ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.340.2017:43
sp. zn. 9 Azs 340/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: O. T.,
zast. Mgr. Tomaszem Pustówkou, advokátem se sídlem Hrabinská 498/19, Český Těšín,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 8. 2017, č. j. CPR-9147-2/ČJ-2017-
930310-V242, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 13. 10. 2017, č. j. 18 A 24/2017 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n em á p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla dle
§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované. Tímto
rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ze dne 22. 2. 2017, č. j. KRPT-255696-
55/ČJ-2016-070022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrdila.
[2] Prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění
a zároveň mu byla stanovena doba šesti měsíců, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie. Doba k vycestování z území České republiky mu byla stanovena
v délce 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Počátek doby, po kterou mu nelze
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s §118 odst. 1
zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území České
republiky (dále jen „ČR“). Současně mu byla dle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), uložena povinnost nahradit náklady
řízení ve výši 1 000 Kč.
I. Vymezení věci
[3] Předmětem sporu je zejména otázka, zda stěžovatel na území České republiky vykonával
závislou práci bez příslušného povolení k zaměstnání, a naplňuje proto podmínky, aby mu mohlo
být uloženo správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců.
[4] Dle závěrů správních orgánů stěžovatel v období od 3. 2. 2016 do 9. 11. 2016 vykonával
práci pro společnost RD Rýmařov s.r.o., se sídlem ul. 8. května 1191/45, Rýmařov
(dále jen „RD Rýmařov“), spočívající v provádění izolací stěn panelů v rodinných domech, aniž
by mu bylo vydáno povolení k zaměstnání na území České republiky. Současně měly
za prokázané, že tato činnost naplňovala znaky závislé práce dle §2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Je tedy vyloučeno,
aby se jednalo o službu ve smyslu §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
(dále jen „zákon o zaměstnanosti“).
[5] Stěžovatel tvrdí, že správní orgány nesprávně posoudily povolení k zaměstnání a s tím
související naplnění podmínek dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců. Toto
ustanovení stanoví, že správní vyhoštění se uloží cizinci, který je na území České republiky
zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního
předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.
[6] Uvádí, že jeho činnost pro RD Rýmařov měla povahu služby dle §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti, a proto nebylo třeba, aby měl povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou nebo
modrou kartu, jichž je třeba k výkonu zaměstnání podle §178 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
[7] Krajský soud ze spisu ověřil, že Polská republika stěžovateli udělila povolení k dočasnému
pobytu za účelem zaměstnání a pobytovou kartu (X) platnou do 6. 5. 2019.
[8] Uvedl, že pod pojmem závislá práce (§2 zákoníku práce) se rozumí práce vykonávaná
ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele,
podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Činnost
stěžovatele znaky závislé práce naplňovala (byť šlo o práci dočasnou), což byla oprávněna
posoudit sama žalovaná. Dle ustálené judikatury totiž nejde o předběžnou otázku, kterou
by musel řešit výhradně inspektorát práce, a není proto důvodem pro přerušení správního řízení.
[9] Připomněl, že orgánům Policie České republiky je svěřena pravomoc vydat rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince mimo jiné i v případě, pokud cizinec vykonává závislou práci, aniž
by mu bylo uděleno povolení k tomuto zaměstnání na území České republiky. V rámci takového
správního řízení je úkolem Policie České republiky zodpovědět otázku, zda cizinec vykonává
závislou činnost či nikoliv. Správní orgány proto postupovaly správně, pokud samy zhodnotily,
že se o závislou práci jednalo, a proto mu v souladu s §119 odst. 1 písm. b) bodem 3. zákona
o pobytu cizinců uložily správní vyhoštění.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[10] Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Dále navrhuje přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti.
[11] Má za to, že krajský soud i žalovaná nesprávně posoudily výkon jeho činnosti
u společnosti RD Rýmařov jako výkon závislé práce, ač se ve skutečnosti jednalo
o „přeshraniční“ poskytování služeb dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[12] Připomíná, že byl zaměstnán u polské společnosti VALMER ENERGY
POLAND Sp. z o.o. (dále jen „VALMER ENERGY“), která měla s RD Rýmařov smlouvu
o spolupráci (dále jen „smlouva o spolupráci“), jejíž podstatou bylo zaškolení zaměstnanců
polské společnosti v oblasti technologie dřevostaveb. Na základě této smlouvy bylo několik
zaměstnanců VALMER ENERGY (včetně stěžovatele) na omezenou dobu vysláno do České
republiky. Nadále tedy vykonával výdělečnou činnost pro VALMER ENERGY, byl jí podřízen,
plnil její pokyny a vykonával práci na její účet a zodpovědnost. Jeho činnost u RD Rýmařov měla
povahu „přeshraniční služby“, a proto mohl být polskou společností do České republiky
v souladu s §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti vyslán, aniž by disponoval českým povolením
k zaměstnání.
[13] Zákon o zaměstnanosti sice výklad pojmu „služba“ neobsahuje, ale z evropského práva
i ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (např. rozhodnutí Soudního dvora EU
ve věci C-91/13) vyplývá, že pojem „služba“ je třeba vykládat extenzivně. To dokládá mimo jiné
i §3 písm. a) zákona č. 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb, ve znění pozdějších předpisů,
který stanoví, že službou je poskytování jakéhokoliv plnění mimo výkon závislé práce,
a to zpravidla za úplatu či protiplnění ve smyslu článku 50 Smlouvy o Evropském společenství;
za službu se nepovažuje služba obecného zájmu nehospodářské povahy.
[14] I z této definice je patrné, že pojem služby je třeba chápat široce (viz pojem „jakéhokoliv
plnění“), a tudíž se nutně nemusí jednat pouze o poskytnutí plnění za úplatu - peníze, ale může jít
i o výměnu dvou vzájemných protiplnění tak, jak tomu je v projednávané věci. Stěžovatel
vykonával pro RD Rýmařov určité služby či práce a protihodnotou mu za to bylo proškolení
ohledně provádění dřevostaveb. Správní orgány podle něj vykládají pojem „služba“ příliš
formalisticky, neboť vyvozují, že pokud smlouva mezi RD Rýmařov a VALMER ENERGY
používá pojem „zaškolení“, nemůže se jednat o „službu“.
[15] Navíc má za to, že správní orgány překročily své zákonné pravomoci, pokud si učinily
vlastní závěr o skutečnosti, zda stěžovatel pracovní činnost pro RD Rýmařov vykonával
ve vztahu závislé práce. Tato otázka podle něj náleží do výlučné kompetence příslušného
inspektorátu práce.
[16] Nakonec namítá, že krajský soud v řízení nepřipustil důkaz výslechem svědků - Andrzeje
Mikołajczyka, jednatele VALMER ENERGY, a R. S., výrobního ředitele RD Rýmařov.
Navrhovaní svědci mohli krajskému soudu ozřejmit, v čem spočívala spolupráce mezi těmito
společnostmi. Není vyloučeno, že by krajský soud po výslechu svědků dospěl k závěru, že činnost
stěžovatele pro RD Rýmařov představovala poskytnutí „přeshraniční služby“ ve smyslu
§98 písm. k) zákona o cizincích (zřejmě míněn zákon o zaměstnanosti – pozn. soudu).
[17] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila pouze tak, že s přiznáním odkladného účinku
souhlasí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání
odkladného účinku, neboť po nezbytném poučení účastníků řízení, předložení spisu a vyjádření
žalované ke kasační stížnosti přikročil k samotnému meritornímu posouzení kasační stížnosti..
[20] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[21] S tímto kasačním důvodem je nutno zacházet obezřetně, neboť zrušením rozhodnutí
soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními
soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení,
ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti řízení před správními soudy
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25).
[22] Veškerá výše uvedená kritéria napadené rozhodnutí splňuje. Jedná se o srozumitelné
rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[23] Namítané opomenutí navrženého důkazu - výslechu svědka (Andrzeje Mikołajczyka,
jednatele VALMER ENERGY) - není takovým pochybením, které by zakládalo
nepřezkoumatelnost rozsudku. Z obsahu rozsudku je totiž zřejmé, že soud tento návrh vypořádal
implicitně. Jednak konstatoval, že skutková zjištění, která vyplynula z připojeného správního
spisu, považuje za dostačující a vyčerpávající, a proto nepovažoval za nutné provést výslechy
navrhovaných svědků Ing. R. S. a Zbigniewa Wejsmana (jednatele VALMER ENERGY, jehož
výslech navrhl stěžovatel v žalobě). Skutečnost, že výslovně nezmínil svědka Andrzeje
Mikołajczyka (jednatele VALMER ENERGY) nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro
nedostatek důvodů. Svědek se totiž měl vyjadřovat ke stejným otázkám jako Ing. R. S. a Zbigniew
Wejsman, jejichž výslech krajský soud považoval za nadbytečný. Judikatura Ústavního soudu
navíc připouští, že skutečně opomenutý důkaz (jakkoli jde o vadu řízení před soudem) nemusí
vždy znamenat porušení základních práv účastníků řízení, případně nepřezkoumatelnost
rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 744/06;
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).
[24] Skutková stránka věci je zcela zřejmá ze správního spisu. Krajský soud ji navíc velmi
podrobně a bezrozporně shrnul na str. 3 až 5 rozsudku. Uvedl, že skutková zjištění vyplývající
ze správního spisu jsou dostatečná, aby si soud mohl učinit závěr, zda stěžovatel poskytoval
„přeshraniční službu“, anebo prováděl závislou práci ve prospěch RD Rýmařov
(v podrobnostech viz odstavce 28 až 32 níže).
[25] Poté Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení další kasační námitky. Stěžovatel
uvádí, že nebylo nutné, aby disponoval pracovním povolením na území České republiky, neboť
v kontextu §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti byl do České republiky pouze vyslán v rámci
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie (v Polsku).
[26] Soud se ztotožňuje s krajským soudem, jenž aproboval závěr žalovaného, že činnost
stěžovatele ve prospěch RD Rýmařov byla závislou prací (§2 zákoníku práce). Mezi znaky závislé
práce patří její soustavnost, osobní výkon práce podle pokynů zaměstnavatele, hospodářská
závislost na zaměstnavateli (povinnost jednat jménem zaměstnavatele a na jeho účet) a nakonec
vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35). Pokud by shora uvedené znaky
byly v posuzovaném případě naplněny, byla by vyloučena kvalifikace této pracovní činnosti dle
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
[27] Stěžovatel vykonával práce pro RD Rýmařov v období od 26. 1. 2016 do 7. 7. 2016
a následně od 1. 10. 2016 až do provedení kontroly dne 9. 11. 2016. Jeho pracovní činnost
(při výrobě a komplementaci stavebních dílů rodinných domků) byla řízena a kontrolována
zaměstnanci RD Rýmařov, pracoval s pomocí pracovních pomůcek a materiálů této společnosti.
O osobním výkonu práce vypovídá i to, že byl zajištěn přímo při práci na stavbě realizované
touto společností. Soustavnost práce je patrná z evidence docházky, podle níž pracoval vždy
od pondělí do pátku zpravidla 11,5 hodin denně. Činnost stěžovatele naplňovala znaky závislé
práce.
[28] Ani rozhodnutí Soudního dvora EU (dále jen „Soudní dvůr“) ve věci C-91/13, na které
stěžovatel odkazuje, nemůže podpořit verzi o „přeshraničním“ poskytování služeb, v němž
Soudní dvůr posuzoval odlišnou otázku. Dle citovaného rozhodnutí určitá společnost
poskytovala služby v hostitelském státě (Nizozemí) prostřednictvím tureckých zaměstnanců.
V nynější věci však RD Rýmařov (působící v hostitelské zemi, tedy v České republice) měla
naopak poskytovat službu („proškolení“) VALMER ENERGY (společnosti z vysílající země).
SDEU ostatně v citovaném judikátu uvedl, že členský stát může ověřovat, zda podnik usazený
v jiném členském státě, který vysílá na jeho území pracovníky z třetího státu, nevyužívá svobody poskytování
služeb k jinému účelu než k poskytnutí dané služby (viz rozsudky Rush Portuguesa, EU:C:1990:142, bod 17;
Komise v. Lucembursko, EU:C:2004:655, bod 39, a Komise v. Rakousko, EU:C:2006:595, bod 56). Právě
k takové situaci však došlo v projednávaném případě: zejména ze smlouvy o spolupráci
(na č. l. 35 správního spisu) je patrné, že pod záminkou „přeshraniční služby“ společnosti
VALMER ENERGY a RD Rýmařov využívaly práce cizinců, kteří neměli ani pracovní ani
pobytová povolení v České republice.
[29] Skutková verze o poskytování služby v podobě „proškolení“ stěžovatele a dalších
pracovníků je účelová, neboť skutečným účelem smlouvy o spolupráci byla snaha o legalizaci
pracovní činnosti ukrajinských dělníků vysílaných polskou společností do České republiky.
[30] Nakonec se soud zabýval otázkou, zda správní orgány překročily svou pravomoc, pokud
při rozhodování o správním vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3. zákona o pobytu cizinců
si učinily vlastní závěr o tom, zda stěžovatel pracovní činnost pro RD Rýmařov vykonával
ve vztahu závislé práce.
[31] Krajský soud správně připomněl, že orgánům Policie České republiky je svěřena
pravomoc vydat rozhodnutí o správním vyhoštění cizince mimo jiné i v případě, pokud cizinec
vykonává závislou práci bez povolení k zaměstnání na území České republiky [§119 odst. 1
písm. b) bod 3. zákona o pobytu cizinců]. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu (např. rozsudků ze dne 4. 10. 2017, č. j. 6 Azs 221/2017 – 24, či ze dne 5. 2. 2015,
č. j. 9 As 312/2014 – 49) pak vyplývá, že příslušné orgány Policie České republiky jsou v této
souvislosti oprávněny samy si učinit závěr, zda cizinec vykonává závislou práci, či nikoliv. Jelikož
tato otázka nenáleží do výlučné pravomoci příslušných inspektorátů práce, ani posledně uvedená
námitka stěžovatele není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost v souladu s §110 odst. 1, větou druhou, s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní
činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu