ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.345.2016:24
sp. zn. 7 Azs 345/2016 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: H. A. D.,
zastoupený Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se
sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 78 A 28/2016 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši
4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 10. 2016, č. j. KRPU-204705-24/ČJ-2016-040022,
rozhodla o zajištění žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s §129 odst. 3 téhož zákona, za účelem jeho předání podle
nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví
kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzovaní žádosti o mezinárodní
ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém
z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Žalovaná současně stanovila dobu zajištění
žalobce podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 30 dnů od okamžiku omezení osobní
svobody.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ústí
nad Labem, který ji zamítl rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 78 A 28/2016 - 36.
[3] K námitce, že žalovaná v napadeném rozhodnutí neposoudila přijatelnost předání žalobce
do Švýcarska a Německa, krajský soud uvedl, že odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27, nelze bez dalšího aplikovat na případ žalobce,
neboť se týká zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, nikoli zákona
o pobytu cizinců, podle něhož byl žalobce zajištěn. K odkazovanému usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, krajský soud uvedl,
že Nejvyšším správním soudem posuzovaný případ se odlišoval od případu žalobce, neboť v něm
účastnice řízení na rozdíl od žalobce nechtěla opustit území České republiky a navíc očekávala
narození dítěte s občanem členského státu EU, který žil na území České republiky. Dále krajský
soud podotknul, že žalobcem uváděná klíčová věta z odůvodnění usnesení rozšířeného senátu je
vytržena z kontextu.
[4] Je pravdou, že správní orgán by se měl otázkou přijatelnosti předání žadatele do jiného
členského státu výslovně zabývat, avšak pouze v případě, že otázka vyplyne ze samotného
správního řízení nebo je správnímu orgánu z úřední činnosti známo, že v členském státě může
dojít k systematickým nedostatkům, ač by se tak stát nemělo. Vzhledem k tomu, že žádné
pochybnosti o možnosti předání žalobce do Švýcarska či Německa ve správním řízení nevyvstaly,
žalovaná nezatížila své rozhodnutí nezákonností v podobě chybného vyhodnocení přijatelnosti
předání žalobce do ciziny. Na argumentaci žalobce, že se žalovaná nezabývala přijatelností jeho
předání do Švýcarska a Německa, je tak nutno pohlížet jako na účelovou, která má pouze zajistit
svobodu pohybu žalobci a umožnit mu, aby mohl dál porušovat právní předpisy Evropské unie
a České republiky, neboť nemá pro tato území povolení k pobytu a ani nedisponuje cestovním
dokladem.
[5] Krajský soud neshledal, že by napadené rozhodnutí žalované vzešlo z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci ohledně neposouzení přijatelnosti předání žalobce do Švýcarska
či Německa. Naopak toto rozhodnutí bylo postaveno na úplně zjištěném, zákonném
a přesvědčivém skutkovém stavu věci, přičemž není v rozporu s nařízením Dublin III
ani s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž odkazoval žalobce. Skutkový stav ohledně
zajištění žalobce za účelem jeho předání do Švýcarska či Německa byl žalovanou řádně zjištěn,
přičemž jeho hodnocení a úvahy vedoucí k vydání rozhodnutí byly v dostatečném rozsahu
a správně předestřeny v odůvodnění rozhodnutí žalované.
III.
[6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil
právní otázku nutnosti zkoumat přijatelnost předání podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III
při rozhodování o zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[7] Stěžovatel v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
neboť neobsahuje žádnou úvahu o tom, zda je dána možnost přemístit žadatele do Švýcarska či
Německa v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tedy tím, zda ve Švýcarsku či v Německu
nejsou dány systematické nedostatky v azylovém řízení, které by bránily předání do těchto států.
S tímto názorem se krajský soud neztotožnil.
[8] Podle názoru stěžovatele posouzení přijatelnosti předání do jiného členského státu musí
být součástí každého rozhodnutí o zajištění cizince podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
V této souvislosti poukázal na rozsudek ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27,
ve kterém dospěl Nejvyšší správní soud k názoru, že je třeba v každém rozhodnutí
o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu příslušnosti jiného členského státu
dostatečně tématizovat otázku absence eventuálních systematických nedostatků bránících předání
do takového státu.
[9] Názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedený v usnesení ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, o povinnosti zkoumat překážky správního vyhoštění,
vycestování nebo předání cizince podle mezinárodní smlouvy, jež vyšly najevo, nelze vykládat tak,
že správní orgán je povinen zabývat se překážkami předání pouze v případě, pokud je jejich
(eventuální) existence nějakým způsobem doložena. V případě zajištění za účelem předání podle
nařízení Dublin III je správní orgán povinen vypořádat se s obecnou možností předání (tedy
absencí nedostatků podle čl. 3 odst. 2 uvedeného nařízení) vždy, a to právě z toho důvodu,
že pouze předání do státu, v němž neexistují systematické nedostatky podle čl. 3 odst. 2, může
být zákonným důvodem pro zajištění. Jakékoliv jiné předání by bylo nezákonným a nemohlo by
být důvodem pro zajištění podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V žádném případě nelze
připustit, aby se správní orgán s eventuálními systematickými nedostatky vypořádal pouze
v případě, že je žadatel o mezinárodní ochranu namítne.
[10] Zvlášť v souvislosti s migrační krizí a obtížnou situací především v Maďarsku a Bulharsku
dochází k poměrně rychlým změnám a nelze bez dalšího vycházet z toho, že lze apriorně všechny
evropské státy kromě Řecka považovat za bezpečné a zcela vhodné pro předání cizince podle
nařízení Dublin III. V případě soudního přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince podle §129
odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze nahrazovat činnost správního orgánu. Proto nelze poprvé
zkoumat obecnou možnost předání cizince do jiného státu schengenského systému až v soudním
řízení. Absence jakékoliv úvahy o souladu předání stěžovatele do Švýcarska či Německa s čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III v případě rozhodování o zajištění cizince je důvodem
nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí.
[11] Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Předmětem sporu je posouzení otázky, zda žalovaná byla povinna se zabývat
v odůvodnění svého rozhodnutí o zajištění tím, jestli přemístění stěžovatele do příslušného
členského státu nebrání důvody specifikované v čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[15] Čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno
přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako
příslušný. Podle tohoto ustanovení platí, že: Existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií
stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie (dále jen „Charta EU“) poté stanoví: Nikdo nesmí být mučen nebo
podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.
[16] Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného
pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah
i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda
nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod
a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě,
že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření.
[17] Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední
uložena povinnost, proto je správní orgán podle §50 odst. 3 správního řádu „povinen i bez návrhu
zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“
Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat
vždy z úřední povinnosti.
[18] Shodné závěry opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud v případě zajištění za účelem
správního vyhoštění (srov. např. rozsudek ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Azs 5/2016 – 25, nebo
rozsudek ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 – 35). Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, se stejné požadavky uplatní i na zajištění za účelem předání
cizince podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III: „[s]právní orgán má povinnost se zabývat v řízení
o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního
vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto
překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné
překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní
vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout,
pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je
naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Tyto závěry proto plně
dopadají i na posuzovanou věc.
[19] Žalovaná se výslovně nezabývala možnou překážkou realizace předání stěžovatele
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda ve Švýcarsku či Německu neexistují závažné
důvody domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům a) azylového řízení nebo
b) podmínek přijetí žadatelů v příslušném členském státě EU, které s sebou nesou riziko
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Charty EU. Vypořádání této
otázky však vyplývá z kontextu napadeného rozhodnutí. Žalovaná ve svém rozhodnutí o zajištění
k otázce splnění podmínek pro zajištění za účelem předání do Švýcarska, nebo Německa na str. 7
uvedla: „Rovněž tak na základě všech uvedených okolností došel správní orgán k závěru, že předání účastníka
řízení podle Dublinského nařízení je reálné, neboť správnímu orgánu nejsou známy žádné skutečnosti,
pro které by nemohlo být předání účastníka řízení do Spolkové republiky Německo, nebo Švýcarska
uskutečněno.“ Z výše uvedeného vyplývá, že se žalovaná kritérii podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III zabývala sice povšechně, v rovině obecného tvrzení, ale s ohledem na konkrétní okolnosti
posuzované věci dostatečně. Je totiž všeobecně známou skutečností, že Švýcarsko i Německo
jsou vyspělými demokratickými státy, s fungujícím právním systémem a vysokou úrovní
dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a podmínek jejich přijetí. Nejvyššímu
správnímu soudu není z jeho rozhodovací činnosti v obdobných případech známo, že by
existovalo rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, Evropského soudu pro lidská práva či
analýza příslušných institucí EU, Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nebo nevládních
organizací, které by zpochybňovaly kvalitu azylového řízení a podmínky přijetí žadatelů o udělení
mezinárodní ochrany na území těchto států. Rovněž ani stěžovatel na žádné systematické
nedostatky v azylové praxi Švýcarska či Německa nepoukazoval. Naopak cestoval právě
do Německa, kde hodlal znovu požádat o udělení mezinárodní ochrany. Za této situace žalovaná
neměla důvod, aby v rozhodnutí o zajištění detailně posuzovala funkčnost a případné nedostatky
azylového systému uvedených států. Takový požadavek by byl nepřiměřený i s ohledem
na povinnost žalované rozhodnout o zajištění do 48 hodin od prvotního omezení svobody (§129
odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Stěžovatel na podporu svých tvrzení poukazoval na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 - 27. K tomu je třeba uvést,
že v uvedené věci bylo předmětem soudního přezkumu rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž bylo
rozhodnuto o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu a o příslušném státu k posouzení
podané žádosti. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že se žalovaná
v této věci dostatečně přezkoumatelně a srozumitelně vypořádala s otázkou faktické a právní
uskutečnitelnosti předání stěžovatele do státu příslušného pro vyřízení jeho žádosti
o mezinárodní ochranu.
[20] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační
stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[22] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v celkové výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7
bod 5. téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále
zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 714 Kč.
Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4.114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu