednalo ani o nový důkaz, ani o vadu, k níž by měl krajský soud přihlížet z úřední
povinnosti.
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[12] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu