ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.151.2017:9
sp. zn. 8 As 151/2017-9
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017, čj. 31 A 16/2017-32, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu Brně ze dne 12. 5. 2017, čj. 31 A 99/2017-37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal žalobu proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2017,
čj. 31 A 16/2017-32. Uvedený soud ji usnesením ze dne 12. 5. 2017, čj. 31 A 99/2017-37 (dále
jen „napadené usnesení“), odmítl s poukazem na §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dovodil, že žaloba
nesměřuje proti rozhodnutí správního orgánu, ale proti rozhodnutí soudu vydanému
podle soudního řádu správního, proti němuž se nelze bránit žalobou podle §65 a násl. s. ř. s.
[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému usnesení včas podanou kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Domáhal se jeho zrušení a vrácení věci
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ve věci sp. zn. 31 A 99/2017 nebyly splněny
podmínky řízení. Ve věci „jednal nezákonný úředník“ a stěžovatel se nemohl podle §8 odst. 5 s. ř. s.
vyjádřit k obsazení senátu 31 A; z toho dovodil, že „rozhodoval vyloučený úředník“. Stěžovatel měl
za to, že Krajský soud v Brně nebyl úřadem příslušným k vydání napadeného usnesení a také,
že došlo k záměně účastníka i žalované věci oproti označení v žalobě. Namítal též, že napadené
usnesení obsahuje nesprávné poučení o možnosti podat proti němu kasační stížnost,
ačkoliv v daném případě „nelze podat kasační stížnost, ale pouze odvolání“. Stěžovatel nakonec
vyslovil nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání a namítl podjatost všech členů senátu
31 A Krajského soudu v Brně, kteří ve věci rozhodovali.
[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, neboť pouze
v tom případě může přistoupit k věcnému přezkumu kasační stížnosti stěžovatele.
[5] Nyní projednávaná kasační stížnost je další z řady věcí, v nichž stěžovatel podává
opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům rozhodovací činnosti soudů.
Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, stěžovatel obdobný
postup volil i v mnoha jiných věcech (viz např. řízení vedené u soudu pod sp. zn. 1 As 5/2015,
7 As 134/2014, 8 As 193/2016 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto věcech podává
„správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví.
Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne
další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního
poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne
s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“ ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či krajských soudů pak stěžovatel
napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil.
[6] Také v nynější věci stěžovatel brojil kasační stížností proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem
prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je proto zcela zjevně bezúspěšná. Okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), totiž nelze
považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak
naplňuje znaky zneužití práva, které soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
čj. 1 Afs 107/2004-48.
[7] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto v nyní souzené věci Nejvyšší správní
soud nepřistoupil k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené
jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž
z úřední činnosti známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné
procesní přípravě řízení (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2015, čj. 8 As 89/2015-19; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[8] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. d) za použití §120 s. ř. s., aniž nařizoval jednání (srov. §109 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Uplatněnou námitku podjatosti soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodovali,
posoudil Nejvyšší správní soud jako opožděnou. Jednou z podmínek pro rozhodnutí
soudu o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s.
je skutečnost, že je řízení o této věci stále vedeno a že o věci samé nebylo ještě rozhodnuto.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. července 2017
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu