ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.104.2017:27
sp. zn. 9 Azs 104/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: A. G.,
zast. Mgr. Martinou Šamlotovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 1. 2015, č. j. CPR-16714-2/ČJ-2014-930310-V231,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 32 A 22/2015 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České Republiky, Krajského
ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „správní orgán
I. stupně“), ze dne 16. 9. 2014, č. j. KRPB-69678-25/ČJ-2014-060026-SV. Posledně jmenovaným
rozhodnutím bylo rozhodnuto o správním vyhoštění stěžovatele a zároveň mu byla stanovena doba
šesti měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie.
[2] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatel prokazatelně pobýval na území
České republiky bez platného víza či jiného oprávnění k pobytu. Nesprávnost rozhodnutí žalované
spatřoval stěžovatel v tom, že mu bude správním vyhoštěním nepřiměřeně zasaženo do jeho práva
na soukromý a rodinný život. Krajský soud odkázal na §119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), který koriguje povinnost rozhodnout o správním vyhoštění a je reflexí čl. 8 Úmluvy
o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) garantující právo na soukromý
a rodinný život. Soud také poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které
plyne, že dostane-li se nucené vycestování cizince do střetu s právem na rodinný a soukromý život,
je potřeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 8 Úmluvy.
Uvedená judikatura stanovuje několik kritérií, které je nutné zohlednit při posouzení přiměřenosti
zásahu do soukromého a rodinného života cizince.
[3] Krajský soud konstatoval, že rozhodnutí o správním vyhoštění se stanovením doby,
po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, na šest měsíců, nelze při
posouzení zmíněných kritérií vnímat jako nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného
života. Stěžovatel sice pobýval na území České republiky dlouhodobě, nevytvořil si zde však žádné
silné vazby. Z jeho vyjádření v průběhu správního i soudního řízení navíc plyne, že se po dobu
svého pobytu zdržoval zejména v arménské komunitě. Zásah do rodinného a soukromého života
spatřuje toliko ve vztahu k jeho otci a dalším členům arménské komunity. Soud nepovažoval
omezení vazeb na tyto osoby po dobu šesti měsíců za nepřiměřené. Shledal, že tvrzené vazby
nemohou představovat překážku pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Za srovnatelné ostatně
považoval vazby, které má na území Arménské republiky, kde žije jeho matka, se kterou
je pravidelně v kontaktu. Zdůraznil také, že institut správního vyhoštění ze své podstaty vždy
představuje určitý zásah do soukromého či rodinného života. Takový zásah je ale přípustný, není-li
natolik intenzivní, aby převážil nad zájmem státu na vyhoštění cizince, který pobývá
na území České republiky neoprávněně a soustavně porušuje právní předpisy upravující podmínky
pobytu cizinců.
[4] Dále se krajský soud zabýval zdravotním stavem stěžovatele, který má bránit správnímu
vyhoštění. Zdravotní stav je bezesporu nutné zohlednit v řízení o správním vyhoštění. Této
povinnosti správní orgány dostály, nicméně neshledaly, že by v daném případě byl zdravotní stav
natolik závažný, aby představoval překážku pro správní vyhoštění. Soud se s tímto závěrem plně
ztotožnil. Odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 14. 4. 2016, č. j. 56 Az 7/2015 – 34,
který se týkal azylového řízení stěžovatele. V něm dospěl k závěru, že úvahy žalované o zdravotním
stavu nevykazují žádné pochybení, přičemž vycházel z předložených lékařských zpráv a opatřil
si informace o zdravotní péči v zemi původu.
[5] Soud následně posoudil, že stěžovatel má nepochybně zdravotní potíže, ty však nejsou
takového charakteru, aby byl v jejich důsledku zcela odkázán na pomoc jiných osob. Nejedná
se o stav ohrožující život. Je pohyblivý a nebyla mu doporučena žádná hospitalizace, lékařský
zákrok ani speciální léčba. V průběhu správního řízení byl navíc schopen se osobně dostavovat
ke správním orgánům a jednat s nimi. Zdravotní omezení se odráží především v tom, že není
schopen si vlastní prací obstarat finanční prostředky. To nicméně není důvod bránící správnímu
vyhoštění.
[6] Krajský soud nepovažoval za nezbytné zkoumat, zda se stěžovatel obrátí s žádostí o pomoc
na matku či na jinou osobu, nebo zda bude svou situaci řešit jinak. Konstatoval také, že případný
pokles životní úrovně v důsledku návratu do země původu není důvodem, pro který by mělo být
upuštěno od správního vyhoštění.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel se domnívá, že jeho zdravotní stav je natolik špatný, že zakládá nepřiměřenost
rozhodnutí o správním vyhoštění. Popsal své zdravotní komplikace, které mají představovat
překážku ve správním vyhoštění, a odkázal na lékařské zprávy, které krajský soud provedl jako
důkaz. Následně uvedl, že z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu plyne, že správní orgán
je povinen při rozhodování o správním vyhoštění posuzovat zdravotní stav cizince. Přestože doložil
svůj zdravotní stav lékařskými zprávami, tak se správní orgány i krajský soud zabývaly pouze jednou
diagnózou (chronický vertebrogenní bolestivý syndrom), jinými diagnózami (Forestierova choroba,
Bechtěrevova nemoc) se nezabývaly. V tomto shledává pochybení, neboť nebyl
v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „spr. ř.“), zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění správní orgány i krajský soud
dospěly k závěru, že se o sebe dokáže sám postarat. Tuto skutečnost však nemohly objektivně
posoudit. Bylo nutné ve smyslu §50 odst. 3 spr. ř. v návaznosti na §56 spr. ř. ustanovit znalce
z oboru zdravotnictví, aby mohl být jeho zdravotní stav objektivně posouzen.
[9] Dále uvedl, že přestože mu nebyla doporučena speciální léčba či hospitalizace, je jeho
onemocnění nevyléčitelné a při léčbě lze pouze podávat tišící léky. Navíc je pohybově omezen
v každodenním životě a potřebuje pomoc jiných osob. Zde se o něj stará otec a jeho přítelkyně.
V zemi původu však není nikdo, kdo by se o něj mohl postarat. Jeho matka, která tam žije, má sama
zdravotní komplikace. Co se týká jeho účasti při úkonech před správními orgány, tak to mu nečiní
problém, neboť pouze podává výpověď a nekoná žádné náročné úkony.
[10] Stěžovatel také namítl, že správní orgány i krajský soud nesprávně posoudily zásah
rozhodnutí o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. Špatně posoudily jeho
vazby k území České republiky, neboť nezkoumaly jejich intenzitu. V České republice žije od roku
2004 a má zde otce a arménské i české přátele, kteří mu finančně pomáhají, jelikož kvůli
onemocnění nemůže pracovat. Navíc žije se svou přítelkyní, která je české národnosti. Jeho sociální
vazby k zemi původu jsou v důsledku dlouhotrvajícího pobytu mimo území Arménské republiky
trvale zpřetrhány. V zemi původu žije pouze jeho matka, jiné zázemí tam nemá. Není tam tedy
nikdo, kdo by mu finančně pomohl.
[11] V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že neshledala ve svém postupu pochybení
a má za to, že postupovala v souladu s platnou právní úpravou. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil při tom,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností, kterou stěžovatel spatřoval v tom,
že správní orgány i krajský soud nedostatečně zdůvodnily, jak dospěly k závěru, že se o sebe dokáže
sám postarat.
[15] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet
i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu
je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že
se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je
zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k názoru, že není
nepřezkoumatelný. V odůvodnění rozsudku jsou úvahy krajského soudu o zdravotním stavu
stěžovatele jednoznačné a je z nich zřejmé, z jakého skutkového stavu vycházel, jak vyhodnotil
pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Své úvahy podrobně
rozebral na straně šesté napadeného rozsudku. Zde také odkázal na svůj rozsudek ze dne
14. 4. 2016, č. j. 56 Az 7/2015 – 34, který se týkal stěžovatele ve věci udělení mezinárodní ochrany.
V tomto řízení byl též namítán špatný zdravotní stav. Krajský soud poukázal na odůvodnění tohoto
rozsudku, kde rozebral, proč ve správní úvaze žalované ohledně zdravotního stavu neshledal žádné
pochybení.
[17] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince.
[18] Podle §174a zákona o pobytu cizinců platí, že „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“
[19] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že přiměřenost zásahu správního
vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince je třeba posuzovat na základě kritérií
stanovených zákonem a vyplývajících rovněž z judikatury Evropského soudu pro lidská práva
vztahující se k čl. 8 Úmluvy (blíže např. rozsudek soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45,
nebo rozsudek ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015 – 34). To ostatně krajský soud shrnul
na straně páté napadeného rozsudku. Je tedy v prvé řadě na správních orgánech, aby při svém
rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti
(viz rozsudek soudu ze dne 6. 4. 2017, č. j. 2 Azs 36/2017 – 33).
[20] V posuzované věci se správní orgány i krajský soud otázkou přiměřenosti zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele z hlediska výše uvedených kritérií podrobně
zabývaly. Hodnotily rodinné vazby, délku pobytu, zdravotní stav, závažnost protiprávního jednání,
také ekonomické poměry a společenské a kulturní vazby ke státu původu. Tato kritéria posoudily
jednotlivě a ve vzájemné souvislosti.
[21] Ve svých rozhodnutích zhodnotily, že stěžovatel pobýval na území České republiky
po dobu deseti let, z toho několik měsíců neoprávněně, čímž se dopustil vážného porušení
veřejného zájmu. Doba jeho pobytu byla poměrně dlouhá, nicméně nevytvořil si zde rodinné
a společenské vazby na takové úrovni, aby jejich přerušení po dobu šesti měsíců představovalo
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Na této skutečnosti nic nezměnil ani
fakt, že mluví plynně česky. O jeho vazbách k zemi původu svědčí to, že tam má matku, se kterou
je každý týden v kontaktu, nelze tedy hovořit o trvalém zpřetrhání vazeb. Z vedeného řízení
vyplynulo, že se po dobu svého pobytu povětšinou pohyboval mezi občany své národní komunity.
V České republice má otce, přítelkyni a přátelé z arménské komunity. Neprokázal však, že by vazby
na ně dosahovaly v případě přerušení intenzity nepřiměřeného zásahu.
[22] Námitku, že zde má přátele i mezi českými občany, stěžovatel uplatnil až v řízení před
zdejším soudem. K takovéto nové skutečnosti však Nejvyšší správní soud nemohl dle §109
odst. 5 s. ř. s. přihlížet.
[23] Soud se ve výše uvedených bodech připojuje k posouzení přiměřenosti zásahu správního
vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele ze strany správních orgánů a krajského
soudu, a to tím spíše v situaci, kdy byla stížnostní argumentace v tomto ohledu toliko obecného
rázu. S námitkou nesprávného posouzení intenzity jeho vazeb k České republice tak nelze souhlasit,
neboť je zřejmé, že se touto otázkou i otázkou intenzity vazeb k zemi původu krajský soud
i správní orgány podrobně zabývaly.
[24] K nesprávnému posouzení zdravotního stavu, které stěžovatel považoval za nejzávažnější
důvod bránící jeho vyhoštění, je potřeba zdůraznit, že i tímto hlediskem se jak správní orgány, tak
krajský soud detailně zabývaly. Povinností správních orgánů při rozhodování o správním vyhoštění,
jak stanovuje §119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců, je posuzovat zdravotní
stav cizince. V nynějším případě bylo této povinnosti učiněno zadost, neboť z obsahu správního
spisu i obou rozhodnutí správních orgánů je zřejmé, že před vydáním rozhodnutí o správním
vyhoštění byl zjišťován jeho zdravotní stav ze dvou lékařských zpráv ošetřující lékařky MUDr. J. B.
(ze dne 19. 11. 2013 a ze dne 14. 4. 2014), která provedla neurologické vyšetření. Ve vztahu k
aplikaci §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je v dané věci podstatné, že z lékařské zprávy ze dne
14. 4. 2014 vyplývalo, že stěžovatel trpěl chronickou bolestí páteře, která však nevyžadovala větší
terapii, byl také schopný chůze.
[25] Krajský soud pak otázku zdravotního stavu posuzoval na straně šesté napadeného rozsudku,
kde se ztotožnil se závěrem správních orgánů a doplnil odkaz na odůvodnění svého rozsudku
ze dne 14. 4. 2016, č. j. 56 Az 7/2015 – 34, který se týkal azylového řízení stěžovatele. Závěry v něm
uvedené vztáhl i k tomuto řízení. Posoudil, že v zemi původu je revmatologická i ortopedická
zdravotní péče finančně i fakticky dostupná. Dále uvedl, že stěžovatel je pohyblivý a nebyla
mu doporučena žádná speciální léčba, navíc byl schopen se sám dostavovat ke správním orgánům
a jednat s nimi. Doplnil, že zdravotní omezení stěžovatele se odráží především v tom, že není
schopen si zajistit finanční prostředky. Také konstatoval, že případný pokles životní úrovně
v důsledku návratu do země původu není důvodem, pro který by mělo být upuštěno od správního
vyhoštění. Při posuzování zdravotního stavu vycházel z kopií lékařských zpráv poskytnutých
Ministerstvem vnitra, které byly vedeny v řízení o udělení mezinárodní ochrany stěžovatele (lékařské
zprávy z oboru neurologie a ortopedie). Z nich vyplynulo, že trpí zdravotními potížemi, nicméně
ty nejsou takového charakteru, aby v jejich důsledku byl zcela odkázán na pomoc jiných osob
nebo byl v ohrožení života. Zdejší soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že v případě
stěžovatele není jeho zdravotní stav natolik závažný, aby mu neumožňoval podrobit se správnímu
vyhoštění.
[26] K tomuto soud doplňuje, že výčet konkrétních zdravotních obtíží, kterými stěžovatel trpí
(Forestierova choroba, Bechtěrevova nemoc) a kterými se dle jeho námitky měly správní orgány
zabývat, bylo nutné namítat již v řízení před krajským soudem. Pokud tak v řízení o žalobě neučinil,
tedy nenamítal ani jednu z uvedených nemocí, ani nijak nepolemizoval se závěry správních orgánů
ohledně jeho konkrétních zdravotních komplikací, ač bezesporu mohl, a tuto námitku uplatnil
až v řízení před Nejvyšším správním soudem, rozšířil důvody kasační stížnosti nad rámec bodů
žalobních. Dle §104 odst. 4 s. ř. s. jsou takovéto důvody, které nebyly uplatněny v řízení před
krajským soudem, ač být uplatněny mohly, považovány za nepřípustné.
[27] Dále bylo v kasační stížnosti namítáno, že nebyl v rozporu s §3 spr. ř. zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tuto námitku stěžovatel uvádí ve vztahu k posouzení jeho
zdravotního stavu.
[28] V souvislosti s §3 spr. ř. je vhodné též odkázat na §50 odst. 3 spr. ř., který s ním úzce
souvisí. Z §50 odst. 3 spr. ř. vyplývá, že řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je ovládáno zásadou vyšetřovací. Rovněž je zde zdůrazněna i zásada objektivního a nestranného
přístupu, podle které je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Je to tedy správní orgán, který nese
v tomto typu řízení odpovědnost za řádné soustředění podkladů pro rozhodnutí a případně
i odpovědnost za nesplnění této povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69).
[29] Jak již bylo výše popsáno, nahlédnutím do správního spisu soud ověřil, že správní orgány při
posuzování zdravotního stavu vycházely ze dvou lékařských zpráv. Zprávu ze dne 19. 11. 2013 měl
správní orgán I. stupně k dispozici ve stejný den, kdy byl sepsán protokol o vyjádření, tedy
17. 3. 2014. V tomto protokolu stěžovatel uvedl, že trpí nemocí páteře a popsal, s jakými
omezeními je nemoc spojena. Omezení měla spočívat v tom, že se nemůže hýbat, ztrácí na váze
a nemůže žít bez pomoci jiných osob. Také nemůže chodit na delší vzdálenosti a nosit si nákupy.
Nemůže ani pracovat, takže se o něj finančně starají arménští přátelé. Na základě těchto tvrzení
si správní orgán I. vyžádal aktualizaci této lékařské zprávy. Aktualizovaná zpráva ze dne 14. 4. 2014,
ani původní zpráva uvedeným omezením neodpovídala. Ve zprávě ze dne 19. 11. 2013 bylo
popsáno, že stěžovatel má omezenou hybnost, nedoporučovalo se pracovní zařazení ani fyzická
námaha a prochladnutí. Bylo doporučeno vyšetření na ortopedii. Ve zprávě ze dne 14. 4. 2014 bylo
popsáno, že se doporučuje další postup na ortopedii, i pro doporučení eventuálního pracovního
zařazení. Nebyla nutná další terapie, pouze v případě bolesti páteře tišící léky. Stěžovatel byl
schopný chůze. Uvedené zprávy tak nepotvrdily tvrzené zdravotní komplikace stěžovatele. Za této
situace je zřejmé, že správní orgán I. stupně učinil vše nezbytné pro to, aby zjistil zdravotní stav
stěžovatele. Pokud ten však se zjištěním nesouhlasil, bylo na něm, aby své tvrzené zdravotní
komplikace prokázal (např. předložením jiné lékařské zprávy), neboť není povinností správních
orgánů, aby hypoteticky domýšlely další zdravotní komplikace, kterými může dotyčný trpět,
a opatřovaly si za účel jejich zjištění další lékařské zprávy. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že byly zjištěny všechny rozhodné okolnosti případu a povinnost uložená §3 spr. ř. ani §50
odst. 3 spr. ř. nebyla zanedbána.
[30] S předchozím také souvisí námitka, že správní orgány a krajský soud nemohly objektivně
posoudit jeho zdravotní stav a měly ustanovit znalce z oboru zdravotnictví. Správní orgány i krajský
soud disponovaly při svém rozhodování lékařskými zprávami, ze kterých nepochybně vycházely
(viz body [24] a [25] tohoto rozsudku). Z jejich rozhodnutí je zřejmé, že se neřídily vlastním
úsudkem, pouze na základě lékařských zpráv popsaly zdravotní stav stěžovatele a jeho schopnost
se sám o sebe postarat. Vzhledem k tomu, že lékařské zprávy, které popisovaly i omezení vyplývající
ze zdravotního stavu stěžovatele, nepotvrdily tvrzení stěžovatele, nepotřebovaly správní orgány
k posouzení rozhodných skutečností další odborné znalosti. Na základě odborných zpráv, kterými
již disponovaly, pouze popsaly jeho zdravotní stav.
[31] Jak se již vyjádřily správní orgány i krajský soud, stěžovatel není zcela odkázán na pomoc
jiných osob, což ostatně plyne i z lékařských zpráv. Jeho námitka, že v zemi původu nebude nikdo,
kdo by se o něj mohl postarat, neboť v každodenním běžném životě potřebuje pomoc dalších osob,
tak není důvodná. V průběhu řízení, kromě pracovního omezení, nebylo potvrzeno, že by bez
pomoci jiných osob nemohl fungovat. Pokud pak v kasační stížnosti polemizuje se závěrem
krajského soudu ohledně jeho schopnosti účastnit se úkonů u správních orgánů, lze uvést, že tímto
krajský soud pouze podpůrně doplnil závěry vyplývající z lékařských zpráv. Své odůvodnění týkající
se jeho zdravotního stavu neopřel pouze o schopnost dostavovat se ke správním orgánům,
ale vycházel z odborných zjištění.
[32] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že podobně jako správní orgány a krajský soud
nikterak nezpochybňuje závažnost zdravotního stavu stěžovatele. Stejně tak nezpochybňuje
komplikace způsobené v důsledku vydání rozhodnutí o vyhoštění. Jak však vyplývá ze správního
spisu, v dané věci byly splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí.
IV. Závěr
[33] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci při tom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
[34] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému
z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu