ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.240.2018:43
sp. zn. 1 As 240/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: L. J., zastoupena Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 2. 2017, č. j. DSH/1058/17, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 5. 2018, č. j. 30 A 72/2017 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Plzně rozhodnutím ze dne 21. 12. 2016, č. j. MMP/308831/16, uznal
žalobkyni jako provozovatelku motorového vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a to změně některých zákonů (zákon o silničním
provozu), vinnou z porušení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu, kterého se dopustila
tím, že jako provozovatelka nezajistila, aby při užití vozidla Mitsubishi Eclipse, RZ: X,
na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem. Magistrát totiž na základu oznámení Městské policie
Plzeň zjistil, že dne 27. 7. 2016 v době nejméně od 16.25 hod. do 16.32 hod. neznámý řidič
s uvedeným vozidlem neoprávněně zastavil a stál v Plzni, při levém okraji ulice Jungmannova
ve směru od ulice Americká (v prostoru před budovou č. 154), v úseku označeném svislou
dopravní značkou B 28 (zákaz zastavení), čímž porušil §4 písm. c) zákona o silničním provozu.
Za tento správní delikt uložil žalobkyni pokutu 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady správního
řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
ji zamítl.
[4] Konstatoval, že přestupek neznámého řidiče byl ve výroku rozhodnutí orgánu prvního
stupně popsán nezaměnitelným způsobem. Není tedy pochybnosti o tom, že vozidlo tálo v úseku
platnosti značky B 28. Popis místa ve výroku rozhodnutí se shoduje s popisem v odůvodnění
rozhodnutí a s údaji ve spise, obstojí však i bez spojení s nimi (zejména fotografiemi z místa
spáchání deliktu). Žalovaný nemá zcela pravdu, pokud tvrdí, že v místě již nejsou žádné další
markanty, které by pro upřesnění místa bylo možné uvést (viz údaj „před vchodem do prodejny
galanterie Moje kabelka“ v odůvodnění rozhodnutí magistrátu). Soud připustil, že místo spáchání
správního deliktu mohlo být ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsáno ještě podrobněji,
avšak z důvodu, že pro určení místa, kde stálo vozidlo žalobkyně, je podstatné právě uvedení
existence dopravní značky B 28, je popsání místa spáchání přestupku, jak je vymezeno ve výroku
rozhodnutí magistrátu, dostatečně konkrétní a nezaměnitelné a dostojí tedy všem zákonným
i judikatorním požadavkům.
[5] O tom, že dopravní značka B 28 byla v popsaném místě umístěna, není sporu; dokazují
to i fotografie obsažené ve spise. Žalobkyně v řízení před správními orgány účinnost této
dopravní značky nezpochybnila. Z nekonkrétních tvrzení uplatněných v žalobě neplyne,
že by zde byly jakékoli pochybnosti o tom, že by značka byla umístěna v rozporu se zákonnou
úpravou. Správní orgány proto neměly důvod, aby se zákonností příslušného opatření obecné
povahy blíže zabývaly.
[6] K námitce nenaplnění materiální stránky správního deliktu soud uvedl, že zde nebyly
žádné významné okolnosti, které by vyloučily porušení nebo ohrožení zájmu společnosti.
Námitku nenaplnění materiální stránky deliktu soud nepovažoval za důvodnou.
[7] Magistrát ve správním řízení prováděl dokazování listinou v nepřítomnosti účastníků.
Takový důkaz se provede tak, že si oprávněná úřední osoba listinu přečte a seznámí se tím s jejím
obsahem. Že si v daném případě oprávněná úřední osoba příslušné listiny přečetla a seznámila
se tak s jejich obsahem, je řádně doloženo protokolem o provedení důkazů mimo ústní jednání
ze dne 1. 12. 2016, č. j. MMP/292099/16. Námitku, že v přezkoumávané věci ve skutečnosti
žádné dokazování ve smyslu §51 odst. 2 zákona č. 500/2004 sb., správního řádu (dále
jen „správní řád“) provedeno nebylo, tudíž soud neposoudil jako důvodnou.
[8] Krajský soud připomněl, že žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala
blanketní odvolání, které ve stanovené lhůtě nedoplnila. Pokud se žalovaný v odůvodnění svého
rozhodnutí ztotožnil se skutkovými závěry magistrátu, které považoval za přesvědčivé, nelze
to považovat za pouhou rekapitulaci prvostupňového rozhodnutí, ale o vlastní hodnocení
správnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu odvolacích námitek. Skutečnost, že rozhodnutí
vydaná proti blanketním odvoláním mohou vykazovat jisté shodné znaky, není překvapivá ani
nezákonná. Není podstatné, že žalobkyně vnímá napadené rozhodnutí jako „šablonovité“,
subjektivní stylistické požadavky na jeho formulaci nelze akceptovat. Způsob, jakým žalovaný
postupoval, není za daných okolností nezákonný a nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí.
[9] Soud uvedl, že nálezem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, Ústavní soud zamítl
návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení §10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění zákona č. 297/2011 Sb., a na vyslovení protiústavnosti §125f odst. 1 tohoto zákona,
ve znění účinném do 30. června 2017. K tomu, že nebylo vyhověno návrhu žalobkyně
na přerušení řízení, soud odkázal na argumentaci obsaženou např. ve svém rozsudku ze dne
26. 7. 2017, č. j. 30A 124/2016 - 30.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a posouzení věci
[10] Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížnosti z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Soud
pro přehlednost strukturoval odůvodnění tak, že ke každé z uplatněných námitek vzápětí uvádí
i její posouzení.
[11] Žalovaný s kasačními námitkami nesouhlasí, setrvává na svém vyjádření k žalobě
a ztotožňuje se se závěry krajského soudu. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
II.a) Určitost výroku
[12] Stěžovatelka namítá, že při hodnocení určitosti výroku nelze přihlížet k údaji
o tom, že „vozidlo stálo v úseku platnosti dopravní značky B 28“, neboť se jedná o právní, nikoli
skutkovou kvalifikaci. V rozsudcích, na které stěžovatelka odkazovala, nepřihlížely soudy k tomu,
že ve výroku bylo uvedeno, že vozidlo stálo v úseku platnosti určité dopravní značky. V prostoru
před budovou č. 154 na ulici Jungmannova v Plzni platí tři různé dopravní značky (B 28, B 29
a IP 13c). Správní orgány tedy měly místo přestupku specifikovat konkrétněji. Krajský soud
se nijak nevypořádal s námitkou, že při hodnocení určitosti popisu skutku ve výroku nelze
přihlížet k odůvodnění ani k fotodokumentaci. Nadto učinil to, co podle stěžovatelky činit nelze,
neboť uvedl, že popis místa ve výroku rozhodnutí se shoduje s popisem v odůvodnění
rozhodnutí a s údaji ve spise, obstojí však i bez spojení s nimi.
[13] Nejprve soud uvádí, že se krajský soud s námitkou hodnocení určitosti popisu skutku
ve výroku ve vztahu k odůvodnění a fotodokumentaci, vypořádal (srov. s. 6 – 7 rozsudku).
O tom ostatně svědčí skutečnost, že stěžovatelka s těmito závěry krajského soudu v kasační
stížnosti polemizuje.
[14] Co se týče vymezení skutku ve výroku rozhodnutí, soud předně zdůrazňuje, že je nutné
rozlišovat mezi vymezením, resp. zachováním skutku, což je otázka právní, a specifikací místa
spáchání deliktu, což je otázka skutková. Proto není možné paušalizovat nároky na vymezení
místa spáchání deliktu, neboť každý skutek je individuální s rozličnými skutkovými okolnostmi.
Rozdílné nároky na obsah výroku pak budou rovněž kladeny u deliktů s rozdílnou právní
kvalifikací (např. rozdílné skutkové podstaty, mnohost deliktů, jejich trvání, aj.). Pro zachování
práva na obhajobu osob stíhaných za správní delikt, neporušení překážky věci rozhodnuté
a respektování zásady ne bis in idem, je nutné zachovat totožnost skutku, pro který správní orgán
zahájil správní řízení. Je nezbytné, aby byla zachována totožnost jednání či totožnost následku
po celou dobu vedení řízení o deliktu. Pokud dochází v průběhu řízení k úpravě vymezení místa
či času spáchání deliktu, nemusí se jednat o změnu skutku, pokud je zachována totožnost jednání
nebo následku. Podstatné je, aby na základě skutkových zjištění nemohl být stíhaný skutek
zaměněn s jiným. To slouží primárně k tomu, aby obviněný z deliktu věděl, za který skutek
je stíhán, a mohl se účinně hájit. Rovněž je podstatné, aby správní orgán uvedl, zda je v daném
místě či úseku jednotná regulace silničního provozu (nejvyšší povolená rychlost, zákaz vjezdu,
zákaz stání, parkování za poplatek, aj.)
[15] V nyní posuzované věci magistrát vymezil skutek ve výroku tak, že stěžovatelka je vinna,
že jako provozovatelka osobního motorového vozidla Mitsubishi Eclipse, RZ: X, nezajistila, aby
při užití tohoto vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla
provozu na pozemních stanovená tímto zákonem, neboť „dne 27. 7. 2016 v době nejméně od 16.25
hod. do 16.32 hod. neznámý řidič s uvedeným vozidlem neoprávněně zastavil a stál v Plzni, při levém okraji ulice
Jungmannova ve směru od ulice Americká (v prostoru před budovou č. 154, pozn. so) v úseku označeném svislou
dopravní značkou B 28 (zákaz zastavení) […]”.
[16] Uvedené vymezení skutku ve výroku rozhodnutí plně postačuje pro zachování práva
na obhajobu, neporušení překážky věci rozhodnuté a respektování zásady ne bis in idem. Ze všech
okolností obsažených ve výroku (místo, čas, datum, typ regulace v daném místě) bez pochyb
vyplývá, že takto vymezený skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem spáchaným
stěžovatelkou.
[17] Místo přestupkového jednání nebylo vymezeno jako „úsek platnosti dopravní značky
B 28“, jak uvádí stěžovatelka, ale též dalšími podrobnějšími okolnostmi (ulice, směr, strana ulice,
číslo popisné budovy).
[18] Ve vztahu k otázce vymezení místa spáchání deliktu jako otázky skutkové, pak Nejvyšší
správní soud ve shodě se soudem krajským konstatuje, že z podkladů shromážděných
ve správním spisu plyne zcela jasně, v jakém místě byl skutek spáchán a že tedy byly naplněny
všechny prvky objektivní stránky deliktu, pro který byla stěžovatelka potrestána. Skutečnosti,
ze kterých vycházel žalovaný i magistrát, tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů, které dokládají,
že přestupek byl spáchán v místě, kde byl stanoven zákaz zastavení. Tyto skutkové závěry jsou
dle soudu podloženy zejména pořízenou fotodokumentací, na které lze jednoznačně seznat
popsané vozidlo stojící v úseku platnosti značky zákaz zastavení (přímo za touto značkou).
[19] Nelze přisvědčit stěžovatelce, že krajský soud při posuzování určitosti výroku přihlížel
k odůvodnění (resp. argumentoval obsahem odůvodnění). Krajský soud toliko konstatoval,
že popis místa ve výroku rozhodnutí se shoduje s popisem v odůvodnění a že popis ve výroku
obstojí i bez spojení s odůvodněním. Takovému hodnocení nelze nic vytknout a není
ani v rozporu se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou (rozsudek ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 2 As 111/2015 – 42). Nejvyšší správní soud nepovažuje za nepřezkoumatelné ani vyjádření
krajského soudu, kterým označil výrok za souladný s požadavky judikatury a odkázal na konkrétní
rozsudky Nejvyššího správního soudu. Z obsahu kasační stížnosti ostatně jasně vyplývá,
že stěžovatelka je s právními závěry obsaženými v těchto rozsudcích obeznámena, neboť jimi
sama argumentuje.
[20] Tato kasační námitka není důvodná.
II.b) Značka B 28
[21] Stěžovatelka nenamítala, že se dopravní značka B 28 v daném místě nenacházela; namítala
však, že nebylo prokázáno, že by byla právně závazná. Aby dopravní značka byla závazná, musí
mít právní podklad v opatření obecné povahy (§77 odst. 5 zákona o silničním provozu). Výklad
krajského soud by připustil jak protiprávní jednání i situace, kdy by došlo k porušení dopravní
značky umístěné např. nepříslušným správním orgánem nebo soukromou osobou. Takový názor
je zjevně absurdní. Správní orgán měl prověřit, zda údajně porušená dopravní značka byla právně
závazná, a to i bez návrhu. Závěr krajského soudu, že je nutné presumovat, že dopravní značka
byla umístěna v souladu se zákonem, zcela popírá zásadu presumpce neviny. Vyjádření
krajského soudu k rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 – 58, považuje stěžovatelka
za nepřezkoumatelné.
[22] K této kasační námitce je nutno v prvé řadě uvést, že krajský soud žalobní námitku
správně pochopil a přezkoumatelně ji vypořádal (srov. 7 – 8 rozsudku). Krajský soud uzavřel,
že nebylo povinností správních orgánů zkoumat ex offo účinnost předmětné dopravní značky,
pokud ji stěžovatelka v řízení vůbec nezpochybnila a z obsahu správních spisů žádná pochybnost
o účinnosti značky nevyplynula.
[23] Toto posouzení považuje Nejvyšší správní soud za správné a na rozdíl od stěžovatelky
má za to, že nevyvolává žádné absurdní důsledky. Naopak. Vzhledem k tomu, že právní
řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy,
dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán
zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej (srov. rozsudek
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128, č. 1815/2009 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 6 As 45/2005 - 188), považoval by soud za absurdní, aby správní orgány bez uplatněné
námitky či bez existence pochybností plynoucích z okolností daného případu, měly povinnost
z úřední povinnosti zkoumat, zda byla každá dopravní značka umístěna zákonným postupem.
[24] K námitce, že se správní orgány měly ex offo zabývat tím, zda porušené dopravní značení
má základ v opatření obecné povahy, a vypořádat se v této souvislosti s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 - 58, krajský soud konstatoval:
„Že by správní orgány bez zřejmého důvodu byly povinny prokazovat, že dopravní značka, k jejímuž porušení
došlo, byla na dané místo stanovena ve smyslu §77 odst. 5 zákona o silničním provozu, nevyplývá
ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 – 58“. Takto vyjádřený
názor je plně přezkoumatelný a navíc věcně správný. Stěžovatelčin názor, že daný rozsudek řešil
analogickou situaci, je naopak chybný. V případě řešeném v uvedeném rozsudku žalobce
důsledně zpochybňoval povahu komunikace (předložil výpis z katastru nemovitostí a vyjádření
vlastníka pozemku). Na základě důvodné pochybnosti pak správnímu orgánu vznikla povinnost
prokázat, že sporná komunikace je chodníkem. Právě tím se situace řešená v uvedeném rozsudku
odlišuje od situace stěžovatelky, která v průběhu správního řízení žádným způsobem
nezpochybnila správnost umístění dopravní značky. Správním orgánům tak nemohla vzniknout
o této skutečnosti žádná pochybnost, jak správně konstatoval krajský soud.
II.c) Materiální stránka správního deliktu
[25] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nevypořádal námitku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správních orgánů z hlediska materiální stránky přestupku. Stěžovatelka nadto tuto
námitku považuje za důvodnou. Aby byla úvaha správního orgánu o ztížení výhledových poměrů
přezkoumatelná, měl uvést, na základě jakých skutečností a úvah k takovému závěru dospěl. Není
dále zřejmé, z čeho a jak krajský soud dovodil, že provoz v dané ulici není minimální. Nadto není
úkolem krajského soudu nahrazovat nebo doplňovat odůvodnění rozhodnutí správního orgánu.
Ani krajský soud srozumitelně neodůvodnil, že nebezpečnost daného jednání byla taková,
že se jedná o přestupek.
[26] Ani tato námitka není důvodná. Krajský soud citoval příslušnou pasáž rozhodnutí
magistrátu, ve které se zabýval materiální stránkou přestupku – tímto dle Nejvyššího správního
soudu námitku nepřezkoumatelnosti implicite vypořádal. Ostatně stěžovatelka se závěry správních
orgánů i soudu týkajících se materiální stránky správního deliktu polemizuje.
[27] Krajský soud srozumitelně vysvětlil, že je třeba při posuzování materiální stránky
přestupku rozlišovat dvě skupiny situací: buď jsou přítomny tak významné okolnosti, které
vylučují, aby určitým jednáním byl porušen nebo ohrožen zájem společnosti, nebo jsou
zde okolnosti, které „jen“ snižují závažnost správního deliktu (zejména způsob jeho spáchán
a následky). Pokud se objeví první skupina okolností, nemůže být shledána odpovědnost
za správní delikt; druhá, relativně častá, skupina okolností pak má vliv toliko na určení výše
sankce. Nejvyšší správní soud se s krajským soudem shoduje, že ve stěžovatelčině věci byly
přítomny toliko okolnosti spadající do druhé z popsaných skupin, nikoli okolnosti takového rázu,
které by zcela vylučovaly deliktní odpovědnost.
[28] Magistrát za takové okolnosti považoval skutečnost, že v důsledku stání vozidla
na uvedeném místě došlo ke značnému ztížení výhledových podmínek případného výjezdu
vozidel z přilehlého vjezdu. Podle soudu nebylo nutno, aby správní orgán blíže popisoval,
jak k takovému závěru došel, neboť toto zjištění jednoznačně plyne z podkladů obsažených
ve spisu, zejména pak z již výše zmiňované fotodokumentace. Zmínil-li krajský soud, že provoz
v této ulici není minimální, považuje Nejvyšší správní soud takovou poznámku toliko za obecné
konstatování (založené zřejmě na osobní zkušenosti), která ovšem nemá žádný vliv na věcnou
správnost posouzení této námitky.
II.d) Šablonovitost a protiústavnost
[29] Stěžovatelka závěrem stručně namítá, že krajský soud se nevypořádal s jejím důkazním
návrhem na provedení analýzy rozhodovací praxe oprávněné úřední osoby žalovaného
za rok 2016. Stěžovatelka setrvává na tom, že formulářový přístup k plnění povinností
odvolacího orgánu je nezákonný.
[30] K této námitce je nejprve třeba uvést, že krajský soud se se zmíněným důkazním návrhem
vypořádal. Na s. 12 odůvodnění rozsudku osvětlil, že návrh na provedení důkazu jinými
rozhodnutími vydanými toutéž oprávněnou úřední osobou zamítá pro nedůvodnost
a nadbytečnost, jakož i neproveditelnost. Neshledal totiž absenci skutečného přezkumu
zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Povaha napadeného rozhodnutí dle krajského soudu
nenasvědčuje tomu, že by se nejednalo o úvahu oprávněné úřední osoby, ale o vyplněný vzor.
Tato kasační námitka tedy není důvodná.
[31] Nejvyšší správní soud se pak plně ztotožňuje s názorem krajského soudu ohledně
námitky šablonovitosti odvolacího rozhodnutí. Reaguje-li odvolací správní orgán pravidelně
na blanketní odvolání, je plně pochopitelné, že jeho rozhodnutí bude mít stále stejnou strukturu
odpovídající požadavkům na rozsah přezkumu stanovený v §89 odst. 2 správního řádu. Pokud
je odůvodnění odvolacího orgánu dostatečně individualizováno (což v souzené věci bylo
splněno), nespatřuje soud nezákonnost v tom, že správní orgán používá shodnou strukturu
odůvodnění, případně obdobné obraty či vyjádření. Takový postup je dle soudu v souladu
se zásadami hospodárnosti a ekonomie správního řízení.
[32] Stěžovatelka nesouhlasí ani s vypořádáním námitky protiústavnosti odkazem na nález
Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16. Návrh obsahoval zcela odlišnou
argumentaci a napadal protiústavnost jiného ustanovení.
[33] K této námitce soud uvádí, že stěžovatelka v žalobě zpochybňovala ústavnost §10 odst. 3
zákona o silničním provozu. Soud v takovém případě považuje odkaz na zmíněný nález
Ústavního soudu za zcela přiléhavý, neboť se v něm Ústavní soud obsáhle zabýval různými
aspekty ústavnosti uvedené právní úpravy (zejména stěžovatelkou zmiňovaného §10 odst. 3
silničního zákona), zejména z hlediska splnitelnosti právní povinnosti podle čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod, z pohledu zásahu do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod i práva odepřít výpověď (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod). V žádném z těchto hledisek neshledal rozpor uvedeného ustanovení s Ústavou České
republiky. Ani tato námitka není důvodná.
III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[34] Soud tedy uzavírá, že stěžovatelčiny námitky jsou nedůvodné. Kasační stížnost proto
podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaný nepožadoval náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, ani mu žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu