ECLI:CZ:NSS:2017:APRK.34.2016:86
sp. zn. Aprk 34/2016 - 86
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce:
APB - PLZEŇ a. s., se sídlem Barvínková 582/8, Plzeň, zastoupený JUDr. Ing. Petrem
Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 10. 2014, č. j. 1752/530/14 62228/ENV/14, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 6 A 243/2014, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního
úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.,
takto:
I. Městský soud v Praze je p ov in e n rozhodnout ve věci, která je u něj vedená
pod sp. zn. 6 A 243/2014, ve lhůtě do 28. 2. 2017.
II. Žalobci se p ři zn áv á náhrada nákladů řízení ve výši 2178 Kč, která mu bude
vyplacena ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Petra Petržílka, Ph.D., advokáta
se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly.
Odůvodnění:
I. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a vyjádření k němu
[1] Návrhem ze dne 22. 12. 2016, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 29. 12. 2016,
se žalobce (dále jen „navrhovatel“) domáhá určení lhůty k provedení procesního úkonu
dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů
a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Navrhovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud určil
lhůtu k vydání rozhodnutí o žalobě, o níž se před Městským soudem v Praze (dále jen „městský
soud“) vede řízení pod sp. zn. 6 A 243/2014.
[2] Navrhovatel uvedl, že řízení před městským soudem se dotýká povolovacího procesu
u záměru „Větrná farma Výsluní“. Na vydání rozhodnutí městského soudu jsou přímo či nepřímo
závislá rozhodování o odnětí pozemků určených k plnění funkce lesa a rozhodování o umístění
stavby. Pro předmětný záměr byla navrhovateli udělena autorizace podle §30a zákona
č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel
současně předložil smlouvu o smlouvě budoucí s ČEPS, a. s. Budoucí smlouva má regulovat
připojení do distribuční soustavy.
[3] Dle čl. II bodu 1. zákona č. 310/2013 Sb., ve znění zákona č. 131/2015 Sb. (dále jen
„zákon č. 310/2013 Sb.“), držitel autorizace na výstavbu výrobny elektřiny z obnovitelných
zdrojů využívající energii větru vydané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, který uvede
svou výrobnu do provozu do 6 let od udělení autorizace, má nárok na podporu podle zákona
č. 165/2012 Sb., ve znění účinném předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Z tohoto
důvodu má navrhovatel zájem, aby povolovací procesy skončily v roce 2017.
[4] Městský soud ve vyjádření k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu uvedl,
že ve věci již učinil všechny potřebné procesní úkony, které je třeba učinit před rozhodnutím
ve věci. V současné době rozhoduje o žalobách podaných počátkem roku 2013,
přičemž navrhovatelova žaloba byla podána v prosinci 2014.
II. Podstatný obsah spisu krajského soudu
[5] Žalobou doručenou městskému soudu dne 18. 12. 2014 navrhovatel brojí proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2014, č. j. 1752/530/14 62228/ENV/14, jímž bylo
změněno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje tak, že se nepovoluje výjimka ze zákazů
vyplývajících ze základních ochranných podmínek zvláště chráněného druhu rostliny (koprníku
štětinolistého).
[6] Městský soud usnesením ze dne 22. 1. 2015, č. j. 6 A 243/2014 - 15, vyzval navrhovatele
k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Výzvě navrhovatel dne 9. 2. 2015 vyhověl. Dne
16. 2. 2015 městský soud zaslal žalovanému žalobu a vyzval jej k předložení vyjádření k žalobě
a úplného spisového materiálu. Současně jej vyzval, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím
bez nařízení jednání. Dne 16. 2. 2015 městský soud rovněž informoval město Výsluní, spolek
Meluzína a spolek Krušno o probíhajícím řízení a vyzval je ke sdělení, zda budou uplatňovat
práva osoby zúčastněné na řízení. Město Výsluní a spolek Krušno sdělily, že tato práva budou
uplatňovat.
[7] Dne 12. 3. 2015 městský soud obdržel vyjádření k žalobě, kde mj. žalovaný poznamenal,
že spisový materiál je u Ministerstva životního prostředí jako podklad pro jednání rozkladové
komise, a přislíbil, že spisový materiál soudu zašle neprodleně po ukončení řízení u rozkladové
komise. Městský soud dne 27. 3. 2015 zaslal vyjádření k žalobě navrhovateli, kterého též vyzval
ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Současně dne 27. 3. 2015 zaslal
městu Výsluní a spolku Krušno žalobu a vyjádření žalovaného.
[8] Dne 13. 4. 2015 městský soud obdržel repliku navrhovatele k vyjádření žalovaného
a souhlas navrhovatele s rozhodnutím bez nařízení jednání. Dne 21. 4. 2015 městský soud
žalovaného urgoval o zaslání spisového materiálu, který byl městskému soudu následně dne
27. 4. 2015 doručen.
[9] Dne 25. 5. 2016 městský soud obdržel první návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu, který dne 26. 5. 2016 postoupil spolu se svým spisem Nejvyššímu správnímu
soudu. Usnesením ze dne 20. 6. 2016, č. j. Aprk 19/2016 - 52, (dostupné z www.nssoud.cz), byl
uvedený návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítnut. Městský soud
od Nejvyššího správního soudu obdržel spis zpět dne 30. 6. 2016. Dne 22. 12. 2016 městský soud
obdržel druhý návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který dne 27. 12. 2016
postoupil se svým spisem Nejvyššímu správnímu soudu. O tomto návrhu se vede nynější řízení
před Nejvyšším správním soudem.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění
práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů,
zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení
probíhajícího před soudem.
[11] Při posuzování návrhu na určení lhůty je Nejvyšší správní soud vázán navrhovatelovou
specifikací procesního úkonu, u něhož jsou namítány průtahy. Jen u takto vymezeného
procesního úkonu zkoumá, zda dochází k průtahům. V nynější věci jsou průtahy namítány
ve vztahu k vydání rozhodnutí, jímž se řízení před městským soudem končí.
[12] Důvodnost návrhu na určení lhůty zdejší soud posuzuje dle kritérií vymezených v §174a
odst. 8 zákona o soudech a soudcích. Těmito kritérii jsou složitost věci, význam předmětu řízení
pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu. Současně není
bez významu ani §56 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dle něhož soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí,
v jakém k němu došly; to neplatí, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání
a rozhodování věci. V §56 odst. 2 a 3 s. ř. s. jsou vymezeny návrhy a věci, o nichž se rozhoduje
přednostně.
[13] Za porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů pak Nejvyšší správní soud
nepovažuje samotnou skutečnost, že soud, vůči němuž návrh na určení lhůty k provedení
procesního úkonu směřuje, učinil v přiměřených lhůtách všechny přípravné úkony, které musí
předcházet rozhodnutí věci, ale ve věci stále nerozhodl, jelikož rozhoduje věci napadlé dříve.
Podstatné však je, aby v tomto stavu soud neudržoval řízení po příliš dlouhou dobu,
což se posuzuje dle kritérií zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. Jde
o kritéria vycházející z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz bod 48. rozsudku
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 9. 1996, Süßmann proti Německu,
stížnost č. 20024/92, publ. Reports 1996-IV, či bod 43. rozsudku velkého senátu Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2000, Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96,
publ. Reports 2000-VII; oba rozsudky jsou dostupné z http://hudoc.echr.coe.int).
[14] V případě, že nelze posuzovanou délku řízení s ohledem na popsaná kritéria nadále
tolerovat, není možné návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítnout s odkazem
na §56 odst. 1 s. ř. s. a odůvodněním, že soud stále rozhoduje věci napadlé dříve než tu,
které se týká návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ochranu práva na projednání
věci bez zbytečných průtahů totiž nelze odmítnout s poukazem na to, že práva někoho jiného
jsou porušována ještě více. Zde se pak uplatní názor Ústavního soudu, že „průtahy v řízení
nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů; je totiž věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak,
aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány a případné nedostatky v tomto směru
nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době“;
viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález sp. zn. I. ÚS 663/01, nález sp. zn. III. ÚS 685/06,
nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 a další; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná z http://nalus.usoud.cz).
[15] V nynější věci nejde o návrh, který by měl městský soud projednat a rozhodnout
přednostně dle §56 odst. 3 s. ř. s. či §56 odst. 1, věty za středníkem, s. ř. s. Městský soud přitom
v současnosti rozhoduje žaloby, které obdržel dříve než navrhovatelovu žalobu. I při vědomí
těchto skutečností v návaznosti na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší správní
soud shledal, že řízení před městským soudem trvá nepřiměřeně dlouho s ohledem na kritéria
zmíněná v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích (tj. s ohledem na složitost věci, význam
předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a na dosavadní postup
soudu).
[16] Prvním kritériem zmíněným v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích je složitost
věci. K ní lze konstatovat, že nejde o věc jednoduchou, naopak s ohledem na povahu žalobních
námitek a problematiku poměřování veřejných zájmů jde spíše o věc, která svou složitostí v určité
míře překračuje běžnou úroveň složitosti věcí řešených ve správním soudnictví.
[17] Význam předmětu řízení pro sebe navrhovatel popsal podrobněji, než tomu bylo v řízení,
které Nejvyšší správní soud vedl pod sp. zn. Aprk 19/2016. Navrhovatel doložil, že Ministerstvo
průmyslu a obchodu vydalo rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, č. j. 38109/13/32100/30000, jímž mu
udělilo státní autorizaci na výstavbu výrobny elektřiny „Větrný park Chomutov – 26 MW“, která
se týká i stavby na pozemku parcelního čísla 117/1 v katastrálním území Volyně u Výsluní. Právě
tímto pozemkem se zabývají též rozhodnutí správních orgánů, která byla předmětem žaloby
před městským soudem a která nepovolila udělení výjimky ze zákazů ze základních ochranných
podmínek zvláště chráněného druhu koprníku štětinolistého. Dle čl. II bodu 1. zákona
č. 310/2013 Sb. platí: „Držitel autorizace na výstavbu výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů využívající
energii větru, geotermální energii, energii vody nebo energii biomasy, vydané přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, který tuto výrobnu elektřiny uvede do provozu do 6 let od udělení autorizace včetně, má nárok
na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona.“ Zákon č. 310/2013 Sb. nabyl účinnosti v části dne 1. 1. 2014 a v části dne
1. 7. 2014. Navrhovatel usiluje o to, aby byl schopen uvést svou plánovanou větrnou elektrárnu
do provozu v uvedené 6leté lhůtě, což dle jeho odhadu implikuje potřebu, aby všechny navazující
správní akty byly vydány v roce 2017. Nejvyšší správní soud konstatuje, že právě popsané
okolnosti svědčí o tom, že předmět sporu je pro navrhovatele významný. Navrhovatel doložil,
že výsledek jeho soudního sporu má relevanci z hlediska jeho podnikatelského záměru
a že neúměrná délka řízení před městským soudem může ovlivnit navrhovatelovy podnikatelské
záměry.
[18] Z hlediska postupu samotného navrhovatele lze zmínit, že společně s podáním žaloby
nebyl zaplacen soudní poplatek. Městský soud tak jej byl nucen vyzývat ke splnění poplatkové
povinnosti. Nejvyšší správní soud konstatuje, že nesplnění poplatkové povinnosti přímo při jejím
vzniku, ale až na výzvu soudu, je sice postup navrhovatele mající schopnost negativně ovlivnit
délku řízení, v posuzované věci však byl dopad této skutečnost naprosto okrajový.
[19] K postupu samotného navrhovatele Nejvyšší správní soud dále zmiňuje, že z důvodu
podání předchozího neúspěšného návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který
byl zamítnut usnesením ze dne 20. 6. 2016, č. j. Aprk 19/2016 - 52, neměl městský soud spisový
materiál od 26. 5. 2016 do 30. 6. 2016. Jde o dobu, která uplynula od zaslání spisového materiálu
Nejvyššímu správnímu soudu do jeho navrácení městskému soudu po skončeném řízení
vedeném pod sp. zn. Aprk 19/2016. Po tuto dobu se městský soud z důvodů na straně
navrhovatele nemohl věcí zabývat, tuto dobu (tj. dobu od 26. 5. 2016 do 30. 6. 2016) Nejvyšší
správní soud proto nezohledňuje v hodnocení přiměřenosti délky řízení. Od podání žaloby
k městskému soudu do dne rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nynějším (v pořadí
druhém) návrhu na určení lhůty uplynulo zhruba 24 a půl měsíce. S ohledem na skutečnost,
že po dobu přibližně jednoho měsíce byl spisový materiál u Nejvyššího správního soudu
z důvodu podání prvního návrhu na určení lhůty, městský soud se mohl věcí zabývat po dobu
přibližně 23 a půl měsíce, kterou Nejvyšší správní soud hodnotí z hlediska namítaných průtahů
v řízení.
[20] Co se týče postupu městského soudu, lze konstatovat, že se soud nedopustil žádných
průtahů ve vztahu k úkonům, které je nutno učinit, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno
vydat rozhodnutí. V přiměřené době účastníky vyzval, aby se vyjádřili, zda souhlasí
s rozhodnutím věci bez jednání, bez zbytečné prodlevy též vyzval žalovaného k předložení
správního spisu a k vyjádření k žalobě. Předložení správního spisu následně urgoval. Vyjádření
žalovaného v krátké době po jeho obdržení zaslal navrhovateli. Městský soud rovněž krátce
po uhrazení soudního poplatku zjišťoval, zda město Výsluní, spolek Meluzína a spolek Krušno
budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud tak konstatuje,
že městský soud v přiměřené době po obdržení žaloby dovedl řízení do stavu, kdy by bylo
možno vydat rozhodnutí. Posouzení, zda v tomto stavu městský soud neponechal řízení
po nepřijatelně dlouho dobu, Nejvyšší správní soud považuje vhodné učinit v souvislosti
s dalšími kritérii vymezenými v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích.
[21] V usnesení ze dne 20. 6. 2016, č. j. Aprk 19/2016 - 52, které se vztahovalo k nyní
hodnocenému řízení před městským soudem, které v době rozhodování Nejvyššího správního
soudu trvalo 18 měsíců, Nejvyšší správní soud konstatoval, že 18měsíční délka řízení se počíná
blížit hraničním případům z hlediska posuzování návrhu na určení lhůty k provedení procesního
úkonu. Nyní Nejvyšší správní soud posuzuje návrh za situace, kdy z hlediska průtahů hodnotí
délku řízení 23 a půl měsíce (viz bod [19] shora). Při komplexním hodnocení všech kritérií
zmíněných v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích Nejvyšší správní soud dospěl k závěru
o důvodnosti nynějšího návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Byť jde o věc,
která v určité míře překračuje běžnou úroveň složitosti věcí řešených ve správním soudnictví, lze
konstatovat, že význam nynější věci pro navrhovatele společně s tím, že se jí městský soud mohl
zabývat po dobu 23 a půl měsíce v řízení, které trvá přes 2 roky, svědčí o důvodnosti podaného
návrhu.
[22] K podpoře tohoto závěru lze poukázat též na stanovisko občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010
(publ. pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz), vztahujícího se k odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem v případě nevydání
rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud zde v části VI. stanoviska zmínil, že jakékoli řízení
vždy nějakou dobu trvá, a dále na vysokém stupni obecnosti uvedl, že za přiměřenou délku řízení
Nejvyšší soud považuje ještě 24 měsíců (nikoli však již delší). Byť se Nejvyšší správní soud
do značné míry brání naznačené paušalizaci a zdůrazňuje nutnost zohledňování všech okolností
posuzovaného případu, v nyní posuzované věci lze konstatovat, že řízení před městským soudem
dosáhlo délky, kterou již nelze označit za přiměřenou.
[23] Délka lhůty, kterou Nejvyšší správní soud městskému soudu určil k vydání rozhodnutí
ve věci, vychází z nutnosti stanovit městskému soudu dostatečný časový prostor k tomu, aby
soudní rozhodnutí mohlo vycházet z pečlivé znalosti skutkových okolností a důkladného zvážení
právních otázek. S ohledem na tyto požadavky byla určena lhůta k rozhodnutí věci
do 28. 2. 2017.
[24] Nejvyšší správní soud poznamenává, že k určení lhůty k provedení procesního úkonu
přistoupil, i přestože městskému soudu nelze vyčítat, že při velké vytíženosti rozhoduje v souladu
s §56 s. ř. s. věci přednostní a dále nejstarší „nepřednostní“ věci. Stejně jako Ústavní soud
(srov. např. nález ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, publikovaný jako
N 122/46 SbNU 41) si přitom Nejvyšší správní soud plně uvědomuje, že jeho individuální
rozhodnutí, kterým návrhu na určení lhůty vyhoví, není systémovým řešením, neboť v případě,
kdy by zdejší soud vyhověl návrhu na určení lhůty těch účastníků řízení před městským soudem,
jejichž věci jsou ještě starší než věc navrhovatelova, nedošlo by k faktickému zlepšení situace.
Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není totiž nástrojem, který je schopen
odstranit přetíženost soudu. Nejvyšší správní soud však nemá jiný nástroj, který by mohl použít
k ochraně navrhovatelů před případnými průtahy v řízení u krajských soudů či městského soudu.
V nynějším řízení je jeho povinností poskytnout ochranu právům toho účastníka, který se na něj
v individuálně určené věci se svým návrhem obrátil. Ve vztahu k otázce zachování principu
rovnosti účastníků řízení před soudem, která se v dané souvislosti nabízí, lze s odkazem na výše
zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 (viz bod 25. nálezu), zmínit, že: „takový princip
se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv a svobod jednotlivce lze odstranit jiným způsobem, tedy
existují-li vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky, kterými lze zabránit zásahu do základních práv
a svobod.“ Nejvyšší správní soud však jiný prostředek nemá a o návrhu na určení lhůty musí
rozhodnout.
IV. Náklady řízení
[25] V souladu s §174a odst. 8, větou poslední, zákona o soudech a soudcích, má úspěšný
navrhovatel právo na náhradu nákladů řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního
úkonu, které v takovém případě hradí stát.
[26] Dle §174a odst. 5, věty druhé, zákona o soudech a soudcích se pro řízení o návrhu
na určení lhůty používají přiměřeně ustanovení části první a části třetí zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nestanoví-li zákon
o soudech a soudcích jinak. V otázkách nákladů řízení o návrhu na určení lhůty neupravených
v zákoně o soudech a soudcích se tedy použije o. s. ř.
[27] Dle §151 odst. 2 o. s. ř. se výše odměny za zastupování advokátem určí na základě
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). K užití
advokátního tarifu srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publ. pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[28] Navrhovatelův právní zástupce v řízení vykonal jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1
písm. d) advokátního tarifu v podobě podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního
úkonu. Za tento úkon náleží odměna a paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1800 Kč
(§7 bod 4., §9 odst. 1 a §13 odst. 3 advokátního tarifu). Navrhovatelův zástupce doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty. Dle §137 odst. 3 o. s. ř. k nákladům řízení patří též
náhrada za tuto daň, která v nynějším případě činí 378 Kč (21 % z 1800 Kč). Celková výše
nákladů řízení, které navrhovateli hradí stát, činí 2178 Kč (1800 Kč + 378 Kč). Náhrada nákladů
řízení bude vyplacena navrhovateli z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce
JUDr. Ing. Petra Petržílka, Ph.D., advokáta se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Radan Malík
předseda senátu