ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.30.2017:8
sp. zn. 8 As 30/2017-8
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 8. 2016, čj. 2 As 195/2016-26, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu Brně ze dne 21. 12. 2016, čj. 30 A 174/2016-33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se „správní žalobou“ u Krajského soudu v Brně domáhal vydání rozsudku,
kterým by uvedený soud zrušil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016,
čj. 2 As 195/2016-26.
[2] Krajský soud usnesením ze dne 21. 12. 2016, čj. 30 A 174/2016-33 (dále jen „napadené
usnesení“), „správní žalobu“ odmítl s poukazem na §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dovodil, že žaloba
nesměřuje proti rozhodnutí správního orgánu, ale proti rozhodnutí soudu vydanému
podle soudního řádu správního, proti němuž se nelze bránit žalobou podle §65 a násl. s. ř. s.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému usnesení včas podanou kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s. Domáhal se jeho zrušení a vrácení
věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ve věc nebyly splněny podmínky řízení
podle §103 o. s. ř. Tvrdil také, že v řízení „nejednal zákonný úředník“, napadené usnesení vydal
nepříslušný úřad (Krajský soud v Brně) a rozhodoval vyloučený soudní úředník. Pochybení
stěžovatel spatřoval též v tom, že napadené usnesení obsahovalo poučení o možnosti brojit
proti němu kasační stížností, ačkoliv v daném případě „nelze podat kasační stížnost, ale pouze
odvolání!“. Stěžovatel také vyslovil nesouhlas s projednáním jeho věci bez nařízení jednání.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, neboť pouze v tom
případě může přistoupit k věcnému přezkumu kasační stížnosti stěžovatele. Přitom dospěl
k závěru, že nyní projednávaná kasační stížnost je další z řady věcí, v nichž stěžovatel podává
opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům rozhodovací činnosti soudů.
Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, stěžovatel obdobný
postup volil i v mnoha jiných věcech (viz např. řízení vedené u soudu pod sp. zn. 1 As 5/2015,
6 As 261/2014, 3 As 179/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014, 8 As 193/2016 a desítky
dalších). Stěžovatel v těchto věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným
(zejména) ve správním soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne,
stěžovatel buď daná usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení
o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné
návrhy“ ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či krajských
soudů pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří
jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil.
[6] V nynější věci stěžovatel brojil kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel v ní však neuvedl žádné
relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu
o nepřípustnosti žaloby. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv.
Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje
právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo
na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním
řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které soud vymezil
např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48, a to přesto, že mu bylo v desítkách
předchozích rozhodnutí i Nejvyšším správním soudem vysvětleno, že jím volené postupy nelze
akceptovat (srov. např. usnesení ze dne 9. 1. 2017, čj. 8 As 1/2017-10).
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení proto Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyššímu správnímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě
řízení.
[9] Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud pro zneužití práva kasační
stížnost odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) za použití §120 s. ř. s., aniž ve smyslu
§109 odst. 2 s. ř. s. nařizoval jednání.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu