ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.279.2017:44
sp. zn. 1 As 279/2017 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: P. Ch., zastoupeného
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2016, č. j. DSH/463/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2017, č. j. 17 A 52/2016 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policisté dne 12. 7. 2015 v 9:27 v Plzni na ulici U Seřadiště ve směru do centra města
naměřili u osobního motorového vozidla Hyundai Santa Fe (RZ X), rychlost 78 km/h již po
odečtení odchylky v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. Tuto rychlost
naměřili laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI.
[2] Žalobce, který vozidlo řídil, odmítl podepsat oznámení o přestupku a odmítl se jakkoliv
vyjádřit. Podle úředního záznamu z téhož dne byla předmětná rychlost změřena ve vzdálenosti
cca. 100,6 m před autobusovou zastávkou Hasičská stanice ve směru ke křižovatce ulic
U Seřadiště a Koterovská.
[3] Na základě lustrace bylo zjištěno, že přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), se žalobce dopustil v období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců
dvakrát a nelze věc vyřídit v blokovém řízení.
[4] V průběhu prvostupňového správního řízení žalobce předložil plnou moc udělenou
Ing. J. Ten se omluvil z jednání, k němuž byl předvolán, proto správní orgán nařízené jednání
odročil. Následně se již zmocněnec řádně dostavil a v průběhu dokazování kladl policistům
doplňující otázky. K případu se nijak nevyjadřoval s tím, že v této věci učiní vůči správnímu
orgánu dodatečné podání. Ani ve lhůtě stanovené Magistrátem města Plzně se však k obvinění
nijak nevyjádřil.
[5] Dne 11. 11. 2015 magistrát uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu pro porušení §18 odst. 4 téhož zákona, za což
mu byla uložena pokuta 3.000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na 1 měsíc a náhrada
nákladů řízení 1.000 Kč.
[6] Proti rozhodnutí magistrátu se žalobce odvolal, blanketní odvolání však k výzvě
nedoplnil. Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolání zamítl a prvostupňové
správní rozhodnutí potvrdil.
II. Řízení před krajským soudem
[7] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Plzni. Krajský soud nařídil ve věci jednání, jehož se však zástupce žalobce nezúčastnil.
[8] Krajský soud shledal výrok prvostupňového rozhodnutí dostatečně určitým, neboť znak
skutkové podstaty předmětného přestupku spočívající v jeho opakovaném spáchání
je specifikován dostatečně odkazem na datum předchozího přestupku přímo ve výroku
rozhodnutí a nadto odůvodnění vychází z výpisu z karty řidiče.
[9] Co se týče namítaného nesprávného odkazu na platnou a účinnou úpravu sankce, změna
zákona v době vydání rozhodnutí žalovaného nebyla ve prospěch žalobce, a proto nebylo
na místě, aby žalovaný měnil výrok prvostupňového rozhodnutí.
[10] Ze soudního dokazování návodem k obsluze vyplynulo, že měřidlo nesmí korigovat údaj
podle úhlu měření, proto naměřená hodnota je vždy menší než hodnota skutečná přímo ve směru
pohybu vozidla. Odůvodnění správního rozhodnutí by ostatně obstálo i bez odkazu na návod
k obsluze, neboť svědek-policista B., který v měřící zařízení obsluhoval, podrobně popsal postup
při měření a potvrdil, že postupoval podle návodu.
[11] Krajský soud shledal nedůvodnou námitku žalobce, že na fotografickém snímku není
umístěn záměrný kříž, a tudíž je snímek neprůkazný. Záměnu měřeného vozidla vylučuje
provedené dokazování, policista totiž jednoznačně vyloučil možnou záměru změřených vozidel.
Svědek ve správním řízení popsal, že po změření vozidla se mu na tabletu ukazuje záměrný kříž
jednoznačně určující změřené vozidlo. Z žalobcem předloženého vyjádření Českého
metrologického institutu a výpovědi svědka (zaměřujícího policisty) vyplývá, že je nutno odlišovat
záměrný kříž zobrazený na obrazovce měřicího přístroje od záměrného kříže na výtisku
fotografie, kde není umístěn ve všech případech.
[12] Krajský soud konstatoval, že změna vymezení místa protiprávního jednání byla
provedena na základě provedeného dokazování (zejména na podkladě výslechu svědků)
a při zachování totožnosti skutku, proto soud v tomto směru neshledal žádné pochybení
ze strany správního orgánu.
[13] Závěr správního orgánu o spáchání přestupku ve formě vědomé nedbalosti je správný
a dostatečně odůvodněný.
[14] Žalobce jako držitel řidičského oprávnění zná zákon o silničním provozu, kde jsou
stanoveny nejvyšší dovolené rychlostní limity.
[15] Zákaz řízení všech motorových vozidel, nikoliv jen motorových vozidel skupiny B, soud
shledal přiměřeným a v souladu se zásadami logiky. Ostatně tento přestupek může být spáchán
i řízením vozidla jiné skupiny, než skupiny B.
[16] Soud shledal i odůvodnění výše sankce v souladu se zákonem. Magistrát zohlednil
závažnost přestupku v souladu s §12 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
což nepředstavuje samo o sobě porušení zákazu dvojího přičítání.
[17] Soud shledal veškeré námitky žalobce jako nedůvodné a žalobu zamítl.
III. Kasační stížnost
[18] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost podle §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 120/2004 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).
[19] Stěžovatel byl potrestán zákazem činnosti, jakoby se přestupku dle §125c odst. 1 písm. f)
bod 3 zákona o silničním provozu dopustil opakovaně v období uplynulých 12 měsíců.
Ve výroku ovšem nebyl identifikován přestupek, kterého se měl stěžovatel dříve dopustit, což je
v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, č. j. 2 As 261/2015 – 41.
Zmíněné konkrétní správní rozhodnutí, na něž zákaz činnosti navazuje, je totiž nutné vymezit
pro případ budoucí obnovy řízení. V případě, že předcházející rozhodnutí není vymezeno,
z takového rozhodnutí neplyne jednoznačný závěr o splnění podmínek pro uložení sankce
zákazu činnosti, která je právě takovým rozhodnutím podmíněna a je na něj vázána.
[20] Dle výroku prvostupňového správního rozhodnutí byla stěžovateli uložena sankce
dle §125 odst. 5 zákona o silničním provozu. V době vydání rozhodnutí žalovaného však již toto
ustanovení neodkazovalo na úpravu sankce zákazu činnosti. Dokonce ani v době právní moci
rozhodnutí, tj. dne 8. 4. 2016, citovaný §125c odst. 5 zákona o silničním provozu neodkazoval
na možnost uložení sankce zákazu činnosti, a tedy uložení sankce zákazu činnosti nemá
ve výroku rozhodnutí zákonnou oporu. Správní orgán ve výroku rozhodnutí v rozporu s §7
odst. 1 zákona o přestupcích, účinného ke dni rozhodování obou správních orgánů neuvedl
obligatorní náležitost rozhodnutí, tj. ustanovení, dle kterého je zákaz činnosti uložen. Posuzování,
zda je nová úprava pro pachatele příznivější, či nikoliv, se přitom vztahuje pouze k odpovědnosti
za přestupek a tato argumentace krajského soudu je tedy nepřípadná.
[21] Magistrát se dopustil procesní vady, když vycházel z návodu k obsluze, ačkoliv stěžovateli
neumožnil se s návodem seznámit. Nevyrozuměl stěžovatele o tom, že z něj bude vycházet,
čímž bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
[22] Ačkoliv byly podstatné části návodu přečteny před soudem, stěžovatel nebyl s tímto
podkladem pro rozhodnutí seznámen ve správním řízení. Krajský soud tak nemohl vytýkat
žalobci, že již ve správním řízení nepřednesl argumenty postavené na návodu, s nímž nebyl
seznámen. Stěžovatel rozporuje názor krajského soudu, že by správní rozhodnutí obstálo
i bez odkazu na návod k obsluze. Pouhá proklamace svědka-policisty při výslechu ve správním
řízení, který tvrdí, že „určitě postupoval dle návodu k obsluze“, není dostatečná
a nic neprokazuje. Bez toho, aby správní orgán důkaz provedl, nemohl konstatovat, že byl návod
dodržen. Tímto bylo rovněž porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
[23] Případná odchylka úhlu měření způsobená jízdou vozidla v zatáčce oproti úhlu
předepsanému návodem k obsluze není v měření reflektována. Je tomu tak proto, že ji samotný
rychloměr neumí zjistit. Rychloměr stále ve vzorci pro výpočet rychlosti počítá s tím, jako by bylo
měřeno v úhlu 22°, i kdyby tomu bylo jinak. Tato odchylka přitom nemusí být pouze ve prospěch
řidiče tak, jak uvádí krajský soud.
[24] Na snímku založeném ve spise není umístěn záměrný kříž, a nelze proto přezkoumat,
zda se měřicí bod skutečně v průběhu měření nacházel na vozidle stěžovatele.
[25] Podle stěžovatele svědek (zaměřující policista, který měřicí zařízení obsluhoval), nebyl
způsobilý vyloučit záměnu měřeného vozidla. Na snímku se nacházelo několik vozidel a jediným
důkazem o tom, že naměřená rychlost náleží právě vozidlu stěžovatele, stojí toliko na tvrzení
svědka. Svědek přitom vypovídal s odstupem času více než tří měsíců od provedeného měření.
Je zcela nereálné, aby si přesně pamatoval, že byl záměrný bod, který po dobu několika sekund
viděl, umístěn právě na vozidlu stěžovatele.
[26] Stěžovatel trvá na tom, že i v případě, kdy se záměrný kříž jen částečně nenachází
na měřeném vozidle, nelze takové měření užít jako důkaz ve správním řízení pro svou
neprůkaznost, což v minulosti konstatoval i Český metrologický institut.
[27] Nadto nebylo prokázáno, že vozidlo na snímku je vozidlem stěžovatele. Podle stěžovatele
v rozporu s názorem krajského soudu není na snímku vozidla viditelná jeho registrační značka.
[28] Stěžovatel namítá, že v situaci, kdy správní orgán v průběhu řízení změnil vymezení místa
protiprávního jednání, měl povinnost jej o tom vyrozumět. Krajský soud se v podstatě minul
žalobní námitkou a její podstatu nevypořádal. Stěžovatel v žalobě nezpochybňoval, že správní
orgán je oprávněn místo protiprávního jednání v průběhu správního řízení upravit, a to například
právě na podkladě skutečností, které vyjdou najevo při dokazování. Namítal však, že správní
orgán je povinen v takovém případě žalobce o změně vyrozumět a poskytnout
jim možnost se k této změně vyjádřit, což neučinil (rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne
31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541).
[29] Stěžovatel si byl jistý, že se prvotně vymezeného skutku nedopustil a tímto směrem
i argumentoval. Kdyby věděl, že je obviněn ze spáchání přestupku v jiném místě, jež bylo
následně vtěleno do výroku rozhodnutí, přizpůsobil by tomu svou procesní strategii.
[30] Úvaha správního orgánu týkající se zavinění je nepřezkoumatelná. Na jedné straně
konstatuje zavinění ve formě vědomé nedbalosti, avšak tuto odůvodňuje tak, jako by byl
přestupek spáchán v úmyslu nepřímém dle §4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích. Závěr
o spáchání ve formě nedbalosti vědomé, obsažený ve výroku rozhodnutí, nemá oporu
v odůvodnění rozhodnutí a v úvahách správního orgánu.
[31] Stěžovatel namítá, že s ohledem na zásadu ignoratia legis neminem excausat je možné činit
závěr, že stěžovatel mohl a měl příslušné právní předpisy maximální stanovené rychlosti znát,
to však ještě neznamená, že je znal. Správní orgány pochybily, neboť v řízení nebylo prokázáno,
že by stěžovatel příslušné právní předpisy skutečně znal.
[32] Názor krajského soudu, že je přiměřené uložit stěžovateli zákaz řízení všech skupin
motorových vozidel (tj. nejen skupiny B), je chybný. Právní předpis umožňuje zakázat
jen takovou činnost, kterou se pachatel přestupku dopustil. Takovou činností pak nemůže být
obecně „řízení motorových vozidel“, když právní předpis rozlišuje mezi činností spočívající
v řízení motorových vozidel jednotlivých skupin. Skutečnost, že jde o odlišné činnosti u každé
ze skupin, vyplývá právě z faktu, že pro každou činnost je nutno získat zvlášť oprávnění, mající
odlišné podmínky svého získání. Na základě správního rozhodnutí stěžovatel nesmí řídit
ani traktor na svém poli, kde se opravdu přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené
rychlosti dopustit nemůže. Bylo tedy na místě postupovat v souladu se zásadou in dubio mitius
a volit takový výklad, který je pro stěžovatele příznivější.
[33] Magistrát porušil zásadu zákazu dvojího přičítání, protože stěžovateli přičetl jako
přitěžující okolnost skutečnost, že došlo k překročení nejvyšší povolené rychlosti, ač tato
skutečnost je již obsažena ve skutkové podstatě přestupku, z jehož spáchání byl uznán vinným.
Nelze hodnotit jako přitěžující okolnost závažnost přestupku, která je již vyjádřena v definici
skutkové podstaty.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[34] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[35] Kasační stížnost není důvodná.
[36] Kasační soud považuje námitku, že magistrát ve výroku svého rozhodnutí nevymezil
předcházející přestupek, kterého se stěžovatel dopustil v období 12 předcházejících měsíců,
za nedůvodnou. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, č. j.
2 As 261/2015 - 41, který stěžovatel v kasační stížnosti citoval, totiž vyplývá, že je pro výrok
rozhodnutí dostačující, pokud přestupce ví, ze kterého rozhodnutí vyplývá opakovanost jeho
jednání. Dále konstatoval, že je účelné uvést do výroku (případně odůvodnění) rozhodnutí časový
údaj, kdy se stěžovatel přestupku dopustil. Předcházející rozhodnutí může být v odůvodnění
citováno včetně čísla jednacího, příp. může specifikace rozhodnutí vyplývat i z provedeného
dokazování.
[37] V nyní projednávané věci je specifikace dostatečná, neboť již ve výroku je uvedeno
konkrétní datum spáchání předešlého přestupku. Vydání prvostupňového rozhodnutí
předcházelo dokazování na ústním jednání, jehož se zúčastnil i obecný zmocněnec stěžovatele
Ing. J. Součástí dokazování byl i výpis z evidenční karty řidiče, z něhož vyplývá, kdy a jakého
přestupku se stěžovatel v období 12 po sobě následujících měsíců dopustil. Zmocněnec
stěžovatele podepsal protokol z jednání s tím, že byl se všemi uvedenými podklady pro vydání
rozhodnutí seznámen (následným usnesením mu byla stanovena lhůta, do kdy má možnost
doručit správnímu orgánu vyjádření v dané věci, přičemž zmocněnec se ve stanovené lhůtě
nevyjádřil). Za této situace tak byla dle kasačního soudu specifikace přestupku v následném
správním rozhodnutí dostatečná.
[38] Stěžovatel rovněž spatřuje nedostatek výroku v tom, že žalovaný v napadeném
rozhodnutí neodkázal na aktuální ustanovení, dle kterého je ukládána sankce - a namísto toho
odkázal na ustanovení citovaná magistrátem, účinná v době rozhodování prvostupňového
správního orgánu.
[39] Podle §7 odst. 1 a 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se odpovědnost za přestupek
posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona
se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Současně je možné pachateli uložit pouze
takový druh sankce, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhodovalo.
Nová úprava zakotvená v §2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení
o nich, na tomto obecném pravidle nic nezměnila.
[40] Prvostupňové správní rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 11. 2015. V něm magistrát
odkazuje na platné a účinné právní předpisy k datu rozhodování. V mezidobí však došlo
k novelizaci zákona o silničním provozu, jež způsobila změnu formálního členění paragrafu.
[41] Ačkoli k datu rozhodování žalovaného již ustanovení citovaná ve výroku prvostupňového
správního rozhodnutí odkazovala na jiné sankce, podstatné je, že sankce téhož znění byla pouze
formálně přesunuta v rámci členění paragrafu.
[42] Podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu (v obou rozhodných
zněních), platí, že „[f]yzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích
při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec o 30 km/h
a více.“
[43] Z hlediska sankcí se za výše uvedený přestupek uloží podle §125c odst. 4 písm. e) zákona
o silničním provozu (dle znění účinného v době rozhodování prvostupňového správního orgánu)
pokuta od 2.500 do 5.000 Kč [totožné znění se k datu rozhodnutí žalovaného nacházelo v §125c
odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu].
[44] Podle §125c odst. 5 zákona o silničním provozu (dle znění účinného v době rozhodování
prvostupňového správního orgánu) se tomu, kdo spáchal výše uvedený přestupek v období
dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát, uloží zákaz činnosti
od jednoho měsíce do šesti měsíců [totožné znění se k datu rozhodnutí žalovaného obsahuje
§125c odst. 6 písm. c) bod 1 zákona o silničním provozu].
[45] Výše uvedená formální změna v členění ustanovení, jež se odehrála v mezidobí
mezi rozhodnutím správního orgánu prvního a druhého stupně, se projevila toliko v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného a nepředstavuje vadu, pro kterou by měl soud rozhodnutí žalovaného
zrušit.
[46] Skutečnost, že k předmětné změně právní úpravy došlo již před právní mocí
prvostupňového správního rozhodnutí, rovněž není podstatná. Z výše citovaného ustanovení §7
odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích totiž vyplývá, že z hlediska druhu a ukládání sankce
je rozhodné vždy datum vydání rozhodnutí, nikoliv datum právní moci – není totiž v silách
správního orgánu předjímat, kdy dojde k účinnému doručení jím vydávaného rozhodnutí.
Argument stěžovatele přednesený v kasační stížnosti, že k datu právní moci prvostupňového
správního rozhodnutí již rozhodnutí magistrátu odkazovalo na nikoliv platnou a účinnou právní
úpravu sankce zákazu řízení, je tedy sice pravdivý, avšak nemá vliv na zákonnost rozhodnutí
magistrátu.
[47] Otázkou přednesenou v kasační stížnosti, jakým způsobem má být ve správním řízení
nakládáno s návodem k obsluze měřícího zařízení, se správní soudy zabývaly již mnohokrát.
V rozhodnutí ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 - 43, kasační soud v obecné rovině
konstatoval, že pokud správní orgán (popř. soud) vychází z návodu k obsluze měřícího zařízení,
měl by jej provést jako důkaz (pokud na něj má být v souladu se zákonem odkazováno).
[48] V nyní projednávané věci byl stěžovatel v průběhu správního řízení co do konkrétních
námitek proti správnosti měření zcela pasivní. Nesprávnost měření nenamítal, pouze
se na správnost obsluhy dotazoval při výslechu policistů na nařízeném jednání. Policisté
zmocněnci rovněž v obecné rovině odpověděli, že měření proběhlo v souladu s návodem.
Správnost protokolu z jednání stvrdil zmocněnec svým podpisem. Jak již bylo výše uvedeno,
zmocněnci stěžovatele byla po nařízeném jednání stanovena lhůta, do kdy má možnost doručit
správnímu orgánu vyjádření v dané věci, přičemž zmocněnec se ani v této stanovené lhůtě
nevyjádřil. Následně se stěžovatel před krajským soudem dovolával vady správního řízení, neboť
podle něj správní orgány návod k obsluze neprovedly jako důkaz, ačkoliv z něj dle odůvodnění
svých rozhodnutí v obou stupních zjevně vycházely.
[49] Předně je třeba konstatovat, že není pochybením správních orgánů, když návod známý
jim z úřední činnosti nezakládají do každého jednoho spisu týkajícího se přestupku zjištěného
na základě měření rychlosti.
[50] V nyní projednávané věci magistrát nemusel stěžovatele vyrozumívat, že bude z návodu
vycházet. Nemusel jej ani ve správním řízení provádět, neboť na návod odkazoval pouze obecně
v souvislosti s rekapitulací výpovědí policistů, přičemž stěžovatel ve správním řízení nepřednesl
žádné argumenty, které by správnost měření zpochybňovaly, resp. nepřednesl vůbec nic.
[51] Podle Nejvyššího správního soudu za této situace plně postačilo provedení důkazu
návodem až k žalobní námitce na nařízeném soudním jednání. Tvrzení stěžovatele,
že se až z rozhodnutí magistrátu dozvěděl, že správní orgány vycházely z návodu k obsluze,
je s ohledem na demonstrovaný průběh jednání před správními orgány zjevně účelové.
[52] Stěžovatel se teprve před krajským soudem dovolával neprůkaznosti měření v případě
absence záměrného kříže na snímku z místa spáchání přestupku. V žalobě i v kasační stížnosti
v této souvislosti odkazuje na vyjádření Českého metrologického institutu ze dne 6. 10. 2015,
podle kterého takovými snímky nelze dokázat vinu přestupce. Jak ovšem vyplývá ze správního
spisu, zástupce stěžovatele tuto námitku uplatňuje a argumentuje zmíněným vyjádřením rovněž
ve správních řízeních, a to sériově.
[53] Přílohou správního spisu je totiž navazující stanovisko Českého metrologického institutu
ze dne 26. 4. 2016, popírající použitelnost zmíněného vyjádření plošně ve správních řízeních.
Z tohoto stanoviska vyplývá, že zmíněné vyjádření bylo vydáno dne 6. 10. 2015 jako vyjádření
k jinému zcela individuálnímu případu. Český metrologický institut uvedl, že „připojení tohoto
vyjádření k dalšímu přestupku lze považovat za pokus o zneužití vyjádření Českého metrologického institutu“.
S ohledem na to shledal kasační soud argumentaci stran vyjádření Českého metrologického
institutu jako účelovou
[54] Dále stěžovatel rozporuje průkaznost fotografií vozidla založených ve spise. Na rozdíl
od obrázku vozidla, který do textu žaloby a kasační stížnosti vtělil stěžovatel, je z fotografie
založené ve správním spise jednoznačně patrné zaměření měřícího zařízení na vozidlo
stěžovatele. Jiná auta totiž nejsou na obrázku patrná, resp. nachází se zastíněná v dáli.
[55] Nepravdivý je argument stěžovatele, že na fotografii vozidla ve spise není čitelná
registrační značka. Obrázky vtělené do obou podání stěžovatele jsou značně snížené kvality
oproti reálné fotografii založené do správního spisu a přirozeně tím dochází ke zkreslení
a nečitelnosti RZ. Kasační soud se zcela ztotožnil se závěry krajského soudu, že z provedeného
dokazování vyplývá správné zaměření vozidla, jakož i to, že se jednalo o vozidlo stěžovatele.
[56] Stěžovatel dále namítal, že případná odchylka úhlu měření způsobená jízdou vozidla
v zatáčce (či ze zatáčky) oproti úhlu předepsanému návodem k obsluze není v měření
reflektována a že tato odchylka nemusí být pouze ve prospěch řidiče, jak tvrdil krajský soud
v napadeném rozsudku. Tvrzení stěžovatele se sice v obecné rovině opírají o racionální
argumenty (obecně známé fyzikální principy, geometrické úvahy a výpočty vycházející
z goniometrických funkcí), jsou však v řadě ohledů zkratkovitá.
[57] Nejvyššímu správnímu soudu je z jeho vlastní rozhodovací činnosti známo, že se správní
soudy již v minulosti touto námitkou zabývaly v souvislosti s totožným měřícím zařízením –
laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI. Z prováděného dokazování soudy dospěly k závěru,
že pokud není vše ideální tak, jak předpokládá návod k obsluze, tzn. úhel vozidla vůči
paprsku je odlišný, ke změření rychlosti vůbec nedojde. Celý systém měření je založen
na požadavku zajištění toho, aby naměřená hodnota nemohla být zkreslena žádnými vnějšími
vlivy (podle rozsudku kasačního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 27). I tato námitka
je tak nedůvodná.
[58] Stěžovatel se dovolává nezákonnosti vztahující se ke změně vymezení skutku. Namítá,
že si byl jistý, že se prvotně vymezeného skutku v oznámení o přestupku nedopustil a tímto
směrem i v průběhu řízení argumentoval. Pokud správní orgány dospěly ke změně vymezení
místa skutku, měly jej o tomto vyrozumět, aby mohl svou procesní strategii této okolnosti
přizpůsobit.
[59] Ve sdělení o zahájení řízení bylo místo protiprávního jednání vymezeno jako „v Plzni,
na vozovce pozemní komunikace ulice U Seřadiště ve směru jízdy do centra města (…) v prostoru cca 100 m
před zastávkou MHD „Hasičská stanice“. Ve výroku rozhodnutí magistrátu bylo místo protiprávního
jednání vymezeno odlišně, a to jako „v Plzni, na vozovce pozemní komunikace ulice U Seřadiště, v úseku
od křižovatky s ulicí Na Bořích po vjezd do areálu společnosti OBB stavební materiály, spol. s r.o.“.
[60] V tomto projednávaném případě kasační soud s ohledem na výše uvedené neshledal,
že by v rámci prvostupňového rozhodnutí došlo k takové „změně“ ve vymezení skutku oproti
jeho vymezení v oznámení o zahájení řízení, která by dosahovala intenzity, jež zakládá povinnost
správních orgánu obviněného z přestupku o této změně opětovně vyrozumět a vyzvat jej,
aby se k takové změně vyjádřil.
[61] Stěžovatelem citovaná judikatura týkající se správního deliktu v oblasti hospodářské
soutěže je v nyní projednávané věci nepřípadná. Kasačnímu soudu není jasné, jakým způsobem
by stěžovatel svou argumentační strategii změnil, neboť byl ve správním řízení zcela pasivní
a netvrdil vůbec nic.
[62] Kasační soud zdůrazňuje, že tento závěr o přípustné „změně ve vymezení skutku“
je v souladu se zachováním zásady ne bis in idem. V rozsudku ze dne 9. 11. 2016, č. j.
1 As 46/2016 - 24, se kasační soud zabýval rozdílem mezi změnou ve „vymezení skutku“
a změnou (nebo upravením) „popisu skutku“ u dopravního přestupku. Žalovaný v tehdy
projednávané věci změnil místo spáchání přestupku tím, že uvedl jiný směr jízdy, než obsahoval
výrok prvostupňového rozhodnutí. Kasační soud tehdy konstatoval: „Totožnost skutku byla
zachována shodným následkem (konkrétním porušením zájmu na bezpečnosti silničního provozu způsobeným
nedodržením stanovené rychlosti vozidla, které stěžovatel řídil) i jednáním, které bylo v podstatných okolnostech
shodné jako jednání, pro které bylo řízení zahájeno a za které byla uložena pokuta v rozhodnutí prvního stupně.
Dílčí změna popisu místa spáchání skutku spočívající pouze ve změně směru jízdy vozidla nezpůsobila,
že by skutek byl zaměnitelný s jiným nebo že by stěžovatel mohl být potrestán za tentýž skutek dvakrát.“
[63] Co se týče další námitky týkající se vypořádání zavinění v prvostupňovém správním
rozhodnutí, magistrát formu zavinění hodnotil jako „nedbalost vědomou, jelikož lze mít za odůvodněný
závěr, že obviněný, coby držitel řidičských oprávnění zná zákon o silničním provozu, kde jsou stanoveny nejvyšší
dovolené rychlostní limity. Dále však uvedl, že „proto správní orgán zastává názor, že obviněný věděl,
že případným překročením nejvyšší dovolené rychlosti může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ,
že jej poruší, s tím byl srozuměn“.
[64] Z uvedeného je zřejmé, že magistrát nejprve hovoří o vědomé nedbalosti a následně
navazuje definicí nepřímého úmyslu ve smyslu §4 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích,
účinného v době rozhodování správních orgánů. (Podle tohoto ustanovení ten, kdo věděl,
že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší
nebo ohrozí, byl s tím srozuměn, se dopouští přestupku ve formě úmyslu nepřímého).
[65] Pro posouzení této stěžovatelovy námitky je však podstatné, že v obecné rovině v případě
přestupků postačuje zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví, že má jít o úmyslné
porušení předpisů (§3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).
[66] Skutková podstata vyjádřená v §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu
u překročení rychlosti požadavek úmyslu nestanovuje: „fyzická osoba se dopustí přestupku tím,
že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h
a více nebo mimo obec o 30 km/h a více.“ Jinými slovy je obviněným již ten, kdo rychlost „překročí“,
nikoliv „úmyslně překročí“.
[67] Jelikož pro konstatování zavinění v nyní projednávané věci postačí „mírnější“ kvalifikace
(tj. vědomá nedbalost), dílčí pochybení správního orgánu, který ji poněkud zmatečně doplňuje
definicí „přísnější“ kvalifikace (nepřímý úmysl), v tomto případě obstojí.
[68] Toto směšování definic nepředstavuje vnitřní rozpor, jenž by dosahoval intenzity
nepřezkoumatelnosti. Kasační soud se v tomto ztotožňuje s krajským soudem, že dílčí nesprávné
odůvodnění prvostupňového správního orgánu týkající se otázky srozumění stěžovatele
se spácháním přestupku, nemá vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí.
[69] Dále se v kasační stížnosti stěžovatel dovolává toho, aby bylo ve správním řízení zjištěno,
zda se s právními následky překročení maximální zákonem stanovené rychlosti fakticky předem
seznámil. K této námitce Nejvyšší správní soud toliko konstatuje, že ze zásady ignoratia legis
neminem excausat vyplývá povinnost stěžovatele se s předpisy bezpečnosti provozu seznámit s tím,
že na něj bude vždy hleděno jako na znalého předpisů bez ohledu na to, zda tak fakticky učinil.
Tuto fakticitu pak správní orgány ani soudy nezjišťují a stěžovatelovo opomenutí tak jde pouze
k jeho tíži.
[70] Podle stěžovatele je nepřiměřené, aby mu byl za přestupek spáchaný při řízení vozidla
typu B uložen zákaz řízení všech (skupin) motorových vozidel, když zákon hovoří toliko
o „zákazu činnosti“. Totožnou námitkou se tento soud zabýval v rozhodnutí ze dne 30. 8. 2017,
č. j. 6 As 22/2017 - 37, v němž dospěl k závěru, že uložení zákazu řízení všech motorových
vozidel je možné (viz bod 18 citovaného rozsudku). V rozsudku ze dne 2. 3. 2017, č. j.
7 As 332/2016 - 44, pak tento soud konstatoval, že „v případě takových přestupků, jako je například
právě překročení nejvyšší povolené rychlosti, kterého se lze dopustit jakýmkoli typem motorového vozidla, by ostatně
takové zmírnění sankce nedávalo smysl.“
[71] Jestliže stěžovatel soustavně porušuje právní předpisy stanovující maximální povolenou
rychlost, je smyslem zákona takového řidiče eliminovat z dopravního provozu jako celku.
V opačném případě totiž neexistuje záruka, že si takový řidič bude s jinou skupinou vozidel
počínat bezpečně a ohleduplně vzhledem k ostatním účastníkům provozu. Zákaz řízení všech
skupin motorových vozidel lze proto vnímat jako sankci za to, že se účastník provozu jako řidič
neosvědčil, lhostejno přitom při řízení jakého typu (skupiny) vozidel.
[72] Důvodná není ani námitka, že byla porušena zásada dvojího přičítání z důvodu,
že správní orgán údajně hodnotil jako přitěžující okolnost samotné překročení rychlosti, které
je však samo o sobě obsahem skutkové podstaty, jež je mu kladena za vinu.
[73] Podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu se dopustí přestupku ten,
kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou
rychlost v obci o 20 km/h. Správní orgán k výši sankce konstatoval, že „po úvaze zhodnotil
projednávaný přestupek jako závažnější, neboť při uvedeném překročení nejvyšší dovolené rychlosti se již výrazně
prodlužuje dráha potřebná k zastavení vozidla, což může vyústit v přímé ohrožení bezpečnosti silničního provozu.“
[74] Tento výrok v rozhodnutí magistrátu je nutné vnímat jako celek. Stěžovatel překročil
nejvyšší povolenou rychlost v obci o 28 km/h a i podle kasačního soudu je rychlost v obci
78 km/h významným překročením zákonného limitu. Úvaha magistrátu, že mohlo dojít
ke zkrácení reakční dráhy, je tudíž zcela logická. Také skutečnost, že uložená peněžitá pokuta
se pohybuje v dolní hranici zákonného rozpětí, napovídá, že ke dvojímu přičítání nedošlo.
Rovněž tato námitka je proto nedůvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[75] S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
[76] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující
náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu