ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.205.2018:25
sp. zn. 1 Azs 205/2018 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: T. H. L., zastoupené
JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem Wenzigova 1871/5, Praha 2, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, o
žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 1. 2018, č. j. CPR-1509-2/ČJ-2018-930310-V230,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 4. 2018, č. j. 2 A 15/2018 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „krajské ředitelství“),
rozhodnutím ze dne 2. 12. 2017, č. j. KRPA-147153-41/ČJ-2017-000022, uložila žalobkyni
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba zákazu vstupu na území
členských států Evropské unie byla stanovena na 12 měsíců. Podle krajského ředitelství
žalobkyně neoprávněně pobývala na území České republiky od 25. 11. 2014 (po uplynutí doby
pro vycestování stanovené výjezdním příkazem) do dne 22. 4. 2017, kdy byla kontrolována
hlídkou cizinecké policie. S ohledem na okolnosti posuzované věci krajské ředitelství neshledalo
zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně nepřiměřeným.
[2] K odvolání žalobkyně žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím změnila rozhodnutí
krajského ředitelství tak, že zkrátila dobu zákazu vstupu na 6 měsíců, a ve zbývající části
rozhodnutí potvrdila. Změnu doby zákazu vstupu odůvodnila tím, že nebyl prokázán
neoprávněný pobyt žalobkyně po celou dobu, jak ji vymezilo krajské ředitelství. Dcera žalobkyně
vypověděla, že žalobkyně přicestovala do České republiky v březnu 2017 po dvouletém pobytu
v Polsku, kde žila s přítelem. V hodnocení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného
života se žalovaná ztotožnila s krajským ředitelstvím. Odvolací námitka, že žalobkyně trpí
různými nemocemi, byla podle žalované v rozporu s tvrzením žalobkyně, že se chce starat
o pět vnoučat. V průběhu správního řízení žalobkyně vypověděla, že nenavštěvuje žádného
lékaře. Dcera žalobkyně uvedla, že o její děti (vnoučata žalobkyně) se mohou starat její
kamarádky nebo chůvy. Z výpovědi žalobkyně také vyplynulo, že má ve Vietnamu syna, její
zpětné začlenění v zemi původu je tak významně ulehčeno. Na území ČR se žalobkyně
neintegrovala do společenského ani kulturního života. Není osobu vysokého věku a netrpí
zdravotními problémy, které by ji ve vycestování zásadně limitovaly. Podle žalované
tak neexistují překážky, pro které by žalobkyně nemohla realizovat svůj soukromý a rodinný
život v domovské zemi. Žalovaná dodala, že je jí z úřední činnosti známo, že žalobkyně podala
dne 12. 6. 2017 žádost o dlouhodobý pobyt na území ČR za účelem soužití rodiny podle §42a
zákona o pobytu cizinců. Toto řízení však bylo dne 15. 6. 2017 zastaveno pro překážku řízení
podle §169 téhož zákona.
II. Řízení před městským soudem
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud nepřisvědčil námitce, že se správní orgány nedostatečně zabývaly
přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Městský soud shrnul hlavní
důvody, pro které krajské ředitelství a žalovaná vyhodnotily uložení správního vyhoštění jako
přiměřené, a s těmito závěry se ztotožnil. Zdůraznil, že žalobkyně je dospělou osobou, které
ve vycestování nebrání žádné objektivní překážky. Ke svému zdravotnímu stavu žalobkyně
v průběhu správního řízení uvedla, že má jen „nemoc starších lidí “ a bere léky proti bolesti
zad. Z předložené lékařské zprávy, v níž je jako diagnóza uvedeno lumbago s ischiasem,
nevyplývá, že by její zdravotní stav neumožňoval vycestování z území ČR. Správní orgány
zohlednily rodinné vazby žalobkyně, samotný vztah s osobou oprávněně pobývající na území ČR
však bez dalšího neznamená, že vyhoštěním dojde k nepřiměřenému zásahu do rodinného
a soukromého života. Správní orgány zohlednily délku pobytu žalobkyně na území ČR,
předchozí pobyt v Polsku po dobu 2 let a skutečnost, že ve Vietnamu má žalobkyně syna, její
návrat do země původu by tak byl ulehčen. K tvrzeným problémům s podáním žádosti o udělení
pobytového oprávnění v důsledku nefungujícího systému Visapoint soud uvedl, že uvedený
registrační systém byl již zrušen a případné problémy s podáním žádosti nelze zohlednit v rámci
posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně.
III. Obsah kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku městského soudu kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s“).
[6] Podle stěžovatelky správní orgány porušily povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a nesprávně posoudily nepřiměřenost zásahu do jejího soukromého
a rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Městský soud přezkoumal činnost
správních orgánů nedostatečně a svůj rozsudek přesvědčivě nezdůvodnil. Rozhodnutí správních
orgánů byla nepřezkoumatelná a soud přenesl tuto vadu i do soudního řízení.
[7] Vyhoštění má do života stěžovatelky zásadní dopad. Stěžovatelka je již vyššího věku
a do ČR přicestovala za svou dcerou, která žije se svými pěti nezletilými dětmi. Dcera
stěžovatelku živí a naopak stěžovatelka pomáhá dceři v rodinné péči o děti. V zemi původu
by byla stěžovatelka zcela bez prostředků, protože podle vietnamských zákonů je již důchodkyní
a nemá právo na žádný důchod a ani jiné prostředky, ze kterých by žila. Vedení společné
domácnosti s dcerou a vnoučaty je pro ni nejvhodnějším způsobem uplatnění, stěžovatelka
je pro rodinu potřebná a realizuje se.
[8] Správní orgány uvedly, že si protiřečí tvrzení o zdravotním stavu stěžovatelky s tvrzením
o péči o vnoučata. Stěžovatelka však netvrdila, že vykonává těžké domácí práce. Hlídá děti
a hraje si s nimi. Naopak dcera o ni pečuje a hradí její potřeby. Dcera se pokoušela legalizovat
pobyt stěžovatelky, což se ale nepodařilo vzhledem k možnostem daným zákonem o pobytu
cizinců.
[9] Stěžovatelka zdůraznila, že je na území ČR hmotně zabezpečena svou dcerou,
má k ní a k vnoučatům těsné rodinné vazby. Doba nelegálního pobytu byla krátká, nebylo proto
v jejích možnostech naučit se český jazyk a více se integrovat. K argumentu, že ve Vietnamu
pobývá její syn, stěžovatelka připomněla, že již dříve vypověděla, že s ním není více jak deset
let v kontaktu. Ve Vietnamu stěžovatelka nemá žádný majetek a nemá se kam vrátit.
[10] Ačkoliv pobyt bez platného oprávnění zajisté není správný, je třeba zohlednit,
že stěžovatelka neporušuje závažné zájmy státu, proto by měl být zohledněn čl. 8 Úmluvy.
Stěžovatelka odkázala také na čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 2003/109 ES o právním
postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále
jen „směrnice o dlouhodobých rezidentech“), podle kterého nelze vyvyšovat zájem ČR
na dodržování pobytového režimu cizince nad sociální a rodinná práva stěžovatelky a její rodiny.
[11] Dále připomněla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2017,
č. j. 3 Azs 237/2016 – 37, č. 3595/2017 Sb. NSS, zabývající se situací cizinců, kteří se snaží získat
pobytové oprávnění, ale nemohou podat žádost v důsledku nefunkčnosti systému Visapoint.
Městský soud uvedl, že systém Visapoint byl zrušen a že případné problémy s podáním žádosti
o pobytový status ve Vietnamu nelze zohlednit. Podle stěžovatelky je však třeba zamýšlet
se i nad tím, po jaké době je návrat cizince na území ČR možný. Soudu je bezpochyby z úřední
činnosti známo, jak časově náročné je podání žádosti, kdy pro květen 2018 byla stanovena
maximální kapacita 22 volných míst týdně (viz konzulární informace Velvyslanectví ČR v Hanoji
ze dne 7. 5. 2018). K tomu je třeba zohlednit věk stěžovatelky a neobratnost v úředních
jednáních. S největší pravděpodobností si sama nebude schopna žádost o pobytový status
úspěšně vyřídit a zůstane v domovském státě zcela bez zázemí a hmotného zabezpečení.
[12] Pochybení městského soudu stěžovatelka spatřovala v tom, že své rozhodnutí dostatečně
nezdůvodnil, protože vycházel z nedostatečně zjištěných skutečností, nedostatečně se vypořádal
s žalobními námitkami a patřičně se nezabýval skutečným stavem věci.
[13] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s rozsudkem městského
soudu a odkázala na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti. Rozsudek městského
soudu i rozhodnutí správních orgánů se dostatečně vypořádaly s námitkami vztahujícími
se k tvrzené nepřiměřenosti zásahu do rodinného či soukromého života stěžovatelky. Nedostatky
odůvodnění, které stěžovatelka v napadených rozhodnutích spatřuje, úzce souvisejí s jejím
nesouhlasem s právním názorem městského soudu a žalované. Nesouhlas s věcným posouzením
však nelze zaměňovat za nepřezkoumatelnost.
[17] Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119
zákona o pobytu cizinců je správní orgán povinen zohlednit „zejména závažnost nebo druh
protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost
rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb
ke státu, jehož je cizinec státním občanem“ (§174a zákona o pobytu cizinců). Jestliže by byl důsledkem
takového rozhodnutí nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince, nelze
rozhodnutí vydat (§119a odst. 2 téhož zákona).
[18] V případech, které spojují otázku možného porušení práva na respektování rodinného
či soukromého života a otázku nuceného vycestování cizince, Nejvyšší správní soud vychází
především z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující
se ke čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo
soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit,
(3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky
k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka
následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii “ cizince, tedy porušení pravidel
cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného
činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti
Nizozemsku, č. 46410/99, odst. 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva
a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, odst. 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti
Norsku, stížnost č. 55597/09, odst. 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné
souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo
vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných
zájmů cizince a státu (viz např. rozsudky ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, nebo ze dne
7. 6. 2017, č. j. 6 Azs 328/2016 – 25).
[19] S ohledem na výše uvedená kritéria Nejvyšší správní soud považuje odůvodnění
správních orgánů i městského soudu vztahující se k přiměřenosti zásahu do rodinného nebo
soukromého života stěžovatelky za dostatečné a souladné se zákonem.
[20] Správní orgány vycházely především z tvrzení samotné stěžovatelky a její dcery.
Neshledaly přitom, že by péče stěžovatelky o vnoučata byla nezbytná, neboť stěžovatelka podle
svého tvrzení přicestovala do ČR až v březnu 2017 (do té doby pobývala v Polsku) a z výpovědi
dcery stěžovatelky vyplynulo, že je schopna obstarat péči o děti jiným způsobem. Tento závěr
má oporu ve správním spisu, neboť dcera stěžovatelky při výslechu dne 22. 5. 2017 na otázku
„Kdo se stará o Vaše děti, když jste v práci? “ odpověděla: „Různě, někdy chůvy, někdy kamarádky, někdy
je vezmu do práce, někdy hlídá matka.“ Následné vyjádření dcery stěžovatelky doručené dne
4. 9. 2017, podle něhož potřebuje pomoc matky, sama na péči o děti nestačí a z finančních
důvodů si nemůže dovolit chůvu, se nejeví s ohledem na její předchozí výpověď jako věrohodné.
[21] Dále se správní orgány zabývaly tím, zda naopak stěžovatelka potřebuje péči dcery,
a to zejména s ohledem na její tvrzený zdravotní stav. I v této otázce nelze přehlédnout postupný
vývoj tvrzení stěžovatelky a její dcery, které zdravotní obtíže stěžovatelky až v průběhu řízení
líčily dramatičtěji než na počátku. Při prvotním výslechu v den zadržení cizineckou policií
stěžovatelka ke svému zdravotnímu stavu uvedla, že má „pouze nemoc starších lidí “, bere léky proti
bolesti zad, ale žádného lékaře nenavštěvuje. Následně ve vyjádření doručeném dne 4. 9. 2017
zástupkyně stěžovatelky uvedla: „Klientka má různé nemoci, má silnou cukrovku, vysoký tlak, dlouhodobě
má problém se srdcem, časté záchvaty a ani nemůže chodit dlouho. Klientka nemůže žít sama ze zdravotního
důvodu, jak uvedeno v lékařském potvrzení.“ Také dcera stěžovatelky ve vyjádření doručeném téhož
dne uvedla, že matka má „různé nemoci “ a nemůže se sama o sebe starat. Podle přiloženého
lékařského potvrzení praktického lékaře MUDr. K. vydaného na žádost stěžovatelky, její stav
odpovídá pracovní neschopnosti pro nemoc, „dlouhodobé domácí léčení nutné, dlouhodobá asistence
druhé osoby rovněž “. Jak však poukázaly správní orgány i městský soud diagnóza byla stanovena
jako M5449, tedy lumbago s ischiasem. Další tvrzené nemoci či neschopnost se o sebe postarat
zůstaly v rovině pouhého ničím nepodloženého tvrzení a v kontextu původního vyjádření
stěžovatelky se jeví jako účelové a nevěrohodné. S ohledem na popsané okolnosti
i na věk stěžovatelky, která se narodila v roce 1960 a není tedy osobou vyššího věku, správní
orgány ani městský soud nepřisvědčily tvrzení, že by stěžovatelka nezbytně potřebovala péči
své dcery. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[22] Správní orgány i městský soud dále přihlédly k neexistenci společenských a kulturních
vazeb stěžovatelky mimo okruh její rodiny, neboť stěžovatelka sama potvrdila, že trávila
čas pouze s dcerou a vnoučaty a jiné vazby v ČR nemá. Podle svého tvrzení na území ČR pobývá
až od března 2017, tedy v době rozhodnutí žalované necelý rok. V kasační stížnosti stěžovatelka
nepřinesla žádné argumenty, které by závěr o neexistenci společenských a kulturních vazeb
mimo okruh její rodiny zpochybnily. Naopak připustila, že doba nelegálního pobytu byla krátká,
nebylo proto v jejích možnostech naučit se český jazyk a více se integrovat.
[23] Stěžovatelka dále poukazuje na ekonomickou otázku a tvrdí, že ve Vietnamu nemá nárok
na důchod a nemá tam ani jiný zdroj prostředků. Správní orgány v této souvislosti neshledaly
překážku ve zpětném začlenění stěžovatelky v zemi původu a poukázaly na skutečnost, že pokud
dcera plně hmotně zabezpečuje stěžovatelku v rámci pobytu na území ČR, mohla by ji finančně
podporovat i v případě návratu do vlasti. Tuto možnost stěžovatelka v žalobě ani v kasační
stížnosti nezpochybnila. Byť lze stěžovatelce přisvědčit, že závěr žalované (zopakovaný
městským soudem) o možné pomoci syna v zemi původu, nebyl zcela případný, neboť
stěžovatelka i její dcera shodně vypověděly, že stěžovatelka není se synem v kontaktu již více
než deset let, a toto jejich tvrzení nebylo ničím zpochybněno, jednalo se pouze o dílčí argument,
který je v kontextu celkového odůvodnění rozhodnutí žalované i rozsudku městského soudu
marginální a nesnižuje jejich přesvědčivost. Pro úplnost lze poukázat také na zprávu Mezinárodní
organizace pro migraci z května 2016, která je založena ve správním spisu a podle
níž se důchodový systém ve Vietnamu skládá z povinného sociálního pojištění a dobrovolného
sociálního pojištění. Měsíční důchod je vyplácen lidem, kteří platili pojistné na sociální
zabezpečení déle než 20 let. Lidem, kteří platili pojistné déle než 3 měsíce, ale méně než 20 let,
je vyplacen jednorázový důchod, který se rovná 1,5násobku průměrné měsíční mzdy za celé
období placení pojistného. Z uvedeného vyplývá, že ve Vietnamu existuje systém důchodového
zabezpečení; zda do něj stěžovatelka v průběhu svého života přispívala, není soudu známo.
I kdyby tomu tak však nebylo, a stěžovatelka neměla nárok ani na tzv. jednorázový důchod,
nejeví se soudu jako nepřípadný závěr, že možnost finanční podpory ze strany dcery není
nezbytně navázána na pobyt stěžovatelky v ČR.
[24] Z výše uvedeného tedy nevyplývá, že by byla stěžovatelka závislá na pomoci dcery
či naopak dcera byla závislá na pomoci stěžovatelky takovým způsobem, který by vyžadoval
fyzickou přítomnost stěžovatelky na území ČR. Ostatně vzájemnou závislost stěžovatelka
ani netvrdí, když v kasační stížnosti označuje vzájemné soužití s dcerou jako „nejvhodnější způsob
uplatnění “, který jí umožňuje se realizovat. Toto přání je jistě lidsky pochopitelné. Vzájemné
soužití rodinných příslušníků třetího státu na území ČR je však možné pouze za podmínek
stanovených zákonem o pobytu cizinců, který zohledňuje i závazky vyplývající pro ČR
z mezinárodního práva, včetně Úmluvy. Článek 8 Úmluvy ovšem neukládá státu všeobecný
závazek respektovat volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země jejich
společného pobytu a umožnit jim přenést si jejich rodinný život na území daného státu
(např. rozsudky ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47, nebo ze dne 26. 8. 2013,
č. j. 8 As 33/2013 – 35). Také ESLP uznává, že Úmluva nezaručuje právo cizince žít v konkrétní
zemi (např. rozsudek velkého senátu Üner proti Nizozemsku, odst. 54).
[25] V souladu s výše citovanou judikaturou správní orgány poměřovaly zájem stěžovatelky
na soužití s dcerou a vnoučaty s okolnostmi jejího neoprávněného pobytu. Stěžovatelce bylo
v minulosti uděleno několik výjezdních příkazů, přičemž platnost posledního z nich uplynula dne
24. 11. 2014. Byť nebylo prokázáno, že by se stěžovatelka od té doby zdržovala na území ČR,
neboť podle svého tvrzení pobývala po dobu dvou let (do března 2017) v Polsku, připustila,
že si byla vědoma, že nedisponuje oprávněním pro pobyt na území ČR. Svůj pobytový status
však začala řešit až po příjezdu na území ČR, a dokonce až po zahájení řízení o správním
vyhoštění (z rozhodnutí žalované vyplývá, že požádala o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem společného soužití rodiny na území podle §42a zákona o pobytu cizinců dne
12. 6. 2017, přičemž řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno dne 22. 4. 2017). Na okraj
lze poznamenat, že z cestovního dokladu stěžovatelky (jehož kopie je součástí správního spisu)
nevyplývá, že by ode dne 25. 11. 2014 do března 2017 disponovala oprávněním pro pobyt
v Polsku či jiné zemi schengenského prostoru, nebo že by z schengenského prostoru
vycestovala. Okolnosti jejího pobytu v období od 25. 11. 2014 do března 2017 jsou tedy nejasné.
Doba, po kterou se stěžovatelka prokazatelně neoprávněně zdržovala na území ČR, byla sice
relativně krátká (od blíže neupřesněného data v březnu 2017 do 22. 4. 2017), tato skutečnost
však nezůstala opomenuta. Žalovaná ji promítla do zkrácení doby zákazu vstupu, který stanovila
na 6 měsíců (oproti 12 měsícům stanoveným podle rozhodnutí prvního stupně). Tato skutečnost
svědčí o tom, že správní orgány zvažovaly mimo jiné i závažnost protiprávního jednání
stěžovatelky.
[26] S ohledem na všechny výše popsané okolnosti Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský
soud nepochybil, když výše uvedené úvahy správních orgánů považoval za přezkoumatelné
a věcně správné. Správní orgány dostály požadavkům kladeným §174a zákona o pobytu cizinců
a čl. 8 Úmluvy, jichž se stěžovatelka dovolávala. Rodinné a jiné vazby stěžovatelky na území ČR
nejsou s ohledem na výše popsané okolnosti natolik silné, aby vylučovaly uložení správního
vyhoštění z důvodu nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života a odůvodňovaly
aplikaci §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[27] Odkaz stěžovatelky na čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice o dlouhodobých rezidentech nebyl
případný, neboť stěžovatelka dlouhodobým rezidentem ve smyslu dané směrnice bezpochyby
není [viz čl. 2 písm. b) podle něhož, dlouhodobě pobývajícím rezidentem je „státní příslušník třetí
země, kterému bylo přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta stanovené v článcích 4 až 7“
této směrnice, zároveň podle čl. 3 se tato směrnice „vztahuje na státní příslušníky třetích zemí
oprávněně pobývající na území členského státu“; stěžovatelce však nebylo přiznáno postavení
dlouhodobě pobývajícího rezidenta a nedisponuje ani jiným pobytovým oprávněním].
[28] Také odkaz na rozsudek č. j. 3 Azs 237/2016 – 37 je nepřiléhavý, neboť soud
se v něm zabýval situací, kdy se žalobkyně opakovaně ve stovkách pokusů pokoušela
zaregistrovat si v systému Visapoint volný termín k podání žádosti o pobyt za účelem soužití
s manželem a dvěma nezletilými dětmi, kteří mají trvalý pobyt na území České republiky, avšak
za celé dva roky nebyl volný jediný termín. Zároveň žalobkyně na tento problém a obavu
z návratu do Vietnamu bez registrace upozornila i Ministerstvo vnitra v poslední den platnosti
výjezdního příkazu. Za této situace soud vyslovil, že „[n]elegální pobyt cizince vyvolaný faktickou
nemožností podání žádosti o pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny (zde v důsledku nemožnosti registrace
termínu pro podání žádosti v systému Visapoint) je třeba v řízení o správním vyhoštění hodnotit velmi mírně,
a to nejen z hlediska ukládané délky zákazu vstupu, ale především při posuzování samotné potřeby uložení
správního vyhoštění, např. v rámci hodnocení dopadů takového rozhodnutí na soukromý nebo rodinný život
cizince.“ V následném rozsudku č. j. 6 Azs 328/2016 – 25, v němž se stěžovatel dovolával rovněž
nefunkčnosti systému Visapoint, Nejvyšší správní soud poukázal na specifické okolnosti,
za nichž byly závěry rozsudku č. j. 3 Azs 237/2016 – 37 vysloveny, a připomněl svůj předchozí
rozsudek ze dne 25. 1. 2017, č. j. 6 Azs 276/2016 – 22, který k obdobné situaci konstatoval,
že „[k]rajský soud správně uvedl, že při přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění není povinen zkoumat,
zda si stěžovatel bude moci podat žádost o povolení k pobytu, nýbrž přezkoumává samotné rozhodnutí
o správním vyhoštění a jeho důsledky pro stěžovatele a jeho rodinu.“ Shodný závěr jako v rozsudku č. j.
6 Azs 276/2016 – 22 soud vyslovil také v rozsudku ze dne 11. 5. 2017, č. j. 7 Azs 100/2017 – 16.
[29] Nejvyšší správní soud si je vědom problémů, které byly spojeny s dříve uplatňovaným
systémem registrace k podání žádosti o pobytové oprávněné prostřednictvím systému Visapoint,
a to zejména v případě registrace k podání žádostí na Velvyslanectví v Hanoji, a opakovaně na ně
poukazoval (viz např. rozsudky rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 Azs 227/2016 – 36,
č. 3603/2017 Sb. NSS, a ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, č. 3601/2017 Sb. NSS,
a judikaturu tam citovanou). Z obecné nefunkčnosti systému Visapoint však nelze dovodit,
že by tato skutečnost bez dalšího v případě všech občanů Vietnamu, kteří se potenciálně nemohli
zaregistrovat, ospravedlňovala nerespektování zákona o pobytu cizinců a představovala překážku
vyhoštění. Z výše citované judikatury vyplývá, že nefunkčnost systém Visapoint může
být za určitých okolností považována za okolnost snižující závažnost porušení pravidel zákona
o pobytu cizinců. V nyní posuzované věci je ovšem podstatné, že stěžovatelka netvrdila,
a tím méně prokázala, že by se vůbec pokoušela opatřit si pobytové oprávnění prostřednictvím
registrace v systému Visapoint a že by jí toto nebylo umožněno. Odůvodnění městského soudu,
který k námitce nefunkčnosti Visapointu a s tím spojených obtíží při podávání žádostí
o pobytové oprávnění reagoval konstatováním, že tento registrační systém byl již zrušen, proto
Nejvyšší správní soud považuje za dostatečné, neboť se jednalo o námitku obecnou
a hypotetickou bez vazby na konkrétní situaci stěžovatelky.
[30] Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že i po zrušení Visapointu je třeba zamýšlet
se nad tím, po jaké době bude návrat cizince na území ČR možný, a tvrzení o obtížnosti podání
žádosti o pobytové oprávnění opírá o konzulární informaci, podle níž byla pro květen roku 2018
stanovena maximální kapacita žádostí 22 volných míst týdně. Z této skutečnosti nevyplývá,
že by současný systém vykazoval natolik závažné nedostatky, že by měly být brány v úvahu
při posuzování zásahu do rodinného a soukromého života. Stěžovatelka dále poukazuje na svůj
věk a neobratnost v úředních jednáních, jimiž podporuje svou námitku, že v budoucnu
si pravděpodobně nebude schopna sama úspěšně vyřídit pobytové oprávnění. Jak ovšem vyplývá
ze správního spisu, stěžovatelka si byla schopna opakovaně vyřídit schengenské vízum,
na základě něhož navštívila ČR v roce 2011, 2013 a 2014. Skutkové okolnosti zjištěné v průběhu
správního řízení vztahující se k jejímu věku a zdravotnímu stavu nenasvědčují tomu,
že by zde existovala překážka, k níž měly správní orgány a městský soud přihlédnout.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[31] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[32] Soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť
rozhodl ve věci samé bezprostředně po provedení nezbytných procesních úkonů.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu