ECLI:CZ:NSS:2017:9.AS.282.2017:41
sp. zn. 9 As 282/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: DPÚK a.s.,
se sídlem Lumiérů 181/41, Praha 5, zast. JUDr. Ivou Berkovou, advokátkou se sídlem
Na Doubkové 1281/2, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2017,
č. j. MF-28280/2016/1203-7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 28. 8. 2017, č. j. 5 Af 34/2017 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který
jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Ivy Berkové, advokátky se sídlem
Na Doubkové 1281/2, Praha 5.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla shora
označené usnesení, jímž Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) postoupil Krajskému
soudu v Ústí nad Labem věc vedenou před městským soudem pod sp. zn. 5 Af 34/2017.
[2] Městský soud ve svém usnesení uvedl, že žaloba směřuje proti rozhodnutí žalovaného,
kterým byla dle §105 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“), prohlášena nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje
ze dne 12. 5. 2016, č. j. 2543/EK/2016. Městský soud vyšel z toho, že rozhodnutí v prvním
stupni ve věci vydal Krajský úřad Ústeckého kraje, jehož sídlo je v Ústí nad Labem, a proto
je k projednání žaloby místně příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem dle §7 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Tomuto soudu proto
věc postoupil jako místně příslušnému.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje
bylo prohlášeno nicotným. Na nicotné rozhodnutí se hledí jako by nebylo nikdy vydáno, proto
nemůže mít vliv ani na určení místní příslušnosti soudu dle §7 odst. 2 s. ř. s. Rozhodnutí
žalovaného o prohlášení nicotnosti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje bylo vydáno
z moci úřední. Jde o jediné prvoinstanční rozhodnutí vydané v dané věci a místní příslušnost
soudu by měla být určena dle sídla Ministerstva financí, které je vydalo.
[4] Rozhodnutí o prohlášení nicotnosti nepředstavuje rozhodnutí o odvolání
proti rozhodnutí, které bylo prohlášeno nicotným. Předmětem soudního přezkumu je pouze
rozhodnutí o prohlášení nicotnosti, jež je jediným existujícím rozhodnutím v dané věci. Místní
příslušnost soudu proto musí být určena podle sídla orgánu, který vydal rozhodnutí o prohlášení
nicotnosti. Tímto správním orgánem je Ministerstvo financí se sídlem v Praze, místně příslušným
má proto být městský soud.
[5] Stěžovatelka navrhla, aby napadené usnesení Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. Nad 185/2014 – 26 (dostupného z www.nssoud.cz), kde
byla řešena obdobná otázka. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „v řízení o žalobě proti rozhodnutí
o prohlášení nicotnosti (§77, 78 správního řádu) je podle §7 odst. 2 s. ř. s. místně příslušným ten krajský soud,
v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který v předcházejícím správním řízení, z něhož nicotné rozhodnutí
vzešlo, vydal rozhodnutí v prvním stupni.“
[7] Žalovaný se tak plně ztotožnil s napadeným usnesením a konstatoval, že místně
příslušným k projednání žaloby je Krajský soud v Ústí nad Labem, jelikož v jeho obvodu je sídlo
orgánu, který vydal rozhodnutí, jež bylo následně prohlášeno za nicotné. Žalovaný navrhl kasační
stížnost zamítnout.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátkou. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Dle §7 odst. 2, věty první, s. ř. s. platí: „Nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení
místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.“
[10] Stěžovatelka ve své argumentaci nahlíží na rozhodnutí, které bylo následně prohlášeno
nicotným a na jemu předcházející řízení, značně odděleně od řízení a rozhodnutí, jímž byla
prohlášena nicotnost. Takový náhled však Nejvyšší správní soud nepovažuje za přiléhavý,
a to s ohledem na důvody, které vyslovil v bodech [9] a [10] usnesení ze dne 28. 5. 2014,
č. j. Nad 185/2014 - 26, jež se týkalo určení místně příslušného soudu k projednání žaloby
proti rozhodnutí, jímž byla prohlášena nicotnost správního rozhodnutí dle §78 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V nynější
věci byla nicotnost rozhodnutí prohlášena dle §105 daňového řádu, to však pro úvahu
Nejvyššího správního soudu nehraje podstatou roli.
[11] Jak dle §78 správního řádu, tak dle §105 daňového řádu se nicotnost rozhodnutí zjišťuje
a prohlašuje z úřední povinnosti. V obou případech je řízení o prohlášení nicotnosti úzce spjato
s řízením, v němž bylo nicotné rozhodnutí vydáno. Účelem prohlášení nicotnosti je náprava
vadného stavu, k němuž v předcházejícím správním řízení došlo, a odstranění rozhodnutí, které
vůbec nemělo být vydáno, nebylo-li dosud odstraněno. Řízení o prohlášení nicotnosti lze vnímat
v úzké návaznosti na řízení, v němž bylo nicotné rozhodnutí vydáno, neboť jeho smyslem
je odstranit nedostatky, k nimž v předcházejícím řízení došlo. Nemělo by žádné smyslu vést řízení
o prohlášení nicotnosti, pokud by vůbec nedošlo k faktickému vydání rozhodnutí, u nějž
se posuzuje, zda je nicotné.
[12] Souvislost řízení o prohlášení nicotnosti s původním řízením je zřejmá také v tom,
že nadřízený správní orgán, který nicotnost zjišťuje, rozhoduje na podkladě spisového materiálu
z předcházejícího správního řízení. V řízení o prohlášení nicotnosti se zkoumá předchozí
rozhodnutí z pohledu, zda je stiženou vadou v podobě nicotnosti.
[13] S ohledem na úzkou souvislost původního řízení a v něm vydaného rozhodnutí na jedné
straně a řízení o prohlášení nicotnosti na straně druhé, je za orgán, který vydal rozhodnutí
v prvním stupni ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s., nutno považovat ten orgán, který vydal rozhodnutí,
jež bylo následně dle §105 daňového řádu prohlášeno nicotným. Na úzké provázanosti řízení
o prohlášení nicotnosti a předešlého řízení, jehož výsledkem bylo nicotné rozhodnutí, nic nemění
ani to, že na nicotné rozhodnutí je třeba z hlediska jeho účinků hledět jako na neexistující.
[14] Současně lze zmínit, že §7 odst. 2 s. ř. s. byl s účinností od 1. 1. 2012 dotčen novelizací
zákonem č. 303/2011 Sb. Do 31. 12. 2011 se místní příslušnost soudů ve správním soudnictví
odvíjela dle §7 odst. 2 s. ř. s. od sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v posledním stupni, nikoli v prvním stupni, jak je tomu od 1. 1. 2012. Důvodem ke změně
zákonné úpravy byl zájem na rovnoměrnějším rozprostření žalob u krajských soudů napříč
republikou a odbřemenění městského soudu, v jehož obvodu (tj. v Praze) sídlí valná většina
ústředních orgánů státní správy (viz důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb., dostupná
na stránkách Poslanecké sněmovny na adrese www.psp.cz). Názor, který stěžovatelka v kasační
stížnosti razí, směřuje proti smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. po novelizaci, jelikož by vedl k rozmnožení
počtu žalob, v nichž by se místní příslušnost měla odvíjet od sídla ústředního orgánu státní správy
(zde Ministerstva financí). I z tohoto důvodu nelze se stěžovatelčiným náhledem souhlasit.
[15] Nejvyšší správní soud proto shledal, že orgánem, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním
stupni ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s., je v případě žaloby proti rozhodnutí o prohlášení nicotnosti
dle §105 daňového řádu ten orgán, který vydal rozhodnutí, které bylo žalobou napadeným
rozhodnutím prohlášeno nicotným. V nynější věci žalovaný svým rozhodnutím prohlásil
za nicotné rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, na který je tak třeba nahlížet jako
na orgán prvního stupně ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s. Krajský úřad Ústeckého kraje sídlí v Ústí
nad Labem, tj. obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem, který je tak místně příslušný
k projednání žaloby.
V. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání, jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto dle uvedených ustanovení
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
[18] Výrokem III. Nejvyšší správní soud rozhodl o vrácení soudního poplatku za kasační
stížnost, jelikož byl vybrán na základě nesprávné výzvy soudu. Usnesení dle §7 odst. 5 s. ř. s.
o postoupení věci místně příslušnému soudu představuje úkon učiněný v probíhajícím řízení
o žalobě, které slouží k zajištění podmínek řízení. Řízení o samotné žalobě je zpoplatněno. Řízení
o kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu nevybočuje
z vymezeného rámce, jehož výsledkem není nic jiného než rozhodnutí o procesní otázce
podstatné pro žalobní řízení, které i v době rozhodování Nejvyššího správního soudu stále běží.
Lze tak dospět k závěru, že řízení o kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci místně
příslušnému soudu nepodléhá soudnímu poplatku, a to na základě obdobných úvah, které
rozšířený senát v bodě 27) usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, publikovaném
pod č. 3271/2015 Sb. NSS, učinil k řízení o kasační stížnosti proti usnesení o neosvobození
od soudních poplatků. V tomto usnesení rozšířený senát shledal, že stěžovatel má povinnost
zaplatit soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje
proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož
vydání je spojeno s poplatkovou povinností. Nyní napadeným usnesením městského soudu
nebylo rozhodnuto o věci samé (o žalobě) a ani o žádném návrhu, jehož vydání je spojeno
s poplatkovou povinností.
[19] Soudní poplatek za kasační stížnost tak stěžovatelka zaplatila na základě nesprávné výzvy
soudu, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho vrácení na základě §10 odst. 2 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Třicetidenní lhůta
k vrácení byla stanovena na základě §10a odst. 1 daného zákona.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu