ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.239.2017:22
sp. zn. 9 Azs 239/2017 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: H. S., zast. Mgr.
Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor cizinecké
policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2017, č. j.
KRPA-145972-/ČJ-2017-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 4 A 49/2017 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši
8 228 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované.
Tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto dle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), o zajištění stěžovatele se stanovením doby zajištění na 90 dnů ode dne
omezení osobní svobody.
[2] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že žalovaná při rozhodování o zajištění
vycházela z podkladů, které měla k dispozici, mimo jiné z odborného vyjádření ze dne 21. 4. 2017
vztahující se k expertíze o pozměněném dokladu totožnosti a ze závazného stanoviska
Ministerstva vnitra ze dne 21. 4. 2017, č. j KRPA-145972/ČJ-2017-000022 (dále jen „závazné
stanovisko“), které bylo podkladem pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Dle tohoto stanoviska
bylo možné vycestování stěžovatele na Ukrajinu.
[3] Při rozhodování o zajištění byla dostatečně posouzena překážka vycestování, kterou
stěžovatel spatřoval v obavě z války. Tato otázka byla řešena již v rámci řízení o správním
vyhoštění a v době rozhodování o zajištění bylo známo, že vycestování je možné. Nelze vytýkat
žalované, že se dostatečně nezabývala překážkami vycestování, neboť tyto skutečnosti byly
posouzeny již v rámci řízení o správním vyhoštění a z nich žalovaná také vycházela.
[4] Soud nesouhlasil s tím, že by text napadeného rozhodnutí neodpovídal zjištěným
skutečnostem. Závěr, že stěžovateli v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců, je podložen podklady obsaženými ve správním spisu.
Žalované proto není možné vytýkat, že se podrobně nezabývala danými okolnostmi případu.
[5] Tvrzení ohledně absence závazného stanoviska v době rozhodování o zajištění označil
za nepravdivé, jelikož z obsahu správního spisu plyne, že v době rozhodování již bylo
pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění, jehož podkladem bylo i závazné stanovisko.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[6] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu dle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[7] Stěžovatel se neztotožnil s hodnocením provedeným městským soudem ohledně
možnosti jeho vycestování. Citoval z rozhodnutí žalované i z napadeného rozsudku. Tvrzení,
že žalovaná vycházela ze závazného stanoviska, je v rozporu s odůvodněním jejího rozhodnutí.
Za situace, kdy odkázala na protokol o podání vysvětlení, bylo nutné tvrzení v něm obsažená
podrobit kritice na podkladě závazného stanoviska. Žalovaná však v odůvodnění vůbec
nezmínila, že by ze závazného stanoviska vycházela. K jeho existenci se vyjádřila až ve vyjádření
k žalobě. Jedná se proto o novum, které neuvedla ve svém rozhodnutí, ačkoliv tuto
skutečnost považuje za důležitou. Takovýto postup, kterým se pokusila napravit své vady,
je nepřijatelný. K tomu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2008,
č. j. 8 Afs 66/2008 – 71. Městský soud měl odmítnout tento postup žalované, to však neudělal
a naopak z něj vyšel.
[8] V závěru kasační stížnosti navrhl, aby rozsudek soudu i rozhodnutí žalované byly zrušeny
a aby věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil
při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Předmětem kasační stížnosti je otázka, zda byly náležitě posouzeny překážky vycestování
stěžovatele při rozhodování o jeho zajištění.
[12] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie „oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud […] je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména
tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl
území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“
[13] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nezbytným předpokladem pro
rozhodnutí o zajištění cizince podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je úvaha správního
orgánu o tom, zda je vůbec možné vydat a vykonat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince
(viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb.
NSS). Smyslem tohoto pravidla je, aby za účelem správního vyhoštění nedocházelo k omezování
osobní svobody těch osob, u nichž sledovaný účel nelze naplnit.
[14] Nutností posuzovat možné překážky správního vyhoštění v řízení o zajištění, v situaci,
kdy o vyhoštění již bylo rozhodnuto, se detailně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
25. 2. 2016, č. j. 5 Azs 7/2016 – 22. Z něj plyne, že je povinností správního orgánu se „alespoň
předběžně vypořádat s možnou překážkou realizace vyhoštění (vycestování) stěžovatele ve smyslu §179 odst. 1 a 2
písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců, tj. zda stěžovateli v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné
újmy spočívající v uložení nebo vykonání trestu smrti (včetně popravy, resp. zabití ze strany nestátních původců
takové vážné újmy), dále v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, a konečně též
ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti (tělesné integrity) z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.“ Z uvedeného tak plyne, že v případě, kdy již bylo
o správním vyhoštění rozhodnuto a následně byl cizinec zajištěn, je potřeba předběžně posoudit
možnost případného porušení zásady non-refoulement.
[15] Smyslem zásady non-refoulement je zabránit nebezpečí vážné újmy, která by mohla být
v důsledku správního vyhoštění způsobena. Dle §179 odst. 2 zákon o pobytu cizinců je vážná
újma spatřována v případech toho nejcitelnějšího zásahu do lidského života či lidské důstojnosti.
[16] Nejvyšší správní soud má za to, že v nynějším případě nemohlo dojít k porušení zásady
non-refoulement. Stěžovatel překážku ve vycestování spatřoval v hrozící válce na Ukrajině,
nic jiného neuvedl. Žalovaná v odůvodnění konstatovala (viz strana 5 napadeného rozhodnutí),
že při rozhodování o zajištění vycházela z nashromážděných podkladů a ze skutečností sdělených
stěžovatelem. K tomu lze dodat, že mezi podklady mimo jiné bylo závazného stanovisko.
Žalovaná dospěla k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné zásadní skutečnosti, které
by nasvědčovaly tomu, že výkon rozhodnutí o správním vyhoštění nebude moci být realizován.
Nic tak nenasvědčovalo jakékoliv překážce ve vycestování. Městský soud posoudil (viz strana 5
napadeného rozsudku), že ze správního spisu byly žalované známy skutečnosti týkající
se možnosti vycestování, ty byly řešeny v rámci řízení o správním vyhoštění. Závazné stanovisko,
které bylo podkladem pro rozhodnutí o správním vyhoštění, z něhož nepochybně žalovaná
vycházela, konstatovalo, že lze realizovat správní vyhoštění.
[17] Soud shledává tvrzení stěžovatele uvedené v protokolu o podání vysvětlení natolik
nekonkrétním, že pro účely posouzení překážky realizace správního vyhoštění, případně též
možnosti vzniku vážné újmy dle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nebylo nutné,
aby žalovaná zabíhala do větších podrobností. Míra obecnosti posuzování důvodů dle §179
odst. 2 zákona o pobytu cizinců byla zcela adekvátní k vyjádření stěžovatele v protokolu o podání
vysvětlení. Žalovaná v procesu posuzování přítomnosti důvodů znemožňujících vycestování
vycházela ze spisového materiálu. Soud ověřil, že jeho součástí bylo závazné stanovisko vydané
dne 21. 4. 2017, tedy vydané před rozhodnutím o zajištění (22. 4. 2017).
[18] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016 – 51, konstatoval,
že „[…] posouzení, zda je vycestování cizince možné (§179 zákona o pobytu cizinců), je především úkolem
Ministerstva vnitra, které o tom podle §120a zákona o pobytu cizinců vydává závazné stanovisko. Povinnost
úplného, přesvědčivě zdůvodněného a podloženého posouzení možnosti vycestování (vyhoštění) tak primárně stíhá
Ministerstvo vnitra. Právě jeho úkolem je zabývat se v podrobnostech situací stěžovatele, jeho tvrzeními
a okolnostmi jeho návratu na podkladě dostatečně aktuálních, věrohodných a adresných informací o zemi, do které
má být daný cizinec navrácen. Závazným stanoviskem je potom vázána policie jako příslušný správní orgán, který
rozhoduje o správním vyhoštění cizince, což se nutně musí projevit v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění.
Oproti tomu při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen předběžně a v obecné rovině vypořádat
možné překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Nelze
očekávat, že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstvo vnitra;
takový požadavek by ostatně neměl oporu v zákoně o pobytu cizinců ani v související judikatuře.“
[19] S ohledem na okolnosti případu má soud za to, že žalovaná se v souladu s požadavky
plynoucími ze zákona a z judikatury v rozhodnutí o zajištění dostatečně vypořádala s otázkou
možné překážky realizace vyhoštění v podobě hrozby vážné újmy ve smyslu §179 zákona
o pobytu cizinců. Podrobné posouzení možnosti vycestování je pak úkolem Ministerstva vnitra,
které vydalo závazné stanovisko, z něhož žalovaná vycházela. V tomto stanovisku je posouzena
otázka, zda v případě návratu na Ukrajinu hrozí vážné ohrožení života či lidské důstojnosti
z důvodu ozbrojeného konfliktu (viz strana 3 závazného stanoviska). Ministerstvo vnitra
vycházelo z Informací odboru azylové a migrační politiky zaměřené na oblast politické
a bezpečnostní situace na Ukrajině, vojenské služby a vnitřně přesídlených osob. Závěrem
konstatovalo, že v zemi původu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo
možné pokládat ve vztahu ke stěžovateli za vážnou újmu ve smyslu §179 zákona o pobytu
cizinců. Nejvyšší správní soud neshledal pochybení žalované ani městského soudu. Kasační
námitky nejsou tedy důvodné.
[20] Soud považuje za bezpředmětnou námitku, že žalovaná se k existenci závazného
stanoviska vyjádřila až ve vyjádření k žalobě. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaná
se nedopustila nepřijatelného postupu, kdy by vady svého rozhodnutí napravovala
až v přezkumném soudním řízení. Z jejího rozhodnutí je zřejmé, že ze závazného stanoviska
vycházela. Pokud se pak ve vyjádření k žalobě vyjadřovala k zákonnosti svého postupu
za výslovného použití termínu závazné stanovisko, nezavedla tím žádné novum, jak se domnívá
stěžovatel. Na tuto situaci proto není přiléhavý ani rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 8 Afs 66/2008, na který je v kasační stížnosti odkazováno, neboť v nynějším případě
žalovaná dodatečně nezhojovala tvrzený nedostatek svého rozhodnutí ve vyjádření k žalobě.
IV. Závěr
[21] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek ani neshledal vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, věty
poslední, s. ř. s. zamítl.
[22] O nákladech řízení rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel,
který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované
náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly.
[23] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 15. 5. 2017, č. j. 4 A 49/2017 – 21,
ustanoven zástupcem Mgr. Ing. Jakub Backa. Podle §35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce
ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení
o kasační stížnosti. Podle první věty téhož ustanovení, ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci
stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát.
[24] Ustanovený zástupce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem dva úkony právní
služby. Jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“), spočívající v podání kasační stížnosti,
a jeden úkon dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, spočívající v poradě s klientem dne
18. 7. 2017 přesahující jednu hodinu. Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatele náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], celkem za dva úkony dosahuje odměna za zastupování částky 6 200 Kč.
Náhrada hotových výdajů je stanovena paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§13 odst. 3 advokátního tarifu), v případě dvou poskytnutých úkonů jde o částku 600 Kč.
S ohledem na skutečnost, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“),
zvyšuje se částka přiznané odměny podle ustanovení §35 odst. 9, věty druhé, s. ř. s. o DPH
ve výši 21 %, tj. o částku 1 428 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí
8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu