ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.109.2017:44
sp. zn. 1 As 109/2017 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: „POLÁRKA s. r. o.“,
se sídlem Lukešova 1608/38, Praha 4, zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem
Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví,
se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti: ALIMPEX FOOD a. s., se sídlem
Českobrodská 1174, Praha 9, zastoupené JUDr. Miroslavem Kupkou, patentovým zástupcem
se sídlem Levého 1532, Rakovník, o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného
ze dne 1. 7. 2013, č. j. O-83936/D81801/2012/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 8 A 141/2013 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
I.1
[1] Společnost Pragolaktos, a. s., (dále též „přihlašovatel“, právní předchůdce osoby
zúčastněné nařízení, která vznikla sloučením zanikající společnosti ALIMPEX spol. s r. o.
s nástupnickou společností Pragolaktos, a. s., ke dni 30. 9. 2004, a od 15. 12. 2004 změnila
obchodní firmu na ALIMPEX FOOD a. s.) podala dne 3. 11. 1993 u žalovaného přihlášku
slovní ochranné známky ve znění „POLÁRKA“. Žalovaný zapsal tuto ochrannou známku
do rejstříku dne 7. 9. 1995 pod č. 187158 s právem přednosti od 3. 11. 1993 (dále též „napadená
ochranná známka“).
[2] Společnost Černý & Černý, s. r. o., podala dne 25. 4. 1994 u žalovaného dvě přihlášky
kombinovaných ochranných známek obsahujících slovní prvek „POLÁRKA“. Žalovaný zapsal
tyto ochranné známky do rejstříku dne 27. 9. 1995 pod č. 187240 a č. 187241 s právem přednosti
od 25. 4. 1994. Od 15. 1. 1997 se vlastníkem těchto ochranných známek stala žalobkyně, která
byla do obchodního rejstříku zapsána dne 27. 4. 1994.
[3] Ochranné známky shodné s ochrannými známkami č. 187158, č. 187240 a č. 187241
původně patřily Mlékárenskému průmyslu, koncern, s právem přednosti od 23. 4. 1952, a byly
vedeny pod č. 150992, č. 150993 a č. 150994. Naposledy byly obnoveny dne 23. 4. 1982, datum
jejich zániku je nejisté a je jednou z klíčových otázek níže popsaného sporu. Slovní ochranná
známka č. 150994 je shodná s napadenou ochrannou známkou č. 187158 a dále
je též označována jako „namítaná ochranná známka“.
[4] Majitelé ochranných známek podali k žalovanému návrhy na výmaz ochranné známky
konkurující společnosti. Spor se tak rozvětvil do dvou základních linií. Pro nyní projednávanou
věc je podstatná linie, v níž byl podán návrh na výmaz ochranné známky č. 187158 zapsané
pro společnost Pragolaktos, resp. od 3. 5. 2005 pro osobu zúčastněnou na řízení (k návrhu
na výmaz ochranné známky č. 187241 viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2006, č. j. 5 A 83/2001 – 121, a ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 As 138/2014 – 35, k návrhu
na výmaz ochranné známky č. 187240 viz rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne
12. 4. 2001, sp. zn. O-88895, dostupné v databázi správních rozhodnutí žalovaného:
https://isdv.upv.cz/webapp/rozhodnuti.Vyhledat).
I.2
[5] Návrh na částečný výmaz ochranné známky č. 187158 podaný společností Černý
& Černý dne 24. 11. 1995 žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 2. 7. 1997. Předseda žalovaného
zamítl rozklad společnosti Černý & Černý rozhodnutím ze dne 16. 7. 1999. Uzavřel přitom,
že starší ochranné známky č. 150993 a č. 150994 zanikly ke dni 3. 1. 1989 z důvodu zániku
právní subjektivity jejich majitele koncernu Mlékárenský průmysl. Žádost o registraci přechodu
na nového majitele nebyla podána. Společnost Pragolaktos tedy nepodala přihlášku napadené
ochranné známky č. 187158 v rozporu s §5 zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách
(účinného do 1. 10. 1995), který stanovil dvouletou karenční lhůtu pro zápis shodného označení
s ochrannou známkou, k níž právo zaniklo podle §22 písm. a) až c) téhož zákona. Tato lhůta
již v době podání přihlášky uplynula.
I.3
[6] Dne 1. 10. 1999 podala návrh na výmaz ochranné známky č. 187158 žalobkyně.
Žalovaný zamítl tento návrh rozhodnutím ze dne 20. 3. 2000.
[7] Předseda žalovaného zamítl rozklad žalobkyně rozhodnutím ze dne 1. 12. 2000. Dospěl
přitom ke shodnému závěru jako v předchozím řízení o výmazu, tedy že ochranné známky
č. 150992 až č. 150994 zanikly ke dni 3. 1. 1989 z důvodu zániku právní subjektivity jejich
majitele koncernu Mlékárenský průmysl. Právo k nim nepřešlo na nově zřízený státní podnik
Laktos Praha a následně na státní podnik Laktos, neboť zápis přechodu či převodu na jiného
majitele měl konstitutivní povahu a žádný subjekt o zápis nepožádal. Společnost Pragolaktos
tedy nepodala přihlášku v rozporu s §5 zákona č. 174/1988 Sb. Karenční lhůta, která počíná
běžet následující den po zániku ochranné známky a trvá dva roky, uplynula dne 4. 1. 1991, tedy
před podáním přihlášky napadené ochranné známky.
[8] Žalobkyně napadla rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 1. 12. 2000 žalobou
u Vrchního soudu v Praze. Dnem 1. 1. 2003 převzal věc Nejvyšší správní soud v souladu
s §132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a usnesením ze dne
24. 6. 2003, č. j. 6 A 15/2001 – 37, žalobu odmítl s poukazem na §46 odst. 2 s. ř. s. Zvláštní
senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů,
toto usnesení zrušil usnesením ze dne 4. 2. 2005, č. j. Konf 72/2004 – 15, s tím, že příslušným
vydat rozhodnutí o žalobě ve věci výmazu ochranné známky „POLÁRKA“ je soud ve správním
soudnictví.
[9] Následně Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného a vrátil
mu věc k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 24. 8. 2005, č. j. 6 A 15/2001 – 65). Zavázal jej přitom
právním názorem, že zápis přechodu ochranné známky do rejstříku má pouze deklaratorní
účinek. V dalším řízení se měl proto žalovaný zabývat otázkou, zda přechodu namítané ochranné
známky na právního nástupce zaniklého koncernu Mlékárenský průmysl, t. j. státní podnik
Laktos Praha, nebránil §16 odst. 4 a 5 zákona č. 174/1988 Sb., tedy zda činnost tohoto právního
nástupce pokrývala rozsah seznamu výrobků nebo jeho části, pro které byla namítaná ochranná
známka zapsána, popř. zda by přechodem práv k ochranné známce nemohlo dojít ke klamání
spotřebitele.
I.4
[10] Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 20. 1. 2006 rozklad žalobkyně opět zamítl.
S ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, překvalifikoval
návrh žalobkyně na výmaz ochranné známky č. 187158 na návrh na prohlášení uvedené známky
za neplatnou. Na základě obsahu spisu předseda žalovaného dovodil, že posledním vlastníkem
namítané ochranné známky č. 150994 zapsaným v rejstříku byl koncern Mlékárenský průmysl,
který zanikl ke dni 3. 1. 1989. Jeho právním nástupcem se stal státní podnik Laktos Praha,
na něhož byla delimitačním protokolem převedena i namítaná ochranná známka. Laktos Praha
byl ke dni 31. 12. 1990 rozdělen na 13 subjektů tak, že se od něj vyčlenilo 12 subjektů. Ta práva
nebo povinnosti, které nepřipadly žádnému z 12 nových subjektů, zůstala ve vlastnictví státního
podniku Laktos Praha, to se týkalo i práv k namítané ochranné známce. Státní podnik Laktos
Praha zanikl ke dni 31. 1. 1994 bez právního nástupce, aniž využil práva na obnovu zápisu
namítané ochranné známky. K zániku práv k této známce tak došlo uplynutím ochranné doby
dne 23. 4. 1992, nikoliv zánikem posledního subjektu, který byl v rejstříku ochranných známek
uveden jako vlastník, tj. ke dni 3. 1. 1989, jak se domníval správní orgán prvního stupně. V době
podání přihlášky napadené ochranné známky dne 3. 11. 1993 tedy běžela karenční lhůta podle
§5 zákona č. 174/1988 Sb. Zákon č. 441/2003 Sb., účinný v době rozhodování předsedy
žalovaného, však karenční lhůtu již neznal. S ohledem na přechodné ustanovení §52 odst. 1
zákona č. 441/2003 Sb., podle kterého ochranná známka nebude prohlášena za neplatnou, je-li
její zápis v souladu s tímto zákonem, shledal předseda žalovaného návrh žalobkyně jako
neoprávněný.
[11] Žalobkyně napadla rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 1. 2006 žalobou
u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 29. 2. 2008, č. j. 9 Ca 80/2006 – 65,
zamítl a ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí.
[12] Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 11. 2008,
č. j. 3 As 35/2008 – 94. Nepřisvědčil přitom námitkám, že přechodné ustanovení §52 odst. 1
zákona č. 441/2003 Sb. bylo nepřípustně retroaktivní, ani že předseda žalovaného rozhodl
v rozporu s předchozím zrušujícím rozsudkem č. j. 6 A 15/2001 – 65.
[13] K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 1. 3. 2010,
sp. zn. IV. ÚS 298/09, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 35/2008 – 94, rozsudek
městského soudu č. j. 9 Ca 80/2006 – 65 i rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 1. 2006
z důvodu rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Vyšel
přitom ze skutkového stavu zjištěného v předchozím řízení, podle něhož společnost Pragolaktos
podala přihlášku napadené ochranné známky v karenční lhůtě. Žalobkyně se naopak řídila během
zákonných lhůt a podala přihlášku teprve v okamžiku, kdy známka již nebyla pod ochranou.
Orgány veřejné moci však shledaly argumentaci žalobkyně důvodnou teprve po deseti letech,
v době, kdy již byla původní právní úprava nahrazena jinou a tehdejší nezákonný postup již není
jako nezákonný chápán. Konvalidace či „promlčení “ protizákonného postupu jednoho subjektu
a následné poskytnutí mu ochrany práv vůči subjektu, který se choval v souladu se zákonem
a opakovaně, leč bezúspěšně, na protizákonnost poukazoval, by bylo v příkrém rozporu
s principem právního státu deklarovaným v čl. 1 odst. 1 Ústavy. V projednávaném případě sice
orgány veřejné moci deklarovaly pochybení při zápisu ochranné známky č. 187158, přesto však
konstatovaly nutnost ochrany vlastnictví osoby zúčastněné na řízení (původně společnosti
Pragolaktos), neboť protizákonný postup nebylo možné podle nich nyní postihnout.
Nezohlednily přitom základní otázku - za jakých podmínek a s jakou argumentací podala
společnost Pragolaktos přihlášku napadené ochranné známky. Ústavní soud proto zavázal
žalovaného, aby v dalším řízení ověřil naplnění všech důvodů k poskytnutí či k odmítnutí
ochrany, včetně toho, zda přihláška byla, ve světle všech zjištění, podána v dobré víře ve smyslu
§4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. S ohledem na další probíhající řízení o ochranné známce
zapsané ve prospěch žalobkyně pak bude na žalovaném i na správních soudech, aby ochranu
vlastnictví, zakotvenou v čl. 11 odst. 1 Listiny, aplikovaly v souladu s právem na rovnost,
přičemž není možné považovat za rovné podmínky poskytování stejné nebo dokonce vyšší
ochrany subjektu, který by nabyl vlastnictví v rozporu se zákonem. Podle Ústavního soudu
žalovaný a správní soudy v dosavadním řízení nevzaly v úvahu všechny skutečnosti, které
by mohly mít vliv na ochranu vlastnického práva žalobkyně, a to do značné míry v důsledku
nepřehledné a nesprávné činnosti správního orgánu.
[14] V návaznosti na nález Ústavního soudu předseda žalovaného rozhodnutím ze dne
20. 12. 2010 zrušil rozhodnutí prvního stupně ze dne 20. 3. 2000 a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
I.5
[15] V dalším řízení žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 14. 11. 2012 návrh žalobkyně
na prohlášení ochranné známky č. 187158 za neplatnou (podaný dne 1. 10. 1999 jako návrh
na výmaz této známky). Pro posouzení důvodnosti návrhu žalobkyně považoval za důležité určit
okamžik zániku namítané ochranné známky č. 150994, od něhož se odvíjel počátek karenční
lhůty podle §5 zákona č. 174/1988 Sb. Posledním vlastníkem namítané ochranné známky, který
byl zapsán v rejstříku, byl koncern Mlékárenský průmysl, který zanikl dne 3. 1. 1989. K zániku
namítané ochranné známky ovšem nedošlo, neboť na právního nástupce státní podnik Laktos
Praha byly delimitačním protokolem převedeny mimo jiné i ochranné známky.
Byť byl v rejstříku nadále zapsán jako vlastník koncern Mlékárenský průmysl, tato okolnost
neměla na právo k ochranné známce vliv, neboť v souladu s předchozími rozhodnutími soudů
neměl zápis v rejstříku konstitutivní účinky. Státní podnik Laktos Praha byl následně
rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 17. 12. 1990 rozdělen ke dni 31. 12. 1990
na 13 nových subjektů, na které přešly vymezená práva a povinnosti. Uvedené rozhodnutí,
ani delimitační protokol ze dne 27. 11. 1990 neupravují přechod ochranných známek
ve vlastnictví státního podniku Laktos Praha.
[16] Tato situace ponechává několik variant možného osudu práv k namítané ochranné
známce: (1) Při slovním výkladu shromážděných podkladů je možné dospět k závěru,
že namítaná ochranná známka nepřešla na žádný subjekt. V takové situaci by se třetí osoby
mohly domnívat, že právo k dané ochranné známce zaniklo spolu se zánikem právní subjektivity
státního podniku Laktos Praha. (2) Není vyloučeno, že otázka přechodu práv k ochranným
známkám byla ponechána dalšímu jednání a rozhodnutí, neboť delimitační protokol ze dne
27. 11. 1990 naznačuje, že tzv. zbytkové náležitosti budou „operativně řešeny vzájemnou dohodou
ředitelů všech nově vznikajících podniků “. O případném jednání však neexistují žádné záznamy.
(3) Extenzivním výkladem delimitačního protokolu by bylo možné dospět i k závěru, že agenda
ochranných známek přešla na nově vzniklý státní podnik Laktos, který měl převzít „závazky“
související s hospodářskou činností. Není však jednoznačné, zda lze pojem „závazky“ chápat
tak, že zahrnuje i vlastnictví k ochranným známkám.
[17] Ministerstvo financí, odbor přípravy privatizace majetku státu, k dotazu žalovaného
odpovědělo, že z dokladů, které má k dispozici, není zřejmé, že ochranná známka vůbec přešla
na státní podnik Laktos Praha. Ministerstvu zemědělství se k dotazu žalovaného nepodařilo
dohledat žádné dokumenty týkající se převodu ochranné známky „Polárka“.
[18] Na základě zjištěných skutečností jsou možné čtyři varianty:
(1) Namítaná ochranná známka nepřešla po zániku státního podniku Laktos Praha
na žádný jiný subjekt a zanikla ke dni jeho zániku. V takovém případě by přihláška
napadené ochranné známky byla podána po uplynutí karenční lhůty, a tedy v souladu
s právem.
(2) Namítaná ochranná známka přešla na státní podnik Pragolaktos, jehož právním
nástupcem byl přihlašovatel (Pragolaktos, a. s.), a zanikla neobnovením ke dni
23. 4. 1992. V takovém případě by přihláška napadené ochranné známky sice byla podána
v karenční lhůtě, ale subjektem, který k tomu byl oprávněn jakožto právní nástupce
původního vlastníka. Přechod na státní podnik Pragolaktos by byl v souladu
s §16 zákona č. 174/1988 Sb. z hlediska podnikatelského oprávnění pro výrobky
a služby, pro něž byla známka zapsána.
(3) Namítaná ochranná známka přešla na státní podnik Laktos a zanikla rovněž
v důsledku neobnovení. V takovém případě byla přihláška napadené ochranné známky
podána osobou k tomu neoprávněnou, a tedy v rozporu se zákonem. V souvislosti
s touto variantou ovšem vyvstává otázka, zda byl státní podnik Laktos vzhledem
ke svému předmětu činnosti oprávněn namítanou ochrannou známku vlastnit.
(4) K převodu či přechodu namítané ochranné známky došlo později v rámci dohod
mezi řediteli nově vzniklých státních podniků. Pokud se tak stalo, není možné v důsledku
absence relevantních důkazů určit nového vlastníka, ani datum zániku namítané ochranné
známky.
[19] Žalovaný konstatoval, že žalobkyně (navrhovatelka) neunesla důkazní břemeno ohledně
tvrzeného porušení zákona č. 174/1988 Sb. společností Pragolaktos.
[20] Pouze pro případ, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem
účinným v době jejího zápisu [tedy v případě výše nastíněné varianty (3), případně (4)], je třeba
se dále zabývat otázkou, zda je její zápis v souladu se zákonem č. 441/2003 Sb., účinným v době
rozhodování žalovaného. Na základě pokynu Ústavního soudu je pak v takovém případě třeba
zkoumat, za jakých podmínek a s jakou argumentací společnost Pragolaktos podala přihlášku
napadené ochranné známky.
[21] Podle delimitačního protokolu přešla k 1. 1. 1989 namítaná ochranná známka z koncernu
Mlékárenský průmysl na státní podnik Laktos Praha. Následně, po zániku tohoto státního
podniku, vzniklo 13 nových státních podniků, z nichž právě státnímu podniku Pragolaktos,
t. j. právnímu předchůdci přihlašovatele, bylo výslovně uděleno podnikatelské oprávnění
k výrobě mlékárenských výrobků, tedy v oblasti činnosti zahrnující výrobky, pro něž byla
namítaná ochranná známka zapsána. Je nutné připustit, že přihlašovatel se mohl na základě
vymezení předmětu podnikání domnívat, že státní podnik Laktos (další z právních nástupců
státního podniku Laktos Praha) se nemohl stát novým vlastníkem namítané ochranné známky,
neboť nesplňoval tehdy vyžadovanou zákonnou podmínku podnikatelského oprávnění
k produkci výrobků, pro které byla ochranná známka zapsána. Tuto podmínku v rámci výkladu
stricto sensu splňoval z nově vzniklých subjektů jen státní podnik Pragolaktos. Podle dostupných
informací však neexistuje žádný doklad o tom, že by právě na něj ochranná známka přešla. Státní
podnik Laktos měl v předmětu činnosti zapsány „služby spojené s výkupem a zpracováním mléka“.
Již skutečnost, že ochranná známka byla zapsána pro výrobky, zatímco státní podnik Laktos měl
poskytovat služby, naznačuje, že tento státní podnik nebyl nadán zvláštní známkoprávní
subjektivitou.
[22] Ať se měl tedy novým vlastníkem namítané ochranné známky stát kdokoliv, její platnost
nebyla na další období prodloužena a od 23. 4. 1992 byla v rejstříku vedena jako zaniklá.
[23] Při posuzování, zda společnost Pragolaktos podala přihlášku v souladu s §4 písm. m)
zákona č. 441/2003 Sb. je třeba vzít v úvahu všechny známé relevantní okolnosti podání
přihlášky. Společnost Pragolaktos se pohybovala na relevantním trhu, přičemž disponovala
podnikatelskými schopnostmi, znalostmi a informacemi, které byly za daných okolností takovým
subjektům běžně k dispozici. Běžný podnikatel se při orientaci v oblasti práv na označení bude
řídit prvotně veřejnými rejstříky. V rejstříku ochranných známek byl jako vlastník namítané
ochranné známky veden až do roku 1992 koncern Mlékárenský průmysl. Vzhledem k tomu,
že právní předchůdce společnosti Pragolaktos měl odpovídající předmět podnikání (výrobu
mražených smetanových krémů), mohla mít tato společnost za to, že je právním nástupcem
i vzhledem k namítané ochranné známce, a to tím spíše, že přechod tohoto vlastnictví není nikde
výslovně upraven. Současně není možné dovodit, že by „závazky“ v delimitačním protokolu
ze dne 27. 11. 1990 týkajícím se majetku státního podniku Laktos Praha (které měly přejít
na státní podnik Laktos), měly zahrnovat práva k ochranným známkám. S ohledem
na skutečnost, že text tohoto delimitačního protokolu nedává odpověď na otázku případného
přechodu namítané ochranné známky, nelze dovodit, že by bylo zjevné, že společnost
Pragolaktos nepodala přihlášku v dobré víře.
[24] Vzhledem k nepříliš dostupné a nejasné dokumentaci rozdělení majetku předchozích
vlastníků namítané ochranné známky, lze konstatovat, že se společnost Pragolaktos v době
podání přihlášky mohla právem domnívat, že ochranná známka zanikla k datu zániku státního
podniku Laktos Praha a že byla vzhledem ke svému předmětu podnikání a způsobu vzniku
právním nástupcem koncernu Mlékárenský průmysl, resp. oprávněným pokračovatelem
produkce mléčných výrobků, a očekávala, že se jí podaří nalézt dokumenty, které by to jasně
prokazovaly. Za situace, kdy se jí dokumenty nepodařilo nalézt, nelze změnu argumentace samu
o sobě pokládat za důkaz, že byla při podání přihlášky vedena nedobrou vírou či úmyslem
neoprávněně využít známosti zaniklé ochranné známky ve svůj prospěch. Podání přihlášky
se proto nejeví jako spekulativní krok, který by byl v rozporu s dobrými mravy či způsobil újmu
jiným oprávněným subjektům. Protože nedostatek dobré víry nebyl prokázán, je nutné aplikovat
zásadu ochrany vlastnických práv. Důkazní břemeno leželo v tomto případě na navrhovateli.
Nebyl-li prokázán opak, je třeba vyjít z presumpce dobré víry na straně přihlašovatele.
[25] Předseda žalovaného zamítl rozklad žalobkyně rozhodnutím ze dne 1. 7. 2013. Zdůraznil,
že měřítkem při zjišťování nedobré víry přihlašovatele podle §4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. je její zjevnost. Datum, které bylo v rejstříku vyznačeno jako okamžik zániku namítané
ochranné známky, od nějž se odvíjel počátek karenční lhůty, nemuselo bez dalšího zapříčinit
tvrzenou nedobrou víru přihlašovatele. Jako vlastník namítané ochranné známky byl totiž
v rejstříku veden koncern Mlékárenský průmysl, který byl z obchodního rejstříku vymazán
již ke dni 3. 1. 1989. Z těchto dvou údajů je tak zřejmá určitá diskrepance z hlediska možného
vnímání zániku namítané ochranné známky. Přihlašovatel mohl být v době podání přihlášky
ovlivněn údajem o posledním zapsaném vlastníku namítané ochranné známky. S ohledem
na tehdejší výkladovou praxi žalovaného se mohl domnívat, že pokud neexistoval žádný zápis
o převodu nebo přechodu ochranné známky, k žádnému přechodu či převodu nedošlo. Tuto
domněnku nelze bez dalšího vykládat ve smyslu nedobré víry, protože nesprávnost názoru
o konstitutivních účincích zápisu konstatoval až Nejvyšší správní soud se značným časovým
odstupem (téměř 12 let po podání přihlášky). Přihlašovatel mohl při podání přihlášky vycházet
z různých variant určení počátku karenční lhůty, resp. z nejasné situace ohledně právního
nástupnictví k namítané ochranné známce. Na základě skutkového stavu a možných interpretací
nemůže být bez dalšího považováno za jednání v nedobré víře, pokud se přihlašovatel přiklonil
k takové interpretaci karenční lhůty, která mu byla příznivější a která měla oporu i v některých
předložených dokladech. V souladu s tehdejší výkladovou praxí žalovaného nejen přihlašovatel,
ale i žalovaný sám dovodili, že při absenci zápisu nového vlastníka v rejstříku ochranných
známek nemohla namítaná ochranná známka změnit vlastníka, a tedy nutně zanikla se zánikem
koncernu Mlékárenský průmysl.
[26] Poslední v rejstříku zapsaný vlastník namítané ochranné známky koncern Mlékárenský
průmysl byl orgánem hospodářského řízení celkem sedmi koncernových podniků, mezi
něž patřil m. j. koncernový podnik Laktos Praha, z nějž dne 1. 1. 1989 vznikl státní podnik
Laktos Praha. Podle obchodního rejstříku a rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ze dne
15. 12. 1988 ke stejnému datu přešel majetek, práva a závazky v oblasti hospodářských,
pracovních a jiných právních vztahů koncernu Mlékárenský průmysl na Mlékárenský průmysl,
státní podnik vědeckotechnických a obchodních služeb. Podle protokolu o předávání
jednotlivých ochranných známek koncernu Mlékárenský průmysl nově zřízeným státním
podnikům na uvedený podnik přešly i některé ochranné známky, nicméně namítaná ochranná
známka přešla na státní podnik Laktos (správně státní podnik Laktos Praha – pozn. předsedy
žalovaného). V tomto ohledu tedy zmíněný protokol koriguje informaci z výpisu z obchodního
rejstříku o přechodu majetku, práv a závazků z koncernu Mlékárenský průmysl na Mlékárenský
průmysl, státní podnik vědeckotechnických a obchodních služeb.
[27] Dalším vlastníkem namítané ochranné známky, ač neuvedeným v rejstříku ochranných
známek, se tedy stal státní podnik Laktos Praha, který zanikl ke dni 31. 12. 1990,
kdy byl rozdělen na 13 nově vzniklých státních podniků, mezi něž patřily také státní podnik
Pragolaktos a státní podnik Laktos. Předseda žalovaného v tomto ohledu upřesnil, že státní
podnik Laktos nebyl tzv. zbytkovým podnikem vedle dalších dvanácti nově utvořených státních
podniků, jak bylo uvedeno v některých předešlých rozhodnutích či rozsudcích,
ale sám byl jedním ze třinácti nově vzniklých státních podniků, jež vznikly originárně
(viz odpověď Ministerstva financí ze dne 1. 7. 2010).
[28] Datum 31. 12. 1990 je z předložených důkazů posledním ověřitelným datem ve vztahu
k vlastnictví namítané ochranné známky. Poté je její osud nejasný a o jejím dalším vlastníkovi
a jeho právních nástupcích lze pouze vytvářet více nebo méně pravděpodobné interpretace
na základě nepřímých indicií (viz čtyři varianty uvedené v rozhodnutí prvního stupně).
Delimitační protokol o rozdělení státního podniku Laktos Praha ze dne 27. 11. 1990 se otázkou
namítané ochranné známky nezabýval. V této souvislosti předseda žalovaného podotkl,
že v průběhu soudních řízení došlo ke ztrátě originálního správního spisu a nepodařilo
se rekonstruovat všechny předložené důkazy.
[29] K možným variantám předseda žalovaného uvedl, že (1) přechod namítané ochranné
známky ze zaniklého státního podniku Laktos Praha na státní podnik Laktos je více
než diskutabilní, neboť z rozhodnutí Ministerstva zemědělství o rozdělení státního podniku
Laktos ze dne 17. 12. 1990, podle něhož „závazky související s hospodářskou činností a personálními
náležitostmi podnikového ředitelství státního podniku Laktos Praha přebírá nově vznikající státní podnik
Laktos“, nelze usuzovat na jasnou a zřetelnou vůli Ministerstva zemědělství (jako zakladatele)
upravit přechod práv k namítané ochranné známce. Přechodu vlastnického práva k namítané
ochranné známce na státní podnik Laktos rovněž nenasvědčuje ani vymezení jeho předmětu
podnikání, který tehdy musel odpovídat výrobkům, pro něž byla namítaná ochranná známka
zapsána. Všechny výše uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že přechod namítané ochranné
známky na státní podnik Laktos se jeví jako velmi nepravděpodobný, a podle tehdejší právní
úpravy jako nepřípustný.
[30] (2) Interpretaci připouštějící, že by se po státním podniku Laktos Praha stal vlastníkem
namítané ochranné známky státní podnik Pragolaktos, by bylo možné opřít o identický předmět
podnikání, a do určité míry i o totožné sídlo. Žádný důkaz o přechodu namítané ochranné
známky na státní podnik Pragolaktos však neexistuje.
[31] (3) Podle předsedy žalovaného nebyla možná třetí varianta – zánik ochranné známky
k datu 31. 12. 1990 v důsledku zániku státního podniku Laktos Praha, neboť tento státní podnik
zanikl bez likvidace rozdělením [podle §32 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1990 Sb., o státním
podniku]. Z dostupných důkazů však není možné s jistotou určit, na který či které nástupnické
státní podniky namítaná ochranná známka přešla.
[32] Žalovaný v řízení o přihlášce neakceptoval právní nástupnictví přihlašovatele k namítané
ochranné známce jako prokázané a vyzval jej k předložení smlouvy o převodu průmyslového
a jiného duševního vlastnictví podle §16 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby. Přihlašovatel tuto smlouvu žalovanému předložil (v podání doručeném
dne 3. 5. 1995). Vzhledem ke ztrátě originálu spisu na některém ze soudů, jehož součástí byla
i tato smlouva ze dne 25. 11. 1992, nebylo možné její obsah analyzovat, a tedy ani zohlednit.
S ohledem na výše uvedené však lze předpokládat, že se netýkala konkrétně namítané ochranné
známky.
[33] V odpovědi Ministerstva financí ze dne 1. 7. 2010 je uvedeno m. j. následující: „Obecně
lze konstatovat, že v režimu zákona č. 92/1991 Sb. […] nikdy s vlastnickým právem k privatizovanému
majetku a převodem na tomto majetku váznoucích práv a závazků podle §15 citovaného zákona, nebylo
převáděno také právo užívání ochranné známky.“ Dále z tohoto důkazu vyplývá, že převod ochranných
známek byl zpravidla řešen prostřednictvím samostatných smluv uzavíraných mezi
privatizovaným subjektem a nabyvatelem privatizovaného majetku. Tomu ostatně nasvědčuje
hodnocení předložené smlouvy ze dne 25. 11. 1992 navrhovatelem prvního výmazu, společností
Černý & Černý, v jeho rozkladu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 7. 1997. Uvedená
smlouva mezi státním podnikem Pragolaktos a přihlašovatelem (t. j. Pragolaktos, a. s.) údajně
„povšechně hovoří o převodu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, z vlastnictví k ochranným
známkám […], jichž je platným vlastníkem ve smyslu §2 zákona č. 92/1991 Sb. státní podnik Pragolaktos.“
Z vyjádření navrhovatele prvního výmazu je tedy patrné, že ve smlouvě nebyly předměty
průmyslových práv přesně vymezeny.
[34] Přihlašovatel tedy sice neprokázal právní nástupnictví k namítané ochranné známce,
avšak s ohledem na nepřehlednost právního osudu namítané ochranné známky a vlastnického
práva k ní nelze tuto skutečnost vyhodnotit tak, že přihlašovatel při podání přihlášky napadené
ochranné známky jednal v nedobré víře. Vzhledem k časové posloupnosti zanikání a vznikání
podniků, resp. k předmětu podnikání přihlašovatele odpovídajícímu výrobkům zapsaným
pro namítanou ochrannou známku (což v té době byla skutečnost rozhodná pro přípustnost
přechodu), je třeba konstatovat, že přihlašovatel měl důvod domnívat se, že je právním
nástupcem vlastníka namítané ochranné známky. V kontextu uvedeného pak nelze považovat
za nedobrou víru přihlašovatele ani skutečnost, že poté, co žalovaný neuznal tvrzení o jeho
právním nástupnictví, mohl se domnívat, že namítaná ochranná známka na nikoho nepřešla,
a tudíž zanikla spolu se zánikem právní subjektivity posledního vlastníka vyznačeného v rejstříku
ochranných známek.
[35] K poukazu navrhovatele, že státní podnik Laktos měl jako předmět činnosti zapsáno
m. j. „provedení souhrnného převodu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví “, přičemž takový
předmět činnosti se zapisoval tzv. zbytkovým státním podnikům, aby mohlo dojít k úplnému
vypořádání veškerého jejich majetku a závazků, předseda žalovaného uvedl, že s odkazem
na odpověď Ministerstva financí ze dne 1. 7. 2010 lze obecně konstatovat, že při převodu
privatizovaného majetku na Fond národního majetku ČR ponechal zakladatel privatizovaného
subjektu (v daném případě Ministerstvo zemědělství ČR) aktiva (mezi něž m. j. spadají i práva
k ochranným známkám) na tzv. zbytkovém státním podniku. Jejich následný převod byl řešen
na základě samostatných smluv mezi privatizovaným subjektem a nabyvatelem privatizovaného
subjektu. S přihlédnutím k uvedenému a k rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne
21. 9. 1993 o převedení části majetku státního podniku Laktos na Fond národního majetku ČR,
k Dokladu o projednání způsobu převodu průmyslového a jiného duševního vlastnictví ze dne
17. 6. 1993 a k privatizačnímu projektu státního podniku Laktos však nelze tvrdit, že státní
podnik Laktos byl tzv. zbytkovým státním podnikem, co se týče práv k namítané ochranné
známce. Z týchž důkazů plyne, že státní podnik Laktos byl zbytkový státním podnikem
(co se týče ochranných známek) pouze ve vztahu k přihláškám ochranných známek č. 178278
(zn. sp. O-69892), č. 178279 (zn. sp. O-69893) a č. 173206 (zn. sp. O-63992) - všechny ve znění
„Laktos“. Nebylo tedy prokázáno, že by se navrhovatelem uvedený předmět činnosti státního
podniku Laktos týkal namítané ochranné známky.
[36] K tvrzení navrhovatele, že přihlašovatel uvedl žalovaného v omyl v souvislosti s datem
uplynutí karenční lhůty, předseda žalovaného zdůraznil, že rejstřík ochranných známek
obsahoval v době podání napadené přihlášky nejednoznačné údaje. Nadto, na rejstříkové kartě
namítané ochranné známky bylo datum zániku „23. 4. 1992“ dopsáno ručně, není přitom zřejmé,
kdy bylo toto datum do rejstříkové karty vepsáno. Není vyloučeno, že v době podání přihlášky
napadené ochranné známky nebylo v rejstříkové kartě namítané ochranné známky vyznačeno
žádné datum. Výpis z rejstříku ke dni 17. 6. 1994 (přiložený k vyjádření společnosti Pragolaktos
doručenému žalovanému dne 10. 5. 1996) neobsahuje konkrétní datum zániku namítané
ochranné známky, pouze údaj, že známka je zaniklá. Tento výpis představuje časově nejbližší
(ve vztahu k datu podání přihlášky napadené ochranné známky) hodnověrný zdroj informací
o namítané ochranné známce v rejstříku. Pomine-li odvolací orgán ručně dopsané datum
v rejstříkové kartě, objevuje se datum 23. 4. 1992 prokazatelně (s ohledem na důkazy obsažené
ve spise) jako datum zániku namítané ochranné známky v rejstříku ochranných známek až dne
23. 11. 1995 (viz výpis z rejstříku ke dni 23. 11. 1995). Předseda žalovaného v této souvislosti
poznamenal, že provedl rovněž šetření ve Věstnících Úřadu vydaných v letech 1988 až 1995,
avšak nenalezl zde žádný údaj, který by se týkal namítané ochranné známky nebo jejího zániku.
[37] Vzhledem k možné nejednoznačnosti údajů obsažených v rejstříku ochranných známek
v době podání přihlášky napadené ochranné známky (datum jejího zániku v. poslední
zaznamenaný vlastník namítané ochranné známky), jakož i k absenci jakýchkoli údajů
ve Věstníku, a s poukazem na tehdejší výkladovou praxi žalovaného, která přiznávala
konstitutivní účinky zápisu do rejstříku ochranných známek nejen převodu, ale i přechodu
vlastnictví ochranné známky, nelze považovat argumentaci přihlašovatele ohledně běhu karenční
lhůty za jednání, kterým by přihlašovatel úmyslně uvedl žalovaného v omyl.
[38] Předseda žalovaného nepřisvědčil ani tvrzení navrhovatele, že správní orgán prvního
stupně zpochybnil předchozí rozhodnutí žalovaného i soudů závěrem, že po zániku posledního
nepochybného vlastníka namítané ochranné známky (státního podniku Laktos Praha) ke dni
31. 12. 1990 je existence této ochranné známky značně nejistá. Závěr správního orgánu prvního
stupně vyplývá z důkazů založených ve správním spisu (byť je spis neúplný). Z rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 17. 12. 1990 a delimitačního protokolu ze dne 27. 11. 1990 není
seznatelné, na který z nástupnických státních podniků přešla práva k namítané ochranné známce.
Rovněž se předseda žalovaného nemůže ztotožnit s tvrzením navrhovatele, že v případě státního
podniku Laktos (jako potenciálního nabyvatele namítané ochranné známky) byla splněna
podmínka pro její přechod v režimu §16 odst. 5 zákona č. 174/1988 Sb. Předseda žalovaného
zdůraznil, že předmětem tohoto řízení je zkoumání možné nedobré víry přihlašovatele, nikoliv
skutečného právního nástupnictví vlastníka namítané ochranné známky, které z dostupných
důkazů nelze zjistit. Podstatné tedy je, zda přihlašovatel měl důvody se domnívat, že je právním
nástupcem, a nikoliv, zda státní podnik Laktos byl skutečným právním nástupcem.
[39] Skutečnosti týkající se přechodu práv k namítané ochranné známce ze státního podniku
Laktos Praha na státní podnik Laktos přitom mohly být stěžejní pro utvoření názoru
přihlašovatele, že předmětnou přihlášku podává oprávněně, jakožto právní nástupce koncernu
Mlékárenský průmysl, resp. státního podniku Laktos Praha. Uvedené skutečnosti rovněž mohly
mít dopad na vnímání přihlašovatele ohledně počátku a konce karenční lhůty.
[40] Závazek zkoumat přechod práv k namítané ochranné známce, jež je podle mínění
předsedy žalovaného jedním z podstatných faktorů při zkoumání existence údajné nedobré víry
přihlašovatele napadené ochranné známky v době podání její přihlášky, ostatně vyplýval
i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 15/2001 – 65, který v odst. 44 a 45 zavázal
žalovaného, aby se zabýval „otázkou splnění hmotně-právní podmínky přechodu namítané ochranné známky
obsažené v §16 odst. 4 zákona č. 174/1988 Sb., na kterou odkazuje §16 odst. 5 téhož zákona.“
[41] Žalobkyně vyslovila pochyby též o tom, že by přihlašovatel jako údajný právní nástupce
nevěděl nebo neměl přehled o rozsahu svého vlastního majetku, neboť vše probíhalo v režimu
tzv. privatizačních projektů pod státním dozorem a k faktickému převzetí a předání majetku
docházelo po souhlasu státu, resp. Fondu národního majetku. Pokud by součástí
privatizovaného majetku byla i práva k namítané ochranné známce, zcela jistě by podle
žalobkyně byla součástí privatizačních dokumentů (viz privatizační projekt státního podniku
Pragolaktos, vydaný v říjnu 1991). K tomu předseda žalovaného dodal, že v poukázaném
privatizačním projektu sice není namítaná ochranná známka konkrétně vymezena, avšak
na str. 11 se nachází kapitola 16 nazvaná „Způsob převodu práv průmyslového nebo jiného duševního
vlastnictví “, kde je konstatováno, že „tato práva jsou jako součást podnikového know-how předmětem
privatizace podle tohoto projektu a není účelné je od podniku oddělovat “. Z uvedeného je patrné, že tato
obecně formulovaná věta může zahrnovat i namítanou ochrannou známku. Ostatně skutečnost,
že při zpracování privatizačních projektů obsahujících údaje o obrovském množství majetkových
položek privatizovaných subjektů dohlížel stát prostřednictvím svých orgánů, ještě nevylučuje
možnost pochybení nebo omylu těchto orgánů v případě jednotlivostí.
[42] Předseda žalovaného uzavřel, že ze skutečností, které vyšly najevo v průběhu řízení, nelze
mít za prokázané, že by přihlašovatel podal přihlášku napadené ochranné známky v nedobré víře.
Nebyly tak splněny podmínky, s nimiž §32 odst. 1 ve spojení s §4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. spojuje možnost prohlásit ochrannou známku za neplatnou. Proto je nutno v souladu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 3/2008 – 195, vycházet
z presumpce dobré víry přihlašovatele v době podání přihlášky napadené ochranné známky,
neboť opačný princip by byl v rozporu s principem právní jistoty.
II. Napadený rozsudek městského soudu
[43] Žalobkyně napadla rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 1. 7. 2013 žalobou
u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Z důkazů
založených ve správním spisu podle soudu vyplynulo, že majitel namítané ochranné známky
koncern Mlékárenský průmysl zanikl dnem 31. 12. 1988. Ochranné známky, které vlastnil, byly
předány nově zřízeným státním podnikům, přičemž namítaná ochranná známka byla předána
státnímu podniku Laktos Praha. Po zániku tohoto státního podniku však práva k jeho
ochranným známkám nepřešla, ani nebyla převedena na další subjekt, zanikla proto dnem zániku
právní subjektivity státního podniku Laktos Praha, tedy dnem 31. 12. 1990. Tím zanikla
i namítaná ochranná známka č. 150994. Zápisem napadené ochranné známky nedošlo k porušení
§5 zákona č. 174/1988 Sb., neboť v době podání přihlášky (3. 11. 1993) již namítaná ochranná
známka neexistovala více než dva a půl roku.
[44] Městský soud nepřisvědčil námitce, že přihlašovatel nemohl být univerzálním právním
nástupcem žádného státního podniku, tedy ani dřívějšího majitele ochranné známky, neboť
tu mohl získat pouze smluvně, což se nestalo. Podle soudu je však nepochybné, že přihlašovatel
(Pragolaktos, a. s.) vznikl na základě privatizačního projektu státního podniku Pragolaktos,
je tedy právním nástupcem státního podniku Pragolaktos, který byl jedním z právních nástupců
podniku Laktos Praha – posledního známého majitele namítané ochranné známky. Při rozdělení
státního podniku Laktos Praha zůstaly nehmotné statky (tj. průmyslové a jiné duševní vlastnictví)
opomenuty, delimitační protokol ze dne 27. 11. 1990 se soustředil pouze na hmotný majetek.
Z těchto skutečností plyne, že přihlašovatel byl sice právním nástupcem posledních majitelů
namítané ochranné známky, nebyl však právnickou osobou, pro kterou byla ochranná známka
zapsána v době zániku práva k ní.
[45] Namítaná ochranná známka tedy nezanikla až ke dni 23. 4. 1992 podle neopravených
záznamů v rejstříku ochranných známek. Přihláška napadené ochranné známky podaná
dne 3. 11. 1993, byla podána až po uplynutí karenční lhůty. Námitka žalobkyně, že přihlašovatel
nemohl být v dobré víře, neboť ignoroval karenční lhůtu, je proto nedůvodná.
[46] Předchozí rozhodnutí žalovaného zrušená rozsudkem Nejvyššího správního soudu
č. j. 6 A 15/2001 – 65 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/09 byla vydána na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovanému se následně po doplnění dokazování
podařilo doložit, že namítaná ochranná známka zanikla dříve než dne 23. 4. 1992. Teprve nyní
napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 1. 7. 2013 se podařilo řádně naplnit
§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a potvrdit tak, že při zápisu napadené ochranné známky
nedošlo k pochybení.
[47] Ústavní soud zavázal žalovaného, aby se zabýval otázkou, zda byla přihláška podána
v dobré víře ve smyslu §4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. Původní tvrzení přihlašovatele,
že je právním nástupcem majitele namítané ochranné známky, se nepodařilo prokázat. V tomto
jeho tvrzení však nelze spatřovat zlou víru, neboť se mohl domnívat, že byl právním nástupcem,
nejen pokud šlo o hmotný majetek, ale i ve vztahu k právu k namítané ochranné známce. K jeho
prospěchu svědčí, že svou původní argumentaci opustil v průběhu řízení o zápis napadené
ochranné známky, neboť z rejstříkových údajů zjistil, že namítaná ochranná známka zanikla
zánikem právní subjektivity jejího majitele. Závěr o zániku namítané ochranné známky spolu
se zánikem státního podniku Laktos Praha vyplývá přímo ze zákona a nebylo k němu třeba
úředního výroku.
[48] Soud nepřisvědčil ani námitce, podle které o zlé víře přihlašovatele měla svědčit
skutečnost, že ručil napadenou ochrannou známkou za mnohamilionový bankovní úvěr.
Přihlašovatel podal žádost o zápis zástavního práva k této ochranné známce dne 3. 11. 1999, tedy
až šest let po podání přihlášky ochranné známky. Podle zákona i ustálené judikatury je přitom
třeba posuzovat dobrou víru k okamžiku podání přihlášky. Přihlašovatel pokračoval v sídle
svého předchůdce ve výrobě mražených smetanových krémů, pro něž se vžilo označení
„polárka“, měl tedy zájem na tom, aby jeho výrobky byly takto nadále označovány. Žalovaný
zapsal napadenou ochrannou známku do rejstříku, protože podle tehdejších zjištění k datu
podání přihlášky již karenční lhůta neběžela (nebylo zjištěno, že by namítaná ochranná známka
přešla na některý z nástupnických podniků nebo byla převedena na třetí osobu).
[49] Zlá víra ve smyslu §4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb. musí být „zjevná “. To znamená,
že nepoctivý úmysl přihlašovatele musí být patrný na první pohled. Byť přihlašovatel neprokázal
právní nástupnictví k namítané ochranné známce, tuto skutečnost nebylo podle žalovaného
možné vyhodnotit jako nedostatek dobré víry s ohledem na nepřehlednost osudu namítané
ochranné známky. Vzhledem k časové posloupnosti zanikání a vznikání podniků v letech 1989
a 1990 a vzhledem k předmětu podnikání přihlašovatele odpovídajícímu výrobkům, pro něž byla
namítaná ochranná známka zapsána, měl přihlašovatel důvod se domnívat, že je právním
nástupcem majitele namítané ochranné známky. Podle městského soudu žalovaný shromáždil
dostatek dokladů, které pro uvedený závěr svědčí.
[50] Městský soud nesouhlasil s námitkou, že žalovaný nerespektoval rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 A 15/2001 – 65 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/09. Ústavní
soud nevyslovil závazný právní názor, že napadená ochranná známka nebyla podána v dobré
víře, ale zavázal žalovaného, aby se touto otázkou zabýval. Nejvyšší správní soud v rozsudku
č. j. 6 A 15/2001 – 65 dospěl k závěru, že žalovaný nesprávně posoudil zánik namítané ochranné
známky a zavázal jej, aby se zabýval splněním podmínky přechodu ochranné známky podle
§16 odst. 4 a 5 zákona č. 174/1988 Sb. Žalobkyně tvrdila, že namítaná ochranná známka přešla
po zániku státního podniku Laktos Praha na státní podnik Laktos a zanikla až uplynutím doby
platnosti známky, žádný důkaz o tomto přechodu však nenabídla ani ve známkoprávním řízení,
ani v řízení před soudem. Úvaha žalovaného, že namítaná ochranná známka zanikla zánikem
jejího majitele nejpozději k 31. 12. 1990 je podle městského soudu logická a plně odpovídá tehdy
platným právním předpisům. Žalovaný posoudil v souladu s pokynem Ústavního soudu dobrou
víru přihlašovatele jak při podání přihlášky napadené ochranné známky, tak i ohledně právního
nástupnictví práv k namítané ochranné známce, a to v rozsahu předvídaném v §4 písm. m)
zákona č. 441/2003 Sb. Městský soud souhlasil s žalovaným, že nepoctivý úmysl přihlašovatele
zjištěn nebyl.
[51] Obiter dictum se městský soud vyjádřil k námitce, v níž žalobkyně nesouhlasila se závěrem
žalovaného o obsoletnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 15/2001 – 65.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala dne 25. 3. 2004 u městského soudu žalobu
vedenou pod sp. zn. 9 Ca 72/2004, přičemž v tomto řízení byla zastoupena JUDr. Janem
Součkem, který je jejím zástupcem i v nyní projednávané věci. Členkou senátu, který vydal dne
24. 8. 2005 rozsudek č. j. 6 A 15/2001 – 65, byla mimo jiné JUDr. Marie Součková, manželka
JUDr. Jana Součka. Námitka vztahující se k rozsudku č. j. 6 A 15/2001 – 65 byl podle městského
soudu neodůvodněná nejen proto, že citovaný rozsudek byl překonán nálezem
sp. zn. IV. ÚS 298/09, ale také proto, že s ohledem na osobní vazby mezi členkou senátu
Nejvyššího správního soudu a zástupcem žalobkyně v době jeho rozhodování by byl takový
postup contra bonos mores.
III. Obsah kasační stížnosti
[52] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[53] Městský soud podle jejího názoru opomněl, že podle odstavce 28 nálezu
sp. zn. IV. ÚS 298/09 je v posuzované věci rozhodující, „za jakých podmínek a s jakou argumentací
podávala společnost Pragolaktos, a. s., přihlášku“. Přehlíží tak, že společnost Pragolaktos podala
přihlášku napadené ochranné známky v roce 1993, přestože dosavadní ochranná známka
„Polárka“ byla v rejstříku vyznačena jako zaniklá teprve v roce 1992. Společnost Pragolaktos tedy
podala přihlášku contra tabulas ještě v době dvouleté časové ochrany pro jiný subjekt.
[54] Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, korigoval
striktní odmítání možnosti dobré víry při jednání v rozporu s veřejným zápisem a upozornil,
že byť je to výjimečné, nemusí ještě samotné jednání v rozporu s veřejným zápisem absolutně
a vždy vylučovat dobrou víru. Dodal, že i za platnosti obecného zákoníku občanského
se připouštělo i vydržení práv k nemovitostem contra tabulas. Oproti tomu žalované správní
rozhodnutí a shodně i napadený rozsudek však tuto zásadní skutečnost při posuzování dobré
víry zcela opomíjí.
[55] V nyní posuzované věci byly podány dvě přihlášky ochranné známky „Polárka“, z nichž
jedna byla podávána ve víře ve správnost údajů veřejného seznamu ochranných známek
vedeného žalovaným, zatímco přihláška společnosti Pragolaktos v rozporu s ním. Napadený
rozsudek však tuto skutečnost opomněl a svým závěrem, že je třeba obecně vycházet z dobré
víry přihlašovatele (tedy zde i toho, který jednal contra tabulas) ji naopak naprosto negoval. Zákon
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zakotvil v §7 předpoklad dobré víry jako novum našeho
právního řádu. Důvodová zpráva k tomuto paragrafu také výslovně zdůrazňuje, že mimo
Slovenské republiky jsme byli poslední evropskou zemí, jejíž právo dosud neznalo předpoklad
jednání v dobré víře. Ostatně i dosavadní judikatura o nutnosti skutkového tvrzení a důkazního
břemene dobré víry toho, kdo ji uplatňuje, dokládá, že před 1. 1. 2014 nejenže nebyla dobrá víra
zakotvena, ale v žádném případě se ani nepředpokládala. Už proto je zcela nesprávné východisko
napadeného rozsudku o obecném předpokladu dobré víry přihlašovatele, navíc jednajícího
v té době v rozporu s veřejným rejstříkem ochranných známek. Je logické, že se takový závěr
dostává též do nesouladu s již učiněnými závěry Ústavního soudu v předchozím řízení.
[56] Opakované zpětné a od dřívějších závěrů opět odchylné nalézání toho „pravého tehdejšího
právního stavu“ před čtvrt stoletím nejenže nemůže být spolehlivé, ale je i nepodstatné pro účel
vymezený nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/2009, tedy pro posouzení tehdejší
subjektivní stránky přihlašovatele. Ústavní soud v odstavci 28. jednoznačně uzavřel: „Stručně
shrnuto, společnost Pragolaktos, a.s. (nyní ALIMPEX FOOD, a.s.) podala přihlášku ochranné známky
‚POLÁRKA‘ č. 187 158, přičemž svoji prioritu odvozovala od právního nástupnictví. Poté, co se jí toto
nepodařilo prokázat, odvodila prioritu od vypršení lhůt ochrany.“ Jedině pokud by byl překvapivě zjištěn
nový a zásadní důkaz, spolehlivě vyvracející tento skutkový závěr Ústavního soudu ČR, mohlo
by být takové skutkové zjištění (jímž ale není pouhé jiné hodnocení již tehdy známých důkazů)
významné při plnění závěrečného pokynu Ústavního soudu k vyhodnocení, „za jakých podmínek
a s jakou argumentací podávala společnost Pragolaktos, a.s. přihlášku.“
[57] Nemožnost s odstupem čtvrt století zpětně spolehlivě posoudit natolik specifické otázky
z dob všestranně jiného právního stavu, s již neúplnými a omezenými důkazy z té doby, včetně
ztráty správního spisu žalovaného a jen neúplné jeho rekonstrukce tak, aby rozhodně vyvracely
zákonný předpoklad správnosti tehdejší veřejné evidence, je dána právě tímto velkým časovým
odstupem. Žalovaný v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2006 konstatoval: „Z předložených dokladů dále
vyplývá, že ta práva příp. povinnosti, která nepřipadla v rámci delimitačního protokolu některému z 12-ti nových
subjektů zůstala ve vlastnictví Laktos Praha, s. p. To se mj. týkalo i práv k ochranným známkám, vč. namítané
ochranné známky. Dne 31. 1. 1994 došlo k zániku Laktos Praha, s. p. bez právního nástupce, aniž tento
subjekt využil práva na obnovu zápisu uvedené ochranné známky.“ S tímto závěrem jako zcela správným
se plně ztotožnil i městský soud v rozsudku č. j. 9 Ca 80/2006 – 65.
[58] Český právní řád svým obecným tříletým promlčením dává najevo, že jen dobu pouhých
několika let považuje za období takové spolehlivosti důkazů, ve které je ochoten uplatněným
právům poskytnout ochranu autoritou státní moci. Čím větší je časový odstup od posuzovaných
událostí, tím je možné činit závěry jen se stále menším stupněm spolehlivosti a správnosti.
A to je pro vyvrácení domněnky správnosti tehdejší veřejné evidence zcela nepostačující.
[59] Důkazem toho, jak je až ošidně snadné činit mylné závěry i po pouhé poloviční době
z takového časového odstupu, a proto často jen rozporné se skutečností, jsou úvahy napadeného
rozsudku o dobrých mravech bývalé soudkyně Nejvyššího správního soudu JUDr. Součkové.
V řízeních o dvou prvních žalobách byla stěžovatelka zastoupena advokátkou
JUDr. Houskovou. Jedno z těchto řízení skončilo rozsudkem č. j. 6 A 15/2001 – 65, na němž
se podílela i JUDr. Součková, druhé řízení bylo rozhodováno jiným senátem Nejvyššího
správního soudu. JUDr. Housková z důvodu svého zhoršujícího se zdravotního stavu požádala
stěžovatelku, aby si našla jiného zástupce. V prvních letech po nabytí účinnosti soudního řádu
správního byl počet zástupců ochotných zastupovat v tomto novém typu řízení omezený.
Nakonec zastoupení převzal JUDr. Souček s výhradou, že se bude jednat pouze o procesní
zastoupení, proto také stěžovatelka měla vždy i svého patentového zástupce a též další advokáty.
Ostatně skutečnost omezeného počtu zástupců pro danou problematiku lze ilustrovat
tím, že nynějším i dřívějším zástupcem osoby zúčastněné na řízení je JUDr. Kupka, který
byl dříve u žalovaného ředitelem Odboru legislativně právního a sporných řízení.
[60] JUDr. Souček skutečně podal dne 25. 3. 2004 v zastoupení stěžovatelky žalobu
k městskému soudu proti jinému rozhodnutí žalovaného. V tu dobu však Nejvyšší správní soud
již přes půl roku spory týkající se ochranných známek neprojednával, neboť odmítal svou
věcnou příslušnost. Podle stěžovatelky je tak vyloučena objektivní i subjektivní možnost
podjatosti JUDr. Součkové. Skutečnost, že JUDr. Souček podal správní žalobu čtyři měsíce
před tím, než zvláštní senát tyto spory vrátil do správního soudnictví, dokládá vzájemnou
neinformovanost mezi manžely Součkovými. Po podání kasační stížnosti JUDr. Součkem v roce
2007 stěžovatelka ihned obdržela sdělení předsedy senátu, že členka senátu JUDr. Součková
vyslovila svoji podjatost, a proto ji nahradí jiný soudce.
[61] Dále stěžovatelka namítla, že napadený rozsudek, ani žalované rozhodnutí se nezabývají
tím podstatným, co ukládá nález sp. zn. IV. ÚS 298/2009, tedy posouzením dobré víry v době
podání přihlášky, ale činí nové a od závěrů předchozích jak správních, tak i soudních rozhodnutí
(včetně citovaného nálezu Ústavního soudu) odchylné právní závěry. Činí tak nejen na základě
již dříve známých důkazů, ale dokonce nyní už i neúplných důkazů. Po ztrátě správního spisu
žalovaného a jeho jen neúplné rekonstrukci (viz upozornění Ústavního soudu v jeho nálezu)
nemá už nové hodnocení ani místo. Proto právě buď existence či naopak absence dobré víry
přihlašovatele jedině v době podání přihlášky o tom, zda je skutečně právním nástupcem
vlastníka této ochranné známky, měla být základem nového rozhodnutí. Jen v případě právního
nástupnictví by potom nerespektování trvající karenční lhůty na této známce mohlo
být odůvodnitelné. Z tohoto základního a určujícího hlediska pro další řízení však napadené
rozhodnutí nevychází.
[62] Podle stěžovatelky vyvracejí dobrou víru přihlašovatele následující námitky:
(a) přihlašovatel podal přihlášku bez dalšího v roce 1993, kdy byl u ochranné známky „Polárka“
ve veřejné evidenci vyznačen údaj o ochraně pro jiný subjekt až do roku 1994, (b) jakmile
byl přihlašovatel žalovaným vyzván k objasnění, tvrdil a následně se i neúspěšně pokoušel
listinami doložit zákonem vyloučené právní nástupnictví duševního vlastnictví po státním
podniku, (c) omyl přihlašovatele v rozsahu majetku nebyl možný, neboť se jednalo v rozhodné
době o nedávno založenou společnost, mající k dispozici jen jeden rok starý seznam veškerých
svých aktiv ve své zakladatelské listině, (d) přihlašovatel byl společností se základním jměním
498 mil. Kč, vybavenou vším odborným zázemím, (e) přesto i v tak velkém majetku by účetně
či evidenčně podchycené aktivum předmětné ochranné známky muselo být okamžitě znát
již tehdy v milionových hodnotách, když podle znaleckého odhadu objednaného touto
společností o 5 let později v roce 1998 činila hodnota 104 mil. Kč, (f) jako společnost založená
Fondem národního majetku ČR podle §11 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vkladem tohoto
zakladatele nemohl mít přihlašovatel podle §11 odst. 6 tohoto zákona do zakládaného podniku
vložena žádná práva z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, neboť ta se dala podle
§16 převést jen smluvně přímo mezi zanikajícím státním podnikem a společností.
[63] Rozhodnutí předsedy žalovaného, ani napadený rozsudek neřešily znaky dobré víry
v době podání přihlášky, nerespektovaly tak vázanost zrušujícím nálezem Ústavního soudu.
Naopak po letech probíhajícího řízení, ztrátě správního spisu, a tím i časovým odstupem daným
oslabením možností dokazování provádí zjišťování a přehodnocování již dříve z daleko
spolehlivějších podkladů zjištěného skutkového stavu, který nikdo nenapadal a který ani nebyl
předmětem výhrad Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu. Vyhledávání možnosti
dobré víry k argumentacím, které přihlašovatel neuplatnil v době podání přihlášky, ale až později,
je v rozporu s pokynem nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/2009. Stěžovatelka byla přesvědčena,
že napadeným rozsudkem byla poškozena její práva, neboť i městský soud věc projednával
z hlediska „co vše by si byl mohl PRAGOLAKTOS, a.s. myslet “, což však není subjektivní stránka
přihlašovatele.
IV. Vyjádření žalovaného
[64] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti podotkl, že žalobkyně napadla ochrannou
známku zapsanou pro společnost Pragolaktos původně s argumentem rozporu s §5 zákona
č. 174/1988 Sb., tedy z důvodu podání přihlášky v karenční lhůtě. Přijetím zákona č. 441/2003 Sb. zákonodárce uzákonil stav, že známky, zapsané podle předchozích právních úprav, které
splňují hmotně právní podmínky zápisné způsobilosti, zůstávají v platnosti; toto pravidlo se však
netýká známek, které by (zjevně) nebyly podány v dobré víře. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 298/09 zdůraznil, že nemohou být chráněná práva, pokud byla získána
nekorektně, a zavázal proto žalovaného posoudit, zda společnost Pragolaktos podala přihlášku
v dobré víře. Žalovaný přitom nemohl překročit pravomoc vymezenou v §4 písm. m) zákona
č. 441/2003 Sb. Na okraj je třeba také uvést, že Nejvyšší správní soud svým rozsudkem
č. j. 6 A 15/2001 – 65 zavázal žalovaného, aby zkoumal, zda žalobkyní (tj. stěžovatelkou v nyní
posuzované věci) tvrzený vlastník namítané ochranné známky mohl být jejím vlastníkem, pokud
nevyráběl výrobky – mražené smetanové krémy – pro něž byla známka zapsána.
[65] K námitce, v níž stěžovatelka polemizovala s možností úplně zjistit skutkový
a psychologický postoj přihlašovatele napadené ochranné známky ke skutečnostem
odehrávajícím se v době podání přihlášky, žalovaný odkázal na své povinnosti podle §2 a §3
správního řádu. Žalovaný setrval na stanovisku, že s ohledem na nepřehlednost právního osudu
namítané ochranné známky a vlastnického práva k ní, nelze jednání přihlašovatele vyhodnotit
jako jednání v nedobré víře. Přihlašovatel měl důvod se domnívat, že je právním nástupcem
vlastníka namítané ochranné známky. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že nerespektoval
předchozí rozhodnutí, neboť ta mu uložila, aby ověřil naplnění všech důvodů k poskytnutí
či odmítnutí ochrany, včetně toho, zda přihláška byla, ve světle všech zjištění, podána v dobré
víře. Ústavní soud nevyslovil závazný právní názor, že přihláška napadené ochranné známky byla
podána v nedobré víře, pouze deklaroval, že se žalovaný touto otázkou nezabýval.
[66] Jakkoliv stěžovatelka tvrdí, že namítaná ochranná známka přešla po zániku státního
podniku Laktos Praha na státní podnik Laktos a zanikla až uplynutím doby platnosti známky,
žádný důkaz tohoto přechodu nenabídla. Bylo by v rozporu s právem na spravedlivý proces,
pokud by rozhodující orgán přihlédl jen k tvrzením jednoho účastníka (stěžovatelky) a naopak
nepřihlédl k objektivním okolnostem, které ve správním řízení vyplynuly.
[67] Stěžovatelka nesprávně tvrdí, že žalovaný byl nálezem Ústavního soudu zavázán
posoudit dobrou víru přihlašovatele ohledně právního nástupnictví ve vlastnictví ochranné
známky. Ústavní soud zavázal žalovaného ke zkoumání v rozsahu §4 písm. m) zákona
č. 441/2003 Sb., tj. zda je zjevné, že přihláška ochranné známky byla podána v dobré víře.
Žalovaný nezjistil nepoctivý úmysl, jímž by bylo motivováno podání přihlášky napadené
ochranné známky.
V. Replika stěžovatelky
[68] Žalovaný podle stěžovatelky argumentoval ve svém vyjádření způsobem, který dokládá
nesplnění pokynu Ústavního soudu. Ústavní soud uložil žalovanému zjistit dobrou víru
společnosti Pragolaktos při podání přihlášky, nikoliv to, jak reagovala poté, když se žalovaný
nenechal zmýlit přihláškou v rozporu se stavem veřejné evidence u této ochranné známky. I poté
se znovu společnost Pragolaktos pokoušela obejít zákonnou ochranu nesmyslným tvrzením
svého právního nástupnictví jako soukromé společnosti po státním podniku, navíc u duševního
vlastnictví, které bylo dokonce jediným aktivem, přímo nevložitelným do akciové společnosti
Fondem národního majetku ČR ve velké privatizaci, ve které společnost Pragolaktos nedlouho
předtím vznikla. Podle stěžovatelky byl pro posouzení dobré víry přihlašovatele zásadní stav
veřejné evidence ochranných známek, který společnost Pragolaktos nejprve ignorovala a poté
se jej snažila obejít.
[69] Argument o nepřehlednosti právního osudu namítané ochranné známky jakožto
možného omluvitelného důvodu omylu přihlašovatele je nepřijatelný právě pro existenci veřejné
evidence ochranných známek. Navíc to také odporuje i pravidlu soukromého práva
o předpokladu obvyklé vědomosti osob přiměřeně jejich postavení. Přihlašovatel tehdy jako
pouze 1 rok starý podnik disponoval aktuálním soupisem veškerého svého jmění 498 milionů Kč
i s jeho položkovým oceněním (bez kterého by nemohl vydat ani vlastní akcie) coby vkladu
do zakládaného podniku Fondem národního majetku ČR. Přiměřená a povinná odbornost takto
velkého podniku nepřipouští akceptovat jako „dobrověrný omyl “ tvrzené univerzální právní
nástupnictví soukromého podniku po podniku státním. Tím spíše u duševního vlastnictví, které
bylo zákonem dokonce výslovně z této privatizace přes Fond národního majetku ČR vyňato.
[70] Žalovaným rozhodnutím učiněná překvapivá změna závěru o zániku namítané ochranné
známky dříve než v r oce 1994 (přestože byl tento závěr jako správný opakovaně potvrzen
i ve správním soudnictví) už nyní nemá pro rozhodování význam, neboť společnost Pragolaktos
v roce 1993 přihlášku s tímto argumentem nepodávala. Proto je takový závěr pro posouzení
dobré víry zcela nepodstatný. Závěr o zániku namítané ochranné známky v roce 1994 přitom
přijal sám žalovaný v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2006.
[71] Pokud byla v roce 2012 zjištěna neúplnost správního spisu (chybějící položka 3 a části
položek 5 a 6), jednalo se o dokumenty předložené společností Pragolaktos. Ta jimi dokládala
své údajné nástupnictví a stěžovatelka je pouze následně a samozřejmě úspěšně vyvracela. Je také
pravdou, že právě tyto položky se po rozhodnutí Ústavního soudu staly pro věc významnými.
S ohledem na časový odstup a neúplnost podkladů není možné spolehlivě vyvrátit zákonný
předpoklad správnosti tehdejší veřejné evidence. V rozsahu vymezeném nálezem
sp. zn. IV. ÚS 298/09 by měly význam jedině skutečnosti, které by významně vyvracely
Ústavním soudem učiněný závěr, podle kterého „společnost Pragolaktos, a.s. (nyní ALIMPEX
FOOD, a.s.) podala přihlášku ochranné známky ‚POLÁRKA‘ č. 187 158, přičemž svoji prioritu odvozovala
od právního nástupnictví.“ Společnost Pragolaktos podala v roce 1993 přihlášku napadené ochranné
známky v situaci, kdy podle veřejné evidence ochranných známek tak mohl až do roku 1994
učinit jedině právní nástupce původního vlastníka. Přitom při podání přihlášky nepřiložila žádný
doklad svého později tvrzeného nástupnictví. Teprve když své nástupnictví neprokázala, začala
namítat nesprávnost stavu zápisu v evidenci ochranných známek. Pro subjektivní stránku
by podle stěžovatelky mohla mít význam jen vědomost o nesprávnosti veřejného seznamu,
tvrzená a dokládaná již jako důvod přihlášky.
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[72] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[73] Kasační stížnost není důvodná.
[74] Nejvyšší správní soud si je vědom délky řízení způsobené shora popsanými pochybeními
správních orgánů a soudů a s tím spojeného časového odstupu, který hraje roli i pro možnost
posouzení rozhodných skutkových okolností. Zároveň ovšem nelze učinit zjednodušený závěr,
podle kterého by pochybení orgánů veřejné moci mělo vést bez dalšího k vyhovění návrhu
účastníka řízení. V posuzované věci se totiž střetávají práva dvou subjektů, které jsou od veřejné
moci odlišné a jejichž zájmy jsou protichůdné – stěžovatelky (navrhovatelky), která se domáhá
prohlášení ochranné známky č. 187158 za neplatnou, a vlastníka této ochranné známky (osoby
zúčastněné na řízení, dříve společnosti Pragolaktos). I přes neúplnost podkladů a časový odstup
je proto třeba náležitě dbát na co možná nejspolehlivější objasnění skutkového stavu, zejm.
na dodržení zásad obsažených v §2 odst. 3 a §3 správního řádu.
[75] Stěžovatelka proto nedůvodně vytýká žalovanému, že přehodnotil skutkový stav,
k němuž dospěl v dřívějších fázích řízení. Po zrušujícím nálezu Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 298/09 a následném rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 20. 12. 2010
se věc vrátila do fáze řízení u správního orgánu prvního stupně. Ten se pokusil rekonstruovat
chybějící podklady a doplnil dokazování informacemi, které si vyžádal od Ministerstva
zemědělství a Ministerstva financí. Takový postup nebyl v rozporu s pokyny uloženými
zrušujícím nálezem sp. zn. IV. ÚS 298/09, neboť Ústavní soud nedal a ani nemohl dát (jak bude
níže podrobněji rozebráno) závazný pokyn ohledně skutkového stavu.
[76] V předchozích rozhodnutích se žalovaný podrobně a dostatečně nezabýval skutkovými
okolnostmi vztahujícími se k právnímu osudu namítané ochranné známky č. 150994 po zániku
původního vlastníka koncernu Mlékárenský průmysl, což bylo částečně dáno důvody, pro které
zamítl návrh stěžovatelky na výmaz napadené ochranné známky, resp. její rozklady.
[77] V původním řízení (viz výše část I.3) vyšel žalovaný (v rozhodnutí prvního i druhého
stupně) z předpokladu, že zápis přechodu ochranné známky do rejstříku je konstitutivní, proto
uzavřel, že pokud byl v rejstříku ochranných známek zapsán jako vlastník namítané ochranné
známky koncern Mlékárenský průmysl, který zanikl ke dni 3. 1. 1989, zaniklo k témuž datu také
právo k jeho ochranné známce. Z tohoto důvodu žalovaný po dalším osudu namítané ochranné
známky po 3. 1. 1989 nepátral.
[78] V dalším řízení (po zrušujícím rozsudku č. j. 6 A 15/2001 – 65, viz výše část I.4)
předseda žalovaného v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2006 uzavřel, že namítaná ochranná známka
byla převedena z koncernu Mlékárenský průmysl delimitačním protokolem na státní podnik
Laktos Praha a po jeho rozdělení ke dni 31. 12. 1990 tomuto podniku zůstala. Uvedený závěr
opřel o argument, podle kterého „z předložených dokladů dále vyplývá, že ta práva, příp. povinnosti, která
nepřipadla v rámci delimitačního protokolu některému z 12-ti nových subjektů, zůstala ve vlastnictví Laktos
Praha, s. p. To se mj. týkalo i práv k ochranným známkám, vč. namítané ochranné známky“. Z rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ze dne 17. 12. 1990, ani delimitačního protokolu ze dne 27. 11. 1990,
které předseda žalovaného zmínil v rámci daného odůvodnění jako podklady svého rozhodnutí,
však takový závěr výslovně nevyplývá a předseda žalovaného v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2006
nevysvětlil, na základě jakých úvah jej dovodil. Nadto, předseda žalovaného tehdy mylně
předpokládal, že státní podnik Laktos Praha zůstal po oddělení 12 nově vzniklých subjektů
zachován. Podle výpisů z obchodního rejstříku tento podnik zanikl ke dni 31. 12. 1990, přičemž
jedním z nově vzniklých subjektů byl státní podnik obdobného jména „Laktos“. Na základě výše
citovaného závěru o přechodu namítané ochranné známky na státní podnik „Laktos Praha“
po 31. 12. 1990, pak předseda žalovaného dovodil, že namítaná ochranná známka zanikla
v důsledku neobnovení ke dni 23. 4. 1992, a že v době podání přihlášky napadené ochranné
známky dne 3. 11. 1993 proto běžela dvouletá karenční lhůta.
[79] Určení okamžiku zániku namítané ochranné známky však nebylo rozhodujícím důvodem
pro výsledek řízení. Předseda žalovaného rozklad stěžovatelky zamítl, neboť na základě
přechodných ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. uzavřel, že případná předchozí nezákonnost
(tedy zapsání v průběhu karenční lhůty) byla zhojena. Zákon č. 441/2003 Sb. totiž již procesní
překážku zápisu ve formě karenční lhůty nezná a v §52 odst. 1 stanoví, že ochranná známka
nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s tímto zákonem.
[80] Z tohoto úhlu pohledu pak věc hodnotily i správní soudy, které potvrdily
(byť nesprávně, jak se následně ukázalo po zrušujícím nálezu Ústavního osudu), že s ohledem
na nabytí účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. (již) nebyl návrh stěžovatelky na prohlášení napadené
ochranné známky za neplatnou důvodný (viz rozsudek městského soudu č. j. 9 Ca 80/2006 – 65
a rozsudek Nejvyššího správního soudu 6 A 15/2001 – 65). V této souvislosti je třeba
podotknout, že to byla stěžovatelka, kdo tehdy podal žalobu i kasační stížnost, a vymezil
tak hranice soudního přezkumu. Závěr předsedy žalovaného, že namítaná ochranná
známka přešla po 31. 12. 1990 na státní podnik „Laktos Praha“ a zanikla neobnovením
ke dni 23. 4. 1992, byl přitom v souladu s jejím tvrzením, proto jej stěžovatelka v rámci
opravných prostředků nezpochybnila. Správní soudy proto neměly důvod se jím podrobně
zabývat a soustředily se především na stěžovatelkou namítanou otázku aplikace přechodného
ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.
[81] V ústavní stížnosti (stejně jako v předcházejícím řízení před správními soudy)
stěžovatelka nezpochybnila okamžik zániku namítané ochranné známky ke dni 23. 4. 1992.
Ani Ústavní soud proto tuto otázku nepřezkoumával. Z odůvodnění nálezu
sp. zn. IV. ÚS 298/09 je zřejmé, že vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil předseda žalovaného
v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2006, a zabýval se pouze právní otázkou, zda za takového skutkového
stavu (tj. v situaci, kdy zápis napadené ochranné známky byl shledán jako rozporný se zákonem
účinným v době zápisu) bylo porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky, pokud správní
orgány a soudy s odkazem na změnu právní úpravy zamítly její námitky a naopak poskytly
ochranu napadené ochranné známce č. 187158 zapsané pro osobu zúčastněnou na řízení
(resp. původně pro Pragolaktos, a. s.). Zároveň, jak Ústavní soud sám připustil, měl k dispozici
již jen náhradní spis, v němž nebyly obsaženy všechny podklady, z nichž žalovaný, resp. jeho
předseda vycházeli. I z tohoto důvodu tedy Ústavní soud nemohl činit konečné závěry
o skutkovém stavu, a neuzavřel tak žalovanému prostor pro další dokazování.
[82] Žalovaný nebyl vázán ani skutkovým stavem, který vyplýval z rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 20. 1. 2006, rozsudku městského soudu č. j. 9 Ca 80/2006 – 65 a rozsudku
Nejvyššího správního soudu 6 A 15/2001 – 65, jichž se stěžovatelka dovolává (viz námitky
shrnuté zejm. v odst. [57] a [70]), neboť všechna tato rozhodnutí byla nálezem
sp. zn. IV. ÚS 298/09 zrušena. Nadto, jak bylo výše vysvětleno, správní soudy s ohledem
na žalobní a kasační námitky neverifikovaly správnost závěru o datu zániku namítané ochranné
známky.
[83] Nelze proto tvrdit, že žalovaný byl předchozími rozhodnutími soudů zavázán z hlediska
posouzení skutkového stavu. Naopak zrušující nález Ústavného soudu mu uložil náležitě
zkoumat všechny rozhodné okolnosti vztahující se k podání přihlášky napadené ochranné
známky společností Pragolaktos. Tomuto pokynu žalovaný dostál.
[84] V napadeném rozhodnutí pracoval s několika variantami skutkových okolností, neboť
na základě dostupných podkladů bylo možné spolehlivě určit právní osud namítané ochranné
známky pouze k datu 31. 12. 1990. Otázka zániku práv k namítané ochranné známce přitom byla
významná z toho důvodu, že tento okamžik určoval počátek běhu karenční lhůty podle
§5 zákona č. 174/1988 Sb. Pokud by přihláška napadené ochranné známky byla podána
až po uplynutí karenční lhůty, nebyla by napadená ochranná známka zapsána v rozporu
se zákonem. V takovém případě by neplatil základní předpoklad, kvůli němuž Ústavní soud
uložil žalovanému zkoumat dobrou víru přihlašovatele v době podání přihlášky. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 298/09 totiž Ústavní soud vycházel z tehdejšího zjištění žalovaného o rozporu
zápisu napadené ochranné známky s §5 zákona č. 174/1988 Sb. a pro tento případ uzavřel,
že přestože aktuální právní úprava karenční lhůtu nezná, nebylo by možné dovodit, že změnou
právní úpravy byl tehdejší nedostatek zápisu zhojen, pokud by bylo v následném řízení zjištěno,
že společnost Pragolaktos nepodala přihlášku v dobré víře ve smyslu §4 písm. m) zákona
č. 441/2003 Sb.
[85] Žalovaný se proto nedostal do rozporu s citovaným nálezem tím, že v dalším řízení
zkoumal, zda v době podání přihlášky napadené ochranné známky karenční lhůta běžela. Opačný
závěr by vedl k porušení práv přihlašovatele, pokud by mu byla odepřena ochrana v situaci,
kdy podal přihlášku v souladu se zákonem.
[86] V posuzované věci je nesporné, že v rejstříku ochranných známek byl jako poslední
vlastník namítané ochranné známky zapsán koncern Mlékárenský průmysl, který zanikl dnem
31. 12. 1988 bez likvidace. Podle rozhodnutí Ministerstva zemědělství a výživy ČSR ze dne
15. 12. 1988 přešla ta část majetku, práv a závazků v oblasti hospodářských, pracovních,
občanskoprávních a jiných právních vztahů, která spadala pod koncern Mlékárenský průmysl,
koncernový podnik Laktos, dnem 1. 1. 1989 na nově založený státní podnik Laktos Praha.
V řízení o zápis napadené ochranné známky společnost Pragolaktos doložila Protokol, podle
kterého: „V souvislosti se zánikem VHJ Mlékárenský průmysl koncern a vznikem nových státních podniků
k 1. 1. 1989 jsou ochranné známky, jejichž majitelem byl dosud Mlékárenský průmysl, koncern, předávány
tímto protokolem nově zřízeným státním podnikům […] Laktos: 150 994 Polárka, 150 993 Polárka,
150 992 Polárka […] “ (vzhledem k uvedenému datu 1. 1. 1989 je zřejmé, že státním podnikem
„Laktos“ byl myšlen „Laktos Praha“, který k uvedenému datu vznikl; státní podnik „Laktos“
vznikl až později k 1. 1. 1991). Přechod práv k namítané ochranné známce na státní podnik
Laktos Praha ke dni 1. 1. 1989 stěžovatelka nezpochybňuje. Tento státní podnik zanikl ke dni
31. 12. 1990.
[87] Podle žalovaného byl státní podnik Laktos Praha posledním doloženým a nesporným
vlastníkem namítané ochranné známky. Otázku, zda namítaná ochranná známka přešla
na některého z právních nástupců státního podniku Laktos Praha a pokud ano, na kterého,
nebylo možné spolehlivě a jednoznačně určit na základě žádných listin doložených
přihlašovatelem, stěžovatelkou ani zjištěných z vlastní iniciativy žalovaného. Nejvyšší správní
soud nepřehlédl, že městský soud zaujal částečně odlišný názor a považoval namítanou
ochrannou známku za zaniklou ke dni 31. 12. 1990, kdy zanikl státní podnik Laktos Praha.
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti je však podstatné, že řešení přijaté žalovaným i řešení
přijaté městským soudem vedou k témuž závěru o neopodstatněnosti návrhu stěžovatelky
na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou.
[88] Žalovaný totiž vzal v úvahu čtyři možné varianty, z nichž dovodil, že (1) v případě zániku
namítané ochranné známky spolu se zánikem státního podniku Laktos Praha ke dni 31. 12. 1990,
v době podání přihlášky již neběžela karenční lhůta, zápisu napadené ochranné známky
tak nic nebránilo (tuto variantu následně předseda žalovaného vyloučil, viz výše odst. [31]),
(2) v případě, že ochranná známka přešla na státní podnik Pragolaktos, byla přihláška napadené
ochranné známky společnosti Pragolaktos podána oprávněným subjektem, zápisu napadené
ochranné známky tak nic nebránilo, (3) k převodu či přechodu namítané ochranné známky
mohlo dojít v rámci dohod mezi řediteli nově vzniklých státních podniků, které se však
nedochovaly, proto není možné určit nového vlastníka, ani datum zániku namítané ochranné
známky a (4) namítaná ochranná známka přešla po 31. 12. 1990 na nově vzniklý státní podnik
Laktos a zanikla neobnovením ke dni 23. 4. 1992; v tomto případě by byla přihláška napadené
ochranné známky podána osobou k tomu neoprávněnou, a tedy v rozporu se zákonem.
V posledně uvedeném případě (a možná v případě varianty 3) by bylo třeba v souladu s pokynem
Ústavního soudu zkoumat dobrou víru přihlašovatele ve smyslu §4 písm. m) zákona
č. 441/2003 Sb. Z důvodů podrobněji rozebraných níže žalovaný dospěl k závěru, že i v případě
podání přihlášky v karenční lhůtě nebyl návrh stěžovatelky oprávněný, neboť přihlašovatel nebyl
při podání přihlášky zjevně v nedobré víře (tj. mohl se domnívat, že karenční lhůta svědčí právě
jemu). Podle řešení přijatého městským soudem, tj. zánik namítané ochranné známky ke dni
31. 12. 1990, již v době podání přihlášky napadené ochranné známky neběžela karenční lhůta,
zápisu napadené ochranné známky tak nic nebránilo a návrh stěžovatelky byl neoprávněný.
[89] Rozhodnutí žalovaného (resp. jeho předsedy), ani rozsudek městského soudu tedy
nevedou k závěru, který by odůvodňoval prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou.
Jednoznačné určení data zániku namítané ochranné známka proto není pro posuzovanou
věc nezbytné.
[90] Nejvyšší správní soud se proto s ohledem na kasační námitky zaměřil na otázku,
zda v případě varianty, podle které byla přihláška napadené ochranné známky podána v karenční
lhůtě, byl přihlašovatel (společnost Pragolaktos) v dobré víře.
[91] Stěžovatelka spatřuje nedobrou víru společnosti Pragolaktos především v tom,
že v rejstříku ochranných známek byl jako vlastník zapsán koncern Mlékárenský průmysl
a známka byla vyznačena jako zaniklá ke dni 23. 4. 1992. Podle stěžovatelky tak společnost
Pragolaktos jednala contra tabulas, tedy nemohla se domnívat, že ochranná známka „Polárka“
je právně „volná “, neboť podle údajů zapsaných ve veřejném rejstříku běžela karenční lhůta.
[92] Předně soud podotýká, že samotný záznam v rejstříku ochranných známek týkající
se namítané ochranné známky byl zavádějící, neboť ve spojení s údaji zapsanými v podnikovém
(obchodním) rejstříku, bylo zřejmé, že jako vlastník namítané ochranné známky byl zapsán
již zaniklý subjekt. I pokud však odhlédneme od této skutečnosti, stěžovatelka opomíjí,
že dobrou víru přihlašovatele mohla založit nejen skutečnost, že daná ochranná známka
je právně „volná “, ale alternativně i skutečnost, že přihlašovatel byl v dobré víře, že je subjektem,
jemuž karenční lhůta svědčí. Jinými slovy, že je právnickou osobou, pro kterou byla ochranná
známka v době zániku práva k ní zapsána (viz §5 zákona č. 174/1988 Sb.), resp. právním
nástupcem takové osoby. Tímto směrem mířila původní argumentace společnosti Pragolaktos
a soud souhlasí s žalovaným, že ze shromážděných podkladů neplyne, že by tuto argumentaci
společnost Pragolaktos uplatnila zjevně v nedobré víře.
[93] V této souvislosti soud zdůrazňuje, že nebylo třeba, aby společnost Pragolaktos tvrdila
a prokázala, že je vlastníkem namítané ochranné známky. Citovaný §5 zákona č. 174/1988 Sb.
výslovně hovoří o již zaniklé ochranné známce. Stěžovatelka tedy nedůvodně dovozuje zlou víru
společnosti Pragolaktos z toho, že si musela být vědoma rozsahu svého majetku a že musela mít
seznam veškerých svých aktiv zahrnut ve své zakladatelské listině, a musela s tak být vědoma,
že namítaná ochranná známka v něm nefiguruje.
[94] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovaným, že s ohledem na zjištěné okolnosti
se společnost Pragolaktos mohla domnívat, že je tím právním nástupcem, na něhož mělo právo
k ochranné známce „Polárka“ přejít, ale nedopatřením ústředních orgánů, které provedly
v průběhu let 1989 až 1992 několik přeměn státních podniků (srov. výše odst. [26] až [28])
až po společnost Pragolaktos vzniklou na základě privatizace, se tak nestalo.
[95] Žalovaný správně opravil svůj předchozí závěr učiněný v rozhodnutí ze dne 20. 1. 2006,
podle něhož měl být státní podnik Laktos tzv. zbytkovým podnikem a mělo na něj přejít právo
k namítané ochranné známce. Tento závěr nebyl v předchozím řízení dostatečně podepřen
a nevyplýval z žádných listin založených ve spisu (viz výše odst. [78]). Nově opatřené podklady
pak potvrzují, že tento závěr byl mylný. Ministerstvo financí ve vyjádření ze dne 1. 7. 2010
uvedlo, že „při převodu privatizovaného majetku na Fond národního majetku ČR ponechal zakladatel
privatizovaného subjektu tato aktiva na tzv. zbytkovém státním podniku a jejich převod byl řešen samostatnými
smlouvami “. Zároveň ale uvedlo, že rozdělení státního podniku Laktos Praha na 13 nástupnických
státních podniků, jejichž zakladatelem bylo Ministerstvo zemědělství, nebylo součástí privatizace.
Existenci tzv. zbytkového podniku typického pro privatizaci tedy nebylo možné ke dni rozdělení
státního podniku Laktos Praha, tj. k 31. 12. 1990, a vzniku státního podniku Laktos
dne 1. 1. 1991 předpokládat. Pokud stěžovatelka v průběhu správního řízení poukazovala
na to, že státní podnik Laktos měl jako předmět činnosti zapsáno m. j. „provedení souhrnného
převodu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví “, přičemž takový předmět činnosti
se zapisoval tzv. zbytkovým státním podnikům, je třeba dodat, že z obchodního rejstříku
vyplývá, že tento předmět činnosti byl pro státní podnik Laktos zapsán až k 28. 9. 1993, tedy
právě až v souvislosti s jeho privatizací. Tomu odpovídá zjištění předsedy žalovaného, že podle
privatizačního projektu byl státní podnik Laktos zbytkový státním podnikem pouze ve vztahu
k přihláškám ochranných známek ve znění „Laktos“ (viz výše odst. [35]).
[96] S žalovaným soud souhlasí také v tom, že se společnost Pragolaktos mohla oprávněně
domnívat, že práva k namítané ochranné známce přešla na jejího právního předchůdce státní
podnik Pragolaktos, a to s ohledem na předmět jeho činnosti, kterým byla „Výroba mlékárenských
výrobků a výrobků, jejichž součástí je mléko v různých modifikacích nebo látky získané z mléka“. V této
souvislosti je třeba podotknout, že podle §16 odst. 4 a 5 zákona č. 174/1988 Sb. mohla
ochranná známka přejít na právního nástupce pouze tehdy, pokud činnost tohoto právního
nástupce pokrývala rozsah seznamu výrobků nebo jeho části, pro které byla namítaná ochranná
známka zapsána. Právě předmět činnosti by svědčil spíše pro přechod na státní podnik
Pragolaktos, než státní podnik Laktos, který odpovídající předmět činnosti zapsán neměl
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 15/2001 – 65, který žalovanému uložil
tuto otázku zkoumat, viz výše odst. [9]).
[97] Podle §4 své zakládací listiny je společnost Pragolaktos „právním nástupcem práv a povinností
vyplývajících z hospodářsko právních vztahů, pracovně právních a občansko právních vztahů včetně práv
k ochranným známkám, obchodním názvům, průmyslovým vzorům a know-how bývalého s. p. Pragolaktos
a přebírá veškerý movitý i nemovitý majetek, aktiva a pasiva dosavadního státního podniku s výjimkou částí
nepoužitelných pro podnikatelské účely podle privatizačního projektu“. Mezi předmět její činnosti byly
v zakládací listině zahrnuty mimo jiné „výroba, příprava a zpracování mlékárenských výrobků, jejichž
součástí je mléko v různých modifikacích nebo látky získané z mléka“ a „příprava a výroba smetanových,
čokoládových, cukrových a dalších krémů a mražených potravin a jejich součástí a komponent “.
[98] Shodně vymezoval předmět činnosti společnosti Pragolaktos také „Privatizační projekt s. p.
Pragolaktos a jeho transformace do podmínek tržní ekonomiky“ z října 1991. V bodu 16 připojeného
formuláře 2A označeného „Způsob převodu práv průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví “ bylo
uvedeno, že „[t]ato práva jsou jako součást podnikového know-how předmětem privatizace podle tohoto
projektu a není účelné je od podniku oddělovat.“ Byť je tato formulace obecná, podporuje závěr,
že společnost Pragolaktos nebyla zjevně v nedobré víře, pokud se domnívala, že úmyslem jejího
zakladatele (Fondu národního majetku) bylo převést na ni práva k duševnímu vlastnictví, která
původně vlastnil státní podnik Pragolaktos. V této souvislosti soud opět připomíná,
že §5 zákona č. 174/1988 Sb. počítá se situací, kdy ochranná známka zanikla opomenutím
vlastníka obnovit její zápis. Výslovně totiž odkazuje mimo jiné na §22 písm. a) téhož zákona,
podle kterého právo k ochranné známce zaniká uplynutím ochranné doby, nebude-li zápis
ochranné známky obnoven.
[99] V této souvislosti je třeba také zohlednit, že k výzvě žalovaného společnost Pragolaktos
v řízení o zápis napadené ochranné známky doložila smlouvu o převodu průmyslového a jiného
duševního vlastnictví ze dne 25. 11. 1992 mezi ní a státním podnikem Pragolaktos. Byť byla tato
smlouva v průběhu řízení ztracena a nelze tak přesně hodnotit její obsah, její existence jako
taková je nesporná s ohledem na skutečnost, že navrhovatel prvního výmazu společnost Černý
& Černý se k ní vyjadřoval (viz výše odst. [33]). Obsah této smlouvy pak žalovaný vyhodnotil
s ohledem na vyjádření společnosti Černý & Černý tak, lze předpokládat, že se netýkala
konkrétně namítané ochranné známky. Tímto postupem, ani ztrátou dané smlouvy, nebyla
stěžovatelka nijak zkrácena na svých právech, neboť žalovaný posuzoval obsah smlouvy
ve variantě méně příznivé pro společnost Pragolaktos, a tedy příznivější pro stěžovatelku,
přičemž existence smlouvy jako taková nebyla sporná. Existence dané smlouvy, byť obecné,
podporuje závěr, že se společnost Pragolaktos mohla legitimně domnívat, že měla být právním
nástupcem státního Pragolaktos i ve vztahu k duševnímu vlastnictví.
[100] Dále je třeba zmínit, že ve formuláři 4D privatizačního projektu státního podniku
Pragolaktos bylo uvedeno, že tento podnik „zaujímá na tuzemském trhu velmi významné postavení,
neboť svou produkcí mražených krémů pokrývá asi 28 % čs. trhu“. I tato skutečnost svědčí ve prospěch
dobré víry společnosti Pragolaktos, že její právní předchůdce byl vlastníkem namítané ochranné
známky zapsané pro mražené krémy.
[101] Lze shrnout, že z výše uvedených dokumentů vyplývá, že společnost Pragolaktos byla
právním nástupcem státního podniku Pragolaktos a že úmyslem jejího zakladatele bylo převést
na ni i práva z duševního vlastnictví. Zároveň s ohledem na předmět činnosti státního podniku
Pragolaktos a absenci dokumentů, který by svědčily pro opačný závěr, měla společnost
Pragolaktos důvod se domnívat, že práva k namítané ochranné známce přešla na státní podnik
Pragolaktos. Jakkoliv tuto domněnku nelze prokázat, pro posuzovanou věc je dostačující,
že společnost Pragolaktos mohla být v dobré víře, že namítaná ochranná známka přešla na státní
podnik Pragolaktos. Pokud se pak společnost Pragolaktos jako právní nástupce státního podniku
Pragolaktos snažila o obnovení namítané ochranné známky prostřednictvím přihlášky v karenční
lhůtě, není její dobrá víra vyloučena tím, že namítanou ochrannou známku neměla uvedenu
v soupisu svého majetku. V takovém případě by ostatně nemusela podávat novou přihlášku.
Karenční lhůta byla předvídána pro přihlášky ochranných známek, které byly shodné
s ochrannými známkami, které již zanikly jinak než výmazem.
[102] Žalovanému je třeba přisvědčit také v tom, že podání přihlášky napadené ochrany
známky se s ohledem na všechny relevantní okolnosti nejeví jako spekulativní krok, kterým
by společnost Pragolaktos chtěla způsobit újmu jinému oprávněnému subjektu. Stěžovatelka,
jejíž obchodní firma je shodná se zněním napadené ochranné známky, v době podání přihlášky
dne 3. 11. 1993 neexistovala a byla do obchodního rejstříku zapsána až dne 27. 4. 1994.
[103] Soud proto přisvědčil žalovanému a městskému soudu, že v řízení nebylo prokázáno,
že by společnost Pragolaktos podala přihlášku zjevně ve zlé víře. Výše popsané okolnosti
odůvodňují domněnku, že mohla být subjektem, jemuž svědčila karenční lhůta podle §5 zákona
č. 174/1988 Sb. Zároveň je třeba zdůraznit, že §4 písm. m) zákona č. 441/2003 Sb., který
byl rozhodný na základě pokynu Ústavního soudu, brání zápisu ochranné známka pouze tehdy,
jestliže je zjevné, že přihláška ochranné známky nebyla podána v dobré víře. Tuto překážku
zápisné způsobilosti zkoumá úřad na základě úřední povinnosti. Není proto pravdou,
že by žalovaný a soud vyšly z automatického předpokladu existence dobré víry přihlašovatele,
jak tvrdí stěžovatelka. Teprve poté, kdy napadená ochranná známka prošla posouzením případné
existence zjevně nedobré víry, přičemž zjevně nedobré víra přihlašovatele nebyla zjištěna,
žalovaný a městský soud konstatovaly, že dobrou víru přihlašovatele je třeba předpokládat,
nebude-li na základě konkrétní námitky prokázán opak. Pro úplnost soud dodává, že posuzování
dobré víry podle zákona č. 441/2003 Sb. je samostatnou právní úpravou, která vychází
z unijního práva (směrnice 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států
o ochranných známkách). Úprava dobré víry podle občanského zákoníku, jíž stěžovatelka
argumentuje, je pro známkoprávní řízení nerozhodná.
[104] Nadto, při hodnocení zjevnosti (ne)dobré víry společnosti Pragolaktos je třeba
přihlédnout i ke skutečnosti, že nejsou vyloučeny možnosti, kdy karenční lhůta v době podání
přihlášky vůbec neběžela, a zápisu přihlášky tak nic nebránilo. Prohlášení napadené ochranné
známky za neplatnou by za těchto okolností bylo neodůvodněným zásahem do vlastnického
práva osoby zúčastněné na řízení.
[105] Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal pochybení městského soudu, které
by odůvodňovalo zrušení napadeného rozsudku. Závěrem však doplňuje, že považuje
za nepřípadné obiter dictum napadeného rozsudku, v němž městský soud dovozoval, že soudkyně
JUDr. Součková jednala proti dobrým mravům, pokud rozhodovala ve věci
č. j. 6 A 15/2001 - 65. V citované věci JUDr. S ouček nezastupoval žádného z účastníků řízení
a z ničeho nelze dovodit, že by soudkyně JUDr. Součková byla v dané věci podjatá. V citovaném
rozsudku Nejvyšší správní soud zavázal žalovaného právním názorem, že zápis přechodu
ochranné známky do rejstříku má pouze deklaratorní účinek, a uložil mu zkoumat, zda přechodu
namítané ochranné známky na státní podnik Laktos nebránil §16 odst. 4 a 5 zákona č. 174/1988 Sb. Daný rozsudek je založen na zcela objektivní argumentaci, která nezvýhodnila žádného
z účastníků řízení. S ohledem na zcela marginální význam daného rozsudku pro posouzení věci
v nynější fázi řízení se poznámka městského soudu jeví jako zcela nadbytečná a nepřípadná.
VII. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[106] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[107] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. V tomto
řízení však osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, proto rozhodl, že osoba zúčastněná
na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu