ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.311.2017:37
sp. zn. 1 As 311/2017 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) doc. RNDr. I. O.,
CSc., bytem Kubelíkova 733/60, Praha 3, b) Univerzita Karlova v Praze, se sídlem Ovocný trh
560/5, Praha 1, oba zastoupeni Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4,
Praha 8, proti žalovanému: Prezident České republiky, se sídlem Hrad 1, Praha 1, zastoupen
JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2017, č. j. 10 A 174/2016 – 88,
takto:
Usnesení Městského soudu Praze ze dne 11. 8. 2017, č. j. 10 A 174/2016 - 88, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobci se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 26. 9. 2016 domáhali
zrušení rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016, kterým žalovaný rozhodl o nejmenování žalobce
a) profesorem.
[2] Městský soud usnesením ze dne 14. 10. 2016, č. j. 10 A 174/2016 – 28, žalobu
pro opožděnost odmítl. Soud konstatoval, že v žalobě bylo jako datum doručení napadeného
rozhodnutí uvedeno 26. 9. 2016; žalobci se však s napadeným rozhodnutím fakticky seznámili
již dne 14. 7. 2016, kdy bylo v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
(sp. zn. 10 A 186/2015) doručeno do datové schránky zástupce žalobců společně s výzvou
k vyjádření. Žaloba podaná dne 26. 9. 2016 tedy byla opožděná [§72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)].
[3] Proti usnesení městského soudu brojili žalobci kasační stížností, které Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 1 As 288/2016 – 64, vyhověl, usnesení zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Nejvyšší správní soud poukázal na to, že otázka včasnosti podání žaloby nebyla
od samého začátku řízení jasná. Stěžovatelé uváděli jako datum doručení žalobou napadeného
rozhodnutí 26. 9. 2016, toto datum přitom zjevně považovali za datum doručení předmětného
rozhodnutí, neboť se o žádném jiném datu ani případné fikci oznámení rozhodnutí nezmiňovali.
Městský soud dospěl k závěru, že datem určujícím počátek běhu lhůty pro podání žaloby
byl již den 14. 7. 2016. Neumožnil však stěžovatelům (a přiměřeně i žalovanému), aby ke svým
tvrzením obsaženým v žalobě týkajícím se okamžiku doručení žalobou napadeného
rozhodnutí - tj. základní náležitosti žaloby podle §71 odst. 1 písm. a) s. ř. s. - předložili důkazy
nebo alespoň navrhli provedení takových důkazních prostředků, které by jejich tvrzení
o včasnosti podané žaloby svědčily, resp. vyvrátily pochybnosti městského soudu o této otázce.
Ostatně v důsledku toho byla veškerá argumentace týkající se včasnosti vznesena až v řízení
o kasační stížnosti, aniž bylo možné posoudit, jak by se k této argumentaci postavil městský soud.
[5] Vzhledem k tomu, že městský soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby, rozhodl Nejvyšší správní soud o zrušení napadeného
usnesení a uložil městskému soudu, aby dal stěžovatelům možnost vyjádřit se k okolnostem
napadeného rozhodnutí, na základě toho zvážil provedení dokazování a teprve poté si znovu
posoudil otázku včasnosti podané žaloby.
II. Druhé usnesení městského soudu
[6] Městský soud v záhlaví popsaným usnesením opětovně odmítl žalobu pro opožděnost.
Konstatoval, že žalobci uznávají, že se napadené rozhodnutí dostalo do jejich dispozice dříve
než 26. 9. 2016 (kdy jim byl doručen dopis ministryně školství, mládeže a tělovýchovy); je tedy
skutkově nesporné, že se s rozhodnutím seznámili dříve, než jím bylo řádnou procesní cestou
doručeno. Soud dospěl k závěru, že lhůtu pro podání žaloby je třeba účastníkům počítat
od okamžiku, kdy se s rozhodnutím fakticky seznámili a pozdější formálně správné doručení
již nový běh lhůty založit nemůže. Z judikatury vyplývá obecný princip, že subjekt dotčený
nezákonným rozhodnutím či jiným postupem správního orgánu má využít prostředky právní
obrany hned, jakmile se o zásahu do svých práv dozví.
[7] Soud vycházel především ze závěrů obsažených v rozsudku rozšířeného senátu ze dne
17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, č. 1838/2009 Sb. NSS, a na něj navazující judikatury.
Uzavřel, že rozhodným okamžikem, od kterého běžela lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí,
byl moment, kdy se žalobci s rozhodnutím skutečně seznámili, byť by předcházel jeho formálně
správnému doručení. Žalobci nečiní sporným, že se s rozhodnutím seznámili v rámci řízení před
soudem o žalobě na ochranu proti nečinnosti, a to dříve, než jim bylo rozhodnutí doručeno
ministryní školství, o čemž ostatně svědčí i datum podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž došlo
v den, kdy ministryně školství rozhodnutí žalobcům doručila. Lze jen stěží předpokládat,
že by žalobci stihli prostřednictvím zástupce podat odůvodněnou žalobu proti rozhodnutí, s nímž
se v den podání žaloby teprve seznámili. V případě žalobců nešlo o „fikci doručení“, jak mylně
namítali, ale o faktické seznámení.
[8] Soud žalobcům přisvědčil, že k formálně správnému doručení rozhodnutí skutečně
mohlo dojít jen prostřednictvím ministryně školství, ale pro určení počátku lhůty pro podání
žaloby formálně správné doručení není nezbytné; rozhodujícím je okamžik, kdy se žalobci
s rozhodnutím fakticky seznámili. Tímto okamžikem bylo datum 14. 7. 2016, kdy bylo
rozhodnutí spolu s vyjádřením žalovaného v řízení o žalobě proti nečinnosti doručeno soudem
jejich zástupci, prof. Bělinovi, advokátovi. Doručil-li soud písemnost v rámci řízení zástupci
žalobců, je třeba vycházet z toho, že se tímto okamžikem s doručenou písemností seznámili
žalobci, a to včetně všech procesních důsledků. Počítání lhůty od podání repliky nemá logické,
natož zákonné opodstatnění v žádném procesním předpisu. Jestliže se k obsahu rozhodnutí
doručenému dne 14. 7. 2016 žalobci vyjadřovali podáním datovaným dne 25. 7. 2016, lze z toho
pouze usuzovat na skutečnost, že se s ním seznámili, ale okamžik seznámení se odvíjí od data
doručení rozhodnutí, nikoliv od data reakce účastníka na akt doručení.
[9] Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že zástupce žalobců disponoval
zmocněním pouze pro řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. V řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti se totiž mezi účastníky vede především spor o to, zda mělo být a zda bylo
vydáno žalovaným správním orgánem rozhodnutí. Je proto přirozené, že správní orgán v rámci
řízení o žalobě proti nečinnosti předloží vydané rozhodnutí, aby prokázal, že žaloba není
důvodná.
[10] Nelze přijmout ani argumentaci, že lhůta pro podání žaloby mohla začít plynout nejdříve
ode dne vyhlášení rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti
žalovaného (tj. od 21. 9. 2016). Žaloba na ochranu proti nečinnosti je vůči žalobě proti
rozhodnutí subsidiární; může-li žalobce využít žaloby proti rozhodnutí, nebude úspěšný v řízení
o žalobě nečinnostní. Žalobci měli a mohli očekávat, že žalovaný v průběhu řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti prokáže, že rozhodnutí vydal, a tím se žalobci s rozhodnutím
seznámí. Není přitom pravda, že by z předmětného dopisu žalovaného nebylo možné rozpoznat,
že se jedná o rozhodnutí v materiálním smyslu. Žalobci již při podání žaloby na ochranu proti
nečinnosti věděli, že se žalovaný rozhodl žalobce a) nejmenovat profesorem, byť v té době ještě
nedisponovali aktem, který by bylo možno považovat za rozhodnutí žalovaného. Žalobci mohli
podat žalobu proti rozhodnutí alespoň z procesní opatrnosti; mohli totiž počítat s variantou,
že se soud s jejich právním názorem neztotožní a dopis žalovaného vyhodnotí jako rozhodnutí
v materiálním smyslu. Takový postup by byl pro žalobce procesně bezpečný. Pokud by se soud
ztotožnil s právním názorem žalobců, přispěl by tím k erozi právní jistoty subjektů, které
se spoléhají na pravomocná správní rozhodnutí.
[11] Městský soud tedy dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí počala
běžet dne 14. 7. 2016, kdy se žalobci fakticky seznámili s napadeným rozhodnutím, byť jim bylo
procesně správnou cestou doručeno až později, a uplynula dne 14. 9. 2016. Jelikož k podání
žaloby došlo až dne 26. 9. 2016, odmítl ji podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
III.a) Kasační stížnost
[12] I proti v pořadí druhému usnesení městského soudu brojí žalobci (stěžovatelé) kasační
stížností.
[13] Soud v napadeném usnesení nečiní sporným, že rozhodnutí žalovaného bylo
stěžovatelům doručeno dne 26. 9. 2016. Soud neposuzoval počátek běhu lhůty dle §72 odst. 1
s. ř. s. a bez dalšího nepřiléhavě aplikoval judikaturu, která byla skutkově a právně odlišná
od projednávané věci. Judikaturu není namístě používat tam, kde je dikce zákona jednoznačná
a skutkové okolnosti nesporné. V rozhodnutích citovaných soudem byla základem skutková
zjištění, že stěžovatelům nebylo rozhodnutí řádně doručeno; za takové situace judikatura
koncipovala fikci oznámení rozhodnutí. V projednávané věci je však nesporné, že stěžovatelům
bylo písemné vyhotovení rozhodnutí ze dne 19. 1. 2016 doručeno, a to prostřednictvím
ministryně dne 26. 9. 2016; z tohoto faktu měl soud vycházet a neaplikovat fikci oznámení
rozhodnutí.
[14] Pokud se fikce oznámení rozhodnutí aplikuje, vychází se z momentu, kdy účastník seznal
s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí. Jinými slovy při použití fikce oznámení
se nezkoumá okamžik doručení rozhodnutí; doručením do datové schránky prof. Běliny
se nedokládá, že se stěžovatelé dne 14. 7. 2016 prokazatelně a s dostatečnou jistotou seznámili
s obsahem vydaného rozhodnutí. Argument Městského soudu v Praze, že lze stěží předpokládat,
že by žalobci stihli prostřednictvím právního zástupce podat odůvodněnou žalobu proti rozhodnutí, s nímž
se v den podání žaloby teprve seznámili, má zhruba takovou váhu, jako kdyby stěžovatelé tvrdili,
že městský soud nemohl po soudním jednání zahájeném dne 21. 9. 2016 ve 13 hod. sepsat
ten den vyhlášený 21 stránkový rozsudek č. j. 10 A 186/2015 - 83 ve věci zamítnutí žaloby
na ochranu proti nečinnosti a stejný den v 17:23 hod. jej rozeslat účastníkům řízení. Žádné jiné
odůvodnění závěru, že se stěžovatelé měli s rozhodnutím žalovaného fakticky seznámit
dne 14. 7. 2016, městský soud nepředkládá.
[15] Dále je třeba uvést, že prof. Bělina nedisponuje plnou mocí pro zastoupení stěžovatelů
v řízení o jmenování profesorem, přičemž §73 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách
a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) ani neumožňuje, aby byli
stěžovatelé v rámci takového řízení zastoupeni; je to pojmově vyloučeno. Z dosavadního řízení
lze leda mít za prokázané, že se s obsahem rozhodnutí seznámil advokát Mgr. Bělina, který
dne 25. 7. 2016 sepisoval repliku k vyjádření žalovaného. Soud interpretuje judikaturu
tak, aby dospěl k závěru, že žaloba byla opožděná.
[16] Dle stěžovatelů nelze rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016 považovat za rozhodnutí
ve smyslu správního řádu, neboť není kontrasignované předsedou vlády nebo jím pověřeným
členem. Až do vyhlášení rozsudku, kterým soud zamítl žalobu na ochranu proti nečinnosti
žalovaného, nemohli stěžovatelé seznat, že dopis ze dne 19. 1. 2016 by mohl představovat řádné
rozhodnutí správního orgánu. Sám žalovaný v přípisu soudu ze dne 30. 6. 2016 označuje
dokument z 19. 1. 2016 jako potvrzení rozhodnutí žalovaného a namítá, že ve věci není nečinný,
neboť k průtahům má docházet na straně ministerstva.
[17] Stěžovatelé žádají, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.b) Vyjádření žalovaného
[18] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že s důvody obsaženými v kasační stížnosti nesouhlasí a plně
se ztotožňuje se závěry městského soudu.
[19] Dle žalovaného soud správně aplikoval §72 odst. 1 s. ř. s. a vyložil jej v souladu
s judikaturou. Argumentace, podle které doručením do datové schránky prof. Běliny není
doloženo, že se stěžovatelé dne 14. 7. 2016 prokazatelně a dostatečně seznámili s obsahem
vydaného rozhodnutí, je nesprávná; brána do důsledku by zcela vylučovala právní důsledky
spojené s doručováním písemností soudů a státních orgánů účastníkům. Tvrzení stěžovatelů,
že prof. Bělina nebyl jejich zástupcem v řízení o jmenování profesorem a že takové zastoupení
není ani pojmově možné, je zcela nerozhodné. Skutečnost, že se stěžovatelé s rozhodnutím
žalovaného prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu seznámili, svědčí kromě
dokladu o doručení i to, že se k povaze rozhodnutí podrobně vyjadřovali v replice ze dne
25. 7. 2016. K argumentaci stěžovatelů, že rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím ve smyslu
správního řádu, žalovaný odkázal na rozsudky městského a Nejvyššího správního soudu týkající
se žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného.
[20] Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a současně zkoumal, zda usnesení netrpí vadami,
ke kterým musí přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[22] Podle obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé uplatňují námitku z důvodu
dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť argumenty o nezákonnosti právního závěru městského
soudu v případě usnesení o odmítnutí žaloby je třeba vždy podřadit pod důvod dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., v jehož rámci jsou přezkoumávány všechny aspekty zákonnosti takového
usnesení. Důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy jako jediný připadá v úvahu v procesní
situaci, kdy je kasační stížností napadeno usnesení soudu o odmítnutí návrhu (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, č. 625/2005 Sb. NSS,
nebo ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65).
[23] Kasační stížnost je přípustná z hlediska kritérií přípustnosti pro opakovanou kasační
stížnost stanovených v §104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se ve svém předcházejícím rozsudku
samotnému posouzení včasnosti podané žaloby nevěnoval, neboť usnesení městského soudu
rušil pro jinou vadu řízení. Městský soud ve vztahu k posouzení otázky včasnosti žaloby nebyl
zavázán právním názorem kasačního soudu; tyto otázky tedy mohou být předmětem přezkumu
vyvolaného na základě opakované kasační stížnosti.
[24] Kasační stížnost je důvodná.
IV.a) Skutkové okolnosti souzené věci
[25] Nejvyšší správní soud níže stručně rekapituluje podstatné skutkové okolnosti řešeného
případu.
[26] Vědecká rada Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze se na svém
9. zasedání dne 4. 6. 2014 usnesla na návrhu, aby byl stěžovatel a), který byl v té době docentem
Katedry fyziky povrchů a plazmatu na této fakultě, jmenován profesorem pro obor
fyzika - fyzika povrchů a rozhraní. Následně se dne 27. 11. 2014 Vědecká rada Univerzity
Karlovy v Praze usnesla v reakci na návrh děkana Matematicko-fyzikální fakulty, že doporučuje,
aby byl návrh na jmenování stěžovatele a) profesorem předložen prostřednictvím ministra
školství, mládeže a tělovýchovy žalovanému. Tento návrh předložil rektor Univerzity Karlovy
v Praze dne 28. 11. 2014 ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy.
[27] Návrhy vědeckých rad vysokých škol na jmenování 45 profesorů, které obdržel
od rektorů do 31. 1. 2015, postoupil ministr školství, mládeže a tělovýchovy žalovanému dopisem
ze dne 27. 3. 2015, č. j. MSMT-5396/2015. Dne 8. 4. 2015 vláda usnesením č. 251 doporučila
předsedovi vlády, aby spolupodepsal rozhodnutí žalovaného o jmenování profesorů uvedených
v seznamu v části IV materiálu č. j. 360/15, včetně stěžovatele a).
[28] Dne 20. 4. 2015 odeslal žalovaný ministru školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutí
o jmenování 42 profesorů. Dne 6. 5. 2015 pak zveřejnil na svých webových stránkách tiskovou
zprávu nazvanou „Rozhodnutí prezidenta republiky nejmenovat tři profesory“. Obdobnou zprávu
žalovaný zveřejnil na svých webových stránkách také dne 28. 5. 2015 poté, co přijal ministra
školství, mládeže a tělovýchovy, rektora Univerzity Karlovy v Praze a rektorku Vysoké školy
ekonomické, které seznámil s důvody, pro něž odmítl jmenování vysokoškolským profesorem
u tří navržených kandidátů, včetně stěžovatele a).
[29] Dne 20. 11. 2015 podali stěžovatelé k městskému soudu žalobu na ochranu proti
nečinnosti žalovaného podle §79 a násl. s. ř. s, jíž se domáhali, aby soud žalovanému uložil vydat
rozhodnutí, kterým jmenuje stěžovatele a) profesorem. Po poučení ze strany městského soudu
upravili petit žaloby tak, že se domáhali, aby městský soud vydal rozsudek, jímž podle §81 odst. 2
s. ř. s. uloží žalovanému, aby rozhodl ve věci jmenování stěžovatele a) profesorem, a to ve lhůtě
jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
[30] Během řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaný městskému soudu předložil
svůj dopis ze dne 19. 1. 2016, č. j. HRADP00A068A, adresovaný ministryni školství, mládeže
a tělovýchovy (doručený dne 21. 1. 2016). V tomto dopisu uvedl následující:
„Vážená paní ministryně, tímto dopisem potvrzuji své rozhodnutí nejmenovat tyto tři kandidáty profesory
vysokých škol:
doc. PhDr. J. E., CSc.
doc. Dr. et Ing. J. F., Ph.D.
doc. RNDr. I. O., CSc.
Důvody, které mne vedly k tomu, že jsem se neztotožnil s návrhem vědeckých a uměleckých rad vysokých škol
jmenovat tři výše uvedené profesory vysokých škol, byly veřejně publikovány na oficiálních webových stránkách
www.hrad.cz, a to dne 28. května 2015: https://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/aktualni-tiskove-
zpravy/prezident-republiky-se-rozhodl-nejmenovat-tri-profesory-11098. [podpis žalovaného]“
[31] Městský soud vyjádření žalovaného ze dne 30. 6. 2016 včetně dopisu ze dne 19. 1. 2016
zaslal dne 14. 7. 2016 zástupci stěžovatelů v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti,
prof. JUDr. Miroslavu Bělinovi, advokátovi. Repliku k tomuto vyjádření zaslali stěžovatelé
městskému soudu dne 25. 7. 2016 prostřednictvím svého zástupce, prof. Běliny.
[32] Městský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti zamítl rozsudkem ze dne 21. 9. 2016,
č. j. 10 A 186/2015 – 83. V něm konstatoval, že dopis ze dne 19. 1. 2016 je rozhodnutím
v materiálním smyslu, jehož vydáním žalovaný svou nečinnost ukončil; žaloba na ochranu proti
nečinnosti je tedy nedůvodná. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu byla zamítnuta
rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 242/2016 – 43. Ústavní stížnost stěžovatelů mířící proti
tomuto rozsudku pak Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17.
[33] Dne 26. 9. 2016 ministryně školství, mládeže a tělovýchovy průvodním dopisem ze dne
23. 9. 2016 adresovaným stěžovatelce b) doručila písemné vyhotovení dopisu ze dne 19. 1. 2016.
Téhož dne (tedy 26. 9. 2016) podali stěžovatelé u městského soudu žalobu proti rozhodnutí
(dopisu žalovaného ze dne 19. 1. 2016) podle §65 a násl. s. ř. s., která byla ( dvakrát) odmítnuta
pro opožděnost.
IV.b) Věcné posouzení
[34] V souzené věci je nutno předeslat, že předcházejícími rozsudky správních soudů
(rozsudek městského soudu ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 186/2015 - 83, a rozsudek NSS ze dne
2. 3. 2017, č. j. 7 As 242/2016 – 43, č. 3554/2017 Sb. NSS) potvrzenými nálezem Ústavního
soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 12/17, byla autoritativně vyřešena otázka, zda je ve věci
jmenování stěžovatele a) žalovaný nečinný a zda bylo v této věci vydáno rozhodnutí. Na první
z uvedených otázek soudy odpověděly kladně; žalovaný nečinnost ve věci ukončil zasláním
dopisu ze dne 19. 1. 2016 ministryni školství, mládeže a tělovýchovy. Tento dopis
pak je rozhodnutím ve věci, které je nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s .
Soudu proto již v nynějším řízení nezbývá žádný prostor pro odchýlení se od závěru, že dopis
žalovaného ze dne 19. 1. 2016 je nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
tedy akt veřejné moci, který lze napadnout žalobou proti rozhodnutí ve správním soudnictví.
Veškeré kasační námitky zpochybňující tento závěr je tedy s odkazem na odůvodnění shora
označených rozhodnutí, která jsou stranám sporu dobře známa, nutno označit za nedůvodné.
[35] Druhý okruh námitek směřuje do posouzení otázky včasnosti žaloby podané proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016.
[36] Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne
návrh, jestliže návrh byl podán předčasně nebo opožděně.
[37] Dle §72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo
žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným
způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.
[38] Nejvyšší správní soud především uvádí, že orgány aplikující právo musí při své činnosti
postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou
racionality. Právní normativní systém totiž představuje toliko jeden ze způsobů řešení
společenských konfliktů, který nelze od ostatních systémů zcela oddělit (a nebylo by to ostatně
ani smysluplné), a proto také při myšlenkových postupech v oblasti práva nelze abstrahovat
od obecně platných pravidel a představ. V daném případě, kdy se spornou jeví otázka výkladu
institutu doručování správních rozhodnutí, z této vstupní obecné úvahy konkrétně plyne,
že právní výklad prováděný k tomu specializovanými orgány nemá vést k praktickým důsledkům,
jež se zásadně odlišují od běžného vnímání tohoto institutu ve společnosti. Jakkoliv totiž
je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje i s některými abstraktními
termíny (např. tzv. fikce doručení, faktické seznámení se s obsahem rozhodnutí) a má celou řadu
konkrétních právních dopadů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná
o komunikační prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení
s určitými úkony, provedenými orgány veřejné moci. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat
na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou
být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout
formalistický přístup těchto účastníků (srov. rozsudek ze dne 18. 8. 2005, č. j. 2 Afs 2/2004 - 43,
č. 1115/2007 Sb. NSS, rozsudek ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 - 95). Veden těmito
premisami uvážil soud o otázce důvodnosti kasační stížnosti následovně.
[39] Ustanovení §72 odst. 1 s. ř. s. spojuje počátek běhu lhůty pro podání žaloby
s oznámením napadeného rozhodnutí – doručením jeho písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem. Soudní řád správní nijak nevymezuje pojem oznámení
rozhodnutí. Takové vymezení lze ovšem nalézt v §72 odst. 1 správního řádu, který spojuje
oznámení rozhodnutí s doručením stejnopisu jeho písemného vyhotovení do vlastních rukou
nebo s ústním vyhlášením. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní
obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší příkaz stejného náhledu na srovnatelné právní
instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech (rozsudek rozšířeného senátu ze dne
26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, č. 791/2006 Sb. NSS). Jinými slovy, při zkoumání
okamžiku oznámení rozhodnutí je nutno zabývat se otázkou, zda bylo rozhodnutí doručováno
podle §72 odst. 1 správního řádu (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/2011 – 88).
Doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí je totiž podmínkou oznámení takového
rozhodnutí a tedy i určující skutečností pro počítání lhůty k podání žaloby a zejména pro určení
okamžiku, kdy rozhodnutí nabylo právní moci.
[40] Při určování počátku běhu lhůty pro podání žaloby (stejně jako při posuzování počátku
běhu lhůty pro učinění podání v rámci správního řízení) budou soudy (a správní orgány)
v naprosté většině případů vycházet z okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení rozhodnutí řádně
(tedy ve smyslu §72 odst. 1 správního řádu) oznámeno (doručení stejnopisu do vlastních rukou
či ústním vyhlášením). Tento způsob oznámení rozhodnutí má tedy zcela jasnou prioritu
a zpravidla bude určení okamžiku oznámení podle §72 odst. 1 správního řádu dostačující
pro posouzení počátku běhu lhůty pro podání žaloby (či opravného prostředku ve správním
řízení). Tento způsob je totiž nejjistější, zpravidla skutkově nerozporný a pro účastníky řízení
předvídatelný.
[41] V této souvislosti je nutno vyzdvihnout, že otázka okamžiku oznámení rozhodnutí
je podstatná nejen pro určení počátku běhu lhůt, ale zejména pro stanovení okamžiku nabytí
právní moci rozhodnutí. Podle §73 odst. 1 správního řádu je totiž (nestanoví-li tento zákon
jinak) v právní moci rozhodnutí, které bylo oznámeno a proti kterému nelze podat odvolání.
Okamžikem oznámení rozhodnutí ve spojení s uplynutím lhůty pro podání odvolání tak dochází
k nabytí (formální) právní moci, která je nezbytným předpokladem právní moci materiální, kterou
je třeba rozumět vlastní zavazující moc správního aktu. Právo či povinnost neexistují, pokud
se nesplnily předpoklady formální právní moci konstitutivního správního aktu (srov. rozsudek
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 5 A 72/2002 – 17).
[42] Právě za účelem ochrany právní jistoty ostatních účastníků při specifických situacích,
kdy rozhodnutí správního orgánu nebylo řádně oznámeno, vytvořila judikatura alternativní
konstrukci způsobu oznámení rozhodnutí, kterou lze nazvat „faktické seznámení
se s rozhodnutím“. Byť je oznamování rozhodnutí podle §72 odst. 1 správního řádu situací
ideální a zjevně nejobvyklejší, jak konstatoval i rozšířený senát v rozsudku
č. j. 2 As 25/2007 - 118 (bod 37), nelze abstrahovat od toho, že může nastat široká škála různých
skutkových příběhů, které život přináší - od případů, kdy se objeví opomenutý účastník, který
nebyl znám vůbec nikomu, ba ani on sám nevěděl, že se nějaké řízení vede a že nějaké rozhodnutí
bylo vydáno, až k případům, kdy účastník řízení na něm bral plnohodnotnou účast nebo
jej dokonce sám inicioval, výsledné rozhodnutí získal z jiného zdroje (a případně proti němu
také právními cestami brojil a snažil se jej zvrátit), ale - v důsledku chyby nebo
nepozornosti - se mu výsledné rozhodnutí nedostalo do rukou cestou, kterou zákon předpokládá,
tedy řádným oznámením.
[43] Účelem právní fikce oznámení rozhodnutí prostřednictvím „faktického seznámení se“
s obsahem rozhodnutí je právě ochrana právní jistoty a minimalizace zásahů do právních vztahů
konstituovaných již pravomocným správním rozhodnutím. Formalistické lpění na řádném
oznámení rozhodnutí (a s tím související zpochybnění právní moci rozhodnutí) by v takových
situacích představovalo větší zásah do právní sféry subjektů, než zásah, který je způsoben
jednomu z účastníků řízení právě nesprávným oznamováním. V takových případech je nutno
okamžik oznámení rozhodnutí odvodit právě od okamžiku faktického seznámení
se s rozhodnutím. Judikatura Nejvyššího správního soudu pak dále na různých skutkových
situacích modelovala, jak v takových specifických situacích postupovat (srov. např. rozsudky
ze dne 18. 8. 2009, č. j. 4 Ads 100/2009 – 73, ze dne 29. 10. 2007, č. j. 4 As 82/2006 – 73, ze dne
26. 8. 2014, č. j. 6 As 96/2014 – 31, ze dne 6. 3. 2009, č. j. 1 Afs 148/2008 – 73, ze dne
25. 6. 2014, č. j. 1 Afs 52/2014 – 38, ze dne 26. 11. 2009, č. j. 4 Ads 142/2009 – 97).
[44] V nyní souzené věci je podstatné, že účastníky řízení o návrhu na jmenování stěžovatele
a) profesorem byli pouze stěžovatelé; žádní další účastníci, kterým by bylo potřeba doručovat,
zde nebyli.
[45] Městský soud v napadeném usnesení nutnost určit počátek běhu lhůty pro podání žaloby
od faktického seznámení stěžovatelů s obsahem rozhodnutí a nikoli od řádného doručení
rozhodnutí odůvodnil potřebou zachování právní jistoty a systematikou žalobních typů
dle soudního řádu správního. Dle městského soudu byli stěžovatelé při uplatňování svých práv
liknaví a proti rozhodnutí měli brojit hned, jakmile se s ním seznámili.
[46] Žádný z těchto argumentů ale neobstojí.
[47] Předně je třeba uvést, že není zjevné, ve vztahu ke komu (k jakým subjektům) městský
soud vyslovil potřebu zachování právní jistoty. Jak již bylo výše řečeno, kromě stěžovatelů
v řízení žádní další účastnící nebyli; neexistovaly tedy subjekty, které by spoléhaly
na to, že rozhodnutí žalovaného je pravomocné, a jejichž právní jistota by mohla být pozdějším
řádným doručením stěžovatelům (dne 26. 9. 2016) narušena. Jedinými, kdo byl v řízení
o jmenování profesorem v právní nejistotě, byli právě stěžovatelé, o čemž svědčí též jejich
argumentace v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti. Nedošlo zde tedy ke střetu práv
několika účastníků téhož řízení, která by bylo nutno poměřovat a případně řešit možné
zpochybnění právní moci rozhodnutí (z důvodu řádného nedoručení rozhodnutí některému
z účastníků řízení) použitím právní fikce faktického seznámení se s obsahem rozhodnutí.
[48] Je také třeba říci, žádné zákonné ustanovení soudu neukládá, aby vůbec zvažoval,
zda se žalobci (v případě, že jde o jediné účastníky řízení) s obsahem rozhodnutí fakticky
neseznámili dříve, než jim bylo rozhodnutí řádně oznámeno. Mohou nastat situace,
kdy se účastník řízení s rozhodnutím fakticky seznámí ještě před jeho řádným doručením
(např. prostřednictvím úřední desky, na které je rozhodnutí vyvěšeno, nahlížením do spisu
po vydání rozhodnutí, ale před jeho doručením, od jiných účastníků řízení, kterým již bylo
doručeno, apod.), správní orgán či soud se o tomto faktickém seznámení, které předchází
řádnému doručení zpravidla ani nedozví; v takových případech tedy není možno žádat,
aby se správní orgány či soudy případným počátkem lhůty daným faktickým seznámením vůbec
zabývaly. Nejvyššímu správnímu soudu tedy není zřejmé, proč městský soud vůbec k tomuto
typu posuzování včasnosti podání žaloby přistoupil (nad rámec znění zákona) a zabýval
se tím, zda se stěžovatelé s rozhodnutím fakticky neseznámili dříve, než jím bylo doručeno řádně.
Městskému soudu lze dát za pravdu v tom, že v případech, kdy dojde k faktickému seznámení
účastníků řízení s rozhodnutím a až později k řádnému doručení, je nutno za účelem zachování
právní jistoty a předcházení erozi existujících právních vztahů určovat počátek běhu žalobní lhůty
od dřívějšího faktického seznámení. Jak již ale bylo uvedeno výše, v dané věci měl městský soud
střežit zachování právní jistoty zejména ve vztahu ke stěžovatelům samotným, neboť oni byli
jedinými účastníky, jejichž právní sféry se napadené rozhodnutí dotýkalo.
[49] Nelze přisvědčit ani argumentu, že si stěžovatelé počínali liknavě a svá práva
prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí nehájili ihned, jakmile se o zásahu dozvěděli. Zaprvé
je třeba připomenout, že v souzené věci jde o situaci, kdy žalovaný vydal ve věci návrhu
na jmenování profesorem negativní rozhodnutí; tímto způsobem prezident republiky svou
ústavní pravomoc ještě nikdy v minulosti nevyužil. Pro takový postup žalovaného zákon
ani Ústava nestanoví žádný procesní rámec, není zjevné, jakým přesným postupem a v jaké formě
má být takové rozhodnutí vydáno. Ostatně stěžovatelé v žalobě na ochranu proti nečinnosti
(a i v nynějším řízení) zpochybňovali, že rozhodnutí s takovým výrokem vůbec může být vydáno.
Akt, který byl nakonec správními soudy a Ústavním soudem označen za rozhodnutí ve věci,
je natolik vzdálen běžnému vnímání pojmu rozhodnutí, že nelze stěžovatelům vytýkat, pokud
proti němu nebrojili již v průběhu řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti.
[50] Jak již bylo výše uvedeno, pravidlem pro oznamování rozhodnutí, je doručení stejnopisu
rozhodnutí účastníkům, a to správním orgánem. Ve věci stěžovatelů se však do role orgánu, který
rozhodnutí oznamuje, pasoval městský soud, což jistě není obvyklé. Stěžovatelé nemohli
očekávat, že úkon městského soudu v řízení o nečinnostní žalobě by měl nahradit řádné doručení
správního rozhodnutí, které mělo zhojit absenci doručování ze strany žalovaného (potažmo
ministryně) a založit běh lhůty pro podání žaloby. Městský soud v přípisu ze dne 14. 7. 2016,
kterým stěžovatele vyzval, aby podali svou repliku k vyjádření žalovaného, stěžovatele nijak
nepoučil v tom smyslu, že dopis žalovaného ze dne 19. 1. 2016, zasílaný společně s přípisem,
považuje za rozhodnutí ve věci, či že by se zasláním tohoto přípisu měly být spojeny případné
procesní účinky ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí.
[51] Ani argument městského soudu, že by si účastníci řízení mohli za situace, kdy je zřejmé,
jak správní orgán rozhodl, ale žalobce považuje rozhodnutí za formálně vadné, libovolně volit
žalobní typ, a tím nepřípustně zasahovat do právní jistoty jiných subjektů, není přiléhavý.
Jak již soud uvedl výše, pravidlem je řádné doručení rozhodnutí vydaného ve správním řízení;
v takovém případě vůbec nelze uvažovat o volbě mezi žalobními typy, které soudní řád správní
nabízí, neboť jedinou možností je žaloba dle §65 a násl. s. ř. s. Nyní posuzovaná věc je extrémní
v tom aspektu, že vůbec nebylo zjevné, zda rozhodnutí bylo vydáno (a zda takové rozhodnutí
může být vydáno), natož zda bylo řádně doručeno. V takové situaci vysoké míry právní nejistoty
nelze účastníkům řízení vytýkat svévolnost při volbě žalobního typu.
[52] Současně nelze přisvědčit argumentu městského soudu, že v rámci řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti soudy zpravidla doručí vydané rozhodnutí žalobci a stěžovatelé
tak měli očekávat, že k tomuto doručení došlo. Byť je možné, že vedení řízení o nečinnostní
žalobě může přispět k tomu, že správní orgán v průběhu tohoto řízení vydá rozhodnutí, jehož
vydání se žalobci domáhají, je to zpravidla též právě správní orgán, který toto rozhodnutí
(byť v průběhu řízení o nečinnostní žalobě) účastníkům řízení řádně, podle pravidel upravených
ve správním řádu, doručuje; nikoli tedy soud. Tato situace tedy nebyla ani obvyklá,
ani předvídatelná. Naopak se dá předpokládat, že ani sám žalovaný nepovažoval den 14. 7. 2016
(okamžik zaslání přípisu soudu s dopisem ze dne 19. 1. 2016) za okamžik oznámení rozhodnutí
stěžovatelům, a to proto, že rozhodnutí žalovaného bylo stěžovatelům následně doručeno
též řádným způsobem prostřednictvím ministryně školství, mládeže a tělovýchovy.
[53] I ze skutečnosti, že byť žalovaný vydal dne 19. 1. 2016 rozhodnutí, ovšem toto
stěžovatelům vůbec nedoručil, mohli stěžovatelé nabýt oprávněného dojmu, že k vydání
rozhodnutí nedošlo. Jak již soud výše konstatoval, otázka, zda je dopis ze dne 19. 1. 2016
rozhodnutím, již byla soudy vyřešena. Je však třeba zdůraznit, že rozhodnutí je individuálním
správním aktem, jehož adresáty jsou účastníci řízení – právě jim zakládá, ruší či mění práva
a povinnosti, či jim práva a povinnosti deklaruje. Dopis žalovaného ze dne 19. 1. 2016 ovšem
zjevně stěžovatelům adresován nebyl; žalovaný jej explicitně adresuje ministryni školství, mládeže
a tělovýchovy a vyslovuje v něm toliko, že potvrzuje své rozhodnutí. Nešlo tedy o právní úkon
adresovaný stěžovatelům, kteří za takové situace nemohli ani při nejlepší vůli předpokládat,
že právě tento dopis je rozhodnutím napadnutelným žalobou dle §65 a násl. s. ř. s.
[54] To, že až do vyhlášení zamítavého rozsudku ve věci nečinnostní žaloby dne 21. 9. 2016,
nebylo předvídatelné, že dopis ze dne 19. 1. 2016 je rozhodnutím, jasně demonstruje též postup
ministryně školství. Ta totiž až do vyhlášení zmíněného rozsudku nečinila žádné kroky směřující
k doručení dopisu ze dne 19. 1. 2016 stěžovatelům; nicméně bezprostředně po vyhlášení
rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti a ve kterém byl poprvé
dopis ze dne 19. 1. 2016 jednoznačně označen jako rozhodnutí, tento dopis stěžovatelům
doručila (dne 26. 9. 2016). Je tedy zjevné, že ani samotná ministryně si do vyhlášení rozsudku
městského soudu nebyla vědoma povahy napadeného aktu a zjevně nepovažovala za nutné dopis
ze dne 19. 1. 2016 stěžovatelům doručit.
[55] Shora uvedené úvahy dle Nejvyššího správního soudu podporují též závěry obsažené
v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 12/17 ve věci nečinností žaloby stěžovatelů, konkrétně
pak jeho bod 27. Ústavní soud zde zdůraznil, že koncept materiálního rozhodnutí vytvořený
správními soudy nelze vnímat jako jakýsi "generální pardon" pro orgány veřejné moci svoje rozhodnutí
dostatečně (či dokonce vůbec) neodůvodňovat, případně s účastníky řízení nejednat, nezasílat jim vydaná
rozhodnutí či se dopouštět jiných procesních pochybení. Všechny tyto aspekty je tudíž třeba mít na zřeteli
při kladení procesních nároků na účastníka řízení, který takové rozhodnutí napadá, a v tomto směru k němu
přistupovat s maximální mírou vstřícnosti a tak, aby tyto nároky bylo vůbec reálné unést. Jinak řečeno, vydá-li
orgán veřejné moci takovéto procesně vadné rozhodnutí, je plně namístě v rámci jeho následného přezkumu
ve správním soudnictví mít na zřeteli pochopení pro často velmi obtížnou situaci žalobce, který se právě v důsledku
liknavosti tohoto orgánu dostal do situace značné právní nejistoty.
[56] I Ústavní soud tedy vychází z toho, že to byli právě stěžovatelé, kteří se procesně vadným
postupem žalovaného dostali do stavu právní nejistoty, a bylo tak namístě jejich obtížnou situaci
reflektovat právě v řízení o žalobě proti rozhodnutí.
[57] Lze tedy shrnout, že fikce oznámení rozhodnutí (ve smyslu faktického seznámení
se s obsahem rozhodnutí) má místo zásadně pouze v těch případech, kdy by formalistické lpění
na odvíjení počátku běhu lhůt od řádného doručení (podle příslušných procesních ustanovení)
vedlo k neproporcionálním důsledkům spočívajícím v nepřiměřeném zásahu do právní jistoty
jiných subjektů (zpravidla účastníků řízení), ke zpochybnění rozhodnutí, které již pravomocně
konstituovalo určité právní vztahy, s významným časovým odstupem či pokud by opožděné
(nebo neprovedené) řádné doručení rozhodnutí bylo důsledkem zneužití práva (např. za situace,
kdy by účastník řízení záměrně obstruoval řádné doručování). V takových případech
(naznačených již v několikrát zmiňovaném rozsudku rozšířeného senátu) skutečně má smysl
zabývat se otázkou, ke kterému okamžiku se účastník řízení prokazatelně seznámil s obsahem
rozhodnutí, které mu bylo (či mělo být) adresováno, a zjistil, jak je možno se proti jeho
případným dopadům do právní sféry bránit.
[58] V nyní souzené věci dle Nejvyššího správního soudu nenastaly takové specifické
okolnosti, pro které by bylo nutno při určování počátku běhu lhůty pro podání žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu dát přednost okamžiku faktického seznámení před řádným
doručením rozhodnutí. Městský soud proto pochybil, pokud považoval za počátek lhůty k podání
žaloby datum 14. 7. 2016, a nikoli okamžik, kdy bylo rozhodnutí stěžovatelům řádně doručeno.
[59] Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá
ustanovení právních předpisů v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně
garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud rovněž netoleruje orgánům veřejné moci
a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě
sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že povinnost
soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny
v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam,
kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997,
sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález ze dne 3. 2. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů
nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možno hledat jen ve slovech a větách toho kterého
předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i právní principy uznávané demokratickými právními
státy (nález ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, N 113/53 SbNU 409).
[60] V nyní souzené věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský soud přehnaně
formalistickým výkladem za použití sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti
stěžovatelům odepřel přístup k soudu, neboť posouzením jejich žaloby jako opožděné znemožnil
její věcné projednání. Z toho důvodu je nutno napadené usnesení městského soudu zrušit.
[61] I pokud by Nejvyšší správní soud přes shora uvedené připustil, že bylo namístě žalobní
lhůtu odvíjet od okamžiku, kdy se žalobci s rozhodnutím žalovaného fakticky seznámili,
rozhodnutí městského soudu by přesto neobstálo.
[62] Faktické seznámení se s rozhodnutím jako určitá forma „doručení“ rozhodnutí s sebou
nese nutnost pečlivě posuzovat všechny skutkové okolnosti tak, aby mohl příslušný orgán
(zde soud) dospět k jednoznačnému závěru, že k faktickému seznámení skutečně došlo.
[63] Rozšířený senát v již několikrát zmiňovaném rozsudku č. j. 2 As 25/2007 – 118 vyslovil,
že při hledání okamžiku faktického seznámení se s rozhodnutím, je nutno (body 63 – 68) postavit
najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah vydaného rozhodnutí, především tedy,
kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí
zasahuje do práv, a měl tedy účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle
tu půjde o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné osoby, nebo
se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu (nahlížením
do spisu v jiné procesní roli atp.).
[64] Posuzování otázky faktického oznámení rozhodnutí tedy je otázkou skutkovou;
výsledkem tohoto posuzování musí být jistota, že se účastník řízení v dostatečném rozsahu
skutečně seznámil s podstatnými náležitostmi rozhodnutí, a to v rozsahu potřebném pro účelnou
obranu proti němu. V tomto směru stěžovatelé správně namítají, že městský soud skutečný
okamžik faktického seznámení s rozhodnutím žalovaného dostatečně nezkoumal. Úvaha
městského soudu, že k faktickému seznámení s rozhodnutím došlo doručením zástupci
stěžovatelů v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, není v tomto ohledu dostačující.
Byť institut právního zastoupení znamená, že úkon učiněný vůči zástupci je stejným okamžikem
účinný i vůči zastoupenému, jde vždy pouze o fikci. Tedy není relevantní, zda se zastoupený
s obsahem písemnosti či s úkonem adresovaným jeho zástupci skutečně seznámil či nikoli;
má se za to, že tomu tak je.
[65] Oznámení formou faktického seznámení se s obsahem rozhodnutí však předpokládá
(a vyplývá to jasně ze závěrů rozšířeného senátu a navazující judikatury), že je skutkově najisto
postaveno, že se s obsahem rozhodnutí seznámil přímo účastník řízení, jemuž bylo tímto
rozhodnutím zasaženo do práv. Tento okamžik tedy nelze ztotožňovat s doručením rozhodnutí
do datové schránky advokáta, který je zástupcem účastníka řízení v jiné, byť související, věci.
V této souvislosti je relevantní též argument stěžovatelů, že v řízení o návrhu na jmenování
stěžovatele a) profesorem nebyli zastoupeni; doručení jejich zástupci pro jiné řízení tedy nelze
automaticky ztotožňovat s okamžikem, kdy bezpečně seznali obsah žalobou napadeného
rozhodnutí.
[66] Ze závěrů rozšířeného senátu je pak nutno vyzdvihnout ještě další aspekt posuzování
okamžiku faktického seznámení se s rozhodnutím, a to, že účastník musí být s obsahem
rozhodnutí seznámen v rozsahu potřebném pro účelnou obranu proti němu. Vzhledem
ke shora popsaným nestandardním okolnostem celého případu lze přisvědčit stěžovatelům
v tom, že v průběhu celého řízení nemohli jasně seznat, že dopis žalovaného ze dne 19. 1. 2016
je rozhodnutím, a že tedy účelným prostředkem obrany proti němu je žaloba
dle §65 a násl. s. ř. s.
[67] Závěrem lze tedy shrnout, že s ohledem na individuální a specifické okolnosti souzené
věci, kdy se stěžovatelé v důsledku postupu žalovaného ocitli ve stavu silné právní nejistoty, bylo
za účelem zachování práva stěžovatelů na přístup k soudu nutno odvíjet běh lhůty pro podání
žaloby dle §72 odst. 1 s. ř. s. od okamžiku, kdy stěžovatelům bylo rozhodnutí žalovaného řádně
oznámeno prostřednictvím ministryně školství, mládeže a tělovýchovy, tedy od 26. 9. 2016.
Žaloba tedy byla včasná.
V. Závěr a náklady řízení
[68] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude podle
§110 odst. 4 s. ř. s. soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, tedy
žalobu posoudí jako včasnou a přijme ji k věcnému projednání. Městský soud v novém
rozhodnutí rovněž rozhodne o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 věta první
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2018
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu