ECLI:CZ:NSS:2018:1.AFS.451.2017:25
sp. zn. 1 Afs 451/2017 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: SK Sigma Olomouc,
a. s., se sídlem Legionářská 1165/12, Nová Ulice, Olomouc, zastoupena Mgr. Ing. Petrem
Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 5. 2016, č. j. 23620/16/5100-31461-700796, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 15. 11. 2017,
č. j. 65 Af 91/2016 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Olomoucký kraj platebním výměrem ze dne 23. 9. 2015,
č. j. 1593774/15/3101-70463-805743, žalobkyni vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí ve výši
436.336 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl a napadený platební výměr potvrdil.
[2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou u Krajského soudu
v Ostravě - pobočky v Olomouci, který ji zamítl. Konstatoval, že žalovaný vypořádal všechny
odvolací námitky. Správce daně nepochybil, pokud aplikoval zákonné opatření senátu
č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen „zákonné opatření“), neboť k daňově
rozhodným skutečnostem ve věci došlo až po datu účinnosti zákonného opatření
(§57 zákonného opatření). Žalobkyně se stala vlastníkem nemovitých věcí zápisem do katastru
nemovitostí s účinky k 25. 2. 2014; správce daně se proto oprávněně při stanovení daně řídil
zákonným opatřením, na jehož základě stanovil, že poplatníkem daně je žalobkyně.
[3] K námitce, že se správní orgány měly řídit přechodnými ustanoveními (§778 a §779)
zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích), soud zdůraznil, že v souzené věci jde o stanovení daně jako veřejnoprávní
povinnosti, nejedná se o spor vyplývající ze zvýšení základního kapitálu společnosti. Pro správní
orgány tak bylo rozhodné pouze to, kdo nově nabyl nemovité věci a kdy k této skutečnosti došlo.
Žalobkyně nesprávně směšuje soukromoprávní úpravu týkající se zvýšení základního kapitálu
a veřejnoprávní úpravu vztahující se na daňové řízení.
[4] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že žalobkyně nemohla ovlivnit, kdy dojde
k zápisu do veřejných rejstříků, a tedy jaká právní úprava bude na rozhodovanou věc dopadat.
Uvedl, že žalobkyně si sama zvolila, kdy se uskuteční valná hromada a dojde ke zvýšení
základního kapitálu. Zákonné opatření bylo platné již od 30. 10. 2013, o změnách v právní úpravě
se tedy mohla žalobkyně předem informovat. Podala-li návrh na vklad do katastru nemovitostí
dne 25. 2. 2014, nemohla očekávat, že by ke vkladu mohlo dojít před 1. 1. 2014.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z tvrzeného důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Dle stěžovatelky je na celý proces nutno pohlížet jako na jeden celek, který započal
již rozhodnutím valné hromady stěžovatelky ze dne 19. 12. 2013 o zvýšení základního kapitálu
nepeněžitým vkladem, pokračoval zápisem této skutečnosti do obchodního rejstříku a následně
upsáním vkladu do katastru nemovitostí. Napadené rozhodnutí nijak nezohledňuje přechodná
ustanovení zákona o obchodních korporacích. Z nich je zřejmé, že se má postupovat podle
dosavadních právních předpisů, za které je možno považovat i daňové předpisy.
[7] Stěžovatelka proto navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k novému
projednání.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že zdanění nepeněžitého vkladu se plně
řídí úpravou dle zákonného opatření; použití zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani
darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“) bylo vyloučeno, neboť
ke vkladu do katastru nemovitostí došlo až po zániku účinnosti tohoto zákona. Žalovaný
odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí (s. 4 a 5) a napadeného rozsudku, s jehož
odůvodněním bezvýhradně souhlasí. Přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích
pojmem „dosavadní právní předpisy“ jednoznačně myslí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, neboť přechodná ustanovení vždy upravují vztahy dřívější právní úpravy a nové právní
úpravy, tj. právní úpravy, jejíž účinnost skončila pro nabytí účinnosti nového zákona. Přechodná
ustanovení zákona o obchodních korporacích nemohou mít vliv na daňové předpisy (zákonné
opatření).
[9] Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci
[10] Kasační stížnost splňuje formální náležitosti požadované zákonem. Nejvyšší správní soud
však podotýká, že důvody kasační stížnosti musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu,
neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§102 s. ř. s.).
Stěžovatelka podanou kasační stížností zcela přebírá žalobní námitky (které byly totožné také
s námitkami uplatněnými v odvolání), aniž by reagovala na jejich vypořádání krajským soudem,
a to ačkoli současně tvrdí, že uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (tedy
nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení).
Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením
o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem
již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává především rozhodnutí
a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující
závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. např.
rozsudky ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 – 351, odst. 140, nebo ze dne 29. 3. 2013,
č. j. 8 Afs 34/2012 – 64, odst. 21) a není jeho úkolem „převyprávět“ již jednou řečené.
V soudním řízení správním vymezuje hranice soudního přezkumu žalobce, resp. stěžovatel. Soud
není povinen ani oprávněn nahrazovat jeho projev vůle, domýšlet za něj argumenty a vyhledávat
na jeho místě možné vady napadeného správního či soudního rozhodnutí, není-li k jejich
přezkumu vázán z úřední povinnosti (viz např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Podaná kasační stížnost je tak na samé hranici
přípustnosti a tato skutečnost také nachází svůj odraz v rozsahu reakce kasačního soudu na obsah
kasační stížnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek netrpí žádnými vadami
zakládajícími nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatelčina námitka, že žalovaný v rozhodnutí
nezohlednil přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích, není důvodná. Žalovaný
se k této stěžovatelčině argumentaci vyjádřil na stranách 4 (poslední odstavec) až 5 svého
rozhodnutí. Krajský soud proto mohl rozhodnutí žalovaného v tomto rozsahu přezkoumat,
a nezatížil tak svůj rozsudek nepřezkoumatelností (srov. a contrario rozsudky ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, nebo ze dne 27. 6. 2011, č. j. 4 As 21/2011 – 60).
[13] V souzené věci jsou podstatné následující okolnosti: Dne 19. 12. 2013 se konala valná
hromada stěžovatelky, na které došlo k rozhodnutí o zvýšení základního kapitálu upsáním akcií
s tím, že upisované akcie budou z části hrazeny nepeněžitým vkladem. Předmětem nepeněžitého
vkladu byly pozemky ve vlastnictví občanského sdružení (od 1. 1. 2014 spolku) Sportovní klub
OLOMOUC SIGMA Moravské železárny. Dne 21. 2. 2014 uzavřela stěžovatelka se Sportovním
klubem OLOMOUC SIGMA Moravské železárny smlouvu o převodu nemovitostí a písemné
prohlášení vkladatele ke splacení upsaných akcií nepeněžitým vkladem na zvýšení základního
kapitálu, na jejímž základě stěžovatelka nabyla pozemky zapsané na LV 2339 pro katastrální
území Nová Ulice, obec Olomouc. Dne 30. 5. 2014 provedl Katastrální úřad pro Olomoucký
kraj, katastrální pracoviště Olomouc, vklad do katastru nemovitostí s právními účinky
k 25. 2. 2014.
[14] Dne 2. 3. 2015 vyzval správce daně stěžovatelku, aby podala přiznání k dani z nabytí
nemovitých věcí. Stěžovatelčin zástupce dne 16. 3. 2015 správci daně sdělil, že stěžovatelka není
v této věci daňovým poplatníkem s povinností podat daňové přiznání na daň z nabytí nemovitých
věcí. Správce daně proto vyměřil daň z nabytí nemovitých věcí z moci úřední, a to shora
popsaným platebním výměrem.
[15] Podle §3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, vzniká daňová povinnost okamžikem,
kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně, nebo skutečnosti tuto povinnost
zakládající.
[16] Podle §2 odst. 1 písm. a) zákonného opatření (účinné od 1. 1. 2014) je předmětem daně
z nabytí nemovitých věcí úplatné nabytí vlastnického práva k nemovité věci, která je pozemkem,
stavbou nebo jednotkou nacházejícími se na území České republiky.
[17] Podle §1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (účinný od 1. 1. 2014), platí,
že převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá
se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu.
[18] Podle §25 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (účinný od 1. 1. 2014) vlastnické
právo k nemovité věci zapsané do veřejného seznamu, která je předmětem vkladu, nabývá
obchodní korporace zápisem vlastnického práva do veřejného seznamu na základě prohlášení
podle §19.
[19] Podle §1 odst. 1 zákonného opatření je poplatníkem daně z nabytí nemovitých věcí
nabyvatel vlastnického práva k nemovité věci.
[20] Ze shora uvedených ustanovení je zjevné, že daňová povinnost k dani z nemovitých věcí
vzniká dnem zápisu vlastnického práva k nemovitosti do veřejného seznamu (tedy do katastru
nemovitostí), neboť tímto okamžikem je nabyto vlastnické právo k dané nemovitosti, a nastává
tedy skutečnost, která je předmětem daně. V souzené věci byl tímto okamžikem den 25. 2. 2014,
ke kterému bylo do katastru nemovitostí vloženo stěžovatelčino vlastnického práva k dotčeným
nemovitostem. Tímto okamžikem tak stěžovatelce vznikla daňová povinnost k dani z nabytí
nemovitých věcí.
[21] S ohledem na shora uvedenou právní úpravu je pak zcela irelevantní, kdy došlo
ke skutečnostem, které předcházely tomuto okamžiku, tedy např. kdy došlo k rozhodnutí valné
hromady o zvýšení základního kapitálu, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy na nemovitost,
atd. Veřejnoprávní norma stanovící okamžik vzniku daňové povinnosti je navázána na jednu
konkrétní skutečnost, kterou je jen a pouze okamžik, ke kterému došlo k úplatnému nabytí
vlastnického práva. Zkoumání skutečností jiných je proto z hlediska daňového zcela
bezpředmětné.
[22] Stěžovatelka požadovala, aby na její případ správce daně aplikoval předcházející právní
úpravu, tedy zákon č. 357/1992 Sb. Svůj požadavek odůvodňovala přechodnými ustanoveními
zákona o obchodních korporacích, konkrétně pak §778 a §779 odst. 2.
[23] Podle §778 zákona o obchodních korporacích se podle dosavadních právních předpisů
až do svého skončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, které se řídí dosavadními
právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
[24] V souzené věci nevznikl žádný spor týkající se posouzení běhu lhůty; soudu proto není
zřejmé, jaký by toto ustanovení zákona mělo mít pro stěžovatelčinu věc význam, což ostatně
nespecifikuje ani stěžovatelka.
[25] Podle §779 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, bylo-li přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona učiněno právní jednání vedoucí k rozhodnutí orgánu obchodní korporace, dokončí
se takto zahájený proces podle dosavadních právních předpisů.
[26] V nyní posuzované věci je právním jednáním vedoucím k rozhodnutí orgánu obchodní
korporace bezpochyby rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu úpisem nových
akcií (částečně hrazeným nemovitým vkladem). Správní orgány ani soudy nezpochybnily,
že proces (tedy úpis nových akcií za účelem zvýšení základního kapitálu) zahájený na základě
právního jednání valné hromady stěžovatelky má být ukončen podle dosavadních předpisů, tedy
podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). Rozhodně však
toto přechodné ustanovení nemůže mít dopad na procesy (řízení) tímto zákonem vůbec
neupravené, tedy na daňové řízení.
[27] Není možno, aby přechodná ustanovení obsažená v jednom právním předpisu (zákon
o obchodních korporacích) nepřímo novelizovala jiný právní předpis (zákon č. 357/1992 Sb.
účinný do 31. 12. 2013) tím způsobem, že bude rozšiřovat jeho časovou působnost na vztahy
(zde veřejnoprávní vztahy v oblasti daňové), které vznikly již za účinnosti nového předpisu
(zákonného opatření). Přechodná ustanovení právního předpisu řeší situace, které nastanou právě
tím, že tento právní předpis zruší právní předpis dříve účinný. Nemůže však řešit situace, které
jsou důsledkem zrušení zcela jiného právního předpisu.
[28] Ostatně zákonné opatření obsahuje vlastní přechodné ustanovení (§57), podle kterého
pro daňové povinnosti u daně dědické, daně darovací a daně z převodu nemovitostí, jakož
i pro práva a povinnosti s nimi související, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného
opatření Senátu, se použije zákon č. 357/1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu. Ze znění tohoto přechodného ustanovení je zjevné,
že je navázáno na okamžik vzniku daňové povinnosti a nezohledňuje žádné jiné okolnosti.
Již z tohoto přechodného ustanovení je tedy bez nutnosti podrobnějšího zkoumání jasné,
že správce daně nepochybil, pokud postupoval podle zákonného opatření, a nikoli podle zákona
č. 357/1992 Sb., jak požadovala stěžovatelka.
[29] Namítá-li stěžovatelka obecně (stejně jako v žalobě), že krajský soud podle přechodných
ustanovení postupoval, nelze vzhledem k obecnosti takto uplatněné námitky zjistit, jaký postup
má stěžovatelka na mysli. Šlo-li snad o rejstříkové řízení u krajského soudu jako soudu ve věcech
obchodních, pak skutečnost, že postupoval ve věci zápisu změn údajů do obchodního rejstříku
na základě zmíněných přechodných ustanovení obchodního zákoníku, plně koresponduje
se shora uvedenými závěry, že tato přechodná ustanovení mají dopad právě (a jen) do řízení
v rovině soukromoprávní (tedy i ve věci zápisu do obchodního rejstříku); nijak však toto tvrzení
nepodporuje možné promítnutí přechodných ustanovení zákona o obchodních korporacích
v daňovém řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že
se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu