ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.42.2017:33
sp. zn. 9 Azs 42/2017 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary
Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci
žalobce: R. P., zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M.eur., advokátem se sídlem Karolinská
654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2016, č. j. OAM-32/LE-LE05-LE05-2016, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 12. 2016,
č. j. 78 Az 17/2016 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Tímto rozhodnutím žalovaný
rozhodl o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.
I. Vymezení věci
[2] Předmětem sporu je jednak otázka řádně zjištěného skutkového stavu a s tím související
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, dále i otázka právního posouzení věci krajským
soudem.
[3] Krajský soud ze spisu ověřil, že žalovaný vycházel především z vlastních výpovědí
stěžovatele. Skutkový stav měl za dostatečně zjištěný a odpovídající okolnostem daného případu
ve smyslu §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“) s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě
odůvodněno dle požadavků §68 odst. 3 správního řádu.
[4] Stěžovatel spatřoval důvod pro udělení mezinárodní ochrany zejména ve skutečnosti,
že mu v případě jeho návratu na Ukrajinu hrozí povolání do armády. Soud při posuzování této
obavy vycházel z dosavadní judikatury, ze které vyplývá, že obecně není možné požadavek státu
na brannou povinnost považovat za nelegitimní, naopak její odmítání nezakládá odůvodněné
obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a to ani v případě, že by dotčená osoba
mohla být pro nenastoupení ke službě nebo dezerci trestána (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44).
[5] Požadavek na vojenskou službu tak sám o sobě v rozporu se základními lidskými právy
není, a to ani v případě, že by byl její výkon spojen s rizikem účasti při bojových akcích
ve válečném konfliktu. K opačnému závěru by mohlo dojít pouze v případech vymezených
např. v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94 - 27, pokud
by se stěžovatel musel podílet na bojových akcích, z hlediska mezinárodních společenstvích
obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu
obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.), a nikoli z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu
o život.
[6] Soud uvedl, že z citovaných zpráv mezinárodních organizací nevyplývá, že by
k porušování lidských práv či páchání válečných zločinů na Ukrajině mělo docházet paušálně
či cíleně. Námitky stěžovatele v tomto smyslu proto považoval za nedůvodné.
[7] Dle zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 115045/2015-LPTP, lze za nenastoupení vojenské služby na Ukrajině uložit trest 2 – 5 let
nepodmíněného odnětí svobody, ovšem pouze v případě, kdy si povinná osoba převezme
povolávací rozkaz. Takto vymezená trestní sazba zcela odpovídá obdobným trestům ukládaným
jinými státy, včetně České republiky (srov. např. trestný čin nenastoupení mimořádné služby
v ozbrojených silách dle §373 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném
pro projednávanou věc, dle něhož lze obviněnému uložit trest odnětí svobody v rozmezí
1 - 5 let). Stěžovatel si dosud žádný z doručovaných povolávacích rozkazů nepřevzal a reálné
nebezpečí mu tak nehrozí.
[8] K případné legalizaci pobytu a práce stěžovatele na území České republiky soud zdůraznil,
že výčet důvodů pro udělení azylu je taxativní. Právní úpravu pobytu cizinců na území České
republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, v platném znění, jehož institutů mohl a může stěžovatel využít.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného
[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, dovodil-li, že §3 správního řádu
neukládá žalovanému správnímu orgánu povinnost zabývat se podrobně veškerými aspekty
uváděnými stěžovatelem. Konkrétně namítá, že správní orgán nepostupoval eurokonformním
způsobem, neboť při aplikaci §14a zákona o azylu nezohlednil požadavky vyplývající
z čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 (dále jen
„kvalifikační směrnice“). V této souvislosti cituje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 89, dle kterého existují-li skutečnosti, na jejichž základě
lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo
mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti dojít, a správní orgán nemá dostatek
důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, musí tyto skutečnosti v situaci
důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.
[11] Stěžovatel má povinnost tvrzení, správní orgán je však povinen zajistit všechny důkazy
nezbytné pro řádné posouzení skutkového stavu. Na samotném žadateli o mezinárodní ochranu
pak je, aby na takové důkazy správní orgán upozornil a při jejich získání poskytl nezbytnou
součinnost.
[12] Žalovaný správní orgán pochybil, protože řádně nezohlednil všechny azylově relevantní
skutečnosti, které stěžovatel v průběhu správního řízení tvrdil a konzistentně uváděl, ani k nim
neprovedl žádné důkazní prostředky. Tím porušil svou povinnost vykládat shora uvedená
ustanovení zákona o azylu eurokonformním výkladem.
[13] Stěžovatel má obavu, že v případě návratu na Ukrajinu bude muset nastoupit do armády,
což představuje důvod relevantní z hlediska §14a zákona o azylu (stěžovatelova matka pochází
ze západu Ukrajiny a jeho otec naopak z Doněcké oblasti ovládané povstalci). V případě nástupu
do armády by byl tedy stěžovatel nucen účastnit se ozbrojených akcí proti skupině, do které spadá
i jeho otec (k této skutečnosti se žalovaný správní orgán žádným způsobem nevyjádřil, ani
si neopatřil žádné důkazní prostředky).
[14] Krajský soud nezákonný postup správního orgánu aproboval, neboť uváděné důvody
považoval za irelevantní. Krajský soud odmítl, že by na Ukrajině docházelo k vnitřnímu konfliktu
a při posuzování této otázky nezohlednil specifické okolnosti případu.
[15] Navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[16] Žalovaný ve vyjádření uvádí, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným
důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava stěžovatele z povolání do ukrajinské
armády, případně z postihu v případě nenastoupení do armády a také obava z bezpečnostní
situace v místě bydliště. Současně uvedl, že chce v tuzemsku pracovat a vydělávat peníze.
Na Ukrajině není práce a žádná perspektiva.
[17] V průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno
učinit závěr, že stěžovatel vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv
a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován.
[18] Žalovaný zdůrazňuje, že branná povinnost patří k základním státoobčanským
povinnostem. Tuto zásadu uznává mimo jiné i Úmluva o právním postavení uprchlíků
(tzv. Ženevská konvence z roku 1951), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Obdobně i UNHCR ve svém
stanovisku ze dne 1. 10. 1999 uvádí, že všeobecně se uznává, že státy jsou oprávněny žádat
po svých občanech splnění vojenských povinností a občané jsou povinni je vykonat. Stěžovatel
je ukrajinské národnosti a nepatří k žádné diskriminované skupině obyvatel.
[19] S odkazem na použité a citované informační zdroje uvedené v žalobou napadeném
rozhodnutí, jakož i na skutečnosti obecně známé, například ze zpravodajství či běžně dostupných
médií, není žádný důvod domnívat se, že by došlo ke zhoršení bezpečnostní situace, panující
ve dvou z celkového počtu 24 oblastí, na které je Ukrajina administrativně rozdělena, a to tak,
že by se rozšířil i do dalších části země. Konkrétně se jedná o případné ozbrojené střety mezi
ukrajinskými bezpečnostními složkami a místními separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti
na východě Ukrajiny při hranicích s Ruskem. Ve zbytku země je bezpečnostní situace nezměněná
a zcela stabilní.
[20] Stěžovatel pochází ze západní části země, ze Lvovské oblasti, která je velmi vzdálená
od ozbrojených střetů a bezpečnostní situace se tu nijak nezměnila. Tohoto západoukrajinského
regionu se zmíněná bezpečnostní situace vůbec netýká, přičemž zde v současnosti nadále
pobývají jeho rodiče.
[21] Žalovaný považuje žádost o mezinárodní ochranu za zjevně účelovou. Uvádí,
že stěžovatel dle svého prohlášení odjel z Ukrajiny na jaře v roce 2013 a poté se tam již nikdy
nevrátil, neboť mu skončila platnost víza. V pohovoru ze dne 23. 3. 2016 uvedl, že v ČR žije již
12 let.
[22] Stěžovatel byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců po dobu od 18. 3. 2016
do 5. 7. 2016. Dle informací poskytnutých Policií ČR byl dne 13. 3. 2016 kontrolován policejní
hlídkou, nepředložil žádný doklad k prokázání totožnosti a z toho důvodu byl také zajištěn.
Lustrací z dostupných evidencí bylo zjištěno, že již dne 24. 1. 2013 mu bylo uloženo správní
vyhoštění, a to na dobu tří let. Stěžovatel z území České republiky nevycestoval a nadále se zde
zdržoval bez cestovního dokladu a platného víza či jakéhokoliv jiného oprávnění. Z těchto
důvodů byl 14. 3. 2016 opět zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. Následně dne
14. 3. 2016 požádal o mezinárodní ochranu. K legalizaci svého pobytu v ČR žádné kroky
nepodnikl.
[23] Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost
dle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl, popřípadě zamítl pro její nedůvodnost.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[25] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[26] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
[27] Nejprve se zabýval nesprávně zjištěným skutkovým stavem žalovaného a s tím
související nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Pokud by totiž krajský soud
přezkoumal rozhodnutí správního orgánu, které nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil
by vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
[28] Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu (správního orgánu) je totiž možný pouze
za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[29] Veškerá výše uvedená kritéria obě napadená rozhodnutí splňují. Jedná se o srozumitelná
rozhodnutí opřená o vyčerpávající odůvodnění, ze kterých je zcela zřejmé, proč krajský soud
i žalovaný rozhodli tak, jak je uvedeno ve výroku obou rozhodnutí.
[30] Ze strany žalovaného byly získány všechny potřebné informace, reálie o zemi původu
a správní orgán unesl své důkazní břemeno, přičemž je patrné, že se i krajský soud pečlivě
zabýval celým správním spisem (odkaz na správní spis je v rozsudku uveden opakovaně).
Žalovaný si obstaral zprávy od Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských
práv na Ukrajině v období od 16. 2. 2015 do 15. 9. 2015, dále výroční zprávu Amnesty
Inetrnational 2014/2015, výroční zprávu Human Rights Watch 2016, jakož i informace
od Ministerstva zahraničních věcí ČR a další zprávy popisující průběh ozbrojeného konfliktu
na východě Ukrajiny. Situace stěžovatele byla hodnocena individuálně, nebyly zjištěny žádné
pochybnosti, tedy ani ty ve prospěch stěžovatele. O nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského
soudu v dané věci nelze hovořit, neboť rozsudek není nesrozumitelný ani netrpí nedostatkem
důvodů rozhodnutí.
[31] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
Nejvyšší správní soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik,
aby se jí soud podrobně věcně zabýval.
[32] Nejvyšší správní soud nezákonné hodnocení věci neshledal. Zcela se ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Stěžovatel neuvedl žádné důvody, které by svědčily udělení jakékoliv formy
mezinárodní ochrany. Nejsou-li v průběhu řízení tvrzeny relevantní skutečnosti, není povinností
správního orgánu je dokazovat. Subjektivní přesvědčení stěžovatele, tj. obava z nástupu vojenské
služby, samo o sobě azylově relevantní důvodem není.
[33] Listinné důkazy přiložené ve správním spise stejně jako odůvodnění rozhodnutí svědčí
o tom, že správní orgán vycházel při rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze všech dostupných informací v souvislosti s politickou a bezpečnostní situací a zjištěním stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině.
[34] Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že v případě návratu na Ukrajinu bude nucen
nastoupit vojenskou službu. Problematikou služby v armádě se Nejvyšší správní soud opakovaně
zabýval, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, a dospěl k závěru, že samotné odmítání této služby, byť
by její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově
relevantní. Soud připomíná, že ve stěžovatelově situaci nejde o odepření vojenské služby, neboť
povolávací rozkaz mu ještě nebyl doručen.
[35] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze také
na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28; usnesení ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či usnesení ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31. Stěžovatel pochází ze západní části země, z obce Drogobyč
ve Lvovské oblasti, která je velmi vzdálená od ozbrojených střetů a bezpečnostní situace
se tu nijak nezměnila.
[36] Stěžovatel o mezinárodní ochranu požádal cca po třech letech pobytu na území,
a to v souvislosti s jeho zajištěním za účelem vyhoštění ze země. Jeho žádost považuje soud
za zjevně účelovou.
IV. Závěr a náklady řízení
[37] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu §104a s. ř. s. shledal nepřijatelnou
a odmítl ji.
[38] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení
zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu