ECLI:CZ:NSS:2017:8.ADS.126.2016:40
sp. zn. 8 Ads 126/2016-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. D.,
zastoupený Mgr. et Mgr. Radkou Linhartovou, advokátkou se sídlem Malá 6, Plzeň, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2015, čj. MPSV-UM/1579/15/4S-PZK, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2016, čj. 16 Ad 15/2015-58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 2. 2015, čj. MPSV-UM/1579/15/4S-PZK, zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Plzni
(dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 1. 2015, čj. 2534/15/PM, kterým podle §24,
§50 a §68 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní sociální
podpoře“) odejmul žalobci příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2014.
II.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud odkázal na §7 odst. 5 zákona o státní
sociální podpoře, podle nějž, jde-li o příspěvek na bydlení, považují se za rodinu všechny osoby
(s výjimkou osob výslovně uvedených v §7 odst. 4 téhož zákona), které jsou v témže bytě
hlášeny k trvalému pobytu, a to bez ohledu na to, zda spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady
na své potřeby, či nikoli. Podle krajského soudu zákonodárce právě pro účely posuzování
příspěvku na bydlení upravil okruh společně posuzovaných osob speciálně a založil jej na čistě
formálním kritériu trvalého pobytu v bytě. Rozhodující proto není faktický pobyt ani hledisko
společného uhrazování nákladů na své potřeby. K tomu krajský soud poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2009, čj. 4 Ads 96/2009-93. Souhlasil proto
s postupem žalovaného, který pro účely posuzování nároku na příspěvek na bydlení po právu
zařadil mezi osoby společně posuzované vedle žalobce a jeho manželky také majitelku žalobcem
pronajatého bytu (paní I. K.), která v něm měla hlášen trvalý pobyt. Skutečnost, že pronajímatelka
v bytě fakticky nebydlí, považoval za nerozhodnou. Podle §7 odst. 6 zákona o státní sociální
podpoře se ke společně posuzovaným osobám nepřihlíží až po uplynutí 3 měsíců od doby, kdy
prokazatelně byt neužívají. Žádný z účastníků nepopřel, že pronajímatelka přestala byt užívat
dnem vzniku nájmu žalobci a jeho manželce; uvedená tříměsíční lhůta proto uplynula
dne 30. 11. 2014. Údaj, do kdy byla pronajímatelka společně posuzovanou osobu, vyplývá
z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 1. 2015, čj. 1383/15/PM. Podle
něj pronajímatelka od 1. 12. 2014 není společně posuzovanou osobou. Do té doby ji však bylo
nutné zahrnout do okruhu společně posuzovaných osob, jak učinil správní orgán prvního stupně
a žalovaný. K namítané nicotnosti posledně uvedeného rozhodnutí krajský soud doplnil,
že se s touto námitkou žalovaný vypořádal v písemném sdělení čj. MPSV-UM/1580/15/4S-PZK
ze dne 19. 2. 2015. Nesouhlasil-li žalobce s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně
ze dne 6. 1. 2015, čj. 1383/15/PM, mohl proti němu podat opravný prostředek, nikoliv se vzdát
práva na odvolání.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) výše uvedený rozsudek napadl kasační stížností, v níž
se dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhl napadený rozsudek
zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] V kasační stížnosti předně poukázal na §7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a §10
odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých
zákonů (zákon o evidenci obyvatel) a zdůraznil, že je rozdíl mezi pojmem „trvalý pobyt“
a pojmem „trvalé bydliště“. Citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013,
čj. 6 Ads 1/2012-38, který se věnuje významovému rozdělení pojmů „bydliště“ a „trvalý pobyt“.
Pro bydliště je důležitý materiální aspekt (faktický stav), kdežto zápis trvalého pobytu do státem
vedené evidence je pouze výrazem aspektu formálního. Vzhledem k tomu, že pronajímatelka
předmětný byt pronajala stěžovateli a jeho manželce a sama byt neužívala, nebyla již pronajatá
bytová jednotka bydlištěm pronajímatelky v materiálním smyslu.
[5] V této souvislosti stěžovatel dále namítal, že správní orgán prvního stupně v odůvodnění
svého rozhodnutí o odejmutí příspěvku na bydlení argumentuje existencí „trvalého bydliště“
pronajímatelky, kdežto žalovaný a následně i krajský soud používají v odůvodnění napadeného
rozhodnutí pojem „trvalý pobyt“. Skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
je opřeno o jiné důvody odnětí příspěvku na bydlení (hlášené „trvalé bydliště“ pronajímatelky)
než napadené rozhodnutí a napadený rozsudek (hlášený „trvalý pobyt“ pronajímatelky), může
podle stěžovatele způsobovat nezákonnost.
[6] Pronajímatelka nebyla a nemohla být s ohledem na §10 odst. 1 zákona o evidenci
obyvatel a část VI., bod 23 důvodové zprávy k zákonu č. 239/2008 Sb., přihlášena k trvalému
pobytu v předmětném bytě, neboť dílčí části objektu nejsou místem hlášeného pobytu. Místem
trvalého pobytu může být ve smyslu na §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel pouze adresa
objektu označeného číslem popisným nebo evidenčním, tedy budova, nikoli přímo konkrétní
jednotka. Závěry žalovaného a krajského soudu o existenci trvalého pobytu pronajímatelky
v pronajímaném bytě jsou proto nesprávné a nemají oporu ve spisovém materiálu.
[7] Výklad správních orgánů zařazující pronajímatelku bytu mezi osoby společně posuzované
proto vede podle stěžovatele k absurdní situaci, v níž v rámci posouzení příspěvku na bydlení
mají být posuzovány příjmy osob, které byt užívají pro účely bydlení, a zároveň příjmy osoby,
která byt pro účely bydlení neužívá, neboť jej přenechala k užívání nájemcům, a naopak
jí z pronájmu plynou příjmy v podobě nájemného. Takto provedený výklad považoval stěžovatel
za nepřípustný.
[8] V postupu žalovaného spatřoval stěžovatel zásah do ústavně garantovaných práv
a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu poukázal na četnou judikaturu
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, podle níž není funkcí práva materiálního
právního státu legitimizovat nerozumné a nespravedlivé důsledky mechanické aplikace právních
norem. Postup žalovaného je podle stěžovatele založen na izolovaném výkladu jednoho
ustanovení zákona, který vyvolává absurdní důsledky nemající nic společného s nalézáním práva
a naplňuje znaky svévole. Stěžovatel také tvrdil, že přístup žalovaného odporuje presumpci
racionálního zákonodárce, který jistě nezamýšlel právní úpravou vyvolat iracionální důsledky.
[9] Na závěr stěžovatel poukázal na to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně
vypořádal se vznesenou námitkou nicotnosti podkladového rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně ze dne 6. 1. 2015, čj. 1383/15/PM.
IV.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasil se závěrem krajského soudu, podle něhož měla
být pronajímatelka zahrnuta mezi společně posuzované osoby pro účely příspěvku na bydlení,
protože měla v předmětném bytě hlášen trvalý pobyt. Argumentoval účelem přípěvku na bydlení
a výklad §7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře provedený správními orgány a krajským
soudem označil za absurdní. Dále namítal, že závěr o tom, že pronajímatelka má v bytě trvalý
pobyt, nemá oporu ve spisech.
[14] K tomu, jakým způsobem je třeba vykládat právní úpravu příspěvku na bydlení týkající
se společně posuzovaných osob, se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil již v rozsudku
ze dne 2. 12. 2009, čj. 4 Ads 96/2009-93, v němž vyslovil, že „[o]becným principem úpravy institutu
společně posuzovaných osob, které jsou taxativně vypočteny v ustanovení §7 odst. 2 písm. a) – d) tohoto zákona,
je splnění dvou podmínek, a to jednak trvalého soužití těchto osob s oprávněnou osobou, a jednak společné
uhrazování nákladů na společné potřeby.“ K ustanovení §7 odst. 6 zákona o státní sociální podpoře
(od 1. 1. 2011 je tato právní úprava obsažena v §7 odst. 5 tohoto zákona) dále uvedl,
že „je vůči citované obecné úpravě speciální a týká se vymezení okruhu společně posuzovaných osob pro účely
posouzení nároku na příspěvek na bydlení“, přičemž doplnil, že „okruh společně posuzovaných osob pro účely
příspěvku na bydlení je definován jiným způsobem, a to tak, že za rodinu se považují všechny osoby, které jsou
v témže bytě hlášeny k trvalému pobytu, a to bez ohledu na to, zda spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady
na své potřeby, či nikoliv.“ Vyložil také, že §7 odst. 6 (nyní §7 od st. 5) zákona státní sociální
podpoře „nebylo a není možné v souladu s principem racionálního zákonodárce vykládat tak, že je úřad státní
sociální podpory povinen zkoumat i u žadatele o příspěvek na bydlení u zjištěného okruhu společně posuzovaných
osob, zda spolu trvale žijí a uhrazují společně náklady na své potřeby. To by bylo ve zjevném rozporu s evidentní
vůlí zákonodárce upravit okruh společně posuzovaných osob pro účely posuzování nároku na tuto dávku odlišně,
tj. pomocí formálního kritéria - údaje o trvalém pobytu v bytě, v němž má trvalý pobyt i oprávněná osoba (žadatel
o dávku).“
[15] Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku dále uvedl, že „[j]akkoliv
je tedy mechanismus určení společně posuzovaných osob pro účely posouzení nároku na příspěvek na bydlení
upravený §7 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb. založen na formálním kritériu trvalého pobytu osob společně
posuzovaných, umožňuje žadateli dosáhnout vyloučení z okruhu společně posuzovaných osob u těch osob, které
v bytě sice jsou hlášeny k trvalému pobytu, ale nejméně po dobu tří měsíců prokazatelně byt neužívají
a tím se pravděpodobně ani nepodílejí na úhradě nákladů na provoz bytu.“
[16] Z výše uvedeného je proto zřejmé, že určení společné posuzovaných osob zakotvené
v §7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře je třeba nahlížet v kontextu §7 odst. 6 téhož
zákona. Tedy skutečnost, že fyzická osoba má v bytě obývaném oprávněnou osobou hlášen trvalý
pobyt, aniž by zde skutečně bydlela, lze podle §7 odst. 6 zákona o státní sociální podpoře
zohlednit až po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy tato osoba byt prokazatelně přestala užívat
k bydlení. K zohlednění této skutečnosti dojde v řízení o vyloučení společně posuzované osoby
z okruhu osob společně posuzovaných s oprávněnou osobou. K tomu v projednávané věci došlo
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 1. 2015, čj. 1383/15/PM, kterým
pronajímatelku od 1. 12. 2014 vyloučil z okruhu společně posuzovaných osob.
[17] V prvních třech měsících pobytu oprávněné osoby (stěžovatele) tak je v řízení
o příspěvku na bydlení společně posuzována také osoba hlášená v bytě k trvalému pobytu, i když
tento byt fakticky neužívá. V posuzované věci stěžovatel byt obýval od 1. 9. 2014, pronajímatelka
tohoto bytu, která v něm měla přihlášený trvalý pobyt, byla z okruhu posuzovaných osob
vyloučena až od 1. 12. 2014. Správní orgány tudíž postupovaly správně, pokud pro účely
posouzení nároku na příspěvek na bydlení vycházely z předpokladu, že pronajímatelka patřila
až do 1. 12. 2014 do okruhu společně posuzovaných osob. K tomu dospěl i krajský soud
v napadeném rozsudku.
[18] K poukazu stěžovatele na skutečnost, že správní orgán prvního stupně v odůvodnění
svého rozhodnutí o odejmutí příspěvku na bydlení argumentoval existencí „trvalého bydliště“
pronajímatelky, kdežto žalovaný a následně i krajský soud používají v odůvodnění napadeného
rozhodnutí pojem „trvalý pobyt“, Nejvyšší správní soud shrnuje, že z kontextu rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně je zřejmé, že i on měl na mysli pojem „trvalý pobyt“ ve smyslu
§7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Používání pojmu „trvalé bydliště“ správním
orgánem prvního stupně tak představuje pouze nedůslednost a nepřesnost ve vyjádření, nikoli
vadu, která by mohla způsobovat nezákonnost napadeného rozhodnutí nebo napadeného
rozsudku. Nadto žalovaný, jehož rozhodnutí tvoří s rozhodnutím správního orgánu prvního
stupně jeden celek, tuto terminologickou nedůslednost napravil, stejně jako následně krajský
soud.
[19] Za nesprávný považuje Nejvyšší správní soud závěr stěžovatele, že s ohledem na §10
odst. 1 zákona o evidenci obyvatel a část VI., bod 23 důvodové zprávy k zákonu č. 239/2008 Sb.,
vlastník bytu (pronajímatelka) nebyl a nemohl být přihlášen k trvalému pobytu v předmětném
bytě, jelikož dílčí části objektu nejsou místem hlášeného pobytu a také, že závěr o hlášeném místu
trvalého pobytu pronajímatelky nemá oporu ve správním spisu.
[20] Z toho, že odkazovaný bod důvodové zprávy mimo jiné uvádí, že „institut evidence obyvatel
je založen na přihlášení se „na adresu objektu“, nikoliv na „adresu objektu s vymezením konkrétní uživatelské
části objektu“, nelze dovodit, že by se trvalý pobyt nevztahoval ke konkrétnímu bytu, ale pouze
k objektu. Pobyt je totiž realizován v konkrétní části objektu k bydlení, která je k takovému
užívání určena, tj. byt (část bytu). Adresa trvalého pobytu pak je určena podle adresy objektu,
v němž se byt (jeho část) nachází. Tento závěr je plně v souladu s §10 odst. 1 zákona o evidenci
obyvatel.
[21] V projednávané věci je nespornou skutečností, že pronajímatelka I. K. je vlastníkem
bytové jednotky č. 1003/1 nacházející se v budově na adrese Ž. 1003/58, P. a má v této budově
hlášen trvalý pobyt. Tyto skutečnosti vyplývají rovněž ze správního spisu (čl. 3 a 14). Podle §10
odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel je při ohlášení změny místa trvalého pobytu občan
povinen „doložit vlastnictví bytu nebo domu, nebo doložit oprávněnost užívání bytu, anebo předložit úředně
ověřené písemné potvrzení oprávněné osoby o souhlasu s ohlášením změny místa trvalého pobytu (…).“ Při
ohlášení změny místa trvalého pobytu doložila paní K. správnímu orgánu v souladu s §10 odst. 6
písm. c) zákona o evidenci obyvatel své vlastnické právo k bytu na adrese Ž. 1003/58, P. kupní
smlouvou ze dne 14. 3. 2012 (viz čl. 14 správního spisu). Ve sdělení v řízení o příspěvku na bydlení
ze dne 12. 12. 2014 (čl. 16) paní K. uvedla, že „od data jejího uzavření (nájemní smlouvy – poznámka
kasačního soudu) sama byt k bydlení neužívám“ a dále, „(…) jsem se v souladu se zákonem rozhodla,
že si ponechám trvalý pobyt na uvedené adrese objektu.“ S ohledem na skutečnost, že paní K. v tomto
sdělení neuvedla další jednotku, k níž by disponovala vlastnickým právem, přičemž oznámila, že
ponechá svoji adresu trvalého pobytu vedenou na „adrese objektu“, žalovaný i krajský soud
správně dovodily, že se její trvalý pobyt nepochybně váže právě k předmětné bytové jednotce
pronajímané stěžovateli. Takový závěr má oporu ve spisovém materiálu. Námitka stěžovatele
podřazená pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je proto nedůvodná.
[22] Důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku nicotnosti podkladového
rozhodnutí ze dne 6. 1. 2015, čj. 1383/15/PM (dále jen „podkladové rozhodnutí“), jímž byla
pronajímatelka vyloučena z okruhu společně posuzovaných osob. Stěžovatel namítal, že správní
orgán prvního stupně nemohl rozhodnout o vyloučení pronajímatelky z okruhu společně
posuzovaných osob, pokud osobou společně posuzovanou nikdy nebyla, jelikož neměla hlášen
trvalý pobyt v předmětné bytové jednotce, ale pouze v objektu, v němž se jednotka nachází.
Tvrdil také, že správní orgán neměl k rozhodnutí dostatek pravomoci, samotné rozhodnutí trpí
vnitřní rozporností a právní a faktickou neuskutečnitelností. Žalovanému pak vytýkal, že se i přes
námitku uvedenou v odvolání odmítl nicotností podkladového rozhodnutí zabývat.
[23] Povahou vad nicotnosti se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, v němž dovodil, že „[n]icotnost (…) představuje
specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami
nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí je rozhodnutím nicotným.
Nicotné rozhodnutí však není „běžným“ rozhodnutím nezákonným, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady
vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat, a které není s to vyvolat veřejnoprávní
účinky. Zatímco v případě „běžných“ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady
presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat
příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních
rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní
následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné
správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím.“
[24] Nejvyšší správní soud neshledal, že by podkladové rozhodnutí trpělo některou z tak
závažných vad, které by způsobovaly jeho nicotnost. Příslušnými k rozhodování ve věcech podle
§7 odst. 6 zákona o státní sociální podpoře jsou krajské pobočky úřadu práce, jejich místní
příslušnost se ve smyslu §66 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře řídí místem,
kde je oprávněná osoba hlášena k trvalému pobytu. Vzhledem k trvalému pobytu stěžovatele
v Plzni se proto věcně i místně příslušným pro vydání podkladového rozhodnutí stal Úřad práce
České republiky – krajská pobočka v Plzni. Ve vztahu k námitce vnitřní rozpornosti a právní
a faktické neuskutečnitelnosti podkladového rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že takové
vady podkladového rozhodnutí neshledal. Výrok i odůvodnění podkladového rozhodnutí
považuje Nejvyšší správní soud za srozumitelné a bezrozporné. Stěžovatel tyto vady spíše než
k nicotnosti vztahuje k nesprávnosti napadeného rozhodnutí, jelikož nesouhlasí se zařazením
pronajímatelky do okruhu společně posuzovaných osob. Ke správnosti postupu správního
orgánu prvního stupně, jakož i žalovaného Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry již dříve
zde vyslovené (viz zejména odst. [14] až [19]).
[25] S námitkou nicotnosti se vypořádal také žalovaný, a to na straně 5 napadeného rozhodnutí,
odkazem na obsah písemného sdělení ze dne 19. 2. 2015, čj. MPSV-UM/1590/15/4S-PKZ.
[26] Neobstojí ani stěžovatelova obecná námitka dotčení ústavně garantovaných práv.
K úmyslu zákonodárce, jakož i k výkladu §7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře se Nejvyšší
správní soud vyjádřil v citovaném rozsudku čj. 4 Ads 96/2009-93 (viz shora bod [14]); kasační
soud neshledal důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit ani v právě posuzované věci.
Žalovaný se ve svých úvahách neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního
soudu, jeho rozhodnutí nevykazuje znaky svévole ani nesprávného výkladu použité právní
normy. Výklad jím předestřený v napadeném rozhodnutí kasační soud neshledal za ryze formální,
a nedovodil ani namítanou mechanickou aplikaci právních norem.
[27] Jak již Nejvyšší správní soud vyložil v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, čj. 4 Ads 159/2016-28,
důsledky výše uvedené právní úpravy, tedy že občan, který se nově nastěhuje do bytu, v němž
je k trvalému pobytu hlášena třetí osoba, po dobu tří měsíců od faktického „odstěhování“ této
třetí osoby nesplňuje podmínky pro přiznání příspěvku na bydlení, nejsou pro oprávněné osoby
nenapravitelné. Po tuto dobu sice oprávněná osoba nemůže pobírat příspěvek na bydlení, může
však požádat o dávku doplatek na bydlení podle §33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi. Pro účely přiznání této dávky lze totiž třetí osoby přihlášené k trvalému pobytu
vyloučit z okruhu společně posuzovaných osob bez ohledu na tříměsíční dobu uvedenou v §7
odst. 6 zákona o státní sociální podpoře (srov. §8 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
VI.
[28] Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů posoudil kasační stížnost jako
nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. srpna 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu