ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.49.2017:40
sp. zn. 8 As 49/2017-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava
Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci
žalobkyně: LORDANO, a.s., se sídlem Vrchlabská 9, Praha 9, zast. JUDr. Lukášem
Michnou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Vojtěšská 212/8, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
městské části Praha 20, se sídlem Jívanská 647, Praha 20, o ochraně před nezákonným zásahem
žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
8. 3. 2017, čj. 9 A 90/2016-64,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 18. 10. 2010, čj. P20/OV/539/2010/Ka/8, žalovaný uložil
žalobkyni podle ustanovení §181 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) pokutu ve výši
500 000 Kč; odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl a napadené rozhodnutí
potvrdil Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, rozhodnutím ze dne 13. 12. 2010,
sp. zn. S-MHMP 980818/2010/OST/Ca. Uvedenou pokutu spolu s náklady řízení ve výši
1 000 Kč žalobkyně zaplatila žalovanému 24. 3. 2011. Proti uložené pokutě se žalobkyně následně
neúspěšně bránila žalobou u Městského soudu v Praze; zamítavý rozsudek ze dne 26. 8. 2015,
čj. 10 A 35/2011-55, napadla kasační stížností, jež byla Nejvyšším správním soudem shledána
důvodnou. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, čj. 2 As 257/2015-37, zrušil Nejvyšší správní soud jak
rozhodnutí městského soudu, tak rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí prvostupňové.
[2] Žalobkyně se poté domáhala po žalovaném nejen vrácení uhrazené částky uložené jako
sankce za správní delikt, ale požadovala též zaplacení úroku podle §254 odst. 1 a 2 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád. Jistina předmětné sankce byla spolu s částkou náhrady nákladů
prvotního správního řízení (celkem 501 000 Kč) žalovaným žalobkyni uhrazena dne 23. 3. 2016,
úrok uhrazen nebyl.
[3] Proti postupu žalovaného brojila žalobkyně námitkami dle ustanovení §254 odst. 5
daňového řádu. Žalovaný na tyto námitky reagoval přípisem, v němž žádal o posečkání,
neboť požadavek na úhradu úroků byl projednáván s Magistrátem hlavního města Prahy. Protože
žalovaný překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách, podala žalobkyně dne 24. 5. 2016
u Městského soudu v Praze žalobu proti nezákonnému zásahu; ten ji výše uvedeným usnesením
odmítl z důvodu její nepřípustnosti. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nevyčerpala
všechny opravné prostředky, jež jí k ochraně jejích práv v dané věci poskytuje zákon.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost co do obsahu opřela o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně posoudil otázku toho, zda lze
projednávanou věc rozhodnout v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem,
pokynem nebo donucením správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.). Podle ní nepostupoval městský
soud správně, pokud uvedl, že měla být věc rozhodnuta v řízení na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu (§79 a násl. s. ř. s.); z výše uvedeného pak městský soud dovodil,
že stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonem stanovené prostředky ochrany. Podle stěžovatelky
městský soud nezohlednil jí v žalobě uvedenou judikaturu a neodůvodnil ani, proč se od této
judikatury odklonil. Stěžovatelka se nespokojila ani s celkovým odůvodněním napadeného
usnesení městského soudu, neboť se dle jejího mínění městský soud zabýval žalobou pouze
zdánlivě a užil pro odůvodnění napadeného usnesení odůvodnění jiného rozhodnutí (vypořádával
se s argumenty v žalobě neuplatněnými). V závěru kasační stížnosti stěžovatelka poukázala
na úzkou časovou souvislost vydání napadeného usnesení (dne 8. 3. 2017) a podání stížnosti
stěžovatelky na průtahy v řízení (uplatněné dne 6. 3. 2017).
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že nespatřuje naplnění podmínek pro
podání kasační stížnosti, pročež dle něj není kasační stížnost důvodná. K náhradě úroku uvedl,
že jej neuznává a pokládá jej za nedůvodný; navrhl, aby bylo řízení o správní žalobě do doby
skončení správního řízení ve věci neoprávněného provádění stavby (původní řízení) vedeného
žalovaným proti stěžovatelce přerušeno, nebo aby byla kasační stížnost zamítnuta.
[7] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka uvedla, že s ním nesouhlasí, a vyjádřila
se k jednotlivým v něm uplatněným argumentům.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadené usnesení Městského soudu v Praze v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu
předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
[§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] K jednotlivým kasačním námitkám Nejvyšší správní soud připomíná, že obligatorní
obsahovou náležitostí kasační stížnosti jako mimořádného opravného prostředku (§103 s. ř. s.)
je předložení konkrétní argumentace, v čem krajský soud, který věc projednával a rozhodl,
ve svém rozhodnutí či v průběhu řízení jeho vydání předcházejícího pochybil. Výčet možných
důvodů, pro které stěžovatel kasační stížnost podává, je obsažen pod písm. a) až e) §103 odst. 1 s. ř. s.
Směřuje-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby, jak je tomu
i v projednávané věci, je jediným ze zákona možným důvodem kasační stížnosti tvrzená
nezákonnost rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. e)]; tuto nezákonnost může ovšem vyvolat široké
spektrum příčin včetně zásadních procesních vad řízení před krajským soudem či zásadních vad
odůvodnění napadeného odmítacího usnesení.
[11] Stěžovatelce je nutné přisvědčit v argumentaci, podle níž soud rozhodující ve správním
soudnictví musí zásadně vypořádat se všemi žalobními námitkami, neboť v opačném případě
může zatížit své rozhodnutí nepřezkoumatelností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 4. 2013, čj. 6 Ads 17/2013-25). Toto pravidlo však neplatí zcela bezvýjimečně; nelze
po rozhodujícím soudu požadovat posouzení všech žalobních námitek, dospěl-li k závěru,
který předurčil výsledek řízení natolik, že posouzení dalších námitek nemůže mít za žádných
okolností na tento výsledek vliv. V posuzované věci je stěžejním, zda městský soud postupoval
správně, pokud odmítl žalobu stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem z důvodu
nevyčerpání prostředků ochrany, které jí zákon stanoví [§46 odst. 1 písm. d) a §82 a násl. s. ř. s.].
[12] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu předpokládá daňový řád
prostředek, jímž se může daňový subjekt domoci „zprocesnění“ postupu správce daně. Tímto
prostředkem jsou námitky podle §254 odst. 5 daňového řádu, na jejichž základě je správce daně
povinen vydat rozhodnutí, proti kterému lze brojit odvoláním a následně i žalobou ve správním
soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2017, čj. 2 Afs 280/2016- 38,
a v něm uvedenou judikaturu). Institutu námitek v posuzované věci stěžovatelka využila, ovšem
pouze zčásti. Nevyčkala totiž vydání rozhodnutí o těchto námitkách, ale podala k městskému
soudu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Stěžovatelka ale měla možnost bránit
se proti nečinnosti správce daně jinými prostředky zákonem stanovenými. Předně mohla
stěžovatelka využít institutu ochrany před nečinností dle §38 odst. 2 daňového řádu, podle nějž
se může osoba zúčastněná na správě daní bránit proti nečinnosti, jestliže správce daně nevydal
rozhodnutí, ačkoli uplynuly 3 měsíce ode dne, kdy byl učiněn vůči osobě, která podala podnět,
nebo touto osobou poslední úkon v řízení. Dále mohla užít žaloby na ochranu před nečinností
dle ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s. Z tohoto ustanovení plyne: „Ten, kdo bezvýsledně vyčerpal
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení.“ V posuzované věci postupoval městský soud správně, pokud žalobu
na ochranu před nezákonným zásahem odmítl, neboť se stěžovatelka mohla ochrany domáhat
výše uvedenými právními prostředky (ochrana před nečinností vyplývající z daňového řádu
a žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle s. ř. s.); žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem by mohla stěžovatelka využít až po vyčerpání těchto opravných prostředků
(§85 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky týkající se domnělého nerespektování
judikatury městským soudem. Zachování principu předvídatelnosti totiž nespočívá
ve slepém následování judikaturních závěrů jiného soudu téhož stupně, ale – ve správním
soudnictví – v respektu k judikatuře Nejvyššího správního soudu a především též soudu
Ústavního.
[14] Poukaz na úzkou časovou souvislost napadeného rozhodnutí se stížností stěžovatelky
na průtahy řízení je pouhou spekulací stěžovatelky, nikoli námitkou kasační stížnosti. Z tohoto
důvodu neshledal Nejvyšší správní soud potřebu blíže se jí zabývat.
IV.
Závěr a náklady řízení
[15] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. září 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu