ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.296.2016:41
sp. zn. 7 Azs 296/2016 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: D. Z., zastoupen
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2016,
č. j. 9 A 90/2013 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, oddělení pobytu
cizinců Jihomoravský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 5. 11. 2012,
č. j. OAM-58497-7/DP-2012, bylo zastaveno řízení o žalobcově žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu, a to podle §169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Správní orgán prvního stupně totiž zjistil, že žalobci nebylo rozhodnutím ze dne
26. 4. 2011 prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. Řízení o jeho následné žádosti
o povolení k trvalému pobytu bylo přerušeno, takže když žalobce dne 18. 9. 2012 podal nyní
projednávanou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny, nesplňoval podmínku dle §42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, tedy aby žalobce pobýval
na území na základě víza k pobytu nad 90 dnů nebo na základě povolení k dlouhodobému
pobytu.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 7. 5. 2013, č. j. MV-10480-4/SO/sen-2013, zamítla
odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdila.
Žalovaná se ztotožnila s názorem správního orgánu prvního stupně, že žalobce nebyl oprávněn
k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, neboť v době podání žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu neměl přiznaný žádný z požadovaných pobytových statusů, takže
nesplňoval podmínku dle §42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze, opřenou
o tvrzení, že v době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu byl na území v režimu
§60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, takže jeho pobyt v té době měl být považován za pobyt
na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění.
[4] Městský soud žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Městský soud z judikatury
Nejvyššího správního soudu dovodil, že dobrodiní zákona obsažené v §60 odst. 7 zákona
o pobytu cizinců lze aplikovat jen v případech, kdy je cizinec v okamžiku podání žádosti o vízum
dle §33 odst. 1 písm. c) tohoto zákona držitelem platného oprávnění k pobytu a současně,
kdy příslušný správní orgán nerozhodne o žádosti v předepsané lhůtě. Z podkladů obsažených
ve správním spise však vyplynulo, že žalobce oprávněně pobýval na území České republiky pouze
na základě povolení k dlouhodobému pobytu s platností od 24. 2. 2009 do 23. 2. 2011,
která nebyla dále prodloužena. Dále ze správního spisu zjistil, že žalobce podal dne 4. 9. 2012
žádost o povolení k trvalému pobytu a dne 6. 9. 2012 žádost o udělení víza za účelem strpění,
kterým však nebylo vyhověno, takže když dne 18. 9. 2012 podal nyní posuzovanou žádost
o povolení k dlouhodobému pobytu, neměl platné oprávnění k pobytu. Fikce trvajícího
oprávnění k pobytu se nemohla uplatnit, neboť žalobce v době podání žádosti o udělení trvalého
pobytu ze dne 4. 9. 2012 ani v době podání žádosti o vízum za účelem strpění ze dne 6. 9. 2012
nebyl držitelem platného oprávnění k pobytu. Správní orgány tedy postupovaly v souladu
se zákonem, když řízení o žalobcově žádosti ze dne 18. 9. 2012 zastavily podle §169 odst. 8
písm. c) zákona o pobytu cizinců. Městský soud neshledal v postupu správních orgánů ani žádná
procesní pochybení.
III.
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel trval na tom, že byl oprávněn k podání žádosti, neboť v době podání žádosti
o povolení k dlouhodobému pobytu pobýval na území v režimu ustanovení §60 odst. 7 zákona
o pobytu cizinců, přičemž o žádosti o udělení víza pro strpění nebylo rozhodnuto. Pobýval tudíž
na území v režimu víza k pobytu nad 90 dnů a k podání žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu byl ve smyslu §42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců oprávněn. Právní názor městského
soudu, že se fikce podle jeho §60 odst. 7 na stěžovatele nevztahuje, je tedy nesprávný.
[7] Stěžovatel dále trval na názoru, že napadená správní rozhodnutí jsou nejenom nezákonná
a nepřezkoumatelná, nýbrž jsou také projevem přepjatého formalismu žalované. Správní orgány
absolutně nezohlednily možnosti stěžovatele, který nemá jinou možnost než podat žádost
tak, jak učinil. Celá rodina přitom žije na území České republiky a nebylo by účelné, aby byl
stěžovatel nucen vycestovat jenom z důvodu podání žádosti prostřednictvím zastupitelského
úřadu ČR v Ruské federaci, zatímco by jeho rodina žila nadále na území ČR. Odkázal přitom
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 - 62.
[8] Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení mu věci
k dalšímu řízení.
IV.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel v první námitce trval na tom, že se na něj měla vztáhnout fikce podle §60
odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle nějž „[p]okud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu na území podle §33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění
k pobytu cizince na území, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí
o žádosti.“ Městský soud citované ustanovení vyložil pohledem právního názoru vyjádřeného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 119/2012 - 32, publ. pod
č. 3009/2014 Sb. NSS, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že „ne každé podání žádosti podle §33
odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zakládá možnost legálního setrvání na území. Dobrodiní zákona
obsažené v §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců lze aplikovat jen v případech, kdy je cizinec v okamžiku podání
žádosti o toto vízum držitelem platného oprávnění k pobytu, přičemž je oprávněn podat žádost o trvalý pobyt
z území České republiky a současně, kdy příslušný správní orgán nerozhodne o žádosti v předepsané lhůtě.“
Stěžovatel v kasační stížnosti nijak nepolemizuje s tím, proč by na něj zde vyjádřený právní názor
neměl dopadat a i podle názoru Nejvyššího správního soudu jej lze na stěžovatelovu situaci plně
použít, neboť ani on nebyl v okamžiku podání žádosti o vízum k pobytu nad 90 dní za účelem
strpění pobytu držitelem platného oprávnění k pobytu.
[12] Ze správního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel podal dne 4. 9. 2012, kdy již podle
informací žalovaného neměl žádné jiné platné pobytové povolení, žádost o povolení k trvalému
pobytu. Řízení o ní bylo zastaveno dne 31. 12. 2012. Souběžně podal dne 6. 9. 2012 také žádost
o udělení víza za účelem strpění, o níž také nebylo rozhodnuto v době, kdy dne 18. 9. 2012 podal
nyní projednávanou žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny. Ke dni 18. 9. 2012 na něj tedy podle právního názoru vyjádřeného v rozsudku
č. j. 8 As 119/2012 - 32 nebylo možno vztáhnout fikci vyjádřenou v §60 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců, a v důsledku toho nesplnil ani podmínku vyjádřenou §42a odst. 6 zákona o pobytu
cizinců: „V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu
vydané za jiným účelem může cizinec žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití
rodiny podat na území ministerstvu.“
[13] Stěžovatel v druhé kasační námitce uvedl, že je takový přístup formalistický, Nejvyšší
správní soud se však s touto kritikou neztotožňuje. Ustanovení §42a odst. 6 zákona o pobytu
cizinců podmiňuje možnost požádat o jeden typ pobytového povolení tím, že má žadatel stále
platné jiné konkrétně uvedené pobytové povolení, respektive vízum, které ho tak opravňuje
podat žádost přímo na území ČR, aby v jeho legálním pobytu na území nevznikaly zbytečné
časové přetržky. Stěžovatel se však dostal do situace, kdy poté, co mu rozhodnutím ze dne
26. 4. 2011 nebylo prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu, nastala u něj právě taková
přetržka. K tomu, aby mohl požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny, musel nejprve dosáhnout toho, aby mu byl buď povolen dlouhodobý pobyt
za jiným účelem, nebo aby mu bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů. Nemohl však tento
požadavek obcházet tím, že v době, kdy se již nacházel v oné časové přetržce, požádal o vízum
za účelem strpění a vzápětí, tedy aniž by čekal na rozhodnutí o této žádosti, požádal o povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, domnívaje se, že již může využít
dobrodiní fikce vyjádřené v §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Z důvodů jasně vyložených
v rozsudku č. j. 8 As 119/2012 - 32 tomu tak není a městský soud přesvědčivě vyložil, proč
je třeba zde vyjádřený právní názor vztáhnout i na stěžovatele.
[14] Jeho další obecné výtky upozorňující na faktické těžkosti, do nichž se v důsledku
přezkoumávaných správních rozhodnutí dostal, nemohou na tomto závěru nic změnit již proto,
že smyslem soudního přezkumu podle §65 s. ř. s. je posuzovat zákonnost správních rozhodnutí,
nikoli posuzovat, zda se v důsledku správních rozhodnutí cizinec nedostane do obtížně řešitelné
rodinné a pobytové situace. S neaplikovatelností právního názoru vyjádřeného v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 - 62, se v závěru svého
rozsudku podrobně vypořádal městský soud a stěžovatel s touto jeho argumentací v kasační
stížnosti nijak nepolemizuje.
[15] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[16] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. února 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu