ECLI:CZ:NSS:2018:1.AS.434.2017:36
sp. zn. 1 As 434/2017 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: P. R., zastoupeného JUDr.
Pavlem Šímou, advokátem se sídlem Radobyčická 830/8, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) Mgr. J. R., II) M. F, III) M. F., IV) J. K., V) P. J., VI) Ing. Z. V., VII) A. V., VIII) R. K.,
IX) M. F., X) R. J. F., XI) P. N., zastoupen JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem
Purkyňova 547/43, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2016, č. j.
RR/3602/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
21. 11. 2017, č. j. 57 A 121/2016 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Správní orgány zamítly žalobci žádost o změnu užívání stavby „objekt občerstvení –
Cyklobufet Chotíkov – zimní zahrada“ na pozemku parc. č. X v k. ú. Ch.. Tato změna spočívala ve
zvýšení kapacity zimní zahrady z 20 na 40 osob a v pořádání hudebních produkcí v objektu zimní
zahrady.
[2] Konkrétně dne 29. 6. 2016 Městský úřad Města Touškov výrokem I. „zakázal“ žalobci
změnu stavby.
[3] Žalovaný poté v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce
a rozhodnutí městského úřadu potvrdil v rozsahu zvýšení kapacity a pořádání hudebních
produkcí v objektu – současně však modifikoval výrok I. městského úřadu tak, že se „žádost
zamítá“ (nikoliv zakazuje změna stavby).
II. Řízení před krajským soudem
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni. Ten však žalobu
shledal nedůvodnou.
[5] Krajský soud shrnul, že žalobce se v průběhu správního řízení domáhal zdvojnásobení
přípustné kapacity v objektu zimní zahrady a zároveň žádal o umožnění pořádání hudebních
produkcí v tomto objektu.
[6] Zdůraznil, že ve správním řízení o žádosti je to žadatel, který pokud chce být v řízení
úspěšný, musí předestřít takovou skutkovou verzi reality, která může být předmětem důkazního
řízení, a následně je povinen jím tvrzené skutečnosti prokázat. Mezi účastníky nebylo sporu
o tom, že předmětná stavba se nachází v oblasti označené v územním plánu jako „Území bydlení
– rodinné domy“. Podle krajského soudu bylo na žalobci, aby tvrdil a prokazoval,
že jím navrhovaná změna v užívání stavby je nerušící službou určenou pro obsluhu území,
v němž se nachází. Dále byl žalobce povinen zformulovat konkrétní tvrzení, z nichž by vyplývala
zvláštní povaha jeho záměru odůvodňující výjimku z obecného pravidla obsaženého v územním
plánu pro dané území.
[7] Obdobné závěry soud shledal i z hlediska povahy a dopadů hudební produkce, která měla
být podle záměru žalobce v objektu provozována. Žalovaný se podle krajského soudu
při rozhodování pohyboval v rámci předmětu řízení tak, jak jej vymezil ve své žádosti žalobce.
Žalobce ustrnul ve zcela obecné rovině, nijak nespecifikoval o jaký druh či charakter hudby
by se mělo jednat. Přitom platí, že hudební produkce může nabývat naprosto odlišných podob,
co do své povahy.
[8] Podle krajského soudu postupoval žalovaný správně, když tuto žádost zamítl, neboť takto
obecně (a tedy i bezbřeze) formulovaný záměr nemůže být shledán souladným s pravidly
územního plánu pro dané území. Ty totiž umožňují jiné stavby než ty určené k bydlení
jen za zcela výjimečných podmínek.
III. Kasační stížnost a vyjádření k ní
[9] Proti rozsudku krajského osudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel má za to, že soud v jeho případě nepostupoval v souladu s právními předpisy
implementujícími nadzákonné právní normy do právního řádu České republiky, konkrétně
nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
[11] V tomto směru odkazuje na právní názor Ústavního soudu formulovaný v jeho nálezu
sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005, v němž uvedl, že rozhodnutí soudu může být za určitých
okolností protiústavní dokonce pouze z toho důvodu, že podává nesrozumitelný výklad
podústavního práva, a zdůraznil požadavky na srozumitelné odůvodnění soudních rozhodnutí.
Obecný soud nemůže ve zjevně složitém případě reprodukovat jen text zákonného ustanovení
a k němu bez dalšího přiřadit svůj právní závěr, aniž bude současně patrné, jakou cestou
k tomuto právnímu závěru dospěl a jaké argumenty přitom použil.
[12] Z dosavadního průběhu řízení – zejména z listinných podání, vyplývá, že stěžovatel
vznesl i jiné nežli soudem hodnocené argumenty. Stranou pozornosti soudu zůstaly stěžovatelem
specifikované aspekty hudební produkce v uzavřené zimní zahradě cyklobufetu a navýšení
kapacity uzavřené zimní zahrady.
[13] Stěžovatel odmítá polemiku soudu o jeho potenciálním úspěchu v případě, že by v žádosti
blíže specifikoval, jakou hudbu má v úmyslu v objektu produkovat včetně konkrétního
odůvodnění, proč jeho záměr splňuje požadavky pro dané území kladené územím plánem
(tj. že se jedná nerušící službu určenou pro obsluhu území, v němž se nachází). Takovou
podmínku stěžovatel považuje z povahy věci za obtížně splnitelnou.
[14] Pokud by měl soudu vyhovět, musel by se stěžovatel nejprve zabývat definicí hudby.
Správní orgány by hledaly jen stěží odpověď na otázku, jaká definice hudby je z jejich hlediska
akceptovatelná. Podle stěžovatele je způsob produkce hudby (stejně jako výběr jejího žánru)
závislý na estetickém vkusu jednotlivce.
[15] Tato výtka krajského soudu směřující k bližší specifikaci hudby není akceptovatelná
z hlediska základního práva stěžovatele garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož jsou
si všichni účastníci řízení rovni. Soud svým postupem negoval možnost estetického vkusu
stěžovatele a přitakal existenci estetického vkusu ostatních účastníků řízení.
[16] Pokud jde o vymezení složeniny „hudební produkce“, pak má stěžovatel
za to, že jím vnímanému pojetí definice tohoto pojmu odpovídá právní názor Nejvyššího soudu,
který se již dne 7. 10. 1924 ve věci vedené pod sp. zn. R I 778/24 zabýval otázkou pojetí hudební
produkce jako smlouvy o dílo. V této souvislosti vyslovil následující právní názor: „Je-li to smlouva
o dílo, platí sice zcela obdobný předpis §1168 obč. zák., který však jest rázu dispositivního (viz motivy
k §1165 III. nov. obč. z. str. 361), mohl tedy býti smlouvou vyloučen neb omezen a pak bude záležeti
na výkladu platného ujednání podle odst. f) písemné smlouvy. Nelze souhlasiti s odvolacím soudem,
že tu jde o smlouvu služební, naopak jde o smlouvu o dílo. Podle obsahu smlouvy nemělo býti jejím předmětem
konání služeb po určitou dobu za určitou úplatu od zaměstnance osobně podřízeného zaměstnavateli a pod jeho
vedením v jeho podniku - což vše jsou známky smlouvy služební, - nýbrž předmětem smlouvy bylo zhotovení díla,
jakožto výsledku činnosti samostatného podnikatele, totiž dodávání denních hudebních produkcí po určitou večerní
dobu v podniku »Variete Continental«. Že předmětem »díla« nemusí býti jen hmotné výrobky, nýbrž jakékoliv
jiné výsledky činnosti podnikatelovy, o tom nemůže býti sporu (viz také motivy k §1151 str. 331). Nezáleží
na tom, že hudební produkce měly se po určitou dobu denně opakovati, neboť každodenní hudební produkce byla
samostatným dílem, které vždy zvlášť bylo placeno“.
[17] V této souvislosti má stěžovatel za to, že krajský soud svým rozsudkem nepřípustně
omezil jeho smluvní volnost, tedy svobodu výběru typu smlouvy a subjekty s nimiž by mohl
uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem by byla jakákoliv hudební produkce vyhovující limitům
příslušné právní úpravy - zejména právním předpisům o ochraně zdraví před nepříznivými účinky
hluku a vibrací (při dodržení limitů hluku).
[18] Pokud jde o závěr soudu o nesprávné argumentaci v souvislosti s navýšením kapacity
cyklobufetu, tvrzení stěžovatele byla zcela dostatečná. Stranou pozornosti soudu zůstala pravá
podstata existence předmětného cyklobufetu – udržování mezilidských vztahů v dané lokalitě.
Krajský soud však argumenty stěžovatele bagatelizoval, což je v rozporu s čl. 27 odst. 1 Listiny,
tedy s právem podnikat.
[19] Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že krajský soud v rámci svého rozhodování zohlednil
místní vyhlášku č. 1/2002, o územním plánu obce Chotíkova, nezohlednil však existenci
územního plánu, který vydalo zastupitelstvo obce Chotíkov. Podle záznamu o účinnosti
územního plánu, který vydalo zastupitelstvo obce Chotíkov jako usnesení č. 3. dne 28. 6. 2017
je možné práva a povinnosti z této listiny vyplývající aplikovat od 27. 7. 2017. Tato informace
je veřejně přístupná na oficiálních webových stránkách obce Chotíkov (www.chotikov.eu).
[20] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[21] Všechny osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti vyjádřily společným podáním.
Uvedly, že před zkolaudováním objektu na cyklobufet stěžovatel v místě provozoval sklad
lepidel. S novým podnikáním stěžovatele jsou však spjaty hlukové imise. Osoby zúčastněné
na řízení se proto obávají situace, kdy by byl provoz cyklobufetu ještě navýšen, nadto s možností
pořádání rozsáhlejších hudebních akcí. Osoby zúčastněné upřesňují, že stěžovatel sice vybudoval
u cyklobufetu zimní zahradu, obsluhuje však i mimo ni. V okolí jsou i nadále umístěny lavice
pro hosty. Rovněž zmínily, že návštěvníci nejsou jen cyklisté, ale i motoristé, kteří parkují
na soukromých pozemcích osob zúčastněných na řízení, příp. brání jejich autům v průjezdu.
Zdůraznily, že se v minulosti snažily se stěžovatelem komunikovat o těchto problémech
(a i z hlediska bezpečnosti problematických situacích), nicméně bezvýsledně. Osoby zúčastněné
proto rozporují tvrzení stěžovatele, že by byl cyklobufet provozován v zájmu udržení dobrých
sousedských vztahů. Toto zařízení navíc navštěvují hlavně obyvatelé přilehlého sídliště,
návštěvníci auty a cyklisté. Požadavek změny využití stavby je podle osob zúčastněných na řízení
jasným narušením jejich pohody bydlení.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[22] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Předně se kasační soud zabýval nepřezkoumatelností napadeného rozsudku,
k níž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti i bez námitky stěžovatele (§109 odst. 4 s. ř. s.).
K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se opakovaně vyjadřuje judikatura
jak Ústavního, tak i Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek ze dne 12. 12. 2012,
č. j. 9 As 89/2011 - 32, a tam citovaná rozhodnutí). Rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů například tehdy, pokud se soud nevypořádal vůbec
či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl navržené důkazy a ani řádně
nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí nebyly seznatelné jeho nosné
důvody anebo tyto důvody neměly oporu v provedeném skutkovém zjištění. Povinností soudu
je stranám sporu ozřejmit, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a k jakým závěrům
na ně navazujícím dospěl. Tyto úvahy pak musí mít odraz v odůvodnění rozhodnutí, neboť
jen prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud
vycházel, jak jej v daných souvislostech uvážil, jaké právní předpisy aplikoval a k jakému
konečnému rozhodnutí tímto způsobem dospěl. Tyto judikatorní závěry obdobně platí
i pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů.
[25] Stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal se všemi jeho argumenty přednesenými
v žalobě. Nejvyšší správní soud se však s tímto neztotožňuje. Z odůvodnění napadeného
rozsudku je jednoznačně zřejmé, jaké skutečnosti krajský soud považoval za rozhodné a současně
je také seznatelné, z jakých důvodů žalobu zamítl. Krajský soud se rovněž vypořádal se všemi
žalobními body. Nepochybil, když se v rámci věcného vypořádání zaměřil na vysvětlení klíčových
důvodů, ze kterých právní názor stěžovatele nemohl obstát (podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 4. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Není povinností krajského soudu
odpovídat na každý jednotlivý dílčí argument předestřený v žalobě. Podstatné je, že soud
stěžovateli ozřejmil podstatu, pro kterou nemohl jeho právní názor obstát. Námitka
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu je proto nedůvodná.
[26] Dne 8. 9. 2015 získal stěžovatel kolaudační souhlas na užívání stavby, který účel užívání
definoval jako celoroční provoz, v zimě omezený, s kapacitou maximálně 20 osob s tím, že nebudou pořádány
žádné hudební produkce.
[27] Dne 5. 1. 2016 stěžovatel podal k městskému úřadu žádost o změnu stavby spočívající
v navýšení kapacity a pořádání hudebních produkcí. K této žádosti přiložil mj. akustickou studii,
technickou průvodní zprávu a výkresovou dokumentaci.
[28] Stavební úřad nicméně obdržel řadu námitek proti změně stavby ze strany účastníků
řízení – sousedů cyklobufetu z rodinné zástavby, kteří se změnou stavby zásadním způsobem
nesouhlasili (a někteří se dokonce pokusili doložit, že stěžovatel de facto požadovaným způsobem
stavbu užívá již dnes).
[29] Stavební úřad a následně i žalovaný zdůvodnili zamítnutí stěžovatelovy žádosti o změnu
užívání stavby zejména rozporem se stávajícím územním plánem obce Chotíkov.
[30] Podle §126 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu
(stavební zákon), platí, že „[z]měna v účelu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu výroby
nebo v jejím podstatném rozšíření a změna v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život
a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, nebo změna doby trvání dočasné stavby nebo změna dočasné
stavby na stavbu trvalou, je přípustná jen na základě souhlasu nebo povolení stavebního úřadu.“ Podle odst. 3
téhož ustanovení pak platí, že „[z]měna v užívání stavby musí být v souladu s územně plánovací
dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejnými zájmy
chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy.“
[31] Cyklobufet stěžovatele se nachází v území, které je vymezeno jako plocha bydlení,
a to jak podle vyhlášky o územním plánu obce Chotíkov č. 1/2002 platné pro nyní posuzovaný
případ, tak podle v současnosti platného územního plánu, který byl vyhlášen až po rozhodnutí
žalovaného a jehož zohlednění v soudním řízení se stěžovatel dovolává.
[32] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. však správní soudy přezkoumávají napadená správní rozhodnutí
dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. K datu
rozhodnutí žalovaného dosud nebyl účinný nový územní plán. Tak se stalo až před rozhodnutím
krajského soudu. Podle §75 odst. 1 s. ř. s. tudíž krajský soud musel napadená správní rozhodnutí
přezkoumat z hlediska souladu s územním plánem, ze kterého ve svých rozhodnutích správní
orgány vycházely (tj. z hlediska vyhlášky o územním plánu obce Chotíkov č. 1/2002).
[33] Stěžovatel se nicméně především domnívá, že jím požadované využití nikdy v rozporu
s územním plánem nebylo. Podle vyhlášky č. 1/2002 o územním plánu je plocha, na které
se objekt stěžovatele nachází, určena k bydlení, přičemž je možné zde umisťovat rodinné domy
a stavby plnící doplňkovou funkci bydlení (garáže pro obsluhu tohoto území, zahradní altány,
skleníky do 25 m
2
). Dále je v čl. 6 této vyhlášky uvedeno, že „na tomto území je výjimečně přípustné
umisťovat zařízení maloobchodu a veřejného stravování sloužící pro obsluhu tohoto území, zařízení veřejného
ubytování do dvanácti lůžek a nerušící zařízení řemeslné výroby a služeb, sloužící pro obsluhu tohoto území.“
[34] Jak podle vyhlášky č. 1/2002, tak podle stávajícího územního plánu je tato plocha
primárně vymezena jako plocha bydlení s výjimečnou (a z povahy věci omezenou) přípustností
jiného využití.
[35] Územní plán, z něhož správní orgány vycházely, sice a priori nevylučoval změnu stavby,
kterou stěžovatel požaduje – v tomto dává kasační soud stěžovateli zapravdu. Podstatné ovšem
je, že neobstojí míra obecnosti, s jakou stěžovatel samotnou změnu v žádosti vymezil. Stavební
úřad podle §126 odst. 3 stavebního zákona nemůže stěžovateli změnu povolit, pokud
z jím vymezeného předmětu řízení není patrné, zda by se tím stěžovatel následně nedostal
do rozporu s územním plánem.
[36] Podle §127 odst. 4 stavebního zákona je řízení o změně využití stavby řízením o žádosti.
S ohledem na výše citovaný čl. 6 vyhlášky č. 1/2002 o územním plánu bylo na stěžovateli,
aby dostatečně individualizoval požadovanou změnu využití zejména v oblasti hlukových imisí.
Stěžovatel však v oznámení o změně stavby ze dne 5. 1. 2016 zamýšlenou změnu odůvodnil zcela
obecně a neposkytl tak dostatečné záruky, že nebude narušen primární účel území, jakým
je pokojné bydlení. Bylo na stěžovateli, aby eventuální pochybnosti správních orgánů vyvrátil,
stěžovatel tak ovšem neučinil.
[37] Ostatně rovněž stěžovatelem předložená akustická studie bez dalšího nesvědčí v jeho
prospěch. Zaprvé, studie z hlediska metodologie počítá zvlášť s hlukovým limitem pro běžnou
řeč obvyklou v tomto typu podniku (bufet) a zvlášť s hlukovým limitem pro hudební reprodukci.
Z toho je zjevné, že studie nezohlednila souběžně oba zdroje hluku, které zcela běžně působí
současně například tak, že se hosté mezi sebou baví za současné reprodukce hudby z rádia.
Nadto studie pracuje s hlasitostí hudby ve stejné úrovni jako běžná řeč mezi návštěvníky
podniku. Této úrovni hluku však odpovídá jen reprodukovaná hudba (z rádia), nikoliv živá
hudba, kterou dle svých tvrzení v průběhu soudního řízení stěžovatel rovněž zamýšlí a které
se studie výslovně nevěnuje. Studie navíc ve svém závěru klade na stěžovatele požadavky týkající
se přijetí opatření proti šíření hluku. Stěžovatel však nikdy ani neuvedl, že by nějaká nová
opatření přijal.
[38] Stěžovatel nemůže být ani v budoucnu úspěšný s takto obecně podanou žádostí – není
na správních orgánech, aby za stěžovatele domýšlely, jaký druh či charakter hudby chce
v cyklobufetu produkovat, tj. především zda živou nebo hudbu reprodukovanou. Krajský soud
se již stěžovateli pokusil osvětlit, že zvolený typ hudby jde ruku v ruce s nutností přijetí
rozdílných organizačních opatření k zajištění dodržení hlukových limitů. Nejedná se přitom
o otázku hudebního vkusu, jak se domnívá stěžovatel, ale o požadavek souladu s územně
plánovací dokumentací.
[39] Námitka, že nutnost vymezení povahy hudby, kterou chce stěžovatel v podniku
reprodukovat, de facto omezuje jeho podnikání, je nedůvodná. Jak bylo výše osvětleno,
je to územní plán, který stanovuje oblast, v níž stěžovatel podniká, jako určenou k bydlení. Je tedy
logické, že bude stěžovatel ve svých podnikatelských záměrech v takovém území omezen
z hlediska pohody bydlení místních obyvatel (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116, č. 850/2006 Sb. NSS).
[40] Jak stěžovatel sám uvádí, mohl by uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem by byla
jakákoliv hudební produkce vyhovující limitům příslušné právní úpravy - zejména právním
předpisům o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, při dodržení limitů hluku.
Stěžovatel však v průběhu správního řízení nedoložil, že je schopen těmto zákonným
požadavkům vyhovět.
[41] Na zde vyslovených závěrech nemohou nic změnit ani dobré úmysly stěžovatele namítané
v kasační stížnosti, tedy udržování mezilidských vztahů provozováním cyklobufetu a pořádáním
souvisejících kulturních akcí.
[42] Pro úplnost kasační soud dodává, že i podle regulativu využití ploch v případě stávajícího
územního plánu obce Chotíkov je hlavním využitím těchto ploch rovněž kvalitní bydlení. Jako
podmíněně přípustné využití pak územní plán u těchto ploch stanovuje související občanskou
vybavenost s výjimkou pozemků pro budovy obchodního prodeje větší než 100 m
2
a další plochy a zařízení, pokud
nesnižují kvalitu obytného prostředí a pohodu bydlení, jsou slučitelné s bydlením a slouží zejména obyvatelům
v takto vymezené ploše. Jako nepřípustné využití územní plán stanovuje občanskou vybavenost, která
by mohla potenciálně ohrozit kvalitu obytného prostředí. Bude tedy na stěžovateli, aby svou případnou
budoucí žádost lépe vymezil. Jestliže chce být stěžovatel do budoucna se svou žádostí úspěšný,
je nutné, aby ji blíže specifikoval s ohledem na okruhy, které v průběhu správního, jakož
i soudního řízení vyvstaly jako problematické.
V. Závěr a náklady řízení
[43] Nejvyšší správní soud tedy ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední
věty, zamítl jako nedůvodnou.
[44] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[45] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. V tomto
řízení však osobám zúčastněným na řízení nebyla uložena žádná povinnost a soud neshledal
ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu uvedeného ustanovení, proto rozhodl,
že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. října 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu