ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.118.2016:68
sp. zn. 8 As 118/2016-68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobců: a) České dráhy, a.s.,
se sídlem Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, a b) ÖBB-Produktion GmbH, se sídlem
Am Hauptbahnhof 2, Wien, Rakouská republika, zastoupeného JUDr. Vladimírem Chýským,
advokátem se sídlem Žerotínova 1132/34, Praha 3, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: ŠKODA TRANSPORTATION a.s., se sídlem Emila Škody 2922/1, Plzeň, zastoupené
Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 11. 12. 2014, čj. ÚOHS-R232,233/2014/VZ-26217/2014/321/IPs,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2016,
čj. 62 Af 15/2015-224,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
V. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce a)
1
dne 11. 12. 2008 uzavřel s rakouským národním dopravcem Österreichischen
Bundesbahnen [žalobce b) je subjekt ze skupiny ÖBB] dohodu o vzájemné výměně
1
Podle §8 odst. 2 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční
dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb.,
o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů Akciová společnost České dráhy vystupuje v mezinárodní železniční přepravě
podle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo ve Sbírce mezinárodních
smluv, jako národní železniční podnik České republiky.
lokomotivních výkonů (dohodu o proběhu lokomotiv), jejímž účelem bylo „vzájemné nasazování
lokomotiv v přeshraniční dopravě na principu vyrovnanosti výkonů“ a předmětem bylo „poskytnutí lokomotiv
smluvní stranou poskytující lokomotivy pro trakční výkony smluvní straně nasazující lokomotivy“. Tato dohoda
byla uzavřena na dobu neurčitou a žalobce a) k ní počínaje rokem 2008 periodicky uzavíral
dodatky – přílohy; přílohy 1 byly koncipovány jako objednávka výkonu personálu a vozidel
a přílohy 2 jako ujednání podrobností odpočtu plnění, jehož podkladem byla evidence
kilometrických výkonů lokomotiv.
[2] Žalobce a) dne 26. 2. 2014 uzavřel dvě přílohy 1. První z nich byla uzavřena (se zpětnou
účinností) na období od 15. 12. 2013 do 28. 2. 2014, druhá byla uzavřena na období od 1. 3. 2014
do 13. 12. 2014.
[3] Žalovaný obdržel dne 2. 10. 2013 návrh osoby zúčastněné na řízení na uložení zákazu
plnění smlouvy, kterou žalobce a) uzavřel na období od počátku účinnosti aktuálního jízdního
řádu, tedy ode dne 15. 12. 2013, s žalobcem b) a která se týká úplatného pořízení (zajištění)
trakčních kolejových vozidel typu ES64U4 provozovaných žalobcem b) pod označením Taurus.
Osoba zúčastněná na řízení v návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy namítala, že žalobce a)
nezákonným uzavřením příloh 1 vyloučil jakoukoli soutěž a významným způsobem omezil
možnost kontroly postupu zadavatele, zároveň porušil základní zásady uvedené v §6 zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), protože
postupoval netransparentním, diskriminačním způsobem a bezdůvodně zvýhodnil konkrétního
dodavatele.
[4] Žalovaný zahájil řízení o návrhu na přezkoumání úkonů zadavatele a na uložení zákazu
plnění smlouvy a s ohledem na možné spáchání správního deliktu předmět správního řízení
zahájeného na návrh rozšířil z moci úřední.
[5] Žalovaný dospěl k závěru, že se žalobce a) dopustil správního deliktu podle §120 odst. 1
písm. a) zákona o veřejných zakázkách tím, že veřejné zakázky vymezené obsahem příloh 1
k dohodě o proběhu lokomotiv obě uzavřené dne 26. 2. 2014 na období od 15. 12. 2013
do 28. 2. 2014 a na období od 1. 3. 2014 do 13. 12. 2014 nezadal v některém z druhů zadávacího
řízení připadajícím v úvahu, ačkoli pro postup podle zákona o veřejných zakázkách byly dány
důvody, tím porušil zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace; tento
postup mohl podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky (výrok I. a III. rozhodnutí
žalovaného). Dále žalovaný dospěl k závěru, že se žalobce a) dopustil správního deliktu podle
§120 odst. 1 písm. c) zákona o veřejných zakázkách tím, že uzavřel s žalobcem b) smlouvy
na veřejné zakázky vymezené obsahem příloh 1 k dohodě o proběhu lokomotiv, obě uzavřené
dne 26. 2. 2014 na období od 15. 12. 2013 do 28. 2. 2014 a na období od 1. 3. 2014
do 13. 12. 2014, bez uveřejnění oznámení o zahájení zadávacího řízení, ačkoli byl povinen toto
oznámení uveřejnit (výrok II. a IV. rozhodnutí žalovaného). Žalovaný uložil žalobci a) pokutu
za spáchání uvedených deliktů ve výši 1 000 000 Kč (výrok V. rozhodnutí žalovaného). Řízení
v části o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy - přílohy 1 k dohodě o proběhu lokomotiv
uzavřené dne 26. 2. 2014 na období od 15. 12. 2013 do 28. 2. 2014 – žalovaný zastavil (výrok VI.
rozhodnutí žalovaného). Žalovaný však podle §118 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných
zakázkách uložil žalobci a) zákaz plnění smlouvy – přílohy 1 k dohodě o proběhu lokomotiv
uzavřené dne 26. 2. 2014 na období od 1. 3. 2014 do 13. 12. 2014 (výrok VII. rozhodnutí
žalovaného).
[6] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobce a) a žalobce b) rozklad, který předseda
žalovaného výše specifikovaným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[7] Oba žalobci brojili proti rozhodnutí předsedy žalovaného samostatně podanými
žalobami, které krajský soud spojil ke společnému projednání. Krajský soud rozhodnutí předsedy
žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodování o spáchání správního deliktu současně
s rozhodováním o uložení zákazu plnění smlouvy nijak negativně nezasáhlo právní sféru žalobce a),
a nejde proto o vadu v postupu žalovaného, jež by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
Žalovaný také neporušil zásadu zákazu sebeobviňování ve vztahu k žalobci a), protože žalobce a)
nebyl nucen poskytnout odpovědi, které by vedly k uznání či připuštění existence jeho
protiprávního jednání, žalobce a) předkládal výlučně listiny, o nichž žalovaný po právu
předpokládal, že existují; oprávnění žalovaného na zodpovězení výlučně skutkových otázek
a předání již existujících listin tak nebylo překročeno.
[9] Krajský soud dále uvedl, že se osoba zúčastněná na řízení domáhala uložení zákazu plnění
konkrétní dohody, na základě které měly být „nasazovány“ lokomotivy a která měla být uzavřena
„v nedávné době“ před 2. 10. 2013, nikoliv dohody o proběhu lokomotiv z roku 2008. Žalovaný
rozhodoval o dvou smlouvách – přílohách 1 ze dne 26. 2. 2014 s účinností od 15. 12. 2013
do 28. 2. 2014 a s účinností od 1. 3. 2014 do 13. 12. 2014. Vycházeje z uvedeného, shledal krajský
soud návrh na uložení zákazu plnění smlouvy podaný dne 2. 10. 2013 předčasným, protože nebyl
podán po uzavření smlouvy, jak je uvedeno v §114 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných
zakázkách. Tato vada řízení vyvolala nezákonnost napadeného rozhodnutí, což bylo důvodem
k jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení žalovanému.
[10] Krajský soud přesto považoval za potřebné zabývat se též hmotněprávním posouzením
věci, prvořadě tím, zda se vůbec jednalo o veřejnou zakázku. Nejprve vymezil podmínky, které
musí být naplněny, aby se o veřejnou zakázku jednalo. Jednou z těchto podmínek je i zájem
zadavatele na získání plnění. Tato podmínka v souzeném případě podle krajského soudu splněna
nebyla, protože „mezi pořízení lokomotiv a zajištění přeshraniční železniční dopravy na principech
odpovídajících mezinárodním závazkům nelze klást (…) rovnítko.“ Určující pro posouzení věci naopak
bylo, že se jednalo o plnění uskutečňované na základě mezinárodní smlouvy, kterou je vázána
především samotná Česká republika. Při vzájemném poskytování lokomotivních výkonů dochází
k plnění cílů zakotvených v Úmluvě o mezinárodní železniční přepravě (COTIF) (dále jen
„Úmluva o mezinárodní železniční přepravě“ nebo „mezinárodní smlouva“) a Dohodě mezi
Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního
přechodu železnic ze dne 22. 9. 1962, publ. pod č. 85/1964 Sb., ve znění pozdější změny
publ. pod č. 3/1968 Sb. (dále jen „Dohoda mezi Československou socialistickou republikou
a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic“, „Dohoda mezi
Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou“, nebo „mezinárodní
dohoda“). Kompenzace (vyrovnávka) za plnění podle dohody o proběhu lokomotiv [a tedy
i všechna pravidla ujednaná jednotlivými přílohami 1] má oporu v závazku podle čl. 7 odst. 1
Dohody mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou, podle něhož
se výkony vyrovnají pokud možno naturálně, nebude-li možné plné naturální vyrovnání, uhradí
se vlastní náklady. Nevyrovnanost výkonů [žalovaný dovodil, že žalobce b) zajišťuje cca 81 %
lokomotivních výkonů] podle krajského soudu odpovídá geografickému rozdělení dopravních
cest, kterých se dohoda o proběhu lokomotiv a obě přílohy 1 týkaly, a kompenzace nepřesahuje
úhradu vlastních nákladů při nemožnosti plného naturálního vyrovnání. Nejednalo se tak
o plnění, které by vybočovalo ze závazku podle citované mezinárodní dohody. Žalobce a)
naplňoval závazek z mezinárodní dohody a nerealizoval svoji poptávku. Proto i platba
představovala kompenzaci nákladů podle mezinárodního závazku, nikoliv platbu za dodávku
lokomotiv.
[11] Podle krajského soudu byl vztah mezi oběma žalobci komplexním vztahem dvou
železničních operátorů – provozovatelů železniční dopravy a nikoli vztahem zadavatele
a dodavatele a ani výseč tohoto vztahu odpovídající pouze kompenzacím nevyrovnanosti výkonů
nemohla být izolovaně pokládána za vztah zadavatele a dodavatele, na něž dopadá právní úprava
zákona o veřejných zakázkách. Krajský soud proto nesouhlasil se závěrem žalovaného, podle
kterého výkony žalobce a) a žalobce b) podle dohody o proběhu lokomotiv musí být vyrovnané,
aby se o veřejnou zakázku nejednalo a v případě, kdy výkony vyrovnané nejsou a nedochází
ke vzájemné kompenzaci plnění v nepeněžité formě, ale ve formě peněžité, o veřejnou zakázku
se jedná; ani se závěrem, že pouze spolupráci na principu vyrovnanosti výkonů bez jakékoli
peněžité kompenzace uskutečněných výkonů lze pokládat za spolupráci v rámci závazků
vyplývajících ze shora uvedených mezinárodních smluv.
[12] Krajský soud uzavřel, že hmotněprávní hodnocení žalovaného je zatíženo nezákonností
vyvolanou nesprávnou aplikací §7 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách na zjištěný skutkový
stav. Uvedené bylo dalším samostatným důvodem pro zrušení rozhodnutí předsedy žalovaného.
Neobstál-li závěr žalovaného, že předmětem dohody o proběhu lokomotiv a příloh 1 bylo plnění,
jež je veřejnou zakázkou, nemohly obstát ani navazující závěry o spáchání správních deliktů
žalobcem a).
II. Kasační stížnost, vyjádření žalobců a) a b)
[13] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil.
K závěru krajského soudu o předčasném podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy
stěžovatel citoval čl. 2 odst. 6 dohody o proběhu lokomotiv (Konkrétní nasazení lokomotiv dohodnou
smluvní strany samostatně pro období každého jízdního řádu nejpozději 3 měsíce před jeho začátkem. Podrobnosti
uvedou do Dohody o výkonech tvořící Přílohu 1 této Dohody, která obsahuje jednotlivé plány nasazení lokomotiv
s uvedením řady vozidla, vlakovými výkony, tratí, dopravními dobami a případnými dalšími výkony. Konkrétní
stanovení odpočtu je uvedeno v Příloze 2 této Dohody.) a uvedl, že ke změně jízdního řádu dochází
v polovině prosince každého roku; pro období jízdního řádu 2013/2014 měla být příloha 1
uzavřena v září 2013. Žalobci a) a b) tak neučinili a přílohy 1 uzavřeli až 26. 2. 2014, což nelze
klást k tíži navrhovatele, kterému nebyly kontraktační procesy žalobců známy.
[15] Stěžovatel namítl, že podstatou návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy je snaha
zabránit plnění smlouvy, která byla podle navrhovatele uzavřena v rozporu se zákonem
o veřejných zakázkách. Není-li a nemůže-li být navrhovateli znám den uzavření smlouvy,
ale s ohledem na „běžný stav věcí“ předpokládá, že již uzavřena byla, má být jeho návrh
na uložení zákazu plnění smlouvy posuzován s ohledem na účel tohoto institutu. Krajský soud
vycházel z toho, že příloha 1 vyvolávala účinky od 15. 12. 2013 a od tohoto okamžiku mohl
být návrh podán, pominul však, že podle čl. 2 odst. 6 dohody o proběhu lokomotiv měla být
předmětná příloha uzavřena nejpozději tři měsíce před začátkem období jízdního řádu. Podle
stěžovatele se navrhovatel (nyní osoba zúčastněná na řízení) správně domáhal uložení zákazu
plnění smlouvy, která již měla být platně uzavřena; neztotožnil se proto se závěrem krajského
soudu, podle kterého nemohla obstát stěžovatelova konstrukce založená na dovození okamžiku
„faktického uzavření smlouvy“, resp. „okamžiku, od něhož se smluvní strany podle smlouvy
chovaly“. Stěžovatel připustil, že do okamžiku uzavření smlouvy lze uložit předběžné opatření,
spočívající v zákazu pokračovat v zadávacím řízení, či v zákazu uzavřít smlouvu. Vzápětí však
předběžné opatření uložené za situace, kdy je ze smlouvy plněno, aniž by byla uzavřena, označil
za neúčelné.
[16] Stěžovatel dále namítl, že nesouhlasí s právním posouzením skutkového stavu.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu není stěžovateli zřejmé, kterou konkrétní část Úmluvy
o mezinárodní železniční přepravě krajský soud na přezkoumávaný případ aplikoval a jak
se obecný fakt, že tato úmluva upravuje vztahy mezi národními dopravci s cílem podporovat,
zlepšovat a usnadňovat mezinárodní železniční přepravu odráží v nesprávnosti právního
posouzení věci stěžovatelem. Stěžovatel citoval bod 269. prvostupňového rozhodnutí: „Úmluva
však pouze stanovuje rámec spolupráce, přičemž nezakládá vznik konkrétních práv a povinností týkajících
se pořizování (zajišťování) lokomotiv pro přeshraniční železniční přepravu. Pokud by Dohoda o proběhu
lokomotiv měla svůj právní základ skutečně v této Úmluvě, jak tvrdí zadavatel, měla by Dohoda obsahovat
alespoň elementární zmínku či odkaz na tento právní dokument, což však neobsahuje.“ a namítl, že se krajský
soud nevypořádal s tím, že Úmluva o mezinárodní železniční přepravě nezakládá žádné konkrétní
závazky a ani neuvedl žádné konkrétní ustanovení dohody o proběhu lokomotiv, resp. příloh 1,
které by na Úmluvu o mezinárodní železniční přepravě odkazovalo.
[17] Ve vztahu k Dohodě mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou
republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic stěžovatel uvedl, aniž by tím rozporoval
oprávnění přednést nové důkazy až v řízení o rozkladu, že žalobce a) uváděl celou řadu výjimek,
ale argumentaci, podle které jsou posuzované právní vztahy založeny touto mezinárodní
dohodou, uvedl až v řízení o rozkladu, což je minimálně zarážející. Stěžejní námitkou podle
stěžovatele je, že se krajský soud nezabýval faktickým účelem Dohody mezi Československou
socialistickou republikou a Rakouskou republikou. K tomu uvedl, že předmětná mezinárodní
dohoda byla uzavřena v roce 1964 a jejím hlavním cílem bylo umožnit pohraniční přechod
železnic mezi Československem a Rakouskou republikou. Krajský soud však rozšířil její dosah
a výklad i na provozování mezinárodní železniční přepravy za současné situace. Podle stěžovatele
krajský soud z mezinárodní dohody dovodil důsledky do vztahů, jež jsou v současné době
regulovány zákonem o veřejných zakázkách.
[18] Stěžovatel namítl, že není zřejmé, z jakých skutkových zjištění krajský soud vyšel
při formulaci závěru, podle kterého v souzeném případě není uspokojován požadavek žalobce a)
na získání lokomotiv; tento závěr označil za nesprávný. Stěžovatel uvedl: „Pokud tedy žalobce a/
nedisponuje takovými lokomotivami, jejichž prostřednictvím by plnil svůj závazek na zajištění příhraniční osobní
železniční dopravy, pak musí zajistit splnění tohoto závazku jiným způsobem. Z tohoto důvodu většinu spojů
(81 %) zajišťují lokomotivy Taurus, poskytované žalobcem b/, přičemž žalobce a/ za takto poskytnuté
lokomotivy platí.“
[19] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že „nesouhlasí s úvahou krajského soudu, že fakt, že 81 %
spojů zajišťují lokomotivy Taurus je vázáno na délku dopravní trasy na území České republiky“. Krajský soud
podle stěžovatele spojil dvě rozdílné okolnosti, a to procento spojů, na kterých zajišťuje
lokomotivní výkony žalobce b) a délku tratí u vybraných spojů na území České republiky.
[20] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
[21] Žalobce a) se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením krajského soudu
ohledně možnosti stěžovatele vydat rozhodnutí o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy.
Podle žalobce a) zákon o veřejných zakázkách jednoznačně stanoví, že návrh na uložení zákazu
plnění smlouvy je možno podat po uzavření smlouvy a neumožňuje stanovit fiktivní okamžik
uzavření smlouvy. Návrh lze podat i tehdy, není-li smlouva písemně stvrzena, ale je podle
ní plněno. Správný je i závěr krajského soudu, podle kterého se nejednalo o veřejnou zakázku.
Žalobce a) zdůraznil, že krajský soud na rozdíl od stěžovatele posoudil předmětnou problematiku
v celém potřebném kontextu a se zohledněním toho, jak funguje mezinárodní železniční doprava
na základě multilaterálních a bilaterálních dohod a na to navazujících dohod mezi jednotlivými
národními železničnímu dopravci. Uvedl, že poskytování výkonů v rámci provozování společné
přeshraniční železniční osobní dopravy není plněním, které by jeden národní železniční dopravce
poskytoval druhému národnímu železničnímu dopravci na základě poptávky druhého dopravce
za účelem uspokojení své vlastní potřeby. Dále uvedl, že předmětem příslušných mezinárodních
dohod o příhraniční železniční dopravě není povinnost pořizovat lokomotivy, nýbrž závazek
zajišťovat mezinárodní železniční dopravu při použití konkrétních principů spočívajících
na vyrovnávání výkonů a úhradě nákladů v případě nemožnosti naturálního vyrovnání. Stěžovatel
na problematiku pohlížel nesprávně.
[22] Podle žalobce a) je potřeba právní normy vykládat v kontextu současných reálií, nikoliv
pouze slepě lpět na jejich historickém účelu. Principy vyjádřené v mezinárodní dohodě
s Rakouskem jsou stále aplikovatelné a jejich zohlednění v daném případě musí vést jednoznačně
k závěru, že se o veřejnou zakázku nejednalo. Z kasační stížnosti není zřejmé, v čem byly úvahy
krajského soudu o délce dopravní trasy a jejím vlivu na právní závěry v napadeném rozsudku,
nesprávné. Z napadeného rozsudku jasně vyplývá, že na území České republiky je žalobce a)
schopen zajistit dopravu svými zdroji a že nemá potřebu poptávat lokomotivy Taurus
od žalobce b). Žalobce a) upozornil na nesprávnost ze strany stěžovatele, který uvedl,
že „vyrovnanost výkonů může ovlivňovat počet spojů, jež nasadí ta která strana“. Jednotlivé spoje nejsou
nasazovány vždy jen jednou stranou, ale každý jednotlivý spoj je zajišťován oběma železničními
národními dopravci současně [nasazovány jsou kolejové vozy obou dopravců, přičemž na českém
území je odpovědným dopravcem žalobce a) a na rakouském území je odpovědným dopravcem
rakouský národní železniční dopravce, tj. Rakouské spolkové dráhy, do jejichž koncernové
struktury náleží žalobce b)].
[23] Žalobce a) navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[24] Žalobce b) se ve vyjádření ke kasační stížnosti také ztotožnil se závěrem krajského soudu
o podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy nikoliv v zákonné lhůtě. Dodal, že aby byl
navrhovatel k podání návrhu aktivně legitimován, muselo by se jednat o veřejnou zakázku a také
navrhovatele, resp. dodavatele, který má nebo měl zájem na získání veřejné zakázky a kterému
v důsledku domnělého porušení zákona úkonem zadavatele hrozí nebo vznikla újma;
ve správním řízení osoba zúčastněná na řízení netvrdila a neprokázala splnění ani jedné
z uvedených podmínek.
[25] Krajský soud se podle žalobce b) dostatečně vypořádal s otázkou aplikace Úmluvy
o mezinárodní železniční přepravě a Dohody mezi Československou socialistickou republikou
a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic, a to na rozdíl od stěžovatele,
který tuto problematiku pominul. Citované dokumenty dotváří ucelený rámec, v němž by měla
být spolupráce mezi žalobci jakožto národními železničními dopravci posouzena v celém
a logickém kontextu úzce souvisejícím mimo jiné s žalobcem b) tvrzeným veřejným zájmem
na zajištění dopravních potřeb států a jejich občanů v dálkové železniční dopravě, jemuž
stěžovatel nevěnoval pozornost. Ze spisu podle žalobce b) jednoznačně vyplývá, že žalobce a)
nepoptával dodávku lokomotiv a případná dodávka lokomotiv by pro něj neměla, s ohledem
na plnění, které bylo předmětem vzájemné spolupráce žalobců, žádný praktický význam,
neboť by sama o sobě nezajistila primární účel spolupráce žalobců, tj. plynulou dálkovou
přeshraniční železniční přepravu.
[26] Žalobce b) navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
III.A Návrh na uložení zákazu plnění smlouvy
[28] Podle §114 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách (ve znění účinném ke dni
zahájení správního řízení - obdobně dále), [p]o uzavření smlouvy lze podat návrh pouze proti uzavření
smlouvy bez předchozího uveřejnění zadávacího řízení. (…) Navrhovatel se může domáhat pouze uložení zákazu
plnění smlouvy.
[29] Podle §114 odst. 4 věty druhé zákona o veřejných zakázkách, [n]ávrh na uložení zákazu
plnění smlouvy podle odstavce 2 musí být doručen pouze Úřadu, a to do 30 kalendářních dnů ode dne, kdy
zadavatel uveřejnil oznámení o uzavření smlouvy způsobem podle §147 s uvedením důvodu pro zadání veřejné
zakázky bez uveřejnění oznámení zadávacího řízení, nejpozději však do 6 měsíců od uzavření této smlouvy.
[30] Stěžovatel obdržel návrh na uložení zákazu plnění smlouvy dne 2. 10. 2013. Krajský soud
dospěl k závěru, že osoba zúčastněná na řízení požadovala uložit zákaz plnění dvou příloh 1
uzavřených dne 26. 2. 2014 na období od 15. 12. 2013 do 28. 2. 2014 a na období od 1. 3. 2014
do 13. 12. 2014, těmito smlouvami se také stěžovatel ve správním řízení zabýval. Proti tomuto
závěru stěžovatel v kasační stížnosti nebrojil, namítl však, že krajský soud nezohlednil, že podle
čl. 2 odst. 6 dohody o proběhu lokomotiv měla být příloha 1 uzavřena v září 2013.
[31] Smyslem uložení zákazu plnění smlouvy jistě je, jak uvedl stěžovatel i krajský soud,
zabránit plnění smlouvy, která byla uzavřena v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Nelze
však přehlížet, že zákon o veřejných zakázkách umožňuje podat návrh na uložení zákazu plnění
smlouvy až po jejím uzavření. Důvodová zpráva k zákonu č. 417/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
a kterým byl zákaz plnění smlouvy kodifikován, k návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy
výslovně uvádí: „Jedná se o novou možnost podat návrh i po uzavření smlouvy. Jde o transpozici ustanovení
čl. 2f směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/66/ES ze dne 11. 12. 2007), možnost
se vztahuje na nadlimitní a podlimitní veřejné zakázky. Od návrhů dle dosavadní úpravy se odlišují především
tím, že se podávají po uzavření smlouvy a nelze je podat proti každému úkonu zadavatele, ale pouze v případech,
kdy navrhovatel namítá spáchání správních deliktů podle §120 odst. 1 písm. c) nebo d). V případě jiných
porušení zákona nelze zákaz plnění uložit.“ (podtržení doplněno NSS). Návrhem, který lze podat před
uzavřením smlouvy, je návrh podle §114 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, kterým se sice
nelze domáhat uložení zákazu plnění smlouvy, ale při splnění zákonných podmínek může
být zrušeno celé zadávací řízení (§118 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách).
[32] Zákon o veřejných zakázkách neupravoval institut, kterým by bylo možné zabránit
uzavření smlouvy, jež byla výsledkem postupu zadavatele směřujícího k zadání veřejné zakázky
mimo zadávací řízení v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Takový prostředek
kodifikoval až zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „zákon o zadávání
veřejných zakázek“ nebo „zákon č. 134/2016 Sb.“), který s účinností od 1. 10. 2016 nahradil
zákon o veřejných zakázkách. Podle zákona č. 134/2016 Sb. lze proti postupu zadavatele, který
směřuje k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení v rozporu se zákonem o zadávání
veřejných zakázek podat námitky [§241 odst. 2 písm. c)] a následně návrh na zahájení řízení
o přezkoumání úkonů zadavatele [§250 odst. 1 písm. f)]; Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
zadavateli zakáže pokračovat v napadeném postupu, zjistí-li, že postup zadavatele je v rozporu
se zákonem o zadávání veřejných zakázek nebo jej obchází (§263 odst. 7 zákona č. 134/2016 Sb.).
Postupem, který osoba zúčastněná na řízení v souzeném případě zvolila, mohlo být za účinnosti
zákona o veřejných zakázkách zabráněno plnění, nikoliv však uzavření smlouvy, kterou zadavatel
uzavřel v rozporu se tímto zákonem. Nezbytnou podmínkou podání návrhu bylo předchozí
uzavření smlouvy. I podle zákona o zadávání veřejných zakázek lze návrh na uložení zákazu
plnění smlouvy podat až po uzavření smlouvy (§254 zákona č. 134/2016 Sb.). Z uvedeného
je zřejmé, že návrh na uložení zákazu plnění smlouvy je koncipován jako prostředek ochrany
proti nesprávnému postupu zadavatele, jehož uplatnění musí předcházet uzavření smlouvy
na veřejnou zakázku.
[33] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s krajským soudem v závěru, že konstrukce
stěžovatele založená na dovození okamžiku „faktického uzavření smlouvy“, resp. „okamžiku,
od něhož se smluvní strany podle smlouvy chovaly“, z níž vyvodil, že návrh není ani předčasný
ani opožděný, nemůže obstát.
[34] Ze správního spisu vyplývá, že žalobce a) stěžovatele ve svém vyjádření ze dne
24. 10. 2013 informoval o tom, že „strany Dohody dosud Přílohu 1 k Dohodě a Přílohu 2 k Dohodě
pro období platnosti nového jízdního řádu 2013/2014 neaktualizovaly“. Toto vyjádření stěžovatel
přeposlal osobě zúčastněné na řízení 7. 11. 2013. Uvedené mohlo osobu zúčastněnou na řízení
vyvést z mylné domněnky, že se žalobce a) a žalobce b) řídili čl. 2 odst. 6 dohody o proběhu
lokomotiv a přílohu 1 pro období jízdního řádu 2013/2014 uzavřeli nejpozději v září 2013.
Faktický okamžik uzavření smlouvy mohl navíc připadnout nejdříve na 15. 12. 2013. Od tohoto
dne byla příloha 1 účinná a smluvní strany se podle ní chovaly. Za těchto okolností by ani
připuštění možnosti podat návrh po „faktickém“ uzavření smlouvy nemohlo vést k závěru
o včasném podání návrhu. Návrh na uložení zákazu plnění smlouvy podaný 2. 10. 2013, by byl
podán i tak předčasně (a to asi o dva a půl měsíce). Krajský soud při posuzování návrhu
na uložení zákazu plnění smlouvy neopomenul čl. 2 odst. 6 dohody o proběhu lokomotiv
(viz odstavec [14] tohoto rozsudku); k tomuto ustanovení uvedl, že ho nelze pokládat za důkaz,
že přílohy 1 již byly uzavřeny, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[35] Podmínkou pro podání návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy je předchozí
uzavření smlouvy. Stěžovatel se zabýval návrhem na uložení zákazu plnění smlouvy, kterým
se vůbec – z důvodu jeho předčasného podání – zabývat neměl. Dopustil se tak vady řízení,
jež vyvolala nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Krajský soud toto pochybení správně
považoval za důvod pro zrušení předmětného rozhodnutí.
[36] Nejvyšší správní soud podotýká, že při vypořádání kasační námitky brojící proti závěru
o „předčasnosti“ návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy, nezohledňoval závěry uvedené
v následující části tohoto rozsudku a pouze pro účely jejího vypořádání vycházel z předpokladu,
že žalobce a) byl zadavatelem a zadával veřejnou zakázku. Považoval totiž za účelné vyjádřit
se i k této kasační námitce, byť by postačovalo nejprve přezkoumat, zda byl žalobce a) povinen
postupovat podle zákona o veřejných zakázkách a v případě negativního závěru pouze
konstatovat, že nepoužil-li se zákon o veřejných zakázkách na pořízení předmětného plnění,
nepřipadalo v úvahu ani podání návrhu (na uložení zákazu plnění smlouvy) podle tohoto zákona.
III.B Hmotněprávní posouzení povahy plnění mezi žalobcem a) a žalobcem b)
[37] Úmluva o mezinárodní železniční přepravě sdružuje smluvní strany – členské státy
do Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční přepravu (OTIF). Cílem této organizace
je všestranně podporovat, zlepšovat a usnadňovat mezinárodní železniční přepravu. Organizace
OTIF vytvořila jednotný systém právních předpisů, který se vztahuje na mezinárodní železniční
přepravu osob, zavazadel a zboží. Dohoda mezi Československou socialistickou republikou
a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic zaručuje a upravuje
pohraniční přechod železnic; stanoví, že výkony provedené jednou železniční správou
pro druhou se vyrovnají pokud možno naturálně, nebude-li možné plné naturální vyrovnání,
uhradí se vlastní náklady.
[38] V čl. 2 odst. 1 dohody o proběhu lokomotiv si žalobce a) a žalobce b) sjednali, že [ú]čelem
této Dohody je vzájemné nasazování lokomotiv v přeshraniční dopravě na principu vyrovnanosti výkonů. Toto
ujednání odpovídá čl. 1 odst. 1 Dohody mezi Československou socialistickou republikou
a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic, podle kterého „[o]ba smluvní
státy se zavazují umožnit pohraniční přechod železnic. Provedou všechny opatření, aby přechod byl upraven účelně
a jednoduše.“ a čl. 7 odst. 1 téže mezinárodní dohody, podle kterého „[v]ýkony provedené jednou
železniční správou pro druhou se vyrovnají pokud možno naturálně. Nebude-li možné plné naturální vyrovnání,
uhradí se vlastní náklady.“ Z uvedeného je zřejmé, že dohoda o proběhu lokomotiv byla uzavřena
proto, aby Česká republika a Rakouská republika dostály závazkům z citované mezinárodní
dohody. Výkony lokomotiv žalobce a) a žalobce b) měly být vyrovnané. Nebylo-li možné
dosáhnout naturálního vyrovnání, byly náklady uhrazeny. Nemožnost žalobce a) poskytnout
žalobci b) dostatečný objem lokomotivních výkonů [např. proto, že žalobce a) nedisponoval
lokomotivami, které by mohl v rámci spolupráce s žalobcem b) nasazovat], kterým by byly
vyrovnávány výkony poskytnuté žalobcem b) žalobci a), nemůže nic změnit na účelu dohody
o proběhu lokomotiv. Zajištění přeshraniční železniční přepravy bylo prvořadé, a to i za cenu
úhrady nákladů žalobce b) v peněžité formě. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem
v závěru, že dohoda o proběhu lokomotiv a její přílohy upravovaly plnění uskutečňované
na základě mezinárodní dohody.
[39] Popsanou optikou je potřeba – při posouzení, zda bylo předmětné plnění veřejnou
zakázkou ve smyslu §7 zákona o veřejných zakázkách (Veřejnou zakázkou je zakázka realizovaná
na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí
dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací) – nahlížet i na sjednané plány nasazení
lokomotiv a s tím související úhradu nákladů za účelem vyrovnání výkonů, obsažené v přílohách
1 k dohodě o proběhu lokomotiv.
[40] Žalobce a) se při objednávce lokomotivních výkonů snažil dostát mezinárodním
závazkům České republiky. Nepoptával dodávku lokomotiv, protože, jak správně uvedl krajský
soud, „mezi pořízení lokomotiv a zajištění přeshraniční železní dopravy na principech odpovídajících
mezinárodním závazkům nelze klást zjednodušující rovnítko ani nelze mezi obojím spatřovat vztah automatické
příčinné souvislosti.“ Pro provozování společné přeshraniční železniční dopravy byla stěžejní dohoda
obou smluvních stran o vzájemném plnění, nikoliv jen dispozice lokomotivami. Žalobce a)
nepoptával ani provedení stavebních prací. Plnění mohlo nanejvýš představovat službu, která
spočívala v provozování přeshraniční železniční dopravy.
[41] Veřejná zakázka na služby byla v §10 zákona o veřejných zakázkách vymezena negativně
jako veřejná zakázka, která není veřejnou zakázkou na dodávky nebo veřejnou zakázkou na stavební práce.
Do „zbytkové“ kategorie veřejných zakázek na služby tedy náležela i plnění, která službami
v obecném pojetí vůbec být nemusela. Účelem takto široké definice bylo zabránit obcházení
zákona, tj. postupu mimo zákon o veřejných zakázkách, pokud požadované plnění nenaplňovalo
definici veřejné zakázky na dodávky nebo na stavební práce. Přes snahu pokrýt veškerá v úvahu
přicházející plnění, nelze za veřejnou zakázku na služby považovat všechna zadavatelem
poptávaná plnění, která nelze označit za veřejnou zakázku na dodávky nebo stavební práce.
[42] Plnění, které bylo předmětem příloh 1 k dohodě o proběhu lokomotiv, jak již bylo
uvedeno, navzájem poptávali žalobce a) a žalobce b) proto, aby byl splněn závazek z Dohody
mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou. Tato mezinárodní
dohoda kromě závazku umožnit pohraniční přechod železnic upravovala i způsob, jakým
měla být dopravní a přepravní služba obou železničních správ, potřebná k provádění
pohraničního přechodu železnic, prováděna a stanovila též zásady pro vyrovnávání výkonů.
Obě smluvní strany této dohody si byly povinny prostřednictvím vnitrostátních železničních
operátorů – vykonavatelů železniční přepravy [žalobce a) a žalobce b)] – poskytovat lokomotivní
výkony na základě Dohody mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou
republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic a touto smlouvou se řídit i při vyrovnání
výkonů, které mohlo spočívat v uhrazení nákladů. Upravovala-li zmíněná mezinárodní dohoda
závazek obou smluvních států takto komplexně, nebyl prostor pro postup podle zákona
o veřejných zakázkách a poskytnuté plnění nebylo možné považovat ani za veřejnou zakázku
na služby.
[43] Popsaný mezinárodní rozměr spolupráce žalobců a) a b) a její výše popsanou povahu
stěžovatel zohlednil jen částečně a dospěl k závěru, že v rozsahu nevyrovnaného poskytování
lokomotivních výkonů, se jednalo o veřejnou zakázku, kterou byl žalobce a) povinen zadat
v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. S provozováním přeshraniční přepravy sice bylo
spjato „riziko“, že výkony nebudou vyrovnané, kompenzace poskytovaná v případě, kdy nedošlo
k naturálnímu vyrovnání, však byla součástí mezinárodního závazku z Dohody mezi
Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního
přechodu železnic. Úplata poskytnutá žalobcem a) žalobci b) mohla být z části nepeněžitá
(lokomotivní výkony) a z části peněžitá. Stále se však jednalo o úplatu za jedno plnění. Nebylo
proto možné z tohoto jednoho plnění vydělovat tu část, za niž žalobce a) „zaplatil“ naturálně
a tu část, za niž zaplatil penězi, a na jednu (peněžité plnění) pohlížet jako na veřejnou zakázku
a na druhou (naturální plnění) nikoliv. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s krajským
soudem v tom, že stěžovatelova konstrukce, podle které šlo o veřejnou zakázku pouze v rozsahu
nevyrovnaného poskytování výkonů, nemůže obstát.
[44] Stěžovatel v kasační stížnosti k závěru krajského soudu, podle kterého není uspokojován
požadavek žalobce a) na získání lokomotiv, namítl, že není zřejmé, z jakých skutkových zjištění
krajský soud vyšel a tento závěr označil za nesprávný. Krajský soud, jak bylo uvedeno, pouze
právně posoudil hypotetickou situaci, v níž by žalobce a) poptával dodávku lokomotiv, ve vztahu
k plnění mezinárodního závazku. Dospěl přitom k závěru, že taková dodávka by nevedla
k zajištění přeshraniční železniční dopravy. Z uvedeného krajský soud dovodil, že žalobce a),
sledující naplnění mezinárodních závazků, nemohl po žalobci b) požadovat dodávku lokomotiv.
Pro tento závěr nemusel krajský soud vycházet z konkrétních skutkových okolností, jednalo
se o právní posouzení, směřující k potvrzení či vyvrácení závěru, zda jde o „dodávku lokomotiv“.
Stěžovatel v kasační stížnosti nespecifikoval, v čem spatřuje nesprávnost napadeného závěru.
Nejvyšší správní soud proto odkazuje na již uvedené – pro provozování společné přeshraniční
železniční dopravy není stěžejní dispozice lokomotivami, ale dohoda o vzájemné spolupráci
smluvních stran při přeshraniční železniční přepravě. O veřejnou zakázku na dodávku lokomotiv
se i proto jednat nemohlo.
[45] Ke kasační námitce týkající se aplikace Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě
Nejvyšší správní soud uvádí, že Česká republika a Rakouská republika jsou členy Mezivládní
organizace pro mezinárodní železniční přepravu, jejímž cílem je všestranně podporovat, zlepšovat
a usnadňovat mezinárodní železniční přepravu. Úmluva o mezinárodní železniční přepravě sice
nezakládá konkrétní závazek mezi Českou republikou a Rakouskou republikou, tento závazek
však zakládá Dohoda mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou
o úpravě pohraničního přechodu železnic. Právě na základě této dvoustranné mezinárodní
dohody žalobce a) a žalobce b) provozovali přeshraniční železniční dopravu, čímž plnili závazek
smluvních států, který odpovídal cílům Mezivládní organizace pro mezinárodní železniční
přepravu. Nebylo potřeba, aby dohoda o proběhu lokomotiv přímo odkazovala na Úmluvu
o mezinárodní železniční přepravě, protože cíle této mezinárodní smlouvy byly ve vztahu
k přeshraniční železniční dopravě s Rakouskou republikou plněny prostřednictvím Dohody mezi
Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou, na kterou odkazoval čl. 2
odst. 1 dohody o proběhu lokomotiv. Cíle upravené v Úmluvě o mezinárodní železniční
přepravě se v plnění promítají skrze Dohodu mezi Československou socialistickou republikou
a Rakouskou republikou. Popsané je z rozsudku krajského soudu seznatelné.
[46] Ke kasační námitce týkající se Dohody mezi Československou socialistickou republikou
a Rakouskou republikou Nejvyšší správní soud uvádí, že nesdílí stěžovatelův názor, podle
kterého krajský soud rozšířil její dosah i na provozování mezinárodní železniční přepravy
za současné situace. Účelem této mezinárodní smlouvy byla úprava pohraničního přechodu
železnic mezi smluvními státy. Tento účel bylo potřeba zajistit jak v roce 1964, kdy byla dohoda
uzavřena, tak i v současnosti, což plyne z Úmluvy o mezinárodní železniční přepravě. Základní
účel Dohody mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou, nelze
pozměňovat lpěním na některých ustanoveních této dohody, která plynula ze společenských
poměrů v době jejího uzavření – otevření jen některých tratí pro pohraniční přechod, výkon
přípojové a přechodové služby na železničních tratích překračujících hranice v určených
výměnných stanicích. Dohoda o proběhu lokomotiv vycházela z Dohody mezi Československou
socialistickou republikou a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic,
která uvedené upravuje komplexně. Proto, jak bylo odůvodněno výše, nelze provozování
přeshraniční železniční dopravy považovat za veřejnou zakázku a použití zákona o veřejných
zakázkách je vyloučeno.
[47] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje ani s kasační námitkou, podle které krajský soud
spojil dvě rozdílné okolnosti, a to procento spojů, na kterých zajišťuje lokomotivní výkony
žalobce b) a délku tratí u vybraných spojů na území České republiky. Krajský soud v napadeném
rozsudku uvedl, že stěžovatel „dovodil, že žalobce b) zajišťuje cca 81% lokomotivních výkonů“. Aniž
by zpochybňoval pravdivost citovaného, předestřel krajský soud vlastní pohled na nevyrovnanost
nasazování lokomotiv. Uvedl, že tato nevyrovnanost odpovídá geografickému rozdělení
dopravních cest, kterých se dohoda o proběhu lokomotiv a přílohy 1 týkaly. Kilometrické výkony
lokomotiv přitom byly podkladem pro odpočet a jejich objem ovlivňovala jak délka tratí,
tak počet nasazených spojů. Krajský soud nezpochybnil závěry stěžovatele o procentu
lokomotivních výkonů, které zajišťoval žalobce b) a které neodpovídalo lokomotivním výkonům
žalobce a). Nejvyšší správní soud dodává, že pro posouzení, zda měl žalobce a) postupovat podle
zákona o veřejných zakázkách, není rozhodné, zda byly lokomotivní výkony obou žalobců
vyrovnané a co bylo příčinou jejich nevyrovnanosti. Stěžejní bylo zajistit přeshraniční železniční
dopravu, s čímž souvisela i povinnost úhrady nákladů při nevyrovnaných výkonech. To vše mimo
rámec právní úpravy zákona o veřejných zakázkách.
IV. Závěr a náklady řízení
[48] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[49] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalobce a) a žalobce b) byli ve věci plně úspěšní, proto mají právo na náhradu nákladů
řízení vůči stěžovateli (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Náklady u každého z žalobců
představují odměnu zástupce ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační
stížnosti) a dále 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
celkem tedy 3 400 Kč. Jelikož jsou zástupci obou žalobců společníky advokátních kanceláří, které
jsou plátci daně z přidané hodnoty, zvyšují se tyto částky podle §57 odst. 2 s. ř. s. o částku
odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 3 400 Kč, tj. 714 Kč. Celková výše odměny
a náhrady hotových výdajů zástupce tak u každého ze žalobců činí 4 114 Kč. Stěžovatel
je povinen uhradit žalobci a) a žalobci b) náhradu nákladů řízení v uvedené výši do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupců.
[50] Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, která
by byla spojena s finančními náklady, proto nemá osoba zúčastněná na řízení podle §60 odst. 5
věta prvá ve spojení s §120 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. září 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu