ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.423.2017:28
sp. zn. 1 As 423/2017 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudkyně
JUDr. Marie Žiškové a soudce JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Eurofit Trading
a. s., v likvidaci, se sídlem Makovského náměstí 3147/2, Brno, zastoupené Mgr. Martinem
Bauerem, advokátem se sídlem Lipová 234/22, Brno, proti žalované: Česká obchodní
inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 21. 1. 2014, č. j. ČOI 107800/13/0100/3000/13/14/Hl/Št, v řízení
o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017,
č. j. 8 A 51/2014 – 32,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 8 A 51/2014 – 32,
se z r ušuj e a věc se v r ac í městskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Česká obchodní inspekce, Inspektorát Jihomoravský a Zlínský (dále jen „inspektorát“),
provedla dne 6. 10. 2011 kontrolu na předváděcí akci pořádané žalobkyní v restauraci Kometa
Pub v Brně. Inspektoři zakoupili sadu nádobí a nůž v hodnotě celkem 19.990 Kč. V kupní
smlouvě bylo jako způsob úhrady zaškrtnuto: „v hotovosti při předání zboží 9.995 Kč “ a „spotř.
úvěrem, počet splátek 10, výška splátek vč. úroku 1.000 Kč “.
[2] Inspektorát rozhodnutím ze dne 12. 8. 2013 uložil žalobkyni pokutu ve výši 15.000 Kč
za spáchání správního deliktu podle §24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, spočívajícího v porušení povinnosti uložené v §4 odst. 3 ve spojení s §5 odst. 1
písm. c) citovaného zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že na výše uvedené reklamní
akci opomenula uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po podnikateli
spravedlivě požadovat před uzavřením spotřebitelské smlouvy, a to, že spotřebitelský úvěr,
kterým měly být hrazeny zakoupené výrobky (kontrolní nákup – kupní smlouva č. JN441158801
ze dne 6. 10. 2011) poskytuje obchodní společnost Home Credit a. s. (pozn. NSS: citované
rozhodnutí bylo již v pořadí třetím rozhodnutím inspektorátu v této věci, předchozí rozhodnutí
byla zrušena žalovanou rozhodnutími ze dne 9. 1. 2013 a ze dne 14. 6. 2013).
[3] Podle inspektorátu jednání žalobkyně představovalo nekalou obchodní praktiku, neboť
v rozporu s požadavkem odborné péče nesplnila svou povinnost informovat spotřebitele
o osobě věřitele, který poskytoval spotřebitelský úvěr. Jednání žalobkyně bylo způsobilé
podstatně ovlivnit rozhodování spotřebitele, zda učiní obchodní rozhodnutí. Při uzavírání kupní
smlouvy nemusí mít spotřebitel zájem zavazovat se v souvislosti se splácením kupní ceny třetí
osobě, případně nemusí být ochoten zavázat se třetí osobě zvolené žalobkyní, např. pro špatnou
zkušenost s touto třetí osobou.
[4] Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdila rozhodnutí inspektorátu ze dne
12. 8. 2013 a odvolání žalobkyně zamítla. Informace o poskytovateli úvěru nepochybně
představuje důležitý údaj ve smyslu §5 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele, neboť se jedná
o jednu ze základních informací, na jejichž základě se spotřebitel rozhoduje, zda smlouvu uzavře.
Tento údaj je podnikatel povinen uvést i bez žádosti spotřebitele. Žalovaná nesouhlasila
s námitkou, že se nejednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru,
neboť podle žalobkyně byl poskytnut bez úroku a jakékoli úplaty. Tuto námitku žalovaná
považovala za účelovou. Sama žalobkyně označila v kupní smlouvě úvěr jako spotřebitelský.
Je také zjevné, že se nejednalo o úvěr poskytnutý bez jakékoli úplaty a bezúročně, neboť oproti
kupní ceně získal poskytovatel úvěru prostředky ve výši 5 Kč. Námitku, že výše splátek byla
pouze zaokrouhlena, nelze akceptovat, neboť podle §3 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele
lze zaokrouhlovat pouze celkovou částku při konečném vyúčtování.
II. Řízení před městským soudem
[5] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který
je v záhlaví označeným rozsudkem zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení.
[6] Z §4 odst. 3 ve spojení s §5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele nesporně
vyplývá, že opomenutí uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem
lze po podnikateli spravedlivě požadovat, je klamavou – a tedy nekalou – obchodní praktikou,
jejíž používání je zákonem zakázáno. Závěr o spáchání správního deliktu by byl proto
odůvodněný tehdy, pokud by správní orgány prokázaly, že informace o totožnosti poskytovatele
spotřebitelského úvěru byla „důležitým údajem“ podle §5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
spotřebitele. Byť inspektorát vysvětlil, proč neuvedení předmětné informace považoval
za důležitý údaj, vyšel z neprokázaného předpokladu, že způsob úhrady nabízený žalobkyní
byl spotřebitelským úvěrem.
[7] Spotřebitelský úvěr je právní pojem, který musí vyhovět zákonné definici bez ohledu
na to, jaké označení poskytovatel finanční služby zvolí. Soud se neztotožnil s názorem,
že předmětná služba byla spotřebitelským úvěrem, protože byla poskytnuta za úplatu, resp. byla
úročena. Podle §2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platilo, že se tento
zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu
poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty. Správní orgány však nevzaly v úvahu, že částka,
o kterou se měl poskytovatel obohatit (5 Kč), je naprosto marginální, neboť představuje 0,05 %
ze zbývající kupní ceny 9.995 Kč. Není zřejmé, zda by tato částka mohla pokrýt náklady
s administrací, natož představovat obohacení. Správní orgány ani neupřesnily, zda částku 5 Kč
považují za úplatu nebo úrok. Jestliže je definičním znakem spotřebitelského úvěru skutečnost,
že je poskytován za úrok nebo za úhradu, je třeba postavit najisto, zda se v daném případě
jednalo o úrok nebo o úplatu.
[8] S ohledem na výše uvedené městský soud přisvědčil také námitce, že žalovaná nesprávně
neprovedla žalobkyní zamýšlený důkaz vyjádřením společnosti Home Credit. Žalovaná nevzala
v úvahu, že je sporné, zda částka 5 Kč představovala úrok nebo úplatu a zda vůbec mohla
být obohacením. Stanovisko poskytovatele předmětné finanční služby mohlo vést k objasnění
obou otázek.
[9] Městský soud proto uložil žalované, aby v dalším řízení postavila najisto,
zda se v posuzované věci skutečně jednalo o spotřebitelský úvěr, a aby si k tomu opatřila
relevantní informace o povaze poskytnuté finanční služby.
III. Obsah kasační stížnosti
[10] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatelka namítla, že spotřebitelský úvěr byl v rozhodné době definován v §1 zákona
o spotřebitelském úvěru jako odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba
poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Z uvedené
definice vyplývají tři znaky (1) poskytnutí financování – peněz, které mají být vráceny, (2) časové
rozložení plateb za věc nebo službu, která je poskytnuta nyní, a (3) skutečnost, že jednou smluvní
stranou je spotřebitel a druhou věřitel. „Při splnění těchto tří podmínek jde o smlouvu, ve které se sjednává
spotřebitelský úvěr, ať již se jedná o smlouvu o úvěru ve smyslu §497 ObchZ, či nikoli (byť jsou-li splněny
podmínky některé z výjimek uvedených v §2 SpotřÚ, zákon se na ni nebude vztahovat)“ (Wachtlová, L.
Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Praha, C. H. Beck, 2011). Obdobně jiný komentář
potvrzuje, že „[s]mluvní vztah je spotřebitelským úvěrem, pokud splňuje pozitivní definici §1 ve vazbě
na definici jednotlivých pojmů obsaženou v §3. Význam negativní definice v §2 je pak takový, že na uvedený
vztah se nebude aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru. Mohou se však aplikovat jiné zákony, které
o spotřebitelském úvěru hovoří – relevantní je např. §1 zák. o finančním arbitrovi“ (Vacek, L. Zákon
o spotřebitelském úvěru: komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2015).
[12] Označení služby jako spotřebitelského úvěru není tedy omezeno výjimkami uvedenými
v §2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně nepochybně zprostředkovávala službu
spočívající v poskytnutí financování, služba byla zjevně poskytována spotřebitelům,
a to věřitelem nebo zprostředkovatelem. Předmětná služba tedy splňovala podmínky §1 zákona
o spotřebitelském úvěru. Skutečnost, zda se na ni vztahoval zákon o spotřebitelském úvěru,
nebyla pro posouzení věci rozhodná, neboť žalobkyni nebylo vytknuto porušení zákona
o spotřebitelském úvěru, ale zákona o ochraně spotřebitele. I pokud by se na daný spotřebitelský
úvěr nevztahoval zákon o spotřebitelském úvěru, jsou podle §5 odst. 4 zákona o ochraně
spotřebitele důležitým údajem mimo jiné identifikační údaje o prodávajícím. Prodávajícím
je podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně spotřebitele podnikatel, který prodává výrobky
nebo poskytuje služby. O poskytovateli předmětné finanční služby (věřiteli – společnosti Home
Credit) žalobkyně spotřebitele neinformovala. Průměrný spotřebitel mohl nabýt dojmu,
že věřitelem je sama žalobkyně, což mohlo ovlivnit jeho obchodní rozhodování. Žalobkyně
proto jednala v rozporu s požadavky odborné péče.
[13] K argumentu městského soudu, že nelze vycházet z toho, jak byla předmětná služba
označena, stěžovatelka uvedla, že pokud by se o spotřebitelský úvěr nejednalo, byla by informace
v kupní smlouvě, že část ceny bude hrazena „spotř. úvěrem“ nepravdivá ve smyslu §5 odst. 1
písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. S ohledem na výše uvedené je nicméně zřejmé,
že se o spotřebitelský úvěr jednalo.
[14] Byť by se dalo uvažovat nad výjimkou podle §2 písm. c) zákona o spotřebitelském
úvěru, důsledkem by bylo, že by se tento zákon na předmětnou službu nevztahoval. Žalobkyně
však nebyla shledána vinou z porušení citovaného zákona. K argumentaci městského soudu
citovaným ustanovením stěžovatelka dodala, že pro posouzení, zda se jedná o finanční službu
poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, není nutné se zabývat tím, zda by tato úplata nebo
úrok mohly pokrýt náklady poskytovatele nebo zda mohly znamenat jeho obohacení. Zákon
nestanovuje žádnou minimální částku, ani žádná jiná kritéria. Ustanovení §2 písm. c) zákona
o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni spáchání deliktu uvádělo mezi slovy „úroku“ a „jakékoli
úplaty“ spojku „nebo“. Tento zákon byl transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS
(dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), z níž vyplývá, že se nevztahuje na bezplatné
úvěrové smlouvy. Z důvodové zprávy k zákonu o spotřebitelském úvěru i z komentáře (Vacek,
L., citovaný výše) vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo vyloučit z působnosti zákona finanční
služby poskytnuté bezúročně a bez jakékoli úplaty. Z opatrnosti byla novelou provedenou
zákonem č. 43/2013 Sb. spojka „nebo“ v §2 písm. c) nahrazena spojkou „a“, po věcné stránce
se však nic nezměnilo. Zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje pouze na zcela bezplatně
poskytnuté půjčky, úvěry a jiné finanční služby.
[15] Z kupní smlouvy ze dne 6. 10. 2011 je přitom jednoznačně patrné, že poskytnutý úvěr
nebyl bezplatný, neboť došlo k navýšení částky hrazené spotřebitelem o 5 Kč. Otázka,
zda se jednalo o úrok či poplatek, nehraje roli. Stejně tak nebylo podstatné, zda společnost Home
Credit obvykle poskytuje jinak nastavené finanční služby. Naopak zcela zásadní je skutečnost,
že žalobkyně neinformovala spotřebitele o tom, kdo je věřitelem, přestože se jednalo o důležitý
údaj ve smyslu §5 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele. K prokázání rozhodných skutečností
nebylo třeba provádět další dokazování.
[16] Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že městský soud nedůvodně zrušil
napadené rozhodnutí a nesprávně zavázal stěžovatelku k posouzení otázek, které nejsou
pro posuzovanou věc rozhodné.
[20] Městský soud připustil, že opomenutí uvést důležitý údaj, jehož uvedení
lze s přihlédnutím ke všem okolnostem po podnikateli spravedlivě požadovat, je klamavou –
a tedy nekalou – obchodní praktikou, jejíž používání je zákonem zakázáno, přičemž porušení
tohoto zákazu je správním deliktem. Zároveň nezpochybnil v obecné rovině vysvětlení
stěžovatelky, z jakých důvodů podřadila pod neurčitý pojem „důležitý údaj “ neuvedení informace
o totožnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru (srov. výše odst. [3]). Za neprokázanou však
považoval otázku, zda se v posuzované věci jednalo o spotřebitelský úvěr. Kvalifikaci předmětné
finanční služby jako spotřebitelského úvěru přitom zpochybnil odkazem na §2 písm. c) zákona
o spotřebitelském úvěru s tím, že je podle něj sporné, zda lze marginální částku 5 Kč považovat
za úrok či úplatu ve smyslu citovaného ustanovení.
[21] Nejvyšší správní soud nesouhlasí s městským soudem, že §2 písm. c) zákona
o spotřebitelském úvěru byl rozhodný pro posouzení, zda předmětná služba byla
spotřebitelským úvěrem.
[22] Zákon o spotřebitelském úvěru ve svém §1 zavedl legislativní zkratku, podle které
pod pojem spotřebitelský úvěr spadala odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční
služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Definice,
kdo je spotřebitelem, věřitelem a zprostředkovatelem, pak obsahoval §3 téhož zákona.
Z uvedeného je zřejmé, že spotřebitelský úvěr je charakterizován především postavením
smluvních stran (poskytovatel – spotřebitel), přičemž se musí jednat o finanční službu (úvěr
v ekonomickém slova smyslu).
[23] Ustanovení §2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru, o něž opřel svou argumentaci
městský soud, bylo uvozeno návětím: „Tento zákon se nevztahuje na …“ a následně v jednotlivých
písmenech upřesňovalo typy finančních služeb, které byly vyňaty z působnosti zákona s ohledem
na zvláštní charakter některých právních vztahů nebo existenci specifické právní úpravy. Kromě
bezúplatných a bezúročných finančních služeb, na které dopadalo sporné ustanovení, zákon
vyjímal také např. za určitých podmínek finanční služby poskytnuté pro účely bydlení, finanční
služby poskytované zaměstnavatelem svým zaměstnancům, finanční služby sjednané
s obchodníkem s cennými papíry apod.
[24] Jsou-li nahlížena citovaná ustanovení v jejich celku, nelze z nich dovodit,
že by charakterizování finanční služby jako spotřebitelského úvěru bylo podmíněno
tím, že by daná služba musela spadat do působnosti zákona o spotřebitelském úvěru jako celku.
Naopak, skutečnost, že zákonodárce v návaznosti na obecné vymezení pojmu spotřebitelský
úvěr z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru cíleně vyňal úvěry „bezplatné“, svědčí
o tom, že i tyto služby považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu obecné definice. Shodně
se k vymezení spotřebitelského úvěru staví i odborná literatura, na niž stěžovatelka poukázala
v kasační stížnosti.
[25] Pro úplnost lze uvést, že obdobně je vymezena oblast působnosti směrnice
o spotřebitelském úvěru. Podle čl. 1 se tato směrnice vztahuje na úvěrové smlouvy, přičemž
úvěrovou smlouvou se podle čl. 3 písm. c) rozumí „smlouva, na jejímž základě věřitel poskytuje nebo
slibuje poskytnout spotřebiteli úvěr ve formě odložené platby, půjčky nebo jiné podobné finanční služby, s výjimkou
smluv o průběžném poskytování služeb nebo dodávání zboží stejného druhu, kdy spotřebitel za tyto služby nebo
zboží po dobu jejich poskytování nebo dodávání platí ve splátkách“. Článek 2 pak stanoví výjimky,
na které se „tato směrnice nevztahuje“ a mezi ně řadí mimo jiné „úvěrové smlouvy, kde je úvěr poskytnut
bez úroků a jakýchkoli jiných poplatků“.
[26] Zákon o spotřebitelském úvěru i směrnice, která byla jeho předobrazem, jsou tedy
konstruovány tak, že z obecné definice spotřebitelského úvěru, resp. úvěrové smlouvy ve smyslu
směrnice, vyjímají některé typy těchto služeb, které nejsou podřízeny pravidlům těchto předpisů.
Aplikace předmětných výjimek však neznamená, že služba, na niž se některá z nich vztahuje,
přestává být spotřebitelským úvěrem.
[27] Otázka, zda se na spotřebitelský úvěr poskytovaný společností Home Credit
a zprostředkovaný žalobkyní vztahovala výjimka uvedená v §2 písm. c) zákona
o spotřebitelském úvěru, je proto v posuzované věci nerozhodná. Městský soud pochybil,
když napadené rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že v řízení je třeba dále prokazovat, zda částka
5 Kč byla úrokem či úplatu ve smyslu výjimky podle §2 písm. c) citovaného zákona.
Zodpovězení této otázky nemůže mít vliv na naplnění znaků skutkové podstaty správního
deliktu, za který byla žalobkyni uložena pokuta.
[28] V této souvislosti Nejvyšší správní soud podotýká, že nepřehlédl argumentaci
stěžovatelky v napadeném rozhodnutí, podle níž předmětná finanční služba nebyla vyňata
z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru na základě výjimky podle §2 písm. c) tohoto
zákona. Z odůvodnění je však zřejmé, že tuto argumentaci stěžovatelka nevztahovala k naplnění
znaků skutkové podstaty deliktu vymezených inspektorátem, ale odpovídala na odvolací
námitku, v níž se žalobkyně předmětné výjimky dovolávala [žalobkyně v odvolání tvrdila,
že předmětem úvěrové smlouvy nebyl spotřebitelský úvěr ve smyslu §1 zákona
o spotřebitelském úvěru, protože podle §2 písm. c) téhož zákona nelze za spotřebitelský úvěr
považovat finanční službu bez úroku nebo jakékoli úplaty, přičemž předmětný úvěr nebyl
úročen, ale byly pouze zaokrouhleny jednotlivé splátky].
[29] Pro vypořádání žalobní námitky, podle níž předmětná finanční služba nebyla
spotřebitelským úvěrem, by se měl městský soud v dalším řízení zabývat nejprve otázkou,
zda je pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu vymezené ve výroku rozhodnutí
inspektorátu nezbytné zodpovědět otázku, zda finanční služba označená v kupní smlouvě jako
„spotř. úvěr“ představovala spotřebitelský úvěr ve smyslu §1 zákona o spotřebitelském úvěru,
nebo zda je dostatečné, že žalobkyně v kupní smlouvě neuvedla, že poskytovatelem (věřitelem)
této finanční služby poskytnuté spotřebiteli je subjekt odlišný od žalobkyně (společnost Home
Credit), a to bez ohledu na to, jakou konkrétní právní úpravou se smluvní vztah mezi
poskytovatelem této finanční služby a spotřebitelem řídil. Pokud městský soud dospěje k závěru,
že pro naplnění skutkové podstaty bylo třeba, aby finanční služba byla spotřebitelským úvěrem
ve smyslu §1 zákona o spotřebitelském úvěru, bude se dále zabývat tím, zda tomu
tak v posuzované věci bylo. V takovém případě bude respektovat výše uvedený závazný právní
názor kasačního soudu, že aplikovatelnost výjimky podle §2 písm. c) zákona o spotřebitelském
úvěru není pro zodpovězení této otázky podstatná.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[30] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek městského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm městský soud
rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení
o této kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné
V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu