ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.26.2016:54
sp. zn. 8 As 26/2016-54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: L. L., zast.
JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou se sídlem Jiřího z Poděbrad 893/9, Olomouc,
proti žalovanému: Magistrát města Olomouce, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc,
o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, čj. 11 A 33/2012-101,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Bronislavě Wittnerové, MSc., advokátce,
se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou 24. 2. 2012 u Nejvyššího správního soudu, následně
postoupenou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), domáhal ochrany před
nezákonnými zásahy žalovaného a Ministerstva vnitra. Nezákonný zásah žalovaného
měl spočívat v tom, že vymáhal pokutu uloženou žalobci prostřednictvím soudního exekutora
a ve vykonávacím řízení se nechal zastoupit advokátem. Výrokem III. rozsudku ze dne
26. 8. 2014, čj. 11 A 33/2012-73, městský soud žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podanou
kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud důvodnou; rozsudkem ze dne 31. 7. 2015,
čj. 8 As 143/2014-47, zrušil výroky III. a IV. napadeného rozsudku ve vztahu k žalovanému;
ve vztahu k Ministerstvu vnitra kasační stížnost zamítl. V dalším řízení vydal městský soud
shora specifikované usnesení, jímž žalobu odmítl pro její opožděnost. Se skutečnostmi, v nichž
žalobce spatřuje nezákonný zásah ze strany žalovaného, se totiž žalobce prokazatelně seznámil
30. 3. 2010, kdy mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2009,
čj. 24 Nc 4404/2009-11. Žaloba ale byla podána dne 28. 2. 2012, tj. po uplynutí subjektivní
dvouměsíční lhůty podle §84 odst. 1 s. ř. s.
II. Kasační stížnost
[2] Proti usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
která byla doplněna prostřednictvím jemu ustanovené zástupkyně. Kasační stížnost byla
co do obsahu opřena o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s.
[3] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
31. 7. 2015, čj. 8 As 143/2014-47, opožděné podání žaloby neshledal a městský soud zavázal,
aby se řídil jeho stanoviskem. Městský soud však uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu
ignoruje. Zásah přitom neustále trvá.
[4] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítl, že v souzeném případě nebyla naplněna
žádná výjimka z doktríny vázanosti právním názorem Nejvyššího správního soudu a městský
soud odklon ani řádně neodůvodnil. K tomu stěžovatel citoval rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 6 As 94/2014-30. Nejvyšší správní soud v řízení vedeném pod
sp. zn. 8 As 143/2014 nepostupoval podle §110 odst. 1 věty první za středníkem s. ř. s., z čehož
vyplývá, že důvody pro odmítnutí žaloby neshledal.
[5] Rozhodnutí městského soudu podle stěžovatele vykazuje znaky libovůle. Z napadeného
usnesení totiž plyne, že důvody pro odmítnutí návrhu měly existovat již v řízení, kdy o žalobě
městský soud rozhodoval poprvé. Zpětné odmítnutí žaloby poté, co ji městský soud již jednou
projednal, představuje zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces nabouráním nastolené
právní jistoty. Po zrušení původního rozhodnutí by měl městský soud souzenou věc posoudit
jen v otázkách, v nichž je vázán názorem nadřízeného soudu, nikoliv mimo tento rámec.
[6] Stěžovatel má dále za to, že nezákonný zásah stále trvá, protože žalovaný stále pokračuje
v exekučním řízení a ani Okresní soud v Prostějově výkon exekučního titulu nezrušil,
resp. nezastavil. Stěžovateli proto svědčí žalobní legitimace (srov. usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007-247).
[7] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc přikázal
k projednání jinému soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené usnesení městského soudu v rozsahu a v rámci kasační
stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející
řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[9] Podle §85 s. ř. s. je žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu
nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí
v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.
[10] V souzeném případě se stěžovatel domáhal jak deklaratorního výroku, tak toho,
aby městský soud přikázal žalovanému, aby zanechal nezákonného chování (srov. podání
stěžovatele ze dne 10. 5. 2013, čl. 52 spisu městského soudu verte). Výjimka podle §85 s. ř. s.
za středníkem se proto neuplatní.
[11] Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že se skutečnostmi, v nichž stěžovatel
spatřuje nezákonný zásah, se stěžovatel seznámil dne 30. 3. 2010, kdy mu bylo doručeno usnesení
Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2009, čj. 24 Nc 4404/2009-11. Tímto usnesením byla
nařízena exekuce na majetek stěžovatele a provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor.
Proti tomuto usnesení bylo možné podat odvolání, o čemž byl stěžovatel poučen.
[12] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 31. 8. 2015,
čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS, dospěl k závěru, že §85 s. ř. s. „požaduje, v souladu
s celkovou koncepcí subsidiarity soudní ochrany poskytované správními soudy, aby žalobce předtím, než se obrátí
na soud, využil tohoto jiného právního prostředku, který má k dispozici. Nedosáhne-li jeho prostřednictvím
ochrany nebo nápravy, tj. pokud jej bezvýsledně vyčerpá, může žalovat u správního soudu podle §82 s. ř. s.“
V souzeném případě proto prvotně bylo nutno uvážit, zda tímto jiným prostředkem ochrany
mohlo být odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora
provedením exekuce. Od vědomosti o výsledku řízení o takovém „jiném právním prostředku“
se totiž odvíjí i lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.
[13] Pokud Městský soud dospěl k závěru, že za prostředek ochrany podle §85 s. ř. s. odvolání
proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2009, čj. 24 Nc 4404/2009-11,
nepovažuje, měl tuto úvahu rozhodující pro určení konce subjektivní lhůty pro podání žaloby
v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit. Protože tak neučinil, zatížil odůvodnění svého
rozhodnutí vadou. V projednávané věci je však zjevné, že se městský soud otázkou vlivu
stěžovatelových postupů na včasnost zásahové žaloby zabýval (vyžádal např. spis Okresního
soudu v Prostějově 24 Nc 4404/2009 a výslovně uvedl, od kterého okamžiku žalobní lhůtu
odvíjí), pročež postačí mezeru v důvodech stěžovaného usnesení doplnit výkladem Nejvyššího
správního soudu (srov. dále odst. [15], [16]).
[14] Také Nejvyšší správní soud ze spisu Okresního soudu v Prostějově, vedeného
pod sp. zn. 24 Nc 4404/2009, zjistil, že stěžovatel proti usnesení Okresního soudu v Prostějově
ze dne 18. 6. 2009, čj. 24 Nc 4404/2009-11, odvolání dne 30. 3. 2010 (tedy v den, kdy mu toto
usnesení bylo dle jeho vlastního tvrzení doručeno) podal. Okresní soud v Prostějově
usnesením ze dne 25. 5. 2010, čj. 24 Nc 4404/2009-28, stěžovatelovo podání ze dne 30. 3. 2010,
byť výslovně za odvolání označené, odmítl pro nesrozumitelnost a neúplnost. Krajský soud
v Brně usnesením ze dne 6. 6. 2011, čj. 12 Co 400/2010-61, toto usnesení Okresního soudu
v Prostějově změnil tak, že se podání stěžovatele ze dne 30. 3. 2010 neodmítá. Následně Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 14. 11. 2011, čj. 12 Co 517/2011-68, odvolání stěžovatele proti
usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2009, čj. 24 Nc 4404/2009-11, sám znovu
odmítl, na rozdíl od Okresního soudu v Prostějově však nikoliv podle §43 odst. 2 o. s. ř.
pro neodstraněné vady podání, ale podle §44 odst. 10 věta druhá zákona č. 120/2001 Sb.,
exekučního řádu, ve znění do 31. 10. 2009 (neuvedení skutečností rozhodných pro nařízení
exekuce). Citované usnesení Krajského soudu v Brně bylo stěžovateli doručeno 6. 1. 2012.
Tohoto dne se stěžovatel dozvěděl o výsledku odvolacího řízení a tento den proto mohl být
významný pro určení nejzazšího dne k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem
žalovaného; to ovšem jen za předpokladu, že stěžovatelem podané odvolání bylo právním
prostředkem ochrany povinně předcházejícím zásahové žalobě dle §85 s. ř. s.
[15] Takovým prostředkem však uvedené odvolání nebylo a být nemohlo, a to bez ohledu
na to, zda bylo vadné či nikoliv, a dokonce i bez ohledu na jeho případnou důvodnost. To proto,
že tvrzeným zásahem mohlo být toliko podání návrhu na exekuci, čili aktivní úkon
žalovaného jednajícího jako správní orgán v oblasti veřejné správy. Naopak za zásah
ve smyslu §82 a násl. s. ř. s. v žádném případě nelze považovat vydání jakéhokoliv soudního
rozhodnutí či vedení (průběh) jakéhokoliv soudního řízení; nic opačného ostatně neplyne
ani z předcházejícího a shora citovaného kasačního rozsudku zdejšího soudu. Odvolání
stěžovatele podané proti usnesení Okresního soudu v Prostějově, jímž soud nařídil exekuci
na jeho majetek, nebylo proto prostředkem ochrany proti zásahu žalovaného (takový a jen takový
prostředek měl by význam pro běh žalobní lhůty), nýbrž až obranou proti důsledku,
který zásahem (to jest podáním exekučního návrhu) sice nastal, ale samotným zásahem nebyl.
Již z tohoto důvodu nelze považovat za správnou stěžovatelovu úvahu, dle které nezákonný
zásah stále trvá.
[16] Městský soud tudíž oprávněně odvinul počátek běhu lhůty k podání zásahové žaloby
již od 30. 3. 2010 a nikoliv až od 6. 1. 2012. Na tomto závěru nic nemění ani předcházející
právní úvahy Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku ze dne 31. 7. 2015,
čj. 8 As 143/2014-47, neboť otázkou včasnosti či opožděnosti žaloby se v tehdejším řízení
Nejvyšší správní soud evidentně nezabýval a závazný právní názor v uvedeném směru explicitně
nevyslovil. Námitka o porušení doktríny vázanosti právním názorem vyššího soudu v dalším
řízení před soudem nižším proto důvodná není. Se stěžovatelem lze sice souhlasit, namítá-li,
že žaloba mohla (resp. měla) být odmítnuta již v prvním řízení před městským soudem,
avšak fakt, že k tomu v tehdejším řízení nedošlo, není způsobilý opožděné podání žaloby zvrátit.
Ani Nejvyšší správní soud nemůže (dodatečně, v průběhu dalšího, tj. nynějšího řízení) zmeškání
lhůty pro podání zásahové žaloby prominout či toto zmeškání přehlédnout, neboť mu to zákon
zapovídá (§84 odst. 2 s. ř. s.). Nahradit existenci podmínky řízení (zde spočívající ve včasném
podání žaloby) výkladem předcházejícího postupu městského, resp. Nejvyššího správního soudu,
je vyloučeno zjevným zněním kogentní právní úpravy.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
[19] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 8 As 143/2014-25,
byla stěžovateli ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Bronislava
Wittnerová, MSc., advokátka. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě
stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovená zástupkyně provedla ve věci jeden úkon
právní služby, kterým je písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále jen „advokátní tarif“)] spočívající v doplnění kasační stížnosti. Odměnu za první poradu
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]
ustanovené zástupkyni přiznat nelze, neboť se nejednalo o v pořadí první poradu. Rovněž nelze
ustanovené zástupkyni přiznat odměnu za další poradu s klientem [§11 odst. 1 písm. c)
advokátního tarifu], neboť ustanovená zástupkyně nedoložila, že trvání porady přesáhlo jednu
hodinu. Za jeden úkon právní služby ustanovené zástupkyni náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3 400 Kč. Ustanovená zástupkyně není plátcem
DPH. Celková výše odměny ustanovené zástupkyně tak činí 3 400 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku
na účet, jenž ustanovená zástupkyně uvedla v doplnění kasační stížnosti
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. února 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu