ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.120.2017:34
sp. zn. 9 Azs 120/2017 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D. P., zast. Mgr. Filipem
Vaňkem, advokátem se sídlem Hlavenec 82, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2016, č. j. OAM-478/ZA-
ZA11-ZA17-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 21. 3. 2017, č. j. 46 Az 10/2016 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Filipu Vaňkovi, advokátovi se sídlem Hlavenec 82,
se p ři z n áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 3 400 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatele o udělení
mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o azylu“),
se neuděluje.
[2] Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil obavou z války
na Ukrajině a tím, že s Ruskem válčit nechce. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, ve které
namítal, že důvodem jeho odporu k nástupu není či nemusí být to, že se cítí národností Rus, či patří,
anebo patřit může k ruské menšině na Ukrajině. Výkon vojenské služby, který by nutil jedince
z ruské sociální skupiny bojovat proti Rusům, by byl nehumánní. Žalovaný vycházel z neaktuálních
zpráv, když z přiloženého novinového článku je zřejmé, že není pravdou, že by situace na západě
Ukrajiny byla bezpečná pro civilisty.
[3] Krajský soud v prvé řadě poukázal na to, že primárním zdrojem informací pro posouzení
žádosti o azyl je samotný žadatel a jeho stíhá břemeno tvrzení. Ve správním řízení uváděl pouze
obavu z války, nikoliv to, že by se cítil Rusem a byl ruské národnosti. Neunesl tedy své břemeno
tvrzení. Navíc toto tvrzení považoval krajský soud za zcela nevěrohodné a účelové, když bylo
poprvé uplatněno až v doplnění žaloby. Pokud jde o situaci na západě Ukrajiny, vyšel z podkladů
ve správním spise a konstatoval, že ojedinělý exces v Mukačevu, na který stěžovatel poukazuje,
na nich nemůže nic změnit. Nezjistil ani žádné důvody pro udělení humanitárního azylu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou podřazuje pod
důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., konkrétně se domnívá, že došlo k vadě řízení před soudem,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, spočívající v opominutí důkazů.
[5] Krajský soud nepřihlédl k důkazu novinovým článkem, který stěžovatel přiložil k žalobě.
I pokud by se soud rozhodl návrhu na provedení důkazu nevyhovět, musel by takové rozhodnutí
řádně odůvodnit, což neučinil.
[6] Podle čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je každý oprávněn rozhodovat
o své národnosti a zakazuje se jakékoliv ovlivňování tohoto rozhodování. Krajský soud toto právo
porušil, když tvrdil, že stěžovatel je ruské národnosti pouze údajně. Stěžovatel má právo zvolit
si svou národnost svobodně a nemůže v tom být jakkoliv bráněno. Není podstatné, že svou
národnost dříve neuvedl. I s tím souvisí nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele, konkrétně
návrhu na jeho výslech. Pouze jeho výslechem mohlo být soudem zjištěno, jaké je národnosti,
a co ho k této volbě vedlo. Už v žádosti o azyl poukazoval na to, že nechce válčit s Ruskem,
a že hovoří rusky. To vše svědčí o jeho ruské národnosti. Soud měl proto jeho výslech
provést, nicméně tak neučinil a neuvedl z jakého důvodu. Navrhl proto rozsudek krajského soudu
zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel ve správním řízení netvrdil,
že by byl ruské národnosti, svou národnost uváděl jako ukrajinskou. Ani v souvislosti s povoláním
do armády netvrdil, že by obava byla spojena s jeho příslušností k ruské menšině. Nebyl tedy důvod
provádět krajským soudem výslech stěžovatele, zvláště za situace, kdy ani v žalobě nebyl navrhován.
Soud v odůvodnění rozsudku hodnotil i novinový článek o situaci v Mukačevu.
[8] K vyjádření žalovaného zaslal repliku stěžovatel. Uvedl, že v žalobě zcela přesně navrhl
provedení obou důkazů a nelze mu klást k tíži, že se k jednání soudu nedostavil, když nebyl
předvolán. Soud nebyl povinen všechny navržené důkazy provést, nicméně byl povinen tento
postup odůvodnit.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Ve věcech mezinárodní ochrany se soud nejprve zabývá otázkou přípustnosti kasační
stížnosti (§102 a násl. s. ř. s.), poté zkoumá její přijatelnost ve smyslu §104a s. ř. s. (usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2006, č. j. 8 Azs 5/2006 – 30), tj. zda podaná kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení
institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost
odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“
tak, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také
výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ V případě, že tomu tak není,
zdejší soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[11] Soud v projednávané věci shledal, že kasační stížnost není nepřípustná, nicméně přesah
vlastních zájmů stěžovatele neshledal, z čehož plyne její nepřijatelnost.
[12] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
Nejvyšší správní soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby
se jí soud podrobně věcně zabýval.
[13] Jak vyplývá z rekapitulace kasační stížnosti, stěžovatel napadá procesní pochybení soudu
spočívající v opomenutí důkazů. Jak se Nejvyšší správní soud vyjádřil v již citovaném usnesení
sp. zn. 1 Azs 13/2006, důvodem přijatelnosti kasační stížnosti může být i situace, kdy by krajský
soud hrubě pochybil při výkladu procesního práva. Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti.
[14] Soud dává stěžovateli za pravdu, že v doplnění žaloby skutečně navrhl jak důkaz přiloženým
novinovým článkem, tak výslechem stěžovatele.
[15] Lze mu také dát za pravdu, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je povinností
soudu zdůvodnit, proč odmítá provést určitý navržený důkaz a v odůvodnění rozhodnutí musí
své stanovisko přiměřeně vyložit (např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn.
IV. ÚS 582/01). K povinnosti soudu zaujmout stanovisko k důkazům, jejichž provedení bylo
v řízení účastníkem navrhováno, se vyslovil též Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS, v němž dovodil, že soud rozhodne,
které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje
povinnosti takový postup odůvodnit. Nicméně to neznamená, že vždy takové opomenutí musí mít
vliv na zákonnost rozhodnutí, je-li například zřejmé, že se jednalo o důkazy zjevně nadbytečné (viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2011, č. j. 5 As 62/2010 - 126). K tomu,
z jakých důvodů lze důkazní návrh odmítnout, se vyjádřil Ústavní soud např. v nálezu ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, kde uvedl: „Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko
třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován
důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani
vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak
nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo
již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.“
[16] Pokud jde o novinový článek, ten se zabýval incidentem u Mukačeva. Z článku je zřejmé,
že hovoří o střelbě, která probíhala během víkendu v červenci roku 2015. Ve správním spise
se nachází pět zpráv respektovaných institucí a organizací pocházejících převážně z období
pozdějšího (září 2015 – leden 2016), pouze dvě zprávy jsou dřívějšího data (srpen 2014 a květen
2015). Krajský soud důkaz tímto článkem provedl, když sdělil jeho obsah, jak vyplývá z protokolu
o jednání ze dne 21. 3. 2017. V odůvodnění rozsudku k němu uvedl, že se s námitkou stěžovatele
neztotožňuje, když ze správního spisu jasně vyplývá, že kromě Doněcké a Luhanské oblasti
je situace stabilizovaná. Ojedinělý exces v Mukačevu na tom nemůže nic změnit, právě pro svou
ojedinělost. Krajský soud uvedený důkaz také hodnotil, a to tak, že vypovídá o pouhé ojedinělosti
incidentu, zatímco zprávy založené ve správním spise hovoří o dlouhodobé stabilitě západních
oblastí Ukrajiny, kterou nemůže ojedinělý incident narušit. Není tedy pravdou, že by krajský soud
uvedený důkaz neprovedl a nehodnotil.
[17] Pokud jde o důkaz výslechem stěžovatele, pak k tomuto návrhu se krajský soud výslovně
nevyjádřil. Nelze však přehlédnout, že nebylo zcela jasné, co by tímto navrhovaným důkazem mělo
být prokázáno. Tento důkazní návrh byl vznesen zcela obecně „k prokázání stěžovatelových
tvrzení“, aniž by bylo zřejmé, kterých konkrétně.
[18] Podle §131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, který je v soudním řízení správním použitelný s ohledem na §64 s. ř. s. platí, že důkaz
výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak
a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut.
[19] Stěžovatel v souvislosti s neprovedením jeho výslechu zmiňuje pouze otázku jeho
národnosti. Ani v doplnění žaloby však nebylo tvrzeno, že by stěžovatel skutečně byl ruské
národnosti. Jednalo se o spekulaci ustanoveného právního zástupce vyplývající pouze z toho,
že stěžovatel uvedl, že nechce válčit s Ruskem. Tomu odpovídala formulace doplnění žaloby, kde
je v bodu 10. užíváno formulací jako „důvodem odporu žalobce není (či nemusí být) odmítnutí případného
nastoupení do ukrajinské armády“ nebo „patří (anebo může patřit) k ruské menšině na Ukrajině“. U jednání
pak zástupce stěžovatele uvedl, že k národnosti stěžovatele nic bližšího uvést nemůže, neboť se mu
jej nepodařilo kontaktovat. Jak navíc správně poukazuje žalovaný, stěžovatel v jím podepsaném
poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 25. 5. 2016 uvedl, že je ukrajinské
národnosti. Kromě ryze spekulativního tvrzení zástupce stěžovatele zde tedy nebyly naprosto žádné
pochybnosti o tom, že stěžovatel byl a je ukrajinské národnosti. Vyvrácení spekulativnosti tohoto
závěru rozhodně nelze považovat za porušení čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť
stěžovatel se prokazatelně k ruské národnosti vůbec nehlásil. Dokazovanou skutečnost tedy zjevně
šlo prokázat jinak a nebyly vůbec splněny podmínky pro účastnický výslech. Navíc není pravdou,
že by se stěžovatel nemohl soudního jednání účastnit a svůj postoj sdělit. Nepochybně jej mohl
o jednání informovat i jeho zástupce a je jen otázkou jejich vzájemného vztahu, že se mu
jej nepodařilo kontaktovat. Navíc stěžovatel byl soudem i sám osobně na jednání předvolán
a předvolání mu bylo doručeno vhozením do schránky dne 8. 3. 2017, jak vyplývá z doručenky
na č. l. 30a soudního spisu krajského soudu.
[20] Krajský soud tedy sice mohl výslovně uvést, že navrhovaný výslech stěžovatele neprovede,
nicméně z odůvodnění rozsudku je zcela evidentní, že tento výslech považoval za nadbytečný,
neboť nebylo vůbec zřejmé, k čemu by měl být veden, a zástupce stěžovatele na jeho provedení při
ústním jednání ani netrval. I pokud by se snad mělo jednat o pochybení soudu, pak rozhodně
nedosahuje žádné významné intenzity, která by mohla založit přijatelnost kasační stížnosti.
[21] Z výše uvedeného je patrné, že krajský soud se nedopustil žádných vytýkaných procesních
pochybení, které by byly důvodem pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[26] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[27] Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za zastupování (§35 odst. 8
s. ř. s.). Jde o odměnu za 1 úkon právní služby (podání kasační stížnosti), celkem v částce 3 100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění
pozdějších předpisů] a náhradu hotových výdajů, celkem 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky),
celkem tedy 3 400 Kč. Vzhledem k tomu, že v replice na vyjádření žalovaného již nebyla nijak dále
rozvíjena argumentace uvedená v kasační stížnosti, odměnu za tento úkon Nejvyšší správní soud
nepřiznal. Přiznaná odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu