ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.160.2016:49
sp. zn. 9 As 160/2016 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce:
Ing. V. D., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Čáslavská 1750/8, Praha 3,
proti žalované: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, se sídlem nám. T. G. Masaryka 5555, Zlín,
proti rozhodnutí rektora žalované ze dne 8. 12. 2014, č. j. 2469/R/2014, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016, č. j. 62 Af 16/2015
– 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4 114 Kč, k rukám jeho zástupkyně Mgr. Bohdany Novákové, advokátky se sídlem
Čáslavská 1750/8, Praha 3, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále „stěžovatelka“) shora
označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zrušeno
rozhodnutí specifikované v záhlaví a rozhodnutí děkana Fakulty aplikované informatiky
stěžovatelky ze dne 1. 10. 2014, č. j. 1490/st/2014, a věc jí byla vrácena k dalšímu řízení.
Posledně uvedeným rozhodnutím byl žalobci vyměřen poplatek ve výši 17 000 Kč za delší
studium na vysoké škole dle §58 odst. 3 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně
a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění účinném do dne 31. 8. 2016 (dále
jen „zákon o vysokých školách“). Žádost o přezkum tohoto rozhodnutí byla žalobou napadeným
rozhodnutím zamítnuta.
[2] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že na projednávanou věc plně
dopadají závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013,
č. j. 7 As 46/2013 – 34, č. 2964/2014 Sb. NSS. V něm kasační soud dovodil, že z jazykového
i systematického výkladu §58 odst. 3 a odst. 4 zákona o vysokých školách je patrné, že smyslem
užití pojmů „absolvent“ a „student“ v uvedených ustanoveních bylo odlišit postavení těchto
subjektů a stanovit jim různé právní režimy z hlediska vyměření poplatků za studium. Žalobce
řádně ukončil studium bakalářského studijního programu, proto je na něj nutno aplikovat §58
odst. 4 zákona o vysokých školách a nikoliv §58 odst. 3 stejného zákona, jak učinila žalovaná.
Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatelka nebyla oprávněna vyměřit žalobci poplatek za delší
studium dle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody
podřazuje pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že poplatek za další studium dle §58 odst. 4
zákona o vysokých školách nelze vyměřit, pokud absolvent studuje v navazujícím magisterském
programu. I přes toto jasné pravidlo krajský soud uvedl, že se mělo aplikovat ustanovení týkající
se vyměření poplatku za další studium. Závěr uvedený v citovaném rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 7 As 46/2013 nelze aplikovat na projednávaný případ, jelikož se nyní
jedná o navazující magisterské studium a také proto, že se citovaný rozsudek týkal vyměření
poplatku za delší studium v dalším studiu, nikoliv tedy studia v navazujícím magisterském
programu.
[5] Jelikož dle §58 odst. 4 zákona o vysokých školách není možné vyměřit poplatek za další
studium v případě navazujícího studia, nelze ani bezprostředně navazující magisterské studium
považovat za další studium. Stěžovatelka postupovala řádně podle §58 odst. 3 věty za středníkem
zákona o vysokých školách, když pro vyměření poplatku za delší studium započítala i dobu všech
předchozích studií.
[6] Novela zákona o vysokých školách účinná od 1. 9. 2016 nově stanovila, že úspěšné
ukončené studium studijního programu stejného typu „maže“ pro účely vyměření poplatků
předchozí neúspěšná studia studijního programu stejného typu. Pokud by situace žalobce nastala
až po této novele, zcela jistě by stěžovatelka postupovala tak, jak je uvedeno v napadeném
rozsudku.
[7] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek sp. zn. 7 As 46/2013
interpretoval §58 odst. 3 zákona o vysokých školách tak, že se vztahuje na studenty, a §58
odst. 4 stejného zákona tak, že se vztahuje na absolventy. Dle posledně uvedeného ustanovení
mohou nastat pouze tři situace.
[8] Stěžovatelka v replice uvedla, že výklad žalobce je v rozporu se zákonným zněním §58
odst. 4 zákona o vysokých školách, jelikož by znamenal, že absolventovi bakalářského studijního
programu by bylo nutné v navazujícím magisterském studijním programu vyměřit poplatek
za další studium. Není možné na žalobce z hlediska poplatků aplikovat §58 odst. 4 zákona
o vysokých školách, neboť právě toto ustanovená samotné brání svému použití v jeho případě.
Žalobce ve výčtu možných situací opomenul citovat část věty první za středníkem §58 odst. 3
zákona o vysokých školách.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatelku jedná pověřený zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které
je vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu zjistil následující rozhodné
skutečnosti. Žalobce v období od 14. 9. 2005 do 12. 2. 2009 studoval na Fakultě informatiky
Masarykovy univerzity v Brně v bakalářském studijním programu, a to postupně v několika
studijních oborech. Studium ukončil jinak než řádně ve smyslu §45 odst. 3 zákona o vysokých
školách. Toto studium trvalo 1103 dní, tedy 3 roky a 8 dní. Od 14. 9. 2010 studoval bakalářský
studijní program na Fakultě aplikované informatiky stěžovatelky. Studium bylo dne 12. 6. 2013
řádně zakončeno státní závěrečnou zkouškou a obhajobou závěrečné bakalářské práce. Dne
25. 9. 2013 zahájil studium navazujícího magisterského programu na téže fakultě. Napadeným
rozhodnutím mu byl vyměřen poplatek za delší studium za období třetích šesti měsíců studia.
[11] Podstatou právě projednávané věci je, zda se §58 odst. 3 zákona o vysokých školách
vztahuje i na absolventy bakalářského studijního programu studujících v navazujícím
magisterském studiu za situace, kdy sice celková doba studia zvětšená o doby všech předchozích
studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly ukončeny jinak než
řádně, je delší než standardní doba studia zvětšená o jeden rok, ale celková doba studia
navazujícího magisterského studia nepřekročila standardní dobu tohoto studia. Jinými slovy, zda
se §58 o dst. 4 citovaného zákona vztahuje i na absolventy bakalářského studijního programu
studující v navazujícím magisterském studiu.
[12] Poplatek za tzv. delší studium upravuje §58 odst. 3 zákona o vysokých školách, který zní
následovně: „Studuje-li student ve studijním programu déle, než je standardní doba studia zvětšená o jeden rok
v bakalářském nebo magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium,
který činí za každých dalších započatých šest měsíců studia nejméně jedenapůlnásobek základu; do doby studia
se započtou též doby všech předchozích studií v bakalářských a magisterských studijních programech, které byly
ukončeny jinak než řádně podle §45 odst. 3 nebo §46 odst. 3, přičemž období, ve kterém student studoval
v takovýchto studijních programech a v aktuálním studijním programu souběžně, se do doby studia započítávají
pouze jednou. Od celkové doby studia vypočtené podle tohoto odstavce se však nejdříve odečte uznaná doba
rodičovství.“
[13] Tzv. další studium je legislativně zakotveno v §58 odst. 4 stejného zákona, dle kterého
[s]tuduje-li absolvent bakalářského nebo magisterského studijního programu v dalším bakalářském nebo
magisterském studijním programu, stanoví mu veřejná vysoká škola poplatek za studium, který činí za každý
další započatý jeden rok studia nejvýše základ podle odstavce 2; to neplatí, studuje-li absolvent bakalářského
studijního programu v navazujícím magisterském studijním programu či jde-li o souběh řádných studijních
programů nepřesahující standardní dobu studia programu jednoho. Pokud celková doba dalšího studia překročí
standardní dobu studia, stanoví veřejná vysoká škola poplatek za studium podle odstavce 3.
[14] K výše uvedeným ustanovením se Nejvyšší správní soud již komplexně vyjádřil
v rozsudku sp. zn. 7 As 46/2013, a to následovně: „Z citovaných ustanovení jazykovým a systematickým
výkladem možno dospět k závěru, že použitím pojmu student v hypotéze odst. 3 a pojmu absolvent, který studuje
v dalším studijním programu v hypotéze odst. 4, je úmyslně odlišeno postavení těchto dvou subjektů a jsou jim
určeny při stanovování poplatků různé právní režimy. V prvním případě se jedná o studenta, který studuje
v delším studiu, zatímco v odst. 4 je absolvent osobou, která již řádně ukončila studium na některé z vysokých
škol (§45 odst. 3, §46 odst. 3 zákona o vysokých školách), získala akademický titul (§45 odst. 4, §46
odst. 4 a 5 zákona o vysokých školách) a zároveň započala další studium. Jedná se tedy o studenta, na kterého
musí být aplikováno po splnění vymezených podmínek ust. §58 odst. 4 zákona o vysokých školách. Pokud tedy
absolvent některé z veřejných vysokých škol pokračuje v dalším studiu, je nutno na něj aplikovat ustanovení
odst. 4 a vyměřit mu poplatek za další studium.
Ust. §58 odst. 4 věta druhá zákona o vysokých školách stanoví, že i absolventovi může být vyměřen
poplatek za delší studium podle odst. 3. Vztah ust. §58 odst. 3 a odst. 4 je v případě poplatků za delší studium
vztahem obecného a speciálního ustanovení. Ust. §58 odst. 3 zákona o vysokých školách se na absolventa použije
až v případě, kdy překročí ve svém dalším studiu standardní dobu studia uvedenou v ust. §45 odst. 2 nebo
v ust. §46 odst. 2 zákona o vysokých školách.
Aby dospěl Nejvyšší správní soud k uvedenému závěru, musel vyložit pojem celková doby dalšího studia
použitý v hypotéze ust. §58 odst. 4 věty druhé zákona o vysokých školách. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje
s názorem krajského soudu, že pojem celková doba studia použitý v ust. §58 odst. 3 zákona o vysokých školách
a pojem celková doba dalšího studia použitý v odst. 4 citovaného ustanovení jsou totožné, tedy že se do nich
započítávají všechna studia, která byla ukončena jinak než řádně, nehledě na to, zda je student studentem, který
studuje ve svém prvním studiu před řádným ukončením, či zda je absolventem ve svém dalším studiu. Ust. §58
odst. 4 zákona o vysokých školách používá pojem celková doba dalšího studia a oproti pojmu celková doba studia
se liší právě slovem další. Toto slovo ve spojení se studiem není bezobsahové, ale vyjadřuje, že absolvent studuje
v režimu dalšího studia. V souladu se systematickým výkladem je tak možno dospět k závěru, že je-li použit
v odst. 4 citovaného ustanovení pojem celková doba dalšího studia, jedná o celkovou dobu studia absolventa v jeho
dalším studiu a daný pojem je tak oproti celkové době studia zúžen. Pokud tedy celková doba studia v tomto
dalším studiu překročí standardní dobu studia, přechází absolvent z režimu odst. 4 citovaného ustanovení, tedy
z dalšího studia, a nachází se v režimu odst. 3 citovaného ustanovení, je v delším studiu a vysoká škola mu vyměří
poplatek za delší studium.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se stěžovatelem, že vyměřuje-li veřejná vysoká škola absolventovi
poplatek za studium, musí postupovat podle ust. §58 odst. 4 zákona o vysokých školách a musí mu vyměřit
poplatek za další studium, bez ohledu na to, že existuje v matrice studenta záznam o předchozích studií
ukončených jinak než řádně, v nichž studoval před řádným ukončením svého předchozího studia. Až v případě,
kdy celková doba studia absolventa v dalším studiu přesáhne standardní dobu studia podle ust. §45 odst. 2 nebo
§46 odst. 2 zákona o vysokých školách, má vysoká škola postupovat podle ust. §58 odst. 3 citovaného zákona
a má vyměřit absolventovi poplatek za delší studium.“
[15] Devátý senát Nejvyššího správního soudu považuje výše uvedený názor za správný
a neshledal žádný důvod se od něj odklonit.
[16] Z tohoto rozsudku plyne, že na absolventa se zásadně použije §58 odst. 4 zákona
o vysokých školách a až odkazem v tomto ustanovení se na něj může aplikovat §58 odst. 3
citovaného zákona. Soud v daném rozsudku nerozlišoval mezi absolventem bakalářského
studijního programu studujícím navazující magisterský studijní program a jakýmkoliv jiným
absolventem. Toto vyplývá i z logické konstrukce §58 odst. 4 zákona o vysokých školách. Dané
ustanovení stanoví okruh subjektů, kteří se považují za studenty v dalším studiu, a to tak, že jde
o absolventy bakalářského nebo magisterského studijního programu studující nový (slovy zákona
„další“) bakalářský nebo magisterský studijní program. Ohledně takto vymezených osob vysoká
škola stanovuje poplatek za studium v dalším studijním programu. Nicméně z povinnosti platit
tento poplatek vyjímá absolventy bakalářského studijního programu studující navazující
magisterský studijní program. Aby zákonodárce mohl tyto absolventy z dané množiny studujících
v dalším studiu ohledně povinnosti platit poplatek vyjmout, musí to samozřejmě znamenat,
že v ní jsou zahrnuti. V opačném případě by totiž nedávalo smysl, aby byli v tomto ustanovení
vůbec zmíněni. Pokud by bylo záměrem zákonodárce, aby se §58 odst. 4 zákona o vysokých
školách na tyto absolventy nevztahoval vůbec, pak by tak učinil již při vymezení okruhu subjektů,
na které se dané ustanovení vztahuje (například tedy: Studentem v dalším studiu je absolvent
bakalářského nebo magisterského studijního programu v dalším bakalářském nebo magisterském studijním
programu, nejde-li o absolventa bakalářského studijního programu v navazujícím magisterském studijním
programu). Soud tedy dospěl k závěru, že do kategorie absolventů studující další studium patří
i výše uvedená skupina absolventů bakalářského studijního programu studujících navazující
magisterský studijní program. Musí tak na ně nutně dopadat i poslední věta citovaného
ustanovení, tedy podmínka, kdy jim veřejná vysoká škola stanoví poplatek za delší studium.
[17] S ohledem na shora uvedené tak není důvodná námitka stěžovatelky, že citovaný
rozsudek sp zn. 7 As 46/2013 nedopadá na právě projednávanou věc, jelikož se vztahoval
na vyměření poplatku za delší studium v dalším studiu a nikoliv na navazující magisterské
studium. Krajský soud správně uvedl, že se na žalobce musí aplikovat §58 odst. 4 zákona
o vysokých školách, a to i když mu kvůli výjimce dané v citovaném ustanovení nelze poplatek
za další studium vyměřit. Jak již bylo řečeno, vztahuje se na něj ovšem i poslední věta daného
ustanovení, která jasně stanoví, že poplatek za delší studium (dle zákona „poplatek za studium
podle odstavce 3“) vyměří vysoká škola, jen pokud studium dalšího studia překročí standardní
dobu studia. Oproti §58 odst. 3 zákona o vysokých školách se tato standardní doba studia
neprodlužuje o jeden rok.
[18] Zákonodárce si uvědomoval společenskou prospěšnost vysokoškolského vzdělávání,
avšak jeho poskytování nepovažoval za únosné v takové míře, jako je tomu u vzdělání základního
nebo středního stupně. Toto hledisko reflektoval ve vykládaných ustanoveních. Stát tak
podporuje v prvé řadě dosažení jednoho vysokoškolského titulu [bakalářského (resp. přímo
magisterského nenavazujícího) titulu] v určitých mezích plně. To zákonodárce vyjádřil tím,
že umožnil bezúplatné studium bakalářských a magisterských nenavazujících studijních programů
v celkové době standardního studia prodloužené o další jeden rok. Pokud je však tato doba
překročena, dochází již ke zpoplatnění studia formou poplatku za delší studium, které musí být
minimálně ve výši jedenapůlnásobku zákonem stanoveného základu. Jde tedy již o jistou regulaci
délky studia, která vede i k tomu, aby nebyl systém vysokoškolského studia zatěžován věčnými
studenty, kteří reálně nejsou schopni vysokoškolské studium ukončit, nebo jen za neadekvátní
dobu. Získání dalšího vysokoškolského titulu bylo zákonodárcem sice považováno za určitý
nadstandard, nicméně v zásadě prospěšný, a proto byla obecně za toto další studium zavedena
možnost výběru poplatku za další studium, které však bylo ohraničeno naopak maximální
možnou výší jednonásobku zákonem stanoveného základu. Teprve v okamžiku, kdy uvedené
studium překročilo délku již pouze standardního studia (tedy nikoliv prodlouženého o jeden rok)
dochází opět k výraznější regulaci délky studia výběrem poplatku za delší studium ve výši
minimálně jedenapůlnásobku základu. Výjimku tvoří právě nyní řešené navazující magisterské
studium, které lze považovat za druhý nejvíce privilegovaný způsob studia, zjevně s cílem, aby
co nejvíce osob dosáhlo nejen nejnižšího stupně vysokoškolského studia, ale pokud možno
i magisterského. Pokud bylo řádně bakalářské studium ukončeno a student tedy osvědčil,
že je schopen alespoň nejnižší stupeň vysokoškolského studia skutečně získat, není důvod
ho opětovně, alespoň dočasně, od dalšího studia odrazovat. Je totiž nepochybně vyšší
pravděpodobnost, že navazující magisterské studium dokončí, právě díky tomu, že byl schopen
bakalářské studium absolvovat, byť ho případně studoval i delší dobu. Pokud se však tento
předpoklad nenaplní již během standardní doby studia, nastupuje stejně jako u dalších studentů
dalšího studia regulace v podobě poplatku za delší studium.
[19] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalobcem, že existují pouze tři různé situace, které
mohou nastat, a to 1) pokud absolvent bakalářského nebo magisterského programu studuje
v dalším nenavazujícím programu, pak hradí poplatek za další studium; 2) pokud absolvent
bakalářského programu studuje v navazujícím magisterském studiu, pak nehradí žádný poplatek;
3) pokud absolvent studuje v jakémkoliv dalším studiu a současně celková doba tohoto studia
přesáhla standardní dobu, pak platí poplatek za delší studium.
[20] Závěr, ke kterému nyní dospěl Nejvyšší správní soud, nelze vyvrátit ani poukazem
na novelu zákona o vysokých školách. Ze znění novelizovaného ustanovení nelze usuzovat na to,
jak se mělo vykládat dané ustanovení před jeho novelizací. Ani z důvodové zprávy k této novele
navíc nelze seznat, že by se zákonodárce domníval, že se doposud na studenty navazujícího studia
neměl vztahovat §58 odst. 4 zákona o vysokých školách. Naopak pravidlo dané v tomto
ustanovení, dle kterého se do rozhodné doby pro povinnost hradit poplatek za delší studium
v dalším studiu nezapočítávala předchozí doba studií ukončených jinak než řádně, zařadil
zákonodárce nově do §58 odst. 3 novelizovaného zákona o vysokých školách, neboť kategorie
dalšího studia byla z úpravy poplatkové povinnosti zcela vyjmuta.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[22] V dalším řízení je stěžovatelka vázaná právním názorem obou soudů.
[23] Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce měl ve věci plný
úspěch, proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce.
[24] Tyto náklady řízení jsou tvořeny náklady právního zastoupení. Zástupkyně žalobce
v řízení o kasační stížnosti učinila jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci
samé (vyjádření ke kasační stížnosti) [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)]. Za úkon právní služby náleží zástupkyni žalobce
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13
odst. 3 advokátního tarifu. Za jeden úkon právní služby proto náleží 3 400 Kč. Zástupkyně
žalobce doložila osvědčení o registraci k dani z přidané hodnoty. K nákladům řízení
se tedy přičítá daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky 3 400 Kč, tedy 714 Kč. Celková částka
za řízení před Nejvyšším správním soudem činí 4 114 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal
zástupkyni žalobce náhradu nákladů řízení za úkon převzetí a přípravu zastoupení dle §11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu, jak ve vyjádření ke kasační stížnosti požadovala, jelikož tento úkon
učinila již v řízení před krajským soudem. Tam jej také nárokovala a soud jí za něj přiznal náhradu
nákladů. V řízení před kasačním soudem již přebírat věc nebylo nutné.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu