ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.346.2016:24
sp. zn. 7 Azs 346/2016 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: K. K., zastoupena
Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2016, č. j. 61 Az 16/2016 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 5. 2016, č. j. OAM-397/ZA-ZA11-ZA16-2016 (dále též
„napadené rozhodnutí“), Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen
„žalovaný“) neudělilo žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
Krajský soud žalobu zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto
místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Stěžovatelka považuje odůvodnění rozsudku a napadeného rozhodnutí
za nepřezkoumatelné a rozporné s judikaturou. V řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav
stran nemožnosti vrátit se do země původu. Dovozuje porušení §2 odst. 4 a §3 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Je názoru, že jí měla být
udělena doplňková ochrana. Navrhla zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu
řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Přesahem vlastních zájmů, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud také nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě,
že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře
Nejvyššího správního soudu nebo byly řešeny rozdílně. Přijatelná může být kasační stížnost také
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K tomu srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, ze dne 22. 5. 2013,
č. j. 6 Azs 11/2013 - 18, ze dne 19. 6. 2013, č. j. 7 Azs 13/2014 - 52, a ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 2, všechny přístupné na www.nssoud.cz.
[6] Lze tedy shrnout, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně
v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou v judikatuře řešeny rozdílně; (3) bude třeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném
rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
[7] V dané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře
Nejvyššího správního soudu řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se také
nedopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení
stěžovatelky. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou, od které neshledal
Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.
[8] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní
soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015 - 45, ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52). Zdejší soud je názoru, že jak rozhodnutí správního orgánu, tak
i rozhodnutí krajského soudu požadavkům této judikatury plně dostála. Argumentace krajského
soudu a žalovaného je srozumitelná a plně přezkoumatelná.
[9] Pokud pak stěžovatelka poukazovala na nedostatečně zjištěný skutkový stav a porušení
§2 odst. 4 a §3 správního řádu, odkazuje ji Nejvyšší správní soud rovněž na svou konstantní
judikaturu, např. na rozsudky ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 48, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 5 Azs 162/2004 - 42, ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57, ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, či ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 - 66, publ. pod č. 181/2004 Sb.
NSS. Podle zdejšího soudu byl skutkový stav věci zjištěn v intenzitě nevyvolávající důvodné
pochybnosti. Žalovaný a krajský soud se dostatečně zabývali důvody, pro které stěžovatelka
požadovala udělit mezinárodní ochranu. Zabýval se jak situací na Ukrajině, tak i s tvrzenými
problémy s příslušníky tzv. Doněcké republiky. Ze správního spisu vyplývá, že si správní orgán
o zemi původu stěžovatelky obstaral dostatek podkladů a jeho rozhodnutí je tak v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68). Otázkou
válečného konfliktu na Ukrajině se rovněž opakovaně zabývala judikatura Nejvyššího správního
soudu, srov. usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 4. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, či usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ve kterém
se uvádí, že „situaci na Ukrajině nelze dříve, ani v současné době klasifikovat jako „totální konflikt“, neboť
probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti
na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt
izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“
Stejně tak lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, v němž se uvádí, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního
konfliktu, musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl
vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě
v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části
země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem
svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ O tuto judikaturu se přitom při svých závěrech opíral
i krajský soud.
[10] Stran doplňkové ochrany lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
např. na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 463/2004 - 43, ze dne 17. 2. 2011,
č. j. 1 Azs 31/2010 - 69, ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 2 Azs 48/2007 - 71, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, či ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikované i pod 1849/2009 Sb. NSS. Správní orgán a následně krajský
soud postupovali v souladu s touto judikaturou.
[11] Se žalovaným se Nejvyšší správní soud ztotožňuje i v tom, že správní spis poskytuje
oporu pro závěr, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána i z důvodu legalizace
pobytu. Jak přitom vyplývá z judikatury, snaha o legalizaci pobytu nemůže být důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany (viz například rozsudky zdejšího soudu ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, či ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou
podle ust. §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu