ECLI:CZ:NSS:2017:9.ADS.228.2016:28
sp. zn. 9 Ads 228/2016 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: V. F.,
zast. JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Dušní 866/22, Praha 1, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí
žalované ze dne 14. 10. 2015, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 2016, č. j. 16 Ad 153/2015 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalované specifikovanému tamtéž. Žalovaná jím zamítla námitky
proti svému rozhodnutí ze dne 7. 9. 2015, č. j. X, kterým stěžovatelce, příslušnici Ruské federace,
přiznala tzv. dílčí starobní důchod ve výši 1 235 Kč.
[2] V projednávané věci je sporný režim doby pojištění od 30. 6. 1999 do 31. 12. 2008, které
žalovaná i krajský soud vyhodnotily jako ruské. Stěžovatelka sice v té době pracovala na území
České republiky a odváděla zde pojistné na sociální zabezpečení, podstatné však bylo, že měla
ke dni 31. 12. 2008 trvalé bydliště v Ruské federaci. Právě tato okolnost je podle čl. 30 odst. 3
Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení (publ. pod
č. 57/2014 Sb.m.s., vstup v plat nost 1. 11. 2014, dále jen „smlouva“) rozhodná pro určení státu,
který vezme doby pojištění do 31. 12. 2008 v potaz.
[3] Místo trvalého bydliště bylo určeno podle čl. 13 Ujednání mezi Ministerstvem práce
a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace
k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení ze dne
8. prosince 2011 (publ. pod č. 58/2014 Sb.m.s., vstup v platnost 1. 11. 2014, dále jen
„ujednání“). Stěžovatelka sice měla trvalé bydliště v České republice, nedoložila však doklad
o odhlášení z ruské evidence a výslovně uvedla, že tak neučiní, pro účely smlouvy proto bylo
třeba vycházet z toho, že její trvalé bydliště bylo v Ruské federaci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti opakovaně zdůraznila, že ve sporné době pracovala
na území České republiky, odváděla pojistné do če ského důchodového systému, měla zde trvalé
bydliště a fakticky zde pobývala. Má za to, že tyto skutečnosti svědčí o jejím teritoriálním vztahu
k České republice a sporné doby pojištění tak měly být uznány jako české.
[5] Zpochybnila aplikaci čl. 13 ujednání a namít la, že krajský soud se touto otázkou
dostatečně nezabýval. Za okolností projednávané věci nebylo třeba citované ustanovení
aplikovat, jelikož slouží pro situace, kdy nelze zjistit, kde se konkrétní osoba k rozhodnému datu
trvale zdržovala. Navíc se jedná o pravidlo sporného charakteru a relevance , protože není
obsažené ve smlouvě, ale pouze v ujednání mezi ministerstvy.
[6] Vznesla námitky i proti obsahu smlouvy. Zachování prvku teritoriality pro doby pojištění
před vstupem smlouvy v platnost je dle jejího názoru obtížně ospravedlnitelné a nebylo logicky
zdůvodněno. V těchto souvislostech naznačila, že nepřímé navázání na institut občanství
je diskriminační.
[7] Postup žalované pociťuje jako velmi nespravedlivý. Domnívá se, že č eské orgány aplikují
pravidla ve smlouvě formalistickým způsobem, jehož výsledkem je, že jí doba, po kterou zde
pracovala a odváděla pojistné do zdejšího fondu důchodového pojištění, nebyla uznána. Odmítají
ji zhodnotit i ruské orgány a doba přibližně devíti roků tak není ve výši jejího důchodu
zohledněna. Za těchto okolností měla žalovaná, respektiv e krajský soud upustit od výslovné dikce
právní normy a interpretovat ji podle jejího účelu a smyslu tak, aby nevedla k absurdním
a nespravedlivým důsledkům.
[8] Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná shrnula argumenty svého rozhodnutí a s napadeným rozsudkem se ztotožnila.
Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátem. Poté přistoupil
k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů.
Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přezkumem rozsudku v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[11] Předmětem projednávané věci bylo posouzení režimu doby pojištění od 30. 6. 1999
do 31. 12. 2008. Skutkový stav nebyl sporný, bylo tedy možné vycházet ze zjištění,
že stěžovatelka v této době žila, pracovala, odváděla pojistné na sociální zabezpečení a měla trvalé
bydliště v České republice, ve správním řízení nicméně přes výzvu (č. l. 7 správního spisu)
nedoložila doklad o zrušení trvalého bydliště v Ruské federaci a výslovně uvedla, že tak neučiní,
protože se z trvalého pobytu nechce, respektive nemůže odhlásit (č. l. 8 správního spisu).
Námitky stěžovatelky se od počátku týka ly výlučně právního posouzení věci, a to interpretace
a aplikace čl. 30 odst. 3 smlouvy a čl. 13 ujednání, Nejvyšší správní soud se tedy zabýval touto
problematikou.
[12] Podle čl. 30 odst. 3 smlouvy, který patří mezi její přechodná ustanovení: [p]ro stanovení
nároků na důchody a dávky podle této smlouvy se přihlédne také k dobám pojištění (zaměstnání), které byly
získány před vstupem této smlouvy v platnost. Přitom doby pojištění (zaměstnání) získané do 31. prosince 2008
na území jedné ze smluvních stran vezme v úvahu ta smluvní strana, na jejímž území měla osoba k tomuto dni
trvalé bydliště, avšak pouze v rozsahu, ve kterém ne jsou tyto doby již zhodnoceny pro stanovení výše důchodu nebo
dávky přiznané druhou smluvní stranou a za předpokladu, že daná osoba zís kala k uvedenému datu alespoň
1 rok pojištění podle právních předpisů smluvní strany, která má podle tohoto odstavce doby pojištění (zaměstnání)
vzít v úvahu. Pokud nebude tato podmínka splněna, doby pojištění (zaměstnání) vezme v úvahu ta smluvní
strana, podle jejíchž právních předpisů byly skutečně získány.
[13] Definici místa trvalého bydliště podle smlouvy upravuje čl. 13 ujednání: [p]ro účely provádění
Smlouvy se má za to, že pracovníci a jejich rodinní příslušníci legálně trvale bydlí nebo přechodně pobývají
na území smluvních stran své státní příslušnosti, nepředloží- li doklady potvrzující trvalé bydliště nebo přechodný
pobyt na území druhé smluvní strany a odhlášení z evidence na území smluvní stra ny své státní příslušnosti.
Při tom legální trvalé bydliště nebo přechodný pobyt a odhlášení z evidence na území smluvních stran se posuzuje
na základě dokladů a v souladu s post upem stanoveným právními předpisy příslušné smluvní strany (odst. 1).
Ustanovení odstavce 1 tohoto článku se použijí také pro účely určení místa trvalého bydl iště ke dni 31. prosince
2008 pro účely provádění článku 30 odstavce 3 Smlouvy (odst. 2).
[14] Z citovaných ustanovení jasně vyplývá, že pro určení režimu dob pojištění
do 31. 12. 2008 je rozhodné pouze místo trvalého bydliště pracovníka. Další skutečnosti (místo
výkonu práce, právní řád, kterým se v té době řídily související vztahy, respektive otázka, kde
pracovník odváděl pojistné na sociální zabezpečení) jsou proto irelevantní. Zjišťování místa
trvalého bydliště dále rozvádí čl. 13 ujednání, který konkrétně zavádí domněnku místa trvalého
bydliště ve státě, jehož je pracovník příslušníkem. Vyvrátit ji lze předložením dokladů o trvalém
bydlišti na území druhé smluvní strany a o odhlášení z evidence na území smluvní strany své
státní příslušnosti.
[15] Stěžovatelka předně rozporovala možnost aplikace čl. 13 ujednání. Její argumentace, dle
které přichází užití tohoto ustanovení v úvahu teprve tehdy, kdy panují pochybnosti o místě
trvalého pobytu, je však mylná. Z výše uvedeného je jednoznačně zřejmé, že místo trvalého
bydliště je rozhodným kritériem, které je třeba prověřovat u všech dob pojištění získaných
do 31. 12. 2008. Článek 13 toto místo pro účely smlouvy definuje, proto se podle něj postupuje
ve všech těchto případech.
[16] Citované ustanovení není žádné svévolně vytvořené pravidlo, jak je v kasační stížnosti
naznačeno. Jedná se o ujednání mezi ústředními orgány české a ruské státní správy, které
navazuje na smlouvu, s jehož přijetím samotná smlouva počítá (viz její čl. 23) a jehož cílem
je upřesnit postupy při aplikaci smlouvy v praxi. Článek 13 konkrétně definuje místo trvalého
bydliště pracovníka tak, aby bylo možné určit právě jedno takové místo, čímž přispívá k naplnění
základního účelu smlouvy – určení právě jednoho státu, který vezme určité doby pojištění
v úvahu. Nebylo tedy důvodu toto pravidlo neaplikovat.
[17] Další skupinou námitek stěžovatelka vyjadřovala nesouhlas s nastavením kolizních
pravidel ve smlouvě, případně ujednání. Považuje je za rozporné s moderními principy sociálního
zabezpečení a v návaznosti na to za diskriminační a nespravedlivé.
[18] Její argumentaci lze přisvědčit v tom směru, že dřívější úprava, respektive úprava
v přechodných ustanoveních smlouvy rozhodná pro doby pojištění do 31. 12. 2008, nesměřovala
k naplnění principů řešících kolize národních systémů sociálního zabezpečení v takové míře, jako
je tomu v případě úpravy současné, obsažené ve vlastních pravidlech smlouvy (srovnej
čl. 6 odst. 1). Důraz na kritérium trvalého pobytu, státní příslušnost, potažmo bydliště pracovníka
brání plnému uplatnění principu aplikace právního řádu jediného státu a principu rovného
zacházení (k této problematice obecně srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, publ. pod č. 1915/2009 Sb. NSS,
body 18. až 22.).
[19] Tato skutečnost je nicméně důsledkem přerušení tradice, která se v Československu
uplatňovala již v meziválečném období (srovnej Vzájemnostní úmluvy s Rakouskem č. 78/1933 Sb. z. a n., a Německem č. 209/1933 Sb. z. a n.), v letech 1948 – 1989, kdy byla naše země
součástí tzv. sovětského bloku. Právě v této době vznikla předchůdkyně smlouvy – dohoda mezi
Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním
zabezpečení (publ. pod č. 116/1960 Sb., konec platnosti 31. 12. 2008, viz sdělení Ministerstva
zahraničních věcí č. 87/2008 Sb.m.s., dále jen „dohoda“), jejíž principy byly do určité míry
zachovány v přechodných ustanoveních smlouvy, která stěžovatelka napadá. Je však třeba
zdůraznit, že tato ustanovení se týkají dob pojištění získaných do 31. 12. 2008, tj. do skončení
platnosti dohody. Je nasnadě, že postupná transformace hospodářského a sociálního systému
po roce 1989, včetně znovuobnovení vztahů se zahraničím na tradičních zásadách, nemohla
změnit fakt, že se vývoj několik předcházejících desetiletí ubíral jiným směre m. Přechodná
ustanovení proto nejsou nelogická nebo nezdůvodněná, pouze odráží tyto změny a představují
standardní řešení intertemporálních účinků právních norem.
[20] V projednávané věci bylo namístě aplikovat čl. 30 odst. 3 smlouvy i čl. 13 ujednání
a interpretovat je v souladu s jejich dikcí, která svědčí o jednoznačné vůli smluvních stran.
S ohledem na kasační námitky je vhodné dodat, že změna režimu dob pojištění získaných
do 31. 12. 2008 a po tomto datu nevede k tomu, že by byl některým pracovníkům starobní
důchod upírán, jak se stěžovatelka zřejmě obává, mění se pouze pravidla pro určení státu, který
má vzít tyto doby pojištění v úvahu.
[21] Z tvrzení v kasační stížnosti se ostatně jeví, že svým nesouhlasem nesměřuje proti
pravidlům jako takovým, je nespokojená se svojí finanční situací. Nejvyšší správní soud ji nijak
nezlehčuje, zdůrazňuje však, že se nejedná o výsledek postupu žalované. Již krajský soud
přiléhavě upozorňoval, že se stěžovatelka má domáhat zohlednění sporných dob pojištění
u ruských orgánů. Tvrzení, že tak odmítají učinit, neodpovídá doloženým podkladům (potvrzení
Penzijního fondu Ruské federace ze dne 18. 3. 2016, č. l. 22 spisu krajského soudu). Vyplývá
z nich pouze to, že jí byla při výpočtu ruského starobního důchodu (penze) zohledněna
odpracovaná doba do 23. 6. 1999 a údaje o odpracované době po tomto datu nemají ruské
orgány k dispozici. Za těchto okolností je skutečně pouze na ní, aby svá práva bránila, p ředevším
se nabízí, aby ruským orgánům sdělila okolnosti týkající se její tehdejší pr áce v České republice.
Vychází-li se z pravidel smlouvy a ujednání, měly by následovat kroky ruských orgánů k prověření
těchto skutečností. Jejich posouzení však není a ani nemůže být předmětem hodnocení českých
orgánů.
[22] Vzhledem k tomu, že žalovaná i krajský soud citovaná ustanovení aplikovaly
a interpretovaly v souladu s výše uvedeným, jejich postupu nebylo co vytknout. Pro úplnost
Nejvyšší správní soud dodává, že nepřehlédl námitku stěžovatelky, dle které se krajský soud
dostatečně nezabýval argumentací ohledně nemožnosti aplikace čl. 13 ujednání. Je pravda,
že napadený rozsudek v tomto ohledu detailní vypořádání neobsahuje. Je v něm však výslovně
uvedeno, že z ujednání bylo nutné vycházet, což bylo v projednávané věci zřejmé a odpovídá
závěrům tohoto rozsudku. Odůvodnění krajského soudu tedy bylo dostatečné. Obecně lze dodat,
že nebylo nutné, aby výslovně reagoval na každou dílčí námitku stěžovatelky, protože oproti nim
vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, kterým logicky a po právu vyložil, že podpora
správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, publ. jako N 26/52 SbNU 247).
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnosti proto zamítl podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení nevznikly náklady nad rámec její úřední činnosti, právo na náhradu nákladů
řízení proto také nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu