ECLI:CZ:NSS:2017:NAO.240.2017:284
sp. zn. Nao 240/2017 - 284
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: LUTHERUS, s. r. o.
v likvidaci, se sídlem Lidická 26, Brno, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem
Na Příkopě 28/864, Praha 1, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalované
ze dne 10. 10. 2013, č. j. 2013/3957/110, o námitce podjatosti předsedkyně 11. senátu Městského
soudu v Praze vznesené žalobkyní,
takto:
Předsedkyně 11. senátu Městského soudu v Praze JUDr. Hana Veberová není
v y l o u č e n a z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu
pod sp. zn. 11 Af 49/2013.
Odůvodnění:
[1] Žalobou ze dne 22. 11. 2013 napadla žalobkyně v záhlaví uvedené rozhodnutí bankovní
rady žalované, kterým byl zamítnut její rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne
10. 7. 2013, č. j. 2013/7745/570, jímž byla žalobkyni uložena pokuta podle §157 odst. 14
písm. c) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů,
ve výši 1 250 000 Kč. Dne 10. 6. 2017 žalobkyně podala proti předsedkyni senátu, JUDr. Haně
Veberové, stížnost předsedovi soudu, ve které uvedla, že předsedkyně senátu do odůvodnění
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 11 Af 49/2013 – 193, nakopírovala
části textu, které neměly s projednávanou věcí nic společného, na což ostatně
upozornil i Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 28. 12. 2016,
č. j. 3 As 149/2015 - 49. O nedbalém zájmu o věc svědčí dle žalobkyně i to, že předsedkyně
senátu při prvním jednání ve věci v listopadu 2014 vyzvala strany k téměř okamžitému přednesení
závěrečných řečí, přestože žalobkyně navrhovala provedení řady důkazů.
[2] Podle názoru stěžovatelky je předsedkyně senátu z důvodu podané stížnosti podjatá.
K této námitce se JUDr. Hana Veberová (jakož i ostatní soudci jedenáctého senátu Městského
soudu v Praze, JUDr. Jitka Hroudová a Mgr. Marek Bedřich) vyjádřila tak, že nemá vztah
k účastníkům ani k předmětu řízení, necítí se být podjatá. Žalovaná ve svém vyjádření k podané
námitce uvádí, že jí nejsou známy žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod k pochybnostem
o nepodjatosti soudce. Ani žalobkyně dle žalované takové okolnosti neuvedla, neboť jako důvod
tvrzené podjatosti zmiňuje pouze okolnosti spočívající v postupu předsedkyně senátu v řízení
o projednávané věci, které dle výslovného znění §8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), důvodem k vyloučení soudce nejsou.
Žalovaná dále namítá, že námitka podjatosti byla podána opožděně. Výhrady proti postupu
předsedkyně senátu v řízení žalobkyně vznesla již v kasační stížnosti podané proti zmiňovanému
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2015, č. j. 11 Af 49/2013 – 193, přičemž složení
senátu v navazujícím řízení po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu jí muselo
být zřejmé nejpozději z předvolání k jednání, datovaného dnem 26. 4. 2017.
[3] Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce.
Princip nestranného, nezávislého a spravedlivého rozhodování představuje základní pilíř
a předpoklad fungování soudní moci a všichni soudci jsou povinni jej ctít a naplňovat.
[4] Odrazem uvedeného principu je ustanovení §8 odst. 1 s. ř. s., které uvádí, že soudci
jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, „jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci,
k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci,
kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení.
Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci
nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Podle §8 odst. 5 s. ř. s. může „účastník nebo osoba zúčastněná
na řízení namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho
týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto
jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny
konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší
správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.“
[5] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že námitka podjatosti byla podána včas,
neboť za rozhodnou skutečnost zakládající údajnou podjatost jmenované předsedkyně
senátu je třeba považovat podání stížnosti předsedovi soudu, a ta byla podána ve stejný den
jako námitka podjatosti.
[6] Při úvahách o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §8 s. ř. s. je nutno
postupovat velmi obezřetně, neboť jde o výjimku z ústavní zásady, podle které nesmí
být nikdo odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon
(čl. 38 odst. 1 Listiny). Tak, jak zákon a na něj navazující rozvrh práce určuje osobu zákonného
soudce (příslušného soudního oddělení, senátu), je tato příslušnost zásadně dána, a postup,
kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí přidělené věci
lze proto jen výjimečně a ze závažných důvodů, které mu, alespoň potenciálně, brání rozhodnout
v souladu se zákonem, nezaujatě a spravedlivě (srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2003,
č. j. Nao 19/2003 – 16; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), tedy když je evidentní, že vztah soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům
dosahuje intenzity vylučující nestranné rozhodování soudce (nález Ústavního soudu ze dne
3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z http://nalus.usoud.cz/).
[7] Při rozhodování o vyloučení soudce nejde pouze o hodnocení jeho subjektivního pocitu,
zda se cítí být podjatý či nikoli, nebo o hodnocení osobního vztahu soudce k účastníkům řízení
či jejich zástupcům, ale v konečném důsledku zejména o objektivní úvahu, zda lze s ohledem
na veškeré okolnosti případu mít za to, že by soudce podjatý být mohl, přičemž tato úvaha
musí vycházet z hmotněprávního rozboru skutečností, které k pochybnostem o nestrannosti
soudce vedly (nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, a ze dne
3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01). Mají-li pochybnosti o nepodjatosti soudce vyplývat
z jeho poměru k účastníkům řízení či k jejich zástupcům, může se jednat jak o poměr přátelský,
tak nepřátelský, přičemž nepřátelský poměr musí pro vyloučení soudce z projednávání
a rozhodnutí věci dosahovat určité intenzity (srov. např. již citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 167/94).
[8] Žalobkyně spatřuje důvod podjatosti jmenované předsedkyně senátu
v tom, že stěžovatelka proti ní podala stížnost k předsedovi soudu ohledně způsobu
vedení řízení ve věci, Nejvyšší správní soud uvádí, že námitku podjatosti neshledal důvodnou.
Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, pouhé podání stížnosti
proti soudci rozhodujícímu ve věci, byť může být pro soudce nepříjemné, nezakládá nepřátelský
vztah vůči účastníkovi řízení, natož nepřátelský vztah takové intenzity, která by mohla
vést k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci (srov. např. rozsudek ze dne 10. 11. 2016,
č. j. 7 As 158/2016 – 72). Žalobkyně ve své námitce podjatosti netvrdila konkrétní objektivní
skutečnosti, které by nepřátelský vztah předsedkyně senátu vůči stěžovatelce, před či po podání
stížnosti předsedovi soudu, jakkoli naznačovaly. Ani ze soudního spisu žádné takové okolnosti
neplynou. Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že opačný závěr, tedy že podání stížnosti
předsedovi soudu proti soudci rozhodujícímu ve věci automaticky vede k nutnosti vyslovení
podjatosti daného soudce a jeho vyloučení z projednání věci, by představoval značné riziko
nestrannosti a nezávislosti soudního rozhodování, neboť by k vyloučení nepohodlného soudce
z projednávání věci stačilo pouhé podání stížnosti dle zákona o soudech a soudcích.
[9] Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že předsedkyně 11. senátu Městského soudu
v Praze JUDr. Hana Veberová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto
soudu pod sp. zn. 11 Af 49/2013.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu