ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.150.2018:26
sp. zn. 1 As 150/2018 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Vodafone Czech
Republic a. s., se sídlem náměstí Junkových 2808/2, Praha, zastoupený Mgr. Martinem
Dolečkem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. 9. 2016,
č. j. ÚOHS-R81/2016/VZ-37599/2016/322/LKa, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) Královéhradecký kraj, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové,
a II) O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018,
č. j. 62 Af 115/2016 - 325,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný n emá pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
IV. Osoby zúčastněné na řízení ne m a jí p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne
19. 2. 2016 rozhodnutí č. j. ÚOHS-S0940/2015/VZ-06601/2016/511/JNv, kterým dle §118
odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, zrušil úkony zadavatele –
Královéhradeckého kraje [osoby zúčastněné na řízení I)] – při zadávání veřejné zakázky
„Poskytování služeb elektronických komunikací pro Královehradecký kraj a jím zřizované
příspěvkové organizace a založené obchodní společnosti – mobilní hlasové služby a související
služby a dodávky“ související s posouzením nabídky žalobce a všechny následující úkony
zadavatele učiněné v zadávacím řízení, včetně rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější
nabídky žalobce. Dospěl totiž k závěru, že zadavatel nedodržel při zadávání veřejné zakázky
postup stanovený v §76 odst. 1 a 6 zákona o veřejných zakázkách, a zásady transparentnosti
a zákazu diskriminace uvedené v §6 odst. 1 tohoto zákona, neboť při posouzení nabídek
nevyřadil nabídku žalobce a následně jej nevyloučil z účasti v zadávacím řízení z důvodu,
že žalobce nesplnil požadavky zadavatele uvedené v zadávacích podmínkách. Konkrétně
se jednalo o požadavek zadavatele na podpis jedné z příloh závazného návrhu rámcové smlouvy
na plnění veřejné zakázky.
[2] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který předseda Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže (dále jen „žalovaný“) v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl
a důvody rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou shledal krajský soud důvodnou,
a proto obě správní rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud
odkázal na „Výkladové stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže k požadavkům zadavatelů
na formální stránku zpracování nabídek a předložení nabídek dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, ve znění pozdějších předpisů“ (dále jen „výkladové stanovisko“), kterým se žalovaný
fakticky zavázal k určitému výkladu §44 odst. 3 písm. g) zákona o veřejných zakázkách a založil
tak legitimní očekávání zadavatelů (i účastníků zadávacích řízení). Podle výkladového stanoviska
požadavky týkající se formální stránky nabídky, které nemají vazbu k realizaci veřejné zakázky,
mají být pouze doporučovány a jejich nesplnění nemá mít za následek vyloučení uchazeče
ze zadávacího řízení. Požadavek na podpis přílohy rámcové smlouvy byl přitom dle krajského
soudu obdobný formálním požadavkům uvedeným ve zmiňovaném výkladovém stanovisku
(konkrétně požadavku na „podpis každého listu nabídky“). Žalovaný proto v posuzované věci
rozhodl jinak, než jak vyplývá z jím vydaného výkladového stanoviska, čímž porušil zásadu
legitimního očekávání.
II. Důvody kasační stížnosti
[4] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že požadavek zadavatele
na to, aby uchazeči v nabídkách podepsali jednu z příloh návrhu smlouvy, je požadavkem výlučně
formálního charakteru, obdobným např. požadavku na „podpis každého listu nabídky“
uvedenému ve výkladovém stanovisku Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Takový
formální požadavek totiž nelze považovat za požadavek obdobný požadavku uvedenému
v předmětné zadávací dokumentaci v bodě 17.6.5, podle kterého měly nabídky obsahovat
závazný vzor rámcové smlouvy podepsaný osobou oprávněnou jednat jménem či za uchazeče,
včetně podepsané přílohy č. 1 technická specifikace. Pokud by tato podmínka měla
být formálního charakteru, pak není zřejmé, proč zadavatel požadoval tuto jedinou přílohu
rámcové smlouvy (z celkem pěti) opatřit podpisem stejně jako samotný návrh rámcové smlouvy.
Tento požadavek mohl být nadto odůvodněn konkrétním obsahem dokumentu, jehož podpis
zadavatel vyžaduje, nebo např. obvyklou praxí v obchodních vztazích. Žádnou z těchto
skutečností se však krajský soud nezabýval. Podpis na příloze č. 1 tedy mohl mít pro zadavatele
určitý význam, a proto jej pravděpodobně stanovil jako obligatorní.
[6] Dále stěžovatel zpochybnil závěr soudu, že existence výkladového stanoviska k §44
odst. 3 písm. g) zákona o veřejných zakázkách jde v posuzovaném případě k tíži stěžovatele.
Požadavek na obsah přílohy č. 1 totiž nelze považovat pouze za doporučující, tedy nejedná
se o „formální“ překážku, kterou může zadavatel odradit potenciální dodavatele. Naopak
se jednalo o „materiální“ požadavek, a proto stěžovatel správně rozhodl, že žalobce
měl být zadavatelem vyloučen ze zadávacího řízení. Výkladové stanovisko přitom nepodává
návod k problematice obligatorních požadavků na zpracování nabídky, a v tomto ohledu
tak nezaložilo legitimní očekávání. Ani skutečnost, že požadavek na zařazení podepsané přílohy
č. 1 do nabídky, který je uvozen slovy „Zadavatel doporučuje řazení nabídky v tomto pořadí…“
nemění nic na závěrech stěžovatele uvedených v napadených rozhodnutích ohledně nesplnění
obligatorního požadavku zadavatele žalobcem, neboť z této formulace lze pouze dovodit,
že zadavatel stanovil doporučené pořadí dokumentů, nikoliv doporučený požadavek na jejich
formu či obsah.
[7] Stěžovatel tedy trvá na tom, že nabídka žalobce byla z hlediska obsahové a formální
stránky neúplná, a není ji proto možno označit za nabídku vypracovanou v souladu s požadavky
zadavatele. Ponechání takové nabídky v zadávacím řízení představuje negativní dopady
na základní zásady zadávacího řízení, což je zcela nepřípustné.
[8] Žalobce ani osoby zúčastněné na řízení se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti
nevyjádřili.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Napadenými správními rozhodnutími byly zrušeny úkony osoby zúčastněné na řízení I),
jako veřejného zadavatele, v zadávacím řízení na výše specifikovanou veřejnou zakázku týkající
se poskytování služeb elektronických komunikací pro Královéhradecký kraj. Důvodem bylo,
že žalobce v rozporu s podmínkou uvedenou v zadávací dokumentaci nepřipojil k příloze č. 1
rámcové smlouvy podpis osoby oprávněné jednat jménem nebo za žalobce. Předmětem sporu
je nyní otázka, zda požadavek na podpis uvedené přílohy rámcové smlouvy stanovený v zadávací
dokumentaci bylo třeba považovat za „materiální“ (tedy obsahově významný), jak argumentuje
stěžovatel v kasační stížnosti, nebo se naopak jednalo o požadavek ryze formální, jehož nesplnění
nemělo vliv na hodnocení nabídky.
[12] Podle §76 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách „[h]odnotící komise posoudí nabídky uchazečů
z hlediska splnění zákonných požadavků a požadavků zadavatele uvedených v zadávacích podmínkách
a z hlediska toho, zda uchazeč nepodal nepřijatelnou nabídku podle §22 odst. 1 písm. d). Nabídky, které tyto
požadavky nesplňují, musí být vyřazeny“. Podle §76 odst. 6 zákona o veřejných zakázkách „[u]chazeče,
jehož nabídka byla při posouzení nabídek hodnotící komisí vyřazena, vyloučí zadavatel bezodkladně z účasti
v zadávacím řízení“.
[13] Podle §44 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách je zadávací dokumentace „soubor
dokumentů, údajů, požadavků a technických podmínek zadavatele vymezujících předmět veřejné zakázky
v podrobnostech nezbytných pro zpracování nabídky. Za správnost a úplnost zadávacích podmínek odpovídá
zadavatel“. Podle §44 odst. 3 písm. g) musí zadávací dokumentace obsahovat mimo jiné
podmínky a požadavky na zpracování nabídky.
[14] Jak správně uvedl krajský soud, zákon o veřejných zakázkách v žádném ze svých
ustanovení nerozlišuje požadavky zadavatele stanovené v zadávací dokumentaci na „závazné“
a „doporučující“, a výslovně ani neuvádí, že nesplnění některého požadavku zadavatele nemusí
vést k vyřazení nabídky a k následnému vyloučení uchazeče z účasti v zadávacím řízení.
[15] Sám stěžovatel, jehož posláním je vykonávat dohled nad zadáváním veřejných zakázek,
nicméně interpretuje §44 odst. 3 písm. g) zákona o veřejných zakázkách ve svém výkladovém
stanovisku (zveřejněném na webových stránkách www.uohs.cz) tak, že „[p]ři formulaci podmínek
a požadavků na zpracování nabídek by se měli zadavatelé zaměřit zejména na věcnou stránku,
tj. co má být obsahem nabídek, jaké údaje týkající se předmětu veřejné zakázky, jeho realizace apod. mají
dodavatelé v nabídkách uvést, aby mohl zadavatel nabídky vzájemně objektivně srovnávat a vyhodnotit soulad
nabídky se zadavatelem vymezenými podmínkami. Zadavatele nicméně formulace citované zákonné náležitosti
obsahu zadávací dokumentace nesprávně svádí k tomu, že své požadavky směřují na formální stránku zpracování
nabídek, přestože formální stránka nabídek o kvalitě nabízeného předmětu plnění či jeho realizaci nevypovídá.
Proto není vhodné, aby zadavatel stanovoval podmínky a požadavky, které nemají vazbu k realizaci veřejné
zakázky – jako je např. číslování jednotlivých listů nabídky číselnou řadou, požadavek, že nabídka bude tištěna
na bílém papíře, bude opatřena předělovými listy, bude zabezpečena proti manipulaci, na každém listě nabídky
bude podpis apod. Takové formální podmínky a požadavky zásadně ztěžují práci dodavatelům, kteří
se při zpracování nabídek soustředí na splnění formálních podmínek a nevěnují tolik pozornosti věcné náplni
své nabídky.“ Stěžovatel ve výkladovém stanovisku zároveň zdůrazňuje, že smyslem zákona
o veřejných zakázkách je nastavit taková pravidla, aby byl zadavatel schopen získat ekonomicky
nejvýhodnější nabídku. Naopak kladením dalších formálních „překážek“ může zadavatel odradit
potencionální dodavatele od podání nabídky a snížit konkurenci dodavatelů, a tedy i možnost
vybrat nabídku skutečně nejvhodnější. Pokud tedy zadavatel uvede v zadávací dokumentaci
i některé formální požadavky, je vhodné, aby je formuloval pouze jako doporučující, jejichž
nesplnění by nemělo mít za následek vyloučení uchazeče ze zadávacího řízení.
[16] Stěžovatel tak ve svém výkladovém stanovisku připouští rozdělení požadavků
stanovených v zadávací dokumentaci na obsahově významné požadavky a požadavky ryze
formální, které by měl zadavatel označit jako doporučující, a jejichž nesplnění by nemělo mít vliv
na hodnocení nabídky. Tento výklad příslušného zákonného ustanovení považuje Nejvyšší
správní soud za zcela racionální. Účelem stanovení podmínek v zadávací dokumentaci totiž není
přísné lpění na dodržování pro obsahovou stránku veřejné zakázky nadbytečných požadavků,
ale to, aby byl zadavatel schopen srovnat jednotlivé nabídky, zhodnotit, jestli naplňují obsahové
náležitosti veřejné zakázky, a vybrat ekonomicky nejvýhodnější nabídku. Soud přitom
nezpochybňuje, že zadávací řízení představuje vysoce formalizovaný proces, jehož nedodržení
může vést k negativním důsledkům pro konkrétního uchazeče projevujícím se např. i v zamezení
získání veřejné zakázky a možnosti jejího plnění (jak NSS již opakovaně judikoval, viz např.
rozsudek ze dne 14. 1. 2015, č. j. 10 As 202/2014 – 42). Je však nutno zdůraznit, že účelem
tohoto formalizovaného procesu je zajištění hospodárného nakládání s veřejnými prostředky
a spravedlivosti tržního prostředí za dodržování zásad transparentnosti, rovného zacházení
a zákazu diskriminace (viz §6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách). Má-li proto být zákon
o veřejných zakázkách aplikován smysluplně, nelze připustit, aby nesplnění zjevně formálního
požadavku zadavatele, který navíc zadavatel formuloval jako doporučující, automaticky vedlo
k vyloučení uchazeče z účasti v zadávacím řízení, byť by třeba jeho nabídka byla nejvýhodnější.
Pak by se totiž vytratila podstata regulace zadávání veřejných zakázek, a tedy zajištění účelného
vynakládání veřejných prostředků.
[17] Účelem výkladového stanoviska je tedy poskytnout návod zadavatelům veřejných
zakázek, jak postupovat při formulaci zadávacích podmínek tak, aby bylo zřejmé, jaké požadavky
jsou obsahově významné (jejichž nesplnění nutně povede k vyřazení nabídky), a jaké jsou pouze
doporučující, tj. nemající na hodnocení nabídky vliv. S krajským soudem se pak lze zcela
ztotožnit v tom, že existence výkladového stanoviska, jehož obsah lze v podstatě připodobnit
k ustálené správní praxi, vyvolává v zadavatelích legitimní očekávání, že pokud některé podmínky
stanoví pro svou ryze formální povahu pouze jako doporučující, nebude jim následně
stěžovatelem vytýkáno, že nesplnění takového požadavku nekvalifikovali jako důvod pro vyřazení
příslušné nabídky. V tomto smyslu tak lze v některých případech skutečně přičítat existenci
výkladového stanoviska stěžovateli k tíži. Pokud by totiž ve své rozhodovací praxi tento svůj
výklad nerespektoval, narušil by legitimní očekávání a právní jistotu zadavatelů, kteří nelpěli
na splnění doporučujících požadavků, a koneckonců také uchazečů, kteří nepovažovali takové
požadavky za podstatné.
[18] V posuzované věci zadavatel v čl. 5 zadávací dokumentace (Vymezení předmětu veřejné
zakázky), v bodě 5.1. stanovil: „Podrobná specifikace předmětu plnění veřejné zakázky je uvedena v Příloze
č. 1 – Technická specifikace služeb této zadávací dokumentace“. Ve článku 17 (Podmínky a požadavky
pro zpracování nabídky), bodě 17.6.2. pak specifikoval: „Přílohou Zadávací dokumentace je závazný
vzor Rámcové smlouvy, včetně příloh, který obsahuje závaznou úpravu smluvních podmínek realizace předmětu
veřejné zakázky a slouží k uzavření smluvního vztahu s vítězem zadávacího řízení a je pro uchazeče závazný.“
V bodě 17.6.5. uvozeném slovy „[z]adavatel doporučuje řazení nabídky v tomto pořadí“ pak zadavatel
uvedl, že v nabídce má být v určitém pořadí obsažen „doplněný závazný vzor Rámcové smlouvy
podepsaný osobou oprávněnou jednat jménem či za uchazeče, včetně podepsané přílohy č. 1 technická specifikace,
která bude přílohou Rámcové smlouvy“.
[19] Z této zadávací dokumentace tak vcelku jednoznačně plyne požadavek, aby příloha č. 1
rámcové smlouvy byla podepsána osobou oprávněnou jednat jménem nebo za uchazeče.
O tom ostatně nebylo mezi účastníky řízení sporu. Stěžovateli však nelze přisvědčit,
že by se jednalo o závazný požadavek, který by byl podstatný pro hodnocení nabídky a jehož
nesplnění by mělo vést k vyloučení uchazeče z účasti v zadávacím řízení.
[20] Stěžovatel má sice pravdu v tom, že ze slov, jimiž začíná bod 17.6.5. „zadavatel doporučuje
řazení nabídky v tomto pořadí“, lze vyvodit doporučující charakter primárně ve vztahu k pořadí
jednotlivých dokumentů nabídky. Nicméně skutečnost, že požadavek na podpis přílohy č. 1
rámcové smlouvy je uveden pouze v rámci této části zadávací dokumentace (v odrážce
pod uvedeným textem), značně nasvědčuje tomu, že i tato podmínka byla doporučující povahy,
což ostatně zadavatel v průběhu správního řízení potvrdil. Účelem této části zadávací
dokumentace zjevně bylo zejména doporučit vhodné řazení nabídky, nikoliv stanovit další
náležitosti dokumentů nabídky. I vzhledem k tomu, že požadavek na podpis přílohy č. 1 není
uveden v žádné jiné části zadávací dokumentace (jak je tomu v případě požadavku na podpis
rámcové smlouvy), je nutno tuto podmínku chápat jako doporučující. Naopak by bylo nutno
chápat jako problematické, pokud by zadavatel z důvodu nepřipojení podpisu na přílohu č. 1
rámcové smlouvy, za předpokladu, že tato podmínka byla zmíněna toliko v „doporučující“ části
zadávací dokumentace, nabídku žalobce vyřadil. Pokud by zadavatel skutečně zamýšlel požadovat
po uchazečích i podpis přílohy rámcové smlouvy, měl by z hlediska přehlednosti a jasnosti uvést
takový požadavek dohromady s obligatorním požadavkem na podpis rámcové smlouvy
(tj. ideálně jej zdůraznit v bodě 17.6.2. zadávací dokumentace nazvaný jako „Podepsaný návrh
Smlouvy“).
[21] Podle stěžovatele vyplývá materiální charakter zkoumaného požadavku také z toho,
že zadavatel požadoval podpis pouze na jedné z více příloh rámcové smlouvy, která pro něj měla
patrně zvláštní význam. Neuvedl však, jaký konkrétní smysl by mohlo vyžadování podpisu
na příloze č. 1 rámcové smlouvy mít a jak případná absence podpisu mohla ovlivnit obsahovou
stránku nabídky. Vzhledem k tomu, že obsah přílohy č. 1 Technická specifikace služeb
byl stanoven zadavatelem a uchazeči do ní tedy nijak sami nezasahovali, mohlo
být dle Nejvyššího správního soudu důvodem požadovaného podpisu ověření, že se uchazeči
s příslušnou přílohou řádně seznámili, což měli stvrdit podpisem. Pokud je však součástí nabídky
podepsaný návrh rámcové smlouvy, pak je zřejmé, že podpisem této smlouvy uchazeč de facto
podepisuje také přílohu č. 1 této smlouvy, jež byla čl. I rámcové smlouvy závazně do této
smlouvy včleněna. Požadavek na podpis rámcové smlouvy přitom vyplýval nejen ze zadávací
dokumentace (viz body 17.6.2 a 17.6.5), ale také přímo ze zákona o veřejných zakázkách (podle
§68 odst. 2 obsahuje nabídka „návrh smlouvy podepsaný osobou oprávněnou jednat jménem či za uchazeče“).
Podpis na samotné příloze smlouvy (resp. absence podpisu) tak neměl žádný vliv na její
závaznost.
[22] Za pochybení s vlivem na hodnocení nabídky by jistě bylo nutno považovat, pokud
by uchazeč tuto přílohu k rámcové smlouvě vůbec nepřiložil, nebo pokud by tato příloha
neodpovídala obsahovým náležitostem stanoveným v zadávací dokumentaci. Těžko si však
lze představit důvod, pro který by absence požadovaného podpisu na příloze smlouvy měla
jakkoliv obsahově změnit význam této přílohy. Požadavek na podpis přílohy totiž nijak nesouvisí
s předmětem veřejné zakázky či s kvalifikací uchazeče a nelze si představit, že by měla nějaký vliv
na hodnocení nabídek nebo na výběr nejlepší nabídky. Nejvyšší správní soud tak nenachází žádný
relevantní důvod, pro který by bylo namístě tento požadavek považovat za obsahově významný,
jak tvrdí stěžovatel. Naopak se ztotožňuje s krajským soudem, že se jedná o ryze formální
požadavek, který lze přirovnat k požadavku na podpis každé strany nabídky, jak je uvedeno
v demonstrativním výčtu formálních požadavků ve výkladovém stanovisku stěžovatele.
[23] Nelze přitom shledat, že by zadavatel nevyřazením nabídky žalobce v důsledku
opomenutí podpisu přílohy č. 1 rámcové smlouvy (resp. z důvodu nesplnění doporučujícího
požadavku) porušil základní zásady zadávání veřejných zakázek, tedy zásadu transparentnosti,
rovného zacházení a zákazu diskriminace. Zadávací řízení bylo i přes nevyžadování podpisu
na příloze č. 1 rámcové smlouvy v tomto ohledu kontrolovatelné a transparentní, neboť bylo
zřejmé, že uvedený požadavek je pouze doporučující. Nelze ani shledat, že by postupem
zadavatele byl znevýhodněn druhý uchazeč o veřejnou zakázku, nebo že by nabídka vybraného
uchazeče (žalobce) v důsledku vytýkaného pochybení nenaplňovala všechny materiální požadavky
zadavatele.
[24] Nejvyšší správní soud tak dospěl shodně s krajským soudem k závěru, že stěžovatel
v posuzované věci nerozhodoval v souladu se svým výkladovým stanoviskem, a zasáhl
tak do legitimního očekávání a právní jistoty zadavatele [osoby zúčastněné na řízení I)] i žalobce.
Požadavek na podpis přílohy č. 1 rámcové smlouvy, jak vyplývá ze zadávací dokumentace
i samotného smyslu tohoto požadavku, byl jednoznačně ryze formálním požadavkem, a jeho
nesplnění proto nelze považovat za důvod pro vyřazení nabídky.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[25] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že námitka
nezákonnosti napadeného rozsudku není důvodná, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s., poslední věty, zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobci v řízení o kasační stížnosti
žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává. Osoby zúčastněné na řízení mají dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. V tomto
řízení však nebyly osobám zúčastněným na řízení uloženy žádné povinnosti, a proto soud
rozhodl, že nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu